Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Trpaslík-Gyzď wujka Czesława z kolekce krátké povídky
Autor: Myslibor (Občasný) - publikováno 22.3.2016 (15:14:47)

Gyzď wujka Czesława.

Zase se stěhuju kvůli práce do dalšího města. Těch pár krabic mám stále připravených i když někde vydržím 4 roky. Vždy připraven na změnu, nikde mě nic dlouho nedrží a díky kapitalismus nemám na výběr. Kde je práce, tam jsem i já.

Mezi krabicemi je jedna tak trochu vyjímečná. Je vyplněná měkkým pelíškem z bordelu ze skartovačky, do kterého musím uložit porcelánového trpaslíka. Jeho neúnavný, komický leč trapný úsměv mě provází už od dětství. Ne nejsem milovník těhle trolů. Věci se mají úplně jinak. Držím ho v ruce když ho pokládám do krabice a cítím závan vzpomínek z minulosti.

Jako děcko jsem s rodinou jezdil na sever Slezska do malé vesnice v horách. Vesnice byla skrytá v lesích mezi kopci, o kterých se říká, že to jsou vyhaslé sopky, o čemž svědčí i krátery na jejich vrších, a příjezdová cesta pamatovala ještě výstavbu před 1.válkou, když stačila pro provoz několika koňmi taženými povozy. Cesta taky pamatovala onen slavný příjezd německých úředníků s vojáky na začátku 2.války. Dodnes se ve vesnici vypráví, že když oficér vylezl z auta a prohlédl si letmo náves a seřazený dav místních německých obyvatel s řísškými vlaječkami, kteří s nadčením vítali vyslance říše a doufali, že se říše postará o zvelebení vesnice tak, jak se doslechli z okolích měst, tak oficér se prý jen beznadějně nadechl a vydechl, předal starostovi nějaké úřední dokumenty s říšskou červenou vlajkou, ani nezasalutoval a konvoj rychle zmizel to samou cestou v lese. Místní prý z toho byli tak rozhození a zklamáni, že od té doby se cestě začalo říkat Waisná, z němčiny Sirotčí, protože se prý cítíli jako sirotci velké říše a to, že válka zkončila se dozvěděli až když do vesnice opět přijel s vojenským doprovodem jiný úředník a předal starostovi jinou složku s jinou červenou vlajkou a mlel něco o dělnické straně a vítězství komunismu nad fašismem. Za nedlouho přijel jiný vojenský konvoj a všichni německy mluvící se museli okamžitě odstěhovat. Vesnice zažila kruté chvíle loučení a Sirotčí si vybrala další daň. Rodiny byly rozděleny a smutek naplnil okolní lesy a hory. Za nedlouho na to nastala vlna nových obyvatel z polska, okolních vesnic a dokonce nepochopitelně i z rumunska.

S novými obyvateli přišel i můj praděda Czesław a jeho žena Julja, pro mě babička Julja. Za mého dětství měla tenkrát asi 80let, ale stále chodila pracovat na pole a strala se o slepice, králiky a kozy. Byla velmi čiperná a usměvavá. Praděda Czesław byl už 20 let po smrti. Znal jsem ho jen z obrázku v kuchyni na zdi při jídelním stole. V době oběda babička Julja vždycky přidala židli navíc ke stolu pod pradědovu fotografii a na stůl položila talíř s jeho oblíbenou lžíci. Když se ji občas někdo zeptal pro koho to chystá, tak odpovídala, že co kdyby náhodou přišel nějaký pocestný a měl hlad. Všem bylo jasné, že čeká na Czesława až příjde z pole.

V téhle od světa odříznuté vesnici se pradědovi narodil syn neboli otec mého otce, který se tam taky narodil a strávil tam dětství. Já už se narodil ve vzdáleném baňském městě plné továren a dolů. Není divu, že otci se stýskalo po svém rodišti a tak jsme tam často jezdívali na soboty a neděle. Strávit tam dětství bylo velké dobrodružství. V lesích bylo mnoho rozpadlých domů a opuštěných statků po němcích v údolí u řeky.

Spával jsem s rodiči v zadní místnosti obytné části statku s výhledem přes starý pokřivený laťkový plot do zadní zahrady s ovocnými stromy. U plotu byl okrasný záhon s květinami a malovaným trpaslíkem. Ten trpaslík se mi nikdy nelíbíl, ale přitahovala mě k němu dětská zvědavost. Tajemný trpaslík stojící za domem v květinovém záhonu mimo dohled z ulice nebo dvora. Často se mi o něm zdávalo, děsil mě ve snech, měnil se ve vychrtlého muže stojícího v okně pokoje. Kdykoliv jsem přišel do pokoje, první co jsem udělal bylo, že jsem běžel k oknu, abych se přesvědčil, že tam stojí trpaslík a ne ten přízrak z okna.

Pak uběhlo 15let jako voda od poslední návštěvy babičky a jejího statku. Sjela se tam celá rodina jak z moravského a polského Slezska tak i od Tatier. Jsme prostě velká rodina a babička Julja byla oblíbená. Takhle významná setkání se dělali jednou za čas při oslavách kulatých narozeni nebo svateb nebo úmrtí. Tentokrát šlo o pohřeb babičky Julji. Dožila se 95 let.

Od sousedů jsem slyšel vyprávět, že i na smrtelné posteli byla plná životní síly a kdyby ji to tělo dovolilo, tak by určitě zas byla na poli nebo sbírala byliny v lese. Ale museli ji přivázat k posteli, protože furt z ní padala když chtěla jít vařit nebo do kostela na mšu. A když se nachladila, bylo jasné, že dlouho tu s námi nepobude. Poslední měsíc prý často mluvila se svým manželem Czesławem a  celé noci se prý smála když si s ním povídala. Její neteř, která jí tu celou dobu hlídala, se k těmto událostem odmítala vyjadřovat, protože jí prý z toho běhá mráz po těle ještě teď.

Když jsem přijel na statek, šel jsem se podívat do pokoje kde jsem spával a první co bylo, šel jsem se podívat na trpaslíka. Stál jsem u špinavého okna a díval se upřeně do jeho očí. On zas do mých. Stál tam tiše, lehce nakřivo ne tak vzpřímeně jako vždycky. Dnes byl ale jiný. Cítíl jsem z něj prázdnotu. Oči i úsměv měl prázdný, byl jakoby bez barev a záhon byl zarostlý kopřivami a plevelem, ve kterém se tísnily květiny, které bývaly kdysi hrdé na svou krásu. Pokoj byl stejný, i vůně starého zdiva, dřevěných trámů a šatních skříní. Ovocné stromy se pohupovali v letmí vánku a jejich koruny byly husté, neprostříhané.

O pár týdnů později se opět všichni sešli k přečtění Poslední závěti. Advokát toho moc nepřečetl, babička to napsala jednoduše a upřímě ve stylu, teď už si konečně můžete rozebrat všechno co jsem měla, já už jsem s Czesławem.

Tohle sezení bylo hodně vášnivé. Najednou se zapomnělo na nedávné úmrtí babičky Julji a majetek opanoval mysl všech pozůstalých. Hádky, překřikování, závist, urážky. Každý si chtěl něco ukořistit, ale jakmile došla řada na toho trpaslíka za domem, k mému překvapení místnost ztichla jako hrob. Ženské znervozněly, chlapi dělali jakože nic. Čekalo se kdo to ticho naruší. Pak se postavil soused s velkým pupkem schovaným v saku a nejistým hlasem řekl:“ Noo, kiedy nik niema nic přečyw, možliwe go vyřučič do škarpy...“, na to vyskočil jiný soused s pupkem:“ No i ja myšle že to dobry pomys bo...“, za mnou se ozval ženský hlas:“ Přywolačie gniew Julji “. A tak se pomalu začalo projednávat co s trpaslíkem. Ve vzduchu vysel tíživý mrak. Nedalo mi a zeptal jsem strýce Hainricha:“ Stricu, o co de? Čemu nadělaju take řeči s tym krpatcem?“,upřel na mě svoje modré stářím zakalené oči:“Aj, synku, nik čy to nepowiedžel? To jak Czesław umarl...“, přerušila ho jeho žena:“ Čycho stary! Nierozprawiaj glupoty!!!“. Soused po ni syskl a pokračoval:“ Twoja babča žondala mieč Czesława přy šiebie, i to ...“, „Dosč už !!! “, zařvala jeho žena a strýc zmlkl. Co je horší než otázka bez odpovědi je nakousnutá odpověď na otázku. Na rameno mi položil ruku Lešek a zašeptal mi do ucha: „Wujek Czesław jest zakopany pod tym gyzdiem“.

A tohle jsem fakt nečekal. Tohle mě slušně uzemnilo. Hlavou mi prolítlo celé dětství, to jak jsme si hrávali na odvážné, kdo trpaslíkovi ukradne květinu nebo kdo se k němu přiblíží, proč mě to místo tak přitahovalo a proč jsem ty roky měl sny o tom vychrtlém chlápkovi v okně. Zamrazilo mě tak, že i Lešek ucukl s rukou.

Stále víc přítomných něco mumlalo a ti, kteří chtěli něco říct museli překřičet ostatní. Očividně nikdo nechtěl trpaslíka, ale taky nikdo nevěděl co s ním a přitom se ho chtěli zbavit a možná že i ostatky praděda konečně zakopat na hřbitově.

„ Bieře tego krasnala ! “, postavil jsem se a zvedl ruku. V místnosti opět nastalo hrobové ticho a všechny oči se upřely na mě. „ Mie niepřeškadza ten krasnal, bieře go. Babča Juljia bendžie zadowolna“. Ztvrdil jsem svoji nabídku a cítíl jak z přítomných opadává tíha údělu rozhodnutí.

Tak jsem získal malovaného trpaslíka, který stál na stráži 35let na hrudi mého praděda pohřbeného za domem.

Nevzpomínám si, že bych kdy viděl babičku jak se stará o květiny na pradědově hrobě. Ale dnes, jsem to byl já kdo tam šel a vyplel záhon, srovnal květiny a kameny okolo a pozdravil svého pradědu. Klečel jsem na kraji záhonu u jeho hlavy a přál jemu i babičce vše nejlepší do nového života, který je čekal. Rozbrečel jsem se lítostí, že už víc neuvidím babičku, tu starostlivou, silnou a veselou ženu, ale i radostí, že jsem se právě seznámil se svým pradědou a pochopil, s jakým žalem musela babička žít těch 35let a proč každý den připravovala talíř navíc k obědu.

Vzal jsem traslíka, gyzda jak mu tu říkají, a postavil si ho do pokoje k posteli. Posadil jsem se na postel a díval s na něj, do jeho vysmáté tváře. Byl spokojený. Necítil jsem z něj ani prázdnotu ani tu tajemnou děsivou tíhu, která ho obestírala v mém dětství. Když jsem vyhlédl z okna, záhon byl posetý květinami a nepřítomnost trpaslíka z něj udělalo jen obyčejný květinový záhon.

Přišlo mi, jakoby posledních 20let proběhlo v jedné vteřině, jakoby se splnilo přání trpaslíka nestát tam, ale u mě v pokoji, jakoby se uzavřela jeho životní cesta ze záhonu ke mě, jakoby se praděda právě posadil ke mě, ke svému pravnukovi, jako kdybych právě já našel cestu ke svém pradědovi.

V tu noc jsem měl sen. V pokoji stál praděda, držel v rukách gyzda a prohlížel si ho. Přišla k němu babička Julja a chytla ho za paži. Oba se na mě zadívali. Babička jen řekla, že se mám oženit s tou dlouhovlasou dívkou v modrém oblečení a děda s radostí pronesl něco jakože "dobrou rukou i zlou věc zpravíš". Pak ke mě přiběhla dlouhovlasá dívenka, dřepla si ke mě a zeptala se mě, proč nemám rád děti, kteří utonou. Babička ji okřikla a dívenka s úsměvem zmizela. Chtěl jsem něco říct, ale nebylo třeba. Moje pocity radosti, že jsou oni dva spolu a poděkování, že jsem je mohl zažít ve svém životě, vycítíli a rozplynuli se. Od té doby gyzď cestuje se mnou jako vzpomínka na prarodiče Czesława a Julju.

Takže dobalím si svou krabici a stěhuju se o dům dál.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 (3)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter