8.10.2014

V pátek vycestuje příležitostná lovkyně Elisabeth Imhof se svými kolegy z Ried–Brigu na pár dní do Polska, aby tam ulovila divokého daňka, avšak nejen to.

„Je to pro mne fascinace a veliká vášeň“, popisuje své pohnutky tato obyvatelka Ried–Brigu s nadšením ve tváři, když vypravuje o svém loveckém koníčku. Vybavena puškou a dalšími nezbytnými pomůckami nastoupí se třemi kolegy v pátek do auta a absolvuje třináctihodinovou štreku až do Polska. Cíl: na jihu Polska chtějí lovit daňky. Největší výzvou pro honitbu v cizině jsou v jednom momentě jazykové bariéry. Musí se umět dorozumět povětšinou anglicky. Za další má při lovu vždy po ruce lovecký doprovod. Ten přesně stanoví, na které zvíře je dovoleno pálit. Počáteční radost je veliká, a Imhof doufá, že se vrátí se spoustou nových zkušenostmi, příhod a s vyznamenáním za lov. Lov v cizině sám o sobě však není jedinou motivací pro naši obyvatelku Ried–Brigu. Po pětidenní honitbě bude ještě se svými kolegy cestovat Polskem, aby blíže poznala zemi a kulturu.

13.6.2013

JAK TATO POVĚSTNÁ HRAČIČKA I VE SVÝCH 69 LETECH DOVEDE ČAROVAT S NŮŽKAMI

Elisabeth Imhof se věnuje siluetám, vystřihovánkám, zkrátka dechberoucí dekoraci za pomoci střihu nůžek. Začala s tím už před 27 lety. Dnes předává své dovednosti dál těm, kteří o to jeví dostatečný zájem.

Tato přátelská postarší dáma otevírá dveře – dveře do svého domova a ateliéru. Uprostřed místnosti stojí stůl – pokrytý bílou tkaninou. Na ní je položen metr dlouhý vystřihnutý tvar v rozdělané fázi. Devětašedesátice a stále funkční dáma ani nenosí brýle, ani u vystřihování jemňounkých dekorů nepotřebuje lupu. Na hraně stolu je fixována svítilna ke čtení, která jí podporuje v její precizní aktivitě. Dlouhé hodiny tráví u tohoto stolu. Jsou to hodiny, za které jí – finančně viděno – nikdy nezaplatí za její služby. Účtuje si pevnou částku za hodinu. A přece jí taková sazba nestačí pokrýt všechny výdaje za stříhání.

DŮKLADNÁ TVORBA VYŽADOVÁNA

Elisabeth Imhof–tak se jmenuje umělecká horalka z těsné blízkosti Bernských Alp, střediska Bettmeralp i Aletschského ledovce, největšího na území jižního Švýcarska v kantonu Wallis. Před 27 lety absolvovala svůj první kurz vystřihování. Dneska předává své dovednosti ve vlastních kurzech pro další zájemce. Vášnivá lovkyně s mysliveckou citlivostí se nechává inspirovat přírodou a volí si náměty výhradně z lesa a z loveckých scén. Elisabeth Imhof využívá pro své vystřihování speciální 40 gramový papír. Předek černý, zadní část šedivá, aby si mohla načrtnout řez výstřižku. Jako podklad (základ) jí poslouží fotky nebo samotné noviny, které pak okopíruje tužkou na šedivý rub papíru. S ručně zhotovenými nůžkami vystřihává do tenkého papíru jemnou taktikou siluety. Jedno uklouznutí a celá práce je na vyhození. Na otázku, jestli je dovoleno slepování těch poničených konečků, odpovídá Elisabeth Imhof: „Zásadně ne. I když u velmi křehkých střihů jako v případě stromů a hor je někdy nemožné pracovat bez toho, že byste to neslepili k sobě.“ Své střihy neprodává jen jako originál. Dobře jde na odbyt skleněný sortiment. Originální střih se naskenuje a nasnímá laserem na poháry pro víno, sklenice na vodu, na talíře, vázy i na placatky pro alkohol.

