KAŽDÁ POSTAVA JE MIMOŘÁDNĚ ÚČINNÁ

Ty to víš, Bože: jako radost i hoře je sdílné.

Vždyť ani ten, kdo je docela opuštěn

lidmi, přízraky, zvířetem i věcmi,

a kdo tedy hovoří sám se sebou,

neříká to kvůli sobě!...

VLADIMÍR HOLAN

Herec jako ochotný obchodní dům, co už toho dost pamatuje, Václav Kotva se narodil 20. ledna 1922 v Radnicích u Rokycan. Tam také působil v amatérském souboru, mimo jiné i jako režisér, dramaturg a autor dramatických textů. Tak nějak průběžně do 3.11.2004 i jako kronikář a archivář. Po válce pracoval v Plzeňském kraji jako učitel a vychovatel. Vystudoval pražskou DAMU (profesorka Vlasta Fabiánová) a odešel do ostravského tyátru učit se, učit se, učit se nebazírovat jen na samých komplexech méněcennosti. Od roku 1965 člen pražského Činoherního klubu. Od šedesátých let se pravidelně objevuje v českých filmech a televizních inscenacích (Spalovač mrtvol, Ostře sledované vlaky, Farářův konec, Jáchyme, hoď ho do stroje a jiné). Vytvořil sérii pozoruhodných rolí, často nevelkých, ale vždy jim vdechl nesmazatelný punc originality a dvorní osobitosti dandyho. Dlouhá léta žil v Praze, ale bytostně byl ustavičně svázán se svými rodnými končinami, s podbrdským městečkem Radnicemi a krajinou kolem. V poslední době spolupracoval se zlatou kapličkou Národního divadla a ovšem také s Divadlem na Fidlovačce. Autor řady rukopisných básní, divadelních textů a nepokrácených ani nepokroucených vzpomínek.

MILOŠ DOLEŽAL: VYRŮSTAL JSTE V MĚSTEČKU RADNICE U ROKYCAN. JAKÉ BYLO VAŠE RODINNÉ ZÁZEMÍ, Z JAKÉHO RODU TEDA POCHÁZÍTE?

Tatínek a jeho čtyři bráchové byli sehraní kováři. Jejich otec, můj dědeček, měl kovárnu v obci Litohlavy, což je ves nedaleko Radnic. Rád jsem pozoroval dědečka při kování koní a také jsem miloval kovářskou výheň a ten zvláštní druh uhlí, které se rozžhaví, svítí a sálá. Dědeček mi dokonce vykoval malý vozíček. Já mu říkal „hrašák“. V něm jsem si vozil nasbírané byliny a prodával je dětem za křemínky. Blízko kovárny stála kaplička, v níž moje všehoschopná babička zvonívala první i poslední signální. Když jsem býval v Litohlavech, chodil jsem s ní zvonit klekání a přitom jsme se spolu modlili Anděl Páně. To jsou mé rané nehrané vzpomínky.

V RADNICÍCH PŮSOBIL ZNÁMÝ OCHOTNICKÝ SPOLEK S BOHATOU HISTORIÍ. ÚČASTNILI SE VAŠI RODIČE PROVOZU DIVADLA?

Tatínek hrával poměrně často, především v operetkách, dobře zpíval a u obecenstva byl oblíbený kujón, jak je rok dlouhý. Radnice vůbec tenkrát žily a šily nakažlivou muzikou. Byl tam čtyřicetičlenný symfonický orchestr, kvarteto, kvinteto, pěvecký mužský sbor a divadlo, které se tam hraje od roku 1850 dodnes. Základy radnické kulturní aktivity spočívají s páterem Puchmajerem, známým obrozeneckým knězem, který v Radnicích působil a také zde založil první čtenářskou obec. Na místní faře se scházely osobnosti tehdejší kultury, takže byla jakýmsi západočeským obrozeneckým centrem.

