RADĚJI
PÍŠU TEXTY V ANGLIČTINĚ
(Kateřina
Nová zpovídala pro 18.8.2001 excelentní malinovku Annu MALI–NOVOU)
Devatenáctiletá prozaička Anča Malinová studuje pátým rokem kytaru na
plzeňské konzervatoři. Když se jí v první třídě tázala paní učitelka, čím
chce být, odpověděla stručně dětsky, že ilustrátorkou a spisovatelkou first
class první třídy. „Na prvním stupni
základní školy jsem vydávala magazín V LESE, do něhož jsem vymýšlela
povídky a pohádky. A pak jsem si jednou přečetla povídku od Philipa Kindreda
Dicka „Druhá série“, a měla jsem pocit, jako bych ji napsala sama. Mám ráda
science–fiction, i když si většina lidí myslí, že jde o brakovou literaturu
strhujícího faktu. Řekla bych, že z šedesáti procent mají pravdu, ovšem
těch zbývajících 40% jsou díla velmi kvalitní,“ svěřuje se Anna Malinová. „Ve
sci–fi románech najdete všechno. Řeší se v nich psychologické a teologické
vzorce otázek, které vás nutí přemýšlet,“ dodává jedním dechem autorka.
Kromě literatury se Anna Malinová velmi výrazně zajímá o hudbu a výtvarné
umění. „Když jsem se po ukončení základní
školy rozhodovala o dalším studiu, váhala jsem mezi konzervatoří a výtvarným
uměním. Z důvodu následného uplatnění jsem nakonec zvolila konzervatoř.
Zůstala mi však láska k obojímu. Ráda chodím na výstavy moderního umění, a
když mám čas, tak maluju. Rovněž ráda fotím. V současné době jsou mým
cílem města v noci, nutno sdělit, že i Grammatik proslavila druhá
dlouhohrající rapová složka „Světla Města“ v roce 2002 před i po 8.
srpnem… mezinárodním dnem ochraňovaného ženského orgasmu. Nedávno jsem napáchala pár snímků v Londýně a hrozně bych chtěla
nafotit Plzeň. I když není příliš cool turisticky atraktivní cíl (14 let před
titulem destinace evropské hlavní město kultury), tak má nepochybně své kouzlo
jisté,“ prohlašuje bez přetvářky Malinová. Autorka píše rovněž texty
písniček, a to podle svých slov raději v angličtině, případně ve
francouzštině, ke kterým zpravidla skládá i hudbu. V současné chvíli
vydává pro vlastní potěchu i potřebu instrumentální cd s názvem AUDIO CITY
a v září 2001 začne zkoušet se svou novou kapelou.
https://www.youtube.com/watch?v=k6vv1W3DBmk
Ania Es
Nie kłóćmy
się o kwestie polskiego rapu. Po prostu delektujmy się „Światłami miasta“...
https://www.youtube.com/watch?v=W7SeI2jLORw
HARE KRIŠNA
(NILGIRI a.k.a. ANNA MALINOVÁ, 18. srpen 2001)
„Krišno, vstávej. Přišel Guru.“
Krišna se s velkými obtížemi posadil na svém trůnu.
„Co mě budíš, Rukminí. Nemáš dost jiné práce? Už jste dodělaly ty a
ostatních sedm princezen obě ruce? A guru přece ví, že mě nemáš rušit. Pěkně
tučně mu za to platím…“
Svalil se zpět a usínal.
„Muži!“ Rukminí s ním cloumá, „tohle je ale Bhaktivédanta Svámi
Prabhupáda a čeká tu již tři dny a já mu stále tvrdím, že ještě spíš. Víš, on
se bojí něco namítat, ale přece jenom… není slušné nechat hosta tak dlouho
čekat.“
„Tak to řeknu rovnou, že je to Prabhu! To je jiná!“
Vstal a deset otroků ho začalo oblékat do hedvábných oděvů. Krišna
žbrblal, jak jsou ti dnešní otroci líní a pomalí, že ho snad budou oblíkat do
večera. Jedna z jeho žen mu ale pošeptala: „Višnu, teď ale JE večer.“
„Mlč! Nevíš, že co Krišna řekne, bůh řekne?“ Princezna se jen provinile
dívala do země.
