EDMUND PERCIVAL HILLARY

☼    20.7.1919   AUCKLAND, AOTEAROA, NEW ZEALAND            ۞   10.1.2008   AUCKLAND, N. Z.

„Svět mi ležel u nohou a viděl jsem, jak rudé slunce klouže za obzor, když přešla temná polární ledárna. Dostalo se mi víc vzrušení, krásy, smíchu a přátelství než ostatním tvorečkům…“

Tato slova nenapsal pohublý hošík v lavicích aucklandského gymplu, syn přísného, pracovitého muže, redaktora místního periodika, syn půvabné, cílevědomé a tím roztomilé ženy vychované mravy „lepší rodiny“.

Ta slova nemohl napsat chlapec, který neměl k ničemu tak daleko, jako ke zdravému sebevědomí.

Ta slova pocházejí z pera sebejistého, úspěšného, zralého trampa, jehož jméno proběhlo mnohokrát novinovými palcovými titulky, muže, jehož autobiografické knihy šly, jdou a zajisté dál půjdou na dračku, cestovatele, polárního výzkumníka, především však horolezce, jenž jako první pokořil nejvyšší horu světa.

Ta slova mohl podepsat jedině Sir Edmund Percival Hillary.

*

Píše se rok 1953 a Mount Everest stále odolává náporu zvědavců. Vloni to vzdali Švýcaři s tabulkou kalorií v tyčinkách tradicemi vylepšované čokolády, před nimi mnozí další. Šestého dubna, po nezbytné aklimatizaci, se v Thy–ang–po–che scházejí členové britské výpravy, která má němý vzdor nejvyššího místa na Zemi pokořit. Plukovník John Hunt sezval ty nejlepší.

Je tu temperamentní, leč vyrovnaný Charles Evans. Odhodlaný a silný bejk Tom Bourdillon. Malý, vždy upravený a výkonný Alf Gregory, „naplno žijící“ George Lowe. Je tu Charles Wylie, George Band, Mike Westmacott, Wilf Noyce…

Je tu kameraman, fyziolog, dopisovatel londýnských Timesů. Je tu samozřejmě nevšedními schopnostmi posichrován Šerpa Tenzing Norgej a Novozélanďan těšící se stejné pověsti – Edmund Hillary.

Právě on to je, kdo vede početnou a dobře vybavenou výpravu na ledovec Khumbu, aby tam 12. dubna postavili základní tábor. Splnění největšího přání všech horolezců se blíží, aniž si to kterýkoli z nich hodlá přiznat.

Jak vzdálený je onen nezapomenutelný okamžik, v němž učitel tělocviku oblíbený u vyvinutých žákyň aucklandského gymnázia přejel očima kostnatou postavu právě nastoupivšího žáka a pronesl rezignovaně pravdu: „Co mi pošlou příště?“ Jak hluboko ve vzpomínání vězí dlouhé chvíle dobrodružné četby a snění, k nimž se utíkal před pocitem vlastní méněcennosti…

Vyrostl, zesílil, zramenatěl, robustně nabyl na hroší kůži i nezničitelné myšlenkové výhodě borce. Při dlouhých cestách vlakem (rodiče se odstěhovali do zapadákova Tuakau, kde táta postupně přesedlal v ekonomické krizi z novinařiny na přeci jen výnosnější chování včel), se naučil boxovat, stal se nikterak nadšeným, leč právě proto spolužáky ceněným seržantem školního vojenského oddílu, tvrdě se snažil v otcově „podniku“ a rostla v něm ctižádost, kuráž, odvaha.

Tehdy – v posledním ročníku – uviděl prvně hory a sníh a bylo rozhodnuto. Pro onu ctižádost nekonečné pláně na kurážná emocionální rozjímání…

17. DUBNA

„Oba Georgeové a já jsme vyrazili z tábora II a pustili se přes děsivou trhlinu a oblast ledových útesů. Došli jsme k obtížnému úseku, který jsme nazvali „Příšerná trhlina“, ale podařilo se nám přes ni najít cestu. Přešli jsme poslední trhlinu tak, že jsme položili jednu nohu na odštěpek ledu a rychle skočili. Ledové útesy nad námi vypadaly hrozně Himálajsky halloweensky zlověstně…

Neviděli jsme žádný přímý přístup, a tak jsme se protáhli doprava kolem kolmých kusů ledu – „Louskáčku“. Vyšplhali jsme v mírném úhlu po levé stěně a poté se vklínili do svislé praskliny v ledu.“

Na univerzitě vydržel všehovšudy 2 semestry. Nedokázal se soustředit, těžko hledal podobně orientované kámoše. Když vyrážel s partou trampů do tropických lesů v pásmu Waitakera, víc než prostou radost pocítil vděk, že ho vzali mezi sebe. Pocit bezpečí zažíval doma, v nikdy nekončící práci mezi šestnácti sty úly.

