PAMÁTCE
ČESKOSLOVENSKÝCH POLITICKÝCH VĚZŇŮ VĚZNĚNÝCH A POPRAVENÝCH ZA KOMUNISTICKÉ
TOTALITY V TÉTO BUDOVĚ PO ÚNORU 1948 KLUB POLITICKÝCH VĚZŇŮ!
(hovořící
pamětní deska na budově bývalé káznice v Brně na Cejlu, nebyl to cíl, ale kaz
káznice jako márnice maření časem)
SVĚDKOVÉ
VÍRY V LEPŠÍ VARIANTY BUDOUCNOSTI VŠECH
Už dvakrát jsme pro podporovatele stavby kostela
blahoslavené Marušky Restituty (tutti
frutti flowers and lovers boom i boomerang) v Brně–Lesné vydali stolní i
sloní paměťový kalendář s osobnostmi církve, které v minulém šovinistickém a
pohnutém století během nacistického nebo komunistického diktátu trpěly pro
blaho lidstva, pro víru a dejme tomu církev. Nejprve, v roce 2014, to byly ty
nejvýznamnější osobnosti, jako například kandidáti blahořečení, dále někteří
biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice i několik laiků, kterým byste dali
lajk. Druhá řada z roku 2016 obsahovala jak další známé firmy osoby, u kterých
se nám mezitím povedlo schrastit jejich nezažloutlou fotografii, tak i
osobnosti možná ne mezi věřícími všeobecně povědomé, ale neméně pronásledované
bezbožnými režimy frustrujícího dvacátého století.
Pro Calendario 2017 jsme se rozhodli sestavit ještě
třetí řadu těchto osobností. Není ovšem v našich silách představit je všechny,
jsou jich stovky, ba tisíce. Ale snažili jsme se vybrat ty s nejpohnutějšími
osudy a take ty, které jakoby zastupují celé další skupinky pronásledovaných
jedinců frajerů odvážlivců. Jsou to například tyto skupinky:
kněží a řeholníci, kteří pracovali proti nelidskému
nacistickému režimu, například Páter Adolf Tesař, Páter František Bernard
Vaněk, bl. Marie Antonína Kratochvílová;
lidé, kteří zahynuli při pokusu o opuštění republiky,
například Pavel Jeřábek, Páter Vojtěch Rygal;
kněží, řeholníci a řeholnice odsouzení k dlouholetým
trestům káznice, například Páter Jan Zemánek, Páter Bohumil Kolář, Páter Václav
Dvořák, sestra Žofie Bohumila Langrová;
kněží, kteří po návratu z vězení nemohli veřejně
působit a pracovali v dělnických profesích; většina se mohla vrátit do duchovní
správy v době politického uvolnění kolem roku 1968, mnozí však opětovně v době
takzvané normalizace narazili opět hlavou do tupé nepoddajné brutality státu;
řeholnice izolované od společnosti a vykonávající
otrocké práce, například Jaroslava Egidie Smolková;
lidé, kteří museli opustit svou vlast a pracovali pro
krajany v exilu, například Páter Karel Fořt, Jan Čep;
intelektuálové, politici a činovníci křesťanských
organizací, například Josef Knap, Bedřich Fučík, Václav Vaško, monsignor Jan
Šrámek, manželé Kostelkovi.
Všichni tito hrdinové moderní fronty si zasluhují naši
úctu a je třeba si připomínat jejich oběti, ze kterých vyrašila naše svoboda na
výlet. Při jejich perzekuci byli většinou pronásledováni jako diva zvěř zároveň
i jejich rodinní příslušníci, často celý široký okruh příbuzenstva.
