ROBOT IN PERSON
ROY
EMERSON (۞
3.11.1936 BLACKBUTT, QUEENSLAND,
AUSTRÁLIE)
VÍTĚZ
WIMBLEDONU 1964, 1965, ve čtyřhře
s Fletcherem 1959, 1961, s Laverem 1971;
MISTR
AUSTRÁLIE 1961, 1963–1967, ve čtyřhře s Fraserem 1962, se Stollem 1966,
s Laverem 1969;
MISTR
FRANCIE 1963, 1967, ve čtyřhře s Fraserem 1960, 1962, s Laverem 1961,
se Santanou 1963, s Fletcherem 1964, se Stollem 1965;
MISTR USA
1961, 1964, ve čtyřhře s Fraserem 1959, 1960, se Stollem 1965, 1966.
Člen
vítězného týmu Davis Cupu 1959–1962, 1964–1967.
„Tak
tamhle se producíruje on, ale jeho otec nechce o nějakém přesvědčování ani
slyšet.“ Jeden z funkcionářů tenisového svazu australské pevniny zvané
Queensland ukázal na Roye, který si přišel zahrát tenis jen tak z plezíru.
„A víš, co ještě mi řekl jeho otec? Že by byl nejraději, kdyby se Roy vrátil
domů do Blackbuttu a tam mu pomáhal na farmě.“
„Vypadá,
že má cit pro míč.“
„Podívej
se na to jeho zápěstí. Když jsem se ho ptal, při čem mu tak zesílilo, tak mi
povídá: Pane, já otci musel hodně pomáhat s dojením, to pak získáte velkou
sílu v prstech. A ještě dodal: A víte, pane, co máme doma
v Blackbuttu kusů dobytka?“
Mladý
Roy Emerson nechtěl zpočátku o tenisu ani slyšet. Miloval atletické přebory,
vybral si především skok do dálky a sprinty, měl rychlost, která mu pomáhala
k dobrým výsledkům i ve skoku do dálky. Ale dovedl to i na tenisovém dvorci.
Doběhl každý míč, navíc disponoval silnými pažemi, které dodávaly úderům důraz.
Proto se svými vrstevníky celkem snadno vítězil, třebaže jeho úderová technika
nebyla učebnicová.
„Emerson
je samouk,“ začali o něm hlásat tenisoví trenéři. „Umí jedině tlouct do míčů,
každého přehraje jen a jen důrazem. Dlouho mu to však nevydrží.“
Nakonec
se přece jen nechal přesvědčit, hodil atletiku za hlavu a věnoval se jen
tenisové raketě na plný časový úvazek. Přihlásil se na juniorské mistrovství
Austrálie, tam se dostal do finále, ale prohrál s Angličanem Knightem.
Viděl ho však Harry Hopman a nabídl mu působiště ve svém tréninkovém táboře.
