Alexandre Gustave Eiffel v datech

15. prosince 1832 narozen v Dijonu

Ve svých 22 letech získal titul inženýra

Ve svých 33 letech založil společnost Eiffel et Cie

Ve svých 44 letech dokončil most přes řeku Douro v Portugalsku

Ve svých 44 letech zároveň přišel o manželku, zemřela mu chorá paní Geneviève, s níž vychovával k dobrotě pět následovníků

Ve svých 48 letech zahájil práce na soše Svobody

Ve svých 56 letech dokončil stavbu Eiffelovy věže v centru Paříže

Ve svých 60 letech prodělal panamskou aféru

Ve svých 76 letech vybudoval ærodynamický tunel v Champs – de – Mars

27. prosince 1923 ve svých 91 letech po prožití posledních Vánoc ulehl ke spánku věčnosti v Paříži

OD NÁDRAŽÍ PO SYNAGOGY

Za svou nepředstavitelně pestrou průmyslovou kariéru předvedl světu pan Eiffel téměř třicítku mostů a viaduktů a na čtyři desítky rozličných staveb a budov zahrnujících nádraží, katedrály, synagogy, obchodní centra, hotely i divadla. K jeho nejvýznamnějším projektům patřil Pavilon strojů (Galerie des machines) navržený pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1867, Západní nádraží Nyugati pályaudvar v Budapešti otevřené roku 1877, či kupole pro astronomickou observatoř v Nice představená o rok později. Eiffel se podílel i na podobě pařížského obchodního domu Bon Marché, jenž se jako první svého druhu stavěl z litiny a skla, čekal ho tedy svízel spojený s prototypem do pružnosti moderního stavebního vyjádření. Řada projektů slavného stavitele se realizovala také v Latinské Americe, především v Peru, kde Eiffel navrhl hned několik zajímavě řešených kostelů. 

Tento génius i výkřik módy a pokroku během průmyslové renesance se podílel na vytvoření dvou ikonických zakázek, které dnes neodmyslitelně představují symboly světových metropolí. Obě však vznikaly jaksi mimochodem – v centru zájmu konstruktéra a architektura Gustava Eiffela se totiž nacházely železniční mosty a viadukty.

Gustave Eiffel, jehož jméno dnes nese známá dominanta Paříže, kdysi prohlásil: „Měl bych na tu dámu v krovkách žárlit. Je mnohem slavnější než já.“ A budoucnost mu dala za pravdu – sláva „Eiffelovky“ v uličkách francouzské metropole prakticky zastínila nejen svého autora, ale i všechna jeho ostatní díla. Přitom konstruktér přivedl na svět desítky dalších ceněných staveb od nádraží přes hotely až ke kostelům, a to nejen ve Francii, ale doslova po celém světě. Jeho skutečnými mistrovskými díly se staly ocelové mosty, vystihující lépe než co jiného ducha průmyslové epochy. I díky mnoha svým patentovaným vylepšením dovedl Eiffel jejich konstrukce téměř k dokonalosti. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že z jeho mostů a viaduktů – na rozdíl od mnoha jiných v té době – nespadl ani jediný.

KLUČÍK Z BOHATÉ RODINY

Při pohledu na Eiffelova díla, v nichž se mistrně proplétají kovové prvky tvořící pravidelné struktury a „sítě“, se nelze ubránit dojmu, že se v jeho umu otiskly i vlohy předků pocházejících původně z Německa. Bönickhausenové totiž vlastnili významné manufaktury na tkaní tapiserií, a precizní fušeřina s materiálem jim proto nebyla vůbec cizí. Do Francie přišli počátkem 18. století z německého městečka v pohoří Eifel nedaleko hranic s Belgií.