Naši mimořádnou úctu si zasluhují manželky vězněných
nelotrů nekšeftařů a nevykuků, které kromě výslechů, ztráty zaměstnání, šikany,
posměchu a trapných pomst zakoušely i hmotnou nouzi a nedostatek živin. Zvlášť
velké psychické trauma jim působilo, když musely přihlížet, jakými ústrky
trpěly jejich děti. Při tom všem však neztratily glanc, rozvahu, klid, víru a
NADĚJI. Zástupkyní těchto STATEČNÝCH žen může být například paní Marie
Zahradníčková, manželka básníka Jana Zahradníčka.
Kéž nám příklad těchto statečných svědků víry v
hodnoty lidského plemene a plamene pomáhá při hájení důstojných lidských hodnot
a povzbuzuje nás k opravdovému životu z víry.
Páter Pavel Hověz, farář Brno–Lesná.
K čemu
je cesta, která k chrámu nevede a nenavádí? (z filmu POKÁNÍ – potažmo POKÁRÁNÍ)
Začíná
se naplňovat jeden sen,
přáníčko několika generací věřících spoluobčanů
sídliště v Brně–Lesné, snaha o postavení důstojného Božího stánku, kostela.
Kolik malých i velkých kroků se musí udělat, než se
postaví svébytný nový kostel? Tisíce? Milióny? To ví jen sám Bůh. Nikdo by to
nespočítal.
Začíná se uskutečňovat myšlenka, kterou se od roku
1968 zabývalo a pro kterou žilo mnoho nadšených a ochotných entuazismů. Mnozí
jí obětovali tisíce hodin úvah, hledání, plánování, shánění finančních dotací,
vysvětlování, jednání s byrokracií, bojů s ledovým nezájmem, lhostejností a
odporem, až to praští.
Mnozí se plodů své námahy nedočkali a již neexcelují
mezi námi. Ať jim Pán odplatí jejich nasazení dobrotou a oběti věčnou blažeností.
Ať Pán odplatí i Vám všem, kteří naše dílo stále
podporujete, ať už svou prací, finančně, nebo modlitbou. Mnozí nám pomáháte už
celá léta, opakovaně, za což jsme Vám nesmírně vesmírně intergalakticky magicky
neomšele vděčni.
Děkujeme, že jste pochopili, že stavba kostela není
záležitostí malého kroužku nadšených tvůrců, nýbrž solidarity mnohých
zainteresovaných.
Dílo, které z toho vyroste, dostane obrys i půdorys,
bude sloužit pro budování Božího království přání I myšlenky mnoha generacím,
které se sem dostanou po nás.
Páter Pavel Hověz, farář Brno–Lesná
Věznice v Brně na Cejlu
Páter Stanislav Lekavý
Když jsme přijeli do Brna, byl nádherný podzimní den,
ale nad námi vězni slunce na delší termín zapadlo. Brněnský žalář byl na Cejlu
a zpívala se tam poučka v písni: „Cejl je dlouhá ulice a na ní věznice. Kdo tam jednou uvízne, nevyjde
vice. Na bráně se ho ujme Kadlec s Kolmanem (jména dozorců) a pak s ním
zacházejí jako s hovadem.“
Dozorci v té době ještě nebyli cvičeni StB, a proto
s námi zacházeli jakžtakž v rámci lidskosti korektně. Po vstupní
prohlídce mě vedl do kobky pan bachař, řekl mi, abych si z toho nic
nedělal, že on po téže chodbě vedl i Gottwalda!
V kobce nás bylo natěsnáno jedenáct, jako Klapzubů
s čistým štítem. Dominikán P. J. Zemek, diecézní kněz Vrba, jeden
profesor, stavař podnikatel, politický mukl jménem Břicháček, student chycený
při útěku za hranice a ostatní byli z brněnské galérky, z podsvětí.
V žaláři na Cejlu vládl krutou nespravedlností velký hlad.
