BOHUSLAV
MARTINŮ
☼ 8.12.1890
POLIČKA ۞ 28.8.1959
LIESTAL U BASILEJE, CH
Concertino pro violoncello, Památník Lidicím, balet
Špalíček, kantáta Kytice a opera Julietta – to je několik názvů z bezmála
čtyř set děl „pozorovatele z poličské věže,“ jak Bohuslav Martinů sám sebe
žertovně nazýval. Snad z každé skladby lze vycítit autorovo krédo: „Hudba
je pro mne představa světla, stíny se hromadí přirozeně jen podle úhlů světla;
ale nedělám tmu proto, aby vyniklo světlo. Světlo je radost a pulsující dar
života pro duši.“
Jednoho z největších muzikantů dvacátého
století „dosadila do věže poličského svatojakubského kostela vrána“, a to 8.
prosince, jak stojí v „rodném zápise“, který učinil jeho táta Ferdinand do
kalendáře na rok 1890.
Tatínkův „následovník talentu“, spíš neduživá a
rozviklaná hříčka přírody než s utužovaným zdravím venkovského kluka,
vyrůstal jako pregnantní pozorující talent svého dění po okolí v „majáku“.
Tak se tehdy říkalo naturálnímu bytečku ve věži, kde táta budoucího Mistra
ševcoval, zvonil klekání a oznamoval do daleka signálem na hlásnou troubu
případné hrozící nebezpečí.
Rodná Vysočina, téměř jedenáct let zkoumaná
z věžní rozhledny vysoké pětatřicet metrů, se vryla citlivému mládenci do
srdce a do dekoru kreativit v intelektu. Martinů, už jako uznávaný skladatel,
psal v Paříži: „…Mnohokrát jsem se zamyslel, jaký asi měl vliv pobyt ve
věži na mou vlastní práci v hudební kompozici. Ve svém pokoji od počátku
pobytu v cizině mám malou pohlednici s miniaturním obrazem pohledu
z věže na poličském náměstí. Jsa zcela odloučen od ostatního světa, neměl
jsem nic jiného na práci i pro zábavu, než si zapisovat do paměti tyto různé
obrazy. Znáte je všichni, ale já je znám do nejmenšího detailu. Z jedné
strany pohled na rybník, z druhé strany hřbitov a stále se prodlužující
náves, na sever jen plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře,
s malými domky a malými lidmi a nad tím veliký a nepřehledný obzor… Nejsem
si docela jist, zdali toto zvláštní osamocení mne právě nevedlo jen a jen
k hudbě. Ve Špalíčku jsou rovněž pohledy na pouti, jarmark, průvody,
neděle, když z celého okolí chodili lidé do kostela.“
NESLAVNÝ START
Hodně vody ještě uteklo, než Martinů vyměnil
housličky z jarmarku za mistrovský nástroj. Přestože tatínek budoucího
hudebníka (o němž Iša Krejčí ve svém Vyznání píše, že vedle Smetany, Dvořáka a
Janáčka je čtvrtý náš v úplném významu světový skladatel) záhy povýšil na
městského slouhu, neměl dost prostředků, aby synka poslal do hudební školy.
Proto chlapec putoval k místnímu učiteli hudby, ke krejčímu Černovskému. A
Martinů mu vždy zůstal neskonale vděčný. „Nikdo nemůže amatéra Černovského
nahradit, přestože pro učení kvalifikován nebyl. Neměl žádný diplom, nic
takového. To byla naše doba, kdy jsme přijímali to, co se naskytlo. Nicméně on
měl lásku k umění, kterou si sám možná neuvědomoval, ale stejnak byl on
první, který mi ukázal cestu, přestože jsem byl sám, který po ní došel.“
Později členové poličské kapely a především
Černovský přesvědčili rodiče – a nemuseli příliš naléhat – že Bohouš má nadání,
které se nesmí promarnit.
Ani ne šestnáctiletý Martinů jel z chudé
Vysočiny s několika nejdůležitějšími věcmi na zádech do Prahy. Musel zde
vytrpět mnohá úskalí, než se uchytil. Na konzervatoři se mu příliš nedařilo, i
když první rok studia završil nejlepším prospěchem. Zato další skončil
katastrofálně, z houslí docela prozaicky kulí. Také chování a pilnost
profesoři blbí jako tágo ocenili jenom trojkou.
Student z Poličky dostal poslední možnost:
připravit se v průběhu prázdnin k reparátu. Martinů problém vyřešil
tím, že z houslového oddělení přestoupil na varhanní. Brzy však začaly
potíže i zde. Jeho spolužák, pozdější koncertní mistr Stanislav Novák,
vysvětluje chování přítele takto: „Nerad se podřizoval přísným školním
pravidlům v harmonii a kontrapunktu, protože jako mladý » také skladatel «
je samozřejmě přehlížel.“
Na vysvědčení se opět rojily čtyřky a pětky. Pouze
profesora Ondřeje Horníka zajímaly neukázněné a divoké pokusy Martinů v kompozici.
