https://www.youtube.com/watch?v=0MyBx9A-rDQ
Petula Clark: La nuit n'en finit plus
ENZO FERRARI
☼ 18.2.1898 MODENA ۞ BOHUŽEL 14.8.1988 MODENA, NIKDO NENÍ VĚČNÝ KING…
Pondělí ráno. Z rádia se ohlašuje časový signál, který pouze sděluje, že odbila osmá hodina. V místnosti už usedá za svůj pracovní stůl bělovlasý chlapík snědé tváře s otře řezanými rysy. Kdo ho nezná, ten by nikdy neuvěřil, že tento člověk už překročil devadesátku, že na svých zádech nosí desátý křížek. Odkládá plochý kožený kufřík a navyklým pohybem si usazuje dioptrie k očím. Dodnes nepotřebuje bifokály. Stačí mu jednoduchá optická skla na čtení. Je zvyklý na jejich tmavší tón, ostré italské slunce ho v průběhu dne začne unavovat, takže mu zrak vynechává službu. Jen zlí jazykové tvrdí, že je už pidlooký.
Zmáčne knoflík a nechá si zavolat prvního spolupracovníka, aby s ním prokonzultoval výsledky testů z pátečního odpoledne na zkušební nezpáteční dráze nezpáteční firmy ve Fioranu. Požaduje veškeré písemné podklady, dokonce i pásku z časoměřičského zařízení, protože už dávno zná dobrou fintu, kterou i nejbližší podřízení – a oni především – chlácholili tak jeho pověstné výbuchy zlosti. Snad právě jeho burácivý třeskupleskupleskací hlas z pověstných brífinků s vybranými novináři dal vzniknout legendě, že se měl původně věnovat opernímu krákorání. Když to jeho nejbližší považovali za nutné, tak starého pána trochu podfoukli a dosažené výsledky poněkud víc přikrášlili. Nejen z Fiorana, ale i z tréninků před Velkými cenami formule Jedna.
Ne, tak tohle mu už nebudou dělat. Rozhodl se tak v den, kdy se o této taktice dozvěděl z rakouského tisku. Byl to tenkrát velký cirkus, na který se nezapomíná.
Po tichém zaklepání se dveře otevřou, vstoupí šéftechnik jako chrámový dveřník k veleknězi a popojde několik kroků. Starý pán zatroubí do velkého kapesníku jako když se kdysi rozhoukala siréna nad střechami závodu v Maranellu, a Irena do toho skandovala: ještě přidej kámo, přidej. Na závěr pak se stařeckou nectností do kapesníku chrlí svůj chrchel, obřadně ho složí, zasune do kapsy a vyzve svého podřízeného, aby se posadil. Pracovní den Enza Ferrariho začíná celkem v klidu.
*
Když se píše o datu jeho narození, uvádí se vždy mrazuvzdorný 20. únor 1898. Tak to má Commendatore – jak se mu většinou říká – napsáno v rodném listě. Ale on sám už několikrát o svých narozeninách řekl, že tak to ve skutečnosti nebylo: „Narodil jsem se vlastně už osmnáctého února, to se ví, že jo. Jenže v roce 1898 u nás napadlo tolik sněhu, že se nemohlo ani vyjít z domu, a tak jsem byl do matriky narozených zapsán až třetí den a omylem současně omlazen o tři dny,“ dodává s úsměvem dnes už legendární postava automobilového zápolení. Jeho rodinné jméno je firemní značkou nejen závodních, ale také luxusních sporťáků, jež lze tu a tam potkat i na veřejném prostranství. Tu a tam proto, že jde o vozy tak nekřesťansky drahé, že si je žádný obyčejný smrtelník prostě dovolit nemůže (s dobře známou měsíční gáží).
K automobilovému sportu přičichl Enzo Ferrari na začátku „zlaté éry“ automobilového sportu, tedy po první světové válce. Ano, pro většinu dnešních mladých lidí je to doba tak vzdálená jako Napoleonova tažení Evropou. Enzo Ferrari má tuto dobu v živé paměti tkání a utkání o vavřínové věnce. Napsal o ní půvabnou knihu s názvem „Piloti, che gente…“, kterou nelze koupit, jedině dostat jako přítel nebo velevážený partner od autora datem.
*
První automobilový závod, v němž Ferrari startoval, byl závod do vrchu na trati Parma – Poggio di Berceto. Bylo to pátého října 1919 s prdítkem CMN. Existuje z tohoto závodu fotografická momentka, z níž je patrné, že Ferrari vyfasoval startovní číslo 29. Kdyby se tento vůz dochoval do dnešních dob, měl by astronomickou hodnotu. Uměleckou jakbysmet. Svůj první závod dojel Ferrari s vozem třílitrové kategorie na čtvrtém místě za vítězem Antoniem Ascarim.
Kdo viděl pár historických filmových záběrů z té doby, kdy lidem chutnal uzrálý kus sýra Roquefort Papillon 1906, musí sám dojít k závěru, že automobilové zápolení bylo už tenkrát nejen velmi velkým dobrodružstvím, jež mohl podstoupit jen obětavec mimořádně srdnatý, ale navíc ochotný vystavit se riziku, pro něž není v dnešní době ani vhodné měřítko.
Cesta Enza Ferrariho k závodu Targa Florio na Sicílii v roce 1919 připomíná příběh z dobrodružného románu. Když při svém putování napříč Itálií překonával v Apeninách pohoří Abruzzi, dostal se do sněhové chumelenice. Jeho vůz neměl samozřejmě žádnou střechu, nebyl také přepravován kamiónem, jak by tomu bylo dnes, ale závodník musel se svým spolujezdcem Ugo Sivoccim usednout za volant a celou cestu odřídit s vozem, s nímž nakonec v závodě startoval. Umíte si představit ten „komfort“, kterému se museli podřídit?
V Abruzzách, zapadaných sněhem, se vůz prokousával s obtížemi a zpomaleně. K tomu se ještě před ním vynořila obludná smečka hladových vlků. Jezdci v otevřeném voze měli jediné štěstí, že Ferrari měl pro každý případ pod svým sedadlem nabitou pistoli z války, takže mohl vlky několika výstřely odehnat. Na jiném místě jim zase pomohli cestáři s hořícími fakulemi.
Enzo Ferrari měl po kapsách všeho všudy 450 lir (pochopitelně, že podstatně cennějších, než o pár desítek let později devalvovaných, které by nestačily s bídou ani na ten pověstný šálek černé kávy), takže v Neapoli se nalodili i s vehiklem na parník Città di Siracusa a nechali se převézt do Palerma. Na lodi strávili hororovou noc, řekněme tedy bobříka odvahy, na kterou Commendatore dodnes nezapomněl, i když už přesně neví, jestli ho víc nasíralo rozbouřené moře nebo plejády dotěrných štěnic v nemyté smrduté kajutě.
Ale dál na jih se prostě jet už nedalo. Od Neapole dolů nebylo po nějaké dlážděné cesty ani památky. Ferrari uháněl později tempo s vozy Alfa Romeo a dosáhl s nimi řadu sportovních úspěchů. Jeho jezdecká kariéra trvala třináct let.
*
V roce 1929 založil jezdeckou stáj Scuderia Ferrari, v níž se jezdilo dál s vozy Alfa Romeo. Sám svou stáj řídil, ale spolu s jinými závodníky také startoval.
Čtrnáctého června 1931 jel s novým snovým osmiválcem Alfa Romeo 2 300 a přesvědčivě zvítězil v závodě do vrchu na trati Bobbio – Monte Penice. Bylo to jeho poslední jezdecké vítězství v životě. V lednu roku 1932 se mu narodil syn Dino. Enzo slíbil své ženě už před onou událostí, že když to bude syn, tak za volant závodního vozu už nikdy neusedne. Své slovo také dodržel a nadále se věnoval výhradně organizátorské a obchodní činnosti, spojené s automobilovým sportem.
Když na tu dobu vzpomínal, tak přiznal, že jako závodník nikdy nepomýšlel na to, aby se stal otcem. Příliš toho v automobilovém sportu zažil, příliš toho viděl a věděl, než aby na sebe vědomě vzal břímě takové zodpovědnosti. Když však už nastala situace, že bude otcem, měl v zimním období dostatek času, aby všechno náležitě zvážil a došel k rozumnému vyústění. Ferrari chtěl svému synkovi zabezpečit určitou životní úroveň, poskytnout mu možnost suprového vzdělání, ale proto musel také žít a nedávat každou chvíli vlastní život v risk a (o)povážlivý hazard.
Přitom si dobře uvědomoval, že na to, aby se stal sám opravdu velkým závodníkem typu Nazzara, Antonia Ascariho, Giuseppe Campariho, Brilli–Peroho či Tazia Nuvolariho mnoho nadějí ani nemá.
Zanechat aktivní závodní činnosti bylo pro něho šťastným rozhodnutím. Ve své nové úloze se Enzo Ferrari nejen dožil patriarchálního věku, ale stal se nesporně největší postavou ve světové historii automobilového sportu. Vyrostl v ikonu, bez níž si nelze „velký“ automobilový sport uplynulých sta let snad ani představit. To o něm netvrdili jen jeho přátelé a obdivovatelé. Říkali to, a už dlouho předtím to vyslovovali i jeho největší soupeři.
*
Z někdejšího pevného svazku Enza Ferrariho s Alfou Romeo se časem vyvinuly napjaté vztahy, řečeno současnou hantýrkou „odběratelsko–dodavatelské“, jež přiměly dosti výbušného Ferrariho k definitivnímu rozchodu. Horkokrevní italští automobiloví fandové dandyové, včetně části novinářů dodnes vidí vztahy mezi automobilkami Ferrari a Alfa Romeo jako vztah mezi ohněm a sodovkou. Faktem však zůstává, že po rozchodu s Alfou dostal Ferrari tučnou sumičku, již v průběhu spolupráce s továrnou Alfa Romeo do ní vložil. Za tyto prostředky nakoupil v Maranellu pozemky, na nichž dnes stojí automobilka jeho jména, navíc v Modeně najdete nepřehlédnutelné muzeum navrhované mágem, zbrusu neotřelým přírodně šetrným a s přírodou sladěným šéfem: Janem Kaplickým – Future Systems, otevřené pro veřejnost od 17 hodin ode dne 10.3.2012. Více si prohlížejte na dokumentech jako na http://bydleni.idnes.cz/kaplicky-c60-/architektura.aspx?c=A120308_132411_architektura_web
Kdo by neznal závodní vozy rudé barvy, jež zdobí emblém vzpínajícího se černého hřebce ve žlutém poli? Není na světě automobilového znaku – s výjimkou třícípé hvězdy v kroužku Mercedesu – který by byl známější. Není to ani jaguár ve skoku, ani trojzubec Maserati, ani spojené kruhy Audi, ani stylizované písmeno H japonské Hondy, ani vztyčený lev Peugeotu ani kosočtverec Renaultu. Ferrari znamená v seskupení sportovních vozů výkon s pěti hvězdičkami – a těch není moc ani mezi hotely světové pověsti a světového výkonu.
Jak k tomu znaku Ferrari přišel? Celkem jednoduše. V roce 1947 se objevil na startu automobilového okruhového závodu v Piacenze závodník Franco Cortese. Dlouholetý dobrý známý Enza Ferrariho. Přijel s vozem, který vzbudil okamžitý rozruch. Nebyl to žádný předválečný veterán, jak tou dobou bývalo běžné. Šlo o čistokrevný sporťák nové značky Ferrari. Už tento první vůz zdobil emblém, o němž jsme se zmínili. Ferrari byl ctitelem a obdivovatelem úspěšného válečného letce–stíhače Francisca Baraccy, hrdiny z první světové války, v níž Itálie stála na straně Spojenců proti rakousko–uherskému mocnářství a Německu. Tento letec měl na trupu svého stroje emblém se vzpínajícím se černým hřebcem, ovšem v bílém poli. Ferrari změnil jen bílou barvu za žlutou. To je totiž barva jeho rodného města Modeny.
*
Ani nejlepší pověst automobilového koryfeje neuchránila Enza Ferrariho před tím, aby byl vláčen tiskem, aby byl nechutně osočován a dokonce nepatřičně souzen. Také to patří k životu jako rub mince. Tak se stalo přímo ironií osudu mea culpa, že konec jednoho z nejslavnějších automobilových závodů na světě – Mille Miglia – je úzce spjat se jménem Ferrariho.
Musíme se vrátit do roku 1957, do střední Itálie mezi Brescii a Řím. Tato část zeměplochy byla v průběhu slavného závodu vždy celá na nohou. Tentokrát zejména proto, že v závěru závodu se rozhodovalo o vítězství mezi třemi jezdci stáje Ferrari. Těmi hlavními favority byli Ital Pierro Taruffi, Němec Wolfgang von Trips (sic!) a Španěl Alfonso de Portago. Španěl projížděl obcí Guidizzolo rychlostí 270 km / hod a pokoušel se z vozu vyždímat ještě víc. Poslední servisní stanici stáje Ferrari před cílem prostě vynechal. Benzín by mu měl vystačit, stav pneumatik sice přesně neznal, ale věřil, že na nich vítězně dojede až do cíle.
Je až neuvěřitelné, kolik víry jsou lidé schopni vložit i do předem ztracené věci, jsou-li subjektivně vně i vnitřně přesvědčeni o úspěchu. Tentokrát to byl případ španělského markýze, jedoucího s vozem Ferrari o objemu válců 3800 cm³, jehož startovní číslo 531 hlásalo, že v Brescii vyjel na trať přesně v 5 hodin a 31 minut časně zrána.
De Portagův vůz opravdu získal drahocenný čas. Ovšem za vysokou cenu: najednou se octl v neovládaném smyku, zavadil o kilometrovník a obloukem vletěl do řad rozvášněných diváků. Došlo k masakru, který skončil tragicky pro oba jezdce ve voze i pro řadu civilistů, z nichž jich devět na místě zraněním zařvalo. Závod vyhrál Taruffi před von Tripsem – oba vozy Ferrari. Ale pro samotného Ferrariho to bylo Pyrrhovo vítězství. Dva zdravé vozy Ferrariho v cíly byly zabaveny státním návladním a na majitele stáje bylo podáno trestní oznámení pro použití pneumatik, určených pro maximální rychlost 220 km / hod, ale prakticky užitých v závodě, v němž se prchalo k cíli rychlostí až 280 km / hod.
Pravda, Ferrariho jeho advokáti z toho vysekali, ale tahle ťafka byla pro samotných Tisíc mil smrtelnou střelou. Už nikdy víc se slavná Mille Miglia neodstartovala. Nejen to, do Ferrariho se za čas strefoval vatikánský vlivný list Osservatore Romano článkem pod titulkem „Průmyslový Saturn“, v němž Ferrariho přirovnával ke starořímskému pohanskému bohu, požírající vlastní potomky.
Okolnost, že Ferrari oslavil v únoru 1988 stylově své devadesátiny, byla lahůdkovým soustem pro automobilový svět. Probrala se aktiva i pasíva jeho života, včetně tragické ztráty milovaného syna Dina, po němž starý pán pojmenoval jeden ze svých nejzdařilejších modelů sportovního vozu. Ovšem bez následníka jeho trůn nezůstane. Už před lety se objevil jeho levoboček Pierro Lardi, který má dnes už oficiálně jméno Ferrari. Je to mladý, velmi inteligentní schopný muž, který drží otěže firmy ve svých rukou pevněji, než si to kdekdo v samotném podniku uvědomuje.
Nezmínili jsme se o dvou Ferrariho slabůstkách: byl trochu pověrčivý a zásadně nechodil na automobilové závody. Ale ať nám to vysvětlí Enzo Ferrari po svém. Citujeme z posledních stránek jeho publikace „Piloti, che gante…“:
„Ano, jsem trochu pověrčivý, ale v docela všeobecném smyslu. Ruší mně například na závodním voze nešťastná startovní číslice 17. V Itálii se už při automobilových závodech ani nepoužívá, protože u řady vozů s tímto číslem došlo k těžkým, ba smrtelným nehodám. Nejsem ovšem zase tak pověrčivý, abych se otáčel, když mi přes cestu přeběhne černá kočka, což byl případ Alberta Ascariho. Nevěřím ani na štěstí, když ráno potkám tlustou ženskou nebo jeptišku.“
K oné nejnepochopitelnější skutečnosti, že zásadně nechodí na automobilové závody:
„Má-li se v závodě dosáhnout mimořádného úspěchu, musí se také umět s vozem nešetrně zacházet. To znamená zařazovat rychlostní stupeň, aniž by to bylo nezbytně nutné, neohlížet se na vhodné otáčky motoru, divoce brzdit – všechno teda věci, jež můj cit pro vozidlo spolehlivě zraňují. Nejezdím vozem jen proto, abych se přepravoval, ale protože vůz a všechny jeho reakce cítím a ztotožňuji se s ním. Stáváme se jednou nadprůměrně výkonnou jednotkou v pohybu: já a vůz.
Zkrátka řečeno, nebyl jsem jaktěživ schopen svůj vůz trýznit. Tento druh lásky, který mohu označit až jako záležitost smyslnou, je pravděpodobně nejzávažnějším důvodem, že jsem už tolik let nešel na závody, v nichž startují také moje vozidla.
Vymyslet auto, nechat je vzniknout, a pak ho vidět skomírat – protože v každém závodě vůz vždy skomírá, i když vítězí – to je pro mne příliš silné sousto, což je dost neúnosné.“
J
(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)
KVĚTEN (MĚSÍC PROBUZENÍ)
Konečně vešel dál do Jizerských hor znovu blažený čas: jejich lesy medově vydávají vůně do instinktu živého společenství fauny. Cítím tu vůni neomylně každé každičké jaro. Stačí jen vykouknout ze soukromí příbytku a zavětřit k lesům. Začínají už za mým domem a táhnou se bez přerušení, hluboké a daleké, desítky kilometrů k severovýchodu. Nejsou ani trochu jednotvárné a duše okřívá, kdykoliv do nich smím vstoupit. Nahoře na jizerských pláních plují tou jarní dobou nad rašeliništi ještě perlová mračna a v nehnutých vodách se rozpouští poslední sníh: jediný poryv větru dosud stačí obnovit vládu zimy.
Kde je ale tou dobou sníh ve starých bukových lesích na Hemmrichu! Safírová obloha tam prosvítá mezi skalami a nejkrásnější zeleň pokryla za jediný den a noc větve hladkých šedých buků. Nestojí v Čechách druhé takové bučiny jako v kamenitých svazích Jizerských hor! Tam v květnu vládne pravé medové jaro. Těžko je v tu dobu vydržet doma: je nutno slyšet zpěv lejsků malých z korun buků. K večeru pak stoupám po vlahém dni k lovecké chatičce pod Poledníkem. Opírá se o skálu, a když ji spatřím, jsem rád, jako bych potkal blízkého člověka: zdá se, že starý srub zima dosud nezkrušila. Jen suchého myšího výkalu v něm přibylo a nádherných vlhkých vůní. Noční vzduch je čerstvý a jako šipky v něm nad stromy létají lesní sluky. Vítr utichá a nad nočními horami leží mír. Přesto pociťuji jarní neklid: daleko je ještě tiché podzimní spočinutí, kdy stačí samota a světlo svíčky.
Když se druhý den za slunce východu rozhlížím z Poledníku, lesy Jizerských hor se probouzejí od obzoru k obzoru. Zvedá se v nich lahodný jitřní vítr, předzvěst elánem naplněného neškodného dne. Pohlížím upřeně na ten lesnatý a hornatý kraj.
