OVEČKY ZABĚHNUTÉ-

     STŘÍPKY ANAKREONTIKY,

     ANEB DVĚ KŮRKY KRAJÍCE PASTRÝŘSKÉ IDYLY

     Lepím k sobě střípky příběhu, vlastně to ani není příběh, je to záznam skutečnosti, skutečnosti, kterou jsem sám prožil. Popisuji zážitky, které mně snad změnily, určitě hluboce zasáhly. Popisuji je hlavně pro vás, kterým o nich nebudu nikdy vyprávět. A pro sebe, abych nezapomněl. Nezapomněl na život, který se přichází na svět v zimě a tmě, ve tmě se rodí a někdy taky končí. Na to jak je křehký a zranitelný, na to že je třeba ho chránit. Na riziko, které podstupují živí tvorové, aby v bolesti přivedli na svět jiné živé tvory. O tom všem chci psát, a taky o míru pastvin, kde se čas stává časem a člověk jím může proplouvat jako pstruh bystřinou. O pobekávání ovcí, když usínají ve stání, o tom jak máma koza volá kůzlata, aby se šla napít. A taky o zodpovědnosti ovčáků, kteří hlídají klid svěřených zvířat, o nocích probdělých na mrazu. O tom všem chci napsat, slíbil jsem to jedné ovci, když noc ustupovala ránu. Že napíšu o tom, co jsem viděl, abych uctil život v jeho kráse a jedinečnosti. O tom jak je nenaharditelný a jak je krátkozraké bez rozmyslu ho mařit.

      Podávám ruku ovčákovi Pavlovi, on se omlouvá: "Já mám ruku od masa, dělám guláš ze srnce." Ujišťuji ho, že maso, obzvláště srnčí mi v nejmenším nevadí. Jeho dvě dcerky se popelí po kuchyni. Ptám se, kdy půjdeme k ovcím, těším se na ně, jak třeťák na Ježíška. Pomáhat při porodech jehňat. Ovce, ovečky, idylický zvuk těchto slov mně zmámil a já jel jako dobrovolník na farmu, stát se na víkend ovčákem, romantická představa kluka z kolejí.

     "U ovcí je teď kolega," odpovídá Pavel. "Chodíme je kontrolovat každou hodinu, je s ním ještě syn.." Pavel vypadá jako správný bača, menší, podsaditý, světlá střapatá kštice. Jeho dcerky se jmenují Kristýna a Alžběta. Sedí na zemi u kamen a louskají ořechy sekerkou. Pavel krájí srnčí na guláš.

     Skrze tmu za oknem probleskuje svit baterky. "Už je tu Honza." Referuje starší z dcer. Bouchnou venkovní dveře a už se do místnosti hrne ovčákův synek, asi čtyř, nebo pětiletý klučina s obrovskou baterkou, jmenuje se Michal. Za ním vchází Honza, pod bundou zahřívá jehně. "Nechce pít od mámy." Informuje Pavla a připravuje mu mléko do láhve s dudlíkem. Někdo klepe na okno, je to Blanka, bydlí kousek odsud a přijela na kole. Domluvili jsme se, že se tady sejdeme.

     Guláš už bublá na kamnech. Pavel bere do ruky strojek. Honza se svléká do půl těla. Je první jarní den, čas pro nový sestřih. Honza s Pavlem se vzájemně ostříhali na centimetr. Neodolávám, taky chci ovčácký jarní sestřih. Sedám na židli a strojek už mi bzučí kolem uší, takže netrvá dlouho a vypadám jak přerostlý opičák. Nevadí, jsem teď ovčák, jak se sluší a patří a koneckonců, od čeho jsou čepice.

     Pavel jde uložit děti a já si vařím polívku. je ze špeku a z cibule. Cpu se, až se mi dělají boule za ušima. Ptám se navrátivšího se Pavla, zdali již není načase zkontrolovat ovečky. "Jen jez, ovečka ti nevystydne." Zasmáli se ovčáci svému, trochu drsnému vtipu.