VY JSTE DOMA NA DVORKU ZAČÍNAL JAKO ELÉV LOUTKOHERECKÉ BRANŽE…

Nejdříve jsem jako žák obecné školy metal kozelce, šplhal na bidlo a pod uměleckým jménem Juck za svou gymnasticko–klaunovskou produkci vybíral od kluků po kuličce. Pak mi tatínek koupil loutky a já u nás na dvorku hrával loutkové divadlo. Na cihly jsem naskládal fošny na sezení a po Radnicích roznesl plakáty poutače s textem: „Kotvovo loutkové divadlo se hraje dnes v tolik a tolik hodin… u Kotvů na dvorečku. K stání pět haléřů, k sezení druhá řada 10 haléřů, první řada 20 haléřů.“ A přišly tetky, babička a děti. Za to, co jsem si vydělal, jsem chodil ke starému panu knihaři Vonáskovi nakupovat nové divadelní libreta.

Když mi bylo dvanáct let, toužil jsem se dostat k velkému divadlu. Tenkrát vyučoval na měšťanské škole profesor Jaňour a ten s dětmi inscenoval hru o loupežnících. Mě neobsadil, kaňour, ale starší hoši hráli, například cukrářův syn Pepík Čekan. A já mu povídám: „Pepíku, prosím pěkně, přimluv se za mě, ať si mohu aspoň toho ničemu loupežníčka zahrát.“ Přimluvil se a já si loupežníka skutečně zkusil naostro. Zpívali jsme tam písničku: „Třináct statných lotrasů jako vlčích zubů, radilo se u dubu, komu rozflákat hubu!“ To byl můj začátek…

TAKŽE RODIČE VÁS NA DIVADELNÍCH PRKNECH PODPOROVALI?

Táta byl proti tomu, abych se divadlu věnoval, protože znal kočovné divadelní společnosti působící na českém venkově a viděl, že se jim žije bídně a tvrdě. Pak k nám jednou večer přišel pan Keller, režisér našeho divadla. Máma tehdy žehlila a s tatínkem si přitom prozpěvovali. A do toho pan Keller povídá tátovi: „Já bych toho tvýho kluka potřeboval. Co ty na to, že by si pořádně vyzkoušel divadlo?“ Táta mu odpověděl: „Ne! Chodí do gymnázia, má co dělat, to nejde…“ Ale panovala u nás dobrá nálada, a tak nakonec tatínek povídá: „Tak ať si to zkusí, ale běda, když bude ve škole kvůli divadlu propadák.“ To bylo v roce 1938. A od dalšího roku jsem začal hrát v divadle jako stálý člen, od roku 1940 dokonce režíroval.

TAKŽE TATÍNEK NAKONEC POVOLIL A SOUHLASIL S VAŠÍM SMĚŘOVÁNÍM?

Tenkrát ho vůbec nenapadlo, že bych chtěl divadlo jednou dělat profesionálně…

ZA VÁLKY JSTE V RADNICKÉM DIVADLE SOUSTAVNĚ REŽÍROVAL A HRÁL. PODLE PAMĚTNÍKŮ JSTE BYL OBSAZOVÁN DO ROLÍ STARŠÍCH MUŽŮ (LÍZAL V MARYŠE, STARÝ DUBSKÝ V NAŠICH FURIANTECH A JINÉ PODOBNÉ) A BYLO VÁM PŘITOM ŠESTNÁCT SEDMNÁCT LET. JAK SE VÁM JAKO MLADÍKOVI DAŘILY ROLE?

Okoukal jsem to. Často jsem se scházel se staršími lidmi, chodil s nimi kolem Radnic, vyptával se na jejich životaběh, naslouchal jejich rozvážnému hovoru a přitom pozoroval jejich chůzi, gesta a reakce. Nasypávali do mě moudrost a zkušenosti. Hrál jsem třeba ve hře „Jiný vzduch“ malíře, který maloval samé motýly. Mně bylo dvacet let, mou partnerkou byla sedmdesátiletá dáma, a my se spolu nádherně shodli. Později jsem vystupoval v Klicperově Divotvorném klobouku, kde jsem hrál lakomce Koliáše. Ten mi dopomohl nejen k první ceně na Klicperově Chlumci, ale také k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU v roce 1955. Byl jsem přijat jako mimořádný posluchač režie.

JEŠTĚ BYCH SE RÁD VRÁTIL ZPĚT, DO ČASŮ VÁLKY. VY JSTE ROČNÍK 1922 A JISTĚ JSTE BYL POVOLÁN NA NUCENÉ ARBEIT MACHT FREI DO NĚMECKA.

