|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když jsem ji poprvé viděla, přišla s berlemi. Obdivovala jsem ji, ale stále ne dost.
Empatie je vidět očima druhého, slyšet ušima druhého a cítit srdcem druhého.
Prý jsem empatická, říkala mi. Prý jsem skvělá, tak proč se nemám ráda.
Ale bolet bolest druhého? Tehdy jsem netušila. I teď tuším jen z části.
Také vegetariánka, také studentka sociálního oboru. O dvacet let starší, ale věkový rozdíl jsem v přátelství nikdy nevnímala.
Všichni šli zrovna pryč, sednout si a někde se najíst, ona vybalila zásoby zeleniny a já si s pochopením sedla k ní. Po náročné cestě by nebyla schopná někam dojít a řešila ještě parkování. Sedla jsem si vedle s čajem, obdivovala její zdravé zásoby a stěžovala si na místní jídlo, tady se příliš zeleniny nedočká.
Byla jsem pro ni blízká, dokážu vidět za mlčení. Ale až teď začínám rozumět určitému druhu ticha.
Nikdy jsem nehodnotila lidi podle toho, co říkají, kolik toho říkají. Někdy je i mlčení víc. Stačí pohled do očí a víš, kdo ten druhý je. Někdy není třeba příliš slov.
Blízká duše, ale tehdy jsem jí nemohla pomoct víc. Tehdy jsem bolest milovala a ona ji nenáviděla.
Tehdy byla bolest to, co mně pomáhalo a jí ubližovalo. Obě posedlé kontrolou, ale ona kontrolu nad vlastní kontrolou už dávno ztratila.
Kontrola pomáhá, i když jen nad vlastním tělem. Teď budu cítit bolest a za chvíli opět ne. Teď budu chodit s popáleninami, protože to tak chci. Ale bolest zevnitř se neptá, nevybíráme si ji. I bolest od druhého je v pořádku. Dokud to tak chceme. Kontrola od druhého je v pořádku, dokud stačí slovo a ve vteřině může přestat.
Až teď jsem nahlédla.
Ještě hlouběji, za oči.
…
Zdraví a nemoc, tak relativní, s tak křehkou hranicí. Dokud je nemoc jen v mysli, nemusí nás kontrolovat. Ale její svět byl křehký. Zvednout střep a vše se promění, vše je pokládané ze střepů, svět ze skla a ty nesmíš spadnout. Jeden střep po druhém, složit vše zpátky, pokaždé znovu. To je síla.
Každý den vstát, i když nohy, ruce, bolí, snažit se, protože nesmíš upustit. Ani kousek toho slepovaného bytí.
V tom tichu bylo tolik ostrého. Ostnatý drát kolem chodidel. Jehly. Ty jsem nikdy neměla ráda, stačí mi odběry krve. Desítky jehliček zabodávajících se do nohy, ruky, vytrvale bodají. A já už vím. O některých věcech se mlčí.
What cannot be said will be wept, ale to přece taky nemůžeš.
Dokonalá nebo nežít. Chronickou bolestí trpí perfekcionisté.
Stav, kdy bolest není symptomem něčeho jiného, ale sám o sobě nemocí. Trvající déle než tři měsíce, jak dlouho ještě?
Tolik věcí bolelo a tys mlčela, protože víš, že ani křik nepomůže. (Proto bolí tělo?) Jen ty musíš vědět, že chceš žít. A já vím, protože je tanec. Vnímání skrz tělo, jiný kanál, ale ukáže vše.
Poskládat všechny útržky,
zahodit ruce, zahodit slova,
to není můj hlas, ale jejich,
vzpomínky co se zaryly do těla, pamatuje si vše.
Vědět neznamená nebolet. Vědět znamená snažit se být šťastná, i když bys chtěla umlčet tělo.
Žít jde, když víš proč. Proto jako jediný zdroj síly.
Uvnitř světlo co ráda pouštíš ven, ten druh síly, který je těžší unést. Sama s bolestí, ale vždy pro druhé.
Otevřít oči ven znamená až příliš světla, světlo, které bolí. Ven dáváš, ale venku nenajdeš. Nic není, jen v tobě,
miluju tě, říká pravý já,
jen tomu chceš věřit.
Můžeš být ty, můžeš být kdo chceš, tvoje duše je tvoje duše
a tvoje tělo tvoje tělo, i když to tak nebylo vždy.
Zjistila jsi, že nejsi vzpomínek a teď víš, že nepatříš ani bolesti.
Dokud je láska a dokud je tanec (synonyma), vždycky je naděje.
…
Obdivuju ji, ale stále ne dost. Chtěla bych pocítit jaké to je, nemoct se týdny zvednout z postele a stále věřit. Jaké to je být na vozíku. Jak moc člověk musí být silný, protože nevíme, dokud tělo může. A to moje (alespoň zatím) může.
Prý jsem empatická. Prý nemám důvod nemít se ráda, ale to už vím dávno. Když jsem ji poprvé poznala, byla jsem ještě někdo jiný. Tři roky člověka mohou hodně naučit – ocenit sebe sama, cítit radost, mít radost jen z toho, že žijete a tím pádem máte spoustu možností. Najednou nepotřebujete depresi, ale připadá vám směšná. Najednou nepotřebujete ovázané ruce.
Bolet bolestí druhého, až teď vím.
Přese všechno až teprve teď vím alespoň zlomek toho podstatného.
A tak teď jí chci dát aspoň zlomek toho, o co si neřekne. O co si neřekne nikdo s chronickou bolestí. Nebýt na to sám, vědět, že někdo ví, aspoň ten zlomek. Díky ní nejsem sama. A i díky ní věřím. V nová rána, bezbolestná rána, v to ticho, co je jiné.
|
|
|
