Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 26.5.
Filip
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Stvořitel z kolekce Stvořitel
Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 9.6.2016 (22:46:04)
další>

 

 

Stvořitel

(2. část)

 

Povídku od začátku si můžete přečíst tady:
http://www.totem.cz/enda1.php?a=334259

 

 

„Merline, tak dlouho jsme se neviděli, ty kluku politickej!“ zařvala Majda. Místo u krbu,
jak jsme chtěli. Jako dřív a jako potom.

„No jo, no, jak se máš, co děláš, píšeš pořád ty románky?“ zeptal jsem se.

„Píšu a nepíšu. Někdy jakoby se psaly samy. Občas při tom myslím na tebe.
Nejenom. Tvořím nové světy, úplně nové, temné i světlé, šedé, barevné. S lidmi jako
jsme my. Nejenom s lidmi. Píšu, aby mi nehráblo. Nebo aby mi hráblo. Svojí lásku dávám
do slov, kde steče dolů, jak slova jsou někdy krví. Považuju se za fotografku, zvěčňuju
do slov věci, které se staly a i ty, které se nestaly.“

„Krví. Nevím, že těch svých radovánek už nemáš dost, ale já to chápu,“ odvětil jsem.

„Co je císařovo, císaři, co je ďáblovo, ďáblu, ne?“ pokusila se o milý úsměv.

„Psát je hezký,“ pokýval jsem hlavou.

„Ani pusu mi nedáš,“ pokračovala Majda a trochu sevřela seschlé rty.

Dal jsem jí pusu na tvář.

Objali jsme se.

K dokonalosti scény by stačilo, aby se rozplakala. Ale to se nestalo. Proč taky. A i to
by mi bylo jedno. Spřízněnost nikdy není a nebude „láskou“, aspoň tenhle druh spřízněnosti ne.

„Za týden zase letím, je nové letadlo,“ začal jsem si pohrávat se skleničkou čaje.

„Zvládneš to?“ podívala se do země.

„Neboj.“

„Neříkáš to moc přesvědčivě, viď?“

„Asi ne.“

„Vykašli se na tu práci už, jsi jak laboratorní krysa. Stojí ti to za to? To je ti už úplně
všechno jedno, Merline?“

„A co kdybych ti slíbil, že jde už o poslední test. Že bych se od tohohle kaskadérství
odstřihnul. Třeba už nebudu lítat. Zkušebního pilota nemusím dělat věčně. Co bys na to řekla?“

„Ah...“

„Přestaneš kouřit, jo? Platí?“ spojil jsem sarkastický tón s milým úsměvem.

„Platí, odteď nekouřím,“ típla Majda svojí asi dvacátou levnou cigaretu.

Třeba se přestanu dusit z toho bordelu a chvíli si nezapálí. Vypadala odhodlaně. Byla
odhodlaná. Prostě nekouří, odteď. Tohle jsem nečekal, no co, život přináší různé situace.  

„Fajn, letím naposled, ale nikdy v životě si nezapálíš děvko,“ opřel jsem si čajovou lžičku o rty.

Majdě se trochu zamotala hlava, asi z přemíry nikotinu, kafe a vína.

„Samozřejmě, že už nikdy,“ přikývla chladně.

 

Zelená barva je barvou přirozenosti, rovnováhy, klidu a naděje. Je uklidňující. Díky ní rozdáváme
lásku a motivaci. Je in. Proto jí nenosím.

 

Dneska jsem šel spát k Majdě. Klasicky ona v romantickém a já v té mé věčné neoriginální černé.
Miluju minimalismus, i v hudbě. Strašně jsme se ožrali a prý, jestli půjdu spát k ní. Věděl jsem,
jak to zase asi dopadne. Měla depky do tří do rána a nenechala mě spát. Aspoň, že nekouřila.

„Chci se s tebou vyspat,“ zaťukala prsty do nočního stolku.

„Fakt mě to už nebaví, hele.“

„Jak jako nebaví? Jsi impotentní?“

„Prostě se mi nic nechce, nech mě spát.“

„Když usneš, možná tě zabiju,“ řekla Majda.

Není to ten typ, že by někoho zabila. Spíš se nic nestane. Jdu spát.

„Dobrou.“

„Hezké sny,“ zavrčela Majda.

 

Tíha. Tíha na mém břiše. Doteky na mých rukou. Otevírám oči, Majda na mě sedí, přiopilá,
ještě teda neusnula, a to je půl páté, a drží v ruce pouta.

„Tak takhle se ti to líbí? Svážu ti ruce!“

„Já nic nechci, nech mě spát.“

Slezla ze mě a zahrabala se do peřin. Usnul jsem. Majda až do rána koukala do stropu
a přemýšlela nad vším možným.

 

***

 

Relaxuju. Pokouším se relaxovat. Za líbivou fasádou tohohle světa se často skrývá nemilosrdný
boj o život. Ležím v poloze mrtvoly, paže volně podél těla. Uvolňuju obličej. Proč jsou lidé,
když umřou, trochu hezčí? Protože uvolní svaly ve svém obličeji. Poloha mrtvoly. Krásní
můžeme být i zaživa, a naše krása se umocní tepem života. Někdy se takhle dívám do zrcadla.
Jako bych napůl byl a napůl nebyl. Nebo na sedm osmin nebyl. Fascinuje mě, jak do sebe člověk
nedostane přebytečné kalorie, když se mu na zubu rozpadá kořenová nástavba a může kousat jen 
na půl pusy. Dneska se cítím dobře, vypadám dobře. Každá příležitost je hrozba a každá hrozba
je příležitost. Rok Opice. Nestabilita, borcení starého tak lehce, příležitost pro individuality, chaos.
Hrozba i příležitost. Nebo astrologie nefunguje? Den vypadá tropicky. Teploty skáčou během
krátkých intervalů o deset stupňů. Člověk si ale zvykne snad na všechno.

 

***

 

pokračování zde  http://www.totem.cz/enda.php?a=334337

 

      

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
kukulkan (Občasný) - 11.6.2016 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi:  (Stálý)  
 
 
zpátky   
1 (2) 3 4
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter