Byla taková prostinká blondýnka a rázem nejfotografovanějším objektem a nejfotogeničtějším čumáčkem na planetě snů. Skutečnou sličnou ikonou 20. století. To to letí, pod sukněmi jisté dámy Marylin Monroe. Some like it hot comedy. Marylin Monroe je již přes 50 let pochovaná v klidu a v pokoji, a přesto stále září, juchá a vzrušuje hladinu adrenalinu nejednomu z nás. Opravdu jen málokdy se o ní psalo jako o nadané herečce, ale vždy jako o sex symbolu hlasitému jako bomba v biografu. Asi nejvýstižněji pojmenoval její úděl jeden statečný „přítel“, režisér Elia Kazan: „Bylo to prosté dítě s dobrým srdcem, které Hollywood položil na lopatky a ehm, roztáhl mu údy.“ MÚZA I KULTURNÍ FENOMÉN BOŘÍCÍ PRUDÉRNÍ KOSMETICKÉ HRADBY HRANICE… Když se florentské Museo Salvatore Ferragamo rozhodlo vyseknout hlubokou poklonu Marilyn Monrœ a uspořádat jí výstavu, chtělo nabídnout i jiný než prvoplánový pohled na křivky MM. Kromě toho, že se podařilo nashromáždit skutečně působivou kolekci střevíčků, šatů a filmových kostýmků, které na své (často prý pouze přírodně nahé) tělo Marilyn navlékala, a prezentovat ji jako módní ikonu, představuje výstava herečku jako múzu a svého druhu kulturní rachot, senzaci, fenomén. Řada Marilyniných fotografií je tu dávána do kontextu s klasickými díly výtvarného umění: antické sochy a torza, Botticelliho Zrození Venuše, Leda s labutí ze školy Leonarda da Vinci, nebo soška Spící nymfy od Antonia Canovy… Všude najdeme takřka shodné držení ladného těla, stejný postoj, gesto, vyjádření pocitů, úklon šíje či pohled jako na mnoha hereččiných momentkách. Jako by staří mistři malovali a tesali výhradně podle Marilyn. NOHY CUDNĚ SEMKNUTÉ, TO TAKÉ ZABÍRÁ… I jedna z nejskandálnějších záběrů, která MM zaručeně zkomplikovala život, akt z roku 1949, má – krom zjevného erotického náboje – značnou výtvarnou hodnotu, tvrdí časopis Instinkt, a ten nikdy nelže a nemlží. Chachá. Nahatá Marilyn tu sedí na červeném sametu, její bělounká kůže září z temně rudého pozadí, stejnou barvu mají i její smyslně pootevřené rty. Nohy cudně semknuté a přitažené k tělu, lascivně zakloněná hlava ovinutá levou paží – jako by se odevzdávala a bránila zároveň. Ve velmi podobné póze namaloval v roce 1634 Francesco Furini kajícnou Máří Magdalénu. Na výstavě se můžeme přesvědčit na vlastní oči. Tahle fotografie se stala skvělým obchodním artiklem, na němž zafungoval zákon trhu a výdělky se hrnuly ve prospěch nepřeberného počtu výrobců propagačních zbytných zbytečností. V průběhu let mila milionkrát kopírována na hrací karty, kalendáře, propisky nebo přívěšky na klíče. Mediální pozornost přitáhla v roce 1953, kdy vyšla na prostřední dvojstránce časopisu mravního kodexu o sexu Playboy, určená k vyjmutí a nalepení do garáže či futru ve fabrice. Fotografie nesla příznačný název Zlaté sny. ZA PADESÁT DOLARŮ Amerika se v té době potýkala s totální nesvobodou, ovládaná patologickými zabedněnci všeho druhu, viz senátora McCarthyho. Ovšem ještě větší hrozbu než Rusové představovalo pro cudné Američany odhalené ňadro. Patřilo-li toto ňadro ženě všeobecně známé, která navíc byla spojována s legendárním baseballovým dříčem a miláčkem národa Joem di Maggiem, třikrát běda její neodolatelné magii v chemii. A tak Marilyn kapesníčkem zamáčkla slzy a učinila zklidňující prohlášení pro tisk: „Před pár lety, když jsem neměla peníze na jídlo a nájem, mě jeden fotograf, kterého jsem neznala, nenápadně prosil, abych mu stála modelem pro umělecký kalendář. Byla u toho jeho manželka, oba byli moc sympatičtí. Vydělala jsem si padesát babek, které jsem akutně potřebovala.“ NENUCENĚ MĚNILA POLOHY Pravda se nepatrně lišila v malém málu. V devětačtyřicátém za sebou měla Marilyn pár filmů a také pár drobných chirurgických úprav zevnějšku (srovnaný předkus, vylepšený nos a bradu). Většinu toho zaplatil třiapadesátiletý šamstr střízlík Johnny Hyden, viceprezident agentury William Morris. Náklady na živobytí začínající herečky vysoce převyšovaly její možnosti, o většinu z toho se ruský emigrant Hyden ochotně postaral, ale Marilyn vyžadovala i nějaké vlastní peníze. Když jí došly, vyštrachala vizitky fotografů a za jedním z nich se rozjela. Agent Tom Kelly fungoval pro reklamní agentury, zrovna potřeboval modelku pro kampaň na pivo. A tak Marilyn oblékla plavky, popadla půllitr a zapózovala. Klient byl nadšený a Kelly vycítil, že se s přitažlivou blondýnkou dělá tak rychle a efektivně. Pár týdnů na to ji nabídl spolupráci na kalendáři aktů. Marilyn souhlasila, proč ne, zkusit se má všechno. 27. května 1949 Kelly rozprostřel v ateliéru rudý samet, vylezl nahoru na štafle a fotografoval nahou Marilyn, jak jí to sluší v nenucených polohách. Kompozice, které malíři vymýšlejí na základě estetických pravidel, vytvářela docela spontánně s úsměvem na rtech. Z desítek snímků se dnes dochovaly pouze dva. Tom Kelly prodal práva na kalendář za pět set babek, z toho si Marilyn vydělala skutečně onech padesát. Splátku na svůj vůz. „Marilyn stála (nebo spíš ležela) modelem nahá docela jednoduše proto, že ji to nadmíru těšilo,“ konstatoval její životopisec Donald Spoto. MARILYN MONRŒ ☼ 1.6.1926 LOS ANGELES ۞ 5.8.1962 BRENTWOOD–CALIFORNIA U.S.A. Nejdojemnější postavička celých U.S.A. aneb objemný životní příběh, jak bylo nejednou zjišťováno, připomíná pohádku o laskavé Popelce a oříšku pro nervy zároveň? Z chudého, odstrkovaného káčátka se vylíhla chůva, která okouzlila i prezidentský královský ples. Zatančila si nejednou se samotným princem, aby pak předčasně a jednou pro vždy opustila svět zatracenců, který ji zahrnoval poctami, miloval i nenáviděl jako olivy zelené či černější příchuti. Zanechala však za sebou víc, než náhodně odhozený střevíček. Marilyn Monrœ se stala vyloženě legendou díky NĚKDO TO RÁD V BODĚ VARU LETKVARU, vzpomínáte na svůj akční adrenalin ve tváři? Narodila se 1. června roku 1926 v El Ej a její mátinka Gladys nechala do matriky ke křestním jménům NORMA JANE dopsat i příjmení BAKER – po svém prvním manželovi, který ji už před lety zanechal osudu napospas. Otázka otcovství dodnes není vyluštěna, ale všeobecně se předpokládá, že NORMA JANE byla dcerou jistého STANLEYE GIFFORDA, zaměstnance firmy Consolidated Film Industry, kde pracovala i Gladys. Podstatné jistě bude, že NORMA JANE vyrůstala bez táty a nejčastěji jen v péči obětavých sousedů. Gladys musela na směny, aby měla zač uživit dcerunku i sebe samou. Když bylo té malé sedm let, koupila nemovitost s pozemkem a zdálo se, že se blýská pro obě na lepší časy. Konečně měly skutečný domov bez rizik ze ztráty nájmu. Ale zanedlouho se Gladys vrtla tam, kde skončili i její rodiče – v blázinci. Norma Jane putovala od přátel ke známým, aby se jí po dvou letech strávených v sirotčinci znovu ujali pěstouni. Ti ji už v šestnácti provdali za Jima Daughteryho, mladého policajta irského původu, a tak se uzavřela kapitolka číslo jedna v knize prožitků budoucí celebrity. Sama ji později popisovala v barvách ach až nejchmurnějších, což se v mnoha ohledech ukázalo jako nepřesné a zdrcující. Platná jsou však slova spisovatele Normana Mailera, který v knize Marilyn Monrœ – mýtus a bolavější pravda napsal: „…neměla kořeny, ale nemanželský původ na straně jedné a celý rodokmen šílenství na straně druhé.