https://www.youtube.com/watch?v=_Fri2ccsWMw

The Mixbuster – „Bad Hip Hop (Mixbuster Mix)“

I created this mix for the same guy we did some of our first bootlegs with. This was an easy mix to do as it was based on my favourite hip-hop tracks of the time. I just tried to make it as raw as possible... Chad Jackson style!

https://www.youtube.com/watch?v=3xJa3fknaEw

phil collins (another day in paradise) remix ben liebrand

a nebo potom jen ruská baladická společnost k poezii?

VLADIMÍR SEMJONOVIČ VYSOCKIJ

☼   25.1.1938   MOSKVA  –  ۞   25.7.1980   MOSKVA

V dětství se chtěl stát důstojníkem. Dítě totiž vždy, tu víc a jindy méně animovaně přesně touží přiblížit se světu dospělých, který je obklopuje. Anebo v horším případě okupuje. A svět malého Vladimíra Semjonoviče Vysockého, toť posádka povinností „kdesi v Německu“, řečeno hantýrkou úředních spisů. Takzvaný „vojengorodok“. Šedivá garnisoidní pruda a nuda, kterou oživují jen pochodové šlágry od plic jednotek, které se vracejí ze cvičení. Večerní čepobití. (Tehdy se v ruské armádě ještě povinně pělo.) Signály polnic a hlavně svátky. V kvartýru u Vysockých se scházejí příznivci jeho taťky Semjona Alexandroviče. Staří frontoví náčelníci. A vyprávějí si. A ten, který jednou stane se básníkem z nejsoučasnějších, ten poslouchá bez pohnutí vzpomínky na boje a ústupy. Vítězství a porážky. Na padlé kámoše. Na tisíc a jednu nepravděpodobnost, kterou ve své strastiplné, ve své potrhlé obraznosti dokáže zplodit výhradně jen nešvar válek a zabíjení. Vypláchni výplach, povytáhni výtah, vyplaš nezpůsobný whiplash.

Na počátku si přeje stát se důstojníkem.

Zachovala se fotka asi deseti či jedenáctiletého (ale mohl být také mladší) Vladimíra Vysockého. V polovojenské gymnasťorce. Samozřejmě: bez náramných nárameníků a označení hodnosti ze zdvořilosti. V rajtkách a holínkách; a tak, jak ho na jeho urputné a stále omílané přání ohákli přivolaní plukovní krejčí a ševci. V dětské grimase můžeme vyčíst jakési až příliš dospělácké silácké odhodlání. Cosi naprosto nedětsky zahořklého. Tento klučina, který se kvapně probírá od cítění k vědomému chápání světa, nasákl do sebe něco, co s ním půjde, co ho bude chuligánsky doplňovat jak dětstvím, tak hravou dospělostí. Co ho povytáhne jako výtah pater noster na strmě stoupající směr k vrcholkům okatého básnictví. Na cestu, která okouzleně vzápětí končí. Protože za ní se již neskrývá nic. Jen vzduchoprázdno.

Podle vyprávění matky byla jeho nejmilejší hračkou bambitka. Otec ji dal znehodnotit. Odstranil pro sichr závěr, podavač nábojů, úderník. Zalít hlaveň olovem a pak si mohl malý Vládík hrát až do té chvíle, kdy nenávratně skončila uzamčena v matčině kredenci. Vysockij se popral s kamarády. Na nedostatek energie a nedostatek svárů si nikdy nemohl stěžovat, a jednoho z provokatérů udeřil a dost vážně poranil.

Snad s bambitkou a možná s odjezdem rodiny z Východního nevýhodného Německa do ještě bezvýchodnější nevýhodnější Moskvy končí Vysockého sny o důstojnické budoucnosti. S armádou se rozbratří, ale, jak uvidíme, nerozkmotří se s válkou…

ROZHODNUTÍ…

Když Vladimír Vysockij zakončil střední školu, položili si rodiče obligátní otázku: Co s ním bude dál?

Syn to ví docela přesně. Chce na divadelní vejšku. Chce hrát. Sní o režírování jako Jirka Mádl: Pojedeme na Krym k Černému moři. Ukazuje se, že ve svém telecím věku má až příliš rozsáhlé vědomosti o tom, co je to divadlo. Představy, které zasahují do jiného dramatického světa než je ten, jenž se objevuje na zkostnatělých, zakademičtělých ruských jevištních formách, kde přísahají na Stanislavského a Němiroviče–Dančenka jako na jediné a nedotknutelné autority dramatické dovednosti. Na scény, z nichž je sražen, svržen, pošlapán v prachu povinné povrchnosti hluboký, objevný, někdy (jak je tomu dávno!) celým pokrokovým divadelním světem obdivovaný výrazový rejstřík Tajrovův, Mejercholdův, Vachtangův.

Rodiče Vladimira Vysockého, a nedivme se jim, si tyto souvislosti nemohou a nedokáží uvědomit včas. Ale jakási vrozená instinktivní obava je nutí chránit vlastní děcko před jeho velkým, krutě slavným osudem. Srazit ho stůj co stůj do obyvatelské, bezpečně šedivé průměrnosti.

Řešení je nasnadě. Rozhodnutí prosté. Naložit mu na bedra tolik úloh jako v Mrazíkovi podlá macecha Nastěnce, aby Vladimír, který vždy a ve všem kosmickém si počíná nadmíru beztíže odpovědně, neměl čas na myšlenky, které nejsou podle měřítek starších tak úplně od věci. To ne. To bychom jeho rodičům ukřivdili, ale vtěsnají je do nedělního laškovnějšího odpoledne. Ostatní čas budiž vyhrazen čemusi, co „něco znamená“.

A tak Vladimír Vysockij složí přijímačky a vstupuje zvědav na stavební fakultu. V archívu jeho matky se zachoval poslední výkres. Pomačkaný. Politý tuší. Je to tečka. Propouštěcí dekret, jenž Vladimír Vysockij podepsal sám sobě, aby z prostřednosti vykročil na směr, o jehož nebezpečích a úskalích nemá ani předtuchu. Nebo si je představoval animované jen přibližně. Dalšího roku se udál zázrak: Vladimír Vysockij se dostal na Vysokou školu divadelní jako Anna Wetlinská. On, prostý moskevský uchazeč o titul ze Staré kočárové ulice. Obyčejný obyvatel příšerně plesnivého bolševického ústrojí Moskvy, prostý syn řadového ruského důstojníka to dotáhl tak daleko v době, kdy korupce, protekcionářství, strýčkování či chceme-li dekadence, začaly nabírat na své dusivé a zničující kadenci, pronikl mezi dcerušky a synáčky, kteří neměli ani setinu nadání, jež ovládal Vysockij, zato však nesli důležitá jména svých důležitých otců a matek.

Ten krok do „velkého světa“ Moskvy se Vysockému škaredě nevyplatil. V neoblibě si získal zálohu nadlouho napřed. Vlastně dodnes. Za hrob, který ruští lidé zdobí v jakoukoli roční dobu květinami. Na fakultě pozorují kantoři i spolužáci studenta, který nic neretušuje, který nic nenechá na svém plácku vymezeném a posvěceném tradicí a vyhraněném úděsnou úřední estetikou. Není to pouze rebelant a kverulant. Je to především pan talent, jaký se rodí jednou za půl století. Na co sáhne, to pozlatí, tomu dokonale rozumí. To dokáže interpretovat po svém.

Píše básně. Skládá hudbu. Pokouší se režírovat. Hraje. Když se mu dostane výtky, že to „tak není“, nesvěsí uši. Pře se. Diskutuje. V těch letech věc nevídaná a neslýchaná. Vladimír Vysockij odmítá autoritu a uznává vlastní duchaplný názor. Nebo cizí, shledá-li ho relevantním. Vysockij není z těch, kdo by neuvažovali o názorech druhých. Kdo by je apriori odmítali. I v tom se odlišuje.

