Nexus 21 pro 21. století, není to myšleno jako Váš apríl ještě výš a výš až do sedmého jarního nebe... za sedmero horami plus za sedmero řekami... :)
https://www.youtube.com/watch?v=vju6xlDT758
https://www.youtube.com/watch?v=uZvDH-BhwXY
https://www.youtube.com/watch?v=JEHUYmkX7eQ
https://www.youtube.com/watch?v=7qVBhwwOb10
https://www.youtube.com/watch?v=hHGcD2DCpfk
https://www.youtube.com/watch?v=Lql1Ei40wnE
https://www.youtube.com/watch?v=ZTJpeXlfEbk
BŘEZEN: MĚSÍC VONNÝCH POLEDNÍ
Vzrušující etapa v čase: nad horami a sněhy vane náhle horký vítr. Stejný fén, který přilétá od výhřevného daru moře a – daleko od Jizerských hor – mámí jednou za rok, v časném předjaří, v severních alpských údolích hlavy pokojným švýcarským selkám. Usedlým alpským hospodyním tím vichrem tehdy na pár hodin narůstají křídla na duších a ony nevědí, co činí, když jim do chřípí vniká náhle bez vyzvání horký jižanský vzduch, který přináší vůni krásnějších světů, připomínky cizích a neznámých zemí a životů, které by bylo možno nádherněji prožít, závan krajů, kde lidé jistě neznají sněhy a starosti, mrazy a práci. Takový vítr požírá sníh před očima a nejedna selka nechává tehdy, bláhově a bez viny, přemožena tou jarní nemocí, v údolí rodinu, děti i statek, a vydává se tam, odkud tak sladké vichry vanou. Prý se vracejí brzy pokorně nazpátek a jejich muži a milenci jim odpouštějí, není to nevěra, sami znají ten povědomý neklid a touhu, které přináší jarní vítr do duší.
I u nás někdy vanou březnovými horami hebké a mámivé větry, tělo otvírají a slzy do očí vhánějí. Letět! Odešly čilé únorové běhy horami: únava vládne. Ploužím se sálavými sněhy, co noha nohu mine. Odevšad stéká voda, jako když prudké jaro přichází k Velkému Otročímu jezeru. Vzduchem přicházejí novinky o mocných i těch nemocných světech: lesy i vzduch za poledne voní po dlouhém období životem a jihem, proudí to do všech stran zároveň rovnoměrně. Co chvíli mě přepadne těžká žízeň, piji tající sněhy, polykám krystaly firnu s nezaměnitelným apetýtem celozimních prachů a stromové kůry.
Sněhů je ještě velká síla, ale jejich moc je narušena a přehlušena: čížkové již nad nimi zpívají ze zelených smrků vrzavé svatební sonáty. Úlomky smrkových haluzí pokrývají šedý sníh a lyže se propadají tuhou krustou do vlhkého, lepkavého sněhu. A březnové sluníčko, které bodá do očí i týlu, vyvolává každoročně jarní přelud: Zastavím-li se udýchán na zasněžené, sluncem zalité pasece, vidím skrze čůrky potu, které se mi přelévají přes oční víčka stejně jako expertce na oční diagnostiku Uranii Tavandzi, a skrze mžitky tančit na okraji lesa malé sněhobílé mužíčky. Po každém úderu mého srdce povyskočí, při každém mžiku oka se na okamžik rozpliznou a rozmrznou. Opírám se bradou o lyžařské tyčky a cítím, jak les přátelsky a nikoli vlezle jen mírně vlídně voní. Stojím a tiše poslouchám tuto momentální parádu: daleko je dravá zimní chuť k běhům bez ustání! Jak se tep srdce klidní, tratí se i sněhoví mužíčci, až se rozplynou nazdařbůh docela.
Vzpomínám na jiný podivuhodný březnový den na jižním svahu Ptačích kup: Ležel jsem za poledne na sněhu ve spacáku, oblohou šly chvílemi už skutečně barevné jarní mraky. Četl jsem si islandskou ságu o Grettim a upíjel z pohárku víno značky bordó. Nebesky trpká salva. Nebylo nejtepleji, ale přesto jsem nepociťoval ani chlad. Upíjel jsem ze žízně, a brzy jsem se blaženě vznášel nad horami. Horské hřebeny ležely pode mnou. Neobyčejně zjasněně jsem vnímal ostré, čisté barvy kolem sebe: bělost sněhu, jásavou zeleň stromů, bodající modř oblohy. Zdá se mi, že jsem zpíval islandské odrhovačky. Jaké asi pro princeznu Björk Play Dead, Army of me, siluety Human behaviour? Vína ubývalo, odpoledne přibývalo, z Jizerských hor odcházela dlouhá nelítostná zima. Zpíval jsem z vděčnosti, že vnímám příchod příhod jara a teplých větrů na hřebenech hor. Večer pak: skvostná jízda mrznoucími sněhy.
Nechtěl bych ale jizerskému březnu nic ubírat, nic upírat, nic zazlívat. Stráně obrácené k frýdlantské kotlině bývají sice velmi vzácně v polovině března suché, ale na horách se povaluje sníh rozmařile celý měsíc. Vzpomínám na jednu jízdu horami, kdy do začátku aprílu chyběly již jen tři obyčejné pracovní dny. Mrazivou noc jsem přečkal v lovecké chatě na Smrku. Takový sníh, jaký mě dovezl z LBC od BPM až na nejvyšší horu Jizerských hor, jsem od té doby již nikdy opakovaně nezažil: nová vrstva prachového sněhu pokryla zmrzlý sníh a mohl jsem lehounce křižovat horami všemi směry, houštinami i pasekami, lyže se nebořily, samy hedvábně ujížděly. Druhý den svítíčko slunilo přímo na nejdelší sjezdovku Jizerek – na hraniční průsečík nebo průser ze Smrku do Nového Města. Když jsem ale vyšel zpět na Smrk a sjížděl ještě na opačnou stranu do jizerských močálů, popadával již sníh a během hodiny se přeonačila Velká jizerská louka na tu nejpolárnější tundru. Ledový vítr hnal se svistem přes ušlehanou bílou pláň oslepující sněhovou smršť. Daleko zmizely jižní vánky! Do hor vtrhla jako drsoň drzoun punker znovu póza ztěžklého severu!
Když takový nečas přijde nezván na hory, nechce se mně ani stoupat na hřebeny a vracet se do lednových dob: lyže nechám doma a jedu o pár kilometrů dál do frýdlantské nížiny. U starého myslivce na výrovce sedím, o starých časech lenivě rozprávím těm kolemjdoucím siluetkám, sametový vzduch a lahodný dým shrabaného hořícího listí inhaluji do průdušnic a rozhlížím se po březnovém nebi. Nesou se po něm od jihu první draví ptáci, havrani i vrány, z výše dolů se snášejí a dorážejí na výra. Nedaleko odtud přechází přes čistá pole třicetihlavé stádo jelenů obecních i obecných: jsou dosud holí, bez paroží, a od dětřichovských luk pomalu a jistě směřují k Jizerským neošizeným horám. Do kraje přichází si hrát ne na slepou bábu či bábovku březen.
(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)
JAN
NOVÁK – ☼ 4.4.1953 (SPĚJE K VĚKU
DŮCHODCE OD KRYLA: „63“)
Spisovatel,
scenárista, dramatik a dokumentarista. V roce 1969 přeběhl státní hranici
s rodinou do Rakouska a odtud pokračovali vzhůru směrem do USA. Od
sedmnácti let žil v Chicagu, svoji česky psanou prvotinu Striptease
Chicago vydal v nakladatelství 68 Publishers v roce 1983. Následná
díla psal v angličtině: romány Miliónový jeep (1985) nebo The Grand Life
(1987). Spolupodílel se s Milošem Formanem na scénáři k filmu Valmont
(1989), po převratu psal scénáře k českým filmům (Báječná léta pod psa,
Šeptej nebo Nejasná zpráva o konci světa). S Milošem Formanem napsal
memoáry Co já vím? (1994), je autorem divadelních her Aljaška, Vražda sekerou
ve Sv. Petěrburgu, Tolstoj a peníze. V 90. letech vydal knihy Samet a pára
(1992) a Komouši, grázlové, cikáni a básníci (1995). Dvojjazyčnou mutací Novák
opatřil a vydal Havlovy překlady – pod názvem Občan Vaněk / Citizen Vaněk
(2009). Se svým synem Adamem kromě toho natočil o životě Václava Havla dva
dokumenty – Občan Havel jede na dovolenou a Občan Havel přikuluje. Největšího
úspěchu dosáhl se svým rozsáhlým románem Zatím dobrý (2004) o dramatickém útěku
bratří Mašínů na Západ. Pozornost vyvolal i jeho román Děda (2007). Vydal knihu
rozhovorů se svými přáteli z exilu Za vodou (2009), loni mu vyšel knižní
rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie, v dubnu 2016 se chystá
převratný komiks Zátopek: když už nemůžeš, ještě přidej, ihned po čtvrtém
narozeninovém rozmaru během aprílu.
Zátopek
věděl, že běží o život
*
Spisovatel
JAN NOVÁK píše běžně jako na běžícím pásu filmové scénáře, divadelní aktovky a
teď na starodávná kolena i svůj počáteční komiks. Společně s výtvarníkem
JAROMÍREM 99 ŠVEJDÍKEM zpracovali osud legendy zvané Emil Zátopek, kterého
zahrál pro film GAMES v USA i známý pojem mezi zpěváky Charles Aznavour.
Píše
anglicky, poněvadž dvě třetiny svého akčního života strávil jako emigrant
v Chicagu. Spisovatel Jan Novák, autor oceňovaných románů Zatím dobrý, Děda anebo životopisu
Miloše Formana Co já vím, často
překračuje hranice do jiných sfér: píše filmové scénáře, točí dokumenty. Na
jaře 2015 mu vyšel knižní rozhovor s disidentem Johnem Bokem Život mimo kategorie, teď chystá film
z období normalizace pro Českou televizi a časosběrný dokument o
obyvatelích jedné české střediskové vesničky.
