JULES VERNE 

☼      8.2.1828  NANTES               ۞     24.3.1905  AMIENS 

Vše, co si myslím, vše, co si představuji, zůstane už napořád za pravdou, protože nadejdou chvíle, kdy výtvory vědy překonají výtvory imaginace. (Jules Verne)

*

„Je třeba uznat pane Ralphe, že se vám podařil skvělý fór, když jste prohlásil, že se zeměkoule ztenčila. A tak tedy, protože se dnes nechá objet za tři měsíce…“ „Za pouhých 80 dní,“ trval na svém Phileas Fogg. „Opravdu, pánové,“ dodal John Sullivan, „za osmdesát dní, od té doby, co byla zahájena doprava na úseku trati Great Indian Peninsular Railway mezi Rothálem a Alláhábádem, a zde je výpočet, který předkládá Morning Chronicle…“ 

Následuje podrobný časový harmonogram putování kolem světa z Londýna přes Suez do Bombaje, Kalkaty, Hongkongu a do Japonska, odtud do USA a přes Atlantik zpátky do Londýna. Součet jednotlivých úseků dává právě oněch osmdesát dní. Nad ním se rozvine živá debata mezi členy Reformního klubu o možných nástrahách a nepředvídaných zpomalení, která vyústí v uzavření lukrativní sázky pro bystrozraké a předvídavé objevitele. 

„Vsadil bych se o čtyři tácy liber,“ kasal se Stuart, „že taková cesta, konaná za těchto podmínek, je předem vyloučena.“

„Naopak, je docela dobře možná,“ odpověděl pan Fogg.

„Dobrá, tak ji tedy absolvujte, jak myslíte!“

„Cestu kolem světa za osmdesát dní?“

„Yes.“

„Souhlasím s Vámi.“

„A kdy to spustíme?“

„Ihned.“

„To je naprosté bláznovství,“ volal Andrew Stuart.

Phileas Fogg vsadil celou polovinu svých prostředků, druhou polovinu si vzal s sebou a ještě téhož večera ve tři čtvrtě na devět se vydal se svým lokajem na cestu kolem světa, na níž musel překonávat nespočet překážek a nástrah velikého neznámého světa a prožívat mnohá dobrodružství, aby se za osmdesát dní, přesně na den i na hodinu, stihl vrátit do Reformního klubu… 

To je jedna ze vstupních scén snad nejvíce notorického a nejvíce vychvalovaného románu Julesa Verna, který znají malí i velcí a zvídaví pozemšťané pod titulem Cesta kolem světa za osmdesát dní. 

Verne jej dokončil, když mu bylo čtyřiačtyřicet let, kdy už byl znám nejen ve Francii a v Evropě, ale i v Americe, Japonsku, Číně, Kanadě a Iránu jako nejschopnější vypravěč, spisovatel románů zcela nového neodbytého typu. Jako podnět k Cestě kolem světa mu prý stačila pouhá příručka, kterou vydala cestovní agentura Thomase Cooka. Román začal otiskovat francouzský plátek Le Temps na pokračování, a sotva s tím začal, vyletěl náklad periodika prudce nahoru. Čtenáři se rozdělili do dvou družin a uzavírali mezi sebou sázky, pařížští dopisovatelé amerických deníků posílali do svých redakcí kabelogramy o postupu Philease Fogga, zástupci paroplavebních společností nabízeli Vernovi závratné výdělky, dá-li hrdina přednost některé z jejich lodí. 

Tím úspěch nepolevil, zakrátko se zrodil nový a byl ještě oslnivější: Verne obdržel nabídku, aby s dramatikem Dennerym zpracoval román jako divadelní kus. Premiéra, která se udála 8. listopadu 1874, překonala i nejfantastičtější ceremonie všech myslitelných představ. Na jevišti se střílelo, tančily indické bajadéry, vystupovali cvičitelé s kobrami, ba dokonce i živý slon se nenechal zahanbit, že je to uhrančivý živý tvor na prknech, která znamenají svět showbusinessu. Paříž pařila, nemohla se snadno nasytit tohoto ohňostroje legend ve hře zábavního průmyslu ani po dvousté repríze, kus se opakoval do zblbnutí po celé Evropě (v roce 1889 dobrých 15 let od úvodní řachandy také v Národním divadle v Praze), hrál se i v Americe a na Verna se konečně začal z rohu hojnosti sypat zlatý déšť popularity. 