Ráno třicet deka chleba a šálek černé melty, v poledne nedefinovatelné
snahy o recept z brambor a sosu. SOS. Večer měl smůlu dotyčný jedinec,
který si nenechal nic v záloze z kousku ranního chleba, neboť se
rozdával jen takhle malý kousek sýra na zub. Ve světnici byl pro vykonání
potřeby jedenácti vězňů jediný kyblík, který se při ranní vycházce oplachoval a
dezinfikoval na dvoře. Tuto povinnost měl vždy jen ten, který přišel na
světnici trpět za své hříchy a justiční omyly poslední, říkalo se mu cuvaks.
Žalář má svůj životní rytmus pořád dokola, svou specifickou
atmosféru, tak odlišnou od rádoby svobodného světa tam venku za mřížema.
Vytvářejí ji jednotliví odsouzenci podle toho, co je v nich za kvality.
Jsou-li dobří, i ten nejpřísnější vězeňský režim se dá přežít, ale když se mezi
nimi vyskytne zlý padouch se zločineckým smýšlením, tak pak přestává veškerá
legrace a přichází několikanásobné utrpení – skutečné peklo. To věděli naši
trýznitelé, proto zavedli do vězení systém udavačů, takzvaných bonzáků,
rušících atmosféru vzájemné důvěry. Kdosi se mě ptal, proč jsme se jako
političtí vězni nevzbouřili? Nemohli jsme! Mezi námi byli promícháni potvory
s bonzáky a měli za úkol odhalovat sebemenší možnou vzpouru proti vedení
káznice nebo pokus o útěk. Vězeň projevující nějakou neposlušnost či náznak
vzpoury byl krutě ošlehán násilím zvůle decimujících pořádků a často to
vyústilo až v jeho smrt.
Ve srovnání se svými spoluvězni jsem byl dítě. Spíše bych měl
vyprávět o tom, co jsem za dlouhých dní i večerů slýchával od těch, kteří
prožili život jako vojáci západní nebo východní fronty, jako piloti létali nad
Německem či byli v lesích jako partyzáni. Také jsem byl se zavřenými pro
skutečnou politiku před komunistickým únorovým pučem nebo profesory středních
či vysokých škol. Právě tito lidé byli předmětem likvidace. Já jsem byl opravdu
jenom bezvýznamný mukl.
(Vzpomínka vzorného ctihodného pátera Stanislava Lekavého, který byl v roce
1948 zatčen za šíření protikomunistických letáků – převzato z knihy Vojty
Vlčka KŘÍŽ JSEM HLÁSAL, KŘÍŽ JSEM SNÁŠEL, ROZHOVORY S KNĚŽÍMI A
ŘEHOLNÍKY PRONÁSLEDOVANÝMI ZA KOMUNISMU V LETECH 1948–1989, vydalo
Karmelitánské nakladatelství v roce 2006 stejně jako Plzeňský Prazdroj
svůj kalendář Vynálezy Járy Cimrmana pro Plzeňský Prazdroj.)
VÁCLAV FILIPEC (12.9.1919 DOLNÍ
DOMASLAVICE – 1.4.2011 UHERSKÉ HRADIŠTĚ)
Kněz, salesián. Brzy po vysvěcení byl roku 1950
v rámci anulace klášterů internován. Po propuštění byl pověřen tajnou péčí
o mladé spolubratry, což se provalilo a roku 1952 byl na něj vydán zatykač.
Ukrýval se až do roku 1957, kdy byl zadržen na hranicích. Byl odsouzen
k devíti letům vězení a po propuštění pracoval až do důchodu
v pekárnách. Přitom pokračoval v tajné formaci a vzdělávání
spolubratrů i laiků. Roku 1988 se stal představeným ostravské komunity
salesiánů a založil Sdružení Panny Marie Pomocnice křesťanů.