Dlouho stojím na staré měřičské věži nad lesy a jsem sám, daleko široko sám. Mohu proto samou radostí zpívat: že znovu přispěchal do hor blažený čas putování za poznáním, kdo jsem já a v čem je zase důležitost mojí cílové stanice. Lesy voní jarem a celým příštím požehnaným rokem.
Kdykoli se tak z jara probouzím a vydávám se na cesty do Jizerských hor, napadnou mě slova starého severského básníka a tuláka, jak huláká z jeho Poslední radosti onen apel: „Odešel jsem do lesů. Ne že bych byl něčím sužován a uražen, také mne neranila zloba lidská; ale nepřijdou-li lesy ke mně, musím jíti k nim. Tak se to má.“
O ČIHADLECH
První vzpomínka je beztak nejsilnější, nejslibnější: rašeliniště Na čihadle jsem viděl poprvé v životě v červnu o druhé hodině po půlnoci. Byl nesmírně teplý, tropický večer, bůhví kde se vzal v Jizerských horách: doma nebylo možno vydržet. Žil jsem tehdy v severních Čechách první týden a již jsem slyšel, že kdesi na hřebenech Jizerských hor je, ztracené v lesích, rašeliniště veliké krásy. Vzal jsem tedy chléb a sýr a se soumrakem vyšel z Liberce do neznámých hor. Nevěděl jsem, že jejich lesy umí být tak hluboké: nevyšel jsem z nich celou noc. O půlnoci jsem spatřil velkou světlinu. Zalévalo ji světlo pozdě vycházejícího půlměsíce. S údivem jsem pozoroval, že na ní, uprostřed hor, stojí kříže, náhrobní kameny, propadlé hroby. Usedl jsem, pak ulehl a rozhlížel se po stříbrných horách. Noc byla stále velmi spalující. Probudil jsem se až za hodinu: usnul jsem tehdy na kristiánovském hřbitově! Stoupal jsem dál. Měsíc stál již vysoko a lesy byly tichounké. Neznámý kraj. O druhé hodině s půlnocí jsem vyšel za hřebenem z nízkých smrčin. Vrchoviště Na čihadle leželo přede mnou. Rašelinná louka se svažovala uprostřed lesů na dvě strany světa, do povodí dvou moří, a jako u malé planety se její obzor na východ i na západ prudce shýbal k tmavým okrajům lesů. Rašelinné tůně ztratily v měsíčním světle ponurou tmavost. Vrchoviště za horké noci slabě vonělo hořkou vůní rašeliníku. Krátkými skoky přeběhl rašelinnou pláň tchoř a zmizel v lese. Stál jsem na břehu největší čihadelské tůně. Ticho. Hodina lesních skřítků.
Kdykoli čtu staré pověsti o Čihadlech, o hlubinách jejich vod a tajemství černých tůní, vzpomenu si na onu červnovou noc. Nejsem sám, na koho zapůsobila krása jizerskohorského rašeliniště: hned čtyři pověsti jsem zaslechl o Čihadlech, vrchovišti mezi horami, kde kdysi chytávali čeští čihaři tažné ptáky.
Nejznámější z nich je o nehodném zvoníkovi a vypráví se v několika málo odchylných mutacích. Z Čihadel vytéká Černý potok a spadá k severu z hor strmou a úzkou průrvou. Nedaleko míst, kde jeho divoká voda vychází z horských lesů do nížiny, leží ves Hejnice, od 14. století slavné poutní místo. Od devadesátých let sedmnáctého století tam žili řádoví bratři františkáni. Byl mezi nimi prý jeden „nehodný bratr“ – (kdo dnes ví, čím se mohl provinit jakožto lotr) a jeho povinností bylo vyzvánět v hejnickém chrámu. Po jeho smrti zvony oněměly a nebylo lidské síly, která by je přiměla k hlasu. To trvalo velmi dlouho. Jednoho dne se v Hejnicích objevil neznámý cizinec s tornou na zádech a slíbil zbavit zvony prokletí. Ve vsi najal dřevorubce a poručil mu, aby vynesl tornu vysoko do hor, na Čihadla. Dřevař souhlasil, ale jak stoupali do hor, byla torna stále těžší a těžší. Nakonec byla zátěž nesnesitelná a dřevař se bezradně zastavil. Cizinec mu sňal tornu z ramen, položil ji na zem a začal do ní ze vší síly bušit holí. Z batohu se ozývalo hrůzné skučení a sténání, ale když ho dřevař po chvíli zdvihl, byl zase lehký jako pírko. Stoupali dál do hor, ale u štolpišského vodopádu byla torna opět nemožně těžká. Než došli dlouhou cestou na Čihadla, musel cizinec zbít jako žihadla podivnou naříkající tornu ještě několikrát. Konečně stáli na břehu největší tůně, široko daleko sami uprostřed Jizerských hor. Cizí muž poručil dřevaři, aby odešel a nedíval se, ale – jak už to tak chodí – dřevorubec se ohlédl právě tehdy, když cizinec vyňal z torny černého kohouta a se zaklínáním ho vhodil do tmavé rašelinné vody u svých chodidel. Voda se za černým opeřencem zavřela: františkánova duše, která zvonům bránila tvrdošíjně ve zvonění, byla zakleta do bezedné tůně rašeliniště. A z údolí dolehl po chvilce k dřevařovým uším hlahol kletby zbavených hejnických zvonů.
Temné a zdání bezednosti budící rašelinné jezero Na čihadlech nedávalo spát lidské fantazii. Horalé byli přesvědčeni, že je tůň doopravdy bezedná. Měli pro to dva dobré důkazy: sekyru, kterou prý do močálu kdysi pustil jeden dřevorubec, vylovili lidé až daleko odtud z jednoho slezského rybníka. Totéž se opakovalo se zlatou kachničkou: ponořila se do temné vody a vyplula až předaleko od Čihadel.
Skutečnou hloubku tehdy nikdo zjevně nezjišťoval. Ostatně i dnes se najdou lidé, kteří by nevlezli ani za milión do černých čihadelských vod, přestože největší tůň není hlubší, i s vrstvou řídké rašeliny u dna, než čtyři metry.
S bezedností Čihadel počítal podle jiné pověsti i jeden pilař pod horami. Černý potok, který poháněl jeho pilu, měl tehdy pramálo vody. Pilař se vydal proti proudu jeho toku a dostal se tak až na ponurý čihadelský močál. Věřil, že když prokope hráz velkého jezírka, zajistí Černému potoku věčný přítok z bezedných, nekonečných vod jezera. Kopl poprvé – a na pustém, mlhou pokrytém močále se náhle zjevil škaredý bledý skřek a skřet, to měl být střet. Skřípavým vokálem nařídil pilaři, aby táhl domů: ten, kdo čihadelský močál poruší, přivede na celý jizerskohorský terén kruté časy. Pilaři nezbylo než ponechat vody Černého potoka jejich osudu.
Bezpochyby: bledý mužík byl prvním ochráncem hor. Jako by lidová moudrost dávno tušila jedinečný význam rašelin pro Jizerské hory a celý kraj pod nimi.
Lidé si všimli i toho, že teskná čihadelská tůň má stále stejně vod. Nepřibývá jich ani neubývá: ani za největších lijáků se hnědé rašelinné vody z nízkých břehů nevylejí. A odtud i poslední čihadelská pověst: proroctví: Až se jednoho dne největší tůň přeleje přes břehy, v ten den se zřítí i obrovská vrcholová skála hory Ořešníku, rozdrtí pod sebou údolí i s Hejnicemi a největší kámen se ocitne až na frýdlantském náměstí. Nastane konec světa. Takovou moc v sobě ukrývají Čihadla jako žihadla.
ČERVEN (MĚSÍC SVĚTLA)
Červen – světlý a vlahý měsíc: teprve on přivádí jaro až na hřebeny Jizerských hor. Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích: růžové zvony kyhanek, žabí vajíčka a melancholický zpěv budníčků. Za časných červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom lidé již povídají. Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, pryskyřice voní ve vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.
