Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.3.
Taťána
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Něco na Nový rok 2017?
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 1.1.2017 (14:58:38)

Je lepší tanec s vlky nebo vedle Björk zfilmovaný tanec v temnotách?

je lepší žvanec v zákrutách nebo velrybě vydrhnout chrup v jemnotách?

v jemných notách za(u)jatý potápěč a povaleč pecivál Jonáš se neprotáh´

do jehly s nití režnou do pohádky s povídačkou běžnou indián na kartách



https://www.youtube.com/watch?v=up2yPnZa8m8


7

 

(Co teď uslyšíte, jste ještě nikdy předtím neslyšeli)

 

Tohle je moje teorie na číslici 7

svaté číslo, dokonalý součet

byla symbolem věčného života ve starém Egyptě

vzpomeň si na 7 dní stvoření světa

ve skutečnosti je to sféra úplných cyklů

totální pohyb, dynamická dokonalost

7 dní v týdnu? To vysvětlím:

7 krát 24 hodin je týdenní perioda

potom přijde změna

už tomu rozumíš, že všechno na tomhle světě je 7?

sloučení světla, které nic nemůže zastavit

je to vrcholící bod všeho, maximum

pořád jej můžeš objevit na lidském těle, vyzařuje

se všemi svými světly:

1, 2 pro nohy, 3, 4 pro paže

5 pro trup, 6 pro pohlavní orgán

a co se týče hlavy, to je číslo 7

 

7

 

Smysly, vycházející ze sedmi otvorů mojí tváře,

píšou novou stránku

poslouchej dobře učení předků

kteří řekli, že Bůh stvořil 7 nebeských sfér

7 moří, 7 kontinentů, 7 planet znázorněných

v sedmi plátcích květů růže

ale nepokoušej se láteřit pod velkým rizikem

klíče k Apokalypse

protože podívej se, dříve než byl založen Řím, napočítali

7 vrcholků okolo potomci Eneášů

neslyšel jsi o tom, jak pozorovali a rozjímali

o 7 divech světa

tak tedy, sekta nebo nikoliv sekta, nás nazve jak chceš

moje oči jsou tři a nikoli v počtu dvou

aby zpozorovaly 7 barev duhy

pochválena buď věčnost

v duchovních cestách světa kolem nás

kružnice Mekky jsou tvořeny ze sedmi kruhů

dokonce i v tomto úderném rytmu napočítáme 7 taktů

plán sestrojen základními body, oddělenými

od nebeského článku, dobře popisuje skutečnost,

že 6 vzdálených bodů a jeden uprostřed

jsou vznešeným dílem Boha

celistvost vesmíru v pohybu, číslo 7

 

7

 

Může být tvůj nejlepší kamarád

tvůj nepřítel, jestli se vůči ní rouháš

je připomenuta 77x v Bibli

a počet rozvětvených svícnů na lustru Židů

7 výroků Fatiah

7 kruhů, které povinně ujde Hadži (muslim) kolem Káby (posvátného kvádru z kamene velkého jako hovado v Mekce)

zdůrazňují, vyslovují pečlivě v posvátných textech

její všudypřítomnost, která je klíčem k boží všemohoucnosti

například 7 zvířat každého druhu bylo uchráněno před potopou Světa

7 knězů nesoucích 7 trumpet v sedmý den obléhání města

sedmkrát obešli město, nahlas vytrubující

tak bylo dobito Jericho

s propiskou v mojí pravé ruce jsem napsal těchto pár slov

pro číslici 7, arabská jednička u mikrofonu

daleko ode mě (3,5 nehtíčků od malíčků) umírá démon

tváří tvář hloubce vyprávění

a nezapomeň, že opatrovník času se dívá

počet skrytých významů Koránu

6 směrů prostoru má kulminační bod

souhrn dimenzí a času, číslo 7

 

7

 



ČÁRY MÁRY KLÁRY V „ONA PRINCEZNA LEIA DNES“ (PONDĚLÍ DRUHÉHO 2017)


KLÁRA ISSOVÁ (37) se narodila jako nejmladší ze tří dětí, má českou maminku a syrského tatínka. První film (Indiánské léto indiánsky hravé) natočila v šestnácti letech. Zatím poslední film Všechno nebo nic s chutí Vanilky a bestcelerů Milli Vanilli, který jde právě z cukrárny lollipop rapsodií do kin, byl natočen dle bestselleru Evy Urbaníkové, úspěšné slovenské autorky a šéfredaktorky časopisu Evita (Argentické steaky se nebojí ochutit českou bylinkovou příměsí)! Klára Issová hraje i v projektech zahraničních produkcí (Deník Anny Frankové, Pohřešovaný, Legenda).

 

O TOM, CO MÁM SPOLEČNÉHO S VANDOU, KTEROU ZTVÁRŇUJI S NADHLEDEM V NOVÉM FILMU

 

Jako ona i já jdu do věcí naplno, umím riskovat, a překonávat bariéry nejen kariéry. I když těch asi Vanda moc nemívá, je těžce svobodomyslná a neřeší jako Belinda Carlisle, co si kdo pomyslí.

 

O KAMARÁDKÁCH NA ZAHRÁDKÁCH OD HIERONYMA BOSCHE

 

Stejně jako filmová Vanda mám kamarádku z dětství: Terezku. Zažily jsme spolu bezstarostné dětské hry a toulky po vesničkách hravějších než jsou ty střediskové a diskové. I když máme dnes každá úplně jiný život, je moc fajn se stále vídat a pokecat si o obyčejných všedních věcech.

 

O VOLNÉM ČASE

 

Volno trávím nejraději v přírodě, s kamarády nebo na hodinách hatha jógy. Vstávám těsně před úsvitem, vypiju horkou vodu s citronem, jdu na procházku walkie talkie, doma si zacvičím či zatancuju perestrojku i stojku a pak se pustím do studia textů nebo jiné práce. Tento režim si udržím a napomáhá mi v životě přinášet velký klid nejen na lůžko.

 

O HLEDÁNÍ MUŽE PO TŘICÍTCE

 

Myslím si, že když „hledání“ nevyvěrá z nějakého vnitřního zoufalství, je fajn to zkoušet, chodit na rande, být otevřená seznámení. Kdo tohle nedělá, nezjistí, co vlastně v životě ochutnat a načerpat a načechrat chce.

 

O MARII Z ANDĚLA PÁNĚ

 

Díky natáčení jsem měla příležitost se vidět s úžasnými kolegy. A hlavně poslouchat Barťáka (Bart Simpson uklízečky hadr) a Bohdalku (dala by Bohovi zadarmo rákosníčka s rosničkou), jak vtipkují. To člověk nezažívá každý den.

 

O NOVÉM PROJEKTU

 

Pro National Geographic vzniká v Praze seriál o Albertu Einsteinovi. Já v něm ztvárňuju Marii Curie Skłodowskou. Co ta všechno vydržovala a vydržela snažit se a jak uspěla! Vždycky mě baví zjišťovat si informace o reálné postavě, kterou mám hrát. Zvlášť když je tak inspirativní kus a silná jako Marie Curie v kramflecích.

 

O NABÍDKÁCH ZE ZAHRANIČÍ

 

Díky tomu, že mám galaoperní agenty a přeborníky jak na věc v Londýně a v Los Angeles, mám šanci se umístit na předním místě ve spoustě castingů rafinovaně jako cat. Dělám hodně takzvaných selftape videí, což znamená, že si casting natočím a v moudrosti pohádek namočím a pošlu ochucené čokoládovou vnímavostí sama. Díky technice je to dnes mnohem jednodušší než před lety, kdy jsem to v Londýně zkoušela poprvé do it yourself.

 

O DIVADLE

 

Ze všech představení jsem před víc než rokem odešla. Po patnácti letech jsem potřebovala pauzu. Mám víc prostoru pro zahraniční projekty, cestování a svůj osobní život.

 

O ŠKATULCE „JEMNÁ A NĚŽNÁ“

 

Dost často mě označovali za éterickou nevinnou darebnici s laníma očima. Novináři si tento titulek předávali jako štafetový kolíček štěstí do té míry, až mě to časem přestalo nenuceně bavit. Každý v sobě máme i stín, dobré a špatné vlastnosti, které dodávají životu i živelnější dynamiku. Jak se měním, začínají mi naštěstí nabízet i jinačí role. Už ne oběti, ale silné maminky.

 

MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ FOTO Z MOBILU BEZ POMOCI JOSEFA BÖTTINGERA (BAZOOKA JŒ BAF, VYLETÍ OBR PTÁČEK…)

 

Román spisovatelky Harper Lee: „Jak zabít ptáčka“ je má srdcovka i sedma. Milovala jsem jeho i filmové zpracování s Gregory Peckem. A nyní jsem ho mohla načíst jako audioknížku pro ty odvážnější a otrlejší z vás.

 


třeba se Vám to zalíbí jaksi v praxi myšleno volně jarně švarně jako slabikář pro prvňáčky, když má být za měsíc konec školního roku, kdy se naučili číst a psát a počítat? Yeah... berte to jako animaci Josefa Lady pro lady jeho snů... sice viděl špatně, nosil dioptrie, ale přesto všechno maloval jak Bůh...

 

MADONNA: „JUSTIFY MY LOVE“ (1990)

 

Chci tě líbat během své exkurze v Paříži

chci se tě dotýkat na vykopávkách point v Římě

chci cupitat a utíkat nahatá před kapkami deště

milovat se v terénním kupé (nebo v kupé vlaku, který uhání celou zemí)

foukneš s parametry nešetřící elaborát do mě

takže co teď, tak co teď přijde vtipného?

 

Chci, potřebuji, čekám

pro tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku

chci doufat, modlit se

pro tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku

 

Chci, abys věděl, že

ne jako že

nechci, být tvá peprná máti

také nechci být tvá sestra

hodlám být tvá milenka

hodlám být tvoje zlatíčko

dej mi pusu, je to správné, dej mi pusu

 

Chci, potřebuji, čekám

pro tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku

chci doufat, modlit se

pro tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku

 

Co podnikneš?

co se mnou podnikneš?

mluv se mnou, vyjev mi své sny

jsem v nich?

řekni mi své obavy

bojíš se?

řekni mi své příběhy

nebojím se toho, kdo jsi

můžeme létat jako kolibříci i pohádkově utkané koberce!

 

Chudý je ten

jehož potěšení závisí vždy

na schválení od jiných existencí

miluj mě, je to správné, miluj mě

chci být tvoje zlatíčko

 

Chci, potřebuji, čekám

pro tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku

chci doufat, modlit se

pro tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku

 

Jsem otevřená a připravená

pro tebe ospravedlňuji svou lásku

jen ospravedlnit svou lásku

chtít svůj hřích jarně ospravedlnit

čekám, ospravedlňuji svou vášeň

modlím se, ospravedlňuji

ospravedlňuji své živočišné pudy

 


https://www.youtube.com/watch?v=QuVUNN93ecA 




https://www.youtube.com/watch?v=_q4nPRfHdPQ


Francesco Di Gesù, meglio conosciuto come Frankie hi-nrg mc
Nazionalità Italia (Torino, 18 luglio 1969)
Periodo di attività 1991 – in attività
Sito ufficiale: 
http://www.frankie.tv/
Etichetta: RCA.
Catalogo: 74321-14793-2
Data di pubblicazione: 1993
Matrici: 
Supporto:CD
Tipo audio: Stereo
Dimensioni: 12 cm.
Facciate: 1
Note: 
BRANI
Lato A
1 Faccio La Mia Cosa (Funky La Mia Cosa) 
2 Faccio La Mia Cosa (Edizione Radiofonica) 
3 Faccio La Mia Cosa (Edizione Straordinaria) 
4 Disconnetti Il Potere 
5 Faccio La Mia Cosa (La Faccio Con Tatase) 
6 Faccio La Mia Cosa (Funky La Mia Base) 
7 Faccio La Mia Cosa (Faccio La Mia Base)
LABEL DI R.C.A. ?-?
[Fonte 2016]



https://www.akordshop.cz/Karya-Zustan

KARYA: Zůstaň (199 Kč v Bontonlandu)




 


THE MESSAGE WITH HAPPY NEW YEAR 2017! (GRANDMASTER FLASH & TYPHOON JIRKA)


Dvě půle Lunety, divy s kiwi, botanická šlépěj bonvivána & zajíčka Jana Zahradníčka s pugety

nultý Poledník, cestovní pas: razítka nehynoucí nebo v dospělosti jako břečťan pnoucí puberty

jeden hot a druhá čehá; číhá na půl úlu včela, co má na zřeteli prosbičky nejen autora šerosvitu Velké noční hlídky Rembrandta za šera

sedmero ctností Matyáše z Arrasu & Petra Parléře během hyper snah Ludolfova čísla s páteří pátera

Jste světice svůdkyně, já světla svatyně, Vy pohnutka jak Milada Horáková pro neobměkčované polštáře v kině

jste půvabná role nahoře, uprostřed i dole, sedmé nebe s labutí perutí pro vzkazy šifry FP na hladině

vánoční purpuro, emoční kulturo, na výskyt průsmyků ve Vašich slušivých siločárách bylinná tinkturo

nebudu Vás obcházet a pálit Vaši žáhu jak biomanžel Viewegh, účastník zájezdu, Perlo a děsně fajn lasturo

plakala by pro Vás celičká včelička i Argentina, v trikotu a tretrách ukázněný mustang Diego Maradona

plavala by vedle Vás flotila kubánských rumů v sudu, kamarádko do deště, objednávka žíznivá Florida

Tim Simenon by Vám vystřihl ukázkové aranžmá neodepsaného diamantu v kuchyňce Korunní ulice

Sisi ctnostná jako kdysi, Princezna Leia už nestihla rozproudit barevnou hudbou galaxii žárovek Miami Vice

padesát odstínů temnoty pobledne, zezelená a ještě díky Vaší symbióze s fotografickou odvahou znachoví

máme co dělat, abychom nerušili alarm ve Vašem dresu a designu na sedmnácté listopady poplachový

Digital Underground Underwater Rimes; zrakový vodotěsný vrakový potápěč

Jindřich Böhm jako vjem nevěří, když nenahmatá u dna vyprávěč

zrovna Vaše ocelové nerez D.N.A. La Serenissima tutti frutti Céres intimissimi

Novej rok a nová vzorkovnice užitku pro život s novou vášní nad fontánkami pestrými

chtěl bych Vás entre el mar y una estrella, milá mexická obojživelná a méně utajená pyramidko

jsem dyško a revanš a nemám připomínky k Vaší lhůtě záruční, záhadná symboliko Aztéků identitko

zaslíbená zem se zálivem, přílivem a odlivem Mont–Saint–Michel

je natěšená, pokud zrovna Vaše pudy tudy jako stíny foglarovek kyprý fogl orel v kyprém letovém manévru slyšel

aspoň jeden mnich a aspoň dvojnásobná modlitba neformálně odhadovaných radovánek

víte, jak Čáslavská dovedla půvabně sladit cviky svalstva s hudbou silných stránek

půvabně se probouzíte a půvabně 5P pět olympijských kruhů Vás doprovází do snu

kdybychom mohli spolu sportovat flirtovat okysličit cíle: mít turistikou naditou krosnu

tak bychom nevynechali Boubín ani Litomyšl ani Vaše roztomilé kolbiště, rodiště

jako Voskovec a Werich a Jaroslav Ježek v jazzu talkshow pro vyprodané hlediště

víte k pokušení vílo, co bude, je a bylo, Modrý Mauritius přijměte za svůj pojem laskomino do vydatné sbírky

samých stálých hodnot, vítejte u toho, kdo zažil živého Lennona, ne Lenina, na Nový rok u Jirky

bazuko nekonfliktního držitele špásu, moje magická hologramem vyfintěná pistolnice v Mona Lise

Mellow Man Ace prchl z Havany do savany jako Shakespeare do Písma, aby se vystříhal apokalypse

vyobrazená madam fotografie, ani Karel IV. ani Jan Lucemburský nezažili takovou postavu fešáckou

na dvoře kuře krákoře, s Vámi lože afrodiziakum smělo pobavit trůn adrenalinovou lekcí lesní lišáckou

můj hormon na silvestra vyčkává odpovídající petardu rakety

ve vesmíru jste Vy družice a já vzkaz z lahve námořníka: poplujte jemně ke mně v ústrety

protože jste tak sošná Grácie, ach Sisi, Betty Boop nabádá: sloučenina flamenca a flamendra zahřívačka

jste i lady frtka krtka; krtkův dort pro kočičí jazýček, francouzský polibek, morseovková vysílačka

je to naše brusinkové buřinkové Mládí vpřed jako Rychlé šípy špásu pod Praděd s neúnavnou Bublinou

Stínadla se bouří, pokud vynecháte prstoklad, prso vklad ploutev ve škopcích vášně s hlubinou

milá pubertou odjištěná zátko od novoročních feng shui (ne šenk fuj) přípitků

milá kondice vychutnat si elixír krás Vaší konvice beze zbytků

milá pohádko v tekutině a soutěž o nejpřesnější výklady snů

buďte tombolou těch netradičních žertů kanadských, u aljašských husky, malamutů, ach neumrznu

Váš poklad Vaše zlato Miss v revíru nevyfoukne mi před nosem Fidelis Schlée ani v hubertusu puberťáček Jack London

jste pojištěná proti zkáze v Mléčné dráze: pro Bonnie & Clyde v Plzni mrzni, v Grónsku osvěž kompliment a bonbon

že ani grázl Mick Jagger z Rolling Stones by na Vás nevyplázl jazyk

a hvízdal by si Satisfaction jako záminku, ne vykřičník, ne otazník

Vaše vitalita rychlošvarná, Vaše genialita Lennonova neprodělečná Žlutá ponorka

jsem perplex z Vašich úctyhodných PF: starce na chmelu z 12.8. rozdováděla Zagorka

jste výprava za hranice stále plodících palem, O Sole Mío na gondole, která brázdí revír Casanovy Venezia

hrajete bezva šachy jak Capablanca, mládnete v šarmy, inu vládnete nad kávovary se zrnky pravdy v kafé konsorcia

mohla byste směle jak Renáta Chlumská udílet světu kolem co hrdlo ráčí taktní formou hrnečku vař  ponaučení

jste prognóza na nespočet let dopředu bez sebemenšího zádrhele a bručení

jako pro Havla Olga, pro Škvoreckého moudrá sova s fotografií Nezbabělá holka knihomolka

tak dokážete poplašit hlavu bláznů, zvýšit chutě a pozornost mystiků, markýzo s Avízo, nejste s bulíky tříkolka blábolka

nikdy břečka výplod a hlod křečka, odmítejte lízátka od pacholátka, zlozvyky a neplechy od prezidenta

slepecké Brailleovo písmo a znaková řeč spanilá jak turné znaků premianta, zebra ne žebráka, algebra čtveráka pro čtvero roční období dirigenta

proto tíhnu nezatížen jak Muhammad Ali k té Vaší nechoulostivé spanilosti

v novoroční zdravici musí být cítit úsměv symbiózy a nepletichařící otužilosti

pozdravy delfínů z Tichomoří, Elvise Presleye na ranči v Gracelandu

nostalgie André Rieu: hyjé, kočár princezno poveze Vaši švandu do mého víkendu

Hugo Böttinger odešel do nebe 9. prosince, den předtím John Lennon věčný snílek

Ovčárna pod Pradědem vzplála 22.12.1910, nájemce komůrky Vochomůrky Křemílek

ještě po sto šesti letech se tu natřásají kola veteránů o sto šest

zažil jsem spanilou jízdu krajinou lesních kronik, zažijte sny a setkání, ne pro Ježíše Jidášovo ucho bolest

„nestarej se, kamaráde“ zda má dědeček automobil furt ten správnej tah a říz na Přimdě

senzační sen začni & začněte, Zlatá Velrybo s laskavostí Švejka: chcete brázdit vody nejen v Suezu, na Panamě a na Korintě, když na to přijde

nástrahy s perletí velkoměsta: sesuv panoramat Vesuv, nevybouřený Ferrari hormon Enzův

zákon silnějšího v půli věty od 1/1 do 24/11 na půl chtíče menší než malý zázrak Kristův

jak je důležité míti Filipa pro Gérarda Philipa, není hrubka, není trubka, není Ice Ice Baby zemědělský skokan do výšky a do větru Sergej Bubka

jak je exaktní i taktní s ostružinou a dužinou vyznamenat Vaši ovocnou zahrádku bez vlivu zakázaného ovoce to Vám bez faux pas až po pás zašpitá šlupka!