ZAHRANIČNÍ MISE DO ČÍNY

V roce 2007 zastupovala Elisabeth Imhof Švýcarsko na mezinárodním festivalu lidové tvořivosti v čínské obci Xiaocheng. Vždyť Čína je také kolébkou ozdobných střihů. Před více než tisíci lety sloužilo vystřihování jako mustr–šablona k malování porcelánu. Teprve před 400 lety poprvé dorazilo umění zdobného vystřihování do střední Evropy. V 18. století byly portréty v podobě siluet velikým módním výstřelkem. Gœthe si udržoval přátele a známé v siluetách, jak byl celý posedlý rozsáhlou sbírkou, a inklinuje v básních výrazně k tomuto umění. Elisabeth Imhof rozvíjí dál metody tradičního ornamentálního stříhání, vyrábí 3–D střihy nebo podkládá pod své střihy akvarelové barvy a prodává velmi časově náročné práce na vlastním online shopu, vedle toho kamenného, který si otevřela naproti kostelíku se starým hřbitovem v obci Saas Grund. Na vyžádání ráda otevře dveře do svého ateliéru, předvede vám svoji kreativitu i ovoce své práce a zodpoví vám otázky i s jakýmkoliv názorným příkladem, to se vsaďte. 

ROBUSTNÍ AKTÉR U TENISOVÝCH ADRENALINOVÝCH MOMENTŮ, VELKÝ BILL

WILLIAM TATEM TILDEN – USA –  ☼  1893   –  ۞   1953

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1920, 1921, 1930; ve čtyřhře s Hunterem 1927;

MISTR USA 1920–1925, 1929, ve čtyřhře s Richardsem 1918, 1921, 1922, s Nortonem 1923, s Hunterem 1927;

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1920–1926.

Redaktor odpoledních novinek sáhl do knihovny, vytáhl tenisovou encyklopedii a hledal capital T, velké tiskací. Prolistoval několik stránek a začal si zapisovat: Tilden William Tatem (narozen v Sermantownu v Pennsylvanii) za USA sehrál 41 utkání v Davisově poháru, z toho 34 vítězně, ve Wimbledonu vyhrál v letech 1920, 1921, 1930. Následovala poznámka, že tehdy už Tildenovi bylo sedmatřicet let a vykřičník. Pak si ještě redaktor dovolil přihodit: osamělý, roztrpčený, sklíčený hráč!

Za dvě hodiny poté zazvonil u Tildenových dveří jeho nestrnulý signál zvědavce.

„Víte sám, že jsem vám do telefonu říkal, že se s vámi nechci bavit. Podívejte, všechno je pasé, na můj tenis se dávno zapomnělo.“ Vysoký sportovní duch mezi dveřmi vypadal, že nikoho dál nepouští. „Ne, věřte tomu, nemá to smysl. Už je všechno dávno pryč.“

„Dejte mi hodinový prostor, jenom na hodinku, mám pro vás něco málo otázek.“ Redaktor se tvářil ustaraně, nedovedl si představit nadřízeného po americku, kdyby se vrátil s prázdnou trhačkou do kanceláře. „Musím to interview odevzdat, jinak bych si zadělal na pořádný malér. Pochopte to.“ Ta poslední věta musela obsahovat žádostivý tón s morseovkou SOS. Tilden redaktorovi pokynul, aby šel tedy na chvíli dál.

„Máte štěstí, že na tuhle branži ještě pořád trpím. Víte, taky jsem se psaním nějakou dobu protloukal,“ řekl ještě podnikavě u dveří. „Ale pánům z asociace se to nelíbilo, jak jste si o mně mohl zjistit.“

„Já o tom vím, naše tenisová asociace se usnesla, že tenisté nesmí psát do novin.“

„Byl to nesmysl, už tenkrát jsem věděl, že je to hrozná hloupost,“ dodal Tilden a cvakl zámek u dveří. „Tak račte vstoupit, ale jak jste řekl – na hodinku.“

Sedl si do hlubokého křesla, natáhl končetiny před sebe a z tváře mu civěla ustaraná grimasa. Tak tohle je člověk, jemuž se obdivovala celá planeta, a který ve třicátých letech kraloval světovému tenisu, pomyslel si redaktor.

