҉     ѽ     ͏    ®   ʥ  Ѿ ᴥ  ₯        

NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ, BUĎTE MI MILOU OSOBNÍ STRÁŽKYNÍ 2016 (Kama Sutra calendario Rio de Janeiro 2014 – March do 2016 Milá Terezie milostnější poezie u filozofie na elixír pubertálního mládí s Jirkou!!!)

Staňte se mi osobně statečnou a já klidně předčím Sedm statečných

nebaví mě žvásty bez díla netečných, zpátečních i tolik Bože zmatečných

nejste usazenej lidskej kal a já nejsem obluda Loch Ness Hvězdné pěchoty

nadporučíkovy bonmoty praví: nikdo nemá zájem o život na hrášku vedle Doroty

Staňte se mi osobně vinobraním na úrodném úhledném a neobraném pahorku

já nejsem kos, ani v branži Hugo Boss, Harry Potter potěší, že neřeší a vyřkne

ortel a fortel ví, jak bez komplexu metafyziků a velké spotřeby triků obšťastní holku

já mám plány nabrnknout si zrovna teďka holku třeba jako lilie, kaktus nebo růže

jste výplod elixíru mládí, které svádí dohromady všechno, co se pro sympatie mixovat může

abstrakci i výhody ne suchých faktů, staňte se mi osobně třešinkou na aktu

Mona Lisa pro elán barev bez chňapky radí svádět tu, do uší na duši pozdrav tu

vykonáme v dynamice štěstí špás, když dojde jedno, druhé nás jen tak neopustí

máme dostatek možností a jistotu, že se památeční chvíle nerozpliznou a šarmy karmy se kamsi do záhad hodnot nerozpustí

nejsem muška, ale mušketýr, vystačí si fakír a jeho kvartýr, aby Vás víc přesvědčili z plných plic, čím je eso na kartách ten bohatýr?

leč na mostě Zlatníků je tím nejlepším zase výchovná lákavost, ne lacinost bez diamantů u amantů pofidérních městských avantýr

Poznámečka pod čarou:

Pravidla jsou jako plavidla pro motovidla, jež neděsí strašidla, jen obsluhování koule v praxi u otáčení kormidla

lidi šlapou jako šlapadla a chápou jako chapadla od zdymadla, baští svůj balíček výhod Třeštidla u svodidla šklebidla

FERENC LISZT

☼      22.10.1811  DOBORJÁN       ۞     31.7.1886    BAYREUTH

Ferenc Liszt futurista – tedy jenom ne žádná zrezivělá forma rezidenta třímajícího jen aplikace s pozlátkem a netušícího vytříbenost průvodce s poezií, ne zbytečná holá existence bez magické špetky jen s naškrobenou účastí – ne tak častý bolestín, ani časté povrchní „přetrhdílo“ švihák lázeňský – on je oproti tomu nehasnoucí hodnota domény zlatým duchem zvýrazněná, žádné pozlátko pro ošidné – žádné kočičí zlato (citoslovce jen zabarvené ve zvuky jako kuki, nebo prošlý kurýr s prošlými noky nebo co to vlastně je?) „mé-é-é“ neetické kůzlátko – jeho oslňující zjev 19. století uměl ozářit hudební nebe celé Evropy. Jako v jednadvacátém století se to daří jednomu stěžejnímu DJ zvanému David Guetta, jakby také ne, když se s mixážním pultem vůbec nesere. Také naše pidi země tleskaly jeho umění. Když ulehl k posmrtnému spánku, napsala Eliška Krásnohorská: „Hle, zřítil se meteor! Teď zhasl v dálce – ale v kraji českém proň provždy plane světlá paměť, vděk i žal!“

Byl výjimečnou konstantou šíří svého formátu, mnohoznačností, ale i rozporností. „Příroda ho uhnětla v záchvatu nádherného rozmachu,“ napsala matka Lisztovy švýcarské žačky Karolina Biossier. Liszt poskytl mnoho podnětů k romantickým představám o životě. Měl velké úspěchy na koncertních pódiích i u žen; v jeho životě došlo k překvapivým zvratům, které si mnoho lidí nedovedlo vysvětlit – například přijetí nižšího svěcení, které tak ostře kontrastovalo s představou, jakou si o něm vytvořila široká veřejnost. To vše způsobilo, že se Liszt stal osobností, která byla neustále středobodem společenského zájmu. Zrodila se postava takřka legendární.

