EVA KULOVANÁ:

KVETEŠ V MÉ STRÁNI

ON: Růže, růže, růžičko

ty šípková

kveteš v mé stráni

tolik pícháš

jsi k netrhání

růže, růže, růžičko

krásná jsi

růžová a vonící

něco mě vábí

na jaře tě trhat

přec raděj se ti klaním

co když neodolám?

i kdybys mi

na podzim

jen keříku, ty šípkový

šípek jeden dal

v té stráni

zas z jara

bych tě vyhledal

ROKEM SE MNOU STÁLE JDEŠ

ONA: Když vroucně myslím

na vesnu

co tolik blaha, lásky

přináší

vždy touhy zvláštní

v sobě naleznu

Když letní úpal trýzní mě

jak žízeň poutníka

žhavé pouto lásky

do srdce mi proniká

Když zas podzim

duši rozezní

vůní dobou žní

klasy obilí se šedivými vlasy

tiše počítám

Když už zima pak nastává

pláči

můj zrak zůstává

v šeru těžkých mraků

zdá se potom mi

že jak květina

vám vadnu

Lásko,

na stromech

v každé roční době

si žiješ

porazí-li tě vítr

se mnou zhyneš

BOJÍM SE

ON: Bojím se

že mi někdo vezme obraz

tebe

zatím vymyšlené

bezejmenné

z mé stříbrné studny duše

komu potom budu nosit růže?

komu budu trhat vlčí máky?

Víš, uvězním si tě

v krásném zákoutí

v duši, ne, v srdci raději

v naději

že se mi nikdy neztratíš

leda, leda

že by se ptáček z tebe stal

a pak mi uletíš

Věz, že básník bohatne

jen souzněním

spřízněných duší

to ztrácí únavou

smutné myšlenky

a potom, potom

víš, zpívá krásně

pro všechny

AŽ SE VÁM JEDNOU VRÁTÍM

ONA: Až se vám skutečně

jednou po ránu

náhle ztratím

nehledejte mě

stanu se ptáčkem

zpěvavým ranním

vyletím do oblak

do zlatých prvních paprsků

pozlatím vám den

nechte mě, nechte mě

uletět na chvíli ven

Nemáte ani zdání

jakou moc má slunko ranní

místo žáru horka

mohu s jeho úsměvností

zpívat slova moudrá

vzpomínat, co jsem slíbila

s paprsky slunka

se vás dotýkat

pro radost, štěstí

Berte mě

jak ptáče malé ranní

co vám uletělo

by z výšin štěbetalo

co je tak malé

že neuvidíte ho

přesto uslyšíte