„Byl jste, pane Tildene, velká tenisová osobnost. Nedivte se mi, že si vás tak prohlížím. Už jsem ani nevěřil tomu, že se s vámi někdy budu moci setkat.“

„Já nemám o lidi zájem, víte, měl jsem jich celý život kolem sebe tolik, že chci zůstat sám.“

„A měli vás upřímně rádi?“

„Na tohle se mě dotazovalo už dost vašich kolegů, i když dobře věděli, že opak je pravdou. A vy to koneckonců také víte.“ Tilden si novináře změřil pohledem, jako by ho chtěl propíchnout očima, ze kterých se už pomalu a jistě začal vytrácet jas. I vlasy mu již ustupovaly dál dozadu. „Nedrážděte mě, pane, nebo vás brzy vykážu za dveře.“

„No, vím, že tenisoví fans vás moc nemilovali,“ začínal znovu a opatrněji reportér svou výzvědnou taktiku.

„Když jsem vyhrával, tak bylo všechno v pořádku, to není nic neobvyklého. Ale vy sám dobře víte, že jsem byl nervózní a popudlivý. Nikdy jsem si neuměl publikum získat, a když se začalo na dvorci dařit soupeři, hned se k němu přidalo. Strnout pro sebe dav, to chce velký talent, ten mi scházel.“

„A talent na tenis jste měl?“

„Povězte mi, jak to vnímáte vy sám?“

„Pane Tildene, já vám odpovím jinak. Kdosi prohlásil, že když si přečte třeba tři sta tenisových knih od různých autorů, pozná, že každý radí něco jiného. Ale to, co jste napsal vy, je a zůstává svatým písmem tenisu, a jeho pravdivost dokázaly především vaše výsledky.“

„Něco na tom bude. Až do mého příchodu se sice tenis hrál, jenže já si myslím, že v něm bylo plno stereotypnosti, banálnosti, možná se dá říci, že jsem ho pozvedl na vědeckou úroveň. Talentu jsem moc neměl. Víte, dostal jsem se k tenisu v šestnácti letech, bratr mě k němu přivedl, ale největší zásluhu na mých tenisových začátcích má Mary Brownová, ta mě k němu přitáhla, když mi bylo osmnáct. Umínil jsem si tenkrát, že se stanu velkým a nepřemožitelným tenisovým hráčem. Nedíval jsem se kolem, nežil jsem pro nic jiného. Zajímal mě jen a jen tenis.“

„Ale takových, jako jste vy, muselo být po Americe tisíce podobných.“

„Muselo, jenže Tilden byl jen jeden.“ Dořekl tu větu, do očí se mu vrátila jiskra a i do těla jako by se vracela dřívější síla. „Ano, tisíce chtělo být mnou, ale byl jsem jen já sám – veliký ve hře.“

„Velký Bill, pane Tildene, tak vám přece říkali.“

„Moc se mi ta přezdívka nezamlouvala, ale co jsem mohl dělat. Lidem přikázat nemůžete… Moje cesta k úspěchu nebyla snadná. Když jsem se začal propracovávat mezi světovou elitu, neměl jsem žádné velké zkušenosti, ale problémy s fyzickou kondicí, a trénování mě moc nebavilo.“

„Jak nebavilo?“

„Pane, byl jsem posedlý, to je ten hlavní důvod všech mých nesnází. Nic než vítězství jsem neuznával, porážka v sobě skrývala tolik potupného, že jsem chtěl jen a jen vyhrávat. Vůle vítězit či snad ctižádost, nazvěte si to, jak je libo, ta vůle mi pomáhala překonávat překážky a zároveň předstihnout i lepší hráče. Uvědomil jsem si, že právě tahle vůle hněte šampiony.“

„Bylo vám sedmadvacet a vyhrál jste poprvé Wimbledon.“

„Na ten okamžik snad nikdy nezapomenu, je rozhodně největším zážitkem z mé tenisové kariéry. Pořád vidím starý centrkurt, pořád vidím ten míč, který jsem vrátil drajvem, jak letí podél postranní čáry kolem Geralda Pattersona, pořád slyším rozhodčího nabádat: Game, set, zápas, mister Tilden, pořád vidím Geralda běžet k síti, aby mi blahopřál. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem se stal mistrem světa.“