MONS. KAREL FOŘT (8.11.1921 ROŽMITÁL POD
TŘEMŠÍNEM–21.1.2014 ČESKÉ BUDĚJOVICE)
Kněz a redaktor. Za války byl vězněn gestapem a na dva
roky totálně nasazen na práci v Rakousku. Po vysvěcení na kněze
v roce 1948 působil jako kaplan ve Vimperku a okolí. V roce 1950
uprchl do exilu. Nejprve působil v misiích v severním Alžírsku,
v letech 1980–1995 byl redaktorem náboženského vysílání rádia Svobodná
Evropa v Mnichově a organizátorem tamních farních bohoslužeb. Je autorem
knihy Cesta, pravda a život.
V závěru života pobýval na střídačku v Českých Budějovicích a
v Mnichově.
PAVEL JEŘÁBEK (1957–1988)
Salesiánský novic. Rád pracoval s mládeží a po
vojenské službě vlasti se dozvěděl něco víc o salesiánech. Po domluvě
s českými spolubratry emigroval do Rakouska, kde byl v aspirantátu a
noviciátu. Když v únoru 1988 jeli novici do Turína, nesměl přes hranice,
protože jako uprchlík neměl pas. Byl dobrým lyžařem, proto se rozhodl dostat do
Itálie s jistým rizikem na lyžích přes Alpy. Tam zahynul ve sněžné lavině.
Pohřbený je ve Flersch, na italské straně Alp, kde byly na jaře nalezeny jeho
relikvie.
JOSEF VLČEK (6.6.1920 KAŇOVICE U FRÝDKU
– 28.7.2015 SV. KOPEČEK U OLOMOUCE)
Katolický aktivista, vydavatel, předseda Matice
cyrilometodějské. Za války byl donucen přerušit studia teologie, působil jako
tajemník Matice a oženil se. V roce 1950 byl odsouzen k jednadvaceti
letům natvrdo, propuštěn byl z káznice po deseti letech. Stal se
tajemníkem Díla koncilové obnovy a pastoračním referentem na olomouckém
arcibiskupství. Po roce 1970 pracoval ve skladu a samizdatově vydával
náboženskou literaturu, za což byl znovu vězněn. Po roce 1989 opět působil
v Matici cyrilometodějské a vydával časopis Světlo.
ZDENĚK BONAVENTURA BOUŠE (6.5.1918 PLZEŇ
– 16.4.2002 PRAHA)
Kněz, teolog, člen řádu menších bratří. Vysvěcen na
kněze byl roku 1942, po válce vstoupil do řádu a dále studoval teologii a
filozofii. Byl internován ve sběrném táboře v Želivě, po jeho zrušení roku
1957 pracoval v civilních zaměstnáních. V letech 1968–1974 směl vykonávat
kněžskou službu, kázal u Panny Marie Sněžné a v Záběhlicích, přednášel na
bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Po podpisu Charty 77 se stal nočním
hlídačem, v devadesátých letech pomáhal v duchovní správě v Ústí
nad Labem a od roku 1999 přebýval v Praze.
BEDŘICH FUČÍK (4.1.1900 ČÁSLAVICE – 2.7.1984
PRAHA)
Literární kritik a historik, editor, překladatel.
Působil jako ředitel nakladatelství Melantrich, později jako šéfredaktor
nakladatelství J. R. Vilímek a po válce jako ředitel nakladatelství ČSL.
V roce 1951 byl zatčen a v procesu s katolickými intelektuály
odsouzen na patnáct let kriminálu. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.
V sedmdesátých letech založil strojopisnou samizdatovou edici, kde vydal
dílo Jakuba Demla, Jana Čepa, Jana Zahradníčka a dalších. Je autorem
vzpomínkových esejů Čtrnáctero
zastavení.
JAN ZEMÁNEK (23.1.1925 DRSLAVICE – 8.7.2012)
Kněz, redemptorista. Brzy po vysvěcení na kněze roku
1949 musel jít na vojnu k PTP a potom prošel civilními zaměstnáními. Za
tajnou pastoraci byl v roce 1961 odsouzen k dvanácti letům kriminálu.
