|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Je chvíle kdy noc se mění v černé ptáky, jimž za dne řekl bys smutek
když věčně hledají můj jih
to ještě svítí lampy na stožárech jako majáky zbloudilým duším
jež na tenkých provázcích kolébají se nad těly jako mořská tráva
kdy jazyk milencův podoben hadovi v něžných uštknutích obrací hlínu ženy
jako pluh na podzim i s červy
jen já jsem mezi světy a nechci se rozhodnout ani pro jeden z nich
zde čekám na šelest padajících listů
na spirálu semen javorů, jež zhlédla se v ohni i v kruzích
na slovo, kterým se začíná ticho
hovořím modlitbou k atomům mého srdce
piji na žal i na chandru, neboť to se básníku sluší a patří
a vůbec, básník nemůže mít dobrou pověst
dívám se do očí tramvajím i do oken, jež se skly podobny jsou žalu
spaluji tajné dopisy, které se píší na rozloučenou nenarozeným
a v metru se dívám ke světlu na konci eskalátorů i pod šaty žen
v naději na osvícení i slepotu
abych nikdy nedohlédl neboť úhel, kterým vede je pastí
a pak toho rána
na dvorku činžáku kam svítí jenom Měsíc
se pražští holubi spolu s havrany servali o mé sny
a já se navždy probudil a přiznal se k svému já
jež čímsi smutné je jako hotel nad píseckým nádražím, v jehož pokojích se zastavil čas
a jehož zdi soumraku mi nikdy nedovolí vstoupit ani odejít
že již nedovedu bez bolesti nastavit tvář světlu
které mne jindy přivedlo ke stínům všeho
a ony jediné jsou skutečnější než pochybná jistota hmoty
a stal se
|
|
|
