Krásná je krajina výběžku Nízkého Jeseníku a z druhé strany
Oderských vrchů, mezi nimi se táhne jako stříbrná stuha řeka Moravice. Tudy
vedla i známá Jantarová stezka chráněná četnými tvrzemi a hrady. Jedním
z důležitých strategických míst té doby byl i Hradecký hrad. Bylo to
mohutné hradiště opatřeno baštami a valy táhnoucími se od severu k jihu,
umístěno na samém vrcholu lesnatého ostrohu.
Parného léta roku 965 se lesní cestou hnala skupina ozbrojených jezdců. Byl to
přední voj honosného průvodu kněžny Doubravy, která přijížděla na setkání se
svým nastávajícím manželem, polským knížetem Měškem, na Hradeckou tvrz.
Posvátný lesní klid byl jen místy rušen zařinčením zbroje jezdců, místy
zaržáním schvácených koní. Skupinu šesti jezdců vedl Tyra, nechvalně známý jako
jeden z vrahů knížete Václava. Předvoj se blížil k meandru řeky
Moravice, kde cesta končila a pokračovala úzkou soutěskou mezi skalisky. Tyra
zvednutím paže skupinu zastavil se slovy: „Zde je vhodného místa
k odpočinku!“
Za malou chvíli přijížděl hlavní průvod v čele s kněžnou Doubravou na
statném bělouši a po jejím pravém boku jela na vraníkovi její sestra Mlada. Za
nimi jelo několik dvorních dam a četné služebnictvo s nákladem darů, celý
průvod obklopovala skupina ozbrojenců.
Na hradecké tvrzi probíhaly horečné přípravy na přijetí kněžny a jejího
doprovodu. Polská družina přijela již minulého dne i s knížetem Boleslavem,
který Měška doprovázel po jednáních v Řezně. Na nádvoří pobíhalo služebnictvo.
Tu se vykládaly z povozů sudy vína, jež kníže Měšek s sebou přivezl,
na jiném místě se na několika rožních opékala zvěřina. Kolovou hradbu zdobily
girlandy z čerstvého jedlového chvojí, jehož vůně se mísila s vůní
připravované pečeně.
Kněžna Doubrava sesednuvše z koně, usedla k odpočinku spolu
s Mladou do hustého pažitu trávy provoněného mateřídouškou. Mlada se
zvědavě své sestry zeptala:
„Jak je ti sestřičko, těšíš se na vdavky?“
„Abych byla upřímná, ani nevím. Čím více se blížíme k cíli, tím více na
mne padá zvláštní tíseň.“
„Prosím tě a proč? Vždyť kníže Měšek je pohledný muž a pochází
z významného polského rodu, rovněž je velmi bohatý!“
„Víš, sestřičko, ani nevím, ale myslím si, že to není rozhodující.“ Obrátila se
Doubrava na Mladu. „Kdyby to nebyla otcova vůle, asi bych to ještě řádně
zvážila, ale hlavní věcí je to, co prospěje naší zemi a ta potřebuje mít
silného spojence! To je pro mne to nejdůležitější.“
„Já vím, však o to více mně vadí prolévání nevinné krve a ze všeho nejvíce to odnáší
prostý lid. Kéž by v zemi zavládl zase mír jako za časů vlády strýce
Václava!“
„Co tímto chceš říci?“ rozhněvala se Doubrava. „Což nemáš v sobě kousek
hrdosti, chceš raději žíti v područí jako vazal a ještě za to stříbrem a
dobytkem platiti? To je poněkud drahý mír!“
„Strýc Václav byl slaboch a napadl otce jako dík za jeho pohostinnost!“
„To není pravda, to je lež! Z otcovy strany to byla lest a zrada, hostina
byla jen pouhou záminkou, jak se strýce zbavit a ujmout se vlády!“
„Pro všechny svaté, kdo ti namluvil takovou lež, udělat z otce bratrovraha?“
„Celou pravdu mi pověděla babička, než uprchla k tetě Přibyslavě do Chorvatska
a jeden z vrahů strýce velí našemu jízdnímu doprovodu.“
Doubrava se zasmušila, ale za chvíli již mírně sestře odvětila: „Nám dvěma
nepřísluší otce souditi, to přenechejme soudci tomu nejvyššímu, tam na
nebesích. My jsme povinny své rodiče ctíti a poslouchati!“
Mlada vyčítavě k sestře pronesla. „Jenom mne mrzí, sestřičko, že si ceníš
více než stovky nevinných životů, pár kusů dobytka a hřiven stříbra. Toto
nazýváš hrdostí? Proto jsem se dala na řeholi, snad má duše nalezne klidu za
pevnými zdmi kláštera, chráněna před lidskou zlobou, kde můj život službou Bohu
dojde k naplnění…“
Rozhovor sester náhle přerušil příchod Tyry, který přistoupil ke kněžně a
pokorně se otázal, zda mohou pokračovat v cestě, aby dorazili na místo
ještě před setměním. Kněžna souhlasně přikývla a jala se s družinou
chystat na další cestu. Tyra se svými jezdci zamířil k úzké soutěsce.
