|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vindictae
1. pohled
„Myslíš, že tam někde jsou?“ ptal se Olaf Hjalmara.
„Určitě, o tom nepochybuj.“
Olaf vypadal ustaraněji víc než kdy předtím. Pokud mají přijít, pak to bude naprosté krveprolití a možná i konec všeho. Otřásl se hrůzou jen při pomyšlení, co by udělali s jeho rodinou.
„Ty se nebojíš?“
Hjalmar pokrčil rameny. „To není věc strachu, jen se snažím být připraven,“ řekl tradičně klidně, jako by se ho to ani netýkalo. Hodně lidem tím lezl na nervy, to věděl, ale takový prostě byl. Na povrch tvrdý, ale uvnitř plný pocitů a myšlenek. Nechtěl se však o ně s každým dělit. S Olafem už vůbec ne. Ten chlap byl den ode dne bázlivější. Hjalmar začínal odpočítávat hodiny, kdy jeho partner na hlídce vezme nohy na ramena.
„Tak kdy už přijdou? Na co čekají?“ ptal se nervózně Olaf.
„Jsou chytří. Prohlíží si možné cesty do vesnice, počítají kolik nás je a snaží se i trochu hrát na nervy. Na tebe to už koukám, funguje.“
„No dovol! Ty je snad ještě obdivuješ.“
„Neurážej se. Neobdivuju, jen mám respekt.“
A to byla pravda. Hjalmar měl vůči Stříbrným velký respekt. Všichni v okolí měli. Jsou to nejlepší válečníci ze všech klanů v širém okolí. Však si toho byli také dobře vědomi a často toho zneužívali, když plenily vesnice nepřátel či klanů, které se jim prostě znelíbily. Stříbrní měli ve zvyku dostat vše, co chtěli. Vždycky.
„Před úplňkem jsi ho moc neměl,“ rýpl si Olaf.
Hjalmar se k němu natočil celý rudý a odhodlaný mu uštědřit ránu, ale neučinil tak.
„Nepokoušej mě, Olafe! Respekt jsme neměli nikdo a možná toho budeme litovat. Můj nápad to nebyl, to váš a celé klanové rady.“
Olaf zmlkl. Moc dobře věděl, že šlápl vedle. Hjalmara si vážil, byl to jejich nejlepší bojovník a byla vlastně čest sdílet s ním stráž, ale měl už nervy na dranc. Téměř deset dnů jsou na tomhle místě, na předsunuté hlídce a čekají, zda Stříbrní přijdou. Už si i přál, aby přišli. Párkrát mezi vzdálenými stromy a křovím zahlédli pohyby, ale to mohla být jen zvěř. Několikrát si jim zdálo, že slyší hlasy.
Je mu zima, štve ho vlhko, k jídlu jen sušené maso, tvrdé jak kámen a ke všemu došla pálenka. Chtěl se vrátit do vesnice a nechat se vystřídat. Ale to by byla ohromná hanba, která by se s ním táhla po zbytek života. Muž, který opustil své místo na hlídce, kvůli nepohodlí a dal tak všanc životy svých druhů. Ne, to udělat nemůže. Tohle bylo jeho místo, stejně jako jiní mají hlídku na dalších místech. Vesnice je odtud pět set kroků a před sebou mají travnatou pláň posetou balvany a rezavými stébly travin, které pomalu přenechají místo zimě a sněhu. Však už také pár vloček spadlo. Mísí se však s kapkami deště a ze země se neustále zvedá hustá mlha. Les je tři sta kroků před nimi a nebýt mlhy, měli by i slušný výhled. Olaf měl všechno oblečení na sobě už mokré a šance na převléknutí byla nulová. Začínal kýchat a vždy, když tak učinil, Hjalmar ho důrazně napomenul. Ten chlap, byl opravdu tvrďák, pravý seveřan. Olaf ho obdivoval i nesnášel zároveň. Hjalmar se díval do mlhy a snažil se naslouchat blízkému lesu, zda propustí nějaký podezřelý zvuk. Konečně ho zaslechl.