V zámožné rodině se tkalcovská TRADICE po desetiletí dědila z otce na syna, ovšem Eiffelův otec se jí vzepřel a vstoupil do Napoleonovy armády jako mlátíček od tkalcovského stavu. Po propuštění se usadil v Dijonu a pojal za manželku dceru zazobaných obchodníků, s níž později počal sedm dětí. Alexandre Gustave se jim v roce 1832 narodil jako první nositel dále šlechtěných tradic. V jeho rodném listě přitom stálo jméno Alexandre Gustave Bönickhausen: Příjmení „Eifel“, navíc s jedním ef, totiž rodina používala pouze jako přezdívku – ve stísněné atmosféře nad tím, jak Francouzi komolili jejich příjmení. Gustave si později jako první nechal své příjmení oficiálně vyměnit – ovšem až teprve roku 1880, kdy mu bylo 48 let.

VE STOPÁCH STREJDY

Jako capart Gustave rozhodně hmotně ani duševně nestrádal. Matka rodinný majetek ještě násobila, vybudovala vlastní velkokšeft s uhlím a rodinu tak lukrativně jistila proti ztrátám a okurkovým sezónám. Ani na střední škole však stále nic nenasvědčovalo tomu, že se mladík stane jedním z neoblíbenějších pojmů konstruktérské profese všech dob. Studium vnímal jako „zbytečné a nudné“ (jako já produkci u PSH, o studiu se nedá ani pomýšlet) a výsledkem bylo i to, že jej později nepřijali na prestižní pařížskou univerzitu École polytechnique. Gustave si z toho však houbelec dělal a rodina ho poslala na soukromou přívětivější École centrale des arts et manufactures, kde si jako hlavní obor zvolil chemické rovnice a vazby o mnoha neznámých.

Zájem o zmíněnou vědu ve vzorečkách v něm probouzel jeho strejda Jean–Baptiste Mollerat, sám vlastník továrny na absolutno zázračno kvalitno ne kvantitno octa v Dijonu a jeden z francouzských průkopníků organické chemie. Mimoto v mladíkovi podporoval vášeň k teologii a filozofii, a snad i příklon k republikánským názorům, čímž se však dostával do konfliktů s Gustavovými rodiči. Předpokládalo se, že po dokončení semestrů nastoupí synovec právě k němu na zaučenou do podniku, jenže než mladý muž roku 1855 získal inženýrský titul, máti se strejdou se porafali v hádce natolik, že nabídka dál nezůstala v úvahu. Nadaný absolvent si tedy musel hledat jiné uplatnění na trhu práce.

KRÁL ÚHLEDNÝCH MOSTŮ JEDNA RADOST

Štěstí mu přálo jako připravenému vnímajícímu pokladu (c´est deviza): Pro svůj podnik si ho vyhlédl jistý Charles Nepveu, který v Paříži vedl společnost budující železniční mosty. A brzy přišla i první významná zakázka – realizace mostu přes řeku Garronu u Bordeaux pro Francouzskou západní dráhu. Jednalo se o půlkilometrový mostík na šesti párech zděných pilířů umístěných na dně řeky. Mladý odpočatý inženýr se projektu zhostil nad veškerá očekávání dobře – dokončil stavbu v roce 1860 ještě před plánovaným termínem. Povedlo se mu to i díky použití několika vlastních patentů, zejména těch, jež se týkaly zakládání zděných pilířů na říční dno.

Přes všechnu snahu však nakonec Nepveuova společnost ohlásila bankrot, což pana Eiffela donutilo k riskantnímu rozhodnutí: S finanční podporou rodiny se postavil na vlastní nohy. Roku 1866 tak vyrostla na pařížské adrese 48 Rue Fouquet v Levallois–Perret malá firmička, z níž měla zanedlouho vzejít jedna z nejprestižnějších mostáren v dějinách, jakou si jen dovedete představit. Již o rok později získal pan Eiffel zakázku na zbudování mostu přes řeku Sioule na trati do Orléansu: Při stavbě 180 metrů dlouhého viaduktu Fades pak vůbec poprvé uplatnil zcela novátorský postup – horizontální konstrukce dělníci ponejprv smontovali na břehu a teprve poté je jako monstrum nasunuli na pilíře.