Patří k Moskvě. K ulicím. Sadům. Ochmelkům pod parou na nárožích. Lidem proudícím po prospektech kolem vyprázdněných žalostných obchodů. Ke kamarádům svého otce, kteří jsou jeho počátečním publikem. Když se sejdou v bytě Vysockých, stačí jim sklenka režné vodky nebo dvě a vzpomenou si na Voloďu. Na jeho slibnou a zázračně jednoduchou kytaru. Na jeho už v chlapectví a mládí ochraptělý vokál. Ať vejde na scénu. Ať něco spustí od srdce a od plic. Nikdy neodmítne své momentální abnormální angažmá komedií na stojáka. Je-li někde nablízku. Nikdy se dost nenaposlouchá jejich příhod. Čte. Filozofii a filozofy. Estetiku a znalce velkých forem. Pokud k nějaké fajnové knížce najde snadno přístup. Zabývá se dějinami Velké vlastenecké vojny. A v tomto ohledu patří ke skutečným znalcům. Tohle je sféra, která ho nepřestává burcovat. Provokovat jeho vjemy na bázi fantazie. Nutit, aby se zamýšlel a domýšlel. Proto a skrze tento zájem se Vysockij stane básníkem vyhrocené situace. Proto, jako nikdo před ním, pochopí roli Chlopuši v Jeseninově dramatické básni o Stěpanu Razinovi.

Ale k těm okamžikům je ještě daleko. Zatím Vladimír Vysockij studuje na „divadelním“, jak se škola nazývá ve studentském slangu. A jak už konstatováno, získává si zatvrzelé odpůrce. Jednoho za druhým. Mezi profesory se najdou sice i takoví, kdo postřehnou nesporné nadání, ale tito mužikové okamžiku, lidé pragmatického, ryze účelového chápání světa vidí, že Vysockého talent se nehodí do krámu, ani do výprodeje braku, ve kterém žijí.

Dráždit měšťáka je povinnost!

Tak teda děda Lebeda i ten mladý Vysockij dráždí měšťáky. Ne měšťáka, který jakýmsi nepatrným zázrakem by přežil z roku 1917 nebo dokonce z roku 1913. Nikoli bývalého nepmana, po němž dnes mnozí tak hořce bulí slzy, ale měšťáka narozeného uprostřed neukázněné ruské morálky. Z jejich vnitřních rozporů. Z její sociální nerovnosti a negramotnosti a hlavně nespravedlnosti.

Vysockij dráždí měšťáka, který si žije ve svém pohledném moskevském kvartýrku, odkud po nedělích odjíždí na daču v podmoskevské pláni zeleně, šmejdí a shání, vykřikuje velká slova a šilhá po výkonném Západě. Na západní fontáně klid. Znepokojuje ho ve jménu svého otce. Jeho frontových přátel funny face limited. Živých i dobrodružných mrtvých. Ve jménu jejich vrchního velitele.

Kterýsi, dnes už sotva ten vystopovaný, a s největší pravděpodobností amatérský kameraman, natočil Vladimíra Vysockého v čepici se štítkem, kterak kráčí kolem závějí před zpola vyvrácenými ploty pustou čtvrtí. Pak se po levé straně objeví oprýskaná předměstská stavení, stojící na nohou jen silou vůle staré ježibabky. Vysockij zpomaluje. Pohlíží vzhůru až nad sebe. Patrně na reklamní poutač, který my nevidíme. (Ostatně je to lhostejné.) Vysockij bere za kliku. Pokouší se otevřít. Nejde to. Na krok odstupuje. Dívá se na dveře. Vidíme cedulku, na níž je načmáráno: Zakryto! – Uzavřeno!

Jaká zkratka jednoho nedlouhého, ale uměleckou prací přecpaného přetékajícího života. Ten neznámý, či spíše, nepojmenovaný kameraman tu v sotva třicetisekundovém šotu zachytil celý obsah života i žízně po něm, u V. Vysockého. Jeho putování nazdařbůh chladnou, rozpadávající se a bezútěšnou zkratkou po cestě necestě. Kolem polozhroucených plotů a závějí, které znemožňují zahnout na lepší a výnosnější cestičku. Tuto volbu, která je podmínkou tvořivosti Vladimíra Vysockého, až ke dveřím, jež jsou pro něho nepřekonatelně zacvaknuty. Zamčeny na sedmero petlic. A ještě cosi divného: chodec – toť prostý Moskvič Moskvan s rukama v kapsách. S poněkud podmračeným kukučem a vyhlídkou, co přijde zítra. Zde je vyjádřeno jak bytostně a opravdově náleží Vladimír Vysockij svému městu, svému národu, karikatuře moderního ducha v onom skutečně dojemném pojetí a vyjádření a ztvárnění toho pojmu. Ne v jeho zbyrokratizované zoufalosti a nudě.