Propuštěn byl v roce 1965, v době pražského jara směl začít vypomáhat
v duchovní službě a od roku 1969 působil v litoměřické diecézi, kam
se k němu sjížděla mládež a rodiny. V roce 1990 byl zvolen provinciálem
pražské provincie redemptoristů a působil na Svaté Hoře u Příbrami.
STANISLAV BROJ (28.9.1901 VOLDUCHY–23.5.1950
PRAHA) VYFOCEN PĚKNĚ S DOBRMANEM HLÍDAČEM
Laik, rolník, politik. Ve třicátých a čtyřicátých
letech byl mluvčím rolnictva na Rokycansku, za předmnichovské republiky
funkcionářem agrární strany. Za války se účastnil protinacistického odboje, po
osvobození byl zvolen poslancem za lidovou stranu a bojoval proti komunistické
zemědělské reformě. Po únoru 1948 byl zatčen a odsouzen k pěti letům
kriminálu, které si měl odkroutit v Plzni na Borech. V roce 1950 byl
obviněn ze spoluúčasti na údajné vzpouře vězňů, odsouzen k smrti a
popraven.
JOSEF KNAP (28.7.1900 PODŮLŠÍ U JIČÍNA –
13.12.1973 PRAHA)
Prozaik, divadelní a literární kritik, publicista.
V letech 1925–1951 působil v divadelním oddělení Národního muzea,
přispíval do různých periodik, vydal knihu povídek a několik románů (Réva na zdi). Roku 1952 byl
v procesu s katolickými intelektuály odsouzen k jedenácti letům
kriminálu, propuštěn byl roku 1955 kvůli onemocnění rakovinou. Po propuštění se
zabýval dějinami divadla, často cestoval, zejména do severských zemí, a
v roce 1969 mu norský král udělil medaili svatého Olafa.
LADISLAV KUNCÍŘ (14.9.1890 ŽITOVLICE – 5.6.1974
PRAHA)
Nakladatel, knihkupec. V letech 1923–1949 majitel
známého pražského nakladatelství zaměřeného na vydávání světové a české
beletrie a náboženské literatury. V edicích Karmel, Vinice Páně, Boží bojovníci a jiných vydával
překlady duchovní literatury, dílo Jaroslava Durycha a dalších. Byl vydavatelem
časopisů Rozmach a Akord a v letech 1949–1951
ředitelem nakladatelství Vyšehrad. V roce 1952 byl odsouzen k deseti
letům kriminálu, v roce 1956 byl podmíněně propuštěn. Je autorem knihy
pamětí Život pro knihu.
ŽOFIE BOHUMILA LANGROVÁ (1.12.1896 BRNO–SLATINA
– 10.5.1979 ZNOJMO–HRADIŠTĚ)
Řeholnice, generální představená Kongregace
Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Působila jako učitelka a
ředitelka na kongregačních školách, v roce 1946 byla jmenována generální
představenou. Umožnila novickám předčasně složit sliby, aby jim komunistické
úřady nemohly bránit vstupu do kongregace. Roku 1952 byla v procesu Mádr a
spol. odsouzena za vyzvědačství a velezradu k dvaceti letům kriminálu.
Odseděla si osm let za mřížemi. Přes podlomené zdraví dál pečovala o duchovní
život a růst kongregace.
IVAN LJAVINEC (18.4.1923 VOLOVEC,
ZAKARPATSKÁ UKRAJINA – 9.12.2012 ŽERNŮVKA U TIŠNOVA)
Kněz, apoštolský exarcha, tajný biskup. Po vysvěcení
roku 1946 byl sekretářem biskupa Gojdiče. Po násilné likvidaci řeckokatolické
církve byl jmenován tajným generálním vikářem. Roku 1955 byl odsouzen ke čtyřem
letům vězení, poté pracoval v Praze jako dělník. Spolupracoval
s tajným biskupem Felixem Davídkem, od něhož přijal biskupské svěcení.