GIORDANO BRUNO

 

☼   8.1.1548 NOLA POD VESUVEM JIH ITÁLIE     ۞   17.2.1600  CAMPO DE FIORI, ROMA, IT

 

Neodvolal, nelitoval, nekál se, dokonce v poslední chvíli života odvrátil pohled od nastavovaného kříže. Vítězství svaté inkvizice se tedy nekonalo. „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou ještě s větší dávkou bázně, než s jakou já mu naslouchám,“ řekl svým soudcům. Ráno 17. února roku 1600 vzplála na Campo de Fiori v Římě hranice. Hořela pomaloučku polehoučku. A na ní se smažil člověk řízek, planoucí pochodeň vědecké pravdy, rozněcující přes vzdálenost staletí. Neboť i on předešel svou dobu o celá staletí – filozof, astronom, renesanční myslitel Giordano Bruno. 


 

MNICH

 

Domovem Filippa Bruna, jak znělo jeho jméno původně, byla jihoitalská krajina zalitá sluncem, provoněná mořem, se siluetou z oparu vystupujícího Vesuvu v pohodě v pozadí. Narodil se osmého ledna jako rock´n´rollový bavič na plné koule Elvis Presley roku 1548 v rodince vysloužilého důstojníka, který rolničil ve vesničce Nole. Desetiletého caparta poslali rodiče na zkušenou do blízké Neapole, kde se ve škole augustiána Teofila de Varrano naučil základům logiky a dialektiky. Po pěti letech, roku 1563, vstoupil do kláštera dominikánů a přijal jméno Giordano.

 

Co asi znamenal pro přemýšlivého a neobyčejně bystrého dovedu chlapecký život za zdmi klášterních tajemství? Především vyplnění touhy po vědění. Bohatá přecpaná klášterní knihovna se mu stala východiskem do sfér, ve kterých hltal jednu knihu za druhou. Seznamoval se se scholastikou, hlavně s učením Tomáše Akvinského, ale nejvíc ho ovlivňovali staří řečtí filozofové, Aristoteles, dialogy Platónovy. Giordano nade vše oceňoval svobodomyslné formy myšlení, skláněl se jen před lidským rozumem. Není na 99% divu stoprocentního, že se vysmíval přebujelé až trapné zbožnosti některých spolubratří; když ze své cely odstranil obrázky svatých fousáčů a nechal si tam jen krucifix, dostal se do konfliktu s klášterním řádem. Prozatím byl pouze napomenut (ty, ty, ty černej ovčí barbare; ne beránku). Ale je možné svázat tak pronikavého ducha zkoprněnými zkostnatělými církevními dogmaty? Na čas snad. Roku 1572 mladý mnich dostudoval, byl vysvěcen na kněze a začal působit jako duchovní na venkově. Do dominikánského kláštera v Neapoli se vrátil (zahučel až po uši) roku 1575, ale dlouho tam nevydržel. Svými nakažlivými svobodomyslnými názory se stal ihned okem v trnu a hrozilo mu kárné vyobcování. Nečekal na kastraci svobodného ducha a bez dlouhého otálení vyměnil neapolský dominikánský klášter za římský. Nepomohlo to. Španělská inkvizice, čert aby ji vzal, stejně jako španělskou chřipku s požehnáním přebujelých pejorativních vokalistek pro slepičí kvok, kvokalistek v okruhu pěti metrů, do jejíž pravomoci Neapolsko spadalo, postoupila veškeré dokumenty s vyobrazením excesů do Říma. Součástí podkladů pro proces byla také Giordanova soukromá knihovna, ve které byly zastoupeny i „libri prohibiti“, knihy katolickou církví zakázané. To byly nebezpečné důkazy, proto ani teď neváhal a opustil klášter i „věčné město“.

 

A tak se rokem 1575 stal z mnicha potulný filozof, filozofický mobilní inventář a eso v rukávu. Prvními zastávkami na jeho téměř dvacetileté trase byly po Římu ještě Benátky, Janov a Padova. Roku 1579 opouští vyhnanec z vlastní vůle Itálii a zamíří na sever.

 

 

POUTNÍK

 

Nedošel daleko, ještě téhož roku se usadil v Ženevě. Zpočátku všechno vypadalo nadějně. Měl z čeho žít, stal se totiž korektorem v místní tiskárně, seznámil se s tamními učenci a jeho společenská prestiž stoupala den za dnem rapidně jako rap v ulicích. Jenže Ženeva byla střediskem kalvinistů a každý, kdo tu chtěl trvale žít, musel přijmout jejich nestydatou zastydlou víru. Giordano Bruno začal uvažovat o konvertování ke kalvinismu. Studoval ho a – nepřijal. Nemohl přijmout něco, s čím se neztotožňoval, co bylo proti jeho přesvědčení. Raději se vydal na další cestu do snu, přes Lyon do jihofrancouzského zapadákova Toulouse s botami toulavými, kde v té době byla významná univerzita (světe, div se). Tady prožil dva spokojené a klidné roky, dosáhl hodnosti profesora a získal široký věhlas svými fundovanými a novátorskými filozofickými výklady, jako když na terč přebujelé fantasmagorie střelí. Asi by tu zakotvil na delší dobu, možná navždy, kdyby ho nevyhnala válka. Utekl před ní do Paříže. Uvítal ho král i univerzita, ale v získání profesury na Sorbonně mu zabránilo jeho exkomunikování z katolické církve. Tlak katolicismu v té době hrozivě nabýval na přesile a kacíř musel zdrhat do bezpečí jako náš Jan Ámos Komenský do lidumilných a neomylných představ o světě Orbis Pictus svět v obrazech svět jako vymalovaný křídou kromě třicetileté války. Kam prchnout před dotěrnými katolíky? Do Anglie.

 

V Anglii tehdy vládla železná lady královna Elisabeth (= Betty Boop by mohla toliko jen závidět, jsme přeci v době Shakespearově). Stejně jako před nedávnem francouzský Jindřich III. i ona obdivovala Giordanovu abnormální paměť, ráda s ním u čaje o páté besedovala a těšila se z jeho inspirativních postřehů a pronikavého vidění reality. Ovšem Giordano netrávil anglická léta jen povídáním s královnou. Hlavní těžiště jeho činnosti v ostrovní říši kypělo ve spisovatelské profesi. Francouzský vyslanec, který ho sem přivezl, mu ve svém paláci v Londýně věnoval veškerou péči pro pohodlný pracovní poměr; Giordanovi tak odpadla starost o holou ekonomickou existenci a veškeré jeho úsilí se mohlo soustředit na shrnutí toho, co doposud v jednotlivostech vyslovil, obhajoval, na vysvětlení toho, co si myslel. Vznikly jeho DIALOGY a další významná díla.

