takže vymysleli, že zkusí Doctorin´ spontánně Dreamer Crazy Swing v cylindrech sálat
frajeřina Brigit je mládí a žihadlo, zdravá injekce a já pokaždé nezávadná stříkačka
proti choleře či lenosti zabírá Mantronix když tančíte a vydržíte jako vzkaz v lahvi v suchu brnkačka
needle to the groove a spousta silných slov, fresh is the word, napíšu jich za krátkou inscenaci hordy
že hardcore hip hop rozdychtí smysly obou předvádět jak grotesku tak oprsklou fajnofku na kordy
dychtivě proberu každou možnost jak Vám Rhyme Animal způsobí proces dvou es při extázi
all night long jak Kool Moe Dee je funky funky wisdom hravej a všímavej k Vám nejen ve frázi
Slick Rick a Mona Lisa s polibky vstříc budoucnosti uvolnění
představte si skóre sil, nám neubývá kulturně prospěšné zápolení
je to scénář od Leonarda ve prospěch dvou a více přírodních vědomostí
nikdy nemilovat jen polovičatě, samuraj s gejšou, Big Daddy Kane raw pozdrav výbušnou citlivostí
7 statečných u IAM je zrcadlo a to Vaše námořnické kotevní oděvní senzory jak odliv ignorují
takže zpomalte nebo zrychlete, kouzla Brigitte či Angeliky i apoštolům v roji na orloji vyhovují
recituji jako Einstein, že desky na talíři mají na příchuť houslového klíče a not notně prohryzané finále
až tehdy když DJ neovládá rytmus a vypad mu směr: jaké echo do jakého sluchu letělo v horizontále
Go Stetsa Go For It jako Rocky V měl vždy touhu osobně nezklamat
nikdy Vaše očekávání v ringu s machinací ring ring ring to svádí Vás peprně čiperně jít poznávat
takže šampiónsky zpomal nebo zrychli, hoď si rub i líc, Rubic kostku nebo cirkusáckou krychli
hm a padne Vám výsledek, že zaujímáte nóbl ženskou roli, ze které by mnohé krávy zpychly
potěšit a rozdovádět to jsou Cookie Crew a Salt N Pepa no a se Saliha samotná Bastila
Bastila má být dobyta a Eiffelovka zas vábí foťáčky mls zbaštila, kdybyste se mlsná vypravila
buďte jako Victor Hugo pro husí brk, svrbí ho krutibrko fešanda a k tomu fresh čtverácky uvědomělá
co napíšete, to platí, co vyslovíte, to do drahokamů zlatí, Vaše jakost – jasnost nezčerná, ani nezbělá…
naughty by nature OPP yeah you know me buďte na startu klisen připravená hřebci lahodit
šance se má jít účelně využít a prorocké šance se nesmí neuváženě do kruhu obilí zahodit
na tisícovce máte jednoho Palackého, byl by Vám ten kmet brzy večer až pozdě k ránu hoden?
když není teroristické komando, kraj krášlí po okraj, píše ve svém srdci Ódu k dobrým lidem?
PEACE
Buenos Dias, Señorita, Vy nechováte jistě domácího psa pudla boxera, tak Vám jen odešleme něco dvacátého jako prvního zlatého z Říma 1960 Olympijsky...