Zorganizoval úspěšnou petici za obnovu řeckokatolické církve a roku 1969 se
stal farářem u Svatého Klimenta v Praze a posléze prvním apoštolským
exarchou řeckokatolické církve v České republice.
JAN MACHAČ (1.6.1915 HORNÍ LIDEČ – 9.5.2009
PRAHA)
Kněz. Po vysvěcení roku 1943 působil jako kaplan
v Plzni a po válce v Chebu. V roce 1951 byl odsouzen za
velezradu a špionáž a v kriminále pykal sedm let. Po propuštění pracoval
jako dělník až do roku 1966, kdy získal státní souhlas. V roce 1968 ho
kardinál Tomášek jmenoval personálním referentem na pražském arcibiskupství,
kde mohl setrvat jen do roku 1971, poté byl administrátorem a později farářem
v kostele svatého Matěje v Praze–Dejvicích, odkud za dobu jeho
třicetiletého působení vzešlo deset kněžských povolání.
VLADIMÍR NEUWIRTH (12.8.1921 KOMÁROV U
OPAVY – 22.5.1998 OPAVA)
Teolog, filozof, překladatel. Pod vlivem Metoděje
Habáně studoval teologii, roku 1947 se ve Francii seznámil s prací
sekulárních institutů. Po návratu založil Společenství, první sekulární institut
u nás. Pracoval jako dělník a roku 1961 byl odsouzen ke čtrnácti letům za
mřížemi. Po propuštění se habilitoval a v roce 1968 se rozhodl pro
emigraci ve svých 47 letech. Působil nejprve v Lovani a poté se usadil ve
Frankfurtu nad Mohanem, kde spolu s opatem Anastázem Opaskem založil
sdružení Opus bonum. V roce 1992 se vrátil do vlasti, bylo mu už 69 let.
JAN PAVLÍK (23.10.1920 OLOMOUC – 28.11.2008
BRNO)
Kněz, jezuita. Po vysvěcení na kněze roku 1943
vstoupil do jezuitského noviciátu na Velehradě. Roku 1950 zatčen, internován
v Bohosudově a nastoupil k PTP. V roce 1955 byl odsouzen za
údajnou velezradu k deseti letům kriminálu, propuštěn byl v roce
1960. V době pražského jara byl jmenován superiorem na Svatém Hostýně, ale
nedostal k tomu státní souhlas, od roku 1970 měl zákaz vykonávat jakoukoli
duchovní službu. V letech 1971 až 1991 byl českým jezuitským provinciálem.
Poté působil jako spirituál v olomouckém semináři.
MSGR. JAN PODVESKÝ (10.10.1909 BUČOVICE
– 5.5.1994 KUŘIMSKÁ NOVÁ VES)
Kněz, účastník takzvaných babických událostí. Po
vysvěcení na kněze v roce 1934 působil v pastoraci, až do roku 1951
v Jaroměřicích nad Rokytnou, po zatčení faráře Václava Drboly se stal
administrátorem babické farnosti. Po pohřbu zastřelených funkcionářů byl spolu
s kaplanem Josefem Valeriánem zatčen a odsouzen k šestnácti letům
vězení. Tam se mu zhoršilo zdraví a roku 1963 byl propuštěn. Vrátil se do
rodných Bučovic, působil v Letonicích, Brně – Obřanech a Kuřimské Nové
Vsi, kde sloužil až do své smrti v roce 1994.
VOJTĚCH RYGAL (10.4.1910 HULÍN – 27.3.1948
AŠ)
Kněz, skaut, funkcionář Orla, borec nakonec
s palcem nahoru jako Shaq O´Neal (6.3.1972)
s výškou 2,16 metru. Po vysvěcení na kněze v roce 1934 působil
v olomoucké arcidiecézi a všude si získal sympatie zejména mezi mládeží.
Od roku 1946 byl katechetou v Holešově a mimoto aktivně sportoval a
působil v Orlu. Těsně po únoru 1948 dostal zákaz vyučovat na školách a
zřejmě v očekávání dalších represálií se rozhodl, že prchne za hranice.