Zájem učitele však ustával úměrně absencím studenta. Situaci nezlepšily ani
časté návštěvy školního zřízence Karla Háčka ve studentově podnájmu a pokusy
přimět Martinů k návštěvám přednášek. Také Háček ještě
v šestačtyřicátém roce nedovedl pochopit, „jak se takový lajdák dopracoval
světové popularity“.
Studia Martinů skončila 4. června 1910, neboť ten
den byl „z ústavu propuštěn pro nenapravitelnou svobodomyslnou nedbalost“, jak
stojí v hlavním katalogu pražské konzervatoře.
Přesto „nenapravitelný nedbalec“ dokázal vzdor
silným tlakům umění dvacátého století rozvinout a obohatit národní linii naší
hudby, a to zcela originálním pojetím.
VÁLEČNÉ POUČENÍ
Nešťastní rodiče vyloučeného studenta souhlasili
s tím, aby zůstal v Praze. Smutní byli i jeho přátelé z rodného
městečka. Nikoli však Martinů. Vždyť konečně mohl nerušeně číst a navštěvovat
zkoušky České filharmonie. Volnost, kterou odchodem z konzervatoře získal,
mu umožnila další kompoziční pokusy. Na dvou orchestrálních partiturách (Smrt Tintagilova a Anděl smrti) pro
velký orchestr pracoval už v červnu 1910, přibližně v době, kdy mu
učitelé psali nedostatečné ze čtení partitur.
Málokdo může posoudit, zda pro pozdějšího skladatele
bylo v době studií důležitější věnovat se s maximální pílí a
obětavostí škole, nebo navštěvovat Národní divadlo a koncerty České
filharmonie. Martinů nevynechal jediné představení Smetanových oper. Mimořádnou
silou na něho zapůsobila díla Clauda Debussyho Pelléas a Mélisanda a symfonická
báseň Moře. Nesporně přispěla k tomu, že vliv impresionismu, jeho barevné
kouzlo, čistota provedení a nepříliš rozlehlá forma potlačila vliv Straussův.
Debussy ukázal mladému tvůrci cestu k hudbě, která rozbíjela staletá pouta
tím, že akord a disonance dostaly samostatnou existenci. Martinů si uvědomil,
že Debussy se dokázal oprostit od konvenčních pravidel.
Mizely staré formy a měnil se svět. Hrůzné následky
světové války poučily lidstvo o ceně života a zdraví.
K útoku na zkostnatělé formy se přidal i
Martinů. Měl odvahu opouštět dosavadní tonální systém a tvořit hudební projev,
na který Evropa ani nebyla připravená.
MARTINŮ A SUK
Umělecké turné do města nad Seinou bylo pro další
progres skladatelovy kreativity zásadní. Ještě v Paříži došel Martinů
k závěru, že musí dýchat atmosféru velkého uměleckého světa, zkrátka, že
se musí do hlavního města Francie vrátit. Nebylo to snadné. Po první návštěvě
Paříže v květnu 1919 působil ještě v Poličce a v místním
časopise Jitřenka se objevil inzerát, že Bohuslav Martinů, skladatel a státně
zkoušený učitel hudby, opět vyučuje hře na housle a klavír. Když se vrátil do
Prahy, štěstí mu znovu přálo. Nadanému chlapci podali pomocnou ruku Václav
Talich a Josef Suk.
Václav Holzknecht zaznamenal první setkání Bohuslava
Martinů se Sukem: »„Víte,“ řekl Martinů, „já bych chtěl komponovat jako
Debussy.“ „To já taky,“ odpověděl Suk, a tak se na ničem rozumném nedohodli.«
Avšak už ve školním roce 1922 až 1923 šlechetný Suk
s výukou souhlasil a dbal na to, aby zbavil Martinů pokud možno všech cizích
vlivů. Jak později Sukovi na studentovi záleželo, na to vzpomíná Stanislav
Novák: „Suk navštěvoval Martinů i v Myslíkově ulici, nebyl to ani pokoj,
nýbrž kutloch s rozměrem několika málo čtverečních metrů. Přišla-li do
pokojíku Martinů návštěva a zasedla k pianinu, musel otevřít dveře na
chodbu a stát ve dveřích. Jelikož Suk přicházel obyčejně s profesorem
Hoffmannem, řádila jedna dvojice v pokoji Martinů, respektive na chodbě, a
druhá, to jest Hoffmann a já, v mém pokoji, k velkému zděšení celého
domu. V této době se však Martinů mnoho naučil. Byla to pro něho velmi
zdravá, přísná a tvrdá škola. Bohužel ani studium u Suka, které trvalo skoro
dva roky, Martinů úplně nedokončil.“
SCHŮZKY S COPAINS
V třiadvacátém roce, krátce po otcově smrti,
získal Martinů od ministerstva školství tříměsíční stipendium do vytoužené
Paříže. Chtěl se zdokonalit ve skladbě, lákala ho osobnost Alberta Roussela,
jehož první symfonii Báseň lesa hrála Česká filharmonie. „Jedině tento
skladatel mi pomůže!“
Albert Roussel skutečně mladíka přijal. Martinů se
v Paříži seznámil s nejnovějšími proudy moderní hudby a atmosféry
dvacátých let. Absorboval je, poučil se, avšak nijak příliš jim nepodléhal.