VYPLAŠ UŽ TEN WHIPLASH, KÁMO…

Božsky uhnětený komediant v akci, jadrný vykládač nejadrného života. Božský filuta a božský učenec zároveň.

Tohoto označení se dostalo svého času zakladateli moderní poezie Arthuru Rimbaudovi. Podle soudu mnohých dalších pokračovatelů v Bakalářích však rovněž náleží i modernímu bardovi poezie Vladimíru Vysockému. A to nikoli právem dědičným, ale právem, které si Vysockij vydobyl pro svou poezii na době, na prostředí, v němž se vyskytoval a vyrůstal a především (bez toho by nebylo nic možné) zapracoval na sobě samém.

Říká se, že Vysockij byl básníkem a skladatelem, zpěvákem a hercem a režisérem. To je pouze jevový a k tomu značně povrchní náčrt osobnosti Vladimíra Vysockého. Pravda – psal verše, skládal mozaiku z hudebních not, kterou přebrnkával na kytaře a zpíval náruživým nábojem; hrál, a pokud se mu to podařilo a pustili ho k ansámblu, i režíroval. Vysockij tyto jevově různorodé umělecké činnosti propojil v jediné moderní umění básnické. Mnohostranné a mnohotvárné. Vrcholu však dosáhl… Kde? Je snad Žeglov z filmu Místo setkávání nelze změnit méně než dvouverší z básně Můj Hamlet, které praví: Začasté chybně odpovídáme, ale správně se tázat neumíme… ? Nikoli. Stojíme před neobvyklým fenoménem. Před skutečným syntetickým uměním, nevyrobeným však „na studeno“ v estetické laborce pana Semtamťuka, ale vynucené, vytrucované na životě, který byl a zůstával do posledních dnů na hrbolech a bolech trudný.

Vezmeme-li jeho libovolnou báseň, kterou zhudebnil a vyparádil svým vokálem, musíme si záhy položit otázku, zda je vůbec možné postavit problém tak, jak byl v předchozí větě a předešlými slovy vyjádřen. Vysockého díla, to nejsou nahodile spíchnuty texty k písním, ani fraškovitě frackovitě zhudebněné rýmovánky. Musíme, i když s rizikem pro rty, sáhnout k novému výrazivu, abychom se pokusili vystihnout podstatu, přičinnou základnu tohoto nového jevu. Tedy Vysockij tvoří básnický útvar o slovesné a abstraktně auditivní (klasicky řečeno hudební, i když jak uvidíme, netoliko jen hudební) složce. Jednu si nelze odmyslet od druhé.

Útok Vysockého poezie na měšťáka je tak drtivý, že typický reprezentant změšťáčtělé poezie, jistý Jevgenij Jevtušenko, se zalekl a prohlásil Vysockého za prostředního básníka, aniž postřehl, že tu došlo k obratu, který nedokázal přivodit svým revolučním tribunstvím, které Šalda svého času označil za „chaotickou prozaicky zveršovanou školu ulice“, ani Majakovskij. Totiž k obratu od mystiky „Rusi mátušky“ k básnickému pozorování a přetavení ruského dne. Ale ani složka slovesná není jednoznačná ve svém pojetí. Není plošná, ale prostorová. Patří k ní nutně naprosto nezaměnitelný přednes.

Zde musíme na okamžik uhnout. Ve Vladimíru Vysockém získala Velká vlastenecká vojna svého komorního básníka. Co slyšel dětskýma ušima, co vnímal zjitřenou nervovou soustavou, v níž se chvěl budoucí básník, se v dospělosti a právě v největší umělecké zralosti projevilo v jeho díle, v jeho dědictví. Básně o válce čpí hořkým, rmutným dýmem kráterů po pumách, granátech a minách nášlapných. Skřípe v nich válečný arzenál. Rachotí tankové pásy. Chlapíci popíjejí režnou vodku ředěnou víc vodou. Obvazují rány. Zrezivělým bodákem otevírají beztak nechutné konzervy. Kouří v kroužku poslední cígo vo rty před ztečí. Bondarev a Baklanov, kteří se války zúčastnili a dokonce v důstojnických hodnostech, zůstali pouhými pozorovateli. Vysockij válku procítil jako básník, protože není rozhodující přítomnost tělesná, ale pochopení a soužití přísně duchovní. Co první dva postrádali, dostalo se hojně Vysockému. A tady se dostáváme k dalšímu rozměru: Vysockého poezii dotváří i přednes. Vysockij mění častokrát přízvuk, kvalitu samohlásek, tak jak to vyžaduje prosodie a jeho myšlenka, obraceje se ke „slušnému chování“ zády. A zde a tím získává každý jeho básnický tvar údernost, která se zadře posluchači pod kůži jako rafinovaně číhající tříska.