     Zvedáme se, Pavel nás bere na obhlídku hospodářství. "To je krematorium, tady bydlím", ukazuje na podivnou, několikapatrovou, cihlovou budovu. Nestačíme žasnout. Dozvídáme se, že pozemek a budovy patřili dříve radiokomunikacím. V této budově byly kanceláře a veliký řídící sál. "A tam máme ovce", ukazuje na veliké plechové hangáry. "V prvním jsou romanovky, v dalším frísky, ty teď rodí a v tamtom kentky a suffolky a ten poslední je sklad sena." Navštěvujeme frísky, které teď mají rodit. Vypadají, jako obrovské chuchvalce zacuchané vlny ,na tenkých nožkách a s vypoulenýma očima na lysé hlavě. Lysé mají také ocásky, jakoby krysí.

     V odděleném prostoru už jsou tři , nebo čtyři ovce s jehňaty. Čerstvá adeptka mateřství leží na boku, stranou od ostatních. Boky se jí nadouvají dechem, natahuje krk ,škubající prcina je zvlhlá plodovou vodou, až do rána budeme muset ovečku co hodinu kontrolovat, vypadá zdrchaně. "To bude dobrý, budeš mít jehňátko." Konejšíme ji. Pak se jdeme podívat na sklad sena, kde jsme vyplašili sovu pálenou, to je veliká vzácnost.

     Ještě jdeme navštívit kozy a taky kozla. Mezi kozami se motají kůzlata, kozy pokojně přežvykují a prohlížejí si s nezájmem rušitele nočního klidu. Kůzlata mečí, ale všechna vypadají spokojeně. K drůbeži už nejdeme, mrzne a útulné zázemí kuchyně láká. Beru si spacák a jdu spát k ovcím. Ovčáci se smějí, pro ně, kteří tráví s ovcemi a na vzduchu každý den, postrádá nocleh na mraze onu dobrodružnou jiskru.

     Je tma. Probouzí mne nevýslovně žalostné bečení. Oblékám si košili a kalhoty a jdu zjistit příčinu srdcervoucího nářku. Potencionální rodička leží v koutku, natahuje krk a zmítá se bolestí. Musí strašně trpět, hlasem plným zoufalství volá člověka. Burcuji ovčáky. Přichází i Blanka. Pavel sahá do ovce. "Mám moc velkou ruku," říká lítostivě, "nemůžu nahmatat hlavu, zkus to ty," pobízí Honzu. Honza se bezůspěšně pokouší rozplést změť v ovci. Na to nestačíme. Bezradně koukáme na trpící zvíře, zatímco Pavel odchází zatelefonovat veterinářovi.

     Honza roztlouká led v korytě a tříšť vyhazuje do slámy. Mrzne, je snad deset stupňů pod nulou a zanedlouho je hladina znovu pokrytá ledovým škraloupem. Od pusy se kouří a hangár osvětlený žárovkami vypadá strašně neútulně. Honza jde zjistit, jak Pavel pochodil a my zůstáváme s Blankou u ovcí sami. Není nám do řeči, nemáme představu o závažnosti situace, jsme rozespalí a je nám zima. Oblékám si dodatečně i svetr ,kabát, čepici a rukavice, ale už jsem dost podchlazený. Asi po půl hodině drkotání zubů to vzdávám a soukám se do spacáku. Blanka říká, že jí zas tak hrozná zima není. Neprochladla tolik a taky se oblékala do vyhřátých věcí.

     Zanedlouho přijíždí veterinář. Plechové dveře do hangáru se s drnčivým lomozem otvírají, venku se začíná rozednívat do syrového šera, může být snad pět ráno. Je zima, jaká bývá jen nad ránem. Pavel přináší v kýblu horkou vodu, mýdlo a čistý ručník. Veterinář si s obřadnou důkladností myje ruku. Je to obtloustlý chlapík, v modrém pracovním plášti, manšestrových kalhotách s nohavicemi zasunutýma do holínek a čepicí posazenou na temeni lysé hlavy. "Á, tady je ta hloupá koza, no jo koza." Měří si ovečku. Ovečka se tiskne k betonové podezdívce, už nemá sílu naříkat, dýchá přerývaně. Ovčáci ji zvedají. Pavel tiskne její hlavu mezi koleny, Honza jí zvedá za chlupy na zadku.