Mnohé z jeho života svědčí o tom, že byl umělcem hluboce filozoficky orientovaným a sociálně cítícím. Měl ušlechtilý vztah ke svým současníkům a k jejich tvorbě – k Berliozovi, Wagnerovi, Griegovi, Borodinovi i našemu Smetanovi (Litomyšl, Nové Město nad Metují, i Plzeň jeho ideálů vzpomíná). Dal se plně do služeb pokrokových hudebních ideálů, inspiroval a rozvíjel rodící se nové principy hudebního novoromantismu a napomáhal k uplatnění novátorským dílům.

PAGANINI KLAVÍRU

Byl největším pianistou 19. století a pronikavě zasáhl do vývoje klavírní hry i do samé techniky klavíru. Přisoudil tomuto nástroji kouzelné poslání: vyjádřit duši a cit jednoho člověka a tím spojovat mnohé posluchače bez rozdílu jejich naturelu.

Chceme-li charakterizovat Lisztovo místo ve vývoji klavírní hry, není nadsazený výraz revolucionář klavíru, a máme-li na mysli jeho klavírní techniku, nerozpakujeme se vrátit k dobovému, dnes už banálně znějícímu termínu Paganini klavíru. To zpíval snad zlatý slavík Karel Gott na uvítanou návštěvnic nejen do ložnic úhledného páru vábitelsky v Gottlandu: Mít talent co měl Paganini / Snad bys ty sám mi trylky hrál. / Mít talent,co měl Paganini / S houslemi sám bys v dešti stál. / Já bych stál tam v centru autostrád / A hrál ti dál své věčné / Mám tě rád, mám tě rád. / Mít talent, co měl Paganini / Šel bych pod tvůj balkon hrát.

Byl dobyvatelem koncertních hal, kde klavír nabýval pod jeho doteky orchestrálního charakteru, jako když Tim Simenon hravě zvládl vyšít orchestrální remix pro islandskou princeznu Björk na singlu k hudbě pro film – lahůdku nazvanou „Play Dead“. Osobní působení na posluchače tvořilo přitom neodmyslitelnou složku jeho uměleckého projevu. Dobře to vystihl Robert Schumann, když řekl, že Liszta je nutno nejen slyšet, ale i vidět. Charakterizoval ho jako „nejsmělejšího klavíristu naší doby“ a napsal, že „posluchače povznášel a ovládal jak chtěl. Tuto sílu k podrobení publika, schopnost pozvedat je, unášet a nechat klesnout zpět nenajdeme asi u žádného umělce.“

O osobnosti Ference či Franze Liszta se někdy ještě udržuje domněnka, že byl kosmopolitního smýšlení a působení; posiloval ji jeho nejasný původ. Podle starších, zejména německých biografií měl Liszt německé předky a jeho maďarský původ nelze ničím doložit. Z nových výzkumů maďarských badatelů vyplývá, že historická skutečnost není tak jednoznačně daná, neboť se jim podařilo vyčmuchat z otcovy strany Lisztovy maďarské předky.

Nejslavnější potomek rodu Ferenc se narodil 22. října 1811 v malé vesnici Doborján v tehdejší župě Szopron. Dětská léta prožil v prostředí maďarského venkova, doma se hovořilo německým akcentem a gramatikou. Otec Adam Liszt byl důchodním Esterházyovského panství a prvním chlapcovým učitelem. Po několika veřejných vystoupeních začal malý Ferenc v roce 1822 se studiem ve Vídni u Karla Czerného a odtud odešel v následujících sezónách do Paříže, kde se stal žákem Antonína Rejchy. U obou těchto pedagogů profesionálů českého původu získal dobré předpoklady k vývoji pro další vzdělávání se.

Stržen červencovou revolucí roku 1830, načrtl Liszt v Paříži Revoluční symfonii, k níž hodlal použít motivů z husitského a protestantského chorálu a z Marseillaisy. V tomto pohnutém okamžiku vpřed se hlásil k myšlence vyslovené filozofem Félicité de Lamennaisem, že „obrozené umění znamená umění sociální“.