Lámání větví, vzdálené dupání a šepot mezi stromy. Olaf napětím ani nedýchal. Podíval se na Hjalmara. Ten vypadal ztuhle a zorničky očí se mu podivně zvětšily. Také byl najatý a nervózní, nebyl tak tvrdý, jak si Olaf myslel a měl z toho škodolibou radost.
Pak z jedné vysokého modřínu spadla šiška a náraz zněl kovově. Šiška někomu spadla na helmici. Zdánlivě humorná věc byla zároveň děsivá. Už tam jsou a…
„Olafe, pomalu a potichu se budeme vracet do vesnice. Za chvilku to začne.“
Olaf ještě jednou vykoukl přes obranný val směrem k lesu a uviděl, jak se křoví chvěje, a mlze se rýsují siluety mužů. Bylo jich spousty.
„Hjalmare je jich hrozně moc!“
„Asi si vzali na pomoc Stříbrné z jiných vesnic. Pojď.“
Šli skrčení tak, aby je nebylo přes val vidět a mířili zpět domů. Zaslechli však dusot kopyt.
„Kruci, mají i koně. Za chvilku budou ve vesnici. Musíme dát znamení,“ řekl Hjalmar, přiblížil k ústům lesní roh a mohutně zatroubil.
Hajlmar doufal, že to zafunguje a všichni z vesnice i kolem ní to uslyší. Byla na tom závislá celá jejich existence. Po znamení měli totiž za úkol ostatní chlapy na hlídkách se stáhnout zpět k vesnici a bránit jí, zatímco ženy a děti se měli přesunout do jeskyně, která měla na konci však východ, který ústil u řeky, kde byly připraveny lodě. Těmi by se potom dostali do spřáteleného Herengu.
„Teď už kašli na krytí. Rychle, poběž!“ zavelel Hjalmar a dal se do úprku.
Běželi úzkým koridorem vykopaného úkrytu pod valem a mohli tak vidět, co se děje vedle nich. Stříbrní si jich překvapivě nevšímali, jako by snad troubení ani neslyšeli, místo toho však bleskově mířili k vesnici. Jezdci na koních už byly u její brány, pěšáci běželi i s těžkou výstrojí nelidsky rychle.
„Jsou rychlejší, jsou rychlejší, Hjalmare!“
„To taky vidím! Za chvilku jsme ve vesnici.“
„Oni tam už jsou!“
„Zvládneme to, Olafe! Musíme,“ hlesl v běhu Hjalmar, i když se zmocňovala beznaděj. Viděl, jak jezdci na koních bez problémů překonali bránu a projížděli se jejich vesnicí, jejich domovem. A pěšáci už to měli do vesnice také malý kousek. Zmocňovala se ho beznaděj i panika, při pomyšlení na jeho rodinu. Na jeho krásnou ženu s očima severské bohyně, jíž pro něj byla a na tříletého synka, který se na světě teprve rozhlížel. Tak moc si přál, aby už byli na cestě k lodím a příšerně ho ničilo vědomí, že celou situaci nemůže nějak ovlivnit. A v duchu se opět proklínal za ten úplňkový večer. Jako by se přihlásil o místo v síni mrtvých.
Branou do města vejít nemohli, protože tou pořád vcházeli další a další pěšáci Stříbrných, takže zvolili boční podzemní cestu, která vyústila v domě nejvyššího z rady starších moudrého Jeryna.
„Já to nevydržím, Hjalmare. Slyšíš ten křik? Slyšíš to?“ ptal se zoufale Olaf a Hjalmar jen mlčky přikývl. „Furt to s tebou nic nedělá? Umírají naši přátelé. Možná umírají i naše rodiny! Možná právě teď křičí..“
„Buď zticha Olafe! Nic neříkej! Jdeme a budeme bojovat do padnutí, je to jasné?!“
Olaf souhlasil. Třásl se strachy, ale byl připraven.
Odházeli větve a odkryli vchod do podzemní chodby. Šli jeden za druhým, protože byla příliš úzká a po deseti metrech tmy nahmatal Hjalmar před sebou provazový žebřík. Vylezl dva metry nahoru a levou rukou nadzvedl zlehka dřevěný poklop. Podíval se do místnosti, a když neviděl nic nebezpečného, otevřel poklop úplně.