Zvolal: „Buďte ve střehu, neboť kdyby nás chtěl někdo napadnouti, tak toto
místo je k tomu nejpříhodnější!“ Maně sáhl na jílec meče, jako by měl zlé
tušení. Pootočil se v sedle a dal pokyn Zdislavovi, který jel za ním, ať
jede do soutěsky první a sám se zařadil na konec. Blížili se k místu, kde
soutěska náhle zatáčela a rozšířila se v širší planinu. Vtom vzduchem
zasvištěl šíp a Zdislav zasažen do prsou padl z koně a kutálel se ostrým
svahem mezi balvany dolů k řece, zanechávajíce za sebou krvavou stopu. Tu
vyrazili ze zátočiny čtyři jezdci pod korouhví knížete Václava. Tyra vykřikl:
„Bijte ty zrádce a nikoho nešetřete!“ Jeho slova však zanikla v bitevní
vřavě. Útok byl veden takovou silou, že za krátkou chvíli bylo Tyrovi jasné, že
se již dlouho neudrží. V posledním okamžiku poslal jednoho se svých pro posilu.
Zvláště vynikal svou statečností velitel útočníků, který se rázem probil
k Tyrovi a ťal mečem takovou silou, že šišák na Tyrově hlavě se rozletěl
na dvě poloviny jako ořechová skořápka. Po jeho tváři se řinuly potoky krve.
Sjel ze sedla do trávy a zasténal, poslední slovo znělo jako otázka:
„Podiven…?“
„Ano jsem to já, který se na hostině u Boleslava s několika věrnými
zachránil, abych svého pána a druha krvavě pomstil. Oko za oko, krev za krev!
Takto dopadnou všichni vrahové a zrádci!“
Sotva dopověděl, již byl slyšet dusot koňských kopyt přijíždějící posily.
Podiven se svými druhy se dali na zběsilý útěk. Již se jejich pronásledovatelé
blížili, když dorazili ke skále u vesničky Žimrovic. Podiven před skálou
zarazil koně a zvolal: “Ve jménu Božím, kníže Václave, zachraň nás!“ Po tomto
zvolání se skála s rachotem otevřela a prchající jezdci vjeli dovnitř.
Před užaslými pronásledovateli se skála zase náhle zavřela.
Ještě před večerem dorazila Doubrava s družinou na Hradeckou tvrz. Když
knížeti Boleslavovi sdělili, co se jim cestou přihodilo, velmi se rozlítil a
vypsal za dopadení Podivena a jeho druhů vysokou odměnu.
Podiven dostál svému slibu a dále mstil vraždu knížete Václava. Na Pražském
hradě probodl v lázni Hněvsu, dalšího Václavova vraha. A třetí vrah Cesta,
buď ze strachu před spravedlivým trestem, nebo pod tíhou svědomí, se oběsil.
Zanedlouho byl Podiven chycen v lesích, kde se ukrýval. Boleslav ho nechal
mučit a potom popravit. Říká se, že přes veškerou bolest, kterou vytrpěl,
umíral s úsměvem na rtech spokojen, že pomstil zradu a vraždu svého pána.
Místu, kde došlo k setkání kněžny Doubravky s knížetem Měškem,
se od této doby říká Doubrava. Nachází se 3 km jižně od nynějšího
Hradeckého zámku.
Autor pověsti: Vilém Vožda
|