„Proč ho berete?“ ptali se slavného australského trenéra, ale ten se jen
lišácky usmíval. „Vím, že mi namítnete, že Roy ještě nevyhrál žádný turnaj a už
jsem ho vybral. Ale když se tak dobře pohybuje, určitě se tenis dokonale
naučí.“
Roy
Emerson se dostal do společnosti Hoada, Rosewalla, Rose, Hartwiga. Ti všichni
byli mnohem lepší v úderové technice, ale rozhodně za Royem zaostávali ve
výdrži. Zatímco on piloval techniku, vybíhali ostatní Hopmanovi svěřenci
k dlouhým posilujícím cvikům. Emersonova hra nebyla nijak oslňující. Tvrdý
servis, nemilosrdný útok, rychlý postup k síti a volej, který všechno
zakončil. „Čím déle vydržíte s Emersonem na dvorci, tím větší máte šanci,
že ho porazíte,“ začalo se říkat mezi tenisty. Hrál jako stroj, naprogramovaná
mašina, která se naučila tenis podle jednoho receptu. Uměl ale všechno. Ne,
nehrál nijak líbivý tenis a diváci se za ním také nikterak nehrnuli. Studený,
strohý, ale časem ten vítězný. „V řadě slavných australských es, jakými byli
třeba Sedgman, Hoad nebo Rosewall, rozhodně nebyl Emerson nejlepší jako hráč,
ale určitě byl ze všech tenistů nejlepší atlet,“ hodnotil posléze po čase
poznávací znamení Harry Hopman. A co na to Emerson? „Musím se přiznat, že každý
klokan běhá rychleji než já, naštěstí žádný z nich se mi nemůže rovnat
v tenise.“
V sedmnácti
letech se nová australská tenisová naděje Emerson společně s Hoadem,
Rosewallem, Hartwigem a pod vedením Hopmanovým vydává na evropské turné. „Dívej
se, měj oči neustále na stopkách, i tak se moc naučíš opravdovosti,“ opakuje
znovu a znovu Hopman. Píše se rok 1953, Knight, se kterým Roy prohrál ve finále
mistrovství Austrálie juniorů, vyhrává juniorku Wimbledonu, na Roye Emersona tu
však závěrečná kola nečekají, smůla se mu lepí na paty. Zatímco Rose a Rosewall
se v hlavní soutěži Wimbledonu dostávají do čtvrtfinále, Emerson už dávno
sedí na tribuně a pozoruje své úspěšnější kamarády v akci. Mág
australského tenisu Harry Hopman zůstává ovšem v klidu. „Jeho doba teprve
nadejde,“ radí dobře míněnými slovy novinářům, ale ti silně oponují, stále
nevidí na Royově hře nic překvapivého. Hoad a Rosewall už začínají kralovat
světu, Emerson zůstává v ústraní. Poctivě trénuje, je v širším výběru
australského týmu Davis Cupu, ale šanci dostává teprve po odchodu dvou
nejlepších tenistů země k profesionálům. V roce 1959 jedou Australané
do Forest Hills bojovat o Davisův pohár, Emerson se poprvé objevuje
v základní sestavě. Když Laver prohrál obě dvouhry, naději na vítězství
mohla Austrálii vrátit čtyřhra. Emerson s Fraserem porazili Olmeda
s Buchholzem 7:5, 7:5, 6:4, Fraser přidal dvě vítězství ve dvouhrách a
Australané znovu vybojovali Davisův pohár.
Teprve
pak přichází Emersonova velká tenisová žně. Ve Wimbledonu 1959 prohrává až
v semifinále s pozdějším vítězem Olmedem, o rok později ho ve stejném
kole na mistrovství Austrálie poráží zkušeňák Laver. V roce 1961 se stává
mistrem Austrálie, když ve finále zvítězil nad Laverem 1:6, 6:3, 7:5, 6:4,
v dalším roce však Laver Emersonovi porážku ve finále osladí oslnivě a
získává Grand Slam.
„Ken
i Lew odešli, ale Emerson je kvalitně zastoupí,“ komentoval jeho akvizice
Hopman. Ještě pětkrát se pak stal vítězem mezinárodního mistrovství Austrálie,
kraloval této tenisové velmoci od roku 1963 do Silvestra 1967. V letech
1960–1965 vyhrál šestkrát po sobě
Roland Garros ve čtyřhře, přičemž mu sekundovali Fraser, Laver, Santana,
Fletcher a Stolle! Ve dvouhře tu v roce 1962 ve finále podlehl přesilovce
Laverově, ale hned za rok se stal v Paříži i králem antuky, když jasně
přehrál oblíbence Francie Pierra Darmona 3:6, 6:1, 6:4, 6:4. V roce 1961
vyhrál přesvědčivě i Forest Hills, Laver vůbec neměl naději – 7:5, 6:3, 6:2, za
rok tam byl znovu ve finále, ale tentokrát byl lepší zase Laver
s přesilovkou. Na americký tenisový trůn se Emerson vrátil v roce
1964, kdy ve třech setech vyřadil svého krajana Stolleho 6:4, 6:1, 6:4. A
Wimbledon? V roce 1964 a 1965 ve finále rozdrtil Stolleho! Dvakrát za
sebou vyhrál na wimbledonském trávníku, což ho opět katapultovalo na první
místo světového žebříčku. Ale stále nebyl tou pravou hvězdou tenisového nebe.