SKLADATEL A DIRIGENT, KTERÝ NEPOTŘEBUJE ZNAMENAT OŘEZÁVÁTKO

V intenzívně prožívaném životě, jehož radost, ale i starost se mu předčasně odkryly již v chlapeckém věku, přicházejí brzičko chvíle, kdy si Liszt dost dobře uvědomuje, že koncertní činnost, fyzicky i psychicky značně náročná řehole, mu trvale nedokáže přinést vnitřní uspokojení. V dopisech svým přátelům se nejednou zmiňuje o únavě ze života velkého světa a projevuje obavy, zda žije opravdu užitečným životem a není-li mu souzeno hrát trvale roli světoběžníka a bavitele salónů. A to se teprve píše rok 1837, kdy stojí na počátku své závratné kariéry klavírního virtuosa.

Liszt však nechce být pouhým stájovým pinčem a atrakcí vyšlechtěnou pro šlechtické a měšťanské salóny, a proto se – o deset let později – zdánlivě náhle a k všeobecnému překvapení rozhodne vzdát tolik obdivované a nepochybně i lačně záviděné mety prvního klavíristy Evropy.

„Nastal pro mne okamžik,“ píše výmarskému velkovévodovi, „abych protrhl kuklu virtuozity a ponechal volný vzlet schopné myšlence…“

Hodlá se usadit ve Výmaru a zcela se věnovat komponování a dirigování. Je si vědom toho, co tak výstižně vyjádřila Gœthova a Beethovenova přítelkyně Bettina Arnimová, když bouřlivě oslavovanému klavíristovi řekla: „Mezi těmi, kteří tě oslavují, je málo těch, kteří ti rozumějí.“

Než však dospěje k tomuto životnímu předělu, Liszt křižuje Evropu a hudební veřejnost je nadšena jeho uměním a ohromena nevídaným vzestupem. Neméně ji vzrušuje a nedá spát Lisztův privátní život, v němž tak ohromující roli zásadní partie hrají ženy.

Silně citově založený Liszt prožívá havaj s ideální přílivovou vlnou a vždycky všechno s chutí naplno – své umění i své lásky. Jako čtyřiadvacetiletý mlaďoch playboy se zamiluje do hraběnky Marie d´Agoult (o šest let zkušenější samice), ta opouští svého manžela a odchází s milencem do ústraní ve Švýcarsku. Liszt se na čas vytratí z koncertních sálů a prožívá chvíle intimních slastí více než Lawrence Sanders; trvalou připomínkou lásky jsou vedle klavírních skladeb jeho tři děti, z nichž dcera Cosima se později stala spokojenou ženou Richarda Wagnera.

Nebyl by to však Liszt, kdyby natrvalo podlehl idyle venkovského nerušeného zátiší. Tento velký umělec s krví tuláka po hvězdách snílkově v oblacích nevydrží na jednom místě, neklidný duch ho zavede od města k městu a sám si někdy není jist, kde je vlastně jeho pravý domov. Je v Paříži, Ženevě, Pešti, nebo ve Výmaru? Poradíte? Jak to řekl Hector Berlioz? „Z hudebníků jsme myslím my tři – Liszt, H. W. Ernst, houslový virtuos původem z Brna a já – největší tuláci, které kdy vyháněl z vlasti neklid a touha po neznámu.“

Liszt zahajuje novou kapitolu svého života předlouhou šňůrou koncertů po evropských metropolích. Cesta ho tentokrát přivedla i do Pešti. Příjezd do rodné země po mnoha letech je triumfální, maďarský lid ho vítá jako velkého umělce a národního hrdinu, oprávněně. Na projevy úcty a díků odpovídá Liszt francouzsky, protože maďarštinu ve velkém nezvládá. Hlásí se však k maďarské národnosti, považuje se za „věrného syna maďarské vlasti“, jak to napsal na autografu hlavního cyklu Maďarské národní písně. Zachovala se i další jeho písemná prohlášení tohoto druhu a významu.

