SVĚT TAJEMSTVÍ NEZNÁ TÍŽI – JE VE VZNÁŠENÍ

Tak co je s Tebou, Stanislave, příteli?

Přece jenom si často myslívám,

že zavrznou tady ta vrátka a že se ukážeš Ty.

Je doufání mé, že i když poslední dobou často stůněš,

přece jen to není vážné, protože vážné je být dnes zdráv.

Je ovšem pravda, že u nás dvou nikdy nešlo o vážnost,

protože my jsme byli už od narození na smrt veselí.

Tvůj starý

Vladimír

VLADIMÍR HOLAN STANISLAVU ZEDNÍČKOVI

Básník Stanislav Zedníček se narodil jako lev 17.8.1914 v Hlinsku. Jeho otec byl jako Švýcar v Ženevě hodinářský mistr, matka „pouhá“ trafikantka. Obecnou školu vychodil doma, zapojil se do skautského hnutí, pořádal literární dýchánky. Jeho největším přítelem byl spolužák, židovský hoch Josef Taussig, který zahynul za druhé světové války. Zedníček studoval na katolickém učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou u Hostimi (Karlštejnská 12) a také u Berouna. Po maturitě (1934) učil ve svém rodišti. Za války byl pracovně nasazen v Chotěboři a v Hlinsku, kde byl také zapojen do ilegální činnosti. Po válce učil krátkou epizodu v Praze, v letech 1952–1954 byl z politických důvodů uvězněn, později rehabilitován. Po návratu z vězení prošel řadou dělnických profesí, v letech 1968–1974 pracoval jako nakladatelský redaktor. Publikoval od roku 1930 v novinách a literárních revuích (Jitro, Akord, Archa, Řád, Vyšehrad, Doba, Literární noviny, Plamen, Sešity, sborník Podoby I. a jiné nadělení tiskáren). První sbírka Píseň chudého (1941) nesměla vyjít, proto se vydanou prvotinou staly Dopisy Albíně (1947). Po nuceném odmlčení pak vyšly tři cenzorsky proškrtané sbírky: Přítmí srdce (1969), Větrná zátiší (1974) a Na doslech pramene (1984). Zemřel v rodném Hlinsku 17.3.2002, tedy včerejší datum před 14 lety. Je pohřben na místním zkrášlovaném hřbitově.

MILOŠ DOLEŽAL: PŘIVOLÁVÁTE SI NĚKDY SVÉ DĚTSTVÍ NA RODNÉ VYSOČINĚ? 

Nepřivolávám, protože ono je stále se mnou. Je v mé přítomnosti v pohotovosti a zjevuje se jako barevný film. Zaostříš, a najednou člověk vidí sám sebe. Asi tak jako kdysi, když jsem seděl v kriminále. Když přišla kontrola a já byl svlečený a prohlíželi mi šaty, v tu chvíli jsem byl pod stropem na druhé straně a vnímal sebe nahého. Viděl jsem se, byl jsem to já, ten nahý obrácený obličejem ke zdi, a přitom jsem byl u stropu. 

PODOBNÝM ZPŮSOBEM VIDÍTE TEDY I SVOJE DĚTSTVÍ? 

Ovšem radostně. Ale toto také nebyl smutný pohled, poněvadž jsem to viděl z nadhledu, bez bolesti, něco jako že to tady na zemi být musí. 

JAKÉ BYLO VAŠE DĚTSTVÍ? VYRŮSTAL JSTE BEZ TATÍNKA… 

Když jsem se narodil, tatínek byl už měsíc na frontě první světové války. Ty první roky jsme bydleli na okraji města, v malém domečku u brambořišť. Odtamtud je vůbec má první vzpomínka. Byly mi asi tři roky. Lámal jsem si hlavu s tím, jestli je nebe měkké nebo tvrdé. Pole se na horizontu dotýkalo nebe a já si řekl, že tam mohu doklusat a prstem otestovat, jestli je nebe spíš měkké nebo spíš drsné na kontakt. A běžel jsem dlouhým polem a po chvíli klesl únavou a spal, jako když ho do pole hodí. Naštěstí mě tam načapal soused a odvezl domů. A druhý můj raný zážitek – maminka nakupovala v obchůdku se střižným zbožím U Hanusů a tam prodávali něco dlouhého a barevného. Ony to byly trikolóry. Byl osmnáctý rok, vyhlášení samostatnosti. Často jsem si v dětství také lehal na záda a díval se na oblaka. Dostávaly podoby různých soch, úžasná výstava. A stále mi zůstávala otázka – je nebe drsné nebo měkké na kontakt? Potom jsem už samozřejmě leccos věděl, ale ta modrost nebe mě zajímala, ta krásná modrost. 

VÁŠ TATÍNEK VE VÁLCE ZAPLATIL ŽIVOTEM… 

Tatínek zahynul v sedmnáctém roce. Zajímavé – zůstal smutek, ale stále naděje, že ještě přijde, že není možné, aby ten, kdo byl ve válce a bojoval, najednou zemřel a nebyl. A také to, že ostatní chlapci mají své tatínky a já toho svého už postrádám. Sedával jsem na malinké stoličce a čekával ho. Maminka prodávala v trafice, rozmlouvala se svými zákazníky, kmocháčky z vesnic, a já tam stále seděl a čekal na něj. A přitom jsem vlastně nebyl sám, i když jsem sám byl. Dnes už nečekám, vím, že tady je. Já své přátele a blízké, co již odešli, Halase, Demla, Holana, nemám za mrtvé. Jsou tady. Když jsou Vánoce, lidé mě litují, že jsem na Štědrý večer sám. Když neprovedu něco, za co bych se cítil vinen, tak sám nejsem, rozhodně je se mnou moje matka. Cítím její přítomnost.  

Já minulost nemám za minulost. Je to přítomnost malinko prodloužená zpět. Přítomnost minulosti je vždycky s člověkem, jako koneckonců přesahování, které máme, pokud jsme na živu. Ono nás to vodí za ruku. 

JAKÝ BYL VÁŠ ŽIVOT ZA PRVNÍ REPUBLIKY? BYL JSTE POKŘTĚNÝ ŘÍMSKÝ KATOLÍK, POCIŤOVAL JSTE KVŮLI TOMU NĚJAKOU SPOLEČENSKOU ÚJMU?

Bylo to dost zlé, protože byla založena Československá církev a u nás byla velmi agresivní. Učitelé byli protikatoličtí a spolužáci nám katolíkům nadávali a posmívali se: „Katolík, katolík, vysral se na kolík…“ Člověk byl tenkrát plný smutku, proč to dělají, proč tak křičí? A ani oceňování ve škole nebylo spravedlivé. 

STUDOVAL JSTE UČITELSKÝ ÚSTAV VE SVATÉM JANU POD SKALOU A KRÁTCE I UČIL. JENŽE PŘIŠLA VÁLKA A VY JSTE BYL TOTÁLNĚ NASAZEN… 

Jezdil jsem na směny do fabriky, ale bylo to poučující. Je vždycky dobré dostat se do fabriky a tam poznat, co je práce a továrny. A pak, tenkrát tam bylo celkem jasno, kdo je kdo. Ti špatní byli více viditelní než například dnes. Později jsem dělal také účetního, já, který neumím počítat. Přede mnou tam byl komerční inženýr, který uzávěrky skládal tři dny a já je měl hotové za hodinu. Nikdo nepřišel na to, že všechna čísla jsou fingovaná. A přitom jsem se necítil vinen. 

V TÉ DOBĚ TAKÉ ZAČALA VAŠE SPOLUPRÁCE S ILEGÁLNÍM ODBOJEM? 

V lesích s partyzány jsem nebyl. Měl jsem hlídat, kdo udává, a likvidovat případné udavačské dopisy, které byly posílány na gestapo. Těch jsem do rukou dostal hodně. 

A JEJICH ODESÍLATELÉ BYLI PŘEVÁŽNĚ ČEŠI? 

Plno jich bylo anonymních, ale některé byly podepsané. Po válce mi bylo stydno, když jsem lidi, kteří udávali, potkával na ulici. Vím, že se například krásně a statečně projevovali někteří sedláci, schovávající partyzány. Někdy na to také velmi doplatili. I ze strany partyzánů. 

NA ZAČÁTKU ČTYŘICÁTÝCH LET JSTE VSTUPOVAL DO LITERATURY, ALE VAŠE BÁSNICKÁ SBÍRKA „PÍSEŇ CHUDÉHO“ NEVYŠLA. PROČ? 

Začal jsem psát prózy již na učitelském ústavu a posílal je do Jitra, které vedl Dominik Pecka. Ve čtyřicátém roce jsem psal Píseň chudého, měla vyjít v edici Tvar, ale byla zabavena německou cenzurou. Naštěstí mě před represemi zachránil Bedřich Fučík. 

S VAŠÍM VSTUPEM DO VELKÉ LITERATURY JSOU SPOJENA JMÉNA VAŠICH JAKÝCHSI UVADĚČŮ, PATRONŮ. SEZNÁMIL JSTE SE S FRANTIŠKEM HALASEM, JAKUBEM DEMLEM, VLADIMÍREM HOLANEM, JANEM ZAHRADNÍČKEM, JANEM DOKULILEM, VILÉMEM ZÁVADOU, ALBERTEM VYSKOČILEM A JINÝMI. JAK NA NĚ VZPOMÍNÁTE? NAPŘÍKLAD NA JAKUBA DEMLA? 

Vždycky jsem si říkal: když jdeš za tím, koho máš rád, musíš si to zasloužit. A tak jsem do Tasova za Jakubem Demlem vyšlápl nejednou jen pěšky. Deml mě přijímal velmi srdečně, a když už jsem někdy chtěl odejít, zdržoval mě a říkal: „Pobuďte, pobuďte…“ I když tam nebylo už nic k jídlu. A tak jsme šli večer někomu vykopat brambory. S Demlem jsme brambory sbírali a Marie Rosa Junová bedlivě hlídala vzduch. Ovšem někdy se stalo, že když jsme se vrátili domů, na schodech byl balíček od nějakých řeholnic, které poslaly chleba, máslo nebo peníze. U Demla jsem přespával v Březinově pokojíčku. A to jsem nikdy nemohl usnout, jak jsem byl rozrušen. Když už byla noc, tak se otevíraly dveře a přicházel Deml v noční košili a nad mou postelí žehnal. Já dělal, že spím, ale špehýrkou očí jsem vše pozoroval a bylo mi to velmi milé. To bylo přijetí, jaké se člověku dostane od málokoho. 

PODOBNĚ OTCOVSKY SE K VÁM ZŘEJMĚ CHOVAL I FRANTIŠEK HALAS. HOVOŘILI JSTE SPOLU NĚKDY O BOHU, O HALASOVĚ VZTAHU K NÁBOŽENSTVÍ? 

Při našich setkáních jsme vždy hovořili o Bohu. Často říkal, že je vlastně nevěrec, že má dny, kdy vůbec v Boha nevěří. Já mu vždy odpovídal, že se to stává každému, že o víru musíme usilovat. Není to něco, co přijde a trvale spočine. I světci měli temné noci. Podle mě byl Halas hluboce věřící. O víře nestačí jen mluvit, musí být v činech. A Halas dovedl pomáhat všem, kteří potřebovali pomoci. A nikdy o tom nehovořil, nevychloubal se tím. Dělal to skrytě. A ten jeho úsměv, tichý a mírný… 

VAŠE PRVOTINA „DOPISY ALBÍNĚ“ VYŠLA V ROCE 1947, ALE PO ÚNORU 1948 JSTE NEMOHL DVACET LET PUBLIKOVAT. A NAVÍC VÁS V ROCE 1951 ODSOUDILI. CO SE TENKRÁT STALO? 

Byli jsme skupina přátel a jeden z nás měl zajištěný přechod přes hranice. Jenže se nechal lapit a vyzradil naše jména. Byli jsme souzení pro sdružování proti republice. Ale překvapivě šťastně jsme z toho vyvázli. Já říkám, že to byl vstup zázračna. Po našem odsouzení se prokurátor odvolal, šlo to výš a nejvyšším představitelem u Nejvyššího soudu byl Hlinečák Stanislav Bartoš. Za protektorátu byl zavřený a my jsme jeho paní, jako i jiným, nosili peníze. Myslím, že to on tehdy zasáhl. Bylo nás šest odsouzených a všichni jsme nakonec měli tresty do pěti let. Takže jsem v kriminále nebyl dlouho. Vítám takovéto zkušenosti, protože člověk pak cítí život do větší hloubky. Horizontální svět máme poznat co nejvíce, abychom se snáze mohli dostat do toho vertikálního. Na cimře nás bylo třicet a já měl pryčnu u okénka. Když se setmělo, rozsvítily se venku reflektory a ometávaly okna a na protější zeď se promítaly mříže. Vypadalo to jako kříže. Spousty a spousty křížů. Pochodovaly zleva doprava a zase znova. Když jsem to později vypravoval Vladimíru Holanovi, říkal mi: „Tak to je, Staníku, proroctví.“ 

