|
JEHO MILOSTNÁ KORESPONDENCE V
ČAROVNÝ DATUM 6.7. RÁNO, VEČER, 7.7.1812 RÁNO
https://www.youtube.com/watch?v=nOy3PvRWjFk
Tyto dopisy napsal Ludwig van
Beethoven v Teplicích v roce 1812, v tomtéž roce navštívil Karlovy Vary.
6. července ráno
Můj anděli, mé všechno, mé já! –
Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) – teprve od zítřka bude mé bydlení
určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! proč ten hluboký žal, kde
hovoří nezbytnost. – Může naše láska obstát jinak než obětmi?, (než tím), že
nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem
docela Tvůj (?) – Ach Bože, pohlédni do krásné přírody a uklidni svou mysl nad
tím, co musí být – láska si žádá všechno a zcela právem, tak je tomu u mne s
Tebou, u Tebe se mnou – jenže Ty tak snadno zapomínáš, že musím žít pro sebe a
pro Tebe; kdybychom byli zcela spojeni, pociťovala bys toto bolestné právě tak
málo jako já; moje cesta byla strašná, přijel jsem sem teprve včera ráno ve 4
hodiny; poněvadž se nedostávalo koní, zvolila pošta jinou trasu, ale jaká
strašlivá cesta, na předposlední stanici mne varovali, abych nejezdil v noci,
strašili mne nějakým lesem, ale to mne jen vábilo – a neměl jsem pravdu, vůz se
musel na té hrozné cestě polámat, bezedná, pouhá venkovská cesta a bez takových
2 postiliónů, jaké jsem měl, byl bych zůstal někde na cestě trčet. –
Esterhazyho potkal na té druhé obvyklé cestě tentýž osud s 8 koňmi, jako mne se
čtyřmi. – Přesto jsem z toho zase měl částečné povyražení jako vždy, když něco
šťastně překonám. – Nyní rychle od vnějších věcí k vnitřním, snad se brzy
uvidíme, dnes Ti také ještě nemohu sdělit své poznámky, které jsem si během
těchto několika dní dělal o svém životě – kdyby byla naše srdce vždy těsně u
sebe, žádné bych si jistě nedělal, hruď je plná toho, co bych Ti chtěl všechno
vyprávět. – Ach, jsou momenty, kdy shledávám, že řeč neznamená vůbec nic –
rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tvým
(vším), to ostatní, co pro nás musí a má být, musí poslat bohové.
Tvůj věrný Ludwig
*
Večer v pondělí 6.7.
Ty trpíš, má nejdražší bytosti. –
Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí – čtvrtek,
jediné dny, kdy odtud chodí pošta do Karlsbadu. – Ty trpíš, ach, kde já jsem,
jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou!
Jaký život!!!! Takhle!!!! Bez Tebe – stíhán tu i tam dobrotou lidí, si míním
právě tak málo zasloužit, jako si ji zasluhuji. Pokora člověka vůči člověku –
mne tíží. A když na sebe pohlédnu v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je
ten, kterého nazýváme Nejvyšším! A přece – v tom je zase to božské v člověku. –
Pláči, když si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první
zprávu. – Jakkoliv mne miluješ Ty – já přece Tebe miluji víc. – Ale nikdy se
přede mnou neukrývej – Dobrou noc! – Jako lázeňský host musím jít na kutě. Ó,
pojď se mnou, pojď se mnou. – Ach Bože – tak blízko! tak daleko! Není to
vpravdě nebeská svatba, naše láska? – Ale také tak pevná jako ta klenba
nebeská.
*
Dobré jitro! 7. července
Již na lůžku se mé myšlenky
vpínají k Tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam radostné, pak zase smutné,
očekávajíce osudu, zda nás vyslyší. Žít mohu jen zcela s Tebou, nebo vůbec ne.
Ano, rozhodl jsem se, že budu tak dlouho bloudit v dálavách, dokud nebudu moci
vlétnout do Tvé náruče a být u Tebe docela doma, dokud nebudu moci svou duši,
obklopenou Tebou, poslat do říše duchů. Ano, bohužel, musí to být. Ty se
vzchopíš tím více, že znáš mou věrnost Tobě, žádná jiná nemůže mít nikdy srdce
mé, nikdy – nikdy. – Ó Bože, proč se musíme vzdalovat od toho, co tolik
milujeme, a přece je můj život ve Vídeňském střihu, jaký teď zakouším, bídným
životem. – Tvá láska mne činí nejšťastnějším chemickým prvkem i preparátem – ve
svých letech bych potřeboval trochu jednotnosti, životní vyrovnanosti – může
toto být při našem vztahu? – Anděli, právě se dozvídám, že pošta odchází
každodenně – a proto musím končit, abys dopis dostala ihned – buď klidná, jen
klidným pohledem na naše bytí můžeme dosáhnout svého cíle, abychom žili spolu –
buď klidná – miluj mne – dnes – včera. Jaká touha se slzami v očích po Tobě –
Tobě – Tobě – můj živote – mé všechno. Žij blaze – ó miluj mne pořád neustále –
nezneuznávej nikdy nejvěrnější srdce Tvého milence: navždy Tvůj, navždy má,
navždy svoji.