Vztah k uherské vlasti vyjádřil Liszt také svým skladatelským dílem. Hledal inspiraci v maďarské lidové tvorbě i ve svérázném projevu potulných cikánů; tak se zrodily jeho četné kompozice v „uherském stylu“. Uherská rapsodie (není rap a sodovka kámo) patří k nejznámějším, ne však k nejlepším jeho skladbám. Jeho vlastenecký cit vyjadřují rovněž Maďarské historické portréty (Magyar arcképek), jimiž vzdal hold významným osobnostem maďarské chvalné minulosti.

Osudová je Lisztova cesta do Ruska v roce 1847. V Kyjevě se seznamuje s kněžnou Carolinou Sayn–Wittgensteinovou, která ho zaujala natolik, že se rozhodl spojit s ní natrvalo svůj plodný život. Teď už definitivně zakotvil ve Výmaru a věnuje se komponování a pedagogické činnosti. Výmar nabývá zvuku prvořadého evropského hudebního centra, odkud pronikají do světa Lisztovy myšlenky o programové hudbě a šíří se hbité zásady moderního hudebního dramatu, jak je reprezentují opery Richarda Wagnera, které Liszt zavádí (zahajuje s pozdravem) na scénu výmarského divadla.

V roce 1858 se Liszt vzdal postavení kapelníka a odešel z Výmaru, ale po letech se opět vrátil a dělil svůj čas na střídačku mezi Výmar, Budapešť a Řím. Lisztova osobnost přitahovala do Výmaru mladé skutečné umělce z Evropy i ze zámoří; stávali se šiřiteli jeho tvůrčích ideálů a někteří i jeho žáky.

SVĚDECTVÍ POCTIVÉHO ŽÁKA

Když bylo Lisztovi třiasedmdesát let, podzim již zahájil zimu s vlněnou čepicí, navštívil ho ve Výmaru mladý vídeňský pianista a vyslovil přání přednést mu svou hru. Adept klavírního umění se jmenoval August Stradal. Nebyl odmítnut, vykopnut ze schodů, dostalo se mu příležitosti zahrát a Liszt ho přijal mezi své poslední žáky. Díky Stradalovi si dnes můžeme Lisztovu osobnost a zejména poslední roky jeho života osvětlit z úhlu méně obvyklého.

August Stradal se narodil 17. května 1860 v Teplicích v rodině advokáta. Vyrůstal v muzikálním prostředí, neboť jeho otec byl zanícený hudebník, uši používal k čemu je libo, po němž zdědily hudební vlohy všechny jeho děti, nejvýrazněji však nejmladší August. Po absolvování gymnázia odešel mladý Stradal za studiem práv do Vídně, jak to vyžadovala rodinná tradice, i když hudba byla jeho srdci mnohem bližší libůstka.

Stradal se zdržoval v blízkosti Ference Liszta od ledna 1885 až do jeho úmrtí posledního červencového dne 1886. Společně s několika dalšími žáky byl Lisztovi průvodcem, energetickým a poetickým sekretářem, opisovatelem i interpretem jeho nových skladeb. Mohl proto později zveřejnit autentické vzpomínky na svého velikého učitele a přítele.

„V Budapešti jsem se s Lisztem sblížil, jak to jen bylo možné,“ vzpomínal Stradal. „Přicházel jsem k němu každé ráno, abych mu napsal dopisy, přepisoval jeho skladby pro tisk a obstarával, co bylo třeba.“ Ze Strádalových vzpomínek vyplývá, že u Liszta nelze v pravém smyslu hovořit o vyhraněném pedagogickém systému, chaos mu byl s improvizovanými móresy bližší taktikou. Působivost jeho učební metody byla především v osobním příkladu, v tom, že Liszt studentovi skladbu předehrál.

Liszt vyžadoval plastičnost, čistotu a srozumitelnost přednesu, zpěvný tón. Když někdo hrál nečistě, říkal: „Perte si laskavě špinavé prádlo doma, ke mně s tím jak lempl nechoďte.“ Vedle zpěvnosti vyzdvihoval bohatost citu a vznešenost tónu. Stradal vyjádřil názor, že jako profesor konzervatoře by Liszt sotva měl pedagogické úspěchy. Když vyučoval na hudební akademii v Budapešti, jeho působení nepřineslo kýžené výsledky. Žáci, ač vybraní, nebyli na výši géniů a Lisztův osobitý koncept u nich nenalezl pochopení převládaného IQ. Liszt si postěžoval, že například v roce 1880 z patnácti pianistů v jeho třídě bylo sotva čtyři nebo pět vynikajících absolventů not.