Místnost byla taková, jakou si ji pamatovali. Prostorná, plná loveckých trofejí, jimiž se Jeryn rád obklopoval a velkou masivní postelí, jakou ve vesnici neměl nikdo jiný. Místnost páchla však jinak, než si pamatovali a u stolu leželo něco, co by raději nezahlédli. Torzo těla v kožešině a ještě nepochybně čerstvá krev se pomalu roztékala po podlaze. Olaf se málem pozvracel, Hjalmar jen ztuhle pozoroval, co zbylo z jejich vůdce. V rohu místnosti se válela Jerynova hlava. Ta hlava, která dostala nápad, jak získat více zásob pro přežití zimy. Nápad jak zachránit vesnici od hladovění, protože léto bylo nezvykle chladné a neúrodné. Zvěř také jako by změnila své trasy. Ta hlava dostala však špatný úplňkový nápad a tak musela být sťata a s ní i celá vesnice.
Dveře do srubu se pootevřeli, ale místo toho aby vešel člověk, vlétla do místnosti zapálená louče.
„Zatraceně!“ křikl Olaf.
Nebyla jiná možnost než vyjít ven. Otevřeli dveře do jiného světa. Chvilku zůstali stát a nevěřili svým očím. V tuhle chvíli byli stejní. Rozpadl se jim život. Tohle nebyla jejich vesnice a ti trpící lidé nebyli jejich sousedé a přátelé. Mnoho domů hořelo, kouř stoupal k zamračené obloze, ze které padal déšť, jenž neměl šanci uhasit tu hrůzu. Na zemi leželi těla, kusy těl a zvířat. Bahno barvilo do červena a někde vznikaly malá rudá jezírka. „Proč jste neutekli?!“ zařval Hjalmar bezmocně. Několik mužů svádělo boj se Stříbrnými, ale byl to nerovný boj. Stříbrných bylo mnoho a s vesničany si jen hráli. Jezdci na koních jezdili sem a tam a vždy jejich ostří zbavilo života některého z nebohých vesničanů. Déšť neustával a občas se mísil s vystříklou krví. Svět nebyl černobílý, nýbrž šedokrvavý. To vše viděl Hjalmar a Olaf v jednom malém momentu. Pak je z šoku probudil blížící se Stříbrný jezdec. Hjalmar na to reagoval bleskurychlým vytažením meče z pochvy, udělal otočku a mečem ťal do jezdcova stehna. Jezdec spadl a než se stačil zorientovat, podřízl mu Hjalmar hrdlo. Krev mu potřísnila kalhoty, ale to ho nezajímalo, Podíval se za sebe, ale Olaf tam už nebyl. Rozhodl se běžet ke svému domu. Běžel přes bojiště poseté mrtvými nebo vážně zraněnými. Několikrát málem uklouzl po věcech, na které ani nechtěl pomyslet. Výkřiky a děs se nesl vesnicí a vzduchem proletěly další zápalné louče. Hjalmar viděl, jak jeden z mužů se vyhnul útoku Stříbrného jezdce, ale uklouzl a spadl do bláta. Následně mu jezdcův kůň rozšlápl hlavu. Stříbrný pěšák vedle něj přeťal jedné ženě krční tepnu a šílené se smál, když na něj stříkala její krev. Byl už u svého domu a vtrhl do něj rychlostí uragánu. Nikde nikdo a hlavně nikde žádná krev. To znamená, že odešli do jeskyně nebo leží někde v krvavém bahně tam venku. Hjalmar šílel z té představy. Věřil v první možnost a vyběhl zpátky do vesnice. Křiky už pomalu utichávaly, protože už Stříbrní neměli pomalu koho zabíjet. Hjalmar rychle běžel k jeskyni. Zbývalo nějakých sto metrů a to už minul poslední vesnický dům. Ten ještě nehořel, protože se mu Stříbrní zatím nevěnovali. Zaslechl za sebou volání. Otočil se a spatřil Olafa.
„Hjalmare! Oni nás všechny vyvraždili! Zabíjejí děti! Chápeš to? Oni zabíjejí i děti! Všichni jsou mrtví, tohle je konec!“
Křičel naprosto šíleně a byl celý od krve. Hjalmar byl na něj hrdý, že bojoval, ale o rozum už Olaf přišel úplně.
