Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Troška empatie Autor: Mysh (Občasný) - publikováno 19.3.2003 (15:20:23)

Je to krása! Cítil jsem se tak, jako nikdy předtím. Snad ani nechodím. Vznáším se těsně nad zlatavou zemí. Cestičky jsou vysypány zlatým jemným pískem, všude dokola mladá a voňavá příroda, stromy docela jiné, než znám. Chci-li, můžu se ve vzduchu pohybovat a létat. Bože, to jsem nezažil, snová krajina, božský klid, obloha fialově růžová, vůbec se jí nebojím.

Hele! Obláčky! Pohybují se a kdosi na nich sedí. Všichni jsou zde v bílém.....ne, neznám nikoho, proplouvám tímto světem a všichni kolem se smějí. Chvíli tady šumí voda, voda, která je čistá jako zrcadlo. V tůni pár zlatavých rybek, vlevo lán vysokých slunečnic, kde sedí malá dívka a splétá si vlasy v cop. Sedí na okraji tůně, voda v ní šeptá a třpytí se.

Tady.....tady to neznám. Zvláštní květiny a jak omamně voní. Pluji ve vzduchu nad nimi, ta vůně mě vábí, voní sladce, voní moc lákavě, tak opravdově. V dáli slyším racky. Jejich pichlavé pokřikování se mi ryje do uší. Natahuji ruce a letím vpřed. Lítám! Bože, lítám! Chvíli vysoko nad vrcholky stromů, vane zde příjemný a vlahý vítr, prorážím ho svým nic nevážícím tělem. Nechám se vést. Vítr si se mnou hraje, otáčí mě, hladí po těle, cuchá mi vlasy. Vychutnávám si ten okamžik plnými doušky. V dáli vzhlížím k modré pláni, ta mě zaujala a upřel jsem zrak k ní. Letím tam. Tak bezvládně, tak klidně. Mírně zaostřuji - vidím vodu, vidím moře! Je slané? To mě zajímá. Jsem již docela blízko, cítím chlad a exotickou vůni. Chvíli ostrou, chvíli sladkou, tak svůdnou. Přitahuje mě a já padám níž. Bořím své bosé nohy do písčité pláže a vzhlížím k bezbřehému oceánu. Nabírám a piji, je slaná. Zkouším vznášet se těsně nad hladinou. Jazyky vlnící se vody mě lehce olizují! Wow! Lechtá to. Směji se a moře bouří, zpívá. Dlaněmi ryji do vodní země, hejno racků nade mnou.

Náhle pociťuji chlad. Ne, nemám strach, jen mě zneklidňuje mlha v dáli.....vypadá tak opravdově. Obloha je náhle tmavší. Dunivé zvuky čeří vodu, ta houstne, vaří se, vlna stíhá vlnu.....ne to nemusím. Otáčím se zpět a hledám svou krajinu. Utíkám z dosahu mořských chapadel a vracím se zpět. Rackové letí vedle mě. Jsou zmateni. Vracím se do pohádkové krajiny plné pozitivního světla, zlatavých pěšinek, mladičké přírody a obláčků.

Obláček. Sednu si na něj. Slunce pálí a já si nasazuji sluneční brýle. To je život. Vlastně tady už život není. Létající polštář, slunce. Je jich tady mnoho. Některé plují rychle, jiné pomalu. Další odpočívají při zemi, některé létají výš, než je ten můj. Na jednom sedí chlapec s dívkou, líbají se a nohama klátí ve vzduchu, je-li to vzduch. Na támhletom sedí starý pán, čte si knihu. Sesedám a letím sám. Letím na zádech, chvíli hlavou dolů. Slyším smích. Ženský smích. Smích tak hlasitý a upřímný. Hledám pod sebou tu, které smích patří, láká mě.

Au! Narazil jsem do kmene stromu a padám dolů. Ještě neumím své letící tělo dokonale ovládat.

Au! Teď sedím na zemi, sedím v trávě, jako spadlé ovoce.