Liszt se snažil přijímat do „zácviku“ jen technicky a umělecky způsobilá individua a výjimečné talenty. Přicházeli do Výmaru, Budapešti nebo Říma, aby se u Liszta učili chápat, cítit a vidět hudbu jako vyšší poslání a v nejširších souvislostech se všemi formami umění. Při velkém množství uchazečů, kteří se hlásili z celé planety, nebylo ovšem možné zabránit tomu, aby přicházeli i takoví, kteří byli pouze okouzleni Lisztovým zjevem a věhlasem a snažili se víc o napodobování než o tvořivý přístup.

V pozdních letech zaplňovalo Lisztovi veškerý volný čas komponování. Zanechal početné dílo, okolo jednoho tisíce skladeb, mnohé z nich jsou však jen novými verzemi starších prací, myslíte si tedy, že to mělo cenu jako remix dneška? Většinu z nich napsal pro klavír, který dokonale znal, a proto také mezi těmito skladbami nalézají dnešní interpreti díla dosud živá a působivá. Trvale jsou na pořadu dne i jeho klavírní koncerty a některé symfonické básně. Tato nová symfonická tvorba jako nositelka určité básnické ideje konkrétního obsahu (symfonie Dantovská, Faustovská) je spjata s Lisztovým jménem.

Lisztovy skladby byly často předmětem kritiky, ironických poznámek i útoků nejapných blbounů. Liszt však za svá díla nebojoval, nepolemizoval veřejně s odpůrci a říkal: „Já mohu počkat, co a jak.“

Až koncem života se změnil jeho poměr k vlastní tvorbě. „Zatímco v dřívějších letech se Liszt jen zřídka staral o uvádění svých skladeb, ba často dirigenty od toho zrazoval, v posledních letech byl šťastný, mohl-li je na koncertech zaslechnout. Zdálo se mi, jako by se v předtuše blížící se smrti zubaté chtěl ještě poohlédnout za svým veledílem,“ vzpomínal na mistra Stradal.

Liszt byl až do sklonku životu brilantní pianista, ač už pravidelně nehrál a jen občas zasedl za nástroj, aby něco kulantního přednesl svým žákům. Stradal uvádí, že slyšel nejednoho slavného umělce hrát ve vysokém věku, ale jejich projev byl už poznamenán ochabnutím některých smyslů. Kdysi vynikající houslový virtuos Joachim hrál dokonce falešně. Lisztův přednes, jak jej znaly tisíce posluchačů, zůstal však téměř neposkvrněn. Umělcova tvůrčí vitalita byla obdivuhodná a publikum stále znovu fascinovala. Liszt hrál bravurně ještě v roce své nehudební smrti, v lednu 1886, na koncertu svých skladeb, který v Římě uspořádali jeho žáci.

Na jaře roku 1886 odjel Liszt do Paříže a Londýna, aby byl přítomen uvedení svých skladeb a aby – v soukromí – potěšil hrou své ctitele. Tentokrát ho nedoprovázel Stradal, a proto tím větší bylo jeho zděšení, když Liszta znovu uviděl. Liszt byl neobyčejně vyčerpán a musel být přenesen z kupé vagónu do vozu. Byl téměř slepý – oční zákal pokročil – a nohy mu otekly až ke kolenům, ale s neskrývanou radostí vypravoval o velkých úspěších své optimistické hudby. Přinesly mu velké zadostiučinění a byly hojivou náplastí na křivdy a zapomínání, jež na sklonku života pociťoval v mezilidských vztazích.

Když August Stradal přijel koncem července do Bayreuthu, aby Liszta doprovodil do lázní Kissingen, kde hodlal podstoupit namáhavou léčebnou kúru, nalezl ho blouznícího ve vysoké horečce. Liszt nejmilejšího ze svých žáků už nepoznal.