Komponoval a vzdělával se s mimořádnou pílí. Nepůsobil na něho jen
Roussel, ale i další skladatelé, které v Paříži poznal: Igor Stravinskij,
Arthur Honegger, Darius Milhaud a Sergej Prokofjev.
Z původně zamýšleného studijního pobytu se
stala dlouhá životní kapitola, v níž našel i manželku, krejčovskou dělnici
Charlottu Quennehenovou. Křehká, ale energická bytost chápala poslání Martinů a
pomáhala mu překonávat nesčetné překážky.
Skladatel hledal a nacházel posilu mezi českými
přáteli, především malíři Zrzavým, Tichým, Kupkou, Šímou, Jičínskou a
Wiesnerem. Nebědovali, ačkoli je příliš často provázela existenční nejistota.
„S copains se setkával pravidelně,“ vzpomíná
Charlotta Martinů. „Scházívali se v Café du Dome na Montparnassu. Copains
– to byli sochaři, spisovatelé, skladatelé a malíři. Malíř Wiesner měl velký
ateliér a bydlel vedle malíře Kupky v Puteaux. Taškařiny a žertíky měly
často truchlivý námět… V neděli byly obyčejně schůzky u Zrzavého. Na
Montmartru, v rue Pouchal, byl ateliér Zrzavého vždy v bezvadném
richtiku. Vše bylo u něho vkusné, upravené, od záclonek v kuchyni až
k pomalovaným stěnám. Když jednou Zrzavý odskočil do kuchyně dodělat cosi
dobrého k večeři, Bohouš se šibalsky rozhlédl po čistém pěstěném bytě… a
pak vstal, napodobil nezpůsobného pejska a zdvihl u pohovky nohu. A což teprve
maškarní ples u Zrzavého!“
VĚČNÁ INSPIRACE
Martinů jako český skladatel hledal v cizině
vlastní výraz velice usilovně a dlouze. Nejmohutnějším zdrojem jeho inspirace
byla vlast. Nejzřetelněji vystupuje v tvorbě od třicátých let, kdy se
autor obrací k ryze českým lidovým námětům. Výrazné národní prvky obsahují
zejména scénická díla: zpívaný balet Špalíček, Hry o Marii, Divadlo za branou a
rozhlasové opery Veselohra na mostě a Hlas lesa. V kantátě Kytice na
lidové texty, převzaté většinou z moravských zásob Sušilovy sbírky, dosáhl
nejpůsobivějšího a nejčistšího tvaru. Textové předlohy mají většinou baladický
ráz a jsou naplněny prostou lidovou moudrostí a humorem. Pocit čistoty
zdůrazňují i interpretační prostředky. Vedle smíšeného a dětského sboru a
sólistů užívá Martinů jen malý orchestr s omezeným počtem smyčců a dechů,
se dvěma klavíry a harmoniem.
Partitura Špalíčku měla původně podtitul Balet
z národních her, zvyků a pohádek. Ve Špalíčku zní hlas domova nejsilněji.
Je to jeden z nejvýznamnějších rysů skladatele Martinů, který do povědomí
posluchačům připomenul mimo jiné i jistý národní umělec Václav Neumann: „Ač
Martinů prožil takřka celý život v cizině (nebo snad právě proto), vztah
k domovu byl nejsilnějším zdrojem jeho tvůrčího elánu. Země, ze které
pocházel, je neustále přítomna v jeho hudebním vyprávění!“
Naše zamyšlení by však nebylo kompletní, kdybychom
nezmínili ještě alespoň Staročeská říkadla, Písničky a Otvírání studánek. Ve
Studánkách zhudebnil lyrickou báseň poličského rodáka Miloslava Bureše.
V červenci pětapadesátého roku psal Martinů do rodného města: „…je to
z našeho kraje, o králkách, čištění studánek na jaře. Je tak krásná, že na
ni udělám hudbu. A měl bych plán, že by to Brněnští mohli udělat v Poličce
jako světovou premiéru…“
Švýcarský básník B. Stecher vyjádřil svůj dojem pozoruhodným
příměrem: „Studánky mají čistotu české lidové písně, půvab Trnkových loutek a
křehkost vašeho zázračného skla.“ Martinů, když poslal partituru do
Československa, se vyjádřil lapidárněji: „Studánkami se vracím k nám
domů.“
PROTIVÁLEČNÉ MEMENTO
Tím, že se Martinů umělecky připoutal k Francii
a založil zde rodinu, sdílel i její nepříznivý osud. Brzy ráno 8. ledna 1941 se
po osmnáctiletém pobytu kvapně rozloučil s Paříží. Útěk před hnědým SS
morem pokračoval 21. března 1941 z Lisabonu lodí Exeter do New Jersey.
„Možná, že teď ode mne čekáte popis New Yorku, moje dojmy atd.“ zdůrazňuje
Martinů v autobiografické skice 1938–1945. „Co mohu přiznat, je jenom to,
že všechno, co se dělo, se mne dotýkalo jakoby z velkého odstupu. Zmocnila
se mne jakási letargie.“
Amerika, do které se Martinů dostal nedobrovolně,
znamenala další strádání. „Ne, nemohu říci, že moje vzpomínky na New York jsou
šťastné. Skutečně, nejlépe bylo nemyslet a zaměstnat se.“ A tohoto předsevzetí
se Martinů držel. Složil šestasedmdesát děl, šest symfonií, jedenáct koncertů,
třiadvacet komorních skladeb a četná díla jevištní a instrumentální.
O jeho nenávisti vůči nacismu svědčí ještě
v Evropě napsaný mistrovský Dvojkoncert, skladba výhružná a zoufalá,
naplněná dusnou bouřkovitou atmosférou okupační doby. Také komorně pojatá Polní
mše není trpná prosba, nýbrž varující memento, vyjádřený hluboký odpor proti
násilí.
Tragédie Lidic inspirovala desítky umělců mnoha
národností, avšak málokdo vystihl nacistický zločin s takovou emocionální
přesvědčivostí jako náš hudební velikán, génius hlavně morálních hodnot.
Varovné memento zanechal lidstvu i v největší
scénické práci, v Řeckých pašijích podle románu Nikose Kazantzakise.
NEUSKUTEČNĚNÁ CESTA
V prvním poválečném roce se Martinů připravoval
na návrat domů. V dopise z 15. července 1946, který zaslal do
Poličky, stojí sdělení, že brzy se doma zastaví. Ale o týden později zasáhla
nešťastná náhoda a Martinů si způsobil vážný úraz. To byl také hlavní důvod,
proč nemohl přijmout jmenování profesorem skladby na nově utvořené pražské
Akademii múzických umění a proč se nezúčastnil premiéry Páté symfonie, která
zazněla na Pražském jaru 1947.
K domovu a vlasti se však stále vracel.
Připomíná to i umělcova korespondence uložená v poličském muzeu.
V dopise z listopadu 1948 zdraví čtenáře místního periodika Jitřenka:
„…Osud mne zavál daleko od vás, avšak vzpomínky na tento malý, drahý kus země
mě stále provázejí.“
Brzy však přišla další zdravotní krize. Skladatel se
léčil v sanatoriu v Liestalu poblíž Pratteln ve Švajcu. „Tam ho,“ jak
zaznamenal hudební publicista Miloš Šafránek, „navštívil Josef Páleníček a
rozhovory v rodném jazyce byly pro Martinů nejen osvěžením, ale velkou
potřebou. Posílal česky nemluvící osoby kvapem pryč z pokoje, aby se mohl
česky vyznat ze svých plánů a být trochu doma s krajanem, který se tam
vrací. Byl stále víc v duchu doma a fyzicky stále víc upoután
v cizině – tragika jeho života a tvůrčí paradox jeho umění.“
ODKAZ VONÍCÍ ZEMI
Martinů si zvolil místo, kde chce odpočívat –
v rodinné hrobce v Poličce, když zde do šestnácti let věku prožíval
byt ve věži kostela. Zazpíval si o tom již zjara ve svých Madrigalech: Moje
léta tak idú rovně s hodinami, a když přijde Amen, složá na mě kamen.
Srdce českého skladatele dotlouklo v pátek 28.
srpna 1959. Smrt ho zastihla v Liestalu, kde odpočíval až do srpna 1979.
Skladatelovy ostatky se vrátily do vlasti díky úsilí československých orgánů až
po dvaceti letech.
Takže poličský rodák voní zemí, zpívá tklivou písní
domova i s ozvěnou snů a přitom obsáhl svět dvacátého století v plné
šíři, bohémsky lehce jako Bohém z Bohemie, šampus Bohemku by mohl jen
reklamně podtrhnout pro chuťové pohárky, tento Bohouš.
|