„Nejsi tady dlouho, že?“

„Ahoj,“ vypadlo ze mě. „Ne, nejsem. Vlastně ani nevím, jak dlouho tady jsem, nějak ztrácím pojem o čase. Tobě patřil ten smích, že?“ mluvil jsem k ženě ostrých, leč ryze ženských rysů.

„Krásný smích daruješ tomuto místu,“ dodal jsem.

„Ráda se směji,“ odpověděla žena, která ve mně budila touhu poznat ji.

Zvedl jsem se ze země a přiletěl blíže k ní. Seděla v trávě, před sebou koš ovoce. V záři nekončícího jasu splývala s touto nadpozemskou krajinou.

„Jmenuji se....“

„Erik, že?“ vtrhla mi ta žena do řeči.

„Ehm.....ano!“ vyděsila mě. Je to vědma? Jak zná mé jméno?

„Řekni mi, prosím, odkud znáš jméno mé?“

„Neznám ho.....cítím tvé jméno,“ odpověděla. „Cítíš ty mé jméno?“ zaskočila mě touto otázkou.

„Cítit jméno? Jak to mám vycítit? Cítím vůni podivných kytek, cítím heřmánek a vlahý vítr, ale tvé jméno?“

Odmlčel jsem se. Zavřel jsem oči..... „Khyra?“ vypadlo ze mě.

„No, vidíš, to je jméno mé!“

„Pověz, jak jsem to dokázal?“

„Mám takový pocit, že tě odkudsi znám,“ řekla Khyra s neurčitým zaujetím.Nepatří mezi ty ustarané a strhané ženy, matky dětí, ani mezi ženy toužící po kariéře. Asi neznám kategorii, do které bych ji zařadil.

„Pověz mi, Khyro, kde to jsme?“

„Tys nepoznal? No jo.....jsi ještě mládě,“ usmála se.

„To vše kolem je čekárna. Taková neobvyklá, ale krásná. Líbí se mi tady.“

„Čekárna? Nač tady čekáme?“

„Ale hlupáčku.....čekáme tady na soud. Všichni tady čekají na soud. Nejsme živí, ani mrtví. Támhle ten pán na tom obláčku.....koukni se na něj!“

„Co je na něm zvláštního? Asi nic, nemá boty, drží hůl a čte si knihu!“

„A co jeho háv? Podívej se pozorněji! Už není tak sněhově bílý, jako ty naše. Šedne, každým dnem dostává šedivější nádech a až ztmavne úplně, vezme si ho moře!“

Její vyprávění mě děsilo, ale během slov, které z Khyry vycházely, jsem nepocítil lítost nad osudem starého pána. Zdálo se mi vše tak přirozené, nijak překvapující.....patří to k místní atmosféře, patří to ke společnosti barevných duší a Khyřiny duše.

„Támhle to malé dítě.....háv jeho barví se do růžova.“

„To se vrátí zpět do svého těla, je to tak?“ nějak jsem předpovídal.

„Ano! Málokdy se objeví růžová barva, většinou zde plují modré, černé a naše bílé hávy.“

„Modré duše? To jsou které, Khyro?“

Baví mě poslouchat její slova, její řeč je tak čistá, slova ostrá a hlas nevtíravý. Prokládá ho smíchem a úsměvem.

„Třetí cesta, třetí barva, modrá barva. Duše v modrých hávech již nenaleznou cestu k životu, ani se jich nedotknou ruce moře. Modré hávy putují támhle tím směrem. Jen se tam podívej!“

Pobídla mě a já nechtěl odtrhnout zrak od té ženy. Nepřitahovalo mě k ní až tak živočišno, ne víc, než touha ji znát. Zdála se mi tak příbuzná, cítil jsem se vážně dobře.

Podíval jsem se směrem k lánu slunečnic a makovic. Tam se tyčila obrovitá brána, celá zlatá a tak veliká. Brána byla jakýmsi koncem této hmotné půdy. Za ní nebylo nic. Ani tma, ani světlo, ani propast.....nebylo tam nic. Za tím nic svítila obrovitá planeta.

„Co je to za planetu?“

„Dej mi ruku!“ řekla Khyra.

Já byl potěšen a ruku v ruce jsme vzlétli k bráně, která dělila ty dva světy. Vzduch byl náhle tichý, nehýbal se. Stál. Také jsme se zastavili.