Maturoval jsem v roce 1942 a skutečně jsem měl odjet na práci do Stuttgartu. Ten byl později silně bombardován. Na plzeňském nádraží jsem tehdy vyfasoval příděl jídla, ale podivuhodnými okolnostmi jsem se z toho dostal a nikam jsem nemusel odcestovat. Tatínek mi zařídil místo v lese. Kamarád Vláďa Vaňát, jehož sestra hrávala u nás v divadle, seděl v komisi, která odváděla do rajchu. Předem mi doporučil: „Dělej, že mě vůbec neznáš, a jenom přines doklady o tom, že pracuješ v lese a že jsi tam nezbytně potřebný.“ Když mi pak komise oznámila, že do rajchu nemusím, já moulis se zaradoval a říkám na plnou hubu před celou komisí: „Vláďo, děkuju!“ On se zježil hrůzou, zrudl jak karafiát a poslal mě rychle pryč. Potom mě v divadle seřval: „Ty jeden moulo, dyť já to moh vodnýst…“ A měl pravdu.

CO VÁM PŘINESLA PRÁCE V LESE?

Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života. Nejdříve jsem pracoval ve dvojici a po nějakém čase sám. Když byla pauzička, přišel hajný a do mokrého písku v cestě ryl špičkou své hole postup ruských a spojeneckých vojsk, kde už jsou a kde budou do týdne. Poslouchal totiž v hájence BBC. Tenkrát jsem si do lesa nosil Nový zákon a Breviář moderního člověka, což byly citáty moudrých lidí, a v tom jsem si mudroval. Jestli na mně kdy bylo něco dobrého, tak jsem to pochytil právě v tom lese, v samotě nad knihami. Navíc bylo krásné, že jsem byl ve spojení s přírodou, mohl pozorovat zvířata a květiny. A přitom nad lesem hučely spojenecké unie a lítali hloubkaři. Takže paradoxně v době vrcholící války jsem v tom lese zažíval vnitřní pokoj a harmonii. Cítil jsem Boží blízkost.

Vzpomínám si, že když byl konec války, z koncentračního lágru se vrátil náš farář Sáňka. Říkalo se, že ho gestapu udala varhanice, Němka. Šel tenkrát v ošuntělém kabátu z nádraží na faru a já jsem ho potkal. A pak bylo slavnostní vítání v kostele.

NEŽ JSTE SE STAL PROFESIONÁLNÍM HERCEM, PŮSOBIL JSTE JAKO UČITEL…

Po válce jsem šel studovat do Prahy filozofii a češtinu, a protože jsem byl takové naivní dítě a chtěl jsem všechno stačit, odvezl si mě tatínek zakrátko nemocného domů. Pak jsem šel učit na český venkov, což trvalo třináct let. V roce 1948 v Radnicích uvedli dvě mé hry, do nichž jsem vložil skautské ideály. A to bylo spolu s mým náboženským přesvědčením také příčinou, že jsem nemohl dál vyučovat české děti, abych jim „nepopletl hlavy“. Věděli o mně, že chodím do kostela. Tajemník MNV vysedával každou neděli dopoledne u okna s notýskem a fízloval, kdo tam chodí. Když mi řekli, abych vstoupil do KSČ, napsal jsem jim, že moje filozofické názory se s těmi marxistickými rozhodně nedají sloučit. Tak jsem byl v roce 1949 poslán k řeckým dětem do výchovného ústavu u Plané. Mým úkolem bylo naučit je česky číst a psát. Naučil jsem se přitom řecky metodou Komenského orbis pictus.

Vedle byl redemptoristický klášter a já v roce 1950 zažil jeho přepadení. V noci celý komplex obklíčili estébáci a milice a celý areál ještě osvítili ze všech stran reflektory. Pak řeholníky pozatýkali a odvezli. Nakonec jsem učil v pohraničí, těsně u hranic. Na škole se sešli samí vyhoštěnci. Dali jsme tam do kupy dětský soubor písní a tanců. Já jezdil po hospodách s pásmem Seifertových básní Šel malíř chudě do světa, a představte si, vystupoval jsem třeba o pauze taneční zábavy při bubnu a harmonice. A oni poslouchali.

JAKÁ BYLA VAŠE CESTA K FILMU?