Byl to desátý román edice, která vycházela u nakladatele Hetzela pod názvem Podivuhodné cesty. Předcházely mu neméně slavné, které utkvěly v povědomí těch již několika generací lidí na celém světě. Připomeňme alespoň ty stěžejnější: Pět neděl v balóně, Cesta do středu Země, Děti kapitána Granta, Ze Země na Měsíc a Dvacet tisíc mil pod mořem. Ale to byl teprv začátek, vždyť Verne byl mladík a čekalo ho ještě dlouhé plodné období velice překvapivé fascinace životem. Vraťme se na okamžik na úplný start.

PROTI VŮLI RODIČŮ 

Vstoupil do tohoto hanebného, ale i nevědomého světa 8. února 1828, a to v rodince ctihodného advokáta Pierra Verna a Sofie rozené Allotte de la Fuye v přístavním městečku Nantes. Advokacie se u Vernů dědila z otce na syna, a protože Jules přišel na svět jako prvorozený šampion, ne špion, měl jednou i on převzít dobře prosperující kancelář po svém otci šikulovi v paragrafech. On sám si s tím hlavu nelámal, vstřebával do sebe obrazy tohoto kraje počestných občanů, ruch v přístavišti, hrkot fiakrů i důstojné kolébání bílých omnibusů tažených bílým čtyřspřežím (však se jim tu říkalo Bílé paní), kolesové parníky se stěžni a plachtovím plující po Loiře, když se naučil číst, hltal jako vzorný posluchač dobrodružné příběhy Fenimora Coopera a nebyl s to se nabažit Defœova Robinsona. 

Bylo mu jedenáct, když ho naváděla touha spatřit vysněný Paradise na vlastní oči – pokusil se uprchnout na poštovní lodi do Indie. Nepodařilo se mu to až do cíle, otec ho dohonil v nejbližším přístavu a přísně se mu odvděčil, ale touha vymanit se z područí otcovy přísnosti v Julesovi, jak mu přibývalo věku, jenom vesele narůstala.

Na lyceu studoval sice s nevalným prospěchem na Francouze a maturitu složil, jak by řekli dnešní studentíci nejen konzervatoří, nejen konzervativní nátury, „s odřenýma ušima“, ale otec od svého záměru neustoupil. Vypravil ho do Paříže, aby tam vystudoval práva. Snad by nakonec podlehl nátlaku a převzal s veškerou péčí otcovu kancelář, kdyby si v době, kdy skládal poslední zkoušky, nezajeli dva jeho strýčkové do Paříže vyhodit si z kopýtka. Ti ho uvedli do salónů pařížské smetánky, osobně se poznal s Victorem Hugem i Alexandrem Dumasem. 

To rozhodlo. Bude také psát, stane se vyhledávaným spisovatelem. Marně mu otec domlouval, marně se ho pokoušel přeonačit k obrazu svému. Mladý Jules Verne to nejprve zkoušel s divadelními hrami (jedna se hrála pod Dumasovým jménem), psal povídky pro almanach Musée des familles, živořil jako tajemník v Lyrickém divadle, po svatbě se na doporučení svého švagra pustil do burzovních sem tam výnosných machinací s cennými papíry, znovu to zkoušel s divadelními fraškami a povídkami – klopýtal, bloudil, tápal, chápal, že při tom všem jenom tře bídu. 

V době tohoto bezúspěšného hledání se seznámil se skupinou amatérských nadšenců pro vzduchoplavbu, kteří se v té době pokoušeli zkonstruovat helikoptéru. Patřil k nim rovněž Félix Tournachon, známý spíš pod jménem Nadar. I on se počítá k osobnostem, které natrvalo přikrášlily dějiny. Nadar se do dějin uvedl nejen jako špičkový fotograf, ale i jako jeden z počátečních vzduchoplavců. Spřátelili se, Verne se začal vážně zajímat o technickou stránku aviatiky. Svůj podíl na Vernově zájmu o vědu měli matematikové a fyzici, kteří se scházeli u profesora Garceta, a cestovatel Jacques Arago, který absolvoval cestu kolem světa (a skvěle ji vylíčil pro ostatní) a ve svých padesáti letech, ač osleplý, vedl výpravu francouzských zlatokopů do Kalifornie. Kolem něho se sdružovali cestovatelé, vědci i dobrodruzi a probouzeli ve Vernovi nový zájem – začal vážně studovat geografii. 

Ale vždyť měl touhu vynikat jako spisovatel, nikoli vědec. Lze oba dva zájmy užitečně využít? Může věda poskytovat nosná témata pro beletrii? Zkusí to po svém. Jestli Dumas prorazil s historickým a Balzac a Hugo se společenským románem, on napíše „vědecký román“, v němž by se ujaly jak jeho zájmy o techniku a krajinu planety Země, tak i literární ambice (obsese). A bude těch románů habaděj a vytvoří společnou řadu, kterou nazve Podivuhodné cesty. Jejich „jevištěm bude svět, jejich hrdinou věda“. 