JAK VÁS PO PROPUŠTĚNÍ Z KRIMINÁLU PŘIJÍMALA BOLŠEVICKÁ SPOLEČNOST? MUSEL JSTE BÝT OUTSIDER… 

To jsem samozřejmě byl. Nemohl jsem dostat učitelské místo, dělal jsem v dolech, v lese a nakonec v pražské zoo jako ošetřovatel. To jsem dělal rád, i když to bylo za pár drobných. Poznal jsem, co je důvěra mezi člověkem a zvířetem, jak spolu mohou navzájem mluvit a že spojení člověka se zvířetem je velmi upřímné a blahodárné pro oba. Když jsem měl volno, chodil jsem ke lvům. Jeden tam byl bývalý cirkusový a často močil na obecenstvo. A s ním jsem se skamarádil (ostatně, mám lva jako symbol svého narození). Natahoval pracky, já ho po nich hladil a on přitom mručel. I s jinými zvířaty jsem si všelicos sdělil. Krátkou dobu jsem pracoval u ledních medvědů. To je velmi nepřístupný živočich. Někdy jsem však vycítil, že mají dobrý den, a tak jsem nepoužíval vidle a dával jim maso rukama. Ale na jejich tvářích nebylo poznat, jestli se usmívají. I když mi to bylo velmi líto, musel jsem ze zoo odejít, protože jsem se nakazil od opic a přestával jsem vidět. Byly to záchvaty velmi dlouhé a bolestivé. Doktoři si s tím nevěděli rady. Tu nemoc nikdo neznal, jen opice a já. Byl jsem takový jejich zástupce u lékařů. Potom se to trochu zlepšilo, mohl jsem alespoň vycházet ven, jenomže co chvíli se dostavoval záchvat a já musel přilehnout ke zdi nebo ke kandelábru, abych nepřekážel. Když záchvat přešel, tak jsem šel dál. A tohle se mi také jednou přihodilo před budovou Československého spisovatele v Praze na Národní třídě. Zrovna šel kolem kamarád básník Láďa Fikar a myslel si, že jsem přiopilý. Když jsem mu řekl, co mi vlastně je, pomohl mi a zařídil, abych dostával z literárního fondu finanční příspěvky. Mohl jsem pak odjet z Prahy domů a tam jsem se najednou uzdravil. A to byl další zásah shůry. 

PRACOVAL JSTE PAK V PRAZE JAKO REDAKTOR V NAKLADATELSTVÍ, DĚLNÍK V TISKÁRNĚ A V ŠEDESÁTÉM OSMÉM ROCE ZASE JAKO NAVRÁTILÝ REDAKTOR, AŽ DO DŮCHODU. V TÉ DOBĚ JSTE SE DŮVĚRNĚ STÝKAL S VLADIMÍREM HOLANEM. JAKÉ BYLO VAŠE PŘÁTELSTVÍ? 

Chodil jsem k němu do domu na Kampě velmi často, třeba dvakrát týdně. Odpoledne jsme začali hovořit a končili někdy až ráno. Já pak chodil přímo do práce, ale nebyl jsem, což je zajímavé, vůbec unavený. S Vladimírem jsme hovořili o náboženství, politice, o komunismu, literatuře, o životě. Co je život, proč tady jsme a tak… Podstatné věci, o kterých se někdy mluvilo podivuhodným způsobem. Byla to spíš taková vidění. Když jsem odtamtud odcházel, ani jsem necítil zem pod nohama. Chodíval jsem tenkrát do kostela k dominikánům a jednou jsem Vladimírovi vyprávěl, jak dobře káže dr. Veselý. A on chtěl, abych ho tam dovedl na mši. Doktor Veselý si připravil kázání, které bylo šité přímo na něho. Když jsme z kostela odcházeli, musel jsem Vladimíra podpírat, tak byl dojatý. 

JAKÁ BYLA HOLANOVA VÍRA?

Myslel si o sobě, že je velkým hříšníkem, a na Boha měl velké nároky. Chtěl, aby byl krutým a přísným vladařem. Aby zasahoval, aby vzal vládu do ruky, protože my lidé to neumíme. Ale byl také velmi pokorný. Když někdy četl své básně a já mu některé chválil, říkal: „No jo, ale to jsem nepsal já, to mi někdo nadiktoval“ – a ukazoval vzhůru. 

TAKÉ SI MYSLÍTE, ŽE BÁSNÍK JE JEN MÉDIEM? 

Nemyslím, že by byl jen médiem, ale že si někdy zaslouží pomoc shůry. Stává se to. Člověk je dobrým přijímacím přístrojem. Musí občas přiznat: toto mi někdo pomohl, napověděl, nadiktoval.  

PO VŠECH ŽIVOTNÍCH ZÁKRUTÁCH JSTE RADOSTNÝ MUŽ. JAK JSTE TOHO DOSÁHL? 

Věřím, že v každém setkání s člověkem nebo s událostí je přítomno tajemství. Může to vždy člověka obohatit, jestliže správně naslouchá a uloží to v sobě na pravé místo. Do srdce. Nenechá to jenom v mozku. Nakonec se to sladí do přirozené harmonie. To ale neznamená, že musí všechno nekriticky přijímat, bez rozdílu a bez názoru. A důležitá je také přítomnost naděje, která vše nadlehčuje, drží člověka při životě. Bez naděje nelze druhého obdařit, člověk je chudý, i když má na kontě spoustu miliónů, jako kandidát u prezidentských voleb Donald Trump. 

MÁTE V DĚJINÁCH UMĚNÍ NĚJAKÉ OBDOBÍ, KE KTERÉMU SE RÁD VRACÍTE? 

Už dlouhé roky je mi blízký středověk, ať už svou milující neobratností nebo láskyplným ztvárňováním touhy dobydlet svět vstupem zázračna. Moc toužím po Giottovi – reprodukce jeho obrazů dovedou vyzářit moc malířovy prostoty i jeho vnitřní rovnováhu, která má svůj posed na vertikále lásky, takže doživuje srdce i mozek svou oblažující syntézou. Rád bych to viděl na vlastní oči, ale pěšky tam jít nelze, člověk se tomu může přiblížit jen darem nějakého vzácného snu, příjmem obrazu, který sloučila moudrá fantazie s touhou vidět i to, co by jinak dálka nechávala vskrytu.

ŽIJETE VELMI DLOUHO SÁM. JE VÁM SAMOTA RÁDKYNÍ NEBO ZLODĚJKOU? 

Ano, žiji dlouho sám, a přitom nemohu říct, že jsem sám. Po údobích mrazu a větru vždy cítím hřejivost, vždy se dostaví takový vstup zázračna. Osvobození od starostí. A samota? Ta vůbec není zlá, hrozné je opuštění. A opuštěný jsem se v životě necítil. 

Samota je většinou blahodárná, zahání pýchu, prosvětluje temna světa posilujícími dotyky moudrosti, je laskavým léčením rovnováhou – ale dovede náhle a výhružně zestárnout a zanechat člověka daleko od darů života. Byl jsem teď v nemocnici. Vítal jsem to, svět, ve kterém jsem žil, vystřídal svět nemocnice, jiný, docela jiný, svět s lidmi tak různými, že ke mně blahodárně přilehl a ukazoval mi, že je možné spát, mít dokonce i chuť k jídlu… 

V HLINSKU JSTE „DOBŘE UTAJEN“ – O TOM, ŽE TU ŽIJE BÁSNÍK A SPISOVATEL, VÍ MOŽNÁ PĚT ŠEST LIDÍ. NETRÁPÍ VÁS TO? 

Ty ve světě, já v utěsnění, tlaku jakéhosi ghetta, které nakonec má přece jen jednu stranu zcela volnou, tu, odkud denně přistává světlo, kde mají domov hvězdy, mraky, déšť, blesky, kam je možné povystoupit v jakémsi posedu, aby oči, mozek a srdce pochopily spojitosti horizontálního světla, aby se s celou bytostí člověka přiklonily k syntéze. Prožil jsem si zkoušky pro nucené nebo dobrovolné prověrky svého já, žil jsem svá hledání i ztráty, ale – jak si myslím – vždycky životem, nikdy živořením. U mě je to jako vždycky „všelijaké“, jsem od narození nepraktický, mohlo by se říct chudý, ale vždycky, vždycky obohacovaný darem vidět, vždycky obdarovávaný touhou dávat věci do rovnováhy, vracet je do dýchání života. 

