Večer Břeťa nemohl usnout a stále přemýšlel nad prvním dnem ve škole. Když ještě o půl druhé v noci zíral do stropu, tušil, že se mu ráno nepodaří vstát. Biologicko-elektronické hodiny se v 7:05 ozvaly a neúprosně ho tahaly z postele. S mohutným zíváním se posadil a protíral si oči. Křemík v hlavě mu signalizoval, že už má několik sekund zpoždění, Břéťa se však stále nedokázal dostat do rytmu. Nakonec odcházel z domu o dvě minuty později a chleba se sýrem konzumoval v mírném poklusu.

Kuba s Džonem na něj na křižovatce už čekali.

„No nazdar, kde seš?“ zahlásil Džon a Kuba se zadíval významně na hodinky.

„Sorry, nemoh jsem spát,“ odvětil Břéťa a společně vyrazili ostrou chůzí ke škole. Sice se poklusem podařilo část zpoždění stáhnout, stále jim však půl minuty chybělo. Přemýšlel, co by mohl s tím spánkem udělat a Google hned ochotně nabízel prášky na spaní, zaručeně přírodní recepty i přípravky na podporu erekce. Když pak vbíhal do třídy, koutkem oka zahlédl učitelku, jak se vynořila za rohem.

S posledním zazvoněním se všichni vyhrnuli ze školy. Všichni kromě Břéti. Na toho najednou padla únava a byl si jist, že místo obvyklého fotbalu s kamarády dneska celé odpoledne prospí. Ani nevěděl, jak se ocitl před školou a krok za krokem se blížil k domovu.

Došel až do parku, který připomínal klidnou oázu v rušném městě. Stromy se tam mírně vlnily v odpoledním větříku a občas zaštěbetal nějaký opeřenec. Najednou se před ním objevila lavička, na které seděla neznámá dívka. Zastavil a chvíli se na ni díval. Drobná brunetka byla zabrána do knížky položené na štíhlých stehnech. Důkladně si jí prohlížel a přemýšlel, odkud ji jenom zná. Přepnul se v myšlenkách na Facebook, kde se ji pokoušel vyhledat podle fotky. Netrvalo dlouho a měl před sebou detailní profil. Tam se dočetl, že se jmenuje Veronika a chodí na stejnou školu jako on, jen o ročník níže. Dívka sebou však najednou trhla a s překvapeným výrazem se na něj zadívala.

Břéťu napadlo, že možná tuší, že si prohlíží její profil. Neváhal a požádal ji o přátelství. Dívka se jen usmála, a aniž by z něj spustila zrak mu žádost potvrdila.

Vytřeštil oči. Ta Veronika musí mít stejné schopnosti jako on! Tuhle příležitost si nemůže nechat ujít. Vykročil k dívčině, která ho stále zkoumavým zrakem sledovala.

„Ahoj Veroniko,“ začal nesměle.

„Ahoj Břéťo,“ odvětila a vykouzlila na tváři plachý úsměv. To už se usmál i Břéťa. Veškerá únava z něho spadla, nenapadl ho však žádný rozumný způsob, jak v této slibně rozjeté konverzaci pokračovat. Tak jen stál a díval se Veronice do očí. Nakonec tiché rozjímání přerušila ona.

„Budeme tady jen takhle stát nebo něco podnikneme?“

Dny pomalu plynuly a Břéťovi spolužáci si začínali zvykat na jeho výjimečnost. Hlavně i kvůli tomu, že největší balík překvapení Břéťa vyplácal hned první den a pak už nic dalšího v záloze neměl. O další rozruch se ale postaral třídní grázlík Horák.

Všechno začalo poměrně nenápadně při hodině češtiny. Učitelka se zkoumavým zrakem rozhlédla po třídě, a když zjistila, že všichni kromě šprta Marouška koukají do země, otevřela s povzdechem svůj blok. Úplně nejraději by u tabule viděla právě Horáka, jenže s tím bylo vždycky těžké pořízení. Zrovna minulý týden ho vyvolala a on jí na jednoduché zadání: „Tak nám něco pověz o Máchovi“ dal dlouhou a detailní přednášku, že Mácha byl mlynářův syn, kterého macecha vystrnadila z domu, okradla a chudák skončil na vojně. Podařilo se mu ale utéct s jedním čertem a našel službu v pekle. Potom s tím čertem dostali do pekla tu macechu a několik dalších hříšníků a je to velmi pěkně a podrobně popsáno v pohádce S čerty nejsou žerty. Třída se samozřejmě ohromně bavila a i učitelce cukalo v koutcích, když viděla, jak vážně vypráví děj známé pohádky. Jeho nadšení se pak ale změnilo v naštvání, když mu s lítostí sdělila, že básník a prozaik Mácha a mlynářův syn Máchal jsou dvě naprosto odlišné postavy. Dneska ho chtěla vyvolat znovu, ale měla strach. Byl to totiž typický drzý a rozmazlený fracek, kterému papínek i matinka splnili první a poslední. Stěžovat si na jeho neurvalé chování nebylo komu. Když už náhodou rodiče přišli na třídní schůzku, na stížnosti jen pokrčili rameny a odpověděli, že je to chyba pedagoga, který ho nedokáže zaujmout a zvládnout. Nechtěla další komediálně-dramatický výstup u tabule, občas je ale třeba do toho kyselého jablka kousnout.

„Tak Horáku, pojď nám ukázat, jak sis dostudoval Máchu,“ zadívala se do zadních lavic a snažila se, aby se jí moc netřásl hlas.

„To si snad dělá prdel,“ ozvalo se a mezi učiteli neoblíbená postavička se za hihňání spolužáků neochotně ploužila dopředu. Učitelka si v duchu povzdechla.

„Zkus to pro jednou bez vulgárních komentářů,“ zamračila se na něj. Situace se vyvíjela jako obvykle, tedy špatně. „Tak povídej. Co nám povíš o Karlu Hynku Máchovi? A čerty tentokrát nech odpočívat.“ Další zachichotání z lavic, tentokrát však sbírala kladné body ona. Horák se rozhlédl po třídě.

„Karel Hynek Mácha byl českej básník a prozaik, představitel českýho romantismu a zakladatel moderní český poezie. Narodil se 16. listopadu 1810 v Praze a umřel 6. listopadu 1836 v Litoměřicích. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Máj, Cikáni nebo Večer na Bezdězu.“ Horák se na chvíli odmlčel a rozhlédl se po třídě. Všichni sledovali jeho počínání s vytřeštěnýma očima, protože obvykle nevěděl, která bije a své znalosti doháněl vulgárními komentáři. I učitelka byla překvapena, i když to tak viditelně nedávala najevo. Jen rychle přemýšlela, jestli má pokoušet štěstí a zkusit z Horáka dostat ještě něco. Než však stihla tento rébus vyřešit, Horák se nadechl a pokračoval.

„Jeho táta byl Antonín Mácha - mlynářskej tovaryš, voják a pozdějc majitel krupařskýho krámku. Matka byla Marie Anna Kirschnerová, která byla z rodu českejch hudebníků. Pak měl ještě bráchu Michala, kterej byl vo dva roky mladší než on.“

„Výborně, Horáku,“ přerušila ho učitelka, která už více vědět nepotřebovala. „Je vidět, že ses opravdu důkladně učil. Takže dneska ti dám jedničku. Můžeš si sednout.“ Horák se zašklebil a spokojeně zamířil ke svému místu. Nešel však přímo, ale kolem Břéťovy lavice. Když procházel kolem, sklonil se k němu.

„Ta Wikipedie je supr, co?“ zašeptal a pokračoval v chůzi.

Když zazvonilo, všichni se nahrnuli k Horákovi a začalo velké zpovídání. Jen Břéťa zůstal sedět bez hnutí, nebylo mu však dopřáno klidu. Šklebící se Horák a jeho tlupa během chvilky stáli před jeho lavicí. Sám šéf se teatrálně před Břéťou rozkročil.

„Vyhlašujeme vám válku,“ pronesl zřetelně do nastalého ticha. „Budeme vás pronásledovat na souši, ve vodě i ve vzduchu a nepolevíme, dokud vás úplně neporazíme. Vy pak budete litovat dne, kdy jste se narodili.“ Břéťa na něj užasle zíral. Přemýšlel, jestli se Horák nezbláznil a hlavně kde tuhle historickou hlášku vzal. Ta rozhodně nebyla z jeho hlavy. Byla však dobře načasovaná, protože začínala hodina dějepisu.

Když vyučování skončilo, vyřítili se všichni jako obvykle ze školní budovy. Jen Břéťa s Džonem a Kubou nespěchali. Nechtělo se jim ven do válečného dne, když navíc neměli sebemenší představu, jaké bitvy je tam čekají. Pomalu se šourali ke vchodovým dveřím. Opatrně vykoukli ven, tam však na ně čekal pouze jeden jejich spolužák. A Veronika, která hned přiskočila k Břéťovi a objala ho.

„Dobré zprávy se šíří rychle, co?“ poznamenal Kuba s ironií v hlase. Veronika se zamračila.

„Břéťa mi napsal, co se stalo,“ odvětila odměřeně. Možná až dost. „Fakt nevím, co máš za problém.“

„Promiň,“ omlouval se Kuba, kterého trochu její reakce zaskočila. „Nemyslel jsem to špatně. Jen jsme prostě ve válce a nevíme, o co jde.“ Veronika jeho omluvu nechala bez komentáře a zadívala se na Břéťu. Byl v obličeji vážný, v očích mu ale svítila radost, že ji vidí.