     Veterinář strká do ovce ruku. Vytahuje z ovce zbytky placenty, směs plodové vody a krve. Ovce řve bolestí a z posledních sil se zmítá. "Klidně si kousni, jen když to bude dobrý." Říká Pavel, snad by chtěl nést s ovcí její bolest. Nářek drásá nervy, zacpat si uši, běžet někam pryč. Svírá se mi žaludek, je mi do pláče, nedokážu pomoct, jen koukám. Kde je ta pastýřská idyla? Zmítá se na slámě plné bobků a žaluje hlasem plným zoufalství. Nech mě, půjdu pryč, nic mě už nebude bolet. Odejdu vraty hangáru do jarního rána, do zpěvu ptáků, na svěží pastviny, kde se budu pokojně pást se svými družkami. Co se mi to děje, proč to tolik bolí. Kdo mi to ubližuje, proč nemůžu odejít.

     Veterinář táhne ze vší sily, už je vidět nožka, dál to nejde. Teprve když vidím smutek v Blančiných očích, si uvědomuji, že tohle jehňátko nikdy nebude pít od mámy, nikdy se nerozeběhne po pastvině a nikdy nezaboří čumák do trávy. Ovce je vysílená, už se téměř nedrží na nohou, střídám Honzu. Veterinář vydechuje před dalším bojem. I když mrzne, lesknou se mu na čele kapky potu. Zvedám ovci, vlna se vysmekává ze zkřehlých prstů. Zarývám prsty do zcuchaného rouna, už nemám ani sílu se vztekat, nebo nadávat. Ať už je to za námi. Židle ve vytopené kuchyni se zdá komfortem nedosažitelným a snad proto téměř rajským. Veterinář se chystá k dalšímu zákroku. Najednou Pavel pokládá ovčí hlavu do slámy a narovnává záda. "Ovečka nám umřela." Lítost v jeho hlase. Já najednou vím, že tuto větu nikdy nezapomenu. Možná čas vymaže vzpomínku na ten mráz, na bolestný pláč ovce zápasící o život, ale tahle slova zůstanou navždy vypálená do mého mozku, jako připomínka toho, jak jsme my lidé bezmocní tváří v tvář přírodním dějům. Snad jednou, až nebudu moct dál, budu se cítit bezmocný a ztracený ve světě, popíšu tou větou všechny rohy a zdi ve městě.

    Stojíme a koukáme na ovci a nechce se nám věřit, že je mrtvá. Pomalu nám dochází, že v tom složitém, božském mechanizmu přestal tikat život. Nevím, co říct. Najednou se ovci zachvějí nozdry, pohnou uši a boky trhaně natáhnou vzduch. Nová naděje. Ovečka je strašlivě vysílená, veterinář jí píchá posilující injekci. Stojíme a čekáme. Koukáme na ovci. Nevím, co se honilo hlavou těm lidem, jak tam stáli kolem ležící ovce, v mrazivém ránu, v plechovém hangáru, na slámě, hřáli ruce v kapsách a hryzali ret. Možná se někdo z nich modlil, nevím. Ovce trhaně dýchá, pak ale tenhle prchavý záchvěv plamínku vědomí dokmitá. Veterinář celkem zbytečně zkouší hledat stetoskopem bouchání srdce. Ovce svůj boj prohrála. Už nebude nikdy bečet, nevyběhne se stádem na pastvu, nebude mít žádná jehňata. Člověk by v tom mrazivém ránu chtěl tolik věřit, že je nějaké ovčí nebe, kde jí bude líp, nebe plné šťastných ovcí, bečících jehňat, trávy zelené, jaká bývá jen na začátku května, kvetoucích stromů.

