Čím se budou vaše koncerty lišit od toho minulého v Praze?

Tou hlavní novinkou je nový repertoár. Loni jsem vydal desku Croatian Rhapsody, což je vlastně kolekce mých největších hitů. Všechny skladby jsem ale znovu nahrál ve studiu, takže mají kompletně novou produkci i aranžmá. Fanoušci v Praze a Brně se tedy mohou těšit na písně z Croatian Rhapsody a chybět samozřejmě nebudou ani mé největší hity.

Stává se vám někdy, že po vás fanoušci chtějí hrát i skladby, které už jste hrál tolikrát, že je nemůžete ani slyšet?

Ano, to se mi stává. Občas mě až překvapí, které skladby si mí fanoušci vybírají, a musím říct, že se jejich vkus s tím mým někdy neshodne. A je také zajímavé, že se jejich vkus liší země od země, takže pokud jsem zatím v nějaké zemi nehrál, vlastně úplně nevím, co mě tam čeká.

Které skladby jsou populární u vás v Chorvatsku?

V Chorvatsku je asi nejoblíbenější skladba Flight of the Bumble-Bee, která lidem více přiblížila, co v klasické hudbě znamená termín crossover a která mě vlastně proslavila. Populární je také Exodus od skladatele Ernesta Golda, kterou jsem původně nahrával v Chorvatsku. A protože jsme národ patriotů, pro mnoho lidí tato skutečnost hodně znamená.

Říkáte, že vkus publika se liší země od země. Jaké je to české?

O Češích se prý říká, že jsou velmi uzavření a nedávají najevo své emoce. Já mám zkušenost úplně opačnou. České publikum je opravdu skvělé, je velmi dynamické a až mě překvapilo, jak výrazně dávali čeští fanoušci najevo své emoce. Cítil jsem, že se jim koncert opravdu líbil, což potvrdili na závěr dlouhým děkováním vestoje. Nejen proto se na dubnové koncerty opravdu moc těším.

A čínské? V Číně jste velmi populární…

V Číně jsem ze všech zemí asi úplně nejpopulárnější, už před pár lety se zařadila na první příčku v prodeji mých desek i vstupenek na koncerty, jezdím tam opravdu rád. Hrál jsem třeba na jejich MTV Music Awards i na celé řadě dalších ceremoniálů k udílení jak hudebních, tak i filmových cen. A jestli jsem mluvil o tom, že jsou čeští fanoušci vřelí, v Číně je všechno ještě o sto procent výraznější, lidé vás poznávají na ulici, po koncertu chtějí všichni váš podpis nebo se vyfotit. Ze začátku mě to až trochu děsilo, už jsem si ale na pocit obří rockové hvězdy zvykl…

Narodil jste se do rodiny, která o klasické hudbě nic nevěděla, ale ve hře na klavír vás od vašeho dětství podporovala. Jak a kde jste se ale s tímto nástrojem seznámil, jak jste k němu přišel?

Tato skutečnost všechny překvapuje a je to pravda, nikdo z mé rodiny neměl jakýkoliv vztah ke klasické hudbě, nikdo z rodiny nejen že nehrál na žádný nástroj, ale klasika se u nás ani neposlouchala. Pocházím z Šibeniku, což je celkem malé město. Když jsem byl malý kluk, žádné koncerty klasické hudby tam nebyly. Koncert klasické hudby jsem poprvé viděl v televizi a v ten moment jsem okamžitě věděl, že jediné, čím chci být, je pianista. Rodiče i kamarádi si tehdy ťukali na čelo: „Pianista?! Co to je?! Proč?!" Já ale prostě věděl, že je tohle moje cesta, a tak dlouho jsem otravoval, až mě rodiče konečně v mých devíti přihlásili na hru na klavír.

Měl jste třeba nějaké hudební/klavírní vzory?

Mým prvním a asi i největším vzorem byl a je chorvatská klavírní superstar Ivo Pogorelić. Pamatuju si, že mi tatínek tehdy přivezl jeho desku z Ruska, protože u nás se nedala koupit. Myslím, že to ale nakonec nebyl Ivo Pogorelić, kvůli kterému jsem sám začal hrát na piano. Byl to spíš ten televizní pořad, po kterém jsem propadl lásce ke klavíru a prostřednictvím něj jsem začal milovat i klasickou hudbu.

Talentem a vlastní pílí jste se vypracoval mezi nejuznávanější crossoverové pianisty na světě. Jakou vlastnost ještě musí člověk mít, aby něco takového dokázal?

Hlavně musí tvrdě pracovat, spoustu věcí si odříkávat. K mému vysněnému cíli mě ale nejspíš dovedla moje tvrdohlavost, mnoho mých přátel a kolegů to někde po cestě za opravdovým úspěchem vzdalo, protože se všichni občas dostaneme do momentu, kdy nám přijde nespravedlivé, jak málo dostáváme zpět za tolik odříkání. Jako profesionální umělec často musím každý den cvičit i více než osm hodin, což je opravdu hodně. V 26 letech jsem ale konečně podepsal nahrávací smlouvu s vydavatelstvím EMI, takže se mi ta moje tvrdohlavost nakonec vyplatila.

Podle čeho si vybíráte repertoár – co je pro vás „víc", klasická hudba nebo filmové melodie?

Je to úplně jednoduché, miluji jak klasickou hudbu, tak se rád dívám na filmy a poslouchám filmové soundtracky. Myslím, že právě ve filmech je v dnešní době vidět, kam klasická hudba směřuje. Velmi obdivuji třeba Johna Williamse, autora hudby Hvězdných válek, nebo Hanse Zimmera, od nějž mám v repertoáru hudbu ke Gladiátorovi. Baví mě ale i popovější rozměr klasické hudby, rád si pustím soundtracky k Amélii z Montmarteru a úvodní melodie z Rockyho Gonna Fly Now od Billa Contiho mi přijde nepřekonatelná. Na druhou stranu si ale rád poslechnu i Handela nebo Rachmaninova. Klasická a filmová hudba jsou zkrátka dvě krásky, mezi kterými si nechci vybírat, mám je obě rád stejně.

Do vašeho života „vpadla" občanská válka, během níž jste pilně cvičil v suterénních prostorách domu se svou učitelkou. Jak jste jej ve svém nitru prožíval? Nějak se ta zkušenost odrazila na vašem životě?

Na období války nevzpomínám rád, když začala, bylo mi patnáct, šestnáct let. Jako rodina jsme byli nejdřív k smrti vyděšení. Jenomže jak to celé pokračuje, člověk si na to tak nějak zvykne a už je vlastně jedno, jaké hrůzy vidí a zažívá. A v Šibeniku to nebyl žádný med, zvlášť na počátku války na město každý den dopadlo i tisíc granátů. Bylo tomu proto, že Šibenik byl ve válce dost dlouho v přímé válečné linii, Srbové dokonce v jednu chvíli město dobyli. Vzpomínám si, že nejhorší byl právě nedostatek informací. Naše rodina byla ve sklepě a vůbec nevěděla, co se děje. Pak se začaly šířit fámy o zabíjení ve městě a to bylo asi ještě horší. Vzpomínám si, že se moje maminka, dáma, jak má být, tehdy učila, jak se střílí z pušky. Chtěla nás ochránit. Protože jak kolovaly řeči, všichni se báli, že můžou přijít a zabít nás. Z občanské války jsem si ale vzal poučení, které možná bude znít jako trochu otřepaná fráze: co tě nezabije, to tě na konci dne posílí. Možná i proto, že jsem zažil občanskou válku, jsem vydržel na svůj první nahrávací kontrakt čekat do 26 let.

A co vám dělá momentálně radost, na co se těšíte – když tedy odhlédneme od koncertů? Máte nějaké další plány?

Nejsem člověk, který by moc plánoval, spíš čekám, co mi každý den přinese. Trochu to změnila má dcera – když máte potomka a přijdou momenty, kdy se o něj k smrti bojíte, najednou pochopíte, jak je vaše existence nicotná. Taky pochopíte, že jste do té doby, než přišly děti, žili hrozně sobeckým a prázdným životem. Mám radost z každého momentu, který s dcerou můžu strávit. A je to vlastně dost schizofrenní život. Jak moc mě baví koncertovat a nahrávat nové desky, tak moc si přeji být doma a malovat si s dcerou malé čarodějnice.

MARKÉTA PEŠKOVÁ