„Co se děje?“ zašeptala. Zavrtěl hlavou.

„Nevím. Kuba má pravdu. Jsme ve válce, ale nevíme, jaký jsou zbraně, kdy nepřítel udeří ani co vlastně chtěj. Možná jen vyhrožoval a nic z toho nebude. Mám ale pocit, že se něco stane.“ Zadíval se na pátého účastníka jejich rozhovoru.

„Já do toho jdu s vámi,“ pochopil spolužák jeho pohled jako výzvu, aby také něco řekl. „Martin Dušek k vašim službám,“ zasalutoval teatrálně a prolomil tím pochmurnou atmosféru, která mezi nimi od Horákova vyhlášení války panovala.

„Vítej na palubě, Martine,“ usmál se na něj Břéťa. „Je ti doufám jasný, že to nebude žádná sranda. Horák je schopnej všeho.“ Martin kývl na znamení souhlasu a pětičlenná skupinka se pomalu vydala k hlavní bráně.

„Je nějaký podezřelý ticho,“ rozhlížel se kolem sebe Džon. „Takový ticho před bouří.“

„I ty jeden poeto,“ ušklíbl se Kuba. „A máš na mysli nějakou konkrétní bouři nebo bouři obecně?“ Džon se zamračil, než však stihl zareagovat, předběhl ho Břéťa.

„Džon má pravdu,“ řekl. „Koukal jsem na kamery kolem školy a už na nás čekaj.“

„Tak když o nich víme, tak jim pěkně zatopíme,“ zamnul si Kuba ruce.

„A kolik jich vlastně je?“ zeptala se Veronika. Kuba v duchu rychle počítal.

„Šest i s Horákem,“ odpověděl a došlo mu, kam Veronika míří. „A nás je jenom pět,“ dodal tiše.

„Já se s nima ale nechci potkat,“ přerušil jejich rozhovor Břéťa. „Takže nemusíte počítat, jak velkou přesilu maj. Půjdeme jinudy,“ rozhodl a ukázal na jednu z bočních uliček. Pětičlenná banda se vydala určeným směrem.

„By mě zajímalo, proč se jim vyhejbáme,“ brblal si pro sebe Džon, kterého tohle rozhodnutí moc nepotěšilo. „Stejně si nás někde najdou, tak proč se jim nepostavíme rovnou?“

„Šetříme síly, dokud to fakt nebude nutný,“ odpověděl mu Martin, který jako jediný Džona slyšel. „Ty chceš mít rozbitej ciferník už dneska?“ Džon zavrtěl hlavou. Po chvíli kličkování uličkami se zastavili na křižovatce a Břéťa ukázal prstem ke škole. Celá skupinka se jako jeden muž zahleděla ve směru jeho ukazováčku a uviděli Horáka a tři jeho poskoky, jak schovaní za keři číhají.

„Jdeme,“ zavelel Břéťa tiše. „Půjdeme k nám a poradíme se, co s nima provedem.“ Nechali nepřátelskou tlupu za zády a vyrazili. Martin však najednou za sebou uslyšel podivný zvuk a otočil se. Uviděl čtyři rozzuřené válečníky, kteří je pronásledovali jako o závod. A další dva se vynořili z jedné z postranních uliček a přidali se k běžící tlupě.

„Pozor!“ vykřikl Martin. Břéťa, Veronika, Kuba i Džon se ohlédli a strnuli.

„Zdrháme!“ zavelel Břéťa bez dlouhého přemýšlení a rozběhl se jako první. Měli poměrně velký náskok, jejich protivníky ale hnala zuřivost nad geniálně vymyšleným a tak snadno zmařeným plánem. Horák měl navíc na své straně nejrychlejšího běžce ze třídy, u Břéti se naopak titulem největšího třídního šneka pyšnil Džon. Takže když Břéťa dorazil k domovu, rychle otevíral branku a pouštěl Veroniku s Kubou dovnitř, asi padesát metrů od nich už rychlonohý Marcel Roháč sahal na školní brašnu funícího Džona.