     Ovčáci nakládají mrtvou ovci na vozík. Nesu si spacák do kuchyně, tady si připadám zbytečný. Bylo šest hodin ráno, tráva pokrytá tlustou vrstvou jinovatky, slunce se nořilo z ranního oparu, předzvěst slunečného dne. Ovce bojovala od čtyř hodin. Pavel přišel unaveným krokem do kuchyně a vysypal z hrsti na stůl dvě ovčí náušnice.

     Ani nevím, jak jsem usnul. Vstal jsem v osm hodin do slunečného dne, laskavě teplého. od stájí doléhalo bečení, mečení, kdákání a hudrování zvířat, jak se dožadovala své snídaně. Začal každodenní kolotoč, ráno se neptá, co jsi dělal celou noc. Neptá se na mrtvé, živí chtějí jíst. Je potřeba nakrmit ovce, kozy, slepice krůty, kachny, podojit, vykydat, vyhnat ovce a kozy na pastvu, spravit jesle, rozvést vodu. Ovce se hrnou ke korytům se šrotem, krocan Gustav, ocas rozevřený do vějíře, péra na hrudi naježená, že vypadá jako veliká černá borová šiška se naparuje kolem drůbežárny a chřestí brky.

     Na farmu dorazili mezitím další zaměstnanci, Pavel rozděluje práci a oni hned začali rozvážet seno a vodu. Mě a Blance připadl úkol vyhnat na pastvu ovce romanovky a pak pomoct s kozami a kůzlaty. Pavel nám asi chtěl trochu vynahradit noční drastické zážitky. Romanovky se tlačí kolem branky ze stáje. Otvíráme vrátka a už se ženou ven. Procházím stáj a vyháním opozdilce. "Hajdy ven ovce."

     Slunce hřeje z modré oblohy, ženeme stádo, ovečky už znají cestu na pastvinu, cupitají přez kamenný můstek. Já stádo popoháním zezadu a Blanka mu udává z boku směr, zahání zpátky individualistky, které by se rády vydaly na pastvu samy a někam jinam. Vždy, když určitá část stáda změní směr, vydají se jím všechny ovce. Blanka mezi proudy ovcí. To je přeci Pastýřka putující k dubnu z písničky od Jablkoně. Se svými dlouhými vlasy v dřevěné sponě, záplatovaných kalhotech a zelené vojenské bundě, vypadá, jako kdyby sem patřila stejně jako ovečky, hlas ptáka z olšin a štěbetání drůbeže. Na chvilku si tu připadám jako vetřelec. Já, člověk z rychlého a chaotického světa se tady v té enklávě míru cítím najednou jaksi nepatřičně. Ale pak mne popadá divoká radost z krásného dne, jak se neradovat, necítit štěstí, z toho, že můžu být teď tady a hnát ovce přez lávku.

     Dalo nám dost práce zahnat ovce do ohrady, rozbíhaly se kolem průchozu. Pak jsme je ale spojenými silami zahnali do ohrady. Ovečky se začaly pást. Vracíme se ke stájím. Tady potkáváme kluka a holku, kteří dorazili rámo. Těm budeme pomáhat s kůzlaty. Kozy se musí dodojovat, aby dávaly hodně mléka, proto je nutné, aby byla předtím všechna kůzlata napitá. Kozy ale nedbají mateřských povinností a víc než o hladová kůzlata se starají o nově navezené krmení. Je nutné, aby jeden chtil kozu mezi kolena, zjistil z její kozí známky-náušnice její číslo a druhý musí ve změti kůzlat najít její dvě mláďata. Ve chlévě, menším než neútulný ovčín panuje zmatek. Kozy se vzpouzejí, kůzlata skáčou jedno přez druhé a když se je člověk pokouší chytit, prchají v chumlu. Na chycenou kozu se sesype vždy hrozen kozlat a krmí se. Je nutné zahánět cizí mláďata.