Protože mu tehdy velmi silně dokázala zamotat hlavu vzduchoplavba, zrodil se první román, který nesl typické rysy všech budoucích verneovek. Jmenoval se Pět neděl v balóně a stal se bestsellerem semestru vědních aktivit 1863. Verne v něm uplatnil nejen všechny tehdejší poznatky o létání v balónech a nejen zkušenosti cestovatelů při objevování Afriky, ale i smysl pro dramaticky zapletený děj psychologie a odlehčující humor, a to vše dovedl pojmenovat moderním jazykem se svižnými dialogy a okouzlujícími, i když lehce naivními postavami.

NESPLNĚNÉ SNY 

Dodnes se nikomu nepovedlo zjistit, jak vypadala původní verze tohoto románu. Na dnešní podobě má lví podíl Vernův nakladatel Hetzel. Tito dva lidé jako by se hledali: Verne sháněl nakladatele, který by měl porozumění pro tento nevyzkoušený druh literatury. Hetzel nemohl pořád najít autora pro svůj žurnál zaměřený na „výchovu a zábavu“ různě rozjívených puberťáků. Jisté je, že Verne musel první verzi důkladně přeonačit, potlačit do pozadí technické a vědecké pasáže a zkusit vybrousit psychologii (statečnost, duchaplnost, houževnatost) hlavních postav. 

Po překvapivém úspěchu prvního románu Hetzel déle nečekal a nabídl Vernovi lákavou smlouvičku: Verne dodá rok co rok dva nové svazky, Hetzel za ně bude cálovat paušálně dvacet tisíc franků, smlouva bude platná na dvacet let. Pěkná science u striktně obchodní formy fiction. 

Verne podepsal. Nejméně dvacet let bude zavázán Hetzelovi a k ediční řadě, kterou sám navrhoval a jejíž náplň předznamenal svým románem Pět neděl v balóně. 

Zdálo by se, že se všechno dostalo na tu nejlepší akční cestu. Verne pilně smolil příběh za příběhem, Hetzel jeho práce pravidelně atraktivně vydával, čtenáři se nemohli dočkat dalších, a přesto se Verne necítil zcela uspokojen. On toužil prorazit do světa „velké literatury“, ale nakladatel ho nutil, aby orientoval své romány na dospívající mládež.

K výhodě, či k nevýhodě Vernova díla?

Odpovědět na tyto zvláštní jevy tehdy nedokázal nikdo, nikoho to také netrápilo – kromě Verna, jenž nepřestával snít o slávě takového glancu, jakou svět odměnil Dumase, Balzaca a Huga, to zářivé trojhvězdí francouzské literatury. A protože si byl vědom, že jako autor literatury pro mládež se mezi tyto velikány těžko někdy zařadí, usazovala se do jeho duše hořká příchuť nálad, kterých se nikdy zcela nezbavil. 

Smlouva je však také věc úrovně a Verne byl člověk ryzího charakteru, té nejskvělejší úrovně. Plnil ji poctivě, každý rok odevzdal své dva svazky napsané podle nejlepších vloh. Hlad po tvoření ho neopouštěl jako Adolfa Borna, který by slavil za pět dní své nedožité 86 narozeniny, a jeho fantazie s kuráží se zdála být nevyčerpatelná společnice. Jeho červené knížky se zlatou ražbou otevíraly nenasytným čtenářům svět neprobádaných kontinentů, moří, ostrovů, ale i útrob Země a hlubin oceánů a nebeských sfér. Oživil je hrdiny jako Alex Hrdinová oživuje pár minutek před kamerou s vůlí po poznání, po činech, lidmi, kteří zápasí s tajnými silami Přírody a vítězí nad zlem, běsem a děsem hlouposti, které představují nejen různí holomci, piráti a desperáti, ale i zdánlivě pohodová neviňátka, jaké představuje například kapitán Nemo z románu Dvacet tisíc mil pod mořem. „Kapitáne,“ říká jeden z mluvčích veliteli Nautila, „mýlil jste se, když jste se domníval, že lze vzkřísit minulost. Bojoval jste proti nutnému pokroku.“ 

Zpočátku spojoval Verne pokrok s rozvojem vědy a techniky. V jejich lákadlech spatřoval síly, které lidstvu jsou schopny zajistit materiální potřeby, a to v tak hojné míře, že dojde k vyrovnání rozevřených nůžek sociálních rozdílů a nastolení naprosté svobody na materiálních zákonitostech. Současně však nedovedl zůstat slepý a nevšímavý k událostem, jež se za jeho života valily bulváry po celé Paříži, k bouřím roku 1848, k nešťastné válce s Pruskem a nakonec k oněm slavným i tragickým dvaašedesáti dnům Pařížské komuny. Jeho přátelství s Groussetem, Reclusem a Louisou Michel, kteří v Komuně hráli stěžejní roli, ovlivnila jeho proudy myšlenek asi nejsilněji.