„Hjalmare! To je trest! Vidíš to? Za to si můžeme sami!“
„Buď zticha!“ oplatil mu křik a přál si, aby to, co říkal, nebyla pravda. Jenže ono to tak je. Trest!
„Bohové se na nás zlobí za to, co jsme provedli!“
„Buď zt..,“ neodřekl Hjalmar, protože se za Olafem zjevil Stříbrný přízrak. Měl ohromnou a děsivou helmu, díky které by i věřil, že jezdec na koni není člověk, ale démon. Démon projel kolem Olafa a stačil mu useknout hlavu. Pak mířil k Hjalmarovi.
Připravil se a čekal, až se jezdec přiblíží. Tohle však nebyl nikdo obyčejný. Tohle musel být jejich velitel. Hjalmar se napřáhl a současně se chystal uskočit, to se mu však povedlo jen napůl, protože cítil, jak mu něco projelo levým bokem. Soupeřův meč ho jenom lízl, ale krev tekla vydatně. Jezdec se s koněm otočil, a když Hjalmar pozvedl meč, jezdec sekl a Hjalmar přišel o meč i s rukou v zápěstí. Další jezdcova otočka byla už poslední. Hjalmar se už neměl jak bránit a tak jen myslel na svou ženu a synka. Doufal, že jsou už u lodí a zachrání se. Pak svůj osud přijal. Rozsudek nad sebou učinil už o úplňku.
2. pohled
Grall muže dekapitoval. Měl kuráž a jeho oči byly bojovné. Takových chlap si cenil.
Viděl, že spěchal k jeskyni, která už byla v dohledu. Určitě tam měli útočiště v případě napadení. Naneštěstí pro ně, jich nemohlo příliš utéct, protože byl se svými muži ve vesnici velmi rychle.
Otočil se za sebe, aby si prohlédl spoušť, kterou způsobili jeho lidé. Ne! My ji nezpůsobili! To oni. Každý dům hořel, I z dálky mělo bahno červenou barvu a jeho muži už začali házet mrtvé na jednu velkou hromadu. Tělo přes tělo, údy přes údy. Ženy, muži a …prostě všichni. Byl konec a nebylo už koho zabíjet.
Měl být rád? Měl být pyšný na své lidi? Měl cítit zadostiučinění?
Necítím ani jedno z toho. Pořád mám v sobě ten smutek, tu hořkost, ten vztek. Co mi vzali, už nevrátí se. Pomsta není sladká. Je to jen nutnost, aby se hrdost najedla. Vzali mi všechno!
Jeho duše křičela, chtěl se svalit na zem a nechat na sebe pršet. Možná by byl i rád, kdyby se prostě vsáknul do země. Ale nemohl na sobě nechat nic znát. Sebemenší náznak slabosti. On je velitel Stříbrných, on musí být nejtvrdší a nelítostný. Musel ukázat, že je vůdcem právem a jeho muži chtěli pomstu. Tu jim prostě odepřít nemohl a byla to povinnost.
Úplňková noc.
Jejich slabina, jejich hloupost a záhuba. Stříbrní nebyli, kdo ví jak pobožní, ale úplněk byl pro ně cosi magického a věřili, že může dát jejich bojovníkům novou a téměř nadlidskou sílu. Proto vždy o takové noci odešli všichni muži na Vraní vrch, který byl nejvyšším bodem v jejich okolí, tam rozložily své brnění a modlili se k měsíci, ať dodá jejich zbraním a zbroji tu velkou moc a jim samým také. Pak se samozřejmě zpili do němoty, ale druhý den to byli zas ti tvrdí a chladní bezbožní Stříbrní.
Mělo mě napadnout, že toho někdo využije. Ale že zrovna tihle… slabí a zbabělí. A přesto přišli a vyplenili naše domovy a pozabíjeli…… všechny! Má mi jich být líto? Oni taky neměli slitování. Vrátili jsme se z Vraního vrchu a našli naše ženy a děti mrtvé. Proč si nevzali jen jídlo a kožešiny, když je tak chtěli? Nikdy nezapomenu na to, jak jsem našel svou ženu a děti. Nikdy!