     Když jsou kozlata nakrmená, přichází Pavel dodojovat, potřebujeme mléko pro jedno neduživé jehně, které nechce pít od mámy. Krmí ho směsí ovčího a kozího mléka. I my zkoušíme dojit, ale s dosti mizivým úspěchem vzhledem k vyvinutému úsilí. Potom jdeme ještě dodojovat ovce fríšky, to je o dost snadnější, v malé ohrádce v hangáru jsou jenom čtyři, ovce se tolik nevzpouzejí a neutíkají a i jehňata jsou klidnější než kozí loupežníci. Ovce se dojí snáz než kozy, ale i tak po nepříliš úspěšném pokusu nastupuje Pavel. Čichám si k rukám, voní příjemnou, starodávnou vůní ovčíoh vemene.

     Kozám se nechce ven, mají ještě v jeslích seno. Když jsme vyhnali kozy z obou chlévů, vzniklo nám pěkné stádečko, sedm roček, skoro dvacítka dospělých koz, téměř u každé dvě kůzlata. Pro ně není postavená ohrada, budeme je muset hlídat, aby se nevydaly hledat štěstí do světa. Ony jsou to pěkné potvory, jedna koza se vydá ke kurníku, aby si mlsnou tlamu strčila do koryta s krmením pro drůbež. Zatímco jí člověk vyhání, ostatní se rozhodnou pro návrat do chléva.

     Dá dost práce sehnat stádo znova dohromady, kozu nedoženete, tu musíte přechytračit. Pak hnát zpátky na pastvu, trvá chvíli, než se stádo uklidní. Kozy mečivě nadávají, ale pak začnou svolávat kozlata, aby se šla napít. Začínají se pást, kozlata se popelí v prachu a jemnou tlamičkou zkoumají uschlé loňské bodláčí, ročky se trkají.

     Je tady jedno slabé kůzle, říkáme mu Chcípáček Narodilo se ročce, kterou nešťastnou náhodou obskákal kozel, ta má málo mléka a slabý chcípáček se neprodere přez ostatní kůzlata k jiné koze. Stojí shrbený, to znamená, že má hlad, melancholicky kouká, smutně bečí. Hmatám mu na bok, na hladové jámy, je úplně prázdný. Naháníme jeho mámu, ale ta se nechce nechat chytit. Pak jí ale zaženeme do rohu, poznala svoje mládě a nechává ho pít. Chcípáček saje a vrtí ocáskem, to dělají kozí a ovčí mláďata, když se krmí od mámy.

     Teď se stádo klidně pase, lehám si do trávy mezi bobky, koukám do modré oblohy a vychutnávám každý tón písně ptáka, který zpívá u slepého ramena řeky. Vůni vlahé země, hřejivé doteky jarního sluníčka, každé husí zakejhání, krocaní zahudrování, kozí mečení a pokojné přežvykování. Sundávám si čepici a užívám si čerstvé jarní povětří na nově ostříhané hlavě. Čas kolem mně proudí, jak voda v peřejích kolem balvanu. Cítím mír, který mnou prochází, chvíli která trvá věčnost. Vše je na svém místě, mhouřím oči do slunka a cítím blaženost, tajnou blaženost  pastýřů.

    Najednou vidím ovce, romanovky protrhly ohradník a vracejí se do chlévy. "Aj vy potvory, hybaj na pastvu." Ale ovcím se nechce, s Honzou je zaháníme zpátky do ohrady. Blanka zatím pase kozy. Nebudu vypočítávat, co všechno se ten den událo, výčet všech těch drobných radostí by byl dlouhý, nedokázal bych asi popsat vůni loňské trávy, ani čpavý pach kozla, hlas kozy, když svolává kůzlata.

     Odpoledne přijeli Honzovy kamarádi. Večeřeli jsme srnčí guláš. Potom byla pohoda, nasycení a příjemně unavení. Pavlův synek se zase popelil u kamen a roztloukal ořechy sekerou, jeho dvě dcery hrály s Blankou a Honzovými kamarádkami člobrdo. Další Honzovy kamarádky pečovaly o již zmiňované neduživé jehně, no ano, to co včera přinesl pod bundou, rozmazlovaly ho, až to hezké nebylo a ono vesele čuralo po místnosti. Honzovy kamarádi líně rozprávěli a hráli žolíka, Pavel hnal děti na kutě. Já se probíral strunami své Adélky a bylo mi dobře.

     Než jsme šli spát, rozdělili jsme si hlídky na noc k ovcím, vždy co dvě hodiny. Já s Blankou jsme měli přijít na řadu ve čtyři ráno. Před čtvrtou hodinou mě vzbudila Blanka: "Narodila se dvě jehňata a asi bude rodit další ovce." Předešlá hlídka viděla, že z ovce už vyšel vak a tak nešla spát a ovci ještě jednou kontrolovali  před půl čtvrtou. Blanka se vzbudila a šla s nimi. Vrátila se teď vzbudit ostatní, aby mohli být u toho Honem jsem se oblékl a běžel ke stájím, nechtěl jsem o nic přijít. Ovce už byla v odděleném stání a olizovala čerstvě narozená jehňata, která se kolem ní potácela na vratkých nožkách. Mrzelo mně, že jsem prospal porod, ale Blanka mně utěšovala, že asi bude rodit ještě jedna ovce. Ta těžce dýchala a tlačila. 

     Zase jsme stáli ve vymrzlém hangáru a sledovali rodící ovci. Teď nás bylo devět. Zase bylo nad ránem, tma venku se začínala rozřeďovat do šera, zase mrzlo. Kouřilo se od úst do chléva spoře osvětleného žárovkami. Rozespalí. Mráz štípal do tváří a chlad se plížil po zádech.

     Honza přinesl pro ovci, která už porodila, speciální teplé krmení, ostříhlal jí vlnu kolem vemene. Asi po půl hodině vytlačila další rodička kopýtka, ale jehně bylo moc velké a ovce nemohla vytlačit hlavu. Honza přivázal jehněti na kopýtka provaz a požádal jednoho ze svých kamarádů, aby slabě táhnul, šikmo dolů, proti směru hlavy. Sám opatrně rozhrnoval ovčí prcinu, aby jehně mohlo na svět. Objevila se hlava jehněte a on rychle otřel zbytky plodových obalů z čenichu, mládě by se jinak udusilo. Najednou leželo jehně na slámě. Mokré a šafránově zbarvené tekutinami z těla ovce. Bylo nutné ho rychle otřít, aby neumrzlo. Odstranit zbytky placenty z pupeční šňůry. Přehnat ovci do samostatné ohrádky, připravit jí teplé krmení, ostříhat vlnu kolem vemene. Ukázat jehněti, kde má pít.

     O půl šesté jsme se vrátili do tepla. V osm, než jsme se rozešli k práci nám Honza řekl, že kontroloval ovci ještě v šest, porodila další mládě, ale už bylo mrtvé.

     Zase paseme kozy, drůbež zase štěbetá a hudruje, kozy mečí. Čas se zpomaluje a najednou má člověk k dispozici všechen čas na světě, všemi svými smysly ho vychutnává do poslední kapky.

     Poznal jsem pastýřskou idylu a poznal jsem i její cenu. Jsem za to vděčný. Kdybych nebyl svědkem smrti, kdybych nebyl svědkem zrození, prožil bych asi jenom příjemný, nervy klidnící víkend. Takhle jsem pochopil zlomek toho míru, zlomek koloběhu, našel pro sebe jeho zdroj. To je důležité, nejdůležitější na světě, najít cestu, cestu k poznání. Zasloužené spočinutí má mnohonásobně větší cenu než sladká nevědomost. A není větší krásy, než život, který se rodí a který umírá. I když je to na mraze a ve tmě, i za cenu rizika. Udržet koloběh, ty veliké a úžasné hodiny, kterými je Země. Každý jedinec, je jedinečným kolečkem v tom soukolí.

     Asi není možné všechno popsat slovy. Snad bych jen rád dodal, že zatímco sledujeme televize, spíme , jíme obědy, strachujeme se svými strachy, máme rádi, nemáme rádi, zabíjíme čas, nebo pracujeme, čteme moudré knihy, zatímco se rozhoduje o válkách, zatímco umírají někde lidé hladem, se na celém světě neustále rodí a umírají ovce v koloběhu, který trvá tisíciletí, který měří náš čas. A tak to má být.