POVAŽUJETE TEDY ŽIVOT ZA DAR… 

Je to velký dar. A každý může působit ve svém blízku, na lidi kolem, těm pomáhat, ty pochopit, s těmi rozmlouvat, pro ně mít vždy čas. Každý se dnes holedbá – nemám na nic čas. To se nemá nikdy vyslovit! Kdo dovede pracovat v tom svém blízku, už narušuje svět zla, a ten musí ustupovat do háje. Protože to, co se děje v tom krásném blízku, vyzařuje do okolí dobro, je příkladem a přitahuje druhé. A teď se to vynásobuje do vesmíru. Pravda, člověk má sklon ke zlu. O tom boji se sebou samým se málo ví a mnozí si říkají: proč bych měl bojovat proti sobě? Když si přiznám, že sám sobě jsem tajemstvím, záhadou, vše pak vidím trochu ulehčeněji. Svět tajemství nezná tíži. Je ve vznášení. 

A JE VÁM POEZIE POKUSEM NAHLÉDNOUT ŠKVÍROU TAJEMSTVÍ? 

Měl jsem zážitky, při kterých jsem si myslel, že už nejsem na zemi. Ale nejde o tom říct ani slovo. Snad je možné se pouze k hranici tajemství přiblížit a odtud se dívat, ale i tu hranici si člověk musí zasloužit. 

VLADIMÍR HOLAN VÁM VĚNOVAL BÁSEŇ „ZMRTVÝCHVSTÁNÍ“. MÁTE NĚJAKOU PŘEDSTAVU O PODOBĚ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ? 

Je to přejití z jednoho světa do druhého. Sám jsem byl několikrát v situaci, kdy smrt byla nablízku, ale člověku přitom bylo velmi dobře. Všechno nakonec bude končit takovým ohromným pochopením sebe sama, života a pochopením světla. Kolikrát jsme o tom debatovali s Vladimírem Holanem a končívali tím, že Tam již nebude tíže, ale vznášení. A to ve světle, které vždy bude v úsměvu. Ve světle je Bůh. A tam se ho můžeme dohmátnout.

OTA PAVEL: „SALTO NAZAD (EVA BOSÁKOVÁ:    ☼   18.12.1931 –   ۞  10.11.1991)“

V moskevském Paláci sportu cvičily nejlepší gymnastky světa prostná, obrovské lampy ozařovaly zelený (osokoso)čtverec. 

Ve stínu vyčkávala svoje šance Eva Bosáková. Do jejího vystoupení chyběla už jen minuta, chvěla se a tvář měla vlhnoucí. Slova „nesmím si dovolit brečet!“ jí tentokrát nepomáhala přetrpět svůj komplex. 

Přitom prostná byla vždy jejím největším triumfem. Cítila, že se pro gymnastický tanec přímo narodila, pohyby plynuly z jejího tělesna jeden za druhým akrobaticky cirkusácky atraktivně. Naučila se lehkosti baletčina kroku a cirkulovaným skokům. Vybrousila vše do ryzí přesvědčivosti, zbývalo jenom salto nazad jako součást velké násobilky u klisničky u kobylky. Vedoucí a trenéři jí přiměli, aby skok, jehož se po léta strachovala, zařadila do hravé sestavy:

„Salto tam musíš obsáhnout! Jinak tě nikdy neuznají za mistryni mystického snažení světa.“

Svolila. Příliš dlouho šla za tím unikajícím štěstím dokázat víc než Rusky a Japonky a být aspoň jednou první na světě. 

Dosud nepoznala pořádně strach. A jestli ho pocítila, zadupala na něj na odrazovém můstku a nechala ho mezi pevnými bradly. Při letu nazad a letu zpátky však jistota balancu těla jako by neexistovala, ztrácela představu, kde má rozjímavou náladu kouzlit úsměv na líci. Takhle si jistojistě zlomí vaz nazad.  

Do mistrovství světa chyběly měsíce, a tak spoléhala jako student elév gauner především na dostatek času. 

Z měsíců však zbyly nakonec jen týdny. Celé československé družstvo už salto nazad skočilo.

Nejlepší z nich, Bosáková, ho dosud nedokázala.

Na klavír gymnastky doprovázel Jan Seehák–čti po lázeňsku švihák; v nejtěžších fázích tréninku jim podával osvěžující melodie jako cedratinu na uvítanou. Zabrnkal; sedly si kolem něho a poslouchaly, únava z očí zmizela, objevovalo se veselí. 

Inspirovala Seeháka svou bitvou na koberci, vracel jí všechno skladbami komponovanými na její výbušnou povahu opovážlivé Střelkyně v ráži i v razii za plonkovým grázlem grizzlym. Slíbila mu: salto dovede skočit.

„Jdu, Jendo. Hraj!“

„Tak do toho, Evičko, ukaž se…“ 

Jeho ruce se rozeběhly současně s jejími kroky, stupňovaly údery až k rozběhu, vířily jak cirkusové bicí na salto mortale, pak pokračovaly ruce dál, ale tančily už po černobílém zebřím pandím klavíru ohroženého druhu výzev ke skokům a ke křepčení samy. Lidské tělo se signály první signální povahy stálo nehnutě, otřásalo se v křečích jako šejkr nebo fakír elév troufalec. Křičela: „Nejdu!“, ale žádný jí neodpovídal. Sama se ptala: „Copak vím, proč nemohu excelovat?“ 

A tak za ni chtěli odpovědět a vědět druzí. Choreograf Luboš Ogoun s trenérem Padušákem ji přivázali jak vzpínající se kobylku na řemenový lanč a skákala salto mezi nimi. Takhle se cítila lépe, brzy skočí sama Trials X dobrodružství jedné pohádky. Rozběhla se a – houby s octem. Vždycky naplňovala svou postavou prostor tělocvičny, nyní se schoulila na zem do vzlykajícího klubíčka postrachu ulice na prvního máje, aby byla co nejmenší jako žížalka pro zázemí. Přesto zůstávala dál dominantou sportu; v tom byl význam a tragika okamžiku. Jindy bušila pěstí do koberce z Persie a křičela, že má v životě také právo jednou něco nedokázat, čili nedokončit na jedničku. Ale jako všichni, kteří jdou neúprosně za velikým cílem, nedovedla se dlouho vymlouvat. Znovu na hráškový koberec, kulihrášek zdatná hráčka jménem Evička. Ogoun jí salto nazad sám předvedl, pak přímo zavelel:

„Teď musíš ty!“

„Neskočím, zlomím si vaz!“ 

Strach se tentokrát ukázal silnější, seděl jí na ramenou a tlačil ji k zemi, jako by jí vracel všechna příkoří, kdy ho po desítku let podrobovala. Oplácel jí to v nejtěžší chvíli.