Pročpak?
Emersonův
tenis, třebaže častokrát úspěšný, se prostě nezalíbil. Curyšský Sport o něm
tehdy psal: „Méně známý, méně slavný, méně obávaný než Laver, Hoad, Rosewall
nebo Gonzales, ale skvělými výsledky se zapsal do tenisové historie skromný
Australan Roy Emerson. Je až s podivem, že mu tyto výsledky nedokázaly
zajistit takové renomé, jaké by si beze vší pochybnosti zasluhoval. Pokud
bychom vzali v potaz pouze je, pak by musel patřit mezi nejlepší tenisové
pokušitele všech dob. Škoda, že se jeho jinak perfektní hra – snad proto, že
postrádala dávku fantazie – zdála unavující a že ho ta vysilující pověst
pronásledovala všude, kde startoval. Kdosi mu dokonce přiřkl přezdívku
Lokomotiva, neboť zachází s tenisem jako cvičený robot.“ Ale nebyla to
jenom hra, která nedělala z tohoto pilného Australana hvězdu. Jeho klidné,
mírné a opatrné vystupování nebylo pro senzacechtivé reportéry dost tučným atraktivním
soustem na bulvár. Neplnil společenské rubriky, nebyl fakt žádnou ozdobou
společenských večírků, prostě byl jen jednoduchou variantou dělníka dvorců. A
to bylo mnohým minimálně dostačující.
Austrálie
však získala v Emersonovi úžasnou podporu pro Davisův pohár. V letech
1959–1967 tato trofej jen jednou Austrálii netykala a neříkala pane. To
v roce 1963 vyhráli Američané v Adelaidu 2:3, ale Emerson i
v tomto utkání obě své dvouhry vyhrál, porazil jak McKinleyho, tak
Ralstona. Právě Emerson se velkou měrou zasadil o nejslavnější éru Austrálie
v usilování o Davisův pohár. Sehrál v něm 40 zápasů, 36 dopadlo
vítězně.
Dva
roky byl světovou extra třídou, v turnajích Grand Slamu získal pětatřicet
titulů! Ne, to se nikomu normálnímu za tak krátké období nemůže v praxi
podařit. Ale skromný Emerson na to reagoval po svém: „Mám z těch úspěchů
značné povyražení své nálady, ale musím se zároveň přiznat, že tak vysokých
poct jsem mohl dosáhnout jen proto, že moji největší soupeři odešli do
profesionálních řad. Vždyť jsem předtím čtrnáctkrát prohrál s Hoadem, taky
s Cooperem jsem měl pasivní bilanci. Cožpak si myslíte, že bych je býval
porazil ve Wimbledonu nebo ve Forest Hills?“ Přesně takovým dobrákem od kosti
se jevil být Emerson. Plaše přijímal pocty, bál se i sám sobě přiznat, že je
ten nejlepší ve své branži na světě. Když v roce 1964 bojovali Australané
o finále Davis Cupu se Švédy, utkal se Emerson s nejlepším Evropanem
Lundquistem. „Úplně jsem se ztrácel z dvorce, neměl jsem vůbec naději a
zdálo se mi, že proti mně uhání rozjetá lokomotiva, která nabírá stále větší
tempo. Řekněte mi, kde se v něm bere ta ohromná síla, když to není Golem
ani Deus Ex Machina,“ řekl ochromený protihráč Lundquist.