“ Manželské líbánky Honeymoon netrvaly nikterak magneticky dlouho. Ameriky se dotkla válka, Jim narukoval k mariňákom a Normu Jane už očekával stereotyp v továrně na padáky, kde pracovala, což ji začalo upřímně nudit a tím dost prudit. Ještě dřív, než si to stihla nějak uvědomit, objevil ji nad padákovým hedvábím natěšený fotograf magazínu Yank David Connover a požádal ji, aby mu stála modelem. Popelka otevřela svůj první oříšek. Nebyly v něm sice nádherné plesové šaty, ale nezvratné rozhodnutí opustit továrnu i manžela a zabušit na dveře, jimiž se dá vstoupit do grandiózního seriózního světa šouboudy, o kterém snila bujné sny. Jeho pomyslný práh překročila ve dvaceti letech – už jako blondýnka – notoricky šik – se skromnou smlouvou v kapse. Uzavřenou ji měla se společností 20th Century Fox, která jí zajišťovala gáži týdně: 75 babek, 50 centů. Podepsala ji poprvé svým pseudonymem Marilyn Monrœ, vzdáleně rezonujícím se jménem tehdejší děsně populární muzikálové hvězdy Marilyn Miller. Jinak se ovšem nic převratného v jejím životě nezměnilo. Ocitla se v „čekárně na slávu“ a stejně jako hejno ostatních přebornic navštěvovala kursy filmového řemesla, navazovala potřebné kontakty, objevovala se na příkaz studia na různých sjezdech a banketech, „zdobila“ alegorická vozidla a občas, na několik sekund se mihla i před kamerou. A tak ještě dnes filmoví historikové vedou zasvěcené rozbory o tom, ve kterém snímku Marilyn vlastně skotačila na úvod. Zřetelně ji lze rozeznat i zaslechnout ve filmu PLUJ, TY SÁDLO! (1948) režiséra Hugha Herberta, kde jí její pidi role předepisovala dvě slůvka znějící: „Ahoj, Rad!“ O rok později už si mohli diváci přečíst její jméno v úvodních titulcích komedie bratří Marxů ŠŤASTNÁ LOVE STORY, i když i tady se objevila na plátně jen prchavý okamžik. Prvním skutečně významným titulem její herecké filmografie je gangsterské drama boome ASFALTOVÁ BŘEČKA DŽUNGLE (1950). V době, kdy ještě nikdo netušil, jak oslnivý třpyt budou mít zanedlouho nesmrtelné iniciály MM, ji její (di–)amant Johnny Hyde zajistil epizodní úlohu u Johna Hustona, jednoho z velikánů americké filmové režie. Taková nabídka byla příslibem i zárukou dalších, které na sebe nenechaly dlouze vyčkávat. K těm významným rozhodně patří obsazení, byť i jen v komerčně laděném filmu Fritze Langa VE SPÁRECH TEMNÉ NOCI BEZ POMOCI (1952). Tady už Marilyn nebylo možno ignorovat. Zastínila dokonce – na plátně i na reklamním poutači – renomovanou a populární krasotinku Barbaru Stanwyckovou. Konečně, sám Fritz Lang konstatoval, že… „reportéři neměli zájem o hlavní protagonistku, nýbrž jen o to děvče s povedeným poprsím“. Kde nastal zlom? Klíčem k odpovědi je nesporně kalendář určený výhradně pánům, kde se Marilyn Monrœ objevila na dvou snímcích, zahalena jen vůní svého oblíbeného parfému Channel Five. Fotky, které ve svém ateliéru pořídil Tom Kelly (prý