Já jsem třeba žákem od Plastiků:

Ivan Martin Jirous

Magorovy labutí písně

(Litoměřice, Ostrov, Valdice lapák 1981 – 1985):

Ptali se svaté Cecilie

na nebi andílci:

Opravdu se Ti líbí

jak hrajou Plastici?

Za to jak krásně hrajou

za jejich Pašije

Pán Bůh je zvláštní branou

do nebe vpašuje

a k tomu ještě nezapomeňte na to připomenout si andílka klepajícího si nevinně na čelo a Ivanův upřený pohled s úsměvem vědoucího přednašeče, to vše nakresleno tečkovanou technikou od Emila Šourka…

Jan Borna, Na dosah, 2011 (publikováno v učebnicovém kalendáři pro září 2013)

…

(poetika)

Hodně básníků mě vykradlo dřív,

než to napadlo mne.

Mám plnou skříň těch zlodějů

a od jejího úpatí

krmím své fantazie, oškubané koroptve.

Tři myšáci popíjejí v baru a chvástají se, kdo je odvážnější:

První: „Já, když najdu nějakou nalíčenou pastičku, tak vzpírám předními nožkami pružinu jako ve fitnesscentru“.

Druhý: „To nic není. Já sbírám jed na myši, roztluču ho na prášek, rozpustím ho ve vodě a pak si to píchám do žíly“.

Třetí myšák dopije sklenku a říká: „Už mne ty vaše báchorky nebaví. Jdu přefiknout nějakou kočku!!!“

ČERVÁNEK TEREZKA JE MŮJ PLEZÍR I DRAHOKAM ŽITÍ 

Mistryně celého revíru z plezíru vydá se k Juráškovi snadno Sandokanu pro prosincově jarní Avantýru

a kulturní elegance už nejen samotně harmonickou Ódu radostně do kódu klape nám s ní nadmíru

tam kde sídlí nahořklý Gambrinus, nepotrvá věčně oslazený incognito prozrazený génius

tam kde se zapškle zapírá hořce vyvíjený optikus, nezapře se dioptricky sladce výjimečný vkus

Vy chcete svůdně klid i konsensus, i když nejsem útočnický brigádníček Jiříček pro Juventus

v září neodoláte jak vlídný pan Sírius, s pejsky na vycházce jste Míza i Múza, „vyvenčeme čau čau vyvenčus“

jestli je Bonsai Japonská symbolika úrodnosti a kypré mladosti

jestli je elita pro mnohé elitou s pěstováním přírodních svěžestí

jestli exceluje Dáma kus, kterou krášlí pro druhé vegetační úprava

pak je Hello Dolly Terinka bohyní víry, že nemá plané kusy keramiky ani drobná glazurová únava

protéká jen pod mým mostem, postůjte vedle ní, i když se nejmenujete paní Úhlava,

paní Úslava, paní Radbúza, slečna Mže, ani pokaždé zabahněná Borská přehrada

protože zkušenost rozváděnou doširoka brousí Vám takzvaně zájem, emoce plní  Vám pošetile představa

Vaše dokonalé etapy v setkávání záludností se záhadou metafyzicky vylepšených úspěchů

já nejsem čahour ani žahour, jen koláček ke kávě a k medu snadno úsměv hostující útěchu

jste žihadlo, já švihadlo, a ovládáte naše obě poloviny mozku a hrdou pohádku jako jubilejní divadlo

desátýho pátý nebo dvacátýho desátý, jste dvě ku jedné devatenáctého prosince vyprodáno v kase počitadlo

když jsem lamač dívčích srdcí, přiznám se, že nebudu Váš laciňoučký pouťový kostitřas

nemusím žádnou přesvědčit, co je příslibem pro hosty na okraji metropole Uhříněvsí počínaje až po Hostivař

mě zajímá, kde leží noblesní Apríl, a na čem každý večer se mnou krasavice naší Galaxie šťastně usíná

je t´aime (moi non plus) line se echo po zámecké aleji, zavětříte již v prosinci to jaro všech Aprílů, jak si hladce počíná

tedy dovolte Terezko komiku v Koníku, prostě chtěl bych zůstat s Vámi na šachovnici ve výhodném tažení

