Kapitola 1.

Otevřela oči.
Přesto, že už byl krásný slunečný den, viděla tmu. A červené patvary zvláštně se v té tmě vlnící. Třeštila jí hlava, mozek se vařil, krev ve spáncích divoce tepala a bulvy očí jako by si žily vlastním životem. Vibrovaly v šílených kruzích. Raději oči zase zavřela. Věděla, co to je. Neuměla to vysvětlit, popsat, ale tento pocit už znala. Ani si nevzpomínala, kdy to bylo poprvé. Když ale zapátrala v paměti, vzpomněla si.

Bylo jí tenkrát devět. Do té doby si žila téměř šťastně, jako většina dětí, ale pak přišel ten horký červencový den u strýčka na chatě. S rodiči a bratry byla navštívit strejdu Vaška a tetu Jiřinu, maminčinu sestru. Už od rána bylo příšerné dusno a tak se hned po snídani vydala s bratry k nedaleké řece. Ti ovšem, jak už bylo jejich zvykem, brzo zmizeli za zátočinou. Chvíli ještě slyšela cákání a křik, ale pak se nad vodou rozhostilo ticho. Nevadilo jí to. Stejně jí pořád jen topili, takhle si mohla v klidu zapalavat.

Zavřela oči a plavala proti slunci. Doplavala ke druhému břehu, tam si chvilku odpočinula a plavala zpět. Ani si neuvědomila, že se nebe mezitím zatáhlo a slunce jen ztěží protlačilo pár střípků světla přes husté, těžké mraky. Až když vylézala z vody, pocítila chlad. Naštěstí si s sebou vzala prádlo, tak nemusela jít domů v mokrých plavkách. Otřela se a zalezla víc do křoví, zády k mladému dubu. Svlékla plavky a otírala se do sucha, když jí náhle ovanul známý páchnoucí dech a pevná mužská ruka jí strhla na tlusté zpocené tělo strýčka Vaška. Vyděšeně se na něj podívala, ale nezmohla se na slovo. Neměla ho ráda, věděla, jak se na ní dívá, jen ještě nevěděla, co to znamená. Zlé tušení však měla. A to se teď vyplnilo. Snažila se vyklouznout ze silného objetí, kdyby byla mokrá, snad by se jí to i podařilo, ale takhle strýci nemohla uniknout.

V jeho očích viděla něco dosud neznámého, planoucího a zlého. Zornice měl tak rozšířené, že z jeho jindy modrých očí nezbylo téměř nic. Byly podlité krví a lehce přimhouřené soustředěním. Jedna ruka ji držela v pase, druhá se tiskla na ústa. Co bylo dál měla zamlžené a vzpomínání moc bolelo. Když budeš křičet, zabiju Tě, když to někomu řekneš, tak taky. Stejně by Ti nevěřili. Jak nenadále se objevil, tak také zmizel. Ne, že by jí chyběl. Nechal ji tam na břehu, v krvavé loužičce, která se pomalu zvětšovala. Chvíli, nepamatovala si jak dlouho, tam ještě ležela neschopná pohybu. Jen slzy jí tekly proudem po tvářích. Šílená bolest jí spalovala tam vevnitř. Naštěstí už je pryč a ten tlak a pocit, že se roztrhne už přestal. Celá se klepala až jí zuby jektaly. Ne zimou, ta jí rozhodně nebyla, byla zpocená. Po chvíli se tep uklidnil a rozvířené myšlenky se soustředily jen na jedno. Musí se umýt. Pomalu se posadila, což jí vyhnalo další proud krve z těla. Do podbřišku jí chytla silná křeč. Zaskučela a se semknutými čelistmi počkala, až to přejde. Po chvilce křeče povolily.

Opřela se o kmen dubu a pomalu se sunula nahoru, v první chvíli se jí nohy podlomily, ale zachytila se stromu a po chvilce třas přešel. Došourala se k vodě a viděla, že na ni dopadají kapky v tichém šumění, které by ji jindy uklidňovalo, dnes jí však nemohlo uklidnit nic. Šla, až měla vodu do pasu. Několik minut se stále znovu a znovu omývala. Pocit pošpinění však nezmizel. Při vzpomínce na strýce a tekutinu, jíž ji potřísnil, se jí vnitřnosti obrátily naruby a ona se vyzvracela do vody. Když jí začala být zima, vylezla a už podruhé toho dne se osušila. Pomalu se oblékla a přemýšlela, co udělá. Měla ze strýce strach. Teď už věděla, že je schopen jí ublížit. Modlila se, aby už nekrvácela, maminka by si toho při praní všimla. Naneštěstí se jí její přání vyplnilo. Nikdy to rodičům neřekla, až po mnoha letech se svěřila, ale to už bylo pozdě.

Prudce otevřela oči, ale ihned je zas přivřela pod náporem poledního slunce. Ano, už bylo poledne. Utopená v bolestivých vzpomínkách zapomněla na čas. Naštěstí byla sobota, nemusela do práce. Hlava dál třeštila, a jako obyčejně při těchto vzpomínkách, zvedl se jí žaludek a málem to do koupelny nestihla. Po chvilce křečovitého dávení se zhroutila vedle mísy, ruku opřenou o prkýnko. Červené obrazce se shlukovaly do tvarů, jež ji děsily, nechtěla to vidět znovu.
Dost vzpomínání.
Pro dnešek.