A přece: hodiny šermu, džiu–džitsu, boxu, dlouhé výlety do skal… Touha vymanit se z pout vlastní nedůvěry, touha po síle zážitku, po síle výkonnosti, po velkých činech nejen ústy vychutnaných.

Bylo mu dvacet, když pokořil svou první vejšku naučnou – horu Olivier v Jižních Alpách. A byl o čtyři roky starší, když vojenské úřady konečně vyřídily jeho žádost a povolaly ho ke Královskému novozélandskému letectvu.

Dřina ve výcviku, „oddych“ ve skalách kolem Wairauského údolíčka. Jako letecký inspektor navigátor odvelen do New Plymouthu nejen za službou, ale také za „další prima horou“ – Mount Egmontem, na Fidži pak za stěnami Joskova palce.

Na Šalamounových ostrovech však mohlo skutečnou radost ve chvílích oddychu poskytnout „jen“ moře a jachta. Ta, na níž jednoho parného rána vzplál požár, ta, z níž zázrakem jen tak tak vyvázl relativně zdráv a ještě živý. Z vojenské služby byl propuštěn s těžkými popáleninami a s odhodláním vrátit se co nejdříve k otcovým dělnicím včeličkám…

25. DUBNA

„Vyrazili jsme časně do rozkošného rána, abychom se pokusili najít trasu prasklinami přímo nad námi. Čekalo mě hodně namáhavého vysekávání a těžké práce, ale postoupili jsme jen tolik, abychom zjistili, že když to bude absolutně nevyhnutelné, budeme tudy moci zřídit stezku s připevněným lanem. Mikeovi se šlo moc špatně a ke stanu jsme se vrátili hodně pomalu.

Z tábora II dorazil John Hunt s větší skupinou. Odpoledne padal sníh, ale asi v 16 hodin jsme s Johnem, Charlesem Evansem, Wilfem Noycem a Tenzingem donesli most k jedné velké prasklině, pospojovali ho, aby byl pět a půl metru dlouhý a položili přes trhlinu…

Museli jsme absolvovat jednu dost zákeřnou cestu pod ledovými útesy Západního Spuru, ale pak jsme se snadno dostali ke střední části kotliny a velmi jsme zajásali, když jsme tu nenarazili na žádné zjevné obtíže. Vrátili jsme se do tábora III v dobré náladě.“

Co může být nad takový návrat? Když tehdy dorazil domů, bylo mu šestadvacet let a „do příštích deseti let chtěl uskutečnit a zainteresovat spooooousty věcí.“ Lékaři doporučovali organizmu odpočívat, otec zaměstnával dost lidí, aby se bez jeho pomoci obešel. Objevil se padouch nejobávanější – otravná nuda a zahálka.

Pomoc přišla s poštovním razítkem. Horolezec Jack McBurneye mu sděluje, že ho demobilizovali; což takhle si vyrazit na špacír do hor?

Odjeli v polovině ledna 1946, pouhé dva a půl měsíce po Hillaryho „nehodě“. S cestovním průvodcem časopisu Alpinismus v jedné ruce a s cepínem ve druhé pokořili „pár docela slušnejch hor“ včetně jeho první třítisícovky Malte Brun.

Svět o něm ještě nemluvil, on se však – a to bylo podstatně důležitější – „cítil“. Další cesty a výšlapy s přáteli i bez nich, v létě i v zimě, na lyžích i s mačkami. Další metry v soukromé knize rekordů, další krůčky ke špičkové fazóně.

Dřina, která navíc něco stojí. Aby splašil trochu financí, lovil v horách vysokou a prodával kůže, s pramalým úspěchem rýžoval zlato v rychlých tocích Cook a Balfour, s podstatně větším úspěchem pracoval na stavbě hydroelektrárny Pukaki.

Novozélandské třítisícovky se sice vyvažují víc potem než bankovkami, leč cesta za poznáním do Evropy…

6. KVĚTNA

„Všichni jsme se opět potkali v základním táboře a druhého dne uspořádali dlouhou poradu o plánech a o tom, kdo co udělá. Teprve zde byly s konečnou platností vybrány skupiny určené k různým úkolům na horní části hory.

Charles Evans a Tom Bourdillon měli při prvním útoku prověřit kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem a jejich hlavním cílem mělo být dosáhnout Jižního vrcholu. Tenzing a já jsme se měli pokusit o vrchol s přístrojem s otevřeným okruhem…“

Tušil to alespoň, když listoval kalendářem na rok 1949? Ten rok byl totiž pro rodinu Hillaryů z nejvýznamnějších. Sestra se vdávala v Anglii, rodiče odjeli do Evropy a dvěma bratrům zůstala na krku starost o sklizeň medu. Hory šly – byť jen na okamžik – nutně stranou. Končilo právě novozélandské léto, když v dubnu 1950 dorazilo psaní: Otec prý ztratil zájem jak o cestování, tak o další podnikání; nemá snad Edmund chuť přijet do Anglie a trochu je povozit na kontinentu?