za asistence své ženy), se doslova rozletěly do světa i na hracích kartách, tužkách a suvenýrech. Jméno ještě včera neznámé Pin Up Girl bylo najednou vyslovováno se stejně zaníceným obdivem jako s kategorickým katolicky bigotním odmítnutím hříchu. Na počátku padesátých let nahota nelechtala nosánky, ale pobuřovala jako pepř v očích a působila hořké skandály a randály těch frigidnějších postav. Navíc Marilyn vzápětí šokovala prohlášením, že Kellymu pózovala nahatá jen proto, že měla hrozný hlad a potřebovala prostředky na nájem. A ještě na jeden moment je třeba upozornit. Při natáčení filmu NEOBTĚŽUJ SE KLEPÁNÍM (1952) se Marilyn sblížila s baseballovou jedničkou týmu New York Yankees – s Joe Di Maggio a jejich svatba (14.1.1953) byla doslova celonárodní bouřlivou oslavou. Novomanželé se pak rozjeli hned na Tahiti a do Honolulu k Waikiki Beach a Marilyn tu díky několika koncertům na korejských základnách získala mezi americkými vojáky na tisíce nadšených fandů jejího unikátního jazzového projevu, že Diamonds are girl´s best friends! Marilyn Monrœ kolem sebe definitivně zbořila zídku anonymity, aby vzápětí získala výsadní právo na hollywoodský hvězdný trůn. Howard Hawks jí nabídl roli v přepisu knihy Anity Loosové MUŽI MAJÍ VĚTŠÍ ZÁLUSK NA BLONDÝNKY (1953), kde doslova smetla ze scény polo-opařenou Jane Russellovou. Vytvořila zde předobraz oné rozkošné, trochu hloupoučké nány a zcela bezbranné berušky k zulíbání, která smíchem, zpěvem a tancem omlouvá a retušuje porcelánové střepy, jež jsou zcela jasně jejím dílem. K vlastní korunovaci pak došlo při premiéře komedie JAK SI NABRNKNOUT MILIONÁŘE S UCHÁZEJÍCÍMA OČIMA (1953), režírovanou Jeanem Negulescem. Konala se se vší pompou v hollywoodském Welshire Theatre. Marilyn přijela (jako ostatně tak často) se šedesátiminutovým zdržením, Manko, Ty máš nějaké manko, neboť líčení jí sežralo celkových šest hodin času. Svědkové – a byl tu každý, kdo pro Hollywood něco znamenal – tvrdili, že její večerní róba bez ramínek musela být doslova přistehována na tělo. Na ulicích, kudy projížděla svým bělostným cadillacem, musela být odkloněna doprava a když se blížila do sálu, někteří muži vstávali ze sedaček a všem se docela zásadně zrychlil puls, jo, tak to je Ona, Donna. Sama pak charakterizovala tento den za nejhezčí ve svém životě. Přirozeně, neboť se jednalo o den zrození Venuše stříbrného plátna, inaugurací symbolik MM. Ale byl to také den, kdy Marilyn rozrušeně z toho všeho nemohla snadno spát a zřejmě poprvé si vzala celou hrst pilulek na usnutí. Byl to její grandiózní den Dé a ona neunesla jeho tíhu. Působila sice navenek dojmem ženy, která zná, co to je sebevědomí a kryje pochybnosti, leč taková byla jen maska, za níž skrývala svoji horečnou ctižádost, stovky nejistot a celou svoji blíženeckou zranitelnost. Právě zranitelnost je slovíčko, které se v souvislosti s Marilyn Monrœ skloňovalo a skloňuje v sedmi pádech. Ona „jiskrná kvalita – kombinace rozesmutnění, záření a živočišné touhy – která ji odlišovala a přitom u ostatních lidí probouzela touhu patřit k ní“, jak to vyjádřil Lee Strasberg. Byla zdrojem jejích problémů a zároveň nejspolehlivější tajnou zbraní. Stala se „Miss sladkých snů“, jak zněl titulek pod jedním z kalendářových Aktů Štramandy. Patřil k ní jas, který ji obklopoval, a nostalgický pohled v očích, i když se její rty rozkrojily do standardního