 

Kromě toho uspořádal roku 1593 významnou přednášku na půdě Oxfordu. Jasně, přehledně a s velkou dávkou sebejisté drzosti předestřel před univerzitní hlavy pomazané názory Mikuláše Kopernika a své filozofické dotvoření jeho nauk. Kopernik (zemřel jako šedesátiletý nebojsa pět let před Giordanovým narozením) podrobil kritice Ptolemaiovu geocentrickou soustavu, podle níž byla středem vesmíru Země a všechna nebeská tělesa se otáčela kolem ní. V díle O POHYBU NEBESKÝCH TĚLES převrátil Kopernik toto učení jako Kris Kross Jump hoplá elá hop celé na hlavu. Ne Země, ale Slunce je středem vesmíru, Země se pak otáčí nejen kolem něj, ale i okolo své vlastní osy. Giordano Bruno šel ještě sebejistěji dál k výzvám. Ani Slunce není středem vesmíru, je hvězdou, centrem pouze jedné části vesmíru, kterou my nazýváme Sluneční soustava. Vesmír je pak nekonečný a skládá se z nekonečného počtu takovýchto slunečních soustav. „A kde je pan Bůh?“, zeptají se (i reptají) mnozí teologové ještě po desítkách a desítkách let Galilea Galilei. „Nikde, nebo v nás,“ uznale vypoví Brunův mladší současník a pokračovatel a my v jeho slovech cítíme, jak velkou úlohu přisuzoval Giordano člověku. Svou schopností poznávat může člověčí jednotlivec postihnout i nejvyšší zákony přírody, odkrýt tajemství kosmu. Každé lidské poznání je současně sebezdokonalováním a znásobuje možnosti člověka utvářet vlastní život; tak se poznáním a prací člověk může stát bohem na zemi, věř, nebo nech být Káju Gotta v klidu dalším zlatým slavíkem v hlasu lidu. To ovšem byly myšlenky pro oxfordské lordy profesory naprosto nepřijatelné, štípaly je a tím pádem drásaly jejich nervy jako blechy nemytou pokožku mýdlem Dove a vodou z akvaduktu.

 

Spolu s francouzským poslem dobrých zpráv zpravidla (vyslancem) se Giordano na čas vrátil do Paříže, ale i za tu krátkou dobu se mu povedlo poštvat proti sobě veřejnou přednáškou o aristotelismu také profesory Sorbonny (Sorbonny a klid ten tam). Podobně pokračoval na dalších zastávkách svého putování – v Marburgu se znelíbil vedení univerzity, ve Wittenbergu, kde mu byli luteráni příznivě nakloněni, zase rozzlobil místní kalvinisty. A tak se v neustálých sporech, disputacích a přednáškách dostáváme s Giordanem do roku 1588, k době jeho půlročního angažmá s bydlením na Hanspaulce 19, kde před ním excelovala Mantichora vědeckého mytologického významu (mantichora s perutěmi – s křídly podobnými těm, které vidíme u lva svatého Marka v Benátkách).

 

Prahu si pět let předtím vybral za své sídelní město Rudolf II. Roku 1588, kdy sem přijel Giordano, bylo císaři šestatřicet a panoval dvanáct sezón, tedy bez dvou 50 ročních období, 12 x Giuseppe Arcimboldo „4 roční období“. Po celé Evropě se rozneslo, že mladý Habsburk je podporovatelem umění a vědy, a Praha se za jeho vlády stala Mekkou umělců a učenců světového významu. Zdá se pravděpodobné, že filozof zabývající se otázkami pohybu nebeských těles mohl mít úspěch u panovníka, který si ze všech vědních oborů nejvíc oblíbil astronomii. Giordano se neobtěžoval nějakým ostychem a v Praze udělal hodně proto, aby se císaři zavděčil. Za šest měsíců, které ve městě nad Vltavou strávil, vydal dvě díla. První z nich byl latinsky psaný spis o kombinatorice, druhé dílo bylo filozofické a autor je věnoval samotnému císaři. Dostal finanční honorář, ale to bylo všechno. Možná měl víc vsadit na Rudolfovu lásku k astrologii, aby získal trvalé postavení u dvora. (Připomeňme ještě, že hlavní éra hvězdářů u císařského dvora začala o jedenáct let později rašit a ne tupě harašit – teprve roku 1599 přijde do Prahy Tycho de Brahe a rok po něm Jan Kepler.) S místem na univerzitě to také příliš nadějně nevypadalo, pražské vysoké učení přece jen dost podléhalo vlivům katolicismu.

 

Větší naděje Giordanovi svitla v Německu, kam byl pozván, aby se ujal přednášek na univerzitě v Helmstedtu (1588). A znovu se vyskytuje nám už dobře známá recidiva v recitaci skandálů. Giordano Bruno se jako Bono Vox z U2 (ten dobrý šlechetný hlas) rozhodně nenechá umlčet žádnými vyčpělými dogmaty, přednáší svá vlastní hodnocení jednotlivých filozofických názorů a poštve proti sobě univerzitní kolegy i teology, tentokrát luterány, s nimiž ještě ve Wittenbergu vycházel docela fajn bez pěstních narážek na ciferník. Luteránská církev nad ním vyhlásí klatbu, ale ta naštěstí platí jen pro Brunšvicko. Vyhnanec „malérista“ s úctyhodně barevným spektrem inovací jako přední galérista přesídlí do Frankfurtu nad Mohanem a tady se objeví řešení jako kvočna, která vysedí zlaté vejce. Nežije přímo ve městě, aby se neřeklo, že říšské město přechovává ve svých spárech zlověstného pověstného kacíře, fujtajbl pro honorace, ale v nedalekém klášteře, kde má klid k přípravě některých svých děl pro tisk. Má se dobře, nikdo mu nepřekáží v pohybu po městě, z vydaných knih mu kyne jakýs takýs finanční zisk. Přes tyto nesporné klady frankfurtského působení se rozhodne pro návrat do Itálie.

 

Na podzim roku 1591 se tedy Giordano vrátil do Itálie. Nebylo to riziko, vstoupit na horkou půdu výbušné země, kde byl prohlášen za kacíře? Jistě bylo, ale berme nadále v potaz, že šlo o jeho rodnou a úrodnou výspu, od níž byl už řadu let odpoután. Touhu po domově by v sobě snad dokázal utišit, kdyby možnost jeho návratu nebyla podložena i racionálními důvody. Itálie konce 16. století nebyla jednolitým státním útvarem v rámci Evropské Unie. Na jejím území bylo množství roztroušených prťavých států a státečků, které měly vlastní zákony, často se dost podstatně mezi sebou odlišovaly. Už pár století byly nezávislou středomořskou námořní a obchodní velmocí Benátky a jejich suverenita navenek se odrážela ve značné liberálnosti vnitřních poměrů. Benátská republika byla, dá-li se to tak nazvat, jedním z nejdemokratičtějších států tehdejší Evropy a Benátčané se pyšnili i tím, že omezili na minimum právo páprdy papeže strkat nos do církevních záležitostí »La Serenissima« (nejjasnější republiky Benátské). Na to poslední zřejmě spoléhal Giordano Bruno, když přijal pozvání zámožného benátského patricijce Giovanniho Moceniga, aby ho vyučoval kombinatorice a cvičil jeho fenomenálně obdařenou paměť. Kromě toho spolu často vedli závažné rozhovory o otázkách filozofických a teologických, které se Giordanovi staly osudné. Mocenigo totiž svého mentora vydal do rukou inkvizice a svá udání podložil argumenty získanými právě z těchto debat. O důvodech, které Moceniga k činu přiměly, existuje mnoho domněnek a rozepří. Snad dostal vztek, že se po půl roce chtěl Giordano vrátit do Frankfurtu pracovat na svých spisech, snad se domníval, že mu zatajil tajemství své fenomenálnější a vybroušenější paměti, snad byl figurkou nastrčenou inkvizicí. Pravdu se tak jako tak nedozvíme. Skutečností zůstává, že koncem května 1592 se Giordano stal zajatcem inkvizice.

 

Benátská inkvizice zahájila neprodleně proces C dur trpkých Procedur. Kdybychom podrobně nastudovali jeho průběh, zjistili bychom, jak mimořádně mírně a povrchně nebo podvodně byl veden! Obžaloba se soustředila jen na Mocenigovo udání, takže se Giordanovi lehce dařilo jednotlivě její body vyvracet, vymluvit se nebo je popřít. Také inkvizitor obžalovanému pomohl; kde to jen trošku šlo, stáčel řeč od teologické problematiky pozemských paskvilů a nešvarů k filozofii, diskutoval s ním a dával Giordanovi dost široký prostor pro tvrzení, že pokud jde o teologii, souhlasí plně s dogmaty katolické církve, pochyboval jen jako filozof v oblasti filozofické. Za celou dobu procesu nepadlo ani slovo o Giordanových spisech, které se důkazy jeho kacířských myšlenek jen hemžily. Že by inkvizitor–dobrodinec? Kousíčkem srdce snad, ale hlavně asi šlo o snahu proces co nejdříve mít za sebou a vyvarovat se případnému vměšování papeže. O každém inkvizičním řízení bylo totiž nutno podávat aport jako pro psa baskervillského raport do Říma, kde jen čekali na příležitost okleštit samostatnost Benátek. Giordano to pochopil, pokorným pokáním uspíšil konec procesu a věřil, že se tak zachrání. Marně. Římské Svaté oficium si nenechalo uniknout arcikacíře, jehož pouhé jméno přivádělo baskervillského demagoga Klimenta VIII. k zuřivosti šelmy a tváře kardinálů dostávaly barvu jejich klobouků. Nejvyšší inkvizitor žádal vydání Giordana Bruna. Benátčané slušně, ale rázně odmítli. Požadavek se opakoval, ovšem tentokrát jej podepsal sám papež páprda a bylo po legraci, bylo v něm připojeno odůvodnění, že Giordano je vlastně uprchlý mnich Elvis Presley v uvozovkách darebák a lump z římského dominikánského kláštera. O vydávání zběhlých mnichů platila mezi italskými státy dohoda a tou se musela řídit i benátská republika. Osud Giordana Bruna byl násilnicky církevně zpečetěn. Elvis Presley by zlostí praštil hudebním nástrojem ve dvacátém století o hlavu papežovu… neřkuli o zem.

 

Zajatec byl převezen (ano, převezen dvojsmyslně) do Říma a vhozen do cely. Teprve po několika měsících v zajetí ho předvedli k výslechu a mimo jiné se zeptali, jestli něco nepotřebuje. Chtěl ošacení a knihy, dostal obojí, ovšem knihy podle gusta Svatého oficia – dílo Tomáše Akvinského a modlitební knížku. A zase čekání, nekonečné drama dní, týdnů, měsíců v žaláři, který smrdí a vůbec vypadá dost jako posraný slepičinec. Plných šest let připravovalo Svaté oficium inkviziční monstrproces s Giordanem Brunem. Bylo sneseno obrovské množství materiálů.

 

Dodnes stojíme ohromeni nad tím, kolik času, energie, kolik lidské píle a přemýšlení věnovala církev potírání názorů, které ji ohrožovaly. Tak už to chodí na tom svinském světě IQ papalášů. Nový inkviziční proces se měl zaměřit právě na to, co v Benátkách taktně opominuli – na Giordanovy názory publikované v jeho spisech, a tedy šířené na veřejnosti. Proto tolik materiálu, proto tak dlouhá doba na přípravu vlastního procesu. Svaté oficium bylo důkladné, pátralo všude, kde Giordano pobýval, kudy prošel. Teologové si opatřili všechny jeho knihy, zevrubně je prostudovali a velmi pozorně zaznamenali každičký náznak o nesouhlasu s církevními „pravdami“ nebo jen pochybování o nich.

 

Během těchto šesti let se sice uskutečnilo několik výslechů, zpravidla však velmi formálních a pro průběh následujícího procesu nepodstatných. Čekalo se na zpracování veškerého získaného materiálu a na vyhotovení komplexního obžalovacího spisu, na kterém se podílel nejschopnější z tehdejších teologů protireformace kardinál Roberto Belarmino.

 

Svoji do nebe volající zatvrzelost ukázal Giordano Bruno ihned, jak mu byl dán na vědomost obsah obžalovacího spisu, shrnutý pro přehlednost od osmi hlavních bodů. Ve všech bodech svoji vinu popřel, byl ochoten nechat si některé své názory vyvrátit na základě filozofických důkazů. Pro Svaté oficium však byla diskuze s kacířem naprosto nepřijatelná, a tak dostaly události rychlý spád. 4. února 1599 Giordanovi sdělili, že jeho názory, publikované knižně i proslovené ve vědeckých disputacích, jsou KACÍŘSKÉ, protože odporují povrchní a jalové a slepičí katolické víře. Současně mu Svaté oficium navrhlo, aby odvolal, že prý mu bude poskytnuta možnost pokání. Dostal čtyřicet dní na rozmyšlenou a využil je k napsání obhajoby v podobě rozboru osmi bodů obžaloby; a protože se ještě vyskytly nějaké nejasnosti, dostal nových čtyřicet dní. Výsledek je formulován v zápisu výslechu: „Prohlásil, že nemůže a nehodlá odvolat, že nemá co odvolávat, že nevidí důvodů k odvolávání a neví, co má odvolat.“

 

Jenže katolická církev pro své úplné vítězství kacířovo odvolání potřebovala, kacíř pro ni byl nepohodlný kuří oční zádrhel všech možných kuřích ok. Zkoušela proto další možnosti, jak Giordana přimět k pokání, ale když s ním nepohnuli ani jeho původní spolubratři dominikáni, vyneslo svaté oficium 8. února 1600 rozsudek nad nepohodlným nešťastníkem. Giordano Bruno je zvlášť zatvrzelý jako rock´n´roll proti tupé povrchnosti arcikacíř a jeho spisy jsou semeništěm kacířských myšlenek a jako takové patří mezi „libri prohibiti“. Nastaly poslední dny Giordanova života. Nejdříve musel být zbaven kněžského svěcení, vyobcován z církve a předán k potrestání světské moci. Prosba církve, aby trest byl milosrdný a bez prolití kaluže krve, se rovnala návrhu na smrt upálením, toť ve stavební buňce Autodafè!!!