Vy udivujete Divotvorně opulentní snažení, já následuji každou abstrakci i každé ráno ranní ptáče motivaci k povyražení

jestli excelujete, budete navždy perspektiva, i já mám páru jako stoletá ošoupaná lokomotiva 3 333 = 39 sezón na ozón děr

vymoženost uchvacuje krasojízdou s jízdenkou i bez ní: nasedat do kupé poezie nesmí supějící Protiva po kolejích hádat se o směr

pod saharskými Tuniskými obláčky vysedává beduín, hledí si stínu pod zákrutou serpentýn

Exupéry slítnul s vitalitou pod nápory meluzín, pestrou zemí uhání vykrmený a vytlemený Michelin

kdo je Vaše balada o Nekonečném příběhu, sen na draka Falco, tak nekonečně působivá Fialko?

šéfko velmi vnadných ikon módní kompozice tvůrčí metody jedním dechem sehraná píšťalko     

FIALKA

Vyrostla jsem v trávě. Byla jsem malé poupě a ještě jsem nevěděla, jak to kolem nás vypadá. Věděla jsem jenom, že tady roste moje maminka a dvě sestřičky, že máme pět listů a čtyři kořeny. A pak jsem věděla, že fialek je tu hodně, protože večer všecky tak voněly, že rosa z toho byla tak dobrá a slaďounká, až mi maminka musila říct, abych tolik nepila, že mě bude bolet bříško. A tak jsem tam tu poslední baculatou kapku nechala, i když mi to bylo líto. A že ta rosa byla tak dobrá a já jsem se cpala, rychle jsem vyrostla a maminka mi řekla, že bych se měla rozvít. Bylo to jednou večer, když všechny fialky voněly ještě nějak víc než předtím a nějak jinak než předtím, když se vzduch třepotal a měsíční paprsky se nám nasypaly do trávy, že bylo světlo jako ve dne. Toho večera mi tedy maminka řekla, že přišel čas, abych se rozvila. „Dobře se vyspinkej,“ řekla. „Zítra tě musím vzbudit dřív, budeš se muset učesat a vyžehlit.“ Jak jsem o tom přemýšlela, trochu jsem měla strach a ani se mi ta rosa nezdála být tak slaďounká a ani ta kapka tak baculatá, takže jsem ji tam nechala a ani mi to nebylo líto. Ráno jsem otevřela oči. Maminka mi pomohla učesat se a vyžehlit. Když jsem byla upravena a maminka řekla, že je všechno v pořádku, rozhlédla jsem se kolem. Náhle jsem zvedla oči a vtom jsem načisto ztuhla leknutím. Nade mnou se rozprostíraly obrovské ruce zahnuté na koncích jako velké špinavé nehty, jaké měla ta čarodějnice, co mi o ní maminka vyprávěla pohádku. A ty ruce vrzaly a stahovaly se a zase roztahovaly a starý kmen něco bručel a huboval mravence, co se po něm šplhali nahoru. „To jsou větve, holčičko,“ řekla mi maminka. „Kmen je mrzutý a pořád se zlobí. Nemáme to tu s ním lehké, ale co se dá dělat.“

Mravenci si z toho zlobení nic nedělali a vyplazovali na větve jazyk, zalézali do kůry kmene a lechtali ho a on se zlobil ještě víc. „Není tu hezky!“ řekla jsem s pláčem. „Maminko, vůbec tu není hezky a já se nebudu koukat a nebudu vonět. Já se nechci dívat na ten rozvrzaný kmen, co se pořád zlobí. Nemám ho ráda. Nechci ho vidět.“ Plakala jsem, že mě maminka ani sestřičky nemohly utišit a sbalila jsem lístky, ještě k tomu jen tak halabala, záhyby nezáhyby, zmačkala jsem všechno, co maminka tak pracně vyžehlila na schovala jsem hlavu až k zemi. „Co to je?“ řekla moje větší sestřička. „Kmen je protivný. Nic pěkného neříká, je to takový kmen, co nikoho nepotřebuje a nikoho nemá rád. Ten nikdy hezky nemluví, zřejmě ho to nikdo nenaučil, ale z toho si nic nedělej. Nás fialek je tu hodně, my si tady krásně voníme, přes den nám svítí sluníčko a večer měsíc, to je krása, to jsi ještě neviděla, mravenci si tu hrají a jsou pořád veselí, no a ten jeden mrzutý kmen, ten si tu bručí, ale my si ho nevšímáme.“