Už na to nikdo neměl nervy a snad také přestali doufat v zázrak pod oblohou oblou. Všichni se vzdali, zbyl jen jediný, jakýsi pomocný trenér – její muž z Perského zálivu Hasan. Ježíšmarjáá, co s ní zkusil! Nikdy mu nevytvořila klidnou pohodu domova, navíc ho, lékaře, zatáhla do gymnastiky a svých fyzikálněchemických výbušných zájmů. Když se jí všechno dařilo, přehlížela ho; jak byla v bryndě, vždycky jí pomáhal. V okamžicích, kdy nemohla salto skočit, malovala mu všechno v nejrůžovějších vizích. Zařídí byt, budou mít rodinu, uvaří výhřevné večeře. To bylo samozřejmé u mnohých, kteří jí záviděli její život, často si myslela, že kdyby věděli, co mu všechno dává, neměnili by. Na dívčí léta stačily jedny taneční šaty a deset trikotů; nešla ani na maturitní večírek. Určila si stanici, kam musí dorazit, cesta však nevedla přímo; většinou stoupala ohromnými serpentinami do hor a kopců. Jak trochu zpomalila, hrozil karambol. 

Hasan na její sliby o výhřevných večeřích nedal. Vždycky takhle dovedla slibovat. Zůstávali spolu v tělocvičně do tmy. Řval na ni, sál se vážně podobal lví kleci po návštěvě Charlese Chaplina a také doprovodné suity jau a jazzu. Měl z házení diskem chlapské ruce, když padala na hlavu, stačil ji udržet. Cloumal s ní, nadával jí, ale zároveň ji litoval a omlouval. Snad proto to nedokázali; ale na to myslela až později. Spoléhala se: zrodí se den, ve kterém se to povede. 

Ten den se zrodil jen v polospánku, mnohokrát se ve snu přetočila ve vzduchu, ve skutečnosti dny odcházely společně s nadějemi. 

Sportovní Moskva ji přivítala jako královnu prostných. Olympijské hry v Melbourne a vítězství v Petrohradě ji posunulo do korunovační síně; netušili, že má zranitelné místo. Před Hasanem se tomu smála: „Bude to ohromný průšvih, až to rupne, viď, Hasane?“, ale bylo jí pořád hůř. 

Jezdila trénovat do Lužnik. Ostatní gymnastky nevěděly, že neumí salto nazad; Japonky dokonce předváděly salto nazad s vrutem. 

Bosákovou znaly, s obavami pokukovaly šikmými očky po podivné dvojce, uvažovaly, jakou tajnou zbraň předvede ve svém arzenálu – Hasan ji vodil na šňůře jako fenku. Když skočila jakési nepodařené salto nazad, Japonky se usmívaly, jako by byla bývala romanticky magneticky žuchla z Japonské sakury třešně a přesně. Podobné triky znají z TV reklamy na techniku… JVC Force… Hasan ji odvázal, měla skočit sama dáma. Skončila rozběhem:

„Před Japonkama to neudělám!“ 

Věděl, že se jen vymlouvá, věděla to také. Nemuseli si navzájem nic vysvětlovat, mohli jen čekat, nějak to dokončit a vrátit se domů. 

Po této chvíli už zůstala sama. Jak se nyní minuty měnily ve vteřiny, opouštěly ji síly. Z těch tisíců možností skočit salto nazad v tréninku jí zbývala poslední hrdinná možnost: skočit to salto přímo na mistrovství světa před rozhodčími a dvaceti tisíci diváky. Bylo to luxusní bláznovství, vždyť každý cvik zkoušela stokrát, ne-li tisíckrát. Mohla ještě salto vypustit, ale nezvítězila by, a navíc by porušila sestavu. 

Nahoře na pódiu skočila svá prostná nejmladší účastnice mistrovství světa, její přítelkyně Věra Čáslavská (narozena třetího května 1942 jako silné kvítko dítko šeříků). Palác sportu se radoval nad jitřenkou na gymnastickém nebi luxusních dostupných snů. Ale od Bosákové čekali lidé větší nářez, jako od uznávaného pana umělce. Také hlasatel vložil všechno očekávání do hlasu a pateticky oznamoval:

„Eva Bosakova.“

Vystupovala vzhůru, maličko se jí chvěly nohy. Naposledy se podívala ke klavíru; na židličce seděl Jenda Seehák, jeho bílá košile svítila v seskupení dresů a ctihodných funkcionářských obleků civilností a klidem. Pokynul jí a usmál se, jako by nastupovala na nevýznamnou exhibici. 

Seehák složil a sloučil zvláštní nakažlivou píseň. Když se plavili na ruské bárce Gruzii z melbournské olympiády domů, zašel za ním ruský lodník se žádostí, zda by mohl napsat píseň o partě udatných námořníků, kteří vezou vítězné olympioniky do Vladivostoku. Netichá píseň na rozdíl od rozprostřeného Tichého oceánu (krále všech oceánů) měla širokost a mohutnost mořských vln, zpočátku zněla mazlivě jemně a pak narůstala, těžká plavba lodi se podobala netiché životní pouti člověka až do rakve světlu vstříc. 

Zněl její úvod a ona stála nehybně, poprvé hudba připravovala pro cvičení také diváka, byl to nezvyklý a odvážný manévr, napovídal:

„Tak, teď něco uvidíte, až se z toho udivíte!“

Loď v Seehákově písni už opustila pevninu, spoléhala se výhradně jen na svou sílu. Také ona plynula s hudbou na světlý koberec. Salto je hned v úvodní části, krátce po rozběhu a přemetu stranou. Už udělala oboje, stála na chodidlech a jako šikovná žabka se přírodním zákonem odrážela do svých krkolomných snů… 

Celou svou navztekanost, zášť proti trapnosti strachu můj milý brachu Hasane a trénink vložila jako investici do odrazu. Spatřila nad sebou světelnou klenbu, udávala jí směr letu, v půloblouku se nad ní překlenul strop. Náhle, jak letěla éterem jako vyšší ohebnější médium, si připadala neuvěřitelně kosmicky lehká. Nohy a hlava opsaly celý kruh a přistála bezpečně na místečku pro výherkyni. 

Málem nad tím zůstala překvapeně stát. Doznělo to v záblesku vteřiny, pak rozmáchla paže ke stropu a po dlouhém časovém úseku se přímo na pódiu oranžově pomerančově šťavnatě usmála. Jendu Seeháka měla nyní za sebou, potom jí řekl, že viděl, jak se jí smějí radostná prostná záda. 

V každém dalším pohybu zněl její úsměv a grácie obalované jen v glancu gala. Na cestě podél obvodu koberce udělala tři přemety nazad, zvané flik–flaky; točila je pomalu, měly plavnost českých hebkých krajek a pohyb lopatek holandských větrných mlýnů v závětří. Zkroutila tělo do spirály, svezla se vzduchem do rozštěpu a pak do ranečku, v němž našla dokončenou bolest z porážek, kdy klesala a tloukla bezmocně pěstí do prachu koberce. 