Jizerskohorský červen mám navždy spojen s věcí pro mnohé lidi jistě zvláštní: s jitřním během. Posedlo mě to před léty každé jaro. Probouzíval jsem se velmi časně. V lese před okny ohlušivě zpívali ptáci, tak, jak je lidé v pozdější hodině již nikdy neslyší. Obloha byla bledá: přicházel nový den. Ve vůni lesa chyběla již syrovost. Cítil jsem po zimě odpočatou sílu a nebylo možno déle ležet. Nenapadlo mě, jak lépe začít nový den – běhal jsem tedy za úsvitu horským lesem. Poprvé to šlo těžce, druhého jitra byl již dech delší a brzy jsem běhal z čiré radosti. Nebylo snadné přestat: tělo již potřebovalo pohyb a pocit horké rozpínavé síly v hrudníku. Proto ale nepíšu vzpomínku na jizerskohorský červen. Spíš proto, že při běhu horami neunikl mé pozornosti ani kamének. Hlavu jsem míval jasnou a duše jako by se nad pachtivým tělem vznášela a vnímala les, ze kterého odcházela noc. Lesní cesty byly po ránu vymyté a les nikdy liduprázdnější než při červnovém slunce východu. Krásná výhoda: cítit první šikmé paprsky slunce v zátylku! Znal jsem místa, kterými vanul vlahý vzduch; bůhví kde se vzal v ranním lese. Cestou jsem probíhal i údolí, do kterých stékaly potoky ledového vzduchu. Ta místa bývala stejná každým rokem a jistě je tomu tak dodnes. Nad opuštěným lomem rostla jívová houština. Nevím, proč mě jednou napadlo, že se v ní kdosi ukrývá před hbitou spravedlností a jednoho dne na mne zezadu zbaběle vystřelí ne fór, vůbec ne Ivan Mládek, ale jen odstín mutace pokusu Jožina z bažin: jako když člověk na vteřinu jasně zahlédne cosi, o čem by přísahal, že se mu již kdysi v životě déjà vu již vnímáno přihodilo a co již za okamžik navždy zmizí v propadlech podvědomí. Zpočátku to byla jen hra kubisticky zinscenovaná, ale pak jsem se již každé jitro blížil k jívovému houští se stále větší obavou, jako ke zlé sudbě. Minul jsem je v běhu a čekal, kdy pocítím mezi lopatkami dotek kovu a vzápětí nato ještě stihnu uslyšet výstřel. V lese bylo nesmírné ticho: nikdo nikdy nevystřelil na můj zosobněný terč. Hory byly liduprázdné. Přeběhl jsem potok a běžel dál, vzhůru do Jizerských hor. Tíseň ze mne spadla. Běžel jsem výš a slunce sílilo. Dech se krájel, nebo krátil? Dech se úžil, ale duše se vznášela parádně nad tělem akrobata natotata. Neunikla jí barva stromů, vůně lesa, strmost svahu, sítiny, které stály na bažinkách při cestě, ani žluté podběly na vlhkém jílu, kde noha každým rokem stejně uklouzla a přivodila si pád. Jak přibývalo června, přibývalo zároveň s ním květin při horských cestičkách. Znal jsem místa, kudy tekla voda ještě třetí den po dešti, a věděl jsem i o těch, která vysychala již druhého dne. Slýchával jsem v klenovém houští nad Anninou cestou každé jitro černohlávka a pozoroval, kam vítr uložil loňské listí. Stezek do hor vedlo nespočet. Návraty byly idylické: nohy tepaly les i hrubé lesní cesty dlouhými skoky do údolí. Dech se krotil, tišil, ubýval na intenzitě, krev šuměla napříč koumající hlavou. Konec byl nejkrásnější: pod starým lomem jsem zase vyběhl z lesů do luk, vzduch zteplal a světlo zezlátlo. Hluboko pode mnou leželo v úsvitu město a nad ním se v prvním slunci vznášela neskutečná křivka Ještědských hor. Byl to dobrý začátek všedního přírodního dne.
MARGRIT TRAUTTMANSDORFF (NAROZENA 27. LISTOPADU 1952 VE WITTLICHU, NĚMECKO) LINGVISTKA A PŘEKLADATELKA, MANŽELKA FERDINANDA TRAUTTMANSDORFFA
Původem je jasná Němka, ale vyrůstala ve španělském zázemí španělské vesnice, protože se rodiče přestěhovali krátce po jejím narození do Barcelonské periferie. Dva roky poté, co si vzala za muže Ferdinanda Trauttmansdorffa, přijala rakouské občanství. Vystudovala lingvistiku a překladatelství na univerzitě v Mnichově, pracovala jako žurnalistka, vyučovala protokol a reprezentaci, mluví sedmi jazyky, jako když střelhbitý kočí ve znamení střelce bičem mrská.
JAK JSME SE SEZNÁMILI Bylo mi devatenáct, Ferdinandovi jedenadvacet a představila nás kamarádka na velké narozeninové sešlosti ve Vídni. Vzali jsme se za šest let, když jsme oba dostudovali.
JAK MĚ PŘIJALA JEHO RODINA Žádná modrá krev ve mně nekoluje, zato Trauttmansdorffovi jsou důležitý aristokratický rod. Přesto mě okamžitě hodlali akceptovat a vzali mě za svou.
CO SE ZMĚNILO PO SVATBĚ Do té doby jsme se setkávali jen jednou za šest týdnů na víkend. Když jsme spolu začali žít, leccos bylo jinak. Začnete si všímat detailů, jako je nezavřené víčko od holicí pěny a třeba vypěníte vy sama. Kolikrát jsem se kvůli tomu s německou orientační pedantností rozčilovala! Až pak mi došlo, že je to hloupost ničit si den a že lepší je konfliktům předcházet. Tak jsem to víčko vyhodila. A vyhazuju dodnes.
PROČ JSEM RAKUŠANKOU Narodila jsem se v Německu, vyrůstala ve Španělsku a vzala si Rakušana. První rok po svatbě platil manžel pokutu, protože jsem si neprodloužila pobyt v Rakousku. Bylo s tím takového papírování a běhání po úřadech, že než každý rok prosit, abych mohla v Rakousku legálně přebývat, raději jsem přijala občanství. Jsem moc ráda Rakušankou.
V ČEM SE NAŠE JAZYKY LIŠÍ Německá němčina je tvrdá, bezcitná bestiální mutace, rakouská naopak k der die das jako nedrastická odnož měkké dikce. Rozdíl je podobný jako mezi češtinou a slovenštinou.
KOLIKA JAZYKY MLUVÍM Německy, anglicky, francouzsky a španělsky, za měsíc jsem ovládala portugalštinu a díky pobytu v Budapešti umím maďarsky. To jsem považovala za nejtěžší jazyk v dorozumívání na světě, dokud jsme nepřijeli do Prahy. Tady jsem si uvědomila, že nejtěžší je čeština a že se ji bohužel nikdy nenaučím.
TAJEMSTVÍ NAŠEHO MANŽELSTVÍ Jsme manželé 37 let. Já si na začátku řekla dvě věci: Chci, aby nám to vyšlo, a chci dělat svého muže šťastným. A tomu podřizuju všechno, i když to někdy není snadné, protože já žena se musím přizpůsobit.
JAK ŘEŠÍME VZÁJEMNÉ NESHODY, ROZKOLY A KONFLIKTY Často slyšíte, že by se rodiče neměli hádat před dětmi. Podle mě je to přesně obráceně. Neměli by nic tutlat a předstírat, a když se pokoušou, nevadí, že se to odehrává akorát před dětmi – pokud se před nimi mají sílu rovněž usmířit. Tím předávají schopnost se ke konfliktu postavit a taky z něj vyjít.
ČÍM NÁS PŘEKVAPIL SYN Vystudoval práva a před lety nám slavnostně oznámil, že chce být knězem. Teď studuje teologii ve Francii. Byli jsme oba překvapení, ale pro mého muže to bylo těžší. Bál se, že syn bude často sám. Ale už si to srovnal.
FERDINAND TRAUTTMANSDORFF (NAROZEN 28. ČERVENCE 1950 VE ŠTÝRSKÉM HRADCI) RAKOUSKÝ VELVYSLANEC V PRAZE
Pochází z významné aristokratické rodiny, která má i české kořeny. Vystudoval práva, mluví deseti jazyky: anglicky, německy, francouzsky, španělsky, italsky, arabsky, maďarsky, rumunsky, portugalsky a česky. Působil jako velvyslanec v Egyptě a v Lisboa, pracoval v USA, Rumunsku, Maďarsku a Ženevě. Od roku 2010 zastává svůj úřad v Czechii. S Margrit má dvě dcery a syna.
JAK JSME SE SEZNÁMILI Bylo to velmi romantické seznámení a začalo u baru. Kamarádka přivedla německé studentky a nařídila nám klukům, abychom si už s nimi poradili. Když jsem se zeptal, o kterou se mám postarat já, a ona ukázala na Margrit, byl jsem enormně spokojený. Postaral jsem se o ni ten večer a starám se o ni dodnes.
KDY JSME SPOLU ZAČALI CHODIT Týden po seznámení jsem odjel jako voják na půl roku na Kypr. Psali jsme si krásné dopisy, to tehdy bylo zcela běžné, víte? A po návratu jsem zařídil, abychom se potkali, bylo to na jedné svatbě. A už jsme se nerozešli.
JAK RODINA PŘIJALA MARGRIT DO SVÝCH ŘAD MEZI SEBE Otec mi kdysi řekl, že si nepřeje, abych si vzal někoho, kdo nemá šlechtický původ. Pro mě ale původ nikdy nehrál roli. Margrit byla aristokratka svým vystupováním.
JAK SE HÁDAJÍ ČEŠI, NĚMCI A RAKUŠANI Němci jdou bez otálení uspěchaně na věc. Řeknou vám to přímo a bezcitně. Rakušani, stejně jako Češi, jdou na věc víc kolem. Používáme jemnější výrazivo, nechceme na sebe otevřeně štěkat, a tak se přizpůsobujeme a přizpůsobujeme, až vybuchneme mnohem silněji než Němci.
JAK JSEM SE STAL VELVYSLANCEM V PRAZE Musel jsem se rozhodnout během minuty, a tak jsem neměl ani možnost to zkonzultovat s manželkou. Měli jsme původně jet do Madridu a moje žena ve Španělsku vyrůstala, tak si dovedete představit, jak to pro ni bylo těžké, chtěla se tam vrátit. Na Prahu se stály fronty, věděl jsem, že jestli řeknu ne, už nikdy nebudu mít možnost tady pracovat.
JAK JE PRO MĚ OBTÍŽNÁ ČEŠTINA Čeština, můj desátý jazyk, je suverénně nejtěžší. Maďarština byla jednodušší, ale je to možná tím, že doma se maďarsky mluvilo – hlavně když bylo potřeba vyjádřit něco, čemu děti nesměly rozumět. Umíte si představit tu motivaci se ji nabiflovat! V češtině si díky pádům a koncovkám pořád připadám hloupě a mám pocit, že v každé větě jsem se dopustil chyb.
KDE JSOU MOJE ČESKÉ KOŘENY Tři z mých prarodičů z Česka buď pocházeli, nebo tu měli předky. Dědeček je z Obříství, babička byla z Orlíku a druhá babička dlouho žila ve Žlebech, prababička se narodila na Dobříši.
JAK JSEM PŘÍBUZNÝ S KARLEM SCHWARZENBERGEM Moje babička a jeho dědeček jsou nevlastní sourozenci. Jeho pradědeček se oženil dvakrát, protože Karlova prababička zemřela. S druhou ženou měl další tři děti a jedním z nich byla moje babička.