„Wimbledon vám ale nepřinesl jenom radost, pane Tildene.“

„Sport samozřejmě nepřináší jen radost, hra sama o sobě má přece dvojí tvář – radost i smutek, vítězství i prohru. Asi myslíte moji prohru ve Wimbledonu 1927 s Henrim Cochetem, jedním ze slavných mušketýrů, tak jim přece přezdívali. V semifinále jsem s ním vedl 6:2, 6:4 a 5:1, do té doby se mi dařilo úplně všechno. Ale pak udělal sedmnáct fiftýnů za sebou, vyhrál set 7:5 a další dva 6:4 a 6:3, třebaže jsem v pátém ještě vedl 3:2. Cochet byl velký bojovník. Ve finále prohrával s Borotrou, to byl další mušketýr, 4:6, 4:6, vyrovnal stav setů, v pátém už to bylo 2:5, ale on odvrátil šest mečbolů a ještě všechno vyhrál… Víte, co jsem si musel vyslechnout? Je pravda, že si Cochet tenkrát zasloužil tu největší pochvalu za odvahu, rychlost, ale tvrdím dodneška, že sám jsem zavinil tu porážku. Byl to vyhraný zápas. Ale jak a hlavně proč, ne, to pořád nedovedu pochopit.“

„Pak jste ztratil článek prstu na pravé ruce a experti se dušovali, že to váš konec.“

„Pamatujte si, když něco dovedete, když ostatní převyšujete, tak vás lidé nikdy nemají moc rádi. Přejí vám neúspěch, chtějí, abyste klesl na jejich mizernou úroveň. Tohle je možná částečně i odpověď na tu první otázku. Lidé mě neměli moc rádi, protože jsem moc vítězil. Deset let jsem vládl tenisu, lidé už prostě chtěli změnu. Jenže já chtěl dál vyhrávat. Když jsem přišel o kus prstu, málem se jim přání vyplnilo. Tilden odejde, Tilden rok po svém vítězství ve Wimbledonu vyklidí pole. Ale víte, co Tilden udělal? Jen chviličku jsem začal myslet na konec, ale říkám, jen chviličku. A pustil jsem se do tréninku ještě vehementněji než předtím. Musel jsem zmrzačené ruce přizpůsobit svou hru, navíc jsem se sblížil s Frankem Hunterem, to přátelství mi taky moc svědčilo. Nakonec mi hodně pomohli i Francouzi, jejich hra začala převyšovat naši a museli jsme udělat všechno pro to, abychom se jim vyrovnali.“

„Musel jste být k sobě hodně přísný.“

„Když jdete nahoru, nesmíte na sebe brát ohledy. Musíte sám sebe trápit, jinak se nemůžete dočkat úspěchů. Tady je jeden příklad. V roce 1920 jsem byl už potřetí za sebou ve finále Forest Hills, poprvé jsem vyhrál s Murrayem, ano, to byl on, za rok s Johnstonem, teď jsem hrál zase s ním.“

„Říkalo se mu Malý Bill.“

„Ano, říkalo. Vedl jsem 3:1, slyšel jsem nad sebou æroplán, fotograf z něj pořizoval snímky centrkurtu. Když byl asi sto metrů nad ním a nad nabitými tribunami, vypověděl stroj náhle poslušnost. Pohlédl jsem vzhůru a viděl, jak nos letadla míří přímo do diváků. Hrozné neštěstí.“ Tilden se na chvíli odmlčel a zavřel oči, jako by si chtěl připomenout ten hrůzný okamžik. Pak si je protřel, znovu koukl na redaktora a pokračoval. „Letadlo zmizelo kousek za tribunou, ozvala se hrozná pecka, síla nárazu byla cítit až na dvorci. Ve všech se zatajil dech, vteřiny nás dělily od paniky. Rozhodčí měl naštěstí ocelové nervy, podíval se na mě a gestem mi naznačil, že budeme pokračovat ve hře. Uposlechl jsem a začal servírovat. Byla to pro mě šílená chvíle, plně jsem si uvědomoval, že hraju tenis a současně vím, že prakticky u mých nohou právě dodýchali dva lidé. Ale nic jiného se nedalo dělat. Sport musí být někdy takhle neúprosný.“

„V roce 1920 se o vás hovořilo jako o vycházející hvězdě.“

„Ale dočkal jsem se od tisku i jinačích přirovnání. Konečně, víte co? Ukážu vám, co jsem o tom napsal do novin.“ Těžce vstal z křesla a pomalými kroky se přesunul ke knihovně. „Ten článek jsem si schoval jen proto, že jsem měl stoprocentní pravdu. Za rok jsem vyhrál Wimbledon a bylo mi sedmatřicet.“ Začal se přehrabovat v polici, ještě jednou jakoby pro sebe opakoval: „Přečtěte si to, sám si to přečtěte, třeba byste mi neuvěřil. Ale když mi nebudete věřit, tak je to stejně jedno, protože mně už stejně na ničem nezáleží, a jestli si bude Amerika o mně myslet něco jiného, než si myslí, mně to neva. Pane, žiju tady sám, úplně sám.“