…impresário Ludwig takto nejspíš
psal špás s vážnou notou každé ze sedmi nesmrtelných milenek důvěrně v páru
jako pivo na baru:
Byly jimi
tyto šťastlivé bytosti…
Giulietta GUICCIARDI
Amalie SEBALD
Thérèse von BRUNSVIK
Joséphine von BRUNSVIK
Antonie BRENTANO
Anna Marie ERDÖDY
Almerie ESTERHAZY
Nedaleko od parkoviště KoMe na
samém cípu závěru K.V. anebo těsně od začátků lázeňského prostředí Karlových
pivoVarů vede naučná stezka Beethovenova vyhlídka až k chatě básníků a dále se
dostanete až ku Gœthově vyhlídce (nefunkční, tedy zavřená a nepřístupná stará
babička babiška rozhleden a babišových Čapích hnízd). Beethoven má trvalý
zelený sošný pomník na plácku před hotelem Richmond a kousek za ním je tak
trochu ve stínu Japonská meditační kamenitá zahrada a blízko ní pramenitá říčka
s ledovou vodou teď na jeho narozeniny. A u Beethovenova památníku se vyjímá
Dvojsoší Elle 2012 – dvě stě let po znamenité korespondenci – znázorňující onu
nesmrtelnou krasavici milenku s houslovým náčiním a hrající si s houslovým
klíčem, zážitek stejně účinný, jako pexeso s malířskými virtuozitami k sehnání
k sehrání dvojmo v galerii současného a moderního umění města K. Varů.
*
LA COLAZIONE DEI CANNOTTIERI
Renoir má na obraze tvář sečtělé čtoucí dívky
emoce ji zajímají u Krakonošů hor horké jak polívky
nosí noblesu a pousmání: rapidní rozkoš kavalíra
andělsky se dívá a rozeznáš i potmě, jaká je z ní síla
toulá se a přede, ráda na plnou nádrž jede, vrní a nebývá
protekce sucharů v dešti
pěstuje si prestiž, a kdy a komu svou Parádu osudově étericky
jako šarádu věští?
tahle přitažlivost Rusalky rumunské esperanto v Bukurešti
Dráculovsky nepočeští
*
LUDWIG VAN BEETHOVEN
☼ 17.12.1770 BONN ۞ 26.3.1827
WIEN
Když budete také vzpomínat na
výdobytky u těchto dvou beethovenovských výročí, znovu se podtrhne, jak je
Beethovenova hudba tak stále proudivá a nezapomenutelná domácí společnice. Čas
ji ani nezprofanoval, ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech
světadílů k ní nalézají čím dál tím vřelejší vztah. Suché statistické údaje
napovídají, že Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším)
skladatelem. Jeho dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes
odstup 200 let je příkladem i pro soudobé filharmoniky svou formální
dokonalostí, myšlenkovou závažností a silným, někdy až hromotlukovsky drtivým
dopadem na posluchače.
Už za Beethovenova života bylo
jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující průměr své doby. Románová
literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto osobnost, která fascinovala
uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký byl tedy rozměr Ludwiga van
Beethovena?
Narodil se a vyrůstal ve velmi
skromném prostředí v sídelní metropoli německých knížat, v Bonnu. Základku
ukončil v jedenácti letech s odřenýma ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné
poměry mu k tomu ani nevytvářely vhodné podmínky. Vzdělání si celý život
doplňoval horlivou četbou, prohluboval zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu
budoucnost v povolání hudebníka a poskytl mu základy houslové a klavírní hry.
Jeho vyučovací metody (i zkoušky) byly velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig,
jehož výjimečné nadání otec brzy objevil, musel povinně drtit noty dlouhé
hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl
před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými
krutostmi.
V osmi letech se Ludwig van
Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako klavírista, aby rodině
pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda, která by vzala
chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si k hudbě hluboký
vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl hlavní smysl života. Mnoho
jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo, nebyla na obzoru počítačová
doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální specifika kvality pro německou
mládež.
Bylo to období, v němž se
formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po matce, o jejímž
neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla zejména jeho
vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly tedy
důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.
Beethovenovy předkové pocházeli z
vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který nevyjadřuje šlechtický, ale
místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného dvora, přeneseně něco jako:
Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl členem dvorní kapely v Bonnu a
časem povýšil na kapelníka, otec Johann nastoupil do téže kapely jako tenorista.