Přísné rozhodčí propadly jejímu vnitřnímu nadšení, příliš strnule zvedaly nejvyšší známky, znamenaly titul mistryně světa v prostných a zlatou medaili. Jen hrstka zasvěcenců v sále věděla, že Eva skočila poprvé v životě salto nazad. Ale pro ty lidi to bylo už neuvěřitelné sousto k menu dne. Ostatní řekli a napsali: „Bosáková dobyla po skvělém výkonu a podle všeho očekávání zlatou medaili.“ 

Když jí svírala v noblesní ruce hráčky Pokeru i žabího princezniččino Poweru (v pozdějších letech vyhrála jako zdatná účastnice přeborů další), ten nejhezčí, očekávaný pocit se nedostavil. Jako by to nejkrásnější bylo v těch měsících boje, zklamání, dobývání a nakonec v tom překonaném saltu nazad.

Souhlasíte s ní? Inu, i kdybyste nechtěli, souhlas udělit musíte.

VONA GROARKE (☼   1964)

Irská básnířka žijící v poklidné atmosféře u sousedů v Manchesteru v Anglii. V roce 2004 vydalo zblovské nakladatelství Opus–Kristina Mědílková (hledejte a naleznete Zblov 24 u České Skalice) výbor z autorčiných počátečních sbírek v triodách pod názvem Vlastní cestou. Před několika měsíci se znovu na témže Opusu zaskvěla její knížka „Spindrift“,kterou Groarke v anglickém stejnojmenném originále publikovala v roce 2009 (to jsem se s partou nejbližších plavil do Irska až ke cliffs of Moher). Co značí onen její technický poetický termín „Spindrift“? V úvodu knihy záhadu ozřejmila jako mořskou vodní tříšť unášenou větrem z hřebenů vln. 

PÍSEŇ O LÁSCE  

Tvůj email se mihotá

v mé schránce.  

A tohle jsou Tvá slova,

neodhadnutelná, klouzavá

pod konečky prstů

jako by se dotekem

dala aspoň

pootevřít. 

*  

Hned bych si Tě položila

na kvetoucí vřes,

všechna léta mezi námi

jak plátno běloskvoucích prostěradel,

co nebylo a mohlo být,

vrátila bych bez váhání,

tak jako moře, co nosíš

na zápěstích.  

*  

Modřina na vlastním předloktí

mi vybavuje vzpomínku

na díru v Tvém rukávě,

jíž bych ráda,

kdybych mohla,

prosívala všechen čas.  

* 

Záblesk mobilu

v dlani

je vzplanutím slunce,

v němž sedíme

a nasloucháme klábosení

hlasivek a kapradin

a v němž Ti vidím pihy dozrát

v odstín shodný

s mým.

*  

Co si jen počnu,

až jednou budu stará,

abych psala Píseň o lásce?  

(překlad: Daniela Theinová)

vona. groarke@manchester.ac.uk

Plav ...a cestou piš 2011 
„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová) 

Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.

Dva okamžiky v Římě 

I. Jak přichází jaro

Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.

Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.

Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.

II. Vzpomínky

V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.

Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.

EVO, PUSU ZA TO  

EVA BOSÁKOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – KLADINA

ŘÍM 1960  

Římský císař Caracalla chtěl napodobit a zastínit Alexandra Velikého, i vydal se s početnými legiemi na válečnou výpravu do Indie a Číny. Dopadl dost bledě. Byl hned na začátku výpravy zavražděn důstojníky, kteří netoužili podstoupit úmornou štreku do Asie. Tu historii prachem zalehla tisíciletí. Caracallovo jméno přesto nesmazal čas. Díky tomu, že ještě předtím dal ve věčném městě na Tibeře postavit ohromné parní lázně, jednu z nejzachovalejších památek antiky. Lázně jsou dodnes cílem turistického hemžení, při němž bzučí videa a cvakají mobily i foťáčky všech firem a laciných značek.  

Na konci horkého léta v roce 1960 prosluly Caracallovy lázně ještě jinak. Zde pod honosnými antickými sloupy soupeřili o olympijské medaile vyznavači sportovní gymnastiky. Eva Bosáková přidala ke stříbru družstva žen medaili zlatou za cvičení na kladině.  

*  

„Želatýýnáá, ledóó, kokáá,“ překřikují se sami navzájem prodavači do vysilujícího vedra a prodírají se davy s obrovskými koši s ledem a chladivými nápoji. Řím si dává dostaveníčko na Stadio Olimpico a spolu s ním 5 890 sportovců z 85 zemí.  

Je jednou z nich. Nepatrnou částečkou v tom obrovském cirkusu, ukrytá v anonymitě. Ale na jak dlouho? Tohle už zná. Z Helsinek 1952 a z Melbournu 1956. Měla by sledovat ono proudění barev a šumějící vlny aplausu s nadhledem a klidem zkušeného účastníka. Jenže ono je to tu zase. Dráždivý neklid, který se přelévá v krvi, pocit povznášející a vzápětí svíravý. Celý ten krušný a přece nádherný sportovní život.  

Sama si ho zvolila. Přestože lodičku osudu jenom popostrčil příklad z vlastní rodiny. Když tatínek Alois Věchet odjížděl v šestatřicátém jako člen gymnastického družstva na olympiádu do Berlína, bylo jí zrovna pět. Panenky, hřiště, tělocvična, kde tatínek trénuje. Vidí jeho úsilí, obdivuje jeho houževnatost, touží ho napodobit dětsky. Zkouší to pod jeho vedením a doma pak slyší: „Eva je dřevo, měla by se radši víc věnovat pianu, ať aspoň něco zvládne pořádně.“ Tatínek je přísný, ví, jak vyprovokovat její ctižádost.  

Už se v tom veze. Kroužek gymnastiky na gymnáziu v Mladé Boleslavi jí je záhy těsný, táta ji spolu s kamarádkou zařazuje mezi dorostence, které má jako trenér pod křídly. A vůbec jí nelituje, vůbec jí nešetří. Padesát přemetů dopředu a padesát nazad musí zvládat bez mrknutí oka. První závody, první láska a – reprezentace. 

Ještě jí nebylo sedmnáct a už její sportovní sny doprovází monotónní klapot vlaku mezi domovem a tělocvičnou v Praze. Škola a tréninky v hlavním městě. Je to únavné, vracívá se v noci, spinká vestoje. Je to nezbytné, protože sama si tenhle náklad naložila na hřbet, sama ho táhne ke vzdálenému a optimisté vědí, že kýženému cíli.  