Maličkosti?

Ne. V umění neexistují maličkosti. Pro příklad budiž vysloveno, že v básnickém díle o padlém kamarádovi udělá Vysockij jednoduchou věc. Každá sloka je zakončena slovy: On něvěrnulsa iz boja. Nevrátil se z boje. Ruská mluvnice zde předepisuje přízvuk na první slabice ve slově „boj“. Verš by měl znít: „On něvěrnulsa iz bója.“ Vysockij přízvuk obrátil. Zkrátil a znepřízvučil první a přízvuk posunul na druhou slabiku, takže verš vyzerá takto: „On něvěrnulsa iz bojá.“ V té jediné změně, v onom jediném posunutí délky a přízvuku je nesmírnost Vysockého poezie. Náhle se před posluchačem a jeho vnímavostí otevírá nesmírná bolest zraněného, do hloubi bytí znetvořeného přátelství, odpor ke smrti, vnitřní cudnost, která s citem nepospíchá na trh a nevyhlašuje ho údery na turecký buben s činely, důstojnost starého frontového pěšáka. To všechno v jednom jediném přeneseném přízvuku. Ostatně: starší pokolení posluchačů Vladimíra Vysockého, které básníka poznalo z pololegálně nebo ilegálně rozšířených kazet, soudilo, že je to jejich druh a souputník frontových cest. Vysockij získal cosi, co je při umělecké nepoctivosti nedostupné.

Řekli jsme: božský učenec a božský filuta zároveň. Vysockého osud byl náročnější, než Rimbaudův. Ten měl kolem sebe Verlaina, Tristana Corbiéra a jiné. A Vysockij? Kdesi se protloukal stejně nenáviděný a zatlačovaný filmař a prozaik Šukšin. A dál? Kdo tu byl? Zástup laureátů a národních umělců, kteří byli všechno možné, jenom ne tolik „národní“.

A pak? Skupina věrných. Krásná a tragická láska k francouzské bohémsky pofidérní herečce ruského původu Marině Vlady… Opět: láska znepříjemňovaná lidskou klevetou a malicherností. Mohl si zahrát Hamleta. Hovoří se o řetězu od Hamleta Olivierova přes Hamleta Smoktunovského po Hamleta Vysockého. Jde o nepříjemnou mýlku. Olivier a Smoktunovskij hráli Hamleta. Vysockij vložil do této role, do Shakespearovských výroků něco jiného. Osud moskevského kluka, který se stal světovým básníkem, aniž to kdo valně postřehl. Viktor Šklovskij, literární badatel, který celý život papír hltal, aby ho zas vyvrátil, přiřadil Vysockého k Jeseninovi a Zoščenkovi. To už není legrace. Tady se nyní zemřelý nestor ruské kritiky projevil v plnosti nepochopení. Jeseninův svět je svět melancholie. Zoščenkův pak výsměšně ironický svět kořalů, zlodějů, intrikánů. Svět Vysockého, toť myšlenková i citová koncepce současníka, který ví, jak odpovědné společenské poslání jest býti básníkem. Nepochopili jej. Před smrtí, ani po smrti, která zastavila unavené mladé srdce 25. července 1980 v Moskvě ne na prospektu Vasila Blaženého. Pohřben je Novoděvičím nejepičím hřbitově. Pojmenovali po něm jednu z tří tisíc pěti set planetek, které krouží ukázněně a nevyzpytatelně zároveň mezi Marsem a Jupiterem. Hvězdná velikost Vladimíra Vysockého v časoprostoru nezná hranic ani cenzury.