A vrstvy proti světu...
Tělo, surové ve
své nahotě, vtiskuje záhyby, křivky v stěny, ty bílé loktuše
s potiskem temnoty noci, potiskem tak zrádným, jež se semkly kol. Dýchají.
Pomnožné Já. A podél zdí svíce. Nahá, čtoucí. Psala pro mrtvé, nenarozené.
Vztahy na kouskách papíru. Tak počítej slova se mnou. S ránem dohořely
svíce. A vosk, ta pečeť noci. Tu počala se odvíjet (každo)dennost. Žínku napěnila
kusem mýdla…a ona bělost, mající v sobě kus dětské nevinnosti, zbarvila se
pojednou do ruda. Jako vyražený zub na sněhu. Byla to bolest po nedotyku. A
stačil by jen kousek člověka. Tetování přes vystouplou žílu, zlobou, zněžností
- v korálkách na kůži, monstranci. (Tu a tam) splývala s kachlovou
zdí. Ne, spáry nebyly na překážku, byly výpovědí o světech v ní dlejících,
jež vtiskovaly ten vnější do svých rámů. Světy, které měly tak málo společné
s dubovou postelí, vybledlým hrnkem…krajinou v okně. Mokré stopy po
podlaze, pár letmých, lepkavých doteků. Prosta oděvu, v zavití krve a
krůpějů vody stanula na oprýskané židli. Kostmi vyztužená. Svázaná žebry. Teď
zaklesnuta do sebe, to ze studu pro obraz v zrcadle. Jímala ji závrať.
Rozetřela rysy kol dokola se točíce, vetkla je do poddajnosti dřeva, skla…A
kdesi ležel nůž. Pramen po prameni odřezávala vraní kadeře. Byla v tom
jemnost a krutost zároveň. Pocítila-li však jemnost „žďuchávala“ se k tomu
co je jemnosti opakem…Měla to za způsob jak očistit sebe samu. Přinésti oběť
smyslnosti na oltář intenzity s jakou se bude dotýkati věcí kolem
sebe…doteky, jež vydají plody slov jako snad jediná možnost sdílení. Ty cáry
vlasů, jež teď opisovaly kruh, byly nejistou výpovědí o lásce k lidem.
Milovala lidi, ale jen zdálky. Drzý výsměch…sobě…bojovala především sama se
sebou, za co však? Tu přistoupivše k almaře vyjmula vrstvu první. Ne tak
zcela. Ono prádlo barvy chrpy splynulo pojednou s tělem. Stalo se záhyby a
křivkami. Bylo po babičce, tím řečeno je alespoň půl. Přítomnost milované.
Doteky nepřítomné. Křehkost, dojetí. A vrstvy proti světu…spodnička, jež
vykreslí kraječku na pozadí černých kalhot. Přes ní širokou sukni - ta vykrojí
kus prostoru. Je nakročením, krokem vstříc a přesto ne jak zhoupla se lapená na
bocích. Živůtek zavřel se nad ňadry a pevně stiskl pás. Barva chrpy a vlčího
máku vyloupla barvu šeříku. Vrstvení. Vrstvení duše. A temné moře haleny,
hluboké a tajemné. Jak vlna přelila se po hladině bělostná košilka. Touha po
tisíci výrazech na místo jednoho. Slupka oděvů/oděvu zakládala pohyb, rytmus
jádra. Oděv jako jediná „message“ světu. A ticho bylo rovno slovu. Ruce vnořené
do proutěných košů ve ztemnělých vetešnictvích hledaly příběhy napsané jehlou a
nití. Hádanky zaschlých skvrn, ztracených knoflíků, natrhlin…Cítila to jako
svůj dluh světu, neb ten není na jedno použití. Halila se do vrásek života.
Předestřela před sebou paletu tvarů a barev, kde nebylo kontrapunktů. Alchymie.
A ryzí podstata se stále vzdaluje. Přitakání „jen“ mlhavé poznatelnosti světa.
V kabele o sedmi kapsách jakoby nosila celý svůj život…I zprvu nepoddajné
se vyčerpá...Její bytování bylo vstupováním do šlápot ve sněhu, v blátě,
písku, deště. Šlapala si po vlečce, hlava v záklonu. Jako když vás někdo
tiskne pod krkem, ale přesto je to dotek. Cítila, že není tou se kterou by
dokázala žít až do smrti. Drolení skutečnosti. Najít tak způsob jak ne začít
znova ale jít dál…jak vyjít z daností: jsoucen a nejsoucen. Nechat se od
věcí zapálit, nechat se od věcí napálit. Připadala si jako stín, jež mizí za
ostrého slunce davu. Je neskonale krutější samota na dosah lidí...cítit, vnímat
je kolem sebe. Slyšet jejich hlasy...nemoci se jich, neumět se jich však
dotýkat, nechápat, nenacházet odpovědi. Bála se, že už lidi neuslyší. Své tělo
vetkni do země do země hluboko ho vetkni. Rozpíjela se. Hra vrstev stala se
šklebem. Jako když nejde dovřít kufr. Všechny cesty k lidem smetla
z povrchu…teď už zbývá jen zahladit stopy, že kdy vůbec nějaké byly…Již
dávno jsem zemřela pro tento svět.