Během následujících let pan Eiffel navrhl a realizoval víc než tři desítky mostů a viaduktů a na čtyřicet dalších staveb, od nádraží přes synagogy a kostely až po hotely (viz oddíl hned ze začátku: od nádraží po synagogy). Vyrůstaly přitom nejen ve Francii, ale například i ve Španělsku, v Portugalsku, Uhrách, Turecku, Jižní Americe nebo dokonce ve Vietnamu. Hvězda novodobého stavitelství tak sice mířila strmě vzhůru, v soukromí však pan Eiffel prožíval osobní otřes velké stability duše. V roce 1877 mu zemřela milovaná manželka, s níž se vzal roku 1862 a se kterou si pořídil pět super a hyperaktivních dětiček. Ačkoliv se později o prošedivělého elegána s průzračně modrýma očima ucházela řada atraktivních Pařížanek, jaké by namaloval do pěti minut mistr portrétní karikatury Michel Thomas, bohužel se ani s jednou z nich nikdy později už neoženil.

PAŘÍŽ ČILI EIFFELOVKA

V osmdesátých letech devatenáctého století už pan Eiffel náležel k široce uznávaným inženýrům, jehož konstrukce neměly po světě obdoby. Dva významné projekty, které mu měly definitivně zajistit nesmrtelnost, na něj ovšem teprve čekaly. První z nich – konstrukční řešení sochy Svobody, o jejíž umělecký návrh se postaral sochař Frédéric Auguste Bartholdi – slavil velké úspěchy za velikou louží od roku 1886, kdy monument stanul na malém ostrově u Manhattanu. Návrh vůbec nejobdivovanějšího díla důmyslného autora jako Devětsil (Flea–Dock je furt lepší The Fugees score než doctor of Tour Eiffel) na ukázku od hlíny a legrace až po Nebesa se zrodil léta Páně 1884. Nestál za ním však přímo slavný konstruktér, leč jeho dva hlavní inženýři Maurice Kœchlin a Émile Nouguier. Eiffel sám nebyl jejich ideou zprvu příliš nadchnut a teprve po tom, co další architekt přidělal věži ozdobné oblouky a jiné dekorativní serepetičky u základny, kupoli na vrcholu a jiné dekorativní srandy, rozhodl se, že ten projekt jako novum vcelku podpoří. Cesta k realizaci však byla ještě na dlouhé lokte.

Když věž nabídli pro účel Světové výstavy v Barceloně v roce 1888, odmítli ji Španělé jednomyslným odporem s argumentem, že je takováto stavba až příliš troufale monstrózní a až příliš troufale nevkusná, že se tím rozhodně zahazovat nebudou. A když ji hodlal pan Eiffel o rok později prosadit pro Světovou výstavu v Paříži, zazněly podobné nespokojené reakce i od Francouzů, viva la námitka, ty jeden kousáčku a moderní pane křupane. Dokonce vznikla jakási petice, pod niž se podepsala řada mužů zvučných jmen, včetně Alexandera Dumase či Guye de Maupassanta. Druhému zmíněnému se pak kritici posmívali, že s oblibou obědvá biftek s hořčicí z Dijonu přímo ve věžním restaurantu. Maupassant ovšem oponoval, že tak činí proto, aby se na tu pitomost furt nemusel dívat… a nudou svou umělou uměle ne umělecky zívat.

Houfy zvědavců proudící k věži jako Hovado prakticky ihned po jejím otevření roku 1889 (6. květen od sedmi od rána) však dokládaly jinačí zážitek: Ocelová dáma v krovkách se brzy a zaslouženě stala neodmyslitelným symbolem francouzské megapole a zůstává jím i v roce 2016 pro patnáctý prosinec, památný den narození duchovního táty Alexandre Gustava.