Z Chicaga
se v posledních letech přesunul natrvalo do Prahy, kde si to užívá po boku
partnerky a rok a půl starého batolete Lukáše Huntera. A přestože se nám pro
naše setkání podařilo zastihnout snad nejrozpálenější moment loňského léta, a
navíc pravé poledne, kdy v Praze kolabovalo všechno včetně protřelé
dopravy, Jan Novák sršel obdivuhodnou energií jako čmelák pro pyl a pilně po
rozhovoru odkráčel plnou parou na tenisový dvorec.
MARIE FRAJTOVÁ Z MAGAZÍNU PÁTEK
LIDOVEK: ZÁTOPEK JE POSTAVA VPRAVDĚ ROMÁNOVÁ –
NECHYBÍ PŘÍBĚH ZÁZRAČNÉHO TALENTU Z CHUDÝCH POMĚRŮ, ALE ANI POLITICKÉ
PŘEŠLAPY JAKO SCHVÁLENÍ PROCESU S MILADOU HORÁKOVOU NEBO SOUHLAS
S RUSKÝM BOJKOTEM OLYMPIÁDY V LOS ANGELES. JAKÁ TO BYLA POVAHA?
Byl
běžec, monumentální ve svém rajónu i branži. Z dělnické rodiny, otec přesvědčený
stalinista, doma sedm sourozenců, Zátopek byl sedmý z osmi dětí. Proto
v něm byl celý život klaun, který si musí nějak vydobýt pozornost. Třeba
když létal s reprezentací vojenským speciálem, natáhl si v letadle
houpací síť a ležel v ní po Elvisovsku s kytarou, hrál a zpíval, co
hrdlo ráčí snést. Svůj vlastní pokoj měl poprvé až na vojně, když se stal
rekordmanem československé armády, to pro něj byl velký moment. A politicky?
S režimem se snažil nějak vycházet, i když o něj zakopával i ve sportu.
Uvědomoval si, jak je vražedný a zhoubný jako nádor, jako error a terror
v mozku. Ale chtěl běhat.
BAVIL JSTE SE O TOM S DANOU
ZÁTOPKOVOU?
Jistě,
ještě v době, kdy jsme chystali o Zátopkovi film. Paní Zátopková byla
z reakcionářské rodiny, její otec byl prvorepublikový důstojník, kterého
po Únoru vyhodili z armády jako toho nepotřebného. Když si chtěl Zátopek
Danu nárokovat do manželství, jeho velitel v armádě mu to výslovně
zakázal. Ale Zátopek si do toho nenechal kecat od vygumované držky. Uměl se vzepřít,
když o něco šlo.
KDY JEŠTĚ?
V jeho
životě je jeden silnej moment. Měl kamaráda Stanislava Jungwirtha, to byl taky
běžec, vedle Zátopka jediný z našich, který měl před olympiádou
v Helsinkách ve dvaapadesátém šanci na medaili. Později překonal světový
rekord v běhu na 1500 metrů. Jungwirthův otec byl ale izolovaný
v uranových dolech za vyprávění politických vtipů, čímž zatopil i synovi.
Stanislav se sotva – jako politicky nespolehlivé želízko v ohni – dostal na
základě svého velkého talentu do Dukly. Zátopek tohle všechno věděl, a tak se
před olympiádou celý rok usilovně snažil zajistit, aby do Helsinek mohl odjet i
Jungwirth. V Dukle i reprezentaci mu to slibovali, dali Jungwirtha na
seznam našich olympioniků, ale když helsinská výprava u Tyršova nastupovala do
autobusu na letiště, už tam Jungwirtha nepustili. Zátopek naložil do autobusu
svou ženu Danu a sám prohlásil, že bez Jungwirtha nikam neletí a že jdou spolu
trénovat na Strahov. A fakt se tehdy otočil a šel.
V ROCE 1952 – NOTABENE JEŠTĚ PŘED GOTTWALDOVO
SMRTÍ – DOCELA SOLIDNĚ HŘMOTNÉ GESTO DOLCE VITA. CO NÁSLEDOVALO?
Riskoval
hodně. Byl rozhodně naší největší olympijskou nadějí, takže mu hrozili, že bude
potrestán za rozvrácení morálky u reprezentace. Ale měl zároveň v ruce
docela dobrý karty, protože když československá výprava přistála
v Helsinkách, na Zátopka tam čekalo deset tisíc fanoušků. Finové totiž
milují vytrvalostní běhy. Takže po dvou dnech přijela na Strahov limuzína,
odvezla Zátopka v tretrách na ministerstvo obrany, kde papaláši hodili na
stůl jeho a Jungwirthův pas a letenky, ať teda jedou oba reprezentovat
socialistickou vlast. S tím, že potrestaný bude až po návratu. Jenomže to
už Zátopek nedopustil. Jako jediný vytrvalec v historii tam vyhrál tři
zlaté medaile – v běhu na pět a deset kilometrů a taky v maratonu. Ve
všech třech disciplínách navíc překonal dosavadní olympijské rekordy. Osobně si
myslím, že se tím vzdorem i motivoval a že tam tehdy doslova běhal o život. A
Jungwirth z toho byl tak vyplesklý, že vypadl už v semifinále.
TOHLE VÁM VŠECHNO VYPRÁVĚLA PANÍ ZÁTOPKOVÁ?
Něco
vím od paní Dany a něco od paní Jungwirthové. O Zátopkových vyšla řada knih,
ale všechno to bylo za totáče, takže o takových věcech se tam nepsalo. Paní
Dana mi třeba popsala, co se v Helsinkách po Zátopkových vítězstvích
odehrávalo. Naši olympionici tehdy za Stalina nebydleli v normální
olympijské vesnici, ale na nějakém ostrově se všemi dalšími sportovci
z lido demo států, kde byli pod dohledem orgánů. A tam se každý večer
scházela celá československá výprava na povinnou schůzi a hodnotily se dosažené
výsledky. Zátopek hned první den vyhrál závod na deset kilometrů, ale o tom se
vedoucí výpravy večer vůbec nezmínil. Teprve když vyhrál i pět kilometrů, už to
ticho bylo i soudruhům tak trapné, že vedoucí výpravy na závěr povídá: „Dlužno
dodat, že dnes vyhrál už druhou zlatou medaili Emil Zátopek, který by se možná
jednou mohl stát platným reprezentantem Československa. Jenomže to nebude mít
pro své charakterové vady lehké, protože ty jsou mu vrozené a těžko je bude
překonávat.“
BYL ZÁTOPEK STEJNĚ VÝKONNOSTNĚ NASTAVENÝ
NAŽHAVENÝ I V ŽIVOTĚ? CO ŘÍKALA PANÍ ZÁTOPKOVÁ TŘEBA O JEJICH SOUŽITÍ?
Že
to byl šílený atletický fanatik a že by bez něj nikdy takových úspěchů
nedosáhla. Nutil ji trénovat, třeba doma nainstaloval ribstole, kde ji honil
jako nadmutou kozu. Ale taky mi vyprávěla, že se spolu kočkovali a ona
ho jako vrhačka často zmydlila. Zátopek se kvůli tomu začal učit nějaké chvaty
od zápasníků a pak to na ní zkoušel. Dana měla sílu a Zátopek výdrž, takže
docházelo k situacím, kdy ho Dana drtila a on hekal: „Nech toho už, pusť
mě.“ A když ho pustila, tak se na ni zase zarputile vrhl, až ji unavil natolik,
že konečně vyhrál. Jednou mu prý Dana pěkně spálila záda na horkém radiátoru.
No veselá nenudící domácnost.
MILOVALI SE?
Já
myslím, že jo. I když co jsem slyšel, Zátopek byl dost do světa. Ale mluvili o
sobě vždycky s něhou. A paní Zátopková ještě v devadesáti prohlásila,
že natáčet o jejím muži biografický snímek je nesmysl, neboť „nikdo nikdy
nebude mít lýtka jako Ťopek“.
KNIHA „ZÁTOPEK“ BY MĚLA UZŘÍT SVĚTLO SVĚTA
V DUBNU 2016, JAK JSTE DALEKO?
Já
mám splněno, a Jaromír trochu panikaří, protože tam bude skoro dvě stě stránek,
a on denně udělá jednu – a má to v lednu 2016 odevzdat. Ale je výbornej. A
rozumíme si. Oba jsme samouci a oba máme rádi pivo. Jarda je úspěšný rockový
matador, takže toho stihl hodně zažít a je nad věcí.
JSTE DEFINITIVNĚ PŘESTĚHOVANÝ
Z CHICAGA DO PRAŽSKÉ KATEGORIE SNESITELNÉ LEHKOSTI BYTÍ?
Už
tady žiju sedmým rokem, ale do Chicaga pořád jezdím, žije tam moje máma, ségry
a obě velké děti, prožil jsem tam dvě třetiny života.
BYDLÍTE VE VRŠOVICÍCH, TO JE TEĎ POPULÁRNÍ
ČTVRŤ SE SPOUSTOU BARŮ A KAVÁREN, KDE SE SCHÁZEJÍ HIPSTEŘI, ALE TAKY UMĚLCI
NEBO SPISOVATELÉ Z MOKRÉ ALKOHOLICKY VLÍDNÉ ČTVRTI. JAK SE VÁM TAM ŽIJE?
Výborně,
ty podniky jsou fajn, ve Sladkáči skoro vždycky sedí Vráťa Brabenec
z Plastiků, se kterým si člověk vždycky nádherně pokecá. Je jako Klára
Zahradníčková zahradní architekt, žil v Kanadě, seděl v krimu, vidí
svět z jiných úhlů než většina spotřebních lidí. Jsem tu spokojenej, u
baráku máme park, kam chodíme se synem na odrážedlo, občas nám Botič zaplaví
sklep, a když hraje doma Bohemka a píská to sebevědomý rozhodčí, tak
v ložnici slyším jeho píšťalku.