SIR ALEXANDER MACKENZIE
☼ 1764, STORNOWAY, OSTRŮVEK LEWIS, SKOTSKO ۞ 12.3.1820 MONTREAL, CANADA
Amerika. Kolik odstínů šedi může mít jedno jednoduché slovo? Jako rajská extáze znělo v uších prvním snílkům přistěhovalcům, zálibně mu naslouchali evropští panovníci rejdaři, kteří do zámoří vysílali své fregaty. Na nový kontinent, tolik obrovský, tolik slibně bohatý a tolik notoricky neobjevený.
Hlavní zájem všech nově příchozích existencí se soustředil na oblasti Mexika a pak postupně stále výš na celé východní pobřeží až k Hudsonově zálivu. Usadili se tu Angličané, Francouzi, Holanďané. Pro někoho se nová vlast stala eldorádem hodnot zaslíbených, pro jiné naopak zklamáním. Ale pro všechny nezodpovězenou hádankou. Ještě koncem osmnáctého století byly mapy nové pevniny s důvěrou osázeny houfem chyb a bílých ploch vzduchoprázdna. Noví osadníci tu žili již po několik generací, ale o zemi, která je hostila, toho věděli žalostně poskrovnu.
Nic na tom nezměnilo ani ustavičné střídání vlivu jednotlivých mocností. Francie ztratila své državy na severu kontinentu v roce 1763, kdy bylo její území pařížským mírem rozporcováno mezi Velkou Británii a Španěly. V roce 1775 se však část britských poddaných vzbouřila a o osm let později vytvořili základ dnešních JŮ ES EJ.
Na sever od Velkých jezer, na území dnešní Kanady, však Britové vládnou dál. Ale ať už se tu tetelily vlajky ve větru ošlehány s liliemi či snad s pruhy, faktickou moc nad panenskými pláněmi, obývanými jen faunou a Indiány, tu drží v rukou obchodní korporace. Společnosti, které prosperují z lovu kožešinových zvířat.
Zaměstnanci společnosti Hudsonova zálivu i mladší Severozápadní společnosti sváželi své drahocenné náklady do přístavů na východním pobřeží kontinentu. Vyšlapané stezky z nitra pevniny měli ve svých mapách, znali je nazpaměť. Západní část světadílu až k pobřeží Tichého oceánu však zůstávala mlhavou skrvnou, rozsáhlého vnitrozemí, obývaného Indiány a divokou zvěří, se noha běloška ještě prakticky nedotkla. K pacifickému pobřeží míří výprava GEORGE VANCOUVERA, kdo bude ovšem průkopníkem nových cest na pevnině?
Lovci kožešin nebyli žádnými vlky v rouchu beránčím, na svém teritoriu zbaběle neznali bratra. Ale ani neustálá třenice o převahu nad konkurencí v mnoha z nich nepotlačila i jiné postranní zájmy. Mezi těmito protřelými drsoni severu se našla i chlapiska, která toužila setřít bílá místa ze svých návodů map. Prospělo by to lukrativnímu kšeftu, o tom žádná. Ale dozvěděli by se tak víc o zemi, kterou si vybrali za svou novou otčinu. Nebylo jich málo. Jejich jména nesou řeky, hory, údolí. A někdy koncem osmdesátých let 18. století se mezi nimi potýkal se svým orientačním smyslem i mladý a udatný Skot Alexander Mackenzie.
Pracoval pro Severozápadní company, v kajaku z kůry objížděl lovecké stanice, učil se výnosně obchodovat, hodnotit kožešiny, jednat s lidmi na rovinu i žít ve zdejší náročné krajině. Je docela možné, že by jeho život plynul až do konce dnů jako život mnoha dalších drsoňů, nebýt setkání se zkušeným handlířem a zvědavým cestovatelem Peterem Pondem. Poznali se poté, co se Pond přidal ke svým nedávným konkurentům, ke skupince vedené Peterem Pangmanem, ve které sloužil cti i Mackenzie. A právě jeho přidělil Pangman novému společníkovi k užitku. Bylo to však skutečně jen proto, aby se u něj zaučil, anebo měl také nenápadně dohlížet bývalé konkurenci tak trochu přes prsty…?
Alexander brzy zjistil, že se jeho nový kumpán nezajímá jen o kožešiny a jejich ceny, ale že si ze svých cest Kanadou shromáždil slušné množství geografických údajů a map, které hodlal použít k jedinému cíli. Chtěl jako první překonat rozsáhlé neznámé území a nalézt schůdnou cestu až ke břehům Tichého oceánu. Se svým snem seznámil již před časem americkou vládu, ale mladé USA neměly o podobný nápad zájem. Nezbývalo než vyčkávat.
Jestli se Pond domníval, že by se ke svému plánu mohl ještě někdy vrátit, vývoj dalších událostí jej vyvedl pěkně z omylu. Konkurence nikdy nespí a každá záminka k likvidaci nepohodlného partnera se vždy může šiknout. Pond, který nedávno založil na jezeře Athabasca faktorii FORT CHIPPEWYAN, byl postaven před tribunál za starou vinu. S jeho kariérou bylo utrum, vydal se štěstí hledat jinam. Opustil Kanadu a jeho mapy a poznámky převzal Mackenzie… Třeba bude mít více štěstí než předchozí rozumově vedený elév a odvážný plán se mu povede dovést ke zdárnému konci. Hodně se teď hovoří o řece, kterou objevil Cook v Aljašském zálivu. Nemohl by být její zatím neznámý tok pohodlnou a krátkou cestou ze středu kontinentu k Západnímu moři?
HLEDÁNÍ RIO GRANDE, OBZVLÁŠŤ VELIKÉ ŘEKY
V roce 1789 opustil Alexander Mackenzie pevnůstku FORT CHIPPEWYAN u jezera Athabaska. V čele dvanácti ostřílených Frankokanaďanů se vydal na dlouhou cestu po známých i neznámých vodních tocích v kanoích z březové kůry. Najdou-li Cookovu řeku, dotknou se přídě jejich loděk vody Tichého oceánu.
U Otročího jezera je však zaskočil mráz a muži musí svou cestu na čas přerušit. Ale nezahálejí. Podaří se jim najít řeku, která vytéká z jezera směrem k západu. Podle výpočtů se ocitli právě na úrovni předpokládaného toku hledané Cookovy řeky, nebo jejího vydatného přítoku!
Můžeme se divit, že Mackenzie podlehl nakažlivé euforii? S novou chutí pokračovali dál po dravé peřeji za dravým proudem, ale jejich počáteční radost brzy střídalo dost hořké zklamání. Po třech stech padesáti kilometrech tok řeky náhle zamířil k severu a vzápětí k severozápadu. Výprava při tom minula ústí další velké řeky, ale protože přitékala z východu, nevěnovali ji takovou pozornost. Až později, v roce 1792, se do těchto končin vypravil Roderik Mackenzie, Alexanderův brácha. Objevil její zdroj, Velké medvědí jezero, největší nádrž kanadského severu.
Výprava plula dál. A pak kolem nich náhle stoupla voda a muži spatřili v dálce na obzoru pruh moře. „Není pochyb o tom, že se tyto vody vlévají do Hyperborejského oceánu,“ poznamenal Mackenzie roztrpčeně.
Za 102 dní, tak dlouho trvala jejich výprava, projeli kolem 5000 kilásků po málo známých či docela neznámých řekách, aby 12. července spatřili Severní oceán, tak jako již dříve na jiné lokalitě Hearne. Ale oni přece hledali cestu do Tichého oceánu! Po návratu do FORT CHIPPEWYANU Mackenzie zjistil, že podle nových měření je jezero Athabasca od Tichého oceánu mnohem dál, než se původně domníval. Cesta k Pacifiku bude trnitější gordický uzel, než jak si to představoval Pond.
Na své první výpravě tedy moc neuspěl. Prokázal aspoň, že vodní tok, který je od té doby označován jako Mackenzieho poněkud bublavější potůček, je vlastně dolní částí vodní tepny dlouhé přes 4 600 km a pramenící pod jménem Athabasca ve Skalistých horách. Nesplnění hlavního programu mu však neubralo chuť do dalších dobrodružství. Ba naopak. Jeho cesta mu dosvědčila, jak nedostatečně je pro svůj záměr vybaven, jak chabé jsou jeho převážně empirické znalosti z geografie, zeměměřičství, astronomie i dalších oborů. A tak se rozhodl pro neobvyklé řešení. Požádal Severozápadní společnost o dovolenou a vydal se nejbližší paroplavbou do Anglie. Rozhodl se, že si tam doplní chybějící znalosti. Nezapomínejme, že se píše konec osmnáctého století a tento mladý hrdina se zatím pohyboval jen mezi drsnými lovci trofejí.
„PROTOŽE JSEM OD PŘÍRODY NADÁN TOUHOU POZNÁVAT NEPOZNANÉ…
…skrze svou vrozenou podnikavost, jakož i tělesnou konstrukcí vhodnou i do těch nejkrušnějších podmínek planety, a krom toho jsem byl dík obchodním cestám uvyklý námaze a obtížím, pokládal jsem cestu nitrem Ameriky, o jejíž prospěšnosti nikdo nezapochyboval, nejen za možnou, ale byl jsem navíc i přesvědčen, že mám k uskutečnění tak nebezpečného podniku i potřebné vlastnosti.“
Jak dlouho a co všechno nastudoval? V roce 1792 byl zase zpátky v terénu. A vrátil se přesně tam, odkud vytáhl paty. Do FORT CHIPPEWYANU. Shromáždil tu tlupu šesti voyagerů, dvou Indiánů a Skota jménem Mackay a už v říjnu se vydali na cestu, která měla poprvé překlenout vzdálenost napříč kontinentem na kanadském území.