„Velký Gralle, náš pane, jsme hotovi,“ zahlásil Jarve, Grallovo pobočník.
„Dobrá práce. Ještě musíme prozkoumat támhletu jeskyni,“ ukázal velitel. „Tam chtěli prchnout a možná se to někomu i povedlo.“
Grall, Jarve a několik dalších mužů se vydalo dovnitř. Stopy naznačovaly, že tudy nedávno prošlo několik lidí. Stopy byl malé a malinké. Šlo tedy o ženy a děti.
Jeskyně nebyla velká ani dlouhá. Zhruba po sto metrech se rozšiřovala a tam také končila. Uprostřed toho místa bylo vyhaslé ohniště a kolem něho asi dvacet těl. To byli ženy děti, které stihli zareagovat na troubení a utéci z vesnice. Jarve je všechny obešel.
„Mrtví, všichni,“ řekl a Grall jen pokýval hlavou.
„Támhle musel být východ,“ pokračoval Jarve a přesunul se na konec jeskyně. „Zavalilo ho kamení a to nedávno. Měli hroznou smůlu.“
Grall stále nic neříkal, jen cítil smutek.
Jsme stejní? Opravdu jsme tak krutí? Nikdo se nezachránil, všechny jsme zbavili života.
Jarve ohledával mrtvé. Bylo tu dvanáct žen a dvacet různě starých dětí. Ženy je měli blízko u sebe, v okamžiku smrti je musely objímat.
„Ženy jim musely podřezat zápěstí a pak to samé udělat sobě. Krev ještě z ran kape a mrtví ještě nevychladli. Muselo se to stát před chvílí.“
Radši zemřeli, než aby se dostali do rukou nám. Tak moc se nás obávali. Co si mysleli? Že je stáhneme z kůže? Takovou máme pověst. Ale my nikdy nenapadli jinou vesnici bezdůvodně. Právo bylo vždy na naší straně…. Alespoň doufám.
Gralla zaujala především jedna z žen. Ruce měla od sebe, jako by chtěla od něj ještě obejmout. Oči měla dokořán a byla krásná jak severská bohyně. Ona u sebe nikoho neměla.
„Všichni jsou mrtví Velký Gralle. Pod vaším velením jsme to zvládli a dokázali pomstít naše rodiny. Za vše vám jménem všech bojovníků děkuji,“ řekl s nehranou upřímností Jarve.
Grall se uklonil, ale nechtěl nic říkat. Uvnitř byl otřesený. Nakonec poručil k odchodu. Než však opustili jeskyni, zaslechl podivné zvuky. Něco jako pláč. Rozhlédl se podél stěn a chodil kolem nich s loučí a pak ho uviděl. Malého asi tříletého chlapečka. Kluk na něj pohlédl a ještě víc se rozbrečel.
„Mám se o něj postarat?“ zeptal se Jarve.
„Jistě.“
Jarve vytáhl dlouhou kudlu na stahování jelení kůže.
„Ne, takhle ne, Jarve! Bereme ho s sebou. A vychováme dle našich tradic.“
„Jak si přejete Velký Gralle,“ řekl Jarve a zvedl chlapce ze země. Vzal si ho na ruce a nesl ho s sebou.
Odcházeli pryč. Spálí mrtvé a pak se vrátí domů. Domů, kde na ně nikdo nečeká a kde musí začít všechno od začátku budovat. Grall také věděl, že vybití téhle vesnice nebude bez odezvy. Spřátelené vesnice za řekou je budou chtít pomstít a tak boj bude střídat boj. Pomsta se stane povolením pro zabíjení.
Hora z mrtvol už hoří a vzduch je nasáklý jejich pachem. Měl bych chtít zvracet, ale jsem už asi zvyklý. Smrt je pro mě běžná jako každodenní vstávání. Zabít je jednodušší než se vychcat a nikdy tomu nebude jinak. Dnes jsme se pomstili my a příště se pomstí zas oni. A ptám se sám sebe, i když neznám odpověď. Co je horší? Vyplenit vesnici nebo se za to potom stejným způsobem pomstít?
|
|
|