„Byl jste i dvakrát v kriminálu, pane Tildene, viďte.“

„Pane, víte, kde mám dveře? Víte, kudy jste se sem dostal?“

Tilden se na novináře zamračil opět najednou vyhaslým pohledem a vypadal, že v duchu počítá vteřiny před jeho odchodem. „Každá věc musí mít pravidla, i náš rozhovor je musí mít. Tady si přečtěte svědectví tehdejšího periodika a my dva si dopřejme konec.“

„Prvního velkého úspěchu jsem dosáhl na mezinárodním mistrovství USA v roce 1920, 14. září 1929 jsem titul vyhrál už posedmé. Za těch deset let jsem poklesl z vycházející hvězdy na blednoucího veterána. Deset let je přece v životě jednotlivce málo. Dnes je mi šestatřicet a pohlíží se na mě jako na zázračnou starožitnost, trochu jako na ruiny Pompejí nebo jako na starodávnou čínskou zeď. Co se tedy událo v tomto časovém rozpětí? V čem jsem šel nazpět? Když čtu noviny, dozvídám se, že dnes nejsem nic jiného než – prázdná skořápka a jen zvadlý stín svého velkého já. Prý už mé kosti chrastí a mám již zakalený zrak. Domnívám se, že musím poděkovat všem zkušeným tenisovým analytikům, kteří na mně našli vady, které jsem dříve podle nich přehlížel a přecházel. Snad mají pravdu, ale já o tom budu i nadále pochybovat. Jen jim řeknu, že ani věk, ani sešlost na mě nedolehly a že jsem se ještě nikdy necítil tak čilý a fyzicky fit jako ve svých šestatřiceti letech. Člověk přece ještě v šestatřiceti letech neodchází. Každý šampion a v každém sportu musí odolávat útokům prudy, nactiutrhání, neomaleným pomluvám, a já to dělám a snáším už deset let. To víte, že mě to muselo unavit. Před deseti lety jsem byl hráčem bez zkušeností, nyní vím, co mám dělat. Mám dost fyzických sil, abych vítězil, mám dost psychického odolného arsenálu při sobě, abych překonal těžké chvíle během zápasů.“

Redaktor dočetl, podíval se na Tildena. Měl ve tváři stále ten samý strnulý výraz.

„Vidíte, že jsem měl pravdu, jako vždycky, ano, jako pokaždé.“

Velký Bill se postavil, zdvihl pravici v pěst, jako by chtěl ukázat všem, kteří mu na sklonku kariéry nechtěli věřit. „Už jsem tenkrát odešel z daviscupového týmu, ale znovu mě nominovali. V sedmadvacátém jsem ve finále Forest Hills prohrál s Lacostem, prohrál jsem i v Davis Cupu, Francouzi si odvezli slavný & výstavní salátový pohár do Evropy a každý se domníval, že starý dobrý Tilden končí. Ale to nebyla pravda, jako nic, co vymysleli pánové z naší asociace. V Davisově poháru jsem v roce 1930 porazil Borotru a pak potřetí vyhrál Wimbledon. Už mi nikdo nevěřil, ale v semifinále jsem porazil Borotru v pěti setech a ve finále Allisona už hladce.“

„A pak už jste založil Tildenův cirkus, jinak než cirkus se té vaší partě přece ani neřeklo.“

„Jezdili jsme po světě a vydělali slušný balík peněz.“ Pak Tilden najednou utichl a jen tiše dodal: „Ale už mi z nich nezbylo vůbec nic. Nebudete mi to věřit, ale už z nich mám kulový. Amerika mi ležela u nohou a teď jsem sám.“

V pokoji se zešeřilo. Tilden vzal noviny a nesl je zpátky na své místo určení do přihrádky v knihovně.

„Děkuji vám, pane,“ rozloučil se redaktor.

„Nebyl jsem nikdy miláčkem publika, ale i když jsem si nikdy nezískal jeho srdce, vždycky jsem měl jistý jeho obdiv a úctu. Moc, moc jsem si tu hru zamiloval.“

Redaktor sklidil blok s poznámkami a vstal. Tilden mu podal pravici, na které chyběl prst.