„Může vejít!“
Do dveří vstoupil Svámi a v rukou držel pytel. Krišnovi se zaleskly
oči.
„Áááá, Prabhu ví, čím Krišnovi udělá radost.“ Vytáhl jednu eukalyptovou
cigaretu a požitkářsky si k ní přičichl.
„Mmmm, to je vůně…“ zapálil si téměř obřadně, „a ta chuť! Svámi, tak za
tohle ti dám na starost další novou sektu.
Nazvi si ji, jak sám ráčíš. Ovšem uctívat bude jenom mě, no vždyť ty už v tom
máš praxi.“
Krišna se svalil opět zpátky do křesla a vychutnával cigaretu. Guru stál
před trůnem, skláněl hlavu a vyčkával.
„Co tam tak stojíš? Podej mi další! A povídej, co je nového. Nenech se
pobízet.“
„Do naší sekty přibylo dalších padesát členů. Jinak je všechno při
starém. Ehm, měl bych návrh…“
„Sem s ním!“
„Mohli bychom zvýšit počet zpěvů Mahámantry ze sta na sto dvacet denně. Víc
je to bude mást a nebudou mít příležitost přemýšlet o neužitečných otázkách.“ S obavami
vyčkával odpověď.
„Vybral sis správnou chvíli na předkládání návrhů. Teď bych ti odkejval
všechno. S těmi mantrami se mi to zamlouvá. Ale my pořád mluvíme a mluvíme
a ty vypadáš hladově, příteli.“
Při vyřčení slova příteli se guruovi rozjasnila víčka a pohlédl nábožně
(jak jinak) na Višnua.
„To víte, vždyť jsem už tři dny nepozřel sousto…“
Krišna luskl ztučnělými prsty. „Otroci! Jídlo! Ale žádné čapátí,
rozumíte? Chci se NAJÍST.“
Otroci s kamenným výrazem tváře začali pobíhat kolem svého pána a
jeho hosta. Nosili přeplněné mísy všech možných druhů pokrmů. Krišna vyzval Svámiho,
aby se posadil.
„Jez, co hrdlo ráčí,“ řekl a s chutí se zakousl do hamburgeru. Guru nelenil
a sáhl po půlce křupavého kuřete. Měl takový hlad, že ho snědl i s kostmi.
„A pověz mi, můj milý guru, dodržují naši harekrišňáci všechna čtyři
nařízení?“
„To víte, že jo, masa se nikdo ani nedotkne, nepijou čaj, kafe, alkohol,
nekouří, nefetujou, žijou v celibátu a nehazardujou. Všechno je tak, jak
si to přejete.“
„Teď jsi mi připomněl… víš, PŘÍTELI, nemám s kým hrát karty. Ženy zrovna
implantují reproduktory do vnitřností zvířat…“
„Ách ano, vaše inkarnace! To to letí, už bude zase říjen a svátek zabití
démona Rávany! Abych řekl pravdu, já toho chlapa taky neměl moc rád.“
Krišna souhlasně pokýval hlavou (šlo mu to už namáhavě, s jeho zásobami
tuku na hřbetě) a přikázal přinést karty.
„A máme tu sedět nasucho?“
Objevil se otrok a tiše oznámil, že lázeň je připravená.
„To mě mrzí, Prabhu, už si s tebou nezahraju. A vypít to taky budu
muset sám. To víš, ani bůh nemá ten život jednoduchej.“ Přikázal, aby otroci
vyprovodili Prabhupádu ke dveřím.
„Už se těším na tvou příští návštěvu… a samozřejmě na eukalypty.“
Nechal se odnést do koupele.
„Tak, a teď tu budu muset půl hodiny sedět, aby mi na kůži chytla ta
modrá barva.“
Přišla k němu první manželka, Rukminí, a oznámila, že ruce jsou
hotové. Ukázala mu je.