„Nelíbí se mi tu. Nevidím sluníčko svítit, větve se nade mnou roztahují jako ruce zlé čarodějnice a na měsíc se vůbec netěším, bojím se, že si ve tmě ten kmen bude troufat ještě víc a něco nám udělá.“ Maminka, která mě poslouchala starostlivě, řekla vážně: „Co by nám udělal, poupátko, nám přece nemůže nic udělat. Jdi teď spát. Zvykneš si.“ Přitulila jsem se k trávě, ale nemohla jsem usnout. Opravdu, co nám může ten rozzlobený kmen udělat? Nic, je starý, vůbec se nehýbá. A co ty větve? Že by se sehly a poškrábaly nás? Mají takové dlouhé neostříhané nehty. Asi si je vůbec nestříhají. Ale ani to není možné. Nedosáhnou sem, jsou příliš vysoko. Nemohou nám nic udělat. Nemusím se bát. Pořád jsem si říkala, že se nemusím bát, až jsem usnula. Spala jsem dlouho. Moc dlouho, protože jsem prospala celý den, i večer jsem prospala a probudila jsem se, když už na obloze plul měsíc a sypal nám paprsky do trávy.

Hned když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na ty černé roztažené větve. „Nepodívám se. Vůbec se nepodívám. Neotevřu oči. Ani teď, ani zítra ráno. Nebudu se česat ani žehlit a nebudu vonět. Nikdy ne.“ Ale pak mi to nedalo. Jenom na chviličku jsem mrkla jedním lístkem. Bylo to zlé. Ty větve byly ještě černější, než jsem si myslela. Hu, zatřepala mnou zima. A ještě k tomu začal starý kmen vrzat a zlobit se: „Každý si tu jenom chrápe,“ říkal. „Všichni spí, jako by je do vody hodil, jenom mě bolí moje staré kosti a spát nemůžu. A ráno zase budou rámusit, že oka nezamhouřím. Já jim ukážu. Já si to s nimi vyřídím!“ Tak. Kmen si to s námi vyřídí. My se ráno nažehlíme, budeme tu krásně vonět a on si to s námi vyřídí. Nemohla jsem strachy ani dýchat. A začala jsem o tom přemýšlet. „Co si ten starý kmen dovoluje?“ napadlo mě. „Vrže si tady v noci, budí ostatní, jenom hubuje, nikoho nemá rád a my ho máme poslouchat. Máme být zticha, když on nemůže spát, a když my spíme, tak tady bručí.“ „Dobrý večer,“ řekla jsem a třásl se mi hlas. „Co je?“, zavrčel kmen. „Promiňte, prosím,“ řekla jsem tiše. „Vás něco bolí, že?“ „Nic mě nebolí – co je ti vlastně do toho?“ „Nic, nic mi do toho není. Jenom to, jenom to,“ koktala jsem, „že tady vržete a rušíte nás.“ Když jsem to řekla, bylo úplné ticho. Jako v hrobě. Jenom jsem slyšela, jak mi tluče srdce. „Co se teď stane?“ pomyslela jsem si s hrůzou. Ale věřte, nebo nevěřte, nestalo se nic.

Po chvíli kmen něco zabrumlal, ale mnohem tišeji než dřív. A potom ztichl docela. Jenom občas vzdychl a jeho roztažené prsty se trochu uvolnily a už nevypadaly tak strašidelně. A to ráno, když jsem mu řekla „Dobrý den,“ dokonce něco zabručel jako odpověď. „Co se to s tím rozviklaným stromem stalo?“ říkaly fialky a mravenci. „Asi mu někdo vyhuboval,“ řekla jsem. Fialky i mravenci se rozesmáli. „Toho hrdinu bychom chtěli vidět.“ Ale já jsem jim neřekla nic.

http://www.youtube.com/watch?v=AEs9F18LnTw

Akhenaton – Making of de „Métèque et Mat“