Měl. A na cestu si přibalil – jak jinak – horolezecké boty i cepín…

Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Holandsko, Anglie. Nefalšovaný turista. Až do chvíle, kdy se dvěma Novozélanďany – Cecilem M. Segedinem a Brucem Mortonem nasedl na Viktoriině nádraží do vlaku směr rakouské Alpy. A švýcarské Alpy.

Další zvučná jména na dlouhém seznamu dosažených vrcholů, další cenné zkušenosti. K vytoužené Himálaji zbýval tou dobou už jen krátký krůček…

15. KVĚTNA

„Wilf Noyce a já jsme odešli z tábora IV do tábora V, kde ležel ve špatném zhuntovaném stavu Mike Westmacott. Nemohl se už vyškrábat výš, a tak jsme ho poslali dolů. Vzali jsme tři naložené Šerpy a šli nahoru do tábora VI pozdravit Georga Lowea a Anga Nimu, kteří měli odpočinkový den.

Wilf Noyce šel velmi solidně, ale já jsem nasadil rychlejší tempo, až se lano napjalo a musel jsem ubrat plyn. Wilf zůstal s Georgem, zatímco já jsem vzal tři Šerpy dál nahoru po stěně Lhoce. Zřídili jsme tábor VII se stanem, vařičem a jídlem.

Chumelenice hodně z Georgeovy strany zavála. Bylo namáhavé vynést náklad až do výšky sedmi a půl tisíce metrů bez kyslíku, ale ne zas tak moc. Wilf Noyce tam zůstal, aby pomáhal, a já jsem se vrátil do tábora V, kde jsem strávil noc s Charlesem Evansem.“

Kolik takových himálajských nocí měl před sebou, když v jedenapadesátém roce vystupoval s trojicí přátel na konečné stanici vlaku v indickém Kathgódám? Když v najatém autobuse překonali devadesát kilometrů zbývajících ke známé horské stanici Ráníkhétu? Když poprvé spatřil dlouho platonicky milované štíty hor, jak mu kynou na pozdrav svým majestátem?

Už 11. července stál před svatyní v Badrínáthu a první z plánovaných „obětí“ – šest a půl tisíce vysokou horu Nílkántha měl takřka na dosah ruky.

Odolala. Monzun a nedostatečná aklimatizace stranily jí. Neodolaly však jiné a s nimi padla i sedmitisícová hranice. Když se po dlouhých, strastiplných, namáhavých a tedy krásných dnech vrátili do Ráníkhétu, čekal tam na ně telegram. Slavný britský cestovatel Eric Shipton chystá průzkumnou výpravu Nepálem na jižní stranu Mount Everestu. Dva Novozélanďané jsou přizváni…

Ne, nemohl odjet, nemohl nebýt jedním z těch dvou. S Earlem Riddfordem vyrazili (vystřelili) do Nepálu pal, vedeni jedinou touhou – být duchapřítomní u toho. Vidět Everest, podílet se na přípravě pádu jeho svrchovanosti.

Setkání s Ericem Shiptonem, jehož knihy popisující průkopnické expedice shltal lačně do svých niterných zásob jako živou tekutinu nadšeně jakmile vyšly, první setkání s týmem, který se – téměř nezměněn – po dvou letech pokusí pokořit tři desetiletí vzdorující, 8847 metrů vysoký vrchol planety.

Jedenáct dnů pomalého pochodování vpřed s přetíženými nosiči, jedenáct dnů v obklíčení krvežíznivých pijavic a bodajících vos. Došli do kraje Khumbu, domova Šerpů, postoupili do vesnice Nam–che Bázár, vyplatili nosiče, rozdělili zásoby a vykročili.

Ten pohled zastavil dech: největší stěna světa mezi Nup–ce a Lho–ce, za ní Everest s hrdým sněhovým chocholem. Pečlivý, vysilující průzkum ledovce Khumbu, hledání alespoň relativně schůdné cesty na vrchol z této strany. A úspěch: ano, tudy to asi půjde…

Teprve 24. listopadu vyplul z Bombaye do Sydney. S jistotou, že se sem brzy vrátí.

22. KVĚTNA

„Vařit se začalo v pět hodin ráno, ale než jsme v 8.30 vyrazili, byl hotov jen šálek čaje… Docela slušně jsme stoupali až na vrchol ledovce Lho–ce, ale pro Šerpy už výška začínala být trochu problémem. Měli jsme spoustu práce se zřizováním stezky traversem a většina Šerpů šla stále pomaleji. Dva z nich měli značné maléry, a tak jsme jim s Tenzingem odebrali každý z nákladu jednu kyslíkovou láhev.