 




  1. MALCOLM McLAREN – Something´s Jumping In Your Shirt (1989)

  2. DNA featuring SUZANNE VEGA – Tom´s Diner (1990)

  3. LUCIE – Amerika (1994)

  4. CAMOUFLAGE – Love Is A Shield (1989)

  5. KARYA – Láska je krásný rituál (1993)

  6. ELVIS PRESLEY – Can´t Help Falling in Love (1961)

  7. MICHAEL JACKSON – Will You Be There? (1993)

  8. MICHAEL JACKSON – Heal The World (1990)

  9. COLDCUT & LISA STANSFIELD – People Hold On (1989)

  10. MC ERIC & BARBARA – Sen (1996)

  11. BELL BOOK & CANDLE – Rescue Me (1997)

  12. MARTIKA – Love… Thy Will Be Done (1991)

  13. RICHARD SANDERSON – Reality (1980)

  14. SNAP – The Power (1990)

  15. DEPECHE MODE – Everything Counts (1984)

  16. MC ERIC & BARBARA – Keď príde láska (1996)

  17. SOPHIE B. HAWKINS – Right Beside You (1994)

  18. SNAP – Rhythm Is A Dancer (1992)

  19. THE SHAMEN – Ebeneezer Goode (1992)

  20. VANILLA ICE – Ice Ice Baby (1990)

  21. FRANCE GALL – Ella Elle l´a (1987)

  22. BOB MARLEY – Could You Be Loved? (1980)

  23. JOHN LENNON – Woman (1981)

  24. ČOKOVOKO – Hudba; reportáž psaná na oplatce

  25. DAVID GUETTA feat. CÉDRIC GERVAIS & CHRIS WILLIS – Would I Lie To You? (2016)

  26. SLZA – Katarze (2015)

  27. LENKA FILIPOVÁ – Dobrý Bůh to ví (1997)

  28. PETR NOVÁK – Hvězdičko blýskavá (1984)

  29. JAROMÍR NOHAVICA & JANA KIRSCHNER – První noc v novém bytě (2006)

  30. JEZEŘÍ – Dějiny za přítomnosti Ladislava Smoljaka (1993)

  31. JEZEŘÍ – aktuálně za přítomnosti Mgr. Hany Krejčové (2002)

  32. THE BEATMASTERS & COOKIE CREW – Rok Da House (1987)

  33. HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU – Zimní radovánky na sněhu i na ledě (2017)

  34. BLANÍK – Momentka v zimě (1967)

  35. LIMUZÍNA S MÍROU HEJDOU – Petr Vondráček (2017)

  36. SALVADOR DALÍ – Ukřižování Ježíše Krista (podle výkladů BBC)

  37. VEČERNÍČEK – Broučci: A měli se rádi

  38. BEASTIE BOYS – Early Def Jam Trends: She´s On It 1985 + Rock Hard live 6.6.85 + (You Gotta) Fight For Your Right (To Party) + Hold It Now, Hit It + No Sleep Til Brooklyn + She´s Crafty 1987 + Hey Ladies + Shake Your Rump + Shadrach 1989 + Pass The Mic 1992 (yeah)


 






JAROSLAV JEŽEK

 

   25.9.1906  Praha      ۞   1.1.1942   zrovna po Silvestru zavřel svá očka na jazzovou Věčnost

 

 

Brahms prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po smrti znamená nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali mnozí velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu.

 

A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka.

 

Ačkoli už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy odlétal s Werichem z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela opona, můžeme s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl s úspěchem trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u mladších ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup i do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech okolností klid, rozvahu i glanc.

 

K tomu je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila Ježkovi řada okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký odkaz udržet na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí, že by si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2013 nutně připadali jako z jiného světa, kdyby se mohli potkat. Přišla do toho druhá světová válka, která obrátila celý svět naruby, obrovské společenské převraty změnily mentalitu současného lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne, a přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a technika vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala přemrštěný propad do hnoje a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami společenského biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a podezřele cizí. Projít tímto kataklysmatem a obstát v něm na jedna a po něm bez úhony, by byl skoro zázrak.

 

Uvažme ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále v neklidu, který byl sice plodný, ale v umění stále hledal a nenacházel jednotný styl. Na obou velkých zjevech té doby – Picassovi a Stravinském – je tato experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a zase rychle mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno nekriticky.

 

Ježek nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A nezapomeňte, že géniové ode dávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie ho valně fakt nezajímaly. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel do své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským vzděláním. Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé KONVENCE. Jako dítě chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září 1906 – byl postižen těžkou zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého života pravé oko a do levého dostal šedý zákal. Proto musel do slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm let. Dobu, kdy člověk nabírá základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek nijak nevytěžil. Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost neuznával, vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil. Toužil zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout a upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie, která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka fyzicky postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i později, kdy se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se jim zdánlivě podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez průvodce ulici pro něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo špatně skončit. A přece i v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité míry pomohla, že ho obdařila mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se v pražských – a později i v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl dělat průvodce lidem dobře vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky matčině péči – otce ztratil brzy po jeho návratu z vojny – byl vždy pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl veselý a sdílný kumpán, lehce se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané základní vzdělání mílovými kroky. Hodně si pamatoval a později styky s Vítězslavem Nezvalem ho vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění.

 

Obdivoval jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht – byli jsme spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení. Námahu buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a nikomu si nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit krásné životní prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného divadla, mu vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na Josefovo městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této barvy, ale s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír, modré kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl, pohovku, skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs cennými díly. Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz navzdory přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou nedoslýchavostí a vadnými ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho za vitálního klučinu a šťastného člověka. Jakoby jako každé zázračné dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi nepobude, proto tedy žil velmi intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co se dalo poznat, a zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou doby i počtem skladeb.

 

Hudba z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv jeho učitelů – K. B. Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské škole, ani vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu, neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně zdráv. Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem skladeb, které při zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův Boston z klavírní Suity 1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly tušit, že uchazeč, který tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky kompoziční nadání v sobě. Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na kompozici přijat. Dosáhl prvního velkého vítězství po deprimujícím období internátním. Dokázal se připravit na závažnou zkoušku v rekordně krátkém čase a stal se posluchačem proslulé konzervatoře za výjimečných okolností.

 

Ke skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a bavil i své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně orchestrální tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si vyžádal jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny a označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr. Udivoval znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také rozesmával svým humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu domácích, jak v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu – snadnou melodii, ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě víkem u popelnice. Byl v tom už příští Ježek v zárodku.

 

V tu dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku 1925 Jiří Frejka ve vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc než skromných. Ale jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle režiséra Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo zbavené tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho podobách, nebyli to kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali do Umělecké besedy na Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu vedl Frejka s E. F. Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem Jindřich Honzl. Ježek se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února 1927 tu již exceloval se svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost náhodou. V pásmu všelijakých kejklů a skečů vypadlo číslo, které se nedalo honem nahradit, a aby nevítanou pauzu něčím ozvláštnili, zkusil Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka na jeviště a dělat mu při jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek sklidil velký potlesk, který ho už víceméně s divadlem propojil.