V některých Beethovenových biografiích je umělcův otec líčen jako notorik
nestarající se o rodinu, avšak podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu
po smrti manželky, což by zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo
jednoznačně hardcore odsuzování, které nad ním vynesla historie. Alkohol a
kocovina nesporně hrály u Beethovenových předků nešťastnou roli.
Z několika učitelů, kteří v Bonnu
uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl nejvýraznější osobností
dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla dvanáctiletému Ludwigovi
vytištěna první skladba a v téže době si už přivydělával vyučováním hry na
klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho sonáty a mladý hudebník, který budí v
odborných kruzích údiv kouzelnými klavírními improvizacemi, je jmenován
varhaníkem a nástupcem svého lektora G. Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A.
Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku čtyřiceti let jej přinutí k návratu do
Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se
vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u Haydna a dalších. Začíná se mu vést
vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu otevírá dveře šlechtických salónů,
na než dostal v Bonnu doporučení. Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu
jakžtakž pomáhá překonat začátky v novém prostředí, také jeho skladby začínají
mít úspěch. V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických
mecenášů, kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových
skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí,
neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období, kdy
nelze hovořit zrovna o blahobytu.
Po příchodu do Vídně přiměly
skladatele společenské povinnosti a stupňující se zájem o ženy k tomu, že se
začal elegantněji oblékat a více dbát o svůj imidž. Ale v souvislosti s
projevující se ztrátou sluchu postupně přestal jevit zájem o společenský život
a vtom i jeho zevnějšek utrpěl velký šrám na duši. Beethoven nebyl moralista
ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil, líbily se mu ženské. Nedosáhl však
citového uspokojení: převážně vyučoval dívky ze šlechtických rodin a jeho
milostná vzplanutí vždy pohasla fiaskem. Byly to vztahy společensky nerovné a
pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš
objektem chvilkového rozmaru. Beethoven marně hledal životní partnerku a
nejednou zatoužil po rodinném životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní
citace („…mám pocit, že manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého
stavu…“), ale i přehnaná péče o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou
práci, jež ho zcela pohltila. Každá minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve
chvílích, kdy s ní neměl zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi
přáteli. Po ztrátě sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.
V kontrastu ke své obrovité,
vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité postavy, měl tmavou pleť
„připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla stopy po neštovicích,
které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na konci poněkud zploštělé,
chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí – s rukama za zády; byl
krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento dojem mohl být vyvolán tím,
že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky temných vlasů.
Jeho vystupování bylo přímé,
neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností neoplýval. Žil ve svém
uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce, nebavil se s nimi, mračil
se na první pohled, ale tím se mu křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež
mu měla zajistit potřebnou míru klidu. Na procházce se náhle zastavil,
lhostejno kde, vytáhl z kapsy pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal.
Přitom si pobrukoval, a proto není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil
dojmem vyšinutého kluka na vycházce.
Beethoven byl první velký
hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se od ní nemohl
ještě zcela na 100% úspěšně odpoutat. Jeho styky však neměly podobu servility a
podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit. Svými příznivci a
posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující služebnickou
autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci. Jednal jako rovný
s rovným a často si tím škodil, protože platná společenská norma takové jednání
nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici se zachovalo mnoho historek a
skladatele provázely od prvních vídeňských let do konce života.
Ve věku kolem pětadvaceti let
Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve třiceti začíná ztrácet sluch a po
dalších patnácti letech propadl totální hluchotě. To však, podobně jako u
Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské činnosti. Jako
neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis, Devátou symf
střídmých a odpočatých nymf a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti s
postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko k ústupu, k
životní prohře, vyloženému zoufalství – zejména poté, když už nebylo možné
pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka. Tehdy v roce 1802 píše
svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž se bratrům svěřuje se svým
neštěstím, ale před veřejností je ještě tají („Blížím-li se k lidem, přepadá mě
strašlivá úzkost a obava, že můj stav bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně
odejít ze života, ale to bylo jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani
trpké vědomí, že ztrácí svou lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně
Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou provázeny hlubokými prožitky a
inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou Giuliettou, to je citový otřes, s
nímž se skladatel se sobě vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností
vypořádává v sonátě Měsíčního svitu.
Jestliže je Beethoven citlivý k
podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat netečným k událostem, které hýbou
jeho dobou i bezprostředním okolím. Převratné myšlenky Velké francouzské
revoluce, které už v Bonnu, nepříliš vzdáleném od francouzských hranic,
nalézaly sympatie v jeho vědomí, promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K
otázce skladatelské tvorby přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel
před očima život + přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a
proto nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.
Beethoven vůbec netvořil lehce.
Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují hovory z dob jeho
hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčí. Mnohá díla zrála dlouhá léta a
skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal definitivní tvar. Beethoven
nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené smetánky a dotvářela
atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby jeho koncert byl
vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili k sebedůležitějším
příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém případě se nerozpakoval produkci
utnout nebo s výmluvným gestem se zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly,
která by ho přinutila k vystoupení, neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před
společností bezbarvých a nevyhovujících individuí.
Beethovenův skladatelský přínos
spočívá především v hudbě instrumentální – v symfonické, komorní a klavírní.
Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného klasicismu k romantickému období 19.
století, v němž jeho pestrá hudba důkladně působí na velké postavy této epochy
– na Berlioze, Wagnera i našeho Smetanu.
Porovnáme-li Beethovenův tvůrčí
odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí nepoměrně menší počet
Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc než 100 a Mozart okolo
50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil chrlit jednu za
druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Ty u něj vznikaly složitým procesem
pokus; no sláva, že mi vyšel, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených
Haydnových a Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního
repertoáru a některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové
proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.
Výjimečným dílem v řadě
Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis, kterou skladatel
hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele arcivévody Rudolfa
do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby při této příležitosti
nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (odevzdal ji až s tříletým
zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval ji za své největší
dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po kouscích. K prvému
úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo roku 1830 v malém
severočeském Varnsdorfu (ohnisku Lužických hor) zanícenými amatéry v době, kdy
se ji neodvažovaly uvést velké hudební metropole. Náš pan skladatel Beethoven
vyhrával i na zámku Jezeří obklopen bujnými lesy tehdejších Krušných hor.
Připomeňme si, že více než duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa
solemnis Beethovenovou osobní meditací nad smyslem života a projevem víry ve
schopnost lidí udržet si „vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední
myšlenky v závěru skladby.
Ač Beethoven zkomponoval pouze
jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně dramatické sféry. Fidelio
stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy. Třikrát jej překopával,
než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále platnou – s touhou po
spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou jen za cenu nekompromisního
úsilí postavit se rázně proti tyranii. V postavě Leonory naplňuje Beethoven
svou představu milující, obětavé a pramálo marnivé ženy.
Jako vynikající klavírista věnoval
skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj nástroj, který mu umožňoval
vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta Měsíčního svitu, Patetická,
Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé z jeho dvaatřiceti klavírních
sonát, které se těší trvalé úctě koncertního obecenstva a přehrávkám klavírních
virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou věnovány komorním souborům (16
smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a jiné teta) a nikoli okrajovou
záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly zcela svébytnými a mají své
stálé místo v koncertních show (Leonora III, Coriolanus, Egmont, Prométheus a
jiné výplody Monte Ludwiga).
Beethovenovy kompozice nebyly
vždycky přijímány ihned s pochopením, mnohé se setkaly s odsouzením obecenstva
i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými tendencemi provokovaly a
vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls jako mistr, neboť nebyli
vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence v plném rozsahu přijmout tak
neznámou hudební mluvu, v níž byly anticipovány myšlenky příštích generací
(„Generace X až po nás jednou zanechá své jazykové vyprávění…“). Hudebně znalý
J. W. Gœthe vyjádřil mínění svých četných současníků, když přiznal, že
Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho harmonii. Motivy z
Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly výmluvným
připomenutím – jasným a jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se těšil
trvalému sledování četnických orgánů a jen jeho genialita, proslulost a
ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) – spolu s
tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho „výstřednostem na denním pořádku“ – ho
ochránily před přísnými represáliemi.
Beethovenův tvůrčí odkaz tvoří 138
skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších neoznačených pokusů (díla
příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění bylo do určité míry ceněno
ještě za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení jeho záměrů pod houslovým
klíčem na pohádkový požitek u atraktivní hudby až dlouho po smrti autora.
Karlovy Vary nám umožňují spatřit nepřehlédnutelnou postavu dějin Ludwiga van
Beethovena.
*
LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJDOJEMNĚJŠÍ ZE
VŠECH?
Jsi nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky
dar naší země začíná v hlíně u dýně vtipně s poupátky
máš vzezření nepostradatelné Střelkyně a Olympijské triky
štramandy
andílkové tají dech, když smějí s Tebou roztančit epesní návrh
palandy
jsi číslo ludolfovo i sedm grácií k revitalizacím osmé botanické
zahrady
Eden je jen jeden: Tvá výjimečná tvář ať ozdobí pozůstalé
vrcholné poklady
jsi veselohra na výsluní, jsi Kouzelná flétna i rap, který duní
Až na světa kraj: jsi čas a prostor s přídavnou
léčivou vůní!
cirkus voní pilinami, Jirkus voní bylinami, Hundertwasser
množinami
a Tvá dedukce ne s oxidanty s AIDS, rozuměj ne s bažinami jištěnými
Jožinami...
|