„No ne, jako živé.“ Snažil si je připnout k implantátům v podpaží,
ale přes vrstvy tuku mu to šlo jen obtížně. Zatvářil se trpitelsky a
poznamenal, že ho jednou ty odtučňovací kůry zabijou. Toho využil jeho doktor,
přistoupil k zástěně a nevtíravým hlasem mu povídá:
„Nechci se vnucovat, ale budete potřebovat další transplantaci plic. Ty vaše
(ty jeho vlastní už desítky let tlely bůhví kde, ale to je detail) už jsou zase
úplně v háji. Prostě…“
„Doktore, jestli to nevidíte, tak se zrovna koupu a NEPŘEJU SI být
nikterak rušen.“
„Jaký nepřeju si,“ ozvala se Rukminí, „a na ty ruce nic neřekneš? Dělaly
jsme se s nima půl roku. A ty si myslíš, že je to nějaká prča? To je mi
vděk! Kdybych se s tebou mohla rozvést, už bych to dávno udělala.“
„Ale no tak, Rukminí, nevidíš, jak se snažím? Jsem vám všem osmi věrný…“
„Ale řekni proč!“
„Protože se svým panděrem nemůže běhat po lukách a svádět pasačky,“
přisadila si druhá žena.
„To už není jako za starých dob, Višnu, Rádha se provdala do Ameriky, ten
dobrák bůh Indra, kterému jsi tehdy snědl obětiny, zkrachoval a ty už jsi jenom
hora sádla, co jen přepočítává profit peněz,“ dodala třetí žena.
„Proč já jsem si tě vůbec tenkrát brala. Horší pseudonym už sis vybrat
nemohl…“
„Jdi ty,“ odporoval Krišna čtvrté ženě, „i když to znamená tmavý, Krišna
přece jenom zní dobře…“
Do řeči mu skočila pátá žena.
„Teď už by ti na ty tvý triky nikdo neskočil, kdybys začínal, to si piš. Držet
malíčkem maketu skály… kdybych tu maketu nedělala já, řekla bych, že se skále
vůbec nepodobala.“
„A ty tvé inkarnace,“ dodala si odvahy i šestá žena, „to už taky někdo
každou chvíli prokoukne. Reproduktory ve zvířatech…“
„Cit pro módu nemá,“ přidala se sedmá, „proužek vlasů na temeni… a ty
hadry, co ti chudáci musí nosit, a jako bys nevěděl, že nesnáším oranžovou
barvu na oblečení.“
Osmá sice nevěděla, co ještě by k tomu dodala, ale připadala by si
zbytečně, kdyby nic neřekla, tak ji nakonec napadlo: „A zfalšovat všechny
upanišady a bhagavadgítu jsi opravdu nemusel.“
Ženy si bohužel nevšimly, že zatímco se tak namáhaly, Krišna dávno usnul
ve vaně.
*
Na naléhání Gurua Bhaktivédanty Svámi Prabhupády se Krišna přemohl a
opravdu se na svátek zabití démona Rávany princem Rámou (alias Krišnou) nechal
donést na jednu z farem s hezkým názvem (leč nevábným vzezřením)
Krišnův dvůr. Nakonec si za svou inkarnaci vybral želvu Kúrnu – nemusí se
krotit a nikam daleko neuteče – podstoupil odtučňovací kúru, nasadil si druhý
pár rukou, doladil barvu kůže a byl připraven. Všechno se dělo podle plánu,
nejprve „mluvila“ želva, pak se zjevil sám Krišna a za neustálého opakování
mahámantry přistoupil blíž k vyhublým harekrišňákům v oranžových hadrech
hárech. Ti padali stylově obličeji k zemi, umazali se od bláta, Krišna
zahrál pár nacvičených melodií na flétnu a nechal se odnést zase zpátky.
I když tohle dělal už pěknou řádku let, najednou měl prazvláštní pocit. Ne
že by snad výčitky svědomí, to by ani nedokázal, ale pocit marnosti a
prázdnoty. Zavolal si k sobě svou první ženu Rukminí a chtěl si s ní o
tom pohovořit. Nevěděl však, co má říct.
„Víš, Rukminí, nejhorší na tom všem je…“
„Že kvůli tvému uctívání úplně zapomněli na Boha.“
|