„Sejmi ho!!“ zařval Horák, kterému už také docházel dech, ale potřeboval dát najevo, kdo je šéf a kdo tady velí. Jeho výkřik ale napověděl Martinovi, že něco není v pořádku. Sice už před sebou viděl otevřenou branku a bezpečí domu Břéťových rodičů, přesto se ale ohlédl, co se děje za ním. S hrůzou uviděl Roháčovu ruku, jak se natahuje po Džonovi. Roháč měl v očích pomstychtivý vztek i triumf z vítězství, které měl na dosah. Naproti tomu Džonovi z tváře vyzařoval strach tak velký, že se ani nedokázal otočit. Martin neváhal ani vteřinu. Zastavil svůj zběsilý úprk a vystartoval proti Roháčovi. Džon vycítil, že je něco špatně a z posledních sil zrychlil. Jeho pronásledovatel tím pádem sáhl do prázdna a vztekle zaskřípal zubama. Těchto pár vteřinek Martinovi úplně stačilo, aby překonal tu krátkou vzdálenost a tvrdě ramenem vrazil do sprintujícího Roháče. Ten jen překvapeně heknul a zaletěl po hlavě do křoví, které rostlo vedle chodníku. Martin se rychle otočil a vyrazil za Džonem, který už dobíhal k otevřené brance. Nechal za sebou vztekle řvoucího Horáka, který bezmocně sledoval rychlý obrat situace. Nemohl už dělat nic. Společně s ostatními pomohli poškrábanému Roháčovi z šípkového keře a pak už jen zlostně zahrozil k zavřeným dveřím.

„Jen počkejte!“ procedil zlostně přes zaťaté zuby. „Tohle byl jen začátek. To hlavní teprv přijde!“ Za oknem v Břéťově pokojíku sledovala vítězná armáda běsnění poraženého generála s jásotem. Oslavovali první vítězství, plácali po ramenou Martina za jeho obětavý zákrok a nadšeně vymýšleli, kde a jak soupeře porazí příště. Jediný, kdo se neradoval, byl Břéťa. Měl zamyšlený výraz a jakoby nevnímal, co se kolem něj děje. Probralo ho až Džonovo plácnutí do zad.

„To byla skvělá trefa, co?“ zahlaholil zachráněný šnek s širokým úsměvem. „Viděl jsi, jak se zapíchl do toho křoví? Já jsem teda slyšel jenom praskot větví, ale musel to bejt božskej pohled.“ Břéťa přikývl.

„Bylo to perfektní, Martine,“ pronesl uznale ke služebně nejmladšímu členovi tlupy, který na takovou chválu nebyl zvyklý a červenal se jako malina. „Řekl bych, že jsi Džonovi zachránil ten jeho tlustej zadek.“ Jindy by se Džon určitě urazil, tentokrát se však jen zašklebil.

„To máš teda zatracenou pravdu,“ přitakal a vděčně třásl Martinovi rukou. „Ještě jednou díky, parťáku.“ Veronika s Kubou se také účastnili oslav, zároveň však bez jediného slova sledovali Břéťu a jeho vážný výraz jim dělal starosti.

„Co se děje, Břéťo?“ zeptala se nakonec Veronika a pohladila ho po ruce. „Vypadáš nějak ustaraně.“ Břéťa přikývl.

„Tohle byl jen začátek,“ pronesl tiše. „Známe Horáka dost dobře, abysme věděli, čeho je schopnej.“ Břéťovu řeč přerušilo zaklepání na dveře a do pokojíku nakoukla jeho maminka.

„Ahoj, mládeži,“ usmála se na pětici válečníků.

„Dobrý den,“ odpověděly jí čtyři hlasy jako jeden.

„Přinesla jsem vám něco ke svačině,“ položila na stůl tác s chlebíčky. „Limču ještě přinesu.“

„Díky moc, mami,“ poděkoval jí Břéťa.

„Děkujeme,“ přidali se i ostatní, tentokrát už ne tak sjednoceně. Maminka se na ně usmála a dveře za ní zase zaklaply. Břéťa ukázal na krmení.

„Nejdřív se najíme,“ vyslyšel nevyřčené přání svých přátel ve zbrani a společně vzali chlebíčky útokem. Když se otevřely dveře podruhé a maminka přinesla dvě láhve limonády a pět skleniček, byl už tác prázdný.

„Koukám, že vám svačinka přišla k chuti,“ zasmála se a položila limonádu a skleničky na stůl. „Chcete ještě něco?“ Pět párů očí rychle zamrkalo a mluvčí Břéťa maminku ubezpečil, že jim stačilo a že nic dalšího nepotřebují. Když rodičovský dohled zase odešel, mohli se konečně pustit do vymýšlení strategie na Horákovce.

„Já bych se s nima nemazal,“ vzal to hned zostra Džon. „Chtěj se bít, tak ať poznaj bolest.“

„No když ti šlapal jeden z nich na paty, tak ses netvářil moc statečně,“ zašklebil se Kuba. „Spíš si vypadal jako podělanej strachy.“ Ostatní se zasmáli a Džon se zamračil.

„Náhodou bych mu ukázal, kdyby mě dohnal,“ ohradil se. „Díky Martinovi dostal za vyučenou a teď už dá pokoj.“

„Naopak,“ vložila se do diskuze Veronika. „Bude se za své šrámy chtít pomstít a půjde po nás o to usilovněji.“ Džon se rozhlédl po ostatních a z jejich očí četl souhlas s poslední vyřčenou větou.