úsměvu, v němž byla vždy pro chlapy zašifrovaná výzva, zkus mi to dělat lépe než Tvá konkurence, doktore. Okouzlovala profesionály svou křehkostí. Za fascinujícími mírami 94–56–89 bylo ještě cosi jiného. Zvláštní výraz oduševnělosti, který měl svoji podmanivost navzdory křiklavě rudé rtěnce, pomrkávání falešných řas i tvrdým černým linkám, rámujícím její infantilně modré oči. „Její styl sice ztratil na působivosti,“ uvedla ve své studii o MM Marianne Sinclair, „ale její svůdnost je nadčasová hodnota. S emancipovanou ženou dnešních dnů má společné jen to, že nenosila podprdku. Marilyn se na plátně vyznačovala elegantním ženstvím, zastřeným, do šepotu přecházejícím hlasem a hlavně tím, že uznávala beze zbytku mužskou nadvládu nad světem. Předstírala, že neumí do pěti počítat bez kalkulačky i ve chvílích, kdy se chovala racionálně. Ve svých filmech byla vždy nevyzpytatelná, roztěkaná a nepraktická jako stěží hořící sirka… Stala se Miss sladkých snů všech romantických podob a dob, nestárnoucí, rozkošná, nezničitelná, gigantická společnice. Je symbolem nezatíženým pojmy povinnost, společnost či zodpovědnost. Zosobňuje prapůvodní význam spát s láskou dřív než se rozdrolil na protichůdné pojmy jako duchovní versus fyzická přitažlivost, čistá–strakatá přitažlivost, romantická–erotická dráždivost. Marilyn je jasnou bohyní…“ Nemusíte beze zbytku souhlasit, nechcete-li, ale pravdou je, že Marilyn měla doslova elektrizující magnetismus v organismu. Při natáčení SLAMĚNÉHO VDOVCE (1955) v režii Billy Wildera, „asistovalo“ natáčení nezapomenutelné scény, v níž proud vzduchu z větráku podzemky nadzvedává herečce sukně, na tisíce přihlížejících zvědavců. Byl mezi nimi i Joe Di Maggio a pozoroval s rostoucím hněvem, jak půl stovky fotografů namířilo své objektivy na bělostné kalhotky jeho ženy. Tehdy zřejmě s konečnou platností pochopil, že jeho manželka rozhodně v soukromí neaspiruje na roli vzorné hospodyňky. V roce 1955 stála Marilyn na samém blankytu a rozkoši své slávy. Krásná, obdivovaná, bohatá – jen pocit štěstí jaksi nebyl k dosažení. Cítila se obnaženě nepochopená v osobním i profesionálním životě. Rozpadlo se jí druhé manželství, domnívala se, že studio jí nabízí jen nekvalitní, podřadné role fiflenek, a proto ji i nevalně honoruje. Trpěla utkvělou představou, že odborníci ani veřejnost ji nepovažují za skutečnou herečku a vysmívají se její touze zahrát si po boku Charlie Chaplina či zosobnit roli Grušenky v Bratrech Karamazových. Ve chvíli, kdy jí do klína spadlo víc, než o čem si troufala snít, chtěla, podobně jako Jane Harlow, utéci sama sobě, své popularitě i typu, který vytvořila na plátně z grimas a talentu bavičky. Touha být nejen zbožňovanou, ale i racionálně uznávanou herečkou podmínila rozchod se studiem. Založila vlastní společnost, odstěhovala se do New Yorku a věnovala se studiu herectví ve věhlasném Actors Studiu. Divadelní pedagog Lee Strasberg, který formoval herecký projev Marlona Branda, Jamese Deana, Montgomery Clifta o Marilyn tehdy vypustil z úst: „Reaguje na režijní pokyny zdlouhavě, to je pravda, ale chápe je bezpečně. Má hluboký cit pro postavu, kterou vytváří.“ Marilyn tu strávila plných čtrnáct měsíců a fotografie Miltona Greena dokumentují pokus o vzpouru proti „naivní blondýnce“, stvrzenou i sňatkem s Arthurem Millerem, vážným a váženým dramatikem. Veřejnost je znovu velmi šokována. Svrchovaný intelektuál Miller opustil ženu a dvě děti, aby se oženil raději s Marilyn, která zápasí s pravopisem i při psaní dopisů! Místo gratulacemi jsou novomanželé zaplaveni vlnou invektiv, nactiutrhačských blbin i uštěpačných poznámek grázlů. Zdánlivě nejšťastnější období pro Marilyn i Arthura získalo nečekaně rychle vážné trhliny. Náplastí na ně není ani první film v nezávislé produkci – PRINC A TANEČNICE (1957). Prvotní nadšení sira Laurence Oliviera, který tu po boku Marilyn hrál a ujal se taktéž režie, se okamžitě změnilo v dusnou antipatii. Celé natáčení bylo poznamenáno plytkým napětím a vysilujícími hádkami. Marilyn provokuje štáb svojí chronickou nedochvilností (zastřenou ne drogami, pramenící z obav o svůj výkon) a se sirem Laurencem vede nesmyslné potyčky o prosazení herecké metody Actors Studia. Olivier ji neuznává a chce po své platinové tanečnici jen a jen „aby vypadala sexy“. Ani obrovská reklamní kampaň, která vyvrcholila přijetím Marilyn Monrœ u britské královny Alžběty, film nezachránila od debaklu. PRINC A TANEČNICE si u diváků moc neškrtl. Marilyn těžce prožívá každý nezdar a skutečné krizi už dokáže čelit jen s hrstí pilulek na uklidněnou a s alkoholem jako desetibojem „no nazdar štamprle“. Pokud lze věřit životopiscům všechno, pak noci Marilyn s jejím třetím manžílkem se v té době mění v urputný a nepolevující boj o to, kolik uspávacích prášků spolyká. Miller chtěl zabránit tomu, aby nepropadla těžké závislosti na chemii poškozující její mozek. Marilyn je však stále neklidnější, neurotičtější, čím dál víc to skřípe v jejím podání na violoncellu snah zaujmout dav. Její úspěchy ve filmech NĚKDO TO RÁD V BODĚ VARU LEKTVARU (1959), MILUJEME SE JAK BLÁZNI V LÁZNI (1960) a MUSTANGOVÉ (1960) jsou doslova vykoupeny trýzní všech spolupracovníků a blízkých povolaných osob. Natáčení každého začínalo již zrána vyčerpávajícími roztržkami o to, zda se Marilyn vůbec dostaví na plac, a když ano, tedy s jakým časovým deficitem. Billy Wilder, který nestárnoucí komedii NĚKDO TO RÁD V BODĚ VARU LEKTVARU dokončil psychicky zcela vybrakovaný, tehdy řekl: „Dřív, když měla přijít v pondělí, přišla ve čtvrtek. Teď, když se má točit na jaře, přijde na podzim“, a ještě dodal „…když jsem se radil se svým lékařem, zda bych měl ještě někdy s Monrœ něco natočit, řekl mi, že jsem dost starý a dost bohatý, než abych to riskoval“. Každý záběr se musel bezprecedentně zopakovat, neboť hlavní představitelka zapomínala i tu nejbanálnější repliku. Její partner Tony Curtis musel kousnout do dvaačtyřiceti kuřecích stehýnek, než se Marilyn „chytila“. Není divu, že jeho výroky o hvězdě MM byly minimálně nelichotivého vyznění. Natáčení filmu MILUJEME SE JAK BLÁZNI V LÁZNI (George Cukor) mělo relativně snazší průběh, zato předehra byla do nebe volající. Marilyn se nelíbil scénář a tak nutila Millera, aby vylepšil její dialogy. Nelíbil se jí ani Gregory Peck, který svoji účast raději odmítl a na jeho místo byl povolán Yves Montand, slavící tehdy úspěchy na Broadwayi. Snaha dostat ho do kolen (= Marilyn byla očividně flirtující létající objekt pro nově identifikovanou zamilovanost) byla pro ni hnacím motorem. Zato MUSTANGOVÉ, jimiž se uzavřel filmový kruh rošťandy zvané MM, byly doslova utrpením. Realizace příběhu, v němž Arthur Miller do jisté míry naskicoval podobu své ženy, předznamenala konec jejich manželství, konec kariéry Montgomera Clifta a konec života Clarka Gableho. Katastrofy, rivalita, zášť šly v patách štábu Johna Hustona, natáčejícího ve vyprahlé nevadské poušti. Polský teoretik Krzysztof Tœplitz náladu kolem MUSTANGŮ popsal slovy: „Kolem filmu je specifická rozjitřená atmosféra, pozvedající ho téměř do oblasti metaforické rozmluvy s mýtem Hollywoodu, s mýtem americké kinematografie a mýtem Ameriky vůbec.