KAREL ČAPEK: STARÁ MĚSTA
Jsou
si všechna podobna jako kraslice kraslici, ať jím je Delft, nebo Gouda, či snad
Leiden: pásy tichých vod a staré cihlové katedrály s klenutím dřevěným
jako břich kupecké lodi, a parádní radnice a radničky, vyzdobené vším
krumplováním okázalého a bohatého měšťanství, a ctihodné městské váhy, a věžaté
brány, a rybné tržnice, a staroslavné univerzity, a památné domy, ve kterých
byl kdysi zamordován nějaký nepohodlný svědek dědek hrabě Oraňský nebo kdo, a
tiché uličky bez dějin, jež samy jsou kusem nějakého šestnáctého nebo
sedmnáctého století a dřímají mimo čas za svým spícím kanálkem. A ty domy
bývají nakloněné jako pisánská věž, neboť jsou postaveny na důmyslném písečném
podloží; někdy jsou jen dva lokte široké, protože stojí na jehlách a každá píď
pevné půdy je v této zemi vody a písku příliš vzácná; aby se šetřilo
místem, vede do hořejších pater místo schodů jen takový uzounký a strmý slepičí
hřád, a proto se nábytek musí dovnitř stěhovat okny, protože po těch schodech
by to nebylo to nejlepší řešení; a proto mají ty domy nahoře štíty, aby měla na
čem viset kladka s provazem, a proto jsou ta okna tak široká; a proto
konečně jsou Holanďané lidé usedlí, kteří zbytečně necourají po ulicích a
hospůdkách, neboť když už se jednou člověk po těch strmých schodech dostane
domů, je rád, že nemusí zase slézat, nýbrž sedí doma na zadku za vyleštěným
oknem a dívá se do šikmého zrcátka, co se děje za novinky na ulici (ale neděje
se na ní zbrusu fakt nic, protože každý je doma, neběhaje zbytečně venku, a
dívá se do šikmého zrcátka), – hle, jak vše souvisí
s povahou půdního terénu. Proto se holandská městská architektura během
staletí nijak podstatně neproměnila v základech a v interiérech a ve
fasádách; takový dnešní Oud nebo Dudok mohl vzít tytéž pěkné, domapečené, hladké
cihly a táž jasná a veliká okna, z jakých je sestrojen starý rozšafný
Delft nebo Utrecht, jenomže měl drobet víc prostoru k postavení nových
čtvrtí; ale jinak jsou ty nové ulice stejně konstruktivní a stejně moderní jako
ty staré, zrcadlené ve stoletých grachtech. Jen si mrkněte pootevřenými dvířky
do lidských interiérů: podnes jsou to průhledy jako z obrázků starého
Vermeera van Delft.
A
když jsem řekl van Delft, říkám ještě van Gogh.
Člověk
docela jinak pochopí kolorit van Goghův, když vidí kolorit země holandské, ty
barvy skoro emailově jasné, ty cihlové červeni, šťavnatě zelené pasty, žlutý
písek, jasně barevné vývěsní poutače, tu radost z čisté barvy jiskřící
v čisťounkém povětří: to všecko přinesl van Gogh ze svého Holandska, neboť
barvy Francie jsou naprosto jiného ražení, topolově stříbřité a modravé a
opálově šedé; stačilo toho Holanďana drobet rozžhavit jižnějším sluncem, a byl
z toho van Gogh ve své nejlepší formě.
Města
stavěná na pilotách: to dalo holandským městům ještě jeden ráz. To je totiž tak:
když se mělo postavit město, vzal se kus vody, obehnal se hrází, vysušil se, a
pak se tam nastavěly domky. Holandská města nerostla chapadlovitě, nýbrž
v soustředných pásech; proto nemají městských periferií, nerozlízají se
jako vyrážka neštovice, nýbrž sedí pěkně kompaktně na zelené louce. Abych tak
řekl, tam, kde se končí katedrála, začíná se kráva, a vice versa; na zelené
pastvině zčistajasna stojí červené městečko; což je krásné a čistě holandské.