„Tam - tam na té planetě nacházejí klid duše v modrém,“ řekla Khyra, snad s touhou po modrém hávu.

Blbost! Když já necítím pocity lítosti, tak ona také nemůže tesknit po modrém hávu.

„Magické to místo,“ vyšlo z jejich úst. „Hle! Padá stříbro!“ náhle se rozjasnila.

Opravdu. Kolem dokola se pomalu sesypával stříbrný prášek, který nás oba i celou krajinu zahalil do třpytivé nálady.

„Je to krásné.....je to kouzelné!“ nemohl jsem se nabažit tohoto okamžiku. Vzhlédl jsem ke Khyře, která nade mnou kroužila a zasněně si libovala v padajícím stříbrném dešti.

„Padající stříbro.....zvěstuje a volá duše v modrých hávech,“ šepotala v letu.

„Co jim zvěstuje?“ otázal jsem se nesměle.

„Volá je.....a říká, aby se připravili na svou planetu.

Jak je to tady krásně romantické! Vzlétl jsem, rošťácky vytrhl Khyru ze snění a pevně jsem ji objal. Dýchali jsme zhluboka

a dlouze.V tu chvíli mi došlo, že jsme si tolik podobní. Líbilo se mi to a Khyře očividně taky.

„Koukej! Otvírá se brána!“ vykřikl jsem a obrátil naše těla ve vzduchu.

Brána se skutečně otvírala, krajinu zavál stříbrný kabát. S Khyrou jsme stáli opodál. Stříbro se točilo ve vzduchu a vytvářelo tak jakousi cestičku modrým duším.

„Hele, už odcházejí!“ se špetkou nadšení jsem vykřikl. „Tohle

jsou ti milenci, kteří se líbali na mráčku!“

Držíc se za ruce, šli stříbrem vstříc svému ráji. Za nimi opodál a pomaleji kráčela stará dáma ve slaměném klobouku, za ní mladá paní s ustaranou tváří, ale s úsměvem..... A mnoho dalších osob v modrých hávech. Šli tak pomalu. Za těmi všemi vyvolenými se stříbrná cesta pomalu rozpadávala. Brána se uzavřela. Měl jsem zvláštní pocit.

„Khyro, jak dlouho jsi tady? Jak dlouho čekáš na svou barvu? Oba naše hávy jsou pořád sněhově bílé!“ zasypal jsem ji spoustou otázek.

Mlčela. Podíval jsem se jí do očí.....krásné, hluboké! Viděl jsem se v nich.

„To nevím,“ odpověděla neklidným tónem. „Všimla jsem si, že za dobu, co jsem tady, třikrát padalo stříbro a třikrát si voda někoho vzala. Asi jsem pro ně vážně tvrdým oříškem!“ pousmála se.

„Copak se ti vlastně stalo?“ se zájmem jsem se vyptával.

Na její výzvu jsme slétli pod kopeček, na místo, kde si hrály děti. Děti v bílých hávech, sem tam s modrým či růžovým nádechem.

„Co se mi stalo?“ vydala ze sebe. „A co tobě?“ zeptala se.

„Mě? To si...nepamatuji!“

Vyděsilo mě to! Proč si to nepamatuji? Proč nám nenechali vzpomínky na zem? Aby nás netrápili? Teď mě trápí to, že to nevím. Zvedl jsem své tělo a chvíli kroužil nad Khyrou.

Napadlo mě: „Pojď, Khyro, proletíme se!“ Podal jsem jí své rámě. „A drž si klobouk,Khyro.....“

Létali jsme, naše hávy vlály vzduchem, smáli jsme se a oddávali se společnému a spontánnímu letu. Chvíli jsme se drželi, navzájem jsme se předlétávali. Co mi tady chybí? Nic!

„Khyro! Dušičko má blízká, copak je to?“

Mezi námi začaly padat jemné, snad hedvábné, proužky, snítky něčeho nového.

„Přichází noc!“ vláčně volala Khyra. „Vlastně nevím, zda-li se to tady jmenuje noc, snad pro to existuje jiný název!“

Létali jsme vysoko jako ptáci, výš než ptáci, nespoutaně spontánně, vesele a s pocitem jistoty toho druhého.

Khyra ve mě vyvolávala skutečný pocit čistoty. Teď v dimenzi mezi životem a poživotí. Proč jsem ji nepoznal dříve?

Přistáli jsme na skále. Krajina zhasla své světlé barvy, rostliny zavíraly květy své, slunečnice svěsily své těžké hlavy a okolí pohltila měsíční mlha. Posadili jsme se, chladný vítr oblétával naše těla, těla průhledná.

„Jsi hezká dušička, Khyro. Cením si duší v lidičkách, takových, jako jsi ty.“

„Je to krásné, Eriku, děkuji ti. Pojď, proletíme se.....ukážu ti tajemství,“ vytrhla mě slovy z příjemného odpočinku.

Letěli jsme modrým vzduchem, dávajíc sbohem skalám. Pod námi se cosi hýbalo.

„Podívej se,“ s nadšením ukázala na podivný zástup čehosi tmavého. Slétli jsme níž a já v tom tmavém uviděl makovice. Pole makovic. Pole obřích makovic!

Mám strach, jsou moc veliké. Skoro jako člověk.

„Poslouchej, jak zpívají!“

Vážně vydávaly podivný, zprvu nelibý, zvuk, připomínající skřípání větví stromů v mrazivém větru. Občas dřevnatější zvuk, skřípavý... tesknivý, ale silný. Zdálo se mi, že pochodují. Jako bojovníci věhlasně pějící svůj chorál. To jsem nikdy nezažil....krása! Líbí se mi to! Sestoupili jsme na okraj zástupu. Všechny hlavy makovic se k nám nakláněly.

„Nastav dlaň!“ pobídla mě Khyra a sama si nechala sypat maková zrníčka z hlavy jednoho bojovníka. Z jeho hlavy pršel modrý jemný déšť, který jsme s Khyrou sypali do úst a smáli se.

„Zachutnal ti?“ otázala se šibalsky.

„Jo, je to příjemné, chutná mi to!“

„Jen dej pozor, je to opium. Já tady chodím večer, co večer a libuji si v této příjemné orgii, ve společnosti podivných bytelných tvorů. Zachutnalo mi to.“

Možná mi to připadalo jako bláznovství, ale já, coby dušička v bílém hávu, našel jsem v Khyře dušičku - kamaráda. Chtěl jsem se jí dotknout. Stáli jsme nohama v pevném poli. Duše objala duši. Bojovníci mě opili mákem a Khyra svým jsoucnem. Ale já byl rád, že mám možnost s touto duší být, znát ji, tady v čekárně, mezi makovicemi.

„Myslíš si, Khyro, že duše může mít duši?“ napadla mě tato myšlenka.

„Co tě to napadlo?“

„No, pokud ano, jsi v té mé. Napořád. A pokud ji nemáme, co to znamená?“

„To nevím, jsi úžasná bytost, Eriku!“

„Můžu zavřít oči?“ zeptala se mě s viditelnou únavou.

„Proč se mě ptáš?“

„Jsem unavená.....budeš tady, až se probudím?“

Únava přišla náhle a Khyra padala vláčně do pole, mezi nemotorné bytosti poskytující bezpečí nám oběma. Jako gentleduše jsem ji vzal do náruče a odletěl s ní zpět pod kopeček. Tam únavou usnul jsem s ní. Dvě duše, dva ztracené životy, dva budoucí otazníky, měnící se v hrozivý vykřičník, připomínající čas, kdy se my dva rozdělíme

a naše hávy dostanou jinou barvu.

„Mám o tebe strach,“ pošeptal jsem spící klidné duši Khyře.

Čerstvá vůně mě vytrhla ze spánku. Obloha byla zase fialově růžová, ptáci zpívali rozličné melodie, děti si opět hrály opodál. Cítil jsem cosi děsivého. Se strachem jsem otočil hlavu ke Khyře. Nebyla tam. Neležela vedle mě. Cosi se ve mně prolomilo a já náhle pocítil samotu a ztrátu někoho blízkého. Kde je? Ptal jsem se sám sebe. Neměl jsem zavírat oči a měl jsem ji hlídat po celou dobu spánku.

