Klenot vetkaný do roucha oblohy

Stříbřitá mince mě doprovází domů

Je mi z radosti do pláče

Zaveď mě až před domovní dveře

Pronikáš přece i přes větvoví stromů

v Heulosu

Tvá laskavost a síla mi vnuká bláhové

Myšlenky

Chtěl bych tě obejmout

Vždyť nebýt Tebe kráčel bych temnotou

a sám

po úmorném dnu, kdy musím vyslechnout

před čím bych měl se skrýt třeba až do

hrobu.

Skoro se mi chce Tě pohladit

políbit Tě na rty

zasněžené nebeským popraškem

Vím, dovedeš si pohrát i s oceánem,

jehož vody Tě poslouchají,

až vlny se připodobní cvičeným opicím.

Někdy jsi matkou, jindy sestrou a zase jindy

milenkou.

Hlaď mě ještě chvíli svým svitem

Než odemknu dveře

Ale i potom tě neopustím

Však Ty víš…