 

Ani Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při životě dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů – zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo k nečekané události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých žáků čsl. oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní představení k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Šlo o jakousi kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů, písniček a tanců jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo více než Mentos natolik, že se představení muselo opakovat, dvakrát pod hlavičkou Dada a pak v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky setrval. Postupem času ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické divadlo Honzlovo do konečného stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči, tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal režisérem této nové zábavní skupiny a chápal její přínos světu.

 

Klapka, kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého hudebního spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně ukradnuté melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který v roce 1927 absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž smísil prvky symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou. Zkomponoval na zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr (divadlo Adrie na Václaváku 12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal se dalším nepostradatelným tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato přesídlilo do svého definitivního působiště U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající zhruba deset let. Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil z uměleckého nasazení.

 

Byl to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do Evropy černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby. Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla nekypící evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do náročných a většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil – epizodně – Stravinskij, lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel, ve větší míře a okouzlujícím způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali věc vážně – zejména Křenek a sicher Weil – ale s problematickou výslednou podobou. Jazz se do struktury evropské hudby prostě nehodil a nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí. Ježek zkusil v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a kupodivu se mu podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí a díky i tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak jen jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel, převzal z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl, ale dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo předehry, balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád Gershwina, Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba 20 partitur hudby pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o bohatém hudebně dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou fantazií funkčně a shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí, třebaže na odlišné úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil spontánně, příjemně, sice v jiných civilizačních podmínkách, ale zase zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde v Evropě. Tato skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně upozorněno. Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do povědomí mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny Goodmana v Americe až o mnoho času později).

 

Jaroslav Ježek je v této sféře požehnaný melodik s bohatým rytmem a rafinovaným citem pro instrumentaci (jeho instrumentace byly v novější době hrubě poškozovány cizími úpravami, když se po válce začaly znovu hrát). Přitom je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce a musel respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie, byť zpestřená pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité polohy. Ale i tak byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá, invenční, čerstvounká porce. Ježek v této sféře doslova fascinoval, poskytoval okouzlení a dobrou náladu a ve skvělých pochodech navodil optimistický elán. ELÁN. V době před okupací a za nacistického útlaku působil při tajném poslechu jako balzám na nervy. To byla etická zásluha jeho umění, opravdový kamarád v tíživých dobách.

 

Splnil v praxi, oč artistně usilovali někteří členové pařížské Šestky: objevit znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a neopakovat staré klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po Šestce vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině neměl potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost jako umělecky nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do nepohody s jasnou vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná nedorozumění s „rádoby chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se sama dostavila – ani o výdělky. Pověstná je jeho legranda s Werichem v Moskvě někdy v období 30. let, kdy dumali, za co by tam utratili přebytek kapesného, který činil asi 50 rublů. V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi do Prahy a že za něj klíďo utratí 50 rublů. Takže telegrafní dráty se nerozpakovaly a probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a nic extra dobře vnímajícího s jejich depeší: „U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!?????????????????????!!!??????“ V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou byla oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době našla svou původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena jen na malém prostoru koncertní haly.

 

Avšak ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela. Cítil potřebu vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla větší prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále sháněl, co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké překvapující postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci úsudek, ať kladný či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře disonantní harmonii, ve velmi exponovaném výrazu spolu se složitou – nebo lépe řečeno – s pestrou rytmikou, ale je to hudba vždy logická, třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen v atmosféře nálady, jinak jsou jeho koncertní skladby stylově čisté a nekompromisní. Komponoval s naprostou lhostejností k cizímu mínění. Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou ani oblibou, ale nevzdával se takového úkolu a také jím končil svou činnost. Vyjadřoval jeho prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem třicítky opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického charakteru – a dnešní kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve konfrontovat, se shodli, že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi dvěma válkami vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě vůbec. Jeho houslový koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové sekce, naproti tomu jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské válečné drama ve Španělsku – nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické napětí. I jeho klavírní Rapsodie má politický obsah: v předvečer okupace varuje úzkostně a pateticky. V závěrečné klavírní sonátě (1941) se rozloučil. Je to lidský dokument a vrchol jeho přepečlivé koncertní tvorby.

 

Rozdvojenost Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem tehdejší hudby, která – po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem naproti a zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický vývoj. Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí zvládal také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá. Ale i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal znamenité, osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve své kategorii, žádný prostoduchý šášula.

 

Nakonec několik nutných dat z jeho života. V roce 1938 pokrokové Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a Ježek se svými kámoši putoval kvapem do emigrace. Žil v New Yorku a protože podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého sboru. Naši krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho nadání i těžkého osudu. Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl stálým steskem. Před akutním onemocněním ledvin, na něž zahynul 1. ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní sonátu, kterou zadal anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival v New Yorku. Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela protiprávně z festivalu vyloučen. Nepřipomíná Vám to třeba nahnutý nekalý osud Chobotnice knihovny od Jana Kaplického? Těžké potíže české politické garnitury? Po osvobození nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb z Domu umělců a přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval napsal na jeho návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.



 


ŽENA JAKO ŽENEVA 


Má anglickou zahrádku

a má kvetoucí hodiny

které nejdou pozpátku

potěší s otěží hlavu rodiny

láska raší uvnitř hlavy

étericky vyzdobená

říká se: pamatuj na mravy

idylka je žena ve vlnách ulovená

na břehu jezera s vodotryskem

a s lodičkou na rychlý pohon

švýcarské ženy předhoníme

nebo opustíme jejich tempo

terno kolující v žilách jako otisky pachatelky & komplice Sandokana mambo

lukrativní temperament rozbouří hormony

učitelsky přednáší posluchačům Sorbonny

žena že ne, po čase žena, že neva

to postačí srandovní mládeži velebit ze dřeva tetřeva?




Karel Šíp: LEV

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

Lev čeká na svou šanci
a vždy ji promění
lev má svou eleganci
a lásku k umění
Kraluje rovněž sportu
nemá vztah k remíze
míří vždy na aortu
a má rád peníze

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

Z hrudi by srdce vyrval
když láskou zaplane
to dělá strašnej virvál
já znám lvy zklamané
Cesta lva k světské slávě
nebývá ubohá
lev často mívá právě
protekci u Boha

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
 





Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 4.1.2017 > "..přeji Ti vše dobré v Novém roce :).


."
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 4.1.2017 > Zeanddrich E.> děkuji a s radostí opětuji... měj se! https://www.youtube.com/watch?v=FYtK8r10ezE
<reagovat 
j.f.julian (Stálý) - 15.1.2017 > snad už ti konečně přestane páchnout z úst, nedá se to vydržet!!!
Body: 1
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 15.1.2017 > facky> od tebe fakt není co pokládat za vážně míněnou recenzi ani rešerši šašku nebo makaku...
<reagovat 
annav (Občasný) - 15.4.2017 >
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter