Dva vlaky ve stanici a kolem davy jak na ranní mši,

spěchají pryč, pryč hlukem anonymity,

kamelot vnucující zadarmo barevné lži,

aby se rozplynul i poslední závan dobré nálady

- pohoda všedního rána uprostřed Prahy

Sedám si vytahuji a osahaného Hraběte,

jen tak přejedu očima patro ramen a tváří

než se utopím v řádcích ...

Jsi naproti a otáčíš listy obézní knihy,

zřejmě poprvé a asi naposled v životě,

tě vidím..

přivírám oči padám časem dolů

a ptám se tě, zda by nešlo si zajít na pohár do Alfy

a náhodu mám dva lístky do Semaforu...

Tvé “v kolik?” zrušilo míjení vlaků,

prolnul se nám jízdní řád

a nevadil ani

šedivý chlad či čerstvý smutek z rozpadu Abby

Teď je pátek, já od tebe kousek, ty ode mě staletí

Ještě chvilku, než se zavřou dveře..

tebe jen pramen neposlušných vlasů donutil zvednout oči