HEY THERE HOMEBOYS (DUB) – MAN PARRISH (1985 SUGAR SCOOP) LIES, LIES – RAPOMATIC LTD (1986 PROFILE) BEYOND THE FUTURE – LATIN RASCALS (1986 SUTRA) IS THERE A WAY OUT – TACKHEAD & DJ CHEESE (1986 WORLD RECORDS) IT´S TIME TO ROCK – GREAT PESO & MR NASTY (1984 C.C.L) THE MANIPULATOR – MIXMASTER GEE & TURNTABLE ORCHESTRA (1986 MCA) THE MAN MARLEY MARL – MARLEY MARL (1986 TUFF CITY) THE AMPHITHEATRE – WILDSTYLE BREAKS HERE COMES THAT BEAT – PUMPKIN & PROFILE ALL-STARS (1984 PROFILE) HIP HOP BEAT BOP – MAN PARRISH (1982 IMPORTE) BREAKIN BELLS (OMAR SANTANA DUB) – T LA ROCK (1986 FRESH) ULTIMATE III LIVE – ULTIMATE III (1986 NV CUTTING) GENIUS AT WORK II – BIG APPLE PRODUCTIONS (1986 J&T) JUST BE GOOD TO ME – SOS BAND (1983 TABU) WORLD CLASS – WORLD CLASS WRECKIN CRU (1985 KRU KUT) BEAT BOX – ART OF NOISE (1983 ZZT) DOUBLE DEF FRESH – HARDROCK SOUL MOVEMENT (1985 ELITE) WHAT I LIKE – 2 LIVE CREW (1985 FRESH BEAT) BAMBAATAA'S THEME – AFRIKA BAMBAATAA & FAMILY (1986 TOMMY BOY) ITCHIBAN SCRATCH – CHRIS 'THE GLOVE' TAYLOR (1985 ELECTROBEAT) KING KUT – DJ CHEESE & WORD OF MOUTH (1985 PROFILE) THE DMX WILL ROCK (RAP VERSION) – DAVY DMX (1985 TUFF CITY) BEAT THIS – ROXANNE SHANTE (1985 POP ART) PARTY SCENE – THE RUSSELL BROTHERS (1984 POTRAIT) FIVE MINUTES OF FUNK – WHODINI (1984 JIVE) THE TERMINATOR – KID FROST (1985 ELETROBEAT) BACK TO BURN – T LA ROCK (1986 FRESH) B BOYS STYLE – LIL JAZZY JAY & COOL SUPREME (1985 EASY STREET) B.S. – WORLD CLASS WRECKIN CRU (1986 EPIC) BREAKDOWN – FAT BOYS (1986 SUTRA) COAST TO COAST – DJ CHEESE & WORD OF MOUTH (1986 PROFILE) COSMIC BLAST – CAPTAIN ROCK (1984 NIA) MARLEY MARL SCRATCH – MARLEY MARL & MC SHAN (1985 NIA) RAPPIN ROCKY (DUB) – VINNIE (ROCKY) MONACO (1986 POWERHOUSE) PARTY ASTEROID (DUB) – BOOGIE BOYS (1985 CAPITOL) GIRLS PART 2 – B BOYS (1985 VINTERTAINMENT) 2 LIVE IS WHAT WE ARE – 2 LIVE CREW (1986 LUKE SKYYWALKER) DJ CUTTIN – NYC CUTTER (1985 POP ART) THATS MY STYLE – SPOONIE GEE (1986 TUFF CITY)
Krásná je krajina výběžku Nízkého Jeseníku a z druhé strany Oderských vrchů, mezi nimi se táhne jako stříbrná stuha řeka Moravice. Tudy vedla i známá Jantarová stezka chráněná četnými tvrzemi a hrady. Jedním z důležitých strategických míst té doby byl i Hradecký hrad. Bylo to mohutné hradiště opatřeno baštami a valy táhnoucími se od severu k jihu, umístěno na samém vrcholu lesnatého ostrohu.
Parného léta roku 965 se lesní cestou hnala skupina ozbrojených jezdců. Byl to přední voj honosného průvodu kněžny Doubravy, která přijížděla na setkání se svým nastávajícím manželem, polským knížetem Měškem, na Hradeckou tvrz. Posvátný lesní klid byl jen místy rušen zařinčením zbroje jezdců, místy zaržáním schvácených koní. Skupinu šesti jezdců vedl Tyra, nechvalně známý jako jeden z vrahů knížete Václava. Předvoj se blížil k meandru řeky Moravice, kde cesta končila a pokračovala úzkou soutěskou mezi skalisky. Tyra zvednutím paže skupinu zastavil se slovy: „Zde je vhodného místa k odpočinku!“
Za malou chvíli přijížděl hlavní průvod v čele s kněžnou Doubravou na statném bělouši a po jejím pravém boku jela na vraníkovi její sestra Mlada. Za nimi jelo několik dvorních dam a četné služebnictvo s nákladem darů, celý průvod obklopovala skupina ozbrojenců.
Na hradecké tvrzi probíhaly horečné přípravy na přijetí kněžny a jejího doprovodu. Polská družina přijela již minulého dne i s knížetem Boleslavem, který Měška doprovázel po jednáních v Řezně. Na nádvoří pobíhalo služebnictvo. Tu se vykládaly z povozů sudy vína, jež kníže Měšek s sebou přivezl, na jiném místě se na několika rožních opékala zvěřina. Kolovou hradbu zdobily girlandy z čerstvého jedlového chvojí, jehož vůně se mísila s vůní připravované pečeně.