V roce 1965 jsem se vrátil s celou partou z Ostravy do Prahy, do Činoherního klubu. Nemohu zapomenout na spoustu skvělých rolí a představení. Třeba na Revizora, kde jsem hrál postavu Bobčinského. A protože Činoherní klub přilákal k režijní práci i několik režisérů z Barrandova – Mášu, Krejčíka, Menzela, Schorma – otevřela se členům souboru cesta k filmu. S panem Schormem jsem se spřátelil, chodil jsem doučovat jeho syna. Ve Farářově konci jsem hrál Jana Páně. Tu roli jsem miloval. Je tam například krásná scéna, kdy Vlastimil Brodský jako kněz přijíždí do vsi na oslíku a Jan Páně se vrhá na kolena – pro něho je to Kristus. To byl můj filmařský začátek.

HRÁL JSTE V NĚKOLIKA DALŠÍCH VÝTEČNÝCH FILMECH NOVÉ ČESKÉ VLNY ŠEDESÁTÝCH LET, TŘEBA V OSCAROVÝCH „OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH“, V HERZOVĚ „SPALOVAČI MRTVOL“, VE VLÁČILOVĚ „ÚDOLÍ VČEL“…

Především to však byl Lájošek Cína ve Svatém z krejcárku režiséra Tučka. To je dodnes nedoceněný film, baladicky laděné nadčasové podobenství o dobru a zlu. Cína je ševcovský tovaryš, který má rád kočky a lidi, ale všichni s ním jednají jako s onucí. „Objeví“ ho čtyři kumpáni mající s jistou pochybnou dámou pět dětí, a tak dobráka Lájoška „udělají“ jejich opatrovatelem. On má onu dámu velmi rád, přestože ho podvádí. Celý příběh dopadne smutně. Na Spalovače mrtvol rád nevzpomínám, především pro prostředí krematorií. S Jirkou Menzelem jsem spolupracoval rád, i v divadle.

JAK BYSTE SVÉ ROLE CHARAKTERIZOVAL? KDYSI JSTE MI ŘÍKAL, ŽE MAJÍ VNITŘNÍ LIDSKÝ SMUTEK?

Lájošek, role u Schorma a později i v divadle, to jsou většinou postavy tragikomické. Včetně Sancha Panzy. Jde o určitý odstín duše. Sám jsem kdysi míval pocit jisté méněcennosti, nedostačivosti…

VE FILMECH JSTE VYTVOŘIL CELOU ŘADU DROBNÝCH ROLÍ. MĚL JSTE VŠAK DOJEM, ŽE JSTE SI JE DOKÁZAL BYTOSTNĚ ZABYDLET. JAKO BYSTE TÍM UKAZOVAL, ŽE KAŽDÝ ČLOVĚK, I TEN NEJPOSLEDNĚJŠÍ, ZDÁNLIVĚ NEPOTŘEBNÝ, MÁ NA SVĚTĚ SVÉ MÍSTO…

Čím menší prostor máte pro vytvoření charakteru postavy, tím více vás to nutí daleko hlouběji a intenzivněji přemýšlet o tom, kam ten člověk patří… Kromě toho jsem se celý život snažil velmi pozorně sledovat, co se kolem mě děje; pozorovat lidi, jak jednají a chovají se v mezních situacích, z jakého prostředí vycházejí určité lidské typy a čím jsou ovlivňovány. Postupně jsem přicházel na to, jak a čím bych měl určité postavy a postavičky charakterizovat. I ty sebemenší. Užíval jsem pro to pojmenování „ozvláštnit postavu“. Aby byla mimořádná, a přitom pravdivá.

CELÝ ŽIVOT JSTE ZŮSTAL VĚRNÝ DIVADLU. V ČEM SPATŘUJETE JEHO VÝZNAM?

Divadlo má možnost skrze své autory objevovat člověka. Jaký je a co se v něm ukrývá. A herectví je dar tvoření, ten Boží příspěvek, skrze nějž jste schopen umělecky se vyjádřit a v druhém člověku probudit vnitřní prostor.

NEZDÁ SE VÁM HERECKÉ UMĚNÍ PŘÍLIŠ PRCHAVÉ?

Ano i ne. Každý den má jiné světlo, a pokud jde o divadlo – každé představení je svým způsobem také jiné a neopakovatelné. Zůstanou fotografie, divadelní kritiky… A věřím, že vjem, který zažili diváci bezprostředně zblízka, v nich žije nezkaženě nadále.