“ MUSTANGOVÉ měli premiéru 5. listopadu 1960. Gable prodléval na hřbitovním odpočinku a jeho těhotná žena zažalovala Marilyn z podílu na mužově osudném infarktu, noviny oznamují rozvod „velkého amerického mozku s krásným americky atraktivním tělem“, jak byl sňatek Monrœ s Millerem definován. Marilyn ještě dostala šanci, ABY SE TEDY VZCHOPILA. Držela v ruce nabídku na účast ve filmu s příznačným názvem – NĚCO MUSÍ USTOUPIT a jak tvrdí přátelé, přijala jí a začala se připravovat na nejlepší formu své pověsti. Jenže potřetí rozvedená a osamělá Marilyn žije v Los Angeles už jen sporadicky z prášků, alkoholických dýchánků a návštěv u psychonakopávače, našeptávače. Nemá vůli bojovat se svým největším soupeřem – s legendární ložnicovou ňafynou MM. Dva měsíce po svých šestatřicátých narozeninách byla v noci ze čtvrtého na pátého srpna nalezena beze známky života ve své ložnici, s telefonním sluchátkem v dlani. Vyšetřující soudce do rubriky příčina smrti uvedl: „Pravděpodobně musela spáchat sebevraždu.“ Od smrti velké Marilyn uběhlo tolik času a přece se o okolnostech odchodu na druhý břeh dosud jenom spekuluje. Mnoho bylo uveřejněno o jejím přátelství s Johnem a Robertem Kennedyovými (ještě koncem května 1962 krákorala v Madison Square Garden k prezidentovým pětačtyřicátinám HAPPY BIRTHDAY TO YOU, MISTER PRESIDENT…) Existují i místopřísežná prohlášení, že byla nalezena ještě v bezvědomí a převezena pohotovostí do nemocnice v Santa Monice. Nabízí se i teorie vraždy jako tomu bylo u JFK – Marilyn prý byla nějak zasvěcena do příprav atentátu na Fidela Castra a jeho plnovous. Je to spletité klubko faktů, polopravd a úplných domněnek, které teprve čeká na objasnění. Je však třeba uvést, že Marilyn se již několikrát předtím ocitala dobrovolně na tenkém ledu, oddělujícím život od propasti smrtelné agónie. O zpěvačce Janic Joplinové kdosi prohlásil, že se jí nedostávalo nutného stupně cynismu, kterého je třeba k tomu, aby se dal přežít nátlak všech sdělovacích prostředků. Pro Marilyn to platilo dvojnásob. Její problémy měly daleko hlubší kořeny a vyrůstaly z ní samotné. Výmluvně o tom hovoří i Arthur Miller ve hře PO PÁDU, kde hlavní hrdinka nese zcela zřejmé rysy Marilyn. Její manžel jí tam tvrdí: „Chceš zemřít, Maggie, a já opravdu nevím, jak Ti v tom zabránit. Ale napadlo mě, že si zahrávám s Tvým životem v jakési bláhové naději, že se probereš z toho nekonečného poblouznění. Je jen jediná naděje, moje drahá. Musíš se konečně podívat na to, co děláš…“ Popelka byla přizvaná na bál, candrbál, po kterém tolik bažila. Vstoupila, oslnila zde přítomné oči, stala se středem pozornosti, vyhrála jen na padesát procent. Právě že ta všeobecná pozornost musí být asi k tak křehké dámě prostě nesnesitelným párátkem i pařátem danajským darem navrch huj a vespod to řve, jak to vře za lubem. https://www.youtube.com/watch?v=uHNL-4B4aac&list=PL05F6FA14DEADAE60&index=1 Michael Jackson – „He´s The King, I´m The DJ“
|