Při pokusu o přechod hranic někdo ze skupiny uprchlíků zavadil o dráty, to
víte, všude tma jako při nejhlubší noci. Hluk upozornil hlídku, která začala
bez varování pálit ostrými a kněze zlikvidovala na útěku do bezpečí.
MGR. MIROSLAV TĚLUPIL (27.1.1923 – 16.4.1993
OLOMOUC)
Katolický laik. Vystudoval sociologii a filozofii, byl
zakládajícím členem Katolické akce a spolupracoval na vzniku sekulárního
institutu Rodina. V padesátých letech byl z náboženských důvodů
vězněn. Po listopadu 1989 se podílel na apoštolátu laiků, spolu
s manželkou Olgou založil v olomoucké arcidiecézi Centrum pro rodinný
život, uvedl k nám metodu duchovní obnovy podle hnutí Cursillo, založil
sdružení Most a cesta a vybudoval duchovní a rekreační centrum svatého Josefa
na Gruni v Beskydech.
MONS. BOHUMIL KOLÁŘ ThLic. (7.1.1924
PRAHA – 5.11.2015 PRAHA)
Kněz, fokolarín. Po studiích v Římě byl roku 1948
vysvěcen na kněze a vrátil se do vlasti. V roce 1952 byl spolu se skupinou
„velezrádců“ odsouzen k deseti letům žaláře natvrdo, propuštěn byl na
amnestii v roce 1960. Zprvu pracoval v dělnických profesích a teprve
roku 1968 se mohl vrátit do duchovní služby v Roudnici nad Labem. Po pádu
komunismu začal působit na pražské teologické fakultě a jako spirituál
arcibiskupského semináře. Byl jedním ze zakladatelů a výrazných osobností Hnutí
fokoláre v Československu.
FRANTIŠEK AMBROŽ STŘÍTESKÝ (9.12.1912
HORNÍ ÚJEZD – 16.12.1989 LITOMYŠL)
Kněz, piarista. Po vysvěcení na kněze v roce 1942
působil v Praze jako katecheta a roku 1945 se stal rektorem piaristické
koleje v Litomyšli a učil na zdejším gymnáziu. Pro své sociální a
pastorační aktivity byl sledován StB a v roce 1950 odsouzen k pětadvaceti
letům odnětí svobody. Po deseti letech byl z vazby propuštěn, pracoval
jako dělník v zahradnictví a překládal odborné texty. V roce 1969 byl
jmenován provinciálem české piaristické provincie. Po odchodu do důchodu
vypomáhal v duchovní správě v Litomyšli a okolí.
♥ SEDM
ZDATNÝCH SLUNEČNIC
Šifra Mistra Leonarda
Cohena vyfiltrovaná sedmého listopadu
rozehraje partie Červené Sedmy s pokerovou tváří Cařihradu
nebo ošperkovanou pokérkovanou rychlost rychlonožky od Adolfa
Borna v reliéfu do strany
fotka policejního rady Colour of Love Silueta pátrané slibné Anny
Anny, co není Wetlinská, co není kříženec Blíženec ze stejného
dne, zanedbaný donalde,
Anny, co slaví sto let od Eiffelovy fantazie nákazy hříchu na
podpatcích hypnoticky odhalte
šperky Madam Butterfly, Madam Castafiore, Tin Tin v Tibetu,
svobodo sedmera záhad hvězd
pouštím na plné pecky grády Snapu 1990–1991 (příliv rytmu velkoměst)
MC Turbo Bee jako voják veterán má přirozený dar velet a velebit
ušní buben s filozofií jako Gustav Eiffel i Gustav Klimt: v hlase
blaze nepřestřelit
don´t be shy, ani Leonard Cohen nezůstane okounět jako hluché tvrdé
y
bez Anny bez plezíru doteku noblesy Annaberg kmitočet od přírody,
interiéry
galérie naplněné inteligencí až po okraj, sedm statečných
slunečnic od půdy až po zuby
deset let piva MORITZ v srdci Olomouce a jedenáctka s Klapzuby,
bonmoty ne naruby
spojující fotbal s logikou silnějšího jako Anna při velikém
finále odkazy dámy
uvidět světlotisk a Huga Bœttingera do osmého ledna, krasojízda
hudby jsou Masné krámy
Bob Marley a morálka Jamajky, George Smith Patton chytrá nadsázka
ze sázky
odstranit bariéry jako nit, dvacáté prvé století Eiffelovy exprese
s kaskadéry, ne adepty na (plynové) masky
OTA MAŠEK:
Napoleon sněžných srázů
Napoleona Bonaparta známe z mnoha podobizen a z pozůstalosti barabizen, biografů, divadelních a filmových kreací. Postava zanedbatelných rozměrů (160 cm), sláva veliká, velikánská. Neodmyslitelná rozdvojená ofinka a ruka zasunutá za klopu.
Napoleona sněžných srázů jsem měl možnost a štěstí poznat osobně na předolympijských závodech 1967 v Grenoblu, městečku na dlani taktéž výrazně zapsaném v napoleonské historii. Tenhle napoleonský titul ovšem tehdy patřil vojevůdci, „diktátoru“ francouzské sjezdové skifrajeřiny: HONORÉ BONNETOVI. Měl také napoleonsky malou postavu, ofinku rovněž. Že by si ji záměrně pěstil? To jsem nevyčmuchal. V jeho proslulé „bandě“ byli bandité Killy, Perillat, Mauduit, Augert, sestry Goitschelovy, Famoseová, Mirová – ta jména dodnes znějí Francouzům jak milostné veršíky Françoise Villona slýchané až po požití sedmero pohádkových archivních vín. Déšť zlatých a stříbrných medailí z MS a pak z OH.
Honoré Bonnet byl tehdy nedostupný kujón sportovec. Existoval jen pro své svěřence. Třikrát jsme se pokoušeli o rozhovor v hotelu, kde Francouzi byli ubytováni uprostřed všeho komfortu. Třikrát jsme to vzdát museli. Sledovali jsme ho spolu s fotografem Karlem Novákem jen zpovzdálí. Opatrně jsem ho skicoval. Jedna z děvčat Bonnetovy bandičky mi nahlédla přes rameno. Usmála se a zašpitala jako Victoria Victoriino tajemství na vodopády – Ukažte mu to, on totiž děsně rád sbírá své rozšafné karikatury!
Poslechl jsem – a byla to výhra! Na její přímluvu jsme měli jistý přístup k nedostupnému jedinci. Velmi krátce zamžikal huňatým obočím nad modrýma očima a trošičku se usmál! Je to dobrý – jdeme!
Dobrý? Skvělý! „Napoleon“ byl sdílný, laskavý, nekonvenční. Žádné ty rutinované rozumy do fráze, kterých jsme mívali tak akorát po krk. Na otázky odpovídal originálně, bohatě a inspiroval k dalším dotazům. Notes na ten interview nestačil pokrýt naši „POPTÁVKU“.
Děkujeme. To je kořist! „Mohl byste mi laskavě ukázat ještě tu kresbu?“
Rád bych řekl ne. Je to naprosto obyčejná skica, musím ji dotáhnout, ale odmítnout, nezdvořile tak zdvořilému žoviálnímu a moudrému Francouzovi? Tak jsem mu ji podal, děj se co děj. „Excelante! MAGNIFIQUE!“
Ano, to je to francouzské zdvořilé přehánění. Pak dodal: „Prosím Vás, dejte tu kresbu potom prohlédnout mé paní. Ona neobyčejně ráda sbírá mé pestré a vynalézavé karikatury.“ A poslal mě za tou přímluvkyní. Byla to – paní Bonnetová.
|