Znovu a znovu přebíraný gymnastický růženec flik–flaků, šprajcek, arabů, přemetů, salt. První zranění (zlomený palec na závodech v Rumunsku), poznání, že modřiny a podlitiny všech barev jsou gymnastickou rutinou a člověku nezbývá, než je brát právě lehce s každodenním výskytem. Těch pár polámaných prstů na nohou a rukou, bezpočet výronů, potlučených nebo vyražených loktů, dokonce i naštípnutá páteř, to všechno stokrát vyváží okamžik, kdy tvář poškubává, oči planou, stojíš na bedně, u nohou ti leží celý gymnastický svět a kdosi neviditelný mačká tlačítko magneťáku, aby z reproduktorů zazněla ta nejdojemnější píseň, jakou zná: Kde domov můj…

I tenhle vzrůšo pocit už zažila. Nikdy však na olympijských hrách. Jaké to bude tentokrát? Natahuje krk a jako ostatní sleduje mladého, krásně urostlého italského přeborníka Giovanniho Parise, který s olympijským ohněm běží poslední metry k obrovské kovové míse. Oheň se rozhořel, osmdesát tisíc lidí na tribunách šílí a hluboko dole na ploše se přelévá vlna odlehčení. Konečně. Čekání je strašné. Teď už nic nelze vrátit, teď už jsou v tom všichni až po uši. Evu Bosákovou nevyjímaje. 

*

U fontány di Trevi je taková tlačenice, jako by tu rozdávali něco obzvlášť peprného pro mlsný jazýček od kulantního kuchtíka Trefi. Každý chce přes levé rameno hodit dovnitř drobák, protože pověra praví, že pak se do onoho ztřeštěného i po italsku skvostného města určitě vrátí. Asi to tak bude. Eva se trefila před šesti lety a – je tu zas.  

Tenkrát si tady na mistrovství světa řekla o vstupenku mezi gymnastickou elitu. Stříbro na kladině. Za dramatických okolností. Docvičovaly večer, kladina osvětlovaná bočním reflektorem jako by plavala pod nohama, udrž přitom grácii, lehkost a hlavně stabilitu! Dokázala to, štěstí chutnalo slaně. A právě zde, na stadiónu Foro Italico, mají nyní hodiny tréninku. Zatraceně tvrdé makačky. Mezi antickými zdmi Caracallových lázní se v té době ozývá jen bušení kladiv a sykot svářeček, řemeslníci dokončují trubkovou kostru tribun, gymnastické soutěže připadají až na závěr her. Všechno má svůj řád. Triumfy i zklamání. V zátočině Tibery, v olympijské vesnici, kterou poprvé tvoří čtvrť novostaveb s komfortními byty, přibývá těch, kteří už smějí volně vydechnout. Gymnastky však stále připomínají drát s vysokým napětím, telegrafují do volného prostoru nervozitu. V závětří olympijské vesnice, mezi parčíky s pečlivě střiženým trávníkem, společenským a nákupním střediskem, vládne jen zdánlivý klid. Příliš mnoho povědomých tváří, bratrů a sester v utrpení s chtěnými úsměvy, ale spíš s maskou namísto obličeje způsobuje, že na tebe všechno doléhá.

Proto když má volnou chvíli, volí raději dobrodružnou toulku městem. Tím obrovským skladištěm barokních kostelů, fontán a starověkých trosek, paláců vedle chýší, nepředstavitelnou změtí ruchu, pachů a vůní, v níž se člověk chtě nechtě stále ocitá na hranici skutečnosti a snů. Kavárničky s duhovými slunečníky a barevnými židličkami vystrčené do poloviny ulice, vychrtlé Američanky s půlkou klenotnictví na krku, Japonci se zvídavýma očima techniků a turistickými ranci, dáma, krmící naondulovaného psíčka zmrzkou, malý otrhánek s čokoládovýma očima, pod paží jako poklad svírající zežloutlou hlávku zelí, k zbláznění štíhlé prodavačky melounů a banánů. A slunce pere, nikde nenajdeš ani tenký proužek stínu.  

Náraz, hvízdavé kvílení brzd, zmatek. Pomačkaná kapota mercedesu, který se zakousl do místní autobusové linky. Ucpaná křižovatka, dojíždějí další a další auta. Disharmonie klaksonů. Sleduje to z chodníku, přivírá oči, protože teď přece v ucpané tepně velkoměsta teprve začne ten pravý mumraj, který zná z Prahy. Neuvěřitelné! Sní nebo bdí? Neuplynou tři minuty a křižovatka je opět volná, průchodná, gordický uzel rozťatý. Napadá ji, že právě takhle zázračně a nečekaně se jí v osmapadesátém podařilo uvolnit nečekaný zauzlenec nervů a svalstva, paniky ze salta nazad. Trvalo to ovšem mnohem déle.  

Ten nový prvek při prostných se – podle gymnastické špionáže – stal samozřejmostí v sestavách sovětských gymnastek a Japonek. Nezařadit ho znamenalo ztratit příliš mnoho. Všechny naše reprezentantky se ho naučily. Jenom Eva ne. Ona, která první z družstva začala se saltem napřed, ona oslňující bočním arabem (říkalo se, že by snad při tomhle náročném cviku mohla číst noviny).  

„Nemohu, prostě nemohu, tak mně kvůli tomu nenadávejte.“

„Evo, zrovna ty! Přemet umíš, jako když bičem mrská, chce to jen víc dupnout, skrčit se a zarotovat, normální cvik, proč z něj dělat vědu,“ hučí do ní trenér s rotací v krvi, choreograf Národního divadla Luboš Ogoun (i s ním se dávno připravuje). Marně. Ani řemen kolem pasu, který při výcviku používají děti cirkusových akrobatů, nepomáhá. Už se jí o tom saltu dokonce zdá, probudí se zalitá potem – a zase nic. Na mistrovství světa v Moskvě při prostných ho však skočila! Nádherné, dokonalé, prohnuté salto nazad.

Právě tohle jí připomněl okamžik, který mávnutím jakéhosi čarovného proutku uvolnil křižovatku. Usmívá se tomu srovnání. Chodci na ni civí a nechápavě kroutí hlavou, proč se tady tak happy uculuje? Plakát na nároží nabízí v desetkrát větším provedení sladký filmový úsměv Anity Eckberg, vábící do biografů na šlágr roku, Felliniho Sladký život. Páni, to bych brala, napadá ji, hledá cestu zpět do olympijské vesnice, ale na sladký život nemá právě teď vůbec čas myslet.  

* 

Kladina. Čtyři metry dlouhý kus deset centimetrů úzkého ohoblovaného dřeva. Deset tisíc párů očí a pronikavé pohledy reflektorů. Právě na kladině dokázala před dvěma lety na mistrovství světa v Moskvě (společně a nerozhodně s Maninovou) vytepat z grácie, přesnosti a pohybové elegance zlatou medaili. Před šesti lety v Římě stříbrnou. Svou první vůbec. Tenkrát…  

Teď je všechno jinak. O šest dlouhých let, vyplněných hledáním, objevováním, triumfy, zklamáním, taky tvořivostí v práci.  