ČLOVĚK
A VODA
Tož
to jsem viděl na vlastní oči, jak se dělá Holandsko. Je to jako s jejich
městy: vezme se kus moře, ohradí se a vypumpuje se; i zůstane dno, na něž
pořádný kus Evropy dodává řekami své nejlepší bahno a moře jemný písek,
Holanďan to vysuší a zaseje na to trávník, krávy to spasou, Holanďan je podojí
a udělá z toho sejra, kterej v Goudě nebo Alkmaaru prodá do Anglie;
což je, mimochodem, názorný příklad koloběhu hmoty.
Takové
bývalé dno se jmenuje polder a pozná se podle toho, že vypadá nadmíru
spořádaně, žírně a líbezně a že ničím nepřipomíná takovou patetickou věc, jako
je zápas člověka s masami vody. Ty slavné poldery jsou totiž neobyčejně
přímočaré; když se Holanďan dal do toho, aby si sám stvořil zem, udělal si ji
pěkně po lidsku, to jest podle lineálu, jako když se řežou prkna. Křivolaké
jsou dějiny člověka; ale přímočaré je dílo jeho.
Viděl
jsem práce na vysušení Zuiderského moře.
Představte
si skutečné moře, které by se vešlo tak asi mezi Kladno, Příbram, Tábor a
Kolín; moře s bouřemi a ostrovy a parníky a veškerým mořským příslušenstvím.
Na jedné straně staví lidé hráz, je třicet kilometrů dlouhá, ale je to jen
hračička proti té široširé vodní ploše; na té hračičce pojíždějí vlaky se
švédskou žulou, denně o nějaký metr dál; a až to bude hotovo, udělá se
uprostřed toho moře řeka a uprostřed té řeky ostrov; a pak se to moře
vypumpuje, a za nějakých třicet let přijdou černobílé krávy –
Ano,
ale už teď jsou starosti, komu to mořské dno pak rozdělit. Sedlák z Fríska
nepůjde ze svých pastvin a cibulář z haarlemských polderů nebude chtít opustit
své záhony; bude to trvat desítky a desítky let, než se ze slané pastviny stane
žírná a suchá prsť. Ale vláčky na hračkové hrázi jezdí dál; a holandský národ
buduje den za dnem dílo, které teprve přespříštím pokolením ponese koule sejra
a tulipánové cibule.
A
kde nejsou hráze, tam se mořské břehy jednoduše upletou z proutí, aby ty
pískové přesypy nesklouzly do vody. Představte si, že jenom košatina a pískový
val rozdělují moře a zemi; kdyby ta košatinka povolila, poteče moře polovině
Holanďanů do dřeváků. Proto tam roste tolik vrbiček, aby bylo z čeho plést
břehy.
HOLANDSKÉ
SVĚTLO
Holandské
světlo vám nemohu dobře narýsovat, ani načmárat; ono je tak čisté a průsvitné,
že vidíte každý obrys a detail až na kraj světa, – proto oni ti staří malíři
tak jasně a skoro až s lupou propracovávali své obrázky do nejmenších
nuancí; to dělá ten zdejší rosný vzduch. A krom toho holandské světlo dává
barvám takovou zvláštní čistotu; jsou nesmírně jasné, ale nejsou žhavé ani
křiklavé; jsou jako čerstvý květ pod krůpějí rosy. Jsou čisté a chladné. Abys
teda věděl, světlo má veliký vliv na umění a květiny a mimoto na dívčí pleť.
STAŘÍ
MISTŘI
Abych
už nechodil kolem jádra věci; totiž abych už nechodil kolem Mauritshuisu a
Rijksmusea a jak se jmenují všechny ty obrazárny a galérie a sbírky a muzea. Co
jsem se už nakoukal na staré holandské malíře, v kdekteré galérii jsem se
naskytl; někdy mne těšili, někdy mne jen tak mírně poutali; ale teprve
v Holandsku jsem byl mezi nimi doma.
Říká
se jim „malí mistři“, protože většinou malovali malé obrázky; ale ty malé
obrázky malovali pro ty malé domečky a pokojíčky, co se podnes dívají do těch
malých uliček a grachtíčků; žádné chrámové oltáře, žádné palácové fresky a
plachty; člověče, tady se muselo šetřit místem i v malování.