Pustili jsme se znovu do zřizování stezky, až jsme nakonec pokořili hřeben Lho–ce. Mezitím to jeden Šerpa vzdal…“

A vzdávali se jiní, svou daň Everestu odevzdávali potem a ubývající kondičkou i před rokem, když se sem vypravili s další – tentokrát už „tréninkovou“ – expedicí. Cíl: sedmá nejvyšší hora světa, 8153 metrová kráska Čho Oju.

Nevlídné počasí, zdravotní komplikace. Skončili v sedmi tisících, trénink však splnil očekávání. Všichni, kdo se napřesrok dostali nejvýš, byli tehdy na Čho Oju.

Ale – kdo rád prohrává? S Georgem Lowem vyrazili okamžitě přes Nup La na severní stranu Everestu. Spatřili ledovec Rongbuk a tradiční tábořiště slavných expedic z dvacátých let, pocítili onen ve velehorách veledůležitý – úspěch, štěstěnu na své straně. Prohru lze smáznout samotným vítězstvím…

Nebo případnou prohrou jiných? Tehdy se dozvěděli, že Švýcaři na Everestu neuspěli. Bylo by pokrytecké tvrdit, že obdivem k jejich výkonu neprosvitla mírná úleva, radost z jejich prohry.

V říjnu a listopadu 1952 se Švýcaři znovu pokusili. A znovu vzdali. To už Hillary věděl, že nepřijde o svou šanci…

28. KVĚTNA

„Nakonec jsme našli trochu rovnější plácek pod skalnatým útesem. Rozhodli jsme se, že se utáboříme zde ve výšce 8400 metrů, dali jsme ostatním trochu kyslíku a poslali je dolů. Bylo 14.30.“

Sami. V tom nejtěsnějším kontaktu s přírodou, odkázáni výhradně na vlastní vytrvalost, sílu vůle, odvahu, důvtip. Ne poprvé, ne naposledy. Ještě mnoho projde cest, které tíhu lidského kroku nenesly, ještě mnohokrát pocítí vzrušivou směsici opojení a obav, jedinečnosti i sounáležitosti.

Pouhých osmnáct měsíců vydrží žít „všedním životem ženatého muže“, než se v polovině roku 1955 vydá s Georgem Lowem na přednáškové turné po Africe, kde ho také dostihne adresovaný telegram. Bude zván, aby vedl část expedice do Antarktidy. Pozvání, které šikula & tahoun jako on neodmítá.

V prosinci 1956 vypluje z Nového Zélandu, už předem nespokojen s rolí „pouhého vedoucího“ pomocné části expedice. Splní své povinnosti a 4. ledna 1958 „navíc“ dosáhne jižního pólu. Dokonce dříve, než hlavní skupina Viviana Fuchse.

Bude se vracet do Alp i do Himálaje. V roce 1960 půjde v čele americké expedice po stopách „sněžného muže“, roku 1968 pojede na tryskových člunech proti proudu řeky Sún Kósí, o devět let později – osmapadesátiletý zkušeňák power duracell – propluje stejným způsobem Gangu až k vodopádu Nandaprajágu. Mnohokrát ještě dokáže zdánlivě nemožné, božské, jiskřivé, aniž si to teď sám vůbec uvědomuje…

29. KVĚTNA

„Šel jsem dál, vytrvale jsem vysekával stupně, zdolával bouli za boulí a římsu za římsou a nedočkavě pátral, kde je ten vrchol. Zdálo se, že ho nelze rozpoznat, a čas kvapil. Nakonec jsem zadem prošel kolem jedné zvlášť velké boule a potom jsem na Tenzingově napjatém laně vystoupal po hřebeni pokrytém jemným sněhem na její vrchol. Okamžitě bylo jasné, že jsme dosáhli svého cíle. Bylo 11.30 a my jsme stáli na vrcholu Everestu!“

Vítězství. Dokonalé, stokrát zasloužené. Až se dostanou k ostatním do tábora, bude schopen vyslovit jediné: „Tak jsme toho mstitele pokořili!“ A George Lowe odpoví: „Já jsem si to myslel.“

Noviny se budou předhánět ve velikosti titulků, to víte, sólokapr, senzace, kšeft. Ovace nebudou brát konce. Dostane nespočet vyznamenání a řádů, bude mu udělen šlechtický titul za projevenou chrabrost a v neposlední řadě i čestný doktorát. Ožení se. Bude žít plný ničím nerušený hodnotný život. Ale tenhle jeden okamžik bude vyčnívat neustále nad všemi vzpomínkami, stejně slibně, jako Mount Everest nad celou planetou.