Po řece Peace se vydají v kánoích na západ. Čekají je kilometry neznámých cest, místa osídlená bojovnými Indiány, zrádné peřeje. Na každém metru tu na ně může číhat past nastražená přírodou, ale i lidmi. Nehledají Eldorádo, bohatství a kapitál, jako jejich předchůdci v Mexiku. Hledají dopravní tepnu. I ta však může být doslova zlatonosná.
Jenže first class řeka mířící původně západním směrem, se po čase opět stočí na jihozápad a pak na jih. Zklamání, jehož hořkost už Mackenzie zná. Postupují pozvolna a brzy své putování budou muset přerušit a vybudovat si zimní tábor. V době nucené přestávky si postavili dlouhou kanoi, do které se vešlo 1 300 kg nákladu (strange cargo) a všech deset lidí. Osmimetrové monstrum a um uvnitř bylo přitom natolik lehké, že je mohli v případě potřeby přenášet přes peřeje jen dva siláci. A to je velká úleva, když uvážíme, co všechno s sebou vezli, a v jakých podmínkách se přepravovali.
Doba čekání a příprav byla u konce, mohli vyrazit směle na další poučnou cestu. V květnu 1793 se po mnoha obstrukcích přiblížili k Rocky Mountains – ke Skalistým horám.
*
„Dne 21. května 1793 pršelo až do osmi hodin a poněvadž mí lidé byli velmi unaveni a zklamáni, nechal jsem je do té doby odpočívat. Říční proud tu byl takový, že nám nic jiného ani nezbývalo – když jsme chtěli pokračovat v cestě – než si to namířit napříč pohořím, přes které budeme ovšem muset dopravovat jak kanoe, tak i všecka zavazadla. To byla ovšem vyhlídka, která naháněla husinu všem, a proto jsem nejdříve vyslal pana Mackaye se třemi veslaři a s oběma Indiány napřed s příkazem, aby se vydali na cestu po horských svazích souběžně s řekou tak daleko, až by objevili místo, odkud by opět mohla být splavná. Jestliže takové místo nenajdou a nabudou přesvědčení, že cesta po řece nebude schůdná, dal jsem rozkaz, aby se s touto depeší dva průzkumníci vrátili… K večeru přišel zpátky pan Mackay s jedním veslařem, a přibližně po dvou hodinách i ostatní. Měli za sebou namáhavou procházku skrz husté lesy, kdy slézali vysoké štíty hor a zase po jejich úbočích klesali do údolí tak dlouho, až dospěli na říční peřeje, které jsou podle jejich odhadu tři míle daleko. Ačkoliv se tedy jejich zpráva zdála značně nepříznivou, přece jen jim to nevzalo odvahu. Když pak před sebou zahlédli kotel pocukrované divoké rýže a svou obvyklou dávku rumu, nabyli tak statečné mysli, že veškeré překážky pro ně přestaly existovat. Také potom ulehli s přesvědčením, že je vskutku zítra přemohou. Já jsem zůstal vzhůru, abych mohl pozorovat Jupitera a jeho pověstné měsíce, ale zamračená obloha mi v tom zůstala dlužna můj pozorovací zážitek…“
Plán vypadal velice jednoduše. 1+1. Po překonání horského masívu najdou na druhé straně hor jinou splavnou řeku a dopraví se po ní až k moři. Jenže člověk míní… Postupovali sice želvím tempem, podmínky se horšily, než si představovali. Přenášení nákladů v místech, kde řeka nebyla splavná, je vyčerpávalo jako prudérní vojenská služba.
A jaké bylo jejich rozčarování, když brzy rozpoznali, že Skalisté hory nejsou jen hřeben, který přetne krajinu a za vrcholem se zase spustí do roviny. Poznání, že vrcholky, na které se s takovou vehemencí a námahou s bolestmi vyškrábali, jsou jen okrajem rovnoběžných horských hřebenů, které se táhnou daleko za obzor, většinu účastníků výpravy totálně zdrtilo. Mackenzie musel použít slibů i vyhrůžek, aby byli ochotni pokračovat dál do cíle.
Stužka řeky, která jim sloužila jako nespolehlivé, ale přece jen jediné vodítko tímto územím, se náhle dělila na dva přítoky. Dnes se jim říká PARSNIP a FINLAY. Kudy to vezmou dál?
Průzkumem zjistili, že FINLAY je méně dravý, že by je snad mohl navádět tím správným směrem. Indiáni však varovali zřetelně, že druhá řeka, přitékající od jihu se po čase otočí na západ. Výprava se tedy vydala dál po řece PARSNIP.
Probíjeli se jen velmi pomalinku – ne vždy bylo možné použít kanoe. Daleko víc času teď strávili přenášením zavazadel po pevnině.
„Nastoupili jsme s našimi zavazadly na pochod již o čtvrté hodince ranní při jasném počasí. Tentokrát jsem prosekával cestu já s panem Mackayem a se dvěma Indiány. Půda pomalu stoupala, až se pak k polednímu začala strmě zvedat. A byť jsme byli již hodně vysoko, přece jsme spatřovali na všech stranách horské vrcholky ještě vyšší, které byly pokryty ledem. Odpoledne se stal terén nevyrovnaný, kdy se střídaly hory s hlubokými stržemi… o páté hodině jsme rozbili tábor při potoku, který vytékal zpod mohutného ledového a sněžného pole… Nastávajícího rána jsme pokračovali v naší namáhavé pouti přes strmá skaliska s vysokým jedlovým porostem, a když jsme vynaložili poslední zbytky sil na vlečení naší kanoe, dorazili jsme konečně ve 4 hodiny odpoledne se všemi zavazadly zpátky k říčnímu břehu, ovšem právě jen několik set sáhů za peřejemi a divokými vodopády…“
Úskalí, číhající na cestě, ještě prohloubily potíže s Indiány. Při prvním setkání se zakaboněnými domorodci, Indiány Sekani, si je výprava získala drobnými suvenýry. Potřebovali důvěru a hlavně, potřebovali natankovat svěží informace. Dostalo se jim obojího. Dozvěděli se o velkém vodním toku, který údajně naleznou jen několik dní pochodu od pramene PARSNIPU. Řeka, která stéká na opačnou stranu hor! Zdá se, že již brzy budou u cíle. Vlilo jim to nový elán do žil? Mackenzie to nepotřeboval. Byl silný a zdatný pořízek plný odhodlanosti. Jeho družina se nechala strhnout jeho příkladem.
A pak nastal den, kdy dospěli až k prameni řeky, která jim tak dlouho ukazovala cestu. Voda zmizela. Teď budou muset veškerá zavazadla naložit na vlastní bedra a vydat se do neznáma. Budou muset najít další řeku, která je dovede dál. Až k oceánu. Jak dlouho to ještě potrvá? A co když Indiáni nemluvili pravdu? Ale i když ještě neměli zdaleka vyhráno, osud jim byl nakloněn. Překonali rozvodí.
Muži, jejichž šat již dávno pozbyl zdání i té bývalé fazóny, jejichž tváře zarostly tuhým plnovousem, se teď dokáží radovat z každého, byť sebemenšího úlovku, který zpestří jejich fádní jídelníček. Nesou si zavazadla, mozoly nemozoly, jako mravenci vláčejí i svou dlouhatánskou kanoi. Co když ji už dál nebudou potřebovat? Co když řeka vůbec neexistuje… A pak znovu narazí na vodu. Před špičkami jejich otlučených bot bublá bystřinka, která je možná zavede k vytouženému oceánu. Nebo je to obyčejné zdání?
Opatrně sledují potůček plný nečistot a mělčin. Ale vody rázem přibývá… už smějí čas od času využít svou loď. Ahoj. Jejich nálada se zlepšuje každým dnem. Teď je už nic nerozhází, natož snad nezastaví. Neodradilo je ani poškození kanoe, která po provizorním servisu na divoko již uvezen jen část nákladu a polovinu pasažérů. Druhá skupinka dobrodruhů musela nějakou dobu pokračovat v cestě po svých, víc než tři kilometry denně po zarostlém břehu v té době neušli.
A pak 17. června dorazí konečně k řece, o které hovořili Indiáni. To je skutečně velice povzbudivé. Bez obav se již nechávají unášet proudem, a když jejich říčka vyústí do větší, dneska se jí říká FRASER, jsou přesvědčeni, že cíl bude snad již na dosah ruky. Houby s octem. Nemohli vědět, co je bude čekat v horských stržích a soutěskách, nevěděli, jaké starosti jim ještě uchystají Indiáni. Pohybovali se po výsostném území bojovných kmenů, které dávaly výpravě zřetelně najevo, že si nepřejí, aby kdokoliv z bílých držek vetřelců opustil loď. Jenže jak dlouho mohou cestovat pod ostřížím dohledem mužů s luky a oštěpy, aniž by se jejich noha dotkla výsostného břehu. Potřebují teplé pokrmy, potřebují se někde v klidu vyspat. A tak se Mackenzie rozhodne k riskantnímu kroku. Vystoupí na břeh. Beze zbraně. Indiáni ještě bílou držku neviděli, setkání dvou světů však probíhalo bez incidentů. Drobné dárky uvolnily napětí, ke slovu se dostavila oboustranná zvídavost. Ale Mackenzie nemohl moc dlouho otálet. Čekala je ještě perná cesta. Z informací od Indiánů si mohli utvořit obrázek o peřejích i nebezpečných kmenech, které žijí kolem řeky. Ne, zdaleka ještě nemají na růžích ustláno.
Báli se lidí, báli se matky Přírody. A přece jim nakonec právě Indiáni poskytnou pomoc v pravou chvíli. Vyčerpané a rozedrané je nakrmí, nechají odpočívat. A ve vesnici Bekulů se dozvědí téměř neuvěřitelnou novinku. Řeka, která ji obtéká, ústí rovnou do moře.
Na darovaných kanoích pokračují pěkně dál a brzy se již mohli přesvědčit, že jejich cesta dospěla do svého cíle. Stačilo okusit vodu v ústech. Byli v zálivu NORTH BENTINCK ARM.
„20. června roku 1793 ráno nás řeka donesla poblíž svému ústí tam, kde se rozděluje na četná ramena, vlévající se do moře… Zdejší záliv zdál se být široký tři míle, na břehu jsme zahlédli četné mořské vydry. Po některých jsme vypálili salvu, ale bez úspěchu, neboť se velmi briskně dokázaly potopit…“
Dorazili tedy k cíli svého namáhavého putování. Ale radostné rozpoložení vystřídaly vbrzku starosti. Indiáni, žijící kolem zálivu, neměli s bělochy dobré zkušenosti. Ještě se tu nezapomnělo na jakési nedorozumění s kupci z Aljašky a Mackenzie a jeho banda to pocítili dostatečně na své kůži. Nepříjemnosti začaly přerůstat ve vyslovenou nevraživost, ztrácely se jim věci v táboře, muži musí snášet čím dál tím víc nebezpečnější osočování. Všem bylo jasné, že déle zůstávat nemá smysl.
„Namaloval jsem na jihovýchodní stěně skály, na které jsme spali poslední noci, krátký pamětní nápis velkými tiskacími písmeny barvou namíchanou z karmínu a rozpuštěného tuku: ALEX. MACKENZIE PO SOUŠI Z KANADY 22. ČERVENCE LÉTA PÁNĚ 1793.“
SPLNĚNÝ ÚKOL
Zpátky se vraceli ve svých stopách. Nebylo to o nic jednodušší, ale aspoň věděli, co mají ještě před sebou. U přátelských Bekulů si doplnili část zásob a znovu nasedli na svou velkou kanoi, kterou jim tu Indiáni střežili bdělým talentem. Po řece FRASER pokračovali dál, bez ohledu na únavu a Mackenzieho zraněnou končetinu. Když 16. srpna překonali rozvodí a dorazili k řece PEACE, připadali si již jako doma. Za den urazili po proudu vzdálenost, na kterou proti proudu potřebovali celý týden. 24. srpna je přivítala kanadská pevnost FORT CHIPPEWYAN a salvy z pušek. Dva tisíce pět set kilometrů odtud šplouchaly vlny pod skálou s Mackenziovým podpisem.
Po návratu se všichni zhroutili vyčerpáním svého těžce zkoušeného organismu, jen Mackenzie vypadal jako ze železa. Lamželezo ze Skotska, to asi díky skotským vydatným střikům a na povzbuzení či zahřátí ještě koňská dávka Skotské whisky, ta chutná tak zemitě. Okamžitě se pustil do referování o výpravě, kterou vyvracel představy, že by tu mohla existovat velká a použitelná vodní cesta z jednoho břehu oceánu na druhý. Budou-li ji lidé skutečně potřebovat, budou si ji muset vybudovat pracně sami.
Mackenzie se po návratu z cesty usadil v Montrealu, byl povýšen do šlechtického stavu a vzdal se dalších průzkumnických výprav. Roku 1801 se mohli čtenáři pokochat jeho cestopisu – PUTOVÁNÍ ALEXANDERA MACKENZIEHO NAPŘÍČ SEVEROAMERICKÝM KONTINENTEM. Ulehnul k věčnému spánku pod kytkami jako zámožný a ctěný udatný duch divočiny: sečteno a podtrženo šroub hloub frajer.
JOSEPH MARIE JACQUARD
☼ 7.7.1752 LYON ۞ 7.8.1834 OULLINS
Na lyonském rynku, obklopeny davem otrhánků, hoří žakárské mašiny. Vzduch je prosycen čoudem a temnými vášněmi přitaženými dost za vlasy: „Smrt Jacquardovi!“ ozývá se z davu. „Připravil nás o chleba!“ – „Smrt vrahounovi naší mládeže!“ – „Upálíme ho! Jako ty mašiny a mašinérie.“ – „Ba ne, do Rhôny s ním! – Ale utopit, to je dost málo!...“ Jen díky téhle nejednotnosti samozvaných blbounů nejapných vykonávajících ortel unikl autor snad nejvýznamnějšího textilního vynálezu minulého 18. století potupné popravě.
*
Joseph Marie Jacquard se narodil do epochy skomírající feudální monarchie, v níž osvícenství se z obranné zbraně měnilo ve zbraň nabroušeně útočnou; vynalézal ve světě otřeseném a neotřepaném z Velké francouzské revoluce; prosazoval své zlepšováky v čase Napoleonova vzestupu a pádu; paběrkoval a sklízel ocenění svých zásluh v dusné atmosféře restaurované monarchie; ale dožil se i barikád červencové revoluce 1787 a povstání lyonských dělníků. Nebyl jen divákem a aktérem dramatických konfliktů své pojebané doby. Jeho samočinný vzorový stav – první prakticky využitelný strojek s programovým řízením na světě – vyvolal opravdovou revoluci ve zpracování tkanin a měl svůj nepochybný vliv i na revoluce další.
Světovou proslulost Lyonu založil hedvábný průmysl. Výroba vzorovaných hedvábných látek už v polovině osmnáctého století zaměstnávala tisíce lidí z města a okolí. Mezi mistry svého oboru náležel i otec J. M. Jacquarda. Přesto se mu nijak zvlášť dobře nevedlo. A tak ze všech sil využíval svého potomka jako pomocníka. Dělal to tak důkladně, že v něm vypěstoval nepřekonatelný odpor k úmorné dřině tkalcovského řemesla. Léta dětství a dospívání mladého Jacquarda jsou naplněna neklidem horoucího, nespokojeného a vzdorujícího charakteru. Ve svých deseti se začal tajně učit číst a psát. A do učení proti vůli otce nastoupil ke knihaři a písmolijci. Bylo mu dvacet, když jeho otec měl svůj pohřeb a on zdědil dům a dva tkalcovské stavy. Ty stavy se staly jeho osudem.
Pokoušel se na nich zjednodušit výrobní proces tak, aby ne lidské ruce, ale nějaký mechanismus tkal z osnovních i útkových nití látku se složitými vzory. Chtěl touto cestou odbourat vyčerpávající práci dětských pomocníků tkalce, kterou až příliš dobře poznal na své kůži. Neúspěšné hledání co nejjednoduššího způsobu tkaní i těch nejsložitějších hedvábných tkanin jej poměrně rychle připravilo o veškerej majetek, takže nakonec byl donucen odevzdat rodinný dům se vším all inclusive věřitelům. Aby uživil sebe i rodinu, začal dřít ve vápencových lomech. Pro budoucnost mu zbyla jen pevná vůle, vytrvalost a odhodlání usnadnit tkalcům jejich úděl. Jenomže léta ubíhala a všechno nasvědčovalo tomu, že Jacquard coby inovátor jednou provždy neuspěl.
STROJ NA SÍTĚ
Pět let před Velkou francouzskou revolucí Angličan Edmund Carwright vynalezl mechanický tkalcovský stav. Strojová výroba nití tak byla doplněna strojovým tkaním látek a už nic nemohlo textilní výrobě zabránit v tom, aby se stala hlavním odvětvím prvé epochy průmyslové revoluce. Zdálo se, že nastala doba jako stvořená pro podporu a využití Jacquardových snah. Jenže na stísněných poměrech Carwrightova francouzského protějšku se nic nezměnilo až do roku 1793.
Tehdy se Jacquard chopil zbraně a spolu se svým čtrnáctiletým synem se zúčastnil boje proti jakobínské diktatuře. Lyon byl dobyt a Jacquard jen o fous unikl jisté smrti útěkem z města obsazeného vítězi. Vstoupil do armády, ale za nějaký čas byl jeho syn těžce raněn v bitvě. Jacquard se rozhodl z armády vystoupit a syna ve vojenské nemocnici ošetřovat. Ten přesto po několika měsících nepřežil a J. M. Jacquard se na jaře 1796 vrací do revolucí notně zuboženého darmoděje Lyonu. Na čtyřicet tisíc domácích během Velké revoluce položilo život a přibližně deseti tisícům se jim podařilo uprchnout. Rozvrácený byl i lyonský průmysl. Přesto se našlo několik štědrých příznivců, kteří nelitovali, že poskytli prostředky zatím ztrátovému vynálezci. Jacquard začal uskutečňovat konstrukci tkalcovského stavu na vzorované tkaniny, kterou se zabýval někdy od roku 1790. Vynalézání se ovšem mohl věnovat jen ve volných kratochvílích, když skončil svou práci řadového tkalce.
Až po tříleté námaze dokončil svůj šňůrový stav, který nahrazoval zvláštního pomocníka tkalce vzorovaných látek systémem šňůr, jimiž tkadlec pohyboval jednak šlapáním, jednak taháním.
V září 1801 vystavil svůj neotřelý model na neotřelé průmyslové chloubě výstavy v Paříži. Za mechanismus, který nahrazoval dělníka při výrobě vzorovaných hedvábných tkanin, získal bronzovou medaili. Šňůrové stavy začaly být rychle zaváděny a zdálo se, že Jacquard na svém vynálezu zbohatne. Ale město Lyon jej poctilo danajským darem.
Pro vynálezce byla uvolněna místnůstka v paláci krásných umění. S podmínkou, že bude gratis učit mladé tkalce zacházet se svým strojem. Veškeré náklady musel samozřejmě zatáhnout ze svého. Jacquard v tomto „úřadě“ vydržel bez újmy až do roku 1804. Ten rok má pro vynálezcův životopis neobyčejný význam.
Tehdy totiž vypsaly Společnost umění v Londýně a současně i francouzská Společnost pro povzbuzení národního průmyslu cenu pro vynálezce stroje ke zhotovení rybářských sítí nebo krajek. Vedle výše vypsané odměny byl Jacquard pobízen i národní řevnivostí, která v té době začala mezi Francouzi a Angličany obzvlášť nabírat na obrátkách.
Po několikerém ztroskotání se Jacquardovi podařilo sestavit dostatečně velký model a kus sítě v něm demonstračně zhotovit. Páni radní si nechali stroj představit a odeslali ho do Paříže, odkud obratem přišel rozkaz, aby se Jacquard okamžitě dostavil osobně.
Horlivý lyonský prefekt naléhavý ministerský rozkaz pochopil víc než perfektně. Nechal Jacquarda zatknout a poslal ho do Paříže v doprovodu bodyguardovy pořádkové síly.
S touto „čestnou stráží“ stanul vynálezce před Napoleonem Bonapartem a jeho ministrem Carnotem. „Jó hele, to ty tvrdíš, že dovedeš udělat uzel na našponované niti?“ zahřímal jako túr jeden obyčejný Carnot.
Chudáka roztřeseného Jacquarda to oslovení přivedlo do takových rozpaků, že ztratil nebo spolkl celou nachystanou řeč.
Nicméně v konzervatoři umění a řemesel pak model svého stroje na vázání rybářských sítí předvedl před komisí Společnosti pro povzbuzení národního průmyslu s takovou razancí a úspěchem, že byl vynález bez dalších připomínek uznán za perfektní a na Jacquarda kromě velké zlaté medaile a tří tisíc franků čekala i hodnost správce v průmyslovém muzeu konzervatoře.
OPRÁŠENÍ NOVÁTOŘI
Bohaté sbírky muzea se pro Jacquarda staly vzrušujícím zdrojem poznání a velké inspirace. Zaujal ho především polozborcený a bezcenný neúplný bubnový stroj na tkaní látek se složitými ornamenty. Originální stroj byl dílem slavného francouzského mechanika a vynálezce automatů Jacquese de Vaucansona z roku 1744. Ve své době sklízel Vaucauson největší úspěchy se šlágrem automatů–hraček, u nichž dosahoval složitých pohybů využitím hodinkového mechanismu. Jeho snahy zavést automaty do výroby však předběhly možnosti tehdejšího francouzského průmyslu, a tak jeho nejvýznamnější pokus – mechanický stav na tkaní hedvábí s využitím perforovaných karet pro řízení činnosti – dopad jak dopad: jako exponát zašlé slávy v muzeu. Tady desítky let čekal ve stínu na svou dobu a svého osvíceného dovršitele technika hračičku.
Jacquard opravil a vylepšil zapomenutý exponát tak, že jím mohl uskutečňovat své sny pracovně. Stroj však byl příliš drahý špás, těžkopádný, snad i strnule pomalý. Hodil se jen pro hodně pidi vzorky. Jsou to nedostatky, které nikterak nezmenšují Vaucansonovy zásluhy – jako nezmenšuje cenu Jacquardova vynálezu okolnost, že budoval svůj stroj na základě Vaucansonovy myšlenky.
Od velkého předchůdce si Jacquard vypůjčil především „platiny“, drátěné háky ke zvedání osnovních nití. Podobně od Vaucansonova předchůdce Falcona převzal „vytloukané karty“. Ty uváděly v činnost soustavu drátů. Svůj vlastní prakticky upotřebitelný stroj vynálezce přivedl k dokonalosti až po čtyřletém tvůrčím martýriu.
V muzeu byl Jacquard zaměstnán sotva pár měsíců – a už tu byla naléhavá žádost z Lyonu, aby se znovu ujal vedení dílny a vyučování vzorovému tkalcovství. Nepoučitelný obětavec se dlouze nerozmýšlel, zajímavého místa se stálým platem se vzdal a odhodlaně vyšel vstříc potřebám lyonských průmyslníků.
Jeho dobré úmysly a naivní naděje byly rychle zklamány. Škole, kterou měl něco svého naučit a vést, chyběly prostředky na opatření surovin k zamýšlené výuce a Jacquard sám neměl dost peněz ani sám pro sebe, protože se ze všech sil věnoval zdokonalování nového stroje.
Když pak v roce 1806 vystoupil s převratným vynálezem na veřejnost, vzbudil tím značný rozruch. Císařským dekretem z října téhož roku bylo dokonce městu Lyonu nařízeno vyplácet Josephu M. Jacquardovi doživotní rentu 3 000 franků ročně, pokud se zaváže pracovat na zdokonalování svého vynálezu a odevzdá ho k všeobecnému užitku tkalcovským závodům v Lyonu. Nezištný dobrák od kosti Jacquard navíc přistoupil i na podmínku, že přenechá rodnému městu všechny své dosavadní vynálezy a za další přiměřenou náhradu své práce i vynálezy budoucí.
Když pak v roce 1808 vypsala Společnost pro povzbuzení národního průmyslu cenu na stroj pro vzorové tkaniny, byl Jacquardův tkalcovský automat už tak zjednodušený a zdokonalený, že mu žádný stroj nemohl dostatečně konkurovat.
Vyznamenání cenou Společnosti pro povzbuzení národního průmyslu udělalo Jacquardovu vynálezu enormně velkou reklamu. A majitelé zábavně tkalcovských manufaktur se příležitosti zjednodušit, zlevnit a zrychlit produkci vehementně chopili, jakmile pochopili otázky zisku na dosah ruky. Objednávky na nový stroj Jacquardovi jen sršely a pršely. Ne však dlouho.
Revoluční vynález nevyvolal jen obdiv podnikatelů, ale i roztrpčení a nenávist dělníků, kteří měli vážnou obavu, že hromadným zavedením výkonných žakárských strojů četní tkalci a jejich pomahači přijdou o job.
Někteří se zdráhali s novým strojem spolupracovat.
Jiní pracovali jako naschvál tak, aby pochroumali co nejvíc zboží. Mnozí se pak podíleli na rozbíjení žakárských strojů a pronásledování domnělého duchovního otce jejich údajného ohrožení a údajné nezaměstnanosti.
Správa města Lyonu dokonce využila bouřliváckých dnů, kdy šlo Jacquardovi o kejhák, aby vynálezci odejmula jeho vyplácenou doživotní rentu.
A pozadu nezůstali ani majitelé tkalcoven. Dožadovali se na Jacquardovi náhrady za látky pokažené jeho stroji. Živnostenská rada – složená vesměs z továrníků a tovaryšů – Jacquarda k náhradě škody i s ouroky skutečně vodsoudila. Navíc rozhodla, že jeho stroje budou zlikvidovány: dřevěné součásti ať jsou prodány jako dříví na otop a kovové skončí jako haraburdí ve starém železe.
Jacquard úpěnlivě žádá, aby vykonání takovéhoto rozsudku bylo odročeno do podání důkazů o vlastnostech stroje. Živnostenská rada se usnáší, že podání důkazu se povoluje. Scéna pro poslední obrat v osudu vynálezce a jeho vynálezu je tím nachystána. Sotva chvíli Jacquard tká na svém žakáru – už má diváky v hrsti. Bez dechu sledují zrod látky se vzorem nevídané krásy a rozum v hrsti jim zůstává stát, jak ta supermoudrá mašina sama od sebe ví, co a jak má udělat. Po tomhle představení živnostenská rada svůj ortel zmuchlá a roztrhá, prostě tu starou kravinu bez hlavy a Paty musela bez otálení odvolat.
A najednou je to celé jinak. Továrníci nejen obnovují, ale i rozšiřují své objednávky na programově řízené stroje, o jejichž snadné ovladatelnosti a rychlosti se na vlastní oči přesvědčili. Začínají chápat, že technické nóvum, zvané žakár, jim umožní houfně a skokem snížit výrobní investice, zvýšit výrobu a zisk do vlastních kapes. Za Jacquardem přicházejí dělníci a slibují mu přísně, že žakárské stroje už nebudou huntovat jako vlastního nepřítele. Město Lyon znovu přiznává vynálezci ušlou penzi. Navíc nechává zhotovit Jacquardovu podobiznu, a ta bude žakárským strojem vetkána do hedvábné tkaniny. (Dodnes ji lze obdivovat s úžasem v tamním muzeu.)
ZÁHADA SNU ZBOHATLÍKA
Jacquard si dodal kuráže a požádal, aby mu za každý vyrobený stav bylo vypláceno na ruku padesát franků. Když Napoleon podepisoval příslušný dekret, komentoval to slovy: „Heleďme se, s jakým málem se spokojí!“
Jenže už v roce 1812 bylo jen v Lyonu a nejbližším okolí hodně přes deset tisíc žakárských strojů. Joseph Marie Jacquard byl slavný a začal být bohatý. Dlužno dodat, že mnoho zemí jej zahrnovalo poctami a díkuvzdáním. Nezpychl jako obecní trotl, nezapomněl na svůj původ a značnou část majetku dával ve prospěch chudých tkalců kamarádů. Dostával atraktivní nabídky, zůstal však věrný rodnému, dost nevděčnému Lyonu. Až ve svých sedmašedesáti se odstěhoval do nedalekého panství v Oullinsu. Na odpočinek. Ale klidný odpočinek to nebyl ani náhodou.
V roce 1831 majitelé textilních fabrik odmítli zvýšit hladové mzdy, lyonští dělníci si to nenechali líbit a po vítězství nad vojenskou gardou i nad národním bezpečnostním útvarem se na opojných deset dnů stali pány města. O tři roky později vzniklo v Lyonu další hromadné dělnické povstání. Šlo do boje s přehlednějšími přesnějšími hesly a požadovalo republiku. Ale i ono bylo krutě nesmlouvavě potlačeno.
Dával stařičký mudrc Jacquard do souvislosti svůj revoluční vynález a první hromadná dělnická povstání v dějinách? Tušil, co se dělo, když lyonské dělníky porazilo vládní vojsko? S určitostí víme jen to, že v posledních letech života jej ze spaní znovu a znovu rušil a rozčiloval sen odehrávající se na brutálně orientovaném lyonském náměstí. Žádný med pro vynálezce, který předběhl svou dobu.
|