A
říká se jim „malí mistři“ také proto, že místo svatých Šebestiánů a Nanebevzetí
a Svatých Rodin a Dian a Venuší malovali malé věci života, jako je podřezaná
kachna, ctihodný strejda z maminčiny strany, sedláci na kermessu, krávy na
pastvě nebo bárka na moři. Co se týče těch svatých Šebestiánů, jděte se podívat
do holandských katedrál: kalvinismus je vysmejčil ode všech model tesaných,
řezaných i malovaných a nechal je prázdné jako koráby nenaložené zbožím a
vytažené na písek; sochařství se z toho už nesebralo dodnes, a malířství
se muselo vrhnout na věci pozemské; vyhnáno z chrámů, vniklo do kuchyně,
do hospody, do světa chrapounů, kupců, tetek a dobročinných spolků a ulebedilo
se tam s nápadným uspokojením. Co se týče těch Dian a Venuší, snad jim překážel
zdejší puritanismus, snad také klima; v tom vlhkém a revmatickém prostředí
to nuditě zrovna nesvědčí.
A
tak dílem z nedostatku místa, dílem následkem reformace vzniklo holandské
umění, pozemské, drobné a efektivně spotřební, konzumní. Ale to ještě není to,
co bych chtěl říci. Řekl bych, že holandský malíř nemaloval vestoje jako
Tizian, ani leza po lešení jako Michelangelo, nýbrž vsedě. Protože seděl, dal
si s obrázkem práci, vypiplával s rozkoší drobnou sféru zázraků
v záznamech své radosti, díval se na věci zblízka, důvěrně a bez odstupu.
Protože seděl, narovnal si na stůl květiny nebo ryby, číši vína, hrozny,
langusty, melouny a jiné potěšení očí a teď se s tím mazlil na plátně.
Potter maloval svého býka z podhledu, tedy vsedě; Vermeer van Delft maloval
své figury ze zorného úhlu, kterému fotografové říkají Bauch–perspektive, tedy
vsedě. Brouwer a Ostade seděli v selských krčmách. Jan Steen posedával
mezi městskými mazavky a paničkami. Cuyp se usadil v přírodě a maloval
krajiny. Ruisdæl seděl doma a maloval krajiny. Jen starý Breughel se díval jako
ze střechy, ale to byl vlastně Belgičan.
Je
to umění sedících malířů pro sedavé měšťany; městské umění, které někdy maluje
sedláky, ale s povýšenými ouchcapky usedlých městských kupců. Mají rádi
zátiší. Mají rádi anekdotické obrazy; anekdota je zábava lidí sedavých. Ty
obrazy nejsou malovány pro galérie, po kterých se chodí, nýbrž pro pokoje, ve
kterých se sedí. Holandské umění objevilo novou skutečnost tím, že se odebralo
domů a sedlo si.
Svět,
ve kterém se sedí, je klidný, povídavý a pomalý; je intimní, neslavnostní,
sousedský a trochu klepavý; všímá si věcí nejbližších, čímž je vlastně
objevuje; pozoruje zblízka a zálibně. Přinuťte exaltovaného člověka, aby si
sedl; okamžitě ztratí patos a taková ta ohromně velikášská gesta. Nikdo nemůže
kázat vsedě; může jen povídat. Holandské umění tím, že si definitivně sedlo na
svou slaměnou stoličku, zbavilo sebe i svůj svět všeho rozmáchlého patosu;
začalo vidět věci víc zblízka a víc zdola.
Až
teprve Rembrandt, muž strašný a tragický zároveň, stojí před námi, zahalen
řásným a černým pláštěm šerosvitu.
VERMEER
VAN DELFT
Nebudu
vám vypočítávat všechny ty milé mistry a mistříčky krajin a žánrů a zátiší a
podobizen; jsou to pěkná jména jako Dou a Terborch, Hobbema, Cuyp a Metsu a de
Hoogh, Wouwerman, van der Neer, van de Velde, van Goyen a tolik dalších; chtěl
bych si s nimi ještě popovídat (vsedě a zvedaje na jejich počest bachratou
a zamženou číši vína), ale nyní mám ještě plné oči oslňující čistoty, která
nese jméno po líbezném městě Delftu; zářivé čistoty Vermeerovy. Dívka čtoucí
dopis, děvečka kuchyňská, dáma v modrém, pohled na Delft; je to jen
několik průhledů do života pokojného a domáckého, ale nikdo druhý už netrefil
to jasné, průhledné, jakoby zrosené světlo holandské, to ženské ticho, tu
světlou důstojnost a důvěrnou posvátnost domova vonícího žehličkou, mýdlem a
ženstvím. Poutník, stoje před těmi výsledky vizí a kombinace okamžitých barev,
až tají dech a jde po špičkách, aby nic nezamazal; neboť divné, slavné a skoro
tísnivé jest tajemství čistoty.
FRANS
HALS
A
nyní už nemusíš tajit dech a mluvit přitlumeně, neboť toto je případ pro
chlapy. Podívej se na toho pána, jak se sám namaloval; rozvalený a natrunčený,
tlustý hromotluk, úderník v nedělních šatech, hlava, která se nezatěžuje
hloubáním, ruka, která se nepiplá s pemzlíkem, ale natírá to po plátně
s takovou zatracenou mužskou samozřejmostí a jistotou, že to je až
nestoudné. Ukrutný mistr svého řemesla. Mastí ty portréty, stěží mžouraje nevyspalýma
očkama; a ono mu to žije, varhánky šustí, počestné měšťky těžce dýchají ve svém
sešněrování, páni radní funí a mistr to skoro vztekle nasupěně metá na plátno,
protože ho ta honorace asi obtěžuje. Genialita přímo fyzická. Jeden z těch
celých a krevnatých mužů, kteří odcházejí z tohoto světa pitím a mrtvicí.
REMBRANDT
Rembrandt
neboli výjimka. Pravda, dělali to po něm jiní, dokonce daleko větší škola, než
sis myslel, ale jeho tajemství jim uniklo. Bylo to osobní tajemství. Byl to
konflikt tragického romantika se světem rozšafných mynheerů. Jeden
z prvních romantiků světa, a musel se zrovna narodit v tom jasném,
maloměstském, plochoučkém Holandsku. Podnes se ukazuje jeho dům na okraji amsterdamského
ghetta. To není jenom Rembrandtova adresa, nýbrž kus jeho vnitřního osudu. Útěk
od protestantské střízlivosti. Stesk a vytříděnost. Hledání tmy, hledání
Orientu. Člověk divně utkaný z hloubání, senzualismu, patetičnosti a
strašného realismu. Z teplé tmy jeho obrazů září drahokamy a sešlost těla,
bradaté hlavy talmudistů a vlhké oči Zuzaniny, Syn člověka a tvář člověka; ale
hlavně a nadevše znepokojivá a hrozná, teskná a nevýslovná duše člověka.
Největší ironie, která ho mohla vůbec potkat: že měl, soudíc podle množství
epigonů, ve své zemi docela slušný úspěch. Přesto zemřel ve stavu konkursu; a
za čtvrt tisíciletí jeho potomci ve vší formě žádají, aby byl honoris causa
zrušen konkurs nad malířem Rembrandtem Harmenszem van Rijn.
Dobří
lidé z celého světa se pobožně kupí před jeho obrazy, upředenými ze tmy a
třpytu; ale ty obrazy zůstávají nezbadatelné. A poutník, který by si přál vidět
a uhodnout tajemství malého národa aspoň z jeho umění, zůstal stát před
tajemstvím podivnějším: před mystériem velkého umělce.
MALÝ
NÁROD
Neboť:
nebýti Rembrandta, byl by si poutník odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá
věc je malé štěstí malého národa. Taková hezká, hladká, úhledná a rozumná země;
tak pěkně si vede a tak slušně prosperuje sociálně. Nejsou tam hory, ale zeje
tam propast smutku, záření a strašné krásy. To je Rembrandt.
A
jinak je to taková spokojená a praktická země!
REMBRANDT
HARMENSZ VAN RIJN
☼ 15.7.1606
LEYDEN ۞ 4.10.1669
AMSTERDAM
Žijeme
ve věku sebeklamných počítačů, i když jsou vždy výkonné. Jsme jiní, než byli
lidé sedmnáctého století, neuznáváme nějaké stopy po tajemnu, záhadách,
duchovnu a rádi si všechno racionálně a bezezbytku zodpovídáme ihned teď a tady
sami. A přece stojíme v úžasu a v pohnutí před obrazy amsterdamského
malíře, který se úplným jménem nazývá Rembrandt Harmensz van Rijn, a přemýšlíme
nad několikerým tajemstvím, jež v sobě skrývají. Ty obrazy dávno zemřelých
samců a přizdobených samiček nejsou tajemné pro svou temnotu, z níž sálají
a planou zlaté a purpurové zášlehy barvy, ale proto, že sdělení vložené na
plátno malířem před více než třemi sty lety (bezmála již čtyřmi sty lety) stále
trvá a naléhavě vstupuje do našeho myšlenkového a citového světa rozpoložení,
do světa v zajetí století kybernetických úkazů, příkazů a kazů nebo náhlých obnažených
opatření antibiotik a kosmických výprav za poznáním, jen geniálních duší v
občanech je zde poskrovnu.
U
Rembrandta se ptáme především na tajemství geniálního díla, na to, co vlastně
zapříčinilo, že tento předposlední syn z devíti dětí holandského mlynáře a
pekařovy dcery se stal jedním z nejvyšších géniů lidstva, zatímco jeho
bratr Gerrit byl po otci mlynářem a bratr Willem pekařem. Dnes už na tuto otázku
nedokáže nikdo odpovědět – jestli někdy vůbec dokázal – ani historici, ani
nejslavnější genetikové. Tajemství zůstane navždy uchováno.
Rembrandtovy
dost zámožní rodiče žili ve vlastním obydlí v Leydenu, v malém
univerzitním městě vzdáleném čtyřicet kilometrů od Amsterdamu. Otec Harmen
používal rodového jména van Rijn (což se
má vyslovovat „rejn“) podle svého větrného mlýna na Starém Rýně.
Rembrandtovo jméno Harmenszoon, zkracované častěji na Harmensz, znamená
Harmenův syn.
Rembrandt
přišel na svět 15. července 1606, a tímto světem bylo Holandsko ve zlaté epoše
měšťanské prosperity. Holandský národ, pracovitý, houževnatý a zásadně
neagresivní (což já musím jen zdůraznit po včerejšku), sváděl boje v druhé
polovině 16. století o holou existenci s feudálním katolickým protivníkem
Španělskem. Byla to krutá zkouška ohněm a sírou, když se za všeobecného plenění
soldatesky v žoldu španělského Filipa II. bouraly hráze a moře zalévalo
oblasti, které mu lidé mravenčím úsilím odňali pro sebe a pro své vyhlídky, rozuměj
výdobytky nejen zbytky. Houževnatým odporem Nizozemí nakonec zvítězilo a
Španělé byli donuceni uznat nezávislost nového státu, Spojených provincií. Bylo
jich sedm a nejdůležitější z nich, provincie Holland, dala jméno této
neromantické zemi. Energická snaha holandského měšťanstva o hospodářský rozmach
nesla s sebou i nebývalý kulturní užitek. Rozkvět umění nezasáhl všechny
oblasti rovnoměrně, ale povznesl k mimořádné výši právě malířství. Svůj
podíl na tom má patrně i světlo, které je v holandských rovinách tak
průzračné a vlahé, že vnímáte barvy daleko intenzivněji než v jiných
zemích.
A
tak od druhého desetiletí sedmnáctého století lze mluvit o typické holandské
malbě v oboru podobizny, žánru, zátiší a krajinomalby. Malují se útulné
zimy se zasněženými vískami a výspami a s figurálními pointami siluet bruslařek
i letní pastviny s dobytkem znamenitě vypaseného skotu, nízké obzory rovin
přeťaté větrnými mlýny a útlými věžemi kostelů, malují se čisté, holé interiéry
protestantských chrámů, kam Holanďané místo oltářních obrazů zavěšují modely
lodí jako nekončící poděkování za šťastnou plavbu. Malují se přístavy, obchodní
tepny země a lodě vyplouvající do Východní Indie za bohatstvím z kávy,
čaje, hřebíčku, pepře a vanilky zabalené spolu s dobrodružnou výpravou,
nezřídka dovršenou ztroskotáním, jež často znamenalo krach.
Malíři
žánrů zobrazovali klidné interiéry domů s černobílou šachovnicí podlah a
s rozšafným rytmem života střídmě profitujícího a neúchylně počestného,
malíři portrétů uchovávali podoby tělnatých pořízků i žen; vyrovnané tváře nad
bílými nabíranými límci, vyzařující spokojenost se sebou i se životem vůbec,
kde spořádanost vylučovala velké city a neúnosné vášně, ba řadila je do oblasti
bláznovství a pohříchu hardcore přestupků.
Do
takové situace nastupuje Rembrandt s tvorbou, která jako erupce sopky
otřese stávajícími jistotami v umění a posune jej na hodnoty nové. Toto
umělecké zemětřesení se však chystalo pozvolna a zpočátku nenápadně.
V dětství Rembrandt docházel do latinské školy v Leydenu, ve čtrnácti
letech vstoupil na leydenskou univerzitu, ale po několika měsících studia vzdal
a šel se věnovat výtvarničině jako žák Jacoba van Swanenburcha a později Jacoba
Pynase, malířů, kteří na Severu zaváděli znalosti italského stylu malby. Ta byla
ve své renesanční podobě pro Evropu nejvyšším kritériem uměleckých hodnot. Jako
dvacetiletý odešel do Amsterdamu a pracoval u jiného italizujícího malíře,
Pietera Lastmana, jehož tvorba se sklonem k mysterióznosti seriózní
mystiky i znalost Michelangela Merisiho, známého pod heslem Caravaggio,
hlavního představitele barokní malby v Itálii, zřejmě nakopla Rembrandta
na ten směrodatný impuls a naopak.
V roce
1625 začalo první, leydenské údobí malířovy tvorby. V otcově domě si
otevřel vlastní ateliér, přibral si za společníka malíře Jana Lievense, začal
přijímat osvědčené žáky (prvním byl
později žánrový expert Gerard Dou, jehož líbeznou Dívku v okně vlastní
Národní galerie) a maloval obrazy s biblickými tématy, které nacházely
nemalé ohlasy i rozšíření v grafických listech významných holandských
rytců.
Rembrandtovi
už brzy nestačil skromný Leyden. V roce 1632 jej opustil a přesídlil
natrvalo do Amsterdamu, který byl tenkrát se svými sto deseti tisíci obyvateli
rušným úlem v přístavech a pitoreskní směsicí lidí různých národností,
barvy pleti, od boháčů po námořníky a žebráky, prostě stejná sbírka vzorků ze
všech koutů okolo jako dnešní exempláři v Marseille. Malíř se stal podílníkem
amsterdamského překupníka s obrazy van Uylenburcha a oženil se s jeho
neteří Saskií z vážené rodiny ve Frísku. Saskie přinesla do manželství majetek,
věnem to dělalo čtyřicet tisíc zlatých, veliké jmění, za něž bylo tehdy možno
pořídit tři nebo čtyři výstavní domy.
Rembrandtovi
nastala veselejší éra v přepychu, naplněná po okraje nesmírně intenzivní
malířskou prací. Žil jako velmož, podobně jako v Antverpách Peter Paul
Rubens, svůj vznešený a prostranný dům na hranicích židovského ghetta kupil
hromádkami uměleckých skvostů, drahými suvenýry a kuriozitami. Vedle obrazů
jeho holandských vrstevníků a předchůdců tu visela díla italské renesance
v čele s několika Raffaely a Giorgionem, ležely tu objemné fascikly
obsahující reprodukce všech Tizianových a Michelangelových děl i Dürerových
dřevorytin, v místnostech stály bysty římských císařů a kopie antických
plastik, na nábytku ležely kůže šelem a drahé brokáty, do nichž navlékal
Saskii, na stěnách byly zavěšené staré bambitky a hudební nástroje. Požitek.
Jak
obrazy, tak drahé nádobí, šperky a oděvy nakupoval Rembrandt rozmařile a byl ochoten
vysolit jakkoliv přemrštěnou cenu. Vysoké ceny vyžadoval i za vlastní práce.
Jeho grafickému listu Kristus uzdravuje lazary se říká stozlatový, neboť nikdo
dosud nedostal za grafické dílo tak vysokou částku.
Umělcova
výjimečnost se projevovala i početným rozsahem tvorby, každým rokem vznikaly
desítky pláten, podobizen a obrazů s biblickými náměty, krajinomalby a
tak. Byla jím odstartována předlouhá řada autoportrétů – žádný z malířů
v dějinách umění nepřenášel tak často a s tak úpornou fascinací vlastní
tvář na plátno jako mistr Rembrandt, jako by se sám sebe tázal, co
z vnitřního života proniká robustním obličejem, nikterak pohledným ani
zvlášť zapamatovatelným, s širokým nosem a malýma očima,
s rozcuchanými hnědými vlasy často pod šikmo nasazeným černým baretem
s horní nepatrně vyvýšenou anténkou, nebo jak to lépe nazvat.
V té
době již Rembrandt používal záměrně temnosvitu. V češtině temnosvit nebo
šerosvit, v italštině chiaroscuro, francouzsky clair–obscure a německy
Helldunkel označuje způsob malby pracující s kontrasty světla a stínu,
stínohru, jejich vzájemným poměrem a působením. Najdeme je u Leonarda, u George
de la Tour, je
to princip příznačný pro malbu sedmnáctého století, ale nikdo nepovznesl
možnosti temnosvitu tak dokonale a zároveň magicky jako právě Rembrandt.
Námětově
je pak zvlášť pozoruhodné zjištění, jak frekventovaně se v jeho díle
objevují obrazy učených a moudrých starců. Jeden z nich, známý pod názvem
Rabín, patří k nejvzácnějším obrazům v naší zemi a lez jej spatřit ve
sbírce starého evropského umění Národní galerie v Praze ve Šternberském
paláci na Hradčanech. Malíř se kupodivu již ve svých letech mládí a
požitkářského života zamýšlel nad sumou vědění a moudrosti, vážil věkové
kategorie lidské existence a zvláštní přitažlivost pro něj mělo stáří jako
závěrečná etapa cyklu předcházející cílové niti života (nádechu a vůbec
posledního výdechu).
V roce
1632 namaloval Hodinu anatomie doktora Tulpa (dnes v galerii Mauritshuis v Haagu), skupinový portrét
nad nebožtíkem s otevřenou paží, jenž vznikl na základě veřejně přístupné
pitvy, kdy známý amsterdamský lékař demonstroval anatomii ruky na mrtvém těle
odsouzence. Obraz lze chápat jako krajní mez realismu v umělcově tvorbě. I
některé drážďanské obrazy přinášejí ryze realistickou metodu Rembrandtovy malby
ve třicátých letech (Usmívající se
Saskie, Veselý pár – velmi známý dvojportrét Rembrandta s vysokou číší
vína a Saskie v nádherném kostýmu, Únos Ganymeda).
Když
táhlo malíři na třicet šest, rozhodla se občanská garda vyzdobit velikými
skupinovými portréty slavnostní sál svého hlavního velitelství. U Rembrandta
objednali obraz příslušníků roty arkebuzníků pod velením kapitána Cocqa. Tak
vznikla pověstná Noční hlídka, spolu s Leonardovou Monou Lisou,
Raffaelovou Sixtinskou madonou a Picassovou Guernicou nejslavnější obraz
v dějinách lidstva. Rembrandt tu radikálně pozměnil dosavadní pojetí
skupinového portrétu. Svých třicet bojovníků neseřadil vedle sebe, ale
zpodobnil je ve chvíli, kdy se dávají na pochod po hrázi kanálu. Výjevu vtisknul
složitou kompozici a pohyb. Prostředky, které v církevním baroku slouží
k tomu, aby vedly mysl diváků k nadpozemským výšinám, použil tak, aby
vdechl scéně z pozemského neurvalého života nevšední a mimořádný zážitek,
význam, polohu, vjem.
Málokterý
obraz měl tak pestré osudy jako Noční hlídka do doby, než po mnohém stěhování
byla teprve v roce 1885 definitivně umístěna v nově vybudovaném
prostoru Rijkmusea v Amsterdamu. Dramatický osud obrazu pokračoval i poté.
Těsně po druhé světové válce prošlo dílo nákladnou restaurací, při níž se
objevily trhliny způsobené patrně kdysi píkami gardistů. Zásadní očištění obraz
prosvětlilo, zbavilo jej ponuré noční nálady a zpochybnilo tak tradiční název.
V sedmdesátých letech bylo plátno nechutně poškozeno ničemou, který je
rozporcoval s nožem ve svislých dlouhých řezech od obličejů až
k dolnímu okraji rámu. Dnes visí Noční hlídka po nové perfektní restauraci
v celé své nedotčené nádheře malby ve zvláštním sále Rijkmusea a jen
podrobná fotodokumentace žaluje na jeho neuvěřitelné zhanobení.
Rok
1642 byl mezníkem Rembrandtova života. Ještě před dokončením Noční hlídky mu
zemřela Saskie a odtud klesá křivka životního osudu stále níž, k větším a
větším strastem a chudobě. Nákladným způsobem života Rembrandt vysál finanční
prostředky, svou nekonvenčností vstoupil do nedorozumění s prostředím
měšťanské prosperity a kalvínské přísné počestnosti etické. Odtud po celá
čtyřicátá a padesátá léta zůstává umělcovo soukromí v napětí
z nepřetržitých právních tahanic o majetky; zmatený systém kolem posledních
vůlí, pozůstalostí Saskie a matky a přiděleného dědictví, úhybné manévry proti
dotírajícím věřitelům jsou nám dnes snadno pochopitelné. I na svazek
s pohlednou Hendrickjí Stoffelsovou, která přišla do malířova života roku
1649, a jíž byl Rembrandt hluboce zavázán, padl stín pochybností a zlořečících
klepů. Byli nařknuti z konkubinátu a předvoláni před církevní soud.
Nicméně
jakoby u Rembrandta život a dílo byly dvěma miskami vah – jak jedna klesá,
druhá a to je tvorba, stoupá k polohám, které v malířství snad už
nikdy nebudou překonány. Existenční tísní nikterak neutrpěla umělcova
proslulost a malířská prestiž, tehdy již zdaleka mezinárodní. Sicilský šlechtic
don Antonio Ruffo si u Rembrandta objednal obraz Aristotela. Za dílo Aristoteles
přemýšlí nad Homérovou bystou inkasoval autor v roce 1654 honorář pět set
zlatých, v roce 1961 jej pořídilo Metropolitní muzeum artového účinku
v New Yorku za dva milióny tři sta táců v dolarech. Jakákoliv částka
je však nepodstatná u obrazu, který je jedním z nejúchvatnějších
Rembrandtových děl. Aristoteles v černém a bílém rouchu se zlatými řetězy
stojí tu nad Homérem jako symbol lidstva zamýšlejícího se s velkolepou
rezignací nad kolébkou i budoucími osudy své vzdělanosti. Vezměte si příklad u
Rembrandtova snažení. Je to jen stínohra s prvky filozofie a smyslu pro
budoucnost. Světlo nepůsobí v obraze jen jako element vytvářející plastiku
a prostor, ale probouzí barevnou nádheru dřímající v temnu. Základem
Rembrandtovy zralé a pozdní palety je hluboký trojakord hnědé, temně rudé a
žluté. Barva jednou září v plném rozsahu, jindy tajemně doutná
v přítmí, až se rozžehne zlatými plameny a jiskřením drahokamů.
Stockholmský
rozměrný obraz Přísaha Batávů z roku 1661, kde antický námět povstání
proti Římanům symbolizuje přesilu dobroty nad zlým duchem a boje Nizozemí za
svobodu, bývá nazýván branou k pozdním Rembrandtům. V posledních
letech života už Rembrandt neměl nic, na čem vlastně lpít dál by musel, kromě
malby. Nebylo to málo, protože malba byla jeho jediným způsobem projevit smysl vyvinutější
přítomnosti. Pozdní díla jsou podobiznami nebo obrazy s názvy biblických
námětů: Návrat ztraceného syna (Ermitáž
v Petrohradě, snad nejkrásnější to metropoli v Rusku), Židovská
nevěsta (Rijkmuseum v Amsterdamu),
předsmrtelný Simeon s Ježíšem (National
museum ve Stockholmu). Z těchto děl se vytratila dějová osnova i
pohyb. Člověk jako by tu prodlíval v poloze věčnosti nad propastí tragédie
i štěstí a hlavním námětem je nekončící humanita, meditace o zoufalství a
naději, o zlu a odpuštění, o narození a velkém finále ve smrti.
U
Rembrandta spíše v obráceném pořadí, o smrti a narození, neboť sdělení
jeho posledních obrazů spočívá v tom, že jen člověk dokáže ohromit,
překračovat své vlastní hranice a realizovat své nejlepší možnosti navzdory
čemukoliv, navzdory čemukoliv. Rembrandt zemřel 4. října 1669 a byl pochován
v kostele Westerkerk.
Jeden
z mnoha umělcových životopisců uzavřel líčení Rembrandtova natřískaného
života a díla příznačnými slovy: „Chci-li vytěžit prospěch pro svého neklidného
ducha, nebudu vyhledávat pocty, nýbrž svobodu.“
|