Kněžna Doubrava sesednuvše z koně, usedla k odpočinku spolu s Mladou do hustého pažitu trávy provoněného mateřídouškou. Mlada se zvědavě své sestry zeptala:
„Jak je ti sestřičko, těšíš se na vdavky?“
„Abych byla upřímná, ani nevím. Čím více se blížíme k cíli, tím více na mne padá zvláštní tíseň.“ „Prosím tě a proč? Vždyť kníže Měšek je pohledný muž a pochází z významného polského rodu, rovněž je velmi bohatý!“
„Víš, sestřičko, ani nevím, ale myslím si, že to není rozhodující.“ Obrátila se Doubrava na Mladu. „Kdyby to nebyla otcova vůle, asi bych to ještě řádně zvážila, ale hlavní věcí je to, co prospěje naší zemi a ta potřebuje mít silného spojence! To je pro mne to nejdůležitější.“
„Já vím, však o to více mně vadí prolévání nevinné krve a ze všeho nejvíce to odnáší prostý lid. Kéž by v zemi zavládl zase mír jako za časů vlády strýce Václava!“
„Co tímto chceš říci?“ rozhněvala se Doubrava. „Což nemáš v sobě kousek hrdosti, chceš raději žíti v područí jako vazal a ještě za to stříbrem a dobytkem platiti? To je poněkud drahý mír!“
„Strýc Václav byl slaboch a napadl otce jako dík za jeho pohostinnost!“
„To není pravda, to je lež! Z otcovy strany to byla lest a zrada, hostina byla jen pouhou záminkou, jak se strýce zbavit a ujmout se vlády!“
„Pro všechny svaté, kdo ti namluvil takovou lež, udělat z otce bratrovraha?“
„Celou pravdu mi pověděla babička, než uprchla k tetě Přibyslavě do Chorvatska a jeden z vrahů strýce velí našemu jízdnímu doprovodu.“
Doubrava se zasmušila, ale za chvíli již mírně sestře odvětila: „Nám dvěma nepřísluší otce souditi, to přenechejme soudci tomu nejvyššímu, tam na nebesích. My jsme povinny své rodiče ctíti a poslouchati!“
Mlada vyčítavě k sestře pronesla. „Jenom mne mrzí, sestřičko, že si ceníš více než stovky nevinných životů, pár kusů dobytka a hřiven stříbra. Toto nazýváš hrdostí? Proto jsem se dala na řeholi, snad má duše nalezne klidu za pevnými zdmi kláštera, chráněna před lidskou zlobou, kde můj život službou Bohu dojde k naplnění…“
Rozhovor sester náhle přerušil příchod Tyry, který přistoupil ke kněžně a pokorně se otázal, zda mohou pokračovat v cestě, aby dorazili na místo ještě před setměním. Kněžna souhlasně přikývla a jala se s družinou chystat na další cestu. Tyra se svými jezdci zamířil k úzké soutěsce. Zvolal: „Buďte ve střehu, neboť kdyby nás chtěl někdo napadnouti, tak toto místo je k tomu nejpříhodnější!“ Maně sáhl na jílec meče, jako by měl zlé tušení. Pootočil se v sedle a dal pokyn Zdislavovi, který jel za ním, ať jede do soutěsky první a sám se zařadil na konec. Blížili se k místu, kde soutěska náhle zatáčela a rozšířila se v širší planinu. Vtom vzduchem zasvištěl šíp a Zdislav zasažen do prsou padl z koně a kutálel se ostrým svahem mezi balvany dolů k řece, zanechávajíce za sebou krvavou stopu. Tu vyrazili ze zátočiny čtyři jezdci pod korouhví knížete Václava. Tyra vykřikl: „Bijte ty zrádce a nikoho nešetřete!“ Jeho slova však zanikla v bitevní vřavě. Útok byl veden takovou silou, že za krátkou chvíli bylo Tyrovi jasné, že se již dlouho neudrží. V posledním okamžiku poslal jednoho se svých pro posilu. Zvláště vynikal svou statečností velitel útočníků, který se rázem probil k Tyrovi a ťal mečem takovou silou, že šišák na Tyrově hlavě se rozletěl na dvě poloviny jako ořechová skořápka. Po jeho tváři se řinuly potoky krve. Sjel ze sedla do trávy a zasténal, poslední slovo znělo jako otázka: „Podiven…?“
„Ano jsem to já, který se na hostině u Boleslava s několika věrnými zachránil, abych svého pána a druha krvavě pomstil. Oko za oko, krev za krev! Takto dopadnou všichni vrahové a zrádci!“
Sotva dopověděl, již byl slyšet dusot koňských kopyt přijíždějící posily. Podiven se svými druhy se dali na zběsilý útěk. Již se jejich pronásledovatelé blížili, když dorazili ke skále u vesničky Žimrovic. Podiven před skálou zarazil koně a zvolal: “Ve jménu Božím, kníže Václave, zachraň nás!“ Po tomto zvolání se skála s rachotem otevřela a prchající jezdci vjeli dovnitř. Před užaslými pronásledovateli se skála zase náhle zavřela.
Ještě před večerem dorazila Doubrava s družinou na Hradeckou tvrz. Když knížeti Boleslavovi sdělili, co se jim cestou přihodilo, velmi se rozlítil a vypsal za dopadení Podivena a jeho druhů vysokou odměnu.
Podiven dostál svému slibu a dále mstil vraždu knížete Václava. Na Pražském hradě probodl v lázni Hněvsu, dalšího Václavova vraha. A třetí vrah Cesta, buď ze strachu před spravedlivým trestem, nebo pod tíhou svědomí, se oběsil. Zanedlouho byl Podiven chycen v lesích, kde se ukrýval. Boleslav ho nechal mučit a potom popravit. Říká se, že přes veškerou bolest, kterou vytrpěl, umíral s úsměvem na rtech spokojen, že pomstil zradu a vraždu svého pána.
Místu, kde došlo k setkání kněžny Doubravky s knížetem Měškem, se od této doby říká Doubrava. Nachází se 3 km jižně od nynějšího Hradeckého zámku.
Autor pověsti: Vilém Vožda
ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)
BOHUMIL NĚMEČEK (2.1.1938–3.5.2010)
BOX – KATEGORIE DO 60 kg
ŘÍM 1960
„Bylo pondělí, kluci jeli
na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru
Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici
sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat.
Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal,
rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu
zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak
dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce.
Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu
k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A
vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal
mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a
do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy,
praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku,
neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje,
říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem
provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel
málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel:
– I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl.
Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho
skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou
nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď,
v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“
V Ústí nad Labem
kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938),
olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky
československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III.
(1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct: zaboxuj a
on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno
pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice
Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to
dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví
nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky
od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde
zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“
Bohumil I., rodák
z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji
posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do
Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava,
běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec
těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při
náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské
rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké
přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době
zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem
vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro
box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se
ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo
nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny.
Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam,
zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé
sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal
tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.
Bohumil II. to měl mnohem
komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera
přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na
krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se
vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě
trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův
tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se
dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by
měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná
generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a
že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to
v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“
Bohumil III. vůbec netuší,
co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může
zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské
školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a
každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl
malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box
spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud
nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci,
vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend,
tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich
měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných
asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě.
Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct
borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém
v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal
stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce
obsazované soutěži.“
Výborně, už jsme zase
v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před
jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří
s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?
„Pokud se pamatuju,
v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký
velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem
Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém
proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými
údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí
museli počítat.
Jenže pak nade mnou
všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje
a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O.
Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc
diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán
ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on
jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak
jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže
já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že
všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si
vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje
na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do
prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten
zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr.
Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších
zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.
V dalším utkání, to
už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl
bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay.
On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával
všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože
tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak
jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po
hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně
řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě
zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik
natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou
skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně
levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli
kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do
rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je?
Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se
mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.
Finále s Quarteyem
z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě
povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo
abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze
mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen
to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě
teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky
autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se
na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz
v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct
kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka
s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a
Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda
šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako
šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by
ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím
účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí
cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou
legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: –
Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně
komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde
někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt
hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným
direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to
už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden
z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte,
já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo
s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té
hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má
být.“
Už dávno načepýření římští
vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček
stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých
krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově
hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září –
když konečně usnul.
– Sotva mu vědomí zastřel
růžový sen, je neurvale probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje
kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak
prober se!“
Nemůže pochopit. Slyší:
„Dělej, nebo přijdeme pozdě!“
Mžourá, pak poslušně
vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jenom zdálo. Ta bláznivá
honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak
ono ho to všechno zatím čeká.
„Miloši, já žil
v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“
Jde, spíš se motá ke
skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.
„Je tam!“ řve
s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra.
„Co tam je?“
„No přece zlatá medaile.
Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“
Teď je na trenérovi, aby
pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu:
„Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta
šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen
sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“
Bohoušek neboli Bohumil I.
konverzoval pouze za pomoci všeobsažného oddechování.