„Duše Khyro!“ zvolal jsem do okolí.

Nic. Nic se nezměnilo. Vzlétl jsem. Volal jsem do tupého okolí Khyřinu duši. Mám o ni strach, nemůže mě přeci jen tak opustit. Byl jsem smutný. Smutný a sám. Letím, už nevím, kam. Ostatní duše se na mě smějí. Co se děje? Ou! Můj háv! Již se vytratila sněhová bělost.....teď dýchá šedou barvou. Přilétám k jedné stařence a ptám se na Khyru.

„Chlapče, chlapče.....v tom ti nedokáži pomoci.“

Pousmál jsem se a letěl k jinému obláčku se stejnou otázkou. Nikdo mi neodpověděl. Světlo střídalo tmu, můj háv dostával každým dnem tmavší nádech. Noci jsem trávil pod kopečkem, s koleny u úst a se vzpomínkami na Khyru. Po nějaké době jsem se rozhodl podívat k poli divokého máku. Letěl jsem hrdě, s úsměvem, leč s bolestí. Kroužil jsem nad polem, makovice tancovaly a zpívaly. Objímaly se, vypadaly tak šťastně. Jsou spolu. Nic je nezlomí. Jako tenkrát. Já je jen sledoval.....tiše.

Létání mi začínalo činit problémy, ztrácel jsem sílu, byl jsem sláb.

Vzduch se ochladil. Neměl jsem strach. Průhledné tělo bylo řízeno a odnášeno vyšší mocí. Oddal jsem se jí, nebránil. Pole máku na mě volá, pluji v tmavém vonícím dýmu, měnícím se v černý mrak.

V dáli vidím zámek na vršíku, modrou planetu. Mizím a ztrácím se v temnu. Chlad je intenzivnější, voda se mě dotýká. Prozatím ne tak moc, jako touha vidět Khyru. Slyším vlny, dunící vítr a volání. Volání? Byl jsem unášen na tmavém oblaku.

„Khyro!“

Sedla si s úsměvem vedle mě.

„Khyro! Mám cestu jistou, cíl již na dosah!“ A slzičky se vkrádaly do očí.

„Myslíš?“ řekla s úsměvem.

Začala mě zprošťovat hávu. Khyra nahá již přiletěla. Proč není oděná? Jistě, má to své kouzlo, vyniká vyzývavá ženskost.

„Nemohla jsem tě nechat odejít. Tu noc.....naše hávy se začaly barvit. Každý jinou barvou. Tys šedl, já byla nebeská,“ vypověděla

a vytrhla mě z chapadel tmavých dýmů. Slabost náhle zmizela. Já cítil sílu.

„Dál jsem chtěla poznávat duši tvou a jediný způsob, jak toho dosáhnout je.....“ nedopověděla.

Teď jsme se vznášeli nad divokým polem bujících hlav, neklidných a andělsky ďábelských duší, které milovaly a odmítaly božskou ideu.

Společně jsme slétli mezi ně, čekatele na nový život.

„Drž se při mě, Eriku, ať se narodíme současně!“ pošeptala objímající Khyra, která přijímala tělo makovice stejně jako já.

„Najdu si tě!“ křičel jsem.

Asi jsem, coby makovice, zaspal. Narodil jsem se o pár let později než Khyra. Přestože je vdaná, matka tří dětí, je to ona - dušička Khyra. Pozemsky-nadpozemská, andělsko-ďábelská. Stejná jako já. Vždyť jsme ze stejného máku .....divokého!

Poznámky k tomuto příspěvku

TenOfNine (Občasný) - 19.3.2003 > Když makovičky zrály? <reagovat

Felipe (Občasný) - 19.3.2003 > Cist to lze pouze - jak rika Kundera - uhlopricne. Systematicke cteni je prilis unavne... Body: 1 <reagovat

Kelly (Občasný) - 20.3.2003 > Filip Sklenar> úhlopříčně :-DDD Body: 1 <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + osm ?