JAK PŘÍTOMNOST ROK A PŮL STARÉHO SYNKA
NABOURÁVÁ VAŠE SOUSTŘEDĚNÍ NA PSANÍ?
To
mi vůbec nevadí, jsem na to zvyklý už z doby, kdy vyrůstaly moje první
děti, The Grand Life jsem napsal s Adamem na klíně. Tehdy se psalo ještě
na psacích strojích, v rukopisu jsou překlepy, jak mi občas z nudy
ťuknul do klávesnice. Já na psaní samotu nepotřebuju, jsem z rodiny se
třemi dětmi, v Kolíně jsme bydleli v mrňavém bytě, pak jsme rok žili
v ubytovně pro uprchlíky v Rakousku, no a v Americe jsem taky
vystřídal různé podnájmy, takže se dokážu koneckonců koncentrovat, i když je
kolem mě docela šrumec. Žádné korkové stěny à la Proust nepotřebuju,
v tomhle jsem spíš jako ten Zátopek.
VAŠE PARTNERKA, LITERÁRNÍ KRITIČKA ALICE
HORÁČKOVÁ, VYDALA VYNIKAJÍCÍ KNIHU O BÁSNÍŘCE VLADIMÍŘE ČEREPKOVÉ. BYL JSTE
JEJÍ PRVNÍ ČTENÁŘ A KRITIK?
Poprvé
jsem si to přečetl, až když měla první verzi hotovou. To jsem si vymínil,
nechtěl jsem ji ničím ovlivňovat. Jenom jsem jí poradil, že její nejsilnější
stránka jsou rozhovory, tak ať jich tam nechá co nejvíc. Pak se se mnou jednou
radila o tom, jak má stavět vyprávění, což jsem v začátcích také nedovedl
a učil jsem se to od Formana. Jde o to, vytvořit mezi čtenářem a knihou
dynamický prostor, něco předznamenat nebo naznačit, aby si čtenář vytvořil
nějakou představu, a pak ho překvapit tím, že ho povede jinudy, než čekal.
NA JAŘE VÁM VYŠLA KNIHA S JOHNEM
BOKEM, TO JE VĚČNÝ BUŘIČ, NONKONFORMNÍ ČLOVĚK. JAK JSTE SPOLU VYCHÁZELI?
Výborně,
řval na mě jen jednou. I když John křičí furt, to je jeho normální vyjadřovací
styl.
JAK JSTE NA SEBE NATREFILI?
Předělával
nám byt. On je neskutečně zručný, všechno dokáže vykonstruovat a vylepšit. Náš
byt má šedesát metrů, ale před rekonstrukcí tam bylo sedmero dveří, pokoje jako
kukaně, ložnice do ulice, no totální komunistickej nesmysl. Takže jsme to předělávali,
Alice našla na internetu moderní architektonické řešení a John vymyslel hromadu
dalších zlepšováků. Přes den pracoval a po večerech jsme spolu chodili na pivo
a vyprávěli.
TAKŽE KNIHA JE VEDLEJŠÍ VÝSLEDEK VAŠÍ
REKONSTRUKCE BYTU?
Je
to tak, poslouchal jsem Johnovy neuvěřitelné příběhy a zas mi naskakovalo – to
je osud, to se musí napsat! On se tady za socialismu choval vždycky po svém,
mimo veškerá pravidla a konvence, a já žasnul, co všechno si tady mohl člověk
lajznout, když se nebál následků.
NEPATŘÍ JOHN BOK MEZI DISIDENTY, KTEŘÍ
S REVOLUCÍ PŘIŠLI TAK TROCHU O SMYSL ŽIVOTA?
Určitě,
já tomu říkám paradox revolucionáře. To jsou odvážní lidé, kteří se dokázali
postavit komunistům a riskovat přitom přinejmenším zdraví, což „normální“ lidi
nedělali. Ale právě proto se nehodí ani do současného systému, protože
v něm zase vládnou „normální“ jedinci, a revolucionáři jsou zase odsunuti
až na okraji společnosti. Z disidentů se nejdál dostal Havel, ale i jeho
do čela vynesla revoluce a moc si neumím představit, že by se mohl stát
prezidentem třeba dneska.
SLEDUJETE POLITIKU?
Jistě
a dost se tady bavím. Trochu mi to tu připomíná Chicago ve třicátých letech,
kdy se dal koupit kdokoli, soudce, poslanec… A k tomu je na hradě
prezident, kterému ministr zdravotnictví schválí jeho litr vína a tři panáky
denně. A to si představte, že jsem prakticky Zemanův spolužák. Sice jsme se
nepotkali, je o jedenáct let starší budiž bubák dvacátého prvního století opentleného všemi nemyslitelnými neřestmi, ale
chodili jsme na stejnou základní školu v Kolíně. Jeho máma tam učila moji
mladší ségru zeměpis. Zeman prý tvořil se svojí mámou nerozlučnou dvojici,
pořád byli spolu jako ponaučení a bonmot nazbyt. A na naší škole jeden čas
visela nástěnka se slavnými absolventy. Byl na ní Miloš Zeman, Joska Skalník a
já. To je dobrý, co?
CO TEĎ PÍŠETE?
Mám
rozpracovaný scénář, adaptaci románu Volha od Karla Hynie. Je to o řidiči České
televize, který v sedmdesátých letech napřed krade benzin a dělá různé
podezřelé machinace, až se stane donašečem pro StB, a má to ohromnou verbální
energii. A vedle toho mám roztočený časosběrný dokument o vzniku Organizace
chovatelů drobného zvířectva ve Staňkovicích na Sázavě. V té vesničce se
polovina lidí jmenuje Kmoch nebo Kmochová, nejsou tam ani hasiči, natož
fotbalisti, takže chovatelé tam jsou jedinou institucí. A jen vznikli, tak tam
proběhly defraudace a boje o moc. Já jsem se tam ocitl náhodou u kamaráda a
režiséra Jirky Chlumského, zrovna když ten spolek vznikal. A pak jsme tam během
nejhorší části rekonstrukce našeho bytu bydleli a já žasnul, jak to vlastně na
vesnici dneska chodí. Kdekdo konzumuje na uklidnění marihuanu, kterou tam
pěstují i důchodci… Anebo vidím kluka na stromě, tak se ho ptám: Co tam děláš?
A on: „Jsem na Facebooku!“
CO SE VÁM PÍŠE LÍP: PROŽITÉ, NEBO
RAFINOVANĚ VYSLECHNUTÉ?
Některé
moje knížky jsou klasifikované jako literatura faktu, jiné jako beletrie, ale
já přitom pořád píšu dost podobně. Vždycky to nějak procedím skrz naskrz svého
systému, ať jde o moje zážitky, anebo cizí vyprávění. Ale ono to vyprávění nemusí
být přesné. Mašíni si toho třeba spoustu nepamatovali, na konci toho
traumatického útěku, po třiceti dnech hladu a nervů, už měli všechno tak
v mlze, že se nemohli často vůbec shodnout, jak to tehdy bylo. A když
nemám pravdu, musím to nějak rozhodnout přibližně. A rozhodnu to přes sebe,
musí to ve mně nějak rezonovat.
NA DRUHOU STRANU, KDYŽ PÍŠETE ROZHOVOR NEBO
ŽIVOTOPIS, NEMŮŽETE POUŠTĚT FANTAZII NA ŠPACÍR. JAK JE VÁM V ROLI
TAZATELE?
Mám
to rád, protože si vybírám lidi, kteří mě baví a zajímají. Ty rozhovory stojí
na mojí zvědavosti a na člověku, který má co říct. Když jsem teď dělal ten
rozhovor s Johnem Bokem, tak jsme spolu natočili šedesát hodin. On své
historky chrlí „renesančně“, jak tomu říká, takže ty krátké kapitoly
s jasným příběhem jsem z těch nahrávek musel vypreparovat, ale hlavní
bylo, že mi říkal samé fascinující věci.
DOKÁZAL BYSTE BÝT PROFESIONÁLNÍ GHOST
WRITER, KTERÝ PÍŠE ŽIVOTOPISY NA OBJEDNÁVKU, A ZŮSTÁVÁ V ÚSTRANÍ?
To
ne. Podobná nabídka přišla, když vyšel Formanův životopis a chystalo se německé
vydání. Ta kniha už vyšla ve více než dvaceti jazykových mutacích, ale jenom
z Německa se ozvali, že dostaneme lepší výdělky, když tam nebude moje
jméno. To jsem striktně odmítl.
ZROVNA JSEM SE ALE DÍVALA, ŽE NEJSTE
UVEDENÝ JAKO SCÉNÁRISTA U VALMONTA, JAK TO?
Jsem
tam, někde v závěrečných titulcích, jako scénářový konzultant. Já se o
kredit vůbec nesnažil, a dostal jsem tím pádem víc peněz. Na Valmontovi jsem
začal pracovat, když měl Forman s Carrièrem první verzi hotovou, ale mně
se naštěstí nelíbila, a já to, taky naštěstí, Milošovi tehdy sdělil. Byl
překvapený a určitě to neslyšel rád, ale dobře si uvědomoval, že přikyvovačů má
kolem sebe dost. Takže druhou verzi jsem už psal s Milošem a Carrièrem a
pak jsem lítal i na natáčení, protože Miloš chtěl mít na place scénáristu. A
nakonec jsme scénář ještě přepisovali ve střižně. To jsem docela čuměl, že je
něco takového vůbec možné, ale Valmont se natáčel asi dvaadvacet týdnů a
všechny scény byly pokryty ze všech myslitelných úhlů, takže se dal ze scény
vyždímat úplný opak toho, co měla být původně.
PODLE ROMÁNU „NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI“ VZNIKLY
VE STEJNÉ DOBĚ DVA FILMY, STEJNOJMENNÝ SNÍMEK REŽISÉRA STEPHENA FREARSE A
FORMANŮV VALMONT. KDO SE O TU LÁTKU ZAČAL ZAJÍMAT PRVNÍ?
Miloše
tehdy oslovil dramatik Christopher Hampton, autor úspěšné divadelní adaptace,
ale nějak se nedohodli. Miloš mu totiž chtěl to divadlo přepisovat na film a do
toho se Hamptonovi nechtělo. A pak nastala situace, které se v Americe
říká „game of chicken“, hra na kuře neboli na zbabělce. To se dvě auta rozjedou
čelně proti sobě a hraje se o to, komu dřív rupnou nervy a strhne volant. Ten
je pak to kuře. No a tady byli oba jezdci ranaři, takže vznikly dva použitelné
a poučné filmy. Oni byli první a Frearsův a Hamptonův film měl daleko větší
úspěch, vyhrál několik Oscarů. A na Valmonta už příští rok nikdo nešel.
VIDÍTE, JÁ MÁM RADŠI VALMONTA.
Vážně?
Já si zase myslím, že je opravdu lepší ten druhý film. Miloš nenávidí, když to
říkám. Několikrát jsem u něj byl a on se večer najednou zeptal: „Nepromítneme
si Valmonta?“ No a já ho popichuju: „A co radši Nebezpečné známosti?“
VÍDÁTE SE?
Jasně,
kdykoli jsem v Americe a je to jenom trochu možné, tak se u něj stavím.
Poslední dobou to znamená zajet za ním do Konoušku, jak říká své farmě
v Connecticutu. Už se mu nechce ani jezdit do New Yorku, ale myslím, že se
doma nenudí. Jezdí tam za ním hrát mariáš třeba Lábus s Kaiserem nebo jeho
hoši Petr a Matěj. Kolem nich jsou výborný restaurace, kam jezdí s Martinou
na večeře, a kouká na televizi a hulí jeden doutník za druhým. Dřív se to
kouření snažil držet na jednom doutníku denně. A libuje si, že jak mu začíná
haprovat paměť, tak všechny nádherné filmy, které v životě viděl
několikrát, prožívá stejně intenzivně, jako když je viděl prvně.
A S JOSEFEM MAŠÍNEM?
Pepíka
jsem neviděl snad dva roky, naposled jsme se potkali v Los Angeles, když o
nich točili dokument a já v něm mluvil. Pepík je neskutečně vitální, pořád
podniká a pořád je někde na cestách. Taky jsme se párkrát sešli v Německu.
Jednou jsem ho v Mnichově provokoval: „Pojď, sednem do auta a zajedem si
do Plzně na pořádný český pivo! Hranice už žádný nejsou a já to nikomu
neprásknu.“ Ale on to okamžitě sestřelil. Je furt stejně zásadovej a nikdy tu od
svého útěku nebyl. Měli pro to s Radkem své důvody. Protestovali proti
tomu, že tu zůstala komunistická ústava, která se pouze předělala, že tu
hospodářské principy pro hospodářskej zázrak jako samotné hospodářství
rozkradli bývalí komunisti a estébáci a tak dále…
A NENÍ V TOM I STRACH Z PŘÍMÉ
KONFRONTACE S LIDMI, KTERÝM FATÁLNĚ ZMĚNILI ŽIVOT? ODSKÁKALI TO SNAD
VŠICHNI JEJICH PŘÁTELÉ, O RODINĚ NEMLUVĚ.
Oni
to takhle nevnímají. Brali to jako vojáci bojovou operaci. Voják bojuje proti
zrůdnému režimu a nesmí brát ohledy na ostatní. Jejich otec také bojoval proti
Němcům a riskoval, že se za to gestapo pomstí jeho rodině, což se taky nakonec
stalo. Jinak by nic neudělali. Milan Paumer, který se sem jako jediný vrátil,
ještě na stará kolena šířil protikomunistickou kampaň a čilou osvětu. Chodil na
besedy a ve velkém rozdával knížku Byly jsme tam taky od politické vězeňkyně
Dagmar Šimkové.
STĚŽEJNÍ DÍLA JSTE NAPSAL ANGLICKY, MÁ TO
VLIV NA VÝSLEDNOU FORMU? TŘEBA TY KRÁTKÉ VĚTY, STACCATO RYTMUS V „ZATÍM DOBRÝ“,
JE TO VLIV ANGLIČTINY?
Možná
jo, ale já ty kadence střídám. Potenciál krátkých vět jsem odkoukal
z románu Ragtime. Ten princip je jednoduchý, místo abych napsal „který“,
napíšu další krátkou větu. Pro rytmus těch stříleček mi to přišlo dobrý. Ale
třeba v Miliónovém džípu motám dlouhá souvětí, tam je to legato. Baví mě
to obměňovat a nacházet nové formy.
PÍŠETE IMPULZIVNĚ, NEBO SYSTEMATICKY?
Prózu
impulzivně, scénáře systematicky. Próza, to je podprahová věc, člověk se
dostane do určitého transu a jede, sotva zapisuje myšlenky. Kdežto u scénářů
víc kombinujete, to jsou úplně jiná pravidla, tam se snažíte diváka překvapit,
třeba promýšlím každou scénu z pohledu všech postav. To mě taky naučil
Forman a to se dá dělat třeba ve sprše.
ŘÍKÁTE TRANS. PROŽÍVÁTE VE CHVÍLI, KDY SE
PONOŘÍTE DO PSANÍ, JAKÝSI STAV BLAŽENOSTI?
Jo,
jo, to je výborný. Nejbližší věc k orgasmu, kterou znám a mohu komukoliv
doporučit.
D.J. STEVIE B. COBY COBY SECESNĚ LADĚNÝ DESIGN MIXOVÁNÍ U DVOU I VÍCE NÁLAD? TREFA S „D.J. Power Trax Volume 2“ (1990, Vienna a kompoziční sinusoidy elipsy psy a feny do maxi mixů snů)
1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09)
2. JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29)
3. CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN – Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09)
4. BUM BUM BOYS – Space Salsa (Sweap Mix) (2:45)
5. TECHNOTRONIC feat. YA KID K. – Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31)
6. FRESH WITH MC BRO – Boogie House (See You Later Mix) (3:03)
7. BUM BUM BOYS – (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25)
8. MYSTERIOUS ART – Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08)
9. MARTIKA – I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27)
10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12)
11. GANDALF – Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38)
12. ALYSON WILLIAMS – I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18)
13. KAOMA – Dancando Lambada (3:05)
14. KAOMA – Lambada (2:42)
15. ELKIN & NELSON – Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27)
16. LISA LISA & CULT JAM – Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40)
17. LIZA MINELLI – Losing My Mind (Extended Mix) (3:27)
18. MALCOLM McLAREN – House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04)
Fluidum plné siločar, zákoutí flamenca plná záhad, sad plný výsad, přísad, kosmetických návnad, kolik zkoušek dospělosti ovládá samuraj akrobat? Kolik koncertů rozezní symfonická show ze souvětí v jejím hlasovém fondu konverzuje Bohyně plodnosti s nápovědou v křížovce o cereální tyčinky pod nos Ti zaručí společnost její Jasnosti s barvou babího léta a jarní rovnodennosti vzlétáš k intimnosti k intimnosti plné siločárek, jsem půl a s ní chci rozvášnit párek zákoutí plná plodných chvil na vlnách nepotopitelných bárek u nepolapitelných motýlích koeficientů, period a jarem lákavých symbolik, kanárek ví, jak zabrnkat na struny té kanárkové Ostružinky Olinky u Ostrovů se zelenýma očima má smaragdová vládkyně, v Bretani i jinde Klenot mezi ženami, s rubínovou bystrostí, láká mě dívčí krev, adrenalin u červánků s pověstí fešandy na výlety na exkurze na naturel, na živel s Pomněnkama, nejen intervenčníma hláškama býčíma Egri Bikavér, krasobruslařko s chromozómy v tanci jako krátce i po padesátce disponuje královna veselí Katarina Wittová Vy jste Legenda ve hře jak Dominika Cibulková a z Wimbledonu přihrávkami nešetřící grácie poselka Popelka Kvitová já prchám všem mrchám, Figarova Svatba je i stavba, kde Múza je hradba a prima zoom gradující sadba okrasné jablko nespadne nikdy daleko od stromu, Vaše periodická soustava rozumu netíhne do síně slávy konzumu Salvador Dalí by Vám hraběnko Olinko geometricky podal přípitek v číši vrchovaté periodické kosmické koncentraci aperitivu alternativu pro jedničkami posetý kalendářní scénář: parketa paní oliv a medu Olinka: kaleidoskop v sukni odraz superlativů HAPPIEST ♥ GIRL Není nemoc a nepoleze v době červánků na oslavný megalit pro zamženou Kutnou horu není hladová a nemusí se dělit s Vikingem ječivým espritem po půstu o šťouchanou bramboru není lakomá a srdečností ve velkorysosti vyčnívá jak u keře jeřabinka s vůní Olinka z celku není cirkusová, je nezkrotná a neposlouchá licoměrnou a až příliš pomýlenou velitelku není svízelná, je číselná, tyká si s údaji a já ji beru jen jemně funkčně do dlaní za Manželku ano moudré slovo moderní ženy usadí pecivály na prdelku, fešanda jak Vy i Jirku Hanzelku já poslouchám šťastnou vědmu, neposlouchám užvaněnou rádoby premiérku já se zvednu a pohnu i s ní a zatočím jí zlehounka jako glóbus točitelku život je tak hezká forma whirlpool s kupou prádla pro pradlenku šťastná kombinace rošťandy a devětsilu na bowlingu obrátí vzhůru nohama kuželku snad jí nevylekám jako větší energický šanson Tornádo Lou pro postřeh i v parku veverku lamač ledů Jirka není torpédoborec, odvážlivec s něhou Pegasů probudí soustavu čísel tak už pozvi dál partnerku můj svět jest láska kypící tak pulsuje a proudí a odmění s požitkem stereo zkoumatelku Vyzývatelku i šoumenku, já jí poděkuji s ozvěnou za recesi – za špás životní družky u Staré koruny teče pivo proudem, u Jirky chuť ostružin do Berušky Slunečnice na zeď od Moneta nebo od Vincenta? koule pro ni od Mozarta, sonáty od konkurenta ztepilá magnetka yeah elita Olga, úroda vždy rozkvetlá v zahradách tančí sladší než pohádková Maruška Max Švabinský by pro ni chrlil samé elixíry, zasněný hlas odpřisáhl by i foukač kouzel do skla: Waldemar Matuška Walt Disney by o ní vykouzlil víc, než hvězdné války nicotné epizody šarmu a kyprou vypravěčskou grotesku yeah znamenité atrakce u chrámu do daru života, že neslzíte ani hromy domy pamětnic ze stesků od blesků T LA ROCK by kecal, až by jí ukecal, ať udělá v sadbě slov svůj sloh plný vloh chytlavou prominentní hitovku tohle je Vaše šance Slunečnice přespolní Olinko, jeďte naostro a vypolstrujte sluneční duhu jako svoji dvojí duhovku labutí píseň je odvážná Olinka a její dar jas – dobře situovaná diva pod sluncem, ne drobná zničující uličnice je příjemný model šalvějová roštěnka, já rošťák, s kadeřemi inspiruje intuice u nejedné kadeřnice na galantní účesy dámy žádnej punk, na ulicích vždy silná stránka silná čokoládka vzrušení i nošení dobrodružná s časem pro dobrodruha, vybírá si talent, ne lenošení
Já nejsem „parou vzad“ ani nemotorné motovidlo totiž cyklus přednášek à la cirkus jirkus paroubek a Vy nejste křeč, ani křehká Petra, leč Kleopatra mazaná vazelína slušivá matka na dotek i na šroubek nezastavitelná autorito Afrodito, moje maturito, vyšší cíle natur podomácku svůdná a ještě svůdnější nápisy pro čmeláka Umberta Eca beruško i superrychlá sanito: hraběnko Olinko, mohu Vás přirovnat s levandulí i s precisní kraslicí tak dojemnou skořápkou identito princezno Leio s režisérem Lucasem, moje nenahraditelná Múzo s důkazem že Vaše ženská zbraň je populární vrchol aktů s ocasem, kdy rozumy zesílí a nešílí rázem akrobacie v kontaktu s vysněným Rájem, Vy trampolína, já za letu vlastnost sexy chytrolína Julese Verna vidění tak trochu nenachytáte jako květinový nektar lechtal a chechtal chemickou vazbu, totiž celkový elaborát výnosného včelína Vy jste jehla, já jsem nitka, Vy dekorace a ani Burda nemá takový střih, jako svede spíchnout jen Vaše vynikající vizitka svou erudicí nenudící a křehká, křupavá píseň štrůdlová je jasný pojem mezi haute couture a konjunkce funkce, jež nosívá Elitka proto vnímám Váš jupí terén, Jupiterův snadný jupíček dortíček hoříme výkonem dvou svíček milá oslavenkyně Corpus a Krém, Golem a šém, ovoce a jasná deklarace: vitamíny dvou zlatíček chutnající jako v hotelu Bílá růže, vídáte sněhové vločky, taky jednu Okrouhlou u Boskovic žádný Eskymák Vás nepobaví víc než počestný partyzán s pivní pěnou na bradě na hradě na zámku i zámečník v podzámčí Lobkovicz pojďme jako Karel Gott a Lady Carneval rozdovádět sál, salón a balón, „vrchní prchni!“ žádný vítr není tak od fénu vlahý jako můj instinkt nahý pod vlivy feny víc chic, tak se nejprve nadchni a pro komplimenty svého komplice se plná jara Olinko nadechni Listami dýcha rastlina, kto verí, dýcha snením. A človek vstal a šiel. Šiel cestou – necestou, šiel rokom, dňami vydláždeným, od jaslí do jasiel, k velebe vecí tvárou padal bez hlučných modlitieb. A keď raz stretol koho dávno hľadal, nad ruky skloniac tváre ovál, na cestu sadol si a ako dobrý chlieb s velikou nádejou si srdce rozlamoval, hovoriac: Toto je moje telo, toto je moja duša, toto je moja krv. Prijmite. (MILAN RÚFUS)
PJOTR FIALA Z MŇÁGY A ŽDORPU, JEHOŽ PARTA VYDALA NEOBYČEJNĚ OPTIMISTICKOU DESKU UŽ PŘED OSMI LETY, JEHO TELEVIZNÍ POŘAD LADÍ NELADÍ JE TAKÉ OBČAS HAPPY ÚKAZ, UVIDÍME, JAK NA TOM BUDE SÁM LEGENDÁRNÍ ŘÍZEK Z VALMEZU.
MARTIN KRUŠINA, FILTER 2008:
CO MOMENTÁLNĚ NEJVÍC POSLOUCHÁŠ?
The Cure. Máme všechny alba, různý živáky a výběry rarit, DVD. Hrozně moc se nám páčil ten pražský koncert a kdyby to vyšlo, zajeli bychom si na ně v létě do Ameriky. Na pořádnej vejlet all inclusive.
JAKOU PÍSNIČKU SI NECHÁŠ ZAHRÁT NA SVATBĚ / POHŘBU?
Na svatbě mi hrála Mňága, brali jsme se během koncertu v karlovarském klubu Rotes Berlin. Pohřeb ještě stále nemám promyšlený…
NA JAKÉM KONCERTĚ JSI NEJUDATNĚJI ZAPAŘIL, VÍŠ TO?
Na koncertě Slepého střeva, jehož jsem byl členem, v roce 1983 v hospodě na Dolní Bečvě. Seděl jsem u kamen a chlastal s kamarády z kapely pivo a vodku. Teprve když jsem se po pár hodinách šel vychcat, zjistil jsem, že odehrát koncert nebude jen tak a že ve stoje to rozhodně nepůjde. A nešlo.
Jinak jsem si strašně užil kdysi za komančů na Nico v hospodě za Brnem nebo když jsem poprvé viděl na nějakém fesťáku Fixu nebo jsem čučel z pěti metrů na Boba Dylana a sral blahem nebo jsme teď trsali na The Cure a já jsem se bil do hlavy, jak jsem na ně mohl zapomenout a když se Robert Smith přiloudal na pódium, ječel jsem: „Jéžiši, to je fakt on, to je on!!!“
JAKÁ HUDBA TI TOTÁLNĚ LEZE NA NERVY?
Mrtvá. Nudná. Bez názoru. Tupá. Bez nápadu. Recyklovaná. Pseudotakytaktymoderní. Okopčená do posledního heknutí. Připosraná. Bez rajcu. Odhadnutelná. A ještě k tomu zbytečně drahá, nadhodnocená.
KDO TI VISEL NA ZDI, KDYŽ TI BYLO PATNÁCT A PŮL?
To jsem ještě věřil, že naši zemi zachránila Rudá armáda Spásy před kapitalistickým otroctvím, a znal jsem jen skupiny, které se probily přes železnou oponu a mou tupost až ke mně. Měl jsem ale z polského časáku vystřiženou fotku disko kapely Eruption, kterou jsem miloval kvůli písničce I Can´t Stand The Rain, kterou jsem slyšel na dovolené v Bulharsku v autobusu cestou z vlaku do kempu a posral jsem se z toho.
MÁŠ OD NĚKOHO PODEPSANÉ CÉDÉ?
Od Davida Byrne z Talking Heads. Vetřel jsem se na tiskovku v tom vysokém hotelu u Nuseláku a zíral na svoji modlu, jak s kamenným ksichtem suše odpovídá na povětšinou ne moc věcné dotazy a otazníky.
KDYŽ SE ŘEKNE DANIEL LANDA, VYBAVÍ SE TI ŠUM HOŘE Z ROZUMU ČI VÍC SWISTU ŠTĚSTÍ NEŽ ROZUMU…
Daniel Landa. Rozporuplnej chlapík, kterej se tak motá, až je mi sympatickej. Asi má na něj dobrý vliv jeho manželka, bych řekl, pozoruje celý ten humbuk jak hamburger z fakt velké dálky konzumentky popcornu.
KTERÁ ZPĚVAČKA TI PŘIJDE NEJVÍC SEXY?
Chtěl jsem být vtipný a napsat Alice Cooper, ale nechci se dotknout všech těch fakt sličných a příjemných holek, které se motají v hudbě…
JAKÝ MÁŠ NEJŠÍLENĚJŠÍ ZÁŽITEK SPOJENÝ S HUDBOU?
Výslechy na StB a tlustou složku s našima textama na umakartovém stole. Najednou mi došlo, že dvacáté století je fakt stoletím elektrické kytary a že se jí bojej i komouši se všema těma milicema, policajtama, obuškama a kontrolou skoro nad vším.
ZA KTEROU MUZIKU, KTERÁ SE TI LÍBÍ, SE STYDÍŠ PŘED SVÝMI PŘÁTELI?
Za žádnou. Mí přátelé mě znají a ví, že jsem blázínek. Mám mnoho hudebních úchylek, občas ulítnu na brutálním deathmetalu, někdy si do omrzení pouštím Duran Duran – Vertigo Do The Demoliton (Mantronix Master Mix). Zuzana Labuťová tvrdí, že všechno, co poslouchám, je pomalé, ale není to pravda. Jsem daleko větší pošuk, než by bylo patrno z hudby, kterou sám hraju, ale to už je fakt moje věc, moje sranda navíc :)
21. března oslavil první jarní den i noc jen Large Professor své narozeniny
https://www.youtube.com/watch?v=JxO_IC9rNXY
҉ ѽ ͏ ® ʥ Ѿ ᴥ ₯ FERENC LISZT FUTURISTA I JARNÍ ZVUČNÝ A VÁŠ TURISTA... ☼ 22.10.1811 DOBORJÁN ۞ 31.7.1886 BAYREUTH Ferenc Liszt futurista – tedy jenom ne žádná zrezivělá forma rezidenta třímajícího jen aplikace s pozlátkem a netušícího vytříbenost průvodce s poezií, ne zbytečná holá existence bez magické špetky jen s naškrobenou účastí – ne tak častý bolestín, ani časté povrchní „přetrhdílo“ švihák lázeňský – on je oproti tomu nehasnoucí hodnota domény zlatým duchem zvýrazněná, žádné pozlátko pro ošidné – žádné kočičí zlato (citoslovce jen zabarvené ve zvuky jako kuki, nebo prošlý kurýr s prošlými noky nebo co to vlastně je?) „mé-é-é“ neetické kůzlátko – jeho oslňující zjev 19. století uměl ozářit hudební nebe celé Evropy. Jako v jednadvacátém století se to daří jednomu stěžejnímu DJ zvanému David Guetta, jakby také ne, když se s mixážním pultem vůbec nesere. Také naše pidi země tleskaly jeho umění. Když ulehl k posmrtnému spánku, napsala Eliška Krásnohorská: „Hle, zřítil se meteor! Teď zhasl v dálce – ale v kraji českém proň provždy plane světlá paměť, vděk i žal!“ Byl výjimečnou konstantou šíří svého formátu, mnohoznačností, ale i rozporností. „Příroda ho uhnětla v záchvatu nádherného rozmachu,“ napsala matka Lisztovy švýcarské žačky Karolina Biossier. Liszt poskytl mnoho podnětů k romantickým představám o životě. Měl velké úspěchy na koncertních pódiích i u žen; v jeho životě došlo k překvapivým zvratům, které si mnoho lidí nedovedlo vysvětlit – například přijetí nižšího svěcení, které tak ostře kontrastovalo s představou, jakou si o něm vytvořila široká veřejnost. To vše způsobilo, že se Liszt stal osobností, která byla neustále středobodem společenského zájmu. Zrodila se postava takřka legendární. Mnohé z jeho života svědčí o tom, že byl umělcem hluboce filozoficky orientovaným a sociálně cítícím. Měl ušlechtilý vztah ke svým současníkům a k jejich tvorbě – k Berliozovi, Wagnerovi, Griegovi, Borodinovi i našemu Smetanovi (Litomyšl, Nové Město nad Metují, i Plzeň jeho ideálů vzpomíná). Dal se plně do služeb pokrokových hudebních ideálů, inspiroval a rozvíjel rodící se nové principy hudebního novoromantismu a napomáhal k uplatnění novátorským dílům. PAGANINI KLAVÍRU Byl největším pianistou 19. století a pronikavě zasáhl do vývoje klavírní hry i do samé techniky klavíru. Přisoudil tomuto nástroji kouzelné poslání: vyjádřit duši a cit jednoho člověka a tím spojovat mnohé posluchače bez rozdílu jejich naturelu. Chceme-li charakterizovat Lisztovo místo ve vývoji klavírní hry, není nadsazený výraz revolucionář klavíru, a máme-li na mysli jeho klavírní techniku, nerozpakujeme se vrátit k dobovému, dnes už banálně znějícímu termínu Paganini klavíru. To zpíval snad zlatý slavík Karel Gott na uvítanou návštěvnic nejen do ložnic úhledného páru vábitelsky v Gottlandu: Mít talent co měl Paganini / Snad bys ty sám mi trylky hrál. / Mít talent,co měl Paganini / S houslemi sám bys v dešti stál. / Já bych stál tam v centru autostrád / A hrál ti dál své věčné / Mám tě rád, mám tě rád. / Mít talent, co měl Paganini / Šel bych pod tvůj balkon hrát. Byl dobyvatelem koncertních hal, kde klavír nabýval pod jeho doteky orchestrálního charakteru, jako když Tim Simenon hravě zvládl vyšít orchestrální remix pro islandskou princeznu Björk na singlu k hudbě pro film – lahůdku nazvanou „Play Dead“. Osobní působení na posluchače tvořilo přitom neodmyslitelnou složku jeho uměleckého projevu. Dobře to vystihl Robert Schumann, když řekl, že Liszta je nutno nejen slyšet, ale i vidět. Charakterizoval ho jako „nejsmělejšího klavíristu naší doby“ a napsal, že „posluchače povznášel a ovládal jak chtěl. Tuto sílu k podrobení publika, schopnost pozvedat je, unášet a nechat klesnout zpět nenajdeme asi u žádného umělce.“ O osobnosti Ference či Franze Liszta se někdy ještě udržuje domněnka, že byl kosmopolitního smýšlení a působení; posiloval ji jeho nejasný původ. Podle starších, zejména německých biografií měl Liszt německé předky a jeho maďarský původ nelze ničím doložit. Z nových výzkumů maďarských badatelů vyplývá, že historická skutečnost není tak jednoznačně daná, neboť se jim podařilo vyčmuchat z otcovy strany Lisztovy maďarské předky. Nejslavnější potomek rodu Ferenc se narodil 22. října 1811 v malé vesnici Doborján v tehdejší župě Szopron. Dětská léta prožil v prostředí maďarského venkova, doma se hovořilo německým akcentem a gramatikou. Otec Adam Liszt byl důchodním Esterházyovského panství a prvním chlapcovým učitelem. Po několika veřejných vystoupeních začal malý Ferenc v roce 1822 se studiem ve Vídni u Karla Czerného a odtud odešel v následujících sezónách do Paříže, kde se stal žákem Antonína Rejchy. U obou těchto pedagogů profesionálů českého původu získal dobré předpoklady k vývoji pro další vzdělávání se. Stržen červencovou revolucí roku 1830, načrtl Liszt v Paříži Revoluční symfonii, k níž hodlal použít motivů z husitského a protestantského chorálu a z Marseillaisy. V tomto pohnutém okamžiku vpřed se hlásil k myšlence vyslovené filozofem Félicité de Lamennaisem, že „obrozené umění znamená umění sociální“. SKLADATEL A DIRIGENT, KTERÝ NEPOTŘEBUJE ZNAMENAT OŘEZÁVÁTKO V intenzívně prožívaném životě, jehož radost, ale i starost se mu předčasně odkryly již v chlapeckém věku, přicházejí brzičko chvíle, kdy si Liszt dost dobře uvědomuje, že koncertní činnost, fyzicky i psychicky značně náročná řehole, mu trvale nedokáže přinést vnitřní uspokojení. V dopisech svým přátelům se nejednou zmiňuje o únavě ze života velkého světa a projevuje obavy, zda žije opravdu užitečným životem a není-li mu souzeno hrát trvale roli světoběžníka a bavitele salónů. A to se teprve píše rok 1837, kdy stojí na počátku své závratné kariéry klavírního virtuosa. Liszt však nechce být pouhým stájovým pinčem a atrakcí vyšlechtěnou pro šlechtické a měšťanské salóny, a proto se – o deset let později – zdánlivě náhle a k všeobecnému překvapení rozhodne vzdát tolik obdivované a nepochybně i lačně záviděné mety prvního klavíristy Evropy. „Nastal pro mne okamžik,“ píše výmarskému velkovévodovi, „abych protrhl kuklu virtuozity a ponechal volný vzlet schopné myšlence…“ Hodlá se usadit ve Výmaru a zcela se věnovat komponování a dirigování. Je si vědom toho, co tak výstižně vyjádřila Gœthova a Beethovenova přítelkyně Bettina Arnimová, když bouřlivě oslavovanému klavíristovi řekla: „Mezi těmi, kteří tě oslavují, je málo těch, kteří ti rozumějí.“ Než však dospěje k tomuto životnímu předělu, Liszt křižuje Evropu a hudební veřejnost je nadšena jeho uměním a ohromena nevídaným vzestupem. Neméně ji vzrušuje a nedá spát Lisztův privátní život, v němž tak ohromující roli zásadní partie hrají ženy. Silně citově založený Liszt prožívá havaj s ideální přílivovou vlnou a vždycky všechno s chutí naplno – své umění i své lásky. Jako čtyřiadvacetiletý mlaďoch playboy se zamiluje do hraběnky Marie d´Agoult (o šest let zkušenější samice), ta opouští svého manžela a odchází s milencem do ústraní ve Švýcarsku. Liszt se na čas vytratí z koncertních sálů a prožívá chvíle intimních slastí více než Lawrence Sanders; trvalou připomínkou lásky jsou vedle klavírních skladeb jeho tři děti, z nichž dcera Cosima se později stala spokojenou ženou Richarda Wagnera. Nebyl by to však Liszt, kdyby natrvalo podlehl idyle venkovského nerušeného zátiší. Tento velký umělec s krví tuláka po hvězdách snílkově v oblacích nevydrží na jednom místě, neklidný duch ho zavede od města k městu a sám si někdy není jist, kde je vlastně jeho pravý domov. Je v Paříži, Ženevě, Pešti, nebo ve Výmaru? Poradíte? Jak to řekl Hector Berlioz? „Z hudebníků jsme myslím my tři – Liszt, H. W. Ernst, houslový virtuos původem z Brna a já – největší tuláci, které kdy vyháněl z vlasti neklid a touha po neznámu.“ Liszt zahajuje novou kapitolu svého života předlouhou šňůrou koncertů po evropských metropolích. Cesta ho tentokrát přivedla i do Pešti. Příjezd do rodné země po mnoha letech je triumfální, maďarský lid ho vítá jako velkého umělce a národního hrdinu, oprávněně. Na projevy úcty a díků odpovídá Liszt francouzsky, protože maďarštinu ve velkém nezvládá. Hlásí se však k maďarské národnosti, považuje se za „věrného syna maďarské vlasti“, jak to napsal na autografu hlavního cyklu Maďarské národní písně. Zachovala se i další jeho písemná prohlášení tohoto druhu a významu. Vztah k uherské vlasti vyjádřil Liszt také svým skladatelským dílem. Hledal inspiraci v maďarské lidové tvorbě i ve svérázném projevu potulných cikánů; tak se zrodily jeho četné kompozice v „uherském stylu“. Uherská rapsodie (není rap a sodovka kámo) patří k nejznámějším, ne však k nejlepším jeho skladbám. Jeho vlastenecký cit vyjadřují rovněž Maďarské historické portréty (Magyar arcképek), jimiž vzdal hold významným osobnostem maďarské chvalné minulosti. Osudová je Lisztova cesta do Ruska v roce 1847. V Kyjevě se seznamuje s kněžnou Carolinou Sayn–Wittgensteinovou, která ho zaujala natolik, že se rozhodl spojit s ní natrvalo svůj plodný život. Teď už definitivně zakotvil ve Výmaru a věnuje se komponování a pedagogické činnosti. Výmar nabývá zvuku prvořadého evropského hudebního centra, odkud pronikají do světa Lisztovy myšlenky o programové hudbě a šíří se hbité zásady moderního hudebního dramatu, jak je reprezentují opery Richarda Wagnera, které Liszt zavádí (zahajuje s pozdravem) na scénu výmarského divadla. V roce 1858 se Liszt vzdal postavení kapelníka a odešel z Výmaru, ale po letech se opět vrátil a dělil svůj čas na střídačku mezi Výmar, Budapešť a Řím. Lisztova osobnost přitahovala do Výmaru mladé skutečné umělce z Evropy i ze zámoří; stávali se šiřiteli jeho tvůrčích ideálů a někteří i jeho žáky. SVĚDECTVÍ POCTIVÉHO ŽÁKA Když bylo Lisztovi třiasedmdesát let, podzim již zahájil zimu s vlněnou čepicí, navštívil ho ve Výmaru mladý vídeňský pianista a vyslovil přání přednést mu svou hru. Adept klavírního umění se jmenoval August Stradal. Nebyl odmítnut, vykopnut ze schodů, dostalo se mu příležitosti zahrát a Liszt ho přijal mezi své poslední žáky. Díky Stradalovi si dnes můžeme Lisztovu osobnost a zejména poslední roky jeho života osvětlit z úhlu méně obvyklého. August Stradal se narodil 17. května 1860 v Teplicích v rodině advokáta. Vyrůstal v muzikálním prostředí, neboť jeho otec byl zanícený hudebník, uši používal k čemu je libo, po němž zdědily hudební vlohy všechny jeho děti, nejvýrazněji však nejmladší August. Po absolvování gymnázia odešel mladý Stradal za studiem práv do Vídně, jak to vyžadovala rodinná tradice, i když hudba byla jeho srdci mnohem bližší libůstka. Stradal se zdržoval v blízkosti Ference Liszta od ledna 1885 až do jeho úmrtí posledního červencového dne 1886. Společně s několika dalšími žáky byl Lisztovi průvodcem, energetickým a poetickým sekretářem, opisovatelem i interpretem jeho nových skladeb. Mohl proto později zveřejnit autentické vzpomínky na svého velikého učitele a přítele. „V Budapešti jsem se s Lisztem sblížil, jak to jen bylo možné,“ vzpomínal Stradal. „Přicházel jsem k němu každé ráno, abych mu napsal dopisy, přepisoval jeho skladby pro tisk a obstarával, co bylo třeba.“ Ze Strádalových vzpomínek vyplývá, že u Liszta nelze v pravém smyslu hovořit o vyhraněném pedagogickém systému, chaos mu byl s improvizovanými móresy bližší taktikou. Působivost jeho učební metody byla především v osobním příkladu, v tom, že Liszt studentovi skladbu předehrál. Liszt vyžadoval plastičnost, čistotu a srozumitelnost přednesu, zpěvný tón. Když někdo hrál nečistě, říkal: „Perte si laskavě špinavé prádlo doma, ke mně s tím jak lempl nechoďte.“ Vedle zpěvnosti vyzdvihoval bohatost citu a vznešenost tónu. Stradal vyjádřil názor, že jako profesor konzervatoře by Liszt sotva měl pedagogické úspěchy. Když vyučoval na hudební akademii v Budapešti, jeho působení nepřineslo kýžené výsledky. Žáci, ač vybraní, nebyli na výši géniů a Lisztův osobitý koncept u nich nenalezl pochopení převládaného IQ. Liszt si postěžoval, že například v roce 1880 z patnácti pianistů v jeho třídě bylo sotva čtyři nebo pět vynikajících absolventů not. Liszt se snažil přijímat do „zácviku“ jen technicky a umělecky způsobilá individua a výjimečné talenty. Přicházeli do Výmaru, Budapešti nebo Říma, aby se u Liszta učili chápat, cítit a vidět hudbu jako vyšší poslání a v nejširších souvislostech se všemi formami umění. Při velkém množství uchazečů, kteří se hlásili z celé planety, nebylo ovšem možné zabránit tomu, aby přicházeli i takoví, kteří byli pouze okouzleni Lisztovým zjevem a věhlasem a snažili se víc o napodobování než o tvořivý přístup. V pozdních letech zaplňovalo Lisztovi veškerý volný čas komponování. Zanechal početné dílo, okolo jednoho tisíce skladeb, mnohé z nich jsou však jen novými verzemi starších prací, myslíte si tedy, že to mělo cenu jako remix dneška? Většinu z nich napsal pro klavír, který dokonale znal, a proto také mezi těmito skladbami nalézají dnešní interpreti díla dosud živá a působivá. Trvale jsou na pořadu dne i jeho klavírní koncerty a některé symfonické básně. Tato nová symfonická tvorba jako nositelka určité básnické ideje konkrétního obsahu (symfonie Dantovská, Faustovská) je spjata s Lisztovým jménem. Lisztovy skladby byly často předmětem kritiky, ironických poznámek i útoků nejapných blbounů. Liszt však za svá díla nebojoval, nepolemizoval veřejně s odpůrci a říkal: „Já mohu počkat, co a jak.“ Až koncem života se změnil jeho poměr k vlastní tvorbě. „Zatímco v dřívějších letech se Liszt jen zřídka staral o uvádění svých skladeb, ba často dirigenty od toho zrazoval, v posledních letech byl šťastný, mohl-li je na koncertech zaslechnout. Zdálo se mi, jako by se v předtuše blížící se smrti zubaté chtěl ještě poohlédnout za svým veledílem,“ vzpomínal na mistra Stradal. Liszt byl až do sklonku životu brilantní pianista, ač už pravidelně nehrál a jen občas zasedl za nástroj, aby něco kulantního přednesl svým žákům. Stradal uvádí, že slyšel nejednoho slavného umělce hrát ve vysokém věku, ale jejich projev byl už poznamenán ochabnutím některých smyslů. Kdysi vynikající houslový virtuos Joachim hrál dokonce falešně. Lisztův přednes, jak jej znaly tisíce posluchačů, zůstal však téměř neposkvrněn. Umělcova tvůrčí vitalita byla obdivuhodná a publikum stále znovu fascinovala. Liszt hrál bravurně ještě v roce své nehudební smrti, v lednu 1886, na koncertu svých skladeb, který v Římě uspořádali jeho žáci. Na jaře roku 1886 odjel Liszt do Paříže a Londýna, aby byl přítomen uvedení svých skladeb a aby – v soukromí – potěšil hrou své ctitele. Tentokrát ho nedoprovázel Stradal, a proto tím větší bylo jeho zděšení, když Liszta znovu uviděl. Liszt byl neobyčejně vyčerpán a musel být přenesen z kupé vagónu do vozu. Byl téměř slepý – oční zákal pokročil – a nohy mu otekly až ke kolenům, ale s neskrývanou radostí vypravoval o velkých úspěších své optimistické hudby. Přinesly mu velké zadostiučinění a byly hojivou náplastí na křivdy a zapomínání, jež na sklonku života pociťoval v mezilidských vztazích. Když August Stradal přijel koncem července do Bayreuthu, aby Liszta doprovodil do lázní Kissingen, kde hodlal podstoupit namáhavou léčebnou kúru, nalezl ho blouznícího ve vysoké horečce. Liszt nejmilejšího ze svých žáků už nepoznal.
Já jsem třeba žákem ctnosti od papalášů rocku a popu Plastiků: Ivan Martin Jirous Magorovy labutí písně (Litoměřice, Ostrov, Valdice lapák 1981 – 1985): Ptali se svaté Cecilie na nebi andílci: Opravdu se Ti líbí jak hrajou Plastici? Za to jak krásně hrajou za jejich Pašije Pán Bůh je zvláštní branou do nebe vpašuje a k tomu ještě nezapomeňte na to připomenout si andílka klepajícího si nevinně na čelo a Ivanův upřený pohled s úsměvem vědoucího přednašeče, to vše nakresleno tečkovanou technikou od Emila Šourka… Jan Borna, Na dosah, 2011 (publikováno v učebnicovém kalendáři pro září 2013, ne tedy pro březen 2016) … (poetika) Hodně básníků mě vykradlo dřív, než to napadlo mne. Mám plnou skříň těch zlodějů a od jejího úpatí krmím své fantazie, oškubané koroptve.
Tři myšáci popíjejí v baru a chvástají se, kdo je odvážnější: První: „Já, když najdu nějakou nalíčenou pastičku, tak vzpírám předními nožkami pružinu jako ve fitnesscentru“. Druhý: „To nic není. Já sbírám jed na myši, roztluču ho na prášek, rozpustím ho ve vodě a pak si to píchám do žíly“. Třetí myšák dopije sklenku a říká: „Už mne ty vaše báchorky nebaví. Jdu přefiknout nějakou kočku!!!“
https://www.youtube.com/watch?v=zGJaA-0sLBc
ČERVÁNEK HRABĚNKA OLINKA JE MŮJ PLEZÍR I DRAHOKAM ŽITÍ Mistryně celého revíru z plezíru vydá se ke kočičímu kočímu pro nevinně vybarvenou jarní Avantýru a kulturní elegance už nejen samotně harmonickou Ódu radostně do kódu klape nám dvěma nadmíru tam kde sídlí nahořklý Gambrinus, nepotrvá věčně oslazený incognito prozrazený génius tam kde se zapškle zapírá hořce hozený pohled optikus, nezapře se sladce výjimečný vkus Vás láká ven svůdně klid i konsensus, i když nejsem útočnický brigádník Jiříček pro Juventus v září neodoláte jak vlídný pan Sírius, s pejsky na vycházce jste Míza i Múza, „vyvenčeme čau čau vyvenčus“ jestli je Bonsai Japonská symbolika úrodnosti a kypré mladosti jestli je elita pro mnohé elitou s pěstováním přírodních svěžestí jestli exceluje Dáma kus, kterou krášlí pro druhé vegetační úprava pak je hraběnka ve Vašem podání bohyní víry, že nemá plané kusy keramiky ani drobná glazurová únava protéká jen pod mým mostem, postůjte vedle ní, i když se nejmenujete paní Úhlava, paní Úslava, paní Radbúza, slečna Mže, ani pokaždé zabahněná Borská přehrada protože zkušenost rozváděnou doširoka brousí takzvaně zájem, emoce neplní pošetile představa Vaše dokonalé etapy v setkávání záludností se záhadou metafyzicky předpokládaných úspěchů já nejsem čahour ani žahour, jen koláček ke kávě a k medu snadno úsměv hostující útěchu jste žihadlo, já švihadlo, a Vy ovládáte naše obě poloviny mozku a usměvavou pohádku jako jubilejní divadlo druhého pátý nebo desátého první, jste dvě ku jedný posledního srpna vyprodáno u lukrativní kasy počitadlo když jsem lamač dívčích srdcí, přiznám se, že nebudu Váš pouťový kostitřas nemusím žádnou přesvědčit, co je příslibem pro hosty na okraji metropole i v prostředku pro mašinku depo Hostivař mě zajímá, kde leží noblesní Apríl, a na čem každý večer se mnou o pět ran do klobouku bosa slastně šťastně usíná je t´aime (moi non plus) line se echo po zámecké aleji, zavětříte už s předstihem jaro všech sezón, jak si hladce počíná Olinko jsem Váš kočí, pulsujme naši komiku v Koníku, prostě chtěl bych zůstat s Vámi na šachovnici ve výhodném tažení Vy udivujete Divotvorně opulentní snažení, já pronásleduju každou abstrakci i sytě vybarvené povyražení jestli excelujete, budete navždy perspektiva, i já mám páru jako stoletá nepochroumaná lokomotiva vymoženost uchvacuje krasojízdou s jízdenkou i bez: do jízdy nasedat do kupé poezie nesmí Protiva pod saharskými Tuniskými obláčky vysedává beduín, hledí si stínu pod zákrutou serpentýn Exupéry slítnul s vitalitou pod nápory meluzín, pestrou zemí uhání vykrmený divoch Michelin kdo je Vaše balada o Nekonečném příběhu, sen na draka Falco, tak nekonečně působivá Fialko? šéfko velmi vnadných ikon módní kompozice tvůrčí metody jedním dechem sehraná jarní píšťalko FIALKA Vyrostla jsem v trávě. Byla jsem malé poupě a ještě jsem nevěděla, jak to kolem nás vypadá. Věděla jsem jenom, že tady roste moje maminka a dvě sestřičky, že máme pět listů a čtyři kořeny. A pak jsem věděla, že fialek je tu hodně, protože večer všecky tak voněly, že rosa z toho byla tak dobrá a slaďounká, až mi maminka musila říct, abych tolik nepila, že mě bude bolet bříško. A tak jsem tam tu poslední baculatou kapku nechala, i když mi to bylo líto. A že ta rosa byla tak dobrá a já jsem se cpala, rychle jsem vyrostla a maminka mi řekla, že bych se měla rozvít. Bylo to jednou večer, když všechny fialky voněly ještě nějak víc než předtím a nějak jinak než předtím, když se vzduch třepotal a měsíční paprsky se nám nasypaly do trávy, že bylo světlo jako ve dne. Toho večera mi tedy maminka řekla, že přišel čas, abych se rozvila. „Dobře se vyspinkej,“ řekla. „Zítra tě musím vzbudit dřív, budeš se muset učesat a vyžehlit.“ Jak jsem o tom přemýšlela, trochu jsem měla strach a ani se mi ta rosa nezdála být tak slaďounká a ani ta kapka tak baculatá, takže jsem ji tam nechala a ani mi to nebylo líto. Ráno jsem otevřela oči. Maminka mi pomohla učesat se a vyžehlit. Když jsem byla upravena a maminka řekla, že je všechno v pořádku, rozhlédla jsem se kolem. Náhle jsem zvedla oči a vtom jsem načisto ztuhla leknutím. Nade mnou se rozprostíraly obrovské ruce zahnuté na koncích jako velké špinavé nehty, jaké měla ta čarodějnice, co mi o ní maminka vyprávěla pohádku. A ty ruce vrzaly a stahovaly se a zase roztahovaly a starý kmen něco bručel a huboval mravence, co se po něm šplhali nahoru. „To jsou větve, holčičko,“ řekla mi maminka. „Kmen je mrzutý a pořád se zlobí. Nemáme to tu s ním lehké, ale co se dá dělat.“ Mravenci si z toho zlobení nic nedělali a vyplazovali na větve jazyk, zalézali do kůry kmene a lechtali ho a on se zlobil ještě víc. „Není tu hezky!“ řekla jsem s pláčem. „Maminko, vůbec tu není hezky a já se nebudu koukat a nebudu vonět. Já se nechci dívat na ten rozvrzaný kmen, co se pořád zlobí. Nemám ho ráda. Nechci ho vidět.“ Plakala jsem, že mě maminka ani sestřičky nemohly utišit a sbalila jsem lístky, ještě k tomu jen tak halabala, záhyby nezáhyby, zmačkala jsem všechno, co maminka tak pracně vyžehlila na schovala jsem hlavu až k zemi. „Co to je?“ řekla moje větší sestřička. „Kmen je protivný. Nic pěkného neříká, je to takový kmen, co nikoho nepotřebuje a nikoho nemá rád. Ten nikdy hezky nemluví, zřejmě ho to nikdo nenaučil, ale z toho si nic nedělej. Nás fialek je tu hodně, my si tady krásně voníme, přes den nám svítí sluníčko a večer měsíc, to je krása, to jsi ještě neviděla, mravenci si tu hrají a jsou pořád veselí, no a ten jeden mrzutý kmen, ten si tu bručí, ale my si ho nevšímáme.“ „Nelíbí se mi tu. Nevidím sluníčko svítit, větve se nade mnou roztahují jako ruce zlé čarodějnice a na měsíc se vůbec netěším, bojím se, že si ve tmě ten kmen bude troufat ještě víc a něco nám udělá.“ Maminka, která mě poslouchala starostlivě, řekla vážně: „Co by nám udělal, poupátko, nám přece nemůže nic udělat. Jdi teď spát. Zvykneš si.“ Přitulila jsem se k trávě, ale nemohla jsem usnout. Opravdu, co nám může ten rozzlobený kmen udělat? Nic, je starý, vůbec se nehýbá. A co ty větve? Že by se sehly a poškrábaly nás? Mají takové dlouhé neostříhané nehty. Asi si je vůbec nestříhají. Ale ani to není možné. Nedosáhnou sem, jsou příliš vysoko. Nemohou nám nic udělat. Nemusím se bát. Pořád jsem si říkala, že se nemusím bát, až jsem usnula. Spala jsem dlouho. Moc dlouho, protože jsem prospala celý den, i večer jsem prospala a probudila jsem se, když už na obloze plul měsíc a sypal nám paprsky do trávy. Hned když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na ty černé roztažené větve. „Nepodívám se. Vůbec se nepodívám. Neotevřu oči. Ani teď, ani zítra ráno. Nebudu se česat ani žehlit a nebudu vonět. Nikdy ne.“ Ale pak mi to nedalo. Jenom na chviličku jsem mrkla jedním lístkem. Bylo to zlé. Ty větve byly ještě černější, než jsem si myslela. Hu, zatřepala mnou zima. A ještě k tomu začal starý kmen vrzat a zlobit se: „Každý si tu jenom chrápe,“ říkal. „Všichni spí, jako by je do vody hodil, jenom mě bolí moje staré kosti a spát nemůžu. A ráno zase budou rámusit, že oka nezamhouřím. Já jim ukážu. Já si to s nimi vyřídím!“ Tak. Kmen si to s námi vyřídí. My se ráno nažehlíme, budeme tu krásně vonět a on si to s námi vyřídí. Nemohla jsem strachy ani dýchat. A začala jsem o tom přemýšlet. „Co si ten starý kmen dovoluje?“ napadlo mě. „Vrže si tady v noci, budí ostatní, jenom hubuje, nikoho nemá rád a my ho máme poslouchat. Máme být zticha, když on nemůže spát, a když my spíme, tak tady bručí.“ „Dobrý večer,“ řekla jsem a třásl se mi hlas. „Co je?“, zavrčel kmen. „Promiňte, prosím,“ řekla jsem tiše. „Vás něco bolí, že?“ „Nic mě nebolí – co je ti vlastně do toho?“ „Nic, nic mi do toho není. Jenom to, jenom to,“ koktala jsem, „že tady vržete a rušíte nás.“ Když jsem to řekla, bylo úplné ticho. Jako v hrobě. Jenom jsem slyšela, jak mi tluče srdce. „Co se teď stane?“ pomyslela jsem si s hrůzou. Ale věřte, nebo nevěřte, nestalo se nic. Po chvíli kmen něco zabrumlal, ale mnohem tišeji než dřív. A potom ztichl docela. Jenom občas vzdychl a jeho roztažené prsty se trochu uvolnily a už nevypadaly tak strašidelně. A to ráno, když jsem mu řekla „Dobrý den,“ dokonce něco zabručel jako odpověď. „Co se to s tím rozviklaným stromem stalo?“ říkaly fialky a mravenci. „Asi mu někdo vyhuboval,“ řekla jsem. Fialky i mravenci se rozesmáli. „Toho hrdinu bychom chtěli vidět.“ Ale já jsem jim neřekla nic. http://www.youtube.com/watch?v=AEs9F18LnTw Akhenaton – Making of de „Métèque et Mat“
| 