ZŮSTALA JEDINĚ PRÁCE 

Po masakrech v pařížských ulicích se naivní představa Vernova o nenásilné přeměně světa k lepšímu celku ve společnost sobě rovných a nezávislých lidí zhroutila a se ztrátou iluzí vychladla i jeho slabost k městu poznamenanému krvavými násilnostmi.  

Verne hledal útočiště a nalezl je až v Amiensu. 

V Amiensu pracoval v tamní Akademii, ve volbách kandidoval za „levé“, jako zvolený radní rozvíjel kulturní předpoklad modernosti města s takovým elánem, že mu prezident neváhal udělit řád Čestné legie a jeho italský obdivovatel Zanini mu nabídl obrovskou sumu, aby si mohl dovolit kandidovat s úspěchem do senátu a později na úřad prezidenta. 

Verne však netoužil po dráze oslnivého politika.

Ve spartánsky zařízené špeluňce ve věži amienského domu si vytvořil svůj dynamický a přesvědčivý svět, v němž věda a technika sice stále udávaly tón, ale nebyl to už svět průzračně čirý a nezprofanovaný. Naopak, Verne v něm ve své vyzrálosti už dokázal rozeznávat síly zla, pro něž se věda stala hlavním prostředkem pro uchvácení mocenské pozice. Proto ve svých románech prozrazuje obavu před zneužitím vědy potvorami, proto se v jeho Vynálezu zkázy tolik ozývá apel na morální odpovědnost vynálezce, proto se v jeho Plujícím ostrově objevuje myšlenka, že sebedokonalejší technika nebude lidem nic platná, pokud nebudou mít jasně dobrou vůli ochraňovat a zvelebovat svoje okolí každý den nanovo. 

Nebyl by to však Verne, kdyby upadal do realistické beznaděje. Dokázal překonat své splíny a niterné deziluze, dotírající nervový kolaps organismu, smutek nad odchodem matky na hřbitov i Hetzela, a nakonec i samotné prodělání skepse, když si jeho synovec vyšinutý gauner ze samých lotrovin dovolil spáchat na něj atentát. 

Za svůj život napsal víc než šedesát románů. Uplatnil v nich vše, co mohl nabrat studiem ve světě rozvíjející se překotné techniky, a ve svých vizích dokázal domýšlet to, co se teprve rodilo a co se realizovalo jen nedávno: řiditelné vzducholodě, letadla těžší vzduchu, ponorky, helikoptéry, všestranné využívání elektřiny, filmu a televize, ba i dobývání vesmíru, ale také zbraně hromadného ničení, bezpilotní zbraně a bojové plyny. Vždycky však v jeho románech na rozdíl od dneška zvítězili chrabří hrdinové, kteří se semkli, aby společnými silami čelili vychcanému zlu. 

Tím se stává jeho dílo nadčasové pro jakoukoli formu science fiction, neboť svou důvěrou v lidstvo a pokrok promlouvá Verne se stejnou naléhavostí, s jakou své romány vypiloval do dokonalé učebnice lidskosti. 

„Přestože byl Verne tisíckrát »odepsán« a posílán do starého železa,“ píše pašák Ondřej Neff ve svém Podivuhodném světě Julese Verna, „přestože celé generace jeho napodobitelů a pokračovatelů se ho snažily předstihnout ve všech disciplínách fantasmagorie, přestože epigoni nakládali na své palety barvy syté, sytější a nejsytější, aby jimi zamaskovali ty chladné, nevzrušivé rytiny, přestože v posledních sto letech spisovatelé spustili své džbery až na dno studnice napětí, exotiky, rafinovanosti a surovosti, ještě nikomu se nepodařilo překonat sílu onoho odstavce o čtyřech řádcích, jež vhánějí slzy obdivu a dojetí do očí navyklých na přímé televizní přenosy z měsíční krajiny: 

V padesáté sedmé vteřině se dveře salónu otevřely a kyvadlo ještě neohlásilo šedesátou vteřinu, když se ukázal Phileas Fogg, následován třeštícím davem, který si vynutil vstup do klubu, a svým klidným hlasem oznámil: »Tak mě tady máte, pánové.« Dobré, ne?“