Finále sportovní gymnastiky žen na olympijských hrách. Šest nejlepších v každé disciplíně. Až na výjimky samé sovětské údernice. (Je taky výjimkou.) Polyká pelyněk při pohledu na perfektně provedenou zlatou letku Nikolajevové – sama kdysi tenhle prvek při seskoku objevila. (Jako nóvum onen prvek uvedl tehdy chudáky rozhodčí do rozpaků.) Pozoruje, jak si na bradlech o nestejné žerdi rozebírají první čtyři místa další reprezentantky CCCP. A pak se už nedívá na nic. Ponořila se do sebe. Nitky nervů napjaté k prasknutí však nepraskají, drží. Už cvičí, snad si to úzké nářadí ochočila, tančí na něm dopředu a zpět po rukou a po nohou. Saltem, piruetou, sošnou výdrží při stojce – hlediště přestává dýchat, najednou cítí, že se děje něco mimořádného, skvělého, co se až bolestně zadírá do srdce. Když svou sestavu končí vysokým saltem přesně zabodnutým do žíněnky, je v hledišti ticho mnohem déle, než bývá zvykem. To ticho před gejzíry potlesku.  

Z dvanácti finálových medailí putuje jedenáct do CCCP, jen jedna do Prahy.

„Evo, pusu za to, žes dostala zlato,“ skanduje ostrůvek krajanů na tribuně v Caracallových lázních. Italové se nadšeně přidávají, i když vůbec nevědí, co ta slova znamenají. Vědět to, přidají se ještě hlasitěji, neboť pro pusu jsou a budou vždycky. Bellissima Eva Bosáková. No a její kámoška Věra Čáslavská přihodila v Římě jako bonus ke zlaté i olympijskou stříbrnou medaili mužstev.

https://www.youtube.com/watch?v=7FmognvrztU

(Lead single from their third album, „Fragments of Freedom“, released in 2000. Director: Malcomn Venville. Morcheeba's just not the same without Skye Edwards.) 

You and me we're meant to be
Walking free in harmony
One fine day we' ll fly away
Don' t you know that Rome wasn' t built in a day, hey hey hey

In this day and age it's so easy to stress
'Cause people are strange and you can never second guess
In order to love child we got to be strong
I'm caught in the crossfire why can't we get along

'Cause you and me we're meant to be
Walking free in harmony
One fine day we' ll fly away
Don' t you know that Rome wasn' t built in a day

I'm having a daydream, we're getting somewhere
I'm kissing your lips and running fingers through your hair
I'm as nervous as you 'bout making it right
Though we know we were wrong, we can' t give up the fight
Oh no

'Cause you and me we're meant to be
Walking free in harmony
One fine day we' ll run away
Don' t you know that Rome wasn' t built in a day 

You and me we're meant to be
Walking free in harmony
One fine day we' ll fly away
Don' t you know that Rome wasn' t built in a day

You and me (you and me) we're meant to be (meant to be)
Walking free (walking free) in harmony (in harmony)
One fine day (one fine day) we' ll ran away
(we gonna ran away, we gonna ran away)
Don' t you know that Rome wasn' t built in a day
hey hey hey

You and me (you and me) we're meant to be (meant to be)
Walking free (walking free) in harmony (in harmony)
One fine day (one fine day) we' ll fly away
(we gonna ran away, we gonna ran away)
Don' t you know that Rome wasn' t built in a day

„Mně i tobě bylo souzeno
svobodně chodit v harmonii
jednoho pěkného dne odletíme pryč,
copak nevíš, že Řím nebyl sestaven během jediného dne?

V dnešní době je tak lehké se stresovat
protože lidi jsou si cizí a ty nikdy nedostaneš druhou šanci
abychom mohli milovat dítě, musíme být silní
jsem chycený v křížové palbě, proč se nám nemůže dařit?

Mně i tobě bylo souzeno
svobodně chodit v harmonii
jednoho pěkného dne odletíme pryč
copak nevíš, že Řím nebyl sestaven během jediného dne?

Snila jsem s otevřenýma očima, že se někam dostaneme
líbám tvé rty a proplétám prsty tvými vlasy
jsem tak nervózní jak se chceš prosadit
ačkoli víme že jsme byli špatní, nesmíme vzdát boj

Mně i tobě bylo souzeno
svobodně chodit v harmonii
jednoho pěkného dne odletíme pryč
copak nevíš, že Řím nebyl sestaven během jediného dne?

Mně i tobě bylo souzeno
svobodně chodit v harmonii
jednoho pěkného dne odletíme pryč
copak nevíš, že Řím nebyl sestaven během jediného dne?

Mně i tobě bylo souzeno
svobodně chodit v harmonii
jednoho pěkného dne odletíme pryč
copak nevíš, že Řím nebyl sestaven během jediného dne?“

DO PARIS MĚSTA MILENCŮ

Proč oblíben most přes řeku?

aby člověk měl blíž k člověku

město plné kouzel a lákavých požitků

vůně zahrad, barvy kvítků, vychutnej si přehlídku

fontánky a lavičky, kam spěchaj postavičky?

sportují a běhají, škatulátka hejbají

jógu cvičí, čekají, milý milou potkají

mlčky levitují, ve Versailles velký styl obdivují

tisíc jedna obrázků a potřeb Asterixe

s likérem černých ostružin si přihnou, nabaží se

osvěžení spokojení vyrážejí spolu ven

růže je královna, osůbka báječná, můj sen 

PLZEŇSKÁ DIVA

Večer půvabná koketka
ráno ještě napůl snivá Bebetka
blondýnka hebká jako sametka
blonďatá tak ladná jako baletka
okatá i nezkrotná jak Angelika
pro mistry je adeptka
zná chlupatý recept pokrmů bez nápovědi kaktusů na divoko
a v býčích zápasech vede tendence obratně tence jako špagetka
Věruška = miliónová ne na oko
působivá, chytrá, vcelku snaha senzační
bez paruk a šlechticů zvětšující okrasné baroko
celý rajón je díky ní bolestín, leč ona hraje prim pro mě renesanční
milostně bytostně pošťák i rošťák uhýbá před její adresou, neboť je silně rozkošná roštěnka
čitelná mapa rozluštěná a do 4 stran světa rozprostřená
citelná pro kůži jak do deště bez Irska přiléhavá pláštěnka
nechybí jí sůl
nechybí jí pepřenka
prohýbá se s námi stůl,
který zdobí čerstvá pomněnka
je synonymum pro vílu i pro bohatství
má svůj nezapomenutelný rukopis, toť vzácně podepsaný lesní vůní noblesní arch, jedna veselá účtenka

https://www.youtube.com/watch?v=qP8CquD0sxk

http://www.youtube.com/watch?v=CFQPGXywD6Q

Bassomatic – „in The Realm Of The Senses“ 

https://www.youtube.com/watch?v=WSxjPmi7OxU

https://www.youtube.com/watch?v=8KL8cZS7MpU

https://www.youtube.com/watch?v=H-Zvo4qNndg

„Diamonds Are Forever“ (Mantronik Diamond Cut Club Mix) – Shirley Bassey

https://www.youtube.com/watch?v=bVMltiE6U7c

A–ha – „Hunting high and low“ 1985

https://www.youtube.com/watch?v=7njfnVNU1L4 

Coldcut – Peace & LOVE! ♥ (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=yvkGOChvoG8

Coldcut – Chocolate Box (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=OxUi_U0BH3c

Coldcut – Angel Heart ♥ (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=8eo9-7KSlsU

Coldcut – What We´re Living For? ☻ (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=URUA-XNDeJ0

Coldcut – Sign ♥ (1993)