To
se již blížila i Emersonova chvíle pakárny plné bolestí. Začal Wimbledon 1966 a
s ním Emersonův zápas s krajanem Davidsonem. Roy servíroval, najednou
vyjekl bolestí, upustil raketu na trávník a chytal se za rameno. Tvář se mu
zkřivila do těžce deptané grimasy a bylo mu jasné, že Wimbledon toho roku je
pro něj již pasé. Prohrál pak hladce, nemohl servírovat ani smečovat, nečinně
přihlížel kamarádově hře. „Nechtěl jsem vzdát, připadalo mi to zbabělé, tudíž jsem
musel do konce dohrát, ale dobře jsem věděl, že už nemohu dál,“ prohlásil po
utrpení mladého gladiátora v očistci na prestižní show.
A
tak se začalo zdlouhavé hojení ramene. V té době se Roy Emerson
jednoznačně postavil za hru v hale. „Kdybych si mohl volit povrch a
prostředí, pak to u mě vždycky vyhrává hala. I při tom nejkrásnějším počasí.
Víte proč? Je to hrozně jednoduché. Hala vás uchrání od všech nepříjemných
překvapení. Venku mi nevyhovuje slunce při servisu, smeči i lobu, ještě horší
je hraní při prudkém větru, míč si dělá, co chce, a nikdy nevíte, čím vás
překvapí. Hrál jsem i na mnoha dvorcích obklopených stromořadím, kde se při
soumraku tvoří takové stíny, že přesné sledování míčů je prostě nemožné. Když
je enormní sucho, tak se brzy dvorec mění v saharu, která bičuje vaše oči
prachem. A o dešti ani nemluvě. Opravdu nevím, proč se hráči tolik obávají
haly.“
Za
pár měsíců se vrací, v semifinále mezinárodního mistrovství Austrálie
v tenisovém maratónu přehrává Roche 6:3, 4:6, 15:13, 13:15, 6:2, ve finále
pak jasně Ashe 6:4, 6:1, 6:4. Rameno má stále ve stahovací bandáži, údery
vymýšlí jako fígle bez stoprocentní jistoty, snad se bojí, že v každém
okamžiku do ramene vejde řezavá bolest přesně tak jako před rokem. Navíc se
mění i situace uvnitř světového tenisu, profesionálové stále častěji nastolují
názor otevřených turnajů. Emerson se stal mluvčím těch zbylých.
„Co
si myslíte o amatérském statutu?“ zeptal se ho jednou v Itálii předseda
nejvyššího tenisového orgánu FILT de Stefani, zastánce ochrany tenisu před
profesionálními vlivy, který stále předkládal myšlenku zapojení tenisu do
olympijského programu.
Emerson
se na Itala zkoumavě podíval. Dobře věděl, že prakticky se amatérský tenis už
s profesionálním sloučil, sžil, smrsknul, organizátoři turnajů se snažili
vytvořit i pro amatéry ty nejlákavější podmínky.
„Nevím,
o čem je ta vaše řeč, pane,“ odpověděl tehdy Roy Emerson a jeho slova obletěla
celý tenisový svět. „Roy Emerson je poslední amatér, i když i on už
v podstatě je na tom stejně jako profesionálové. Ano, doba na spojení obou
tenisů už dozrála,“ napsaly noviny a za rok se už pořádaly společné otevřené
turnaje. V roce 1970 se pak Emerson ještě probojoval do čtvrtfinále
Wimbledonu, kde prohrál po velkém boji s pozdějším vítězem Newcombem 1:6,
7:5, 6:3, 2:6, 9:11, ve stejném roce se ještě s Laverem probojovali do
finále čtyřhry ve Forest Hills, ale Barthes s Piličem byli
v tie–breacích a útočnějších kreacích šťastnější sehrané duo – 6:3, 7:6,
4:6, 7:6.
Když
skončil, napsaly tenisové magazíny postřeh na rozloučenou: „Neodešla hvězda,
odešel velký dělník (dříč) tenisových
dvorců.“
|