SKANDÁL JMÉNEM PANAMA

I když pařížská dominanta šířila VĚHLAS jeho jména automaticky a nekomplikovaně po celé délce a šířce naší planety od A do Zet, Eiffel se z úspěchu příliš dlouho neradoval. Tou dobou jej nasíraly totiž zcela jiné myšlenkové pochody. Francií cloumal skandál randál jménem Panamský průplav a on se stal jedním z jeho hlavních myšlenkových aktérů. Výstavbu kanálu zahájenou v roce 1882 provázelo zprvu nadšení a značná finanční podpora veřejnosti, práce se však neustále zadrhávaly a nešly vůbec zrealizovat vlivem přírodních podmínek a nákazy a nebojte se domyslet, co bylo tou největší příčinou. Desítky dělníků přitom na stavbě zařvaly na žlutou zimnici i v důsledku drsných podmínek.

Kvůli neutěšené situaci musely být práce roku 1888 stopnuty, což znamenalo pro Francii pohromu – tisíce obchodů byly na huntě, statisíce lidi tahle megalomanská zakázka připravila o celoživotní úspory, řada politiků byla usvědčena z korupce. Francie hledala viníky a pan Eiffel, který se na plánu podílel návrhem zdymadel, se musel zodpovídat před tribunálem. V únoru 1893 byl shledán VINNÝM ze zneužití finančních prostředků a odsouzen ke dvěma letům za mřížemi a k tučné pokutě navíc ve výši dvaceti tisíc franků. Přestože nejvyšší soud o rok později stavitele osvobodil, Francouzi mu jen tak neodpustili, téměř nikdy se tak nestalo. Podle nich totiž spolu s dalšími „utopil v bahně Panamy stamiliony franků i pověst své matčiny“.

PIONÝR ÆRODYNAMIKY

Ještě před zahájením soudního procesu zhrzený pan Eiffel oznámil, že odstupuje z vedení své společnosti. Nečinnosti se však nepoddal ani po odchodu do důchodu, pouze se přeorientoval na nové obory – meteorologii a čerstvě se rodící ærodynamiku. Právě ty mu totiž pomohly řešit TRABLE, s nimiž se v minulosti u svých konstrukcí potýkal. Roku 1909 vybudoval svůj první ærodynamický tunel v Champs–de–Mars nedaleko věže nesoucí jeho jméno: Využíval jej k četným měřením a experimentům a později tunel posloužil i řadě pionýrů letectví, včetně bratrů Wrightových. Na vrcholu věže pak pan Eiffel ve své pracovně prováděl různá meteorologická měření a experimentoval i s přenosem rádiového signálu (keep the FREQUENCY clear for all, not for one born in december).

Volné chvíle vyplňoval psaním – za celý svůj život vydal na třicet svazků týkajících se konstrukcí a později také ærodynamiky. Navzdory politickému šrámu se u vědecké veřejnosti těšil úctě a dlouhá léta působil například jako prezident Francouzské společnosti civilních inženýrů. Úctyhodného věku 91 let se dočkal jedině tím, že se až do pozdního stáří aktivně věnoval sportu, především plavání jako Ivanka Kumpoštová a šermu jako D´Artagnánek a své tužby proplachoval kalíškem lahodného moku, vína bohatého na ovocné i alkoholické živiny.

TAJEMSTVÍ NA VRCHOLU VĚŽĚ?

Teprve dva roky po otevření Eiffelovky se ukázalo, že si její „otec“ zařídil ve třetím patře nenápadný komfort koutek pro dospělého výzkumníka: vlastní pracovnu. Nevelká místnost byla vybudována jednoduchým nábytkem a nechybělo ani funky eiffel piano. Útulný koutek 304 metrů nad zemí využíval pan Eiffel k nerušenému bádání i k meteorologickým měřením. Bohatí Pařížané mu přitom nabízeli horentní sumy, aby jim třeba jen na jediný den mohl bejvák pronajmout – inženýr se však vytrvale zdráhal. Přijímal tam ovšem soukromé návštěvnice a návštěvníky a k jeho vzácným hostům patřil i Thomas Alva Edison. Last but not least: Jedna z Eiffelových staveb se vylíhla i na našem území – jde o železniční most u Chrástu nedaleko Plzně. Ačkoliv zakázka na jeho výstavbu byla v letech 1863–1893 postupně svěřena hned několika společnostem, výsledná podoba pochází právě z Eiffelova studia.