|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
S dědou jsem měla domluvené, že na Dušičky se za ním nepodívám, ale o to více ráda příjdu na hřbitov ke konci listopadu, kdy tam nebude tolik lidí a atmosféra bude více dušičková. Tento den byl vybrán a pečlivě zvolen jako pondělí 21. 11. 2016. Děda mi slíbil a zařídil sluníčko, teda já chtěla hlavně, ať mi neprší a toto bylo jako bonus a uplně mně to hřálo od rána na duši. O to bylo snažší překonat to, že mě po době strachu a obav z onemocnění, opravdu ráno bolelo v krku. Byla jsem ale tak nějak smířena s tím, že jsem se tedy dočkala a už se aspoň nemusím strachovat a zjistila, že nepohyblivá nejsem a že pečlivě naplánovaná výprava s cílem Radvanický hřbitov může směle začít.
Obalila jsem se do teplého oblečení, které jsem samozřejmě v průbehu cesty ppostupně odbalovala, ale to už je u mně klasika a nasedla po česnekové snídani, která měla být počátkem mé léčby, do plného autobusu, který mi mé plány o rychlém vyzdravení trošku zhatil. Tvářila jsem se zdravě a to mi pomohlo, abych vystoupila na kýžené konečné zastávce Sad B. Němcové bez úhony. ( Pozn. autora: Nikdo ze spolucestujících nejevil známky dávení ani zhoršeného dýchání z česnekové vůně :-))
A tak jsem tedy konečně šla. Do Komenského sadů se vyčurat a zasednout k dalšímu triumfu mé léčby a to teplému pivu ( jak já se na tu nemoc musela podvědomě těšit, neskutečné ). V průběhu léčení mně napadl ďábelský triumf číslo 4, zapít tím pivem celaskon a pak už jsem se odevzdala do rukou Božích a dědových. Slunce svítilo, krásně bylo, leč vítr foukal, tak jsem si obalila hlavu čepici a kapucí, psovi podala hrubě odtržený kus z celé půlky chleba a šli jsme na most Miloše Sýkory, pojítko mezi Novou a Starou Radnicí města Ostravy, mezník mezi Moravskou a Slezskou Ostravou a přechod pro mně do sféry ostravského dětsví a vzpomínek na hrubou komunistickou atmosféru podkreslenou spravddlností, čestností a láskou mého děda Miroslava.
Cesta šla ve srovnání s minulým rokem zlehka a to jsem předtím byla uplně fit, tak jsem byla ráda, asi za tahacího psa nebo za lepší obuv, skromně mně napadlo snad i za lepší kondici a dál v potu těla a provětrávaním obličeje dospěla k Emině haldě, kde jsem se rozhodla postupně se opět odbalovat a utvořit si posezení. Pěkně hned vedle stezky, aby na mně mohli čučet kolemjdoucí. Samozřejmě, že to není proto, ale David si tak ze mně neustále tropí žerty, ale důvod je ten, že se mi nechce nikam zalízat do podrostů a hledat složité skryté místo, když to není možné a raději si utvořit místečko pohodlně u pěšiny a doufat, že zrovna nikdo nepůjde...Vždycky někdo jde. :-)
Léčebná metoda teplým pivem směle pokračovala a po posilnění jsme se vydali směr Salmovec, k areálu jam a dolů a hornických bývalých oblastí a starých škaredých průmyslových staveb a zaprášených rodinných domečků a zelených luk v tom všem a holých stromů a k výhledům na komíny jiného špinavého závodu a přešli trať kolem závodu Salma.
Za ním mně oslovil malý lesní prsk, který byl ale těžce neprústupný, tak jsem si odpočinula na jeho okraji a jen si představovala, jak by to mohlo vypadat uvnitř a natahovala krk, ale nic zajímavého jsem nezahlédla.
Pak jsme přešli frekventovanou Trnkoveckou, skrz další lesík na ulici Výzkumnou, která obcházela nějaký výzkumný ústav a nějak jsem nezkoumala jaký, a pomalu se točili zpět směr kostel a hřbitov. Bolest v krku se nezvětšovala a ani nezmenšovala, tak jsem se s ní začala tak nějak smiřovat, energii na chůzi jsem měla stále, tak go :-)
Trošku jsme pobloudili na jedné uličce pana Turgeněva, která nás svedla opačně, ale pak jsem se raději vrátila zpět na jistý směr hlavní Trnkovecké a pak jen ulicí Pod Lipami a už jsem viděla dědův kostel a hřbitov. Jaký to dobrý pocit, že vše, co jsem si dohledala na mapě se převedlo do reálu a uličky samy jakoby naskakovaly.
( Pozn. autora: Samozřejmě, že kostel ani hřbitov nikdy nebyl ve vlastnictví mého Radvanického dědy.)
Slunce svítilo hodně moc, vítr foukal hodně moc, ale dalo se přežít, vzhledem k mnoha mrtvým, které už neosvítí a neofoukne jsem to vlastně brala jako štěstí největší. Psa jsem letos beze strachu a obavy vzala ssebou na návštěvu, protože mně velice nápaditě přišlo podívat se na plot hřbitova, jak to vlastně je s těmi psy a bylo mi jasně dáno najevo, že už nemusí být přivázán u kostela jako loni, ale že na špagátě může se mnou vesele souznit s mrtvými. Ano, můj pes se tvářil velice vesele, poskakoval mezi hroby a tahal k cílové hrobce tak vehementně, že mé počáteční obavy bloudění a tápání mezi kříži, byly plané. Stanuli jsme naproti pomníku, pozdravili, pes se mohl zbláznit radostí z uvítání a pak jsem zažehla dvě svíčky, na každou stranu jednu, ale že foukalo, tak jsem je nevzhledně postavila těsně vedle sebe do zákrytu.
Pes byl žízniv, voda tam kde bývala nebyla, tak jsme poprosili o radu dědu a najednou se zřídlo zjevilo a hned dva kbelíky plné vody a pes střídavě hltavě pil z jednoho i druhého...je to gurmán :-).
Pak jsem si nemohla odpustit po vykonaném a úspěšně splněném úkolu posedět si za kostelem v závětří a kochat se ozářeným výhledem na náhrobky splývající v ostrém kontrastu s továrnou.
Ale slunce se již pomalu klonilo k západu a my měli před sebou ještě kus cesty. Sejít dolů na konečnou tramvají Hranečník a nejlépe mezi rodinnými domky a ne po hlaví silnici. Trochu jsme si pobloudili, ale viděli jsme škaredé Radvanické šedivé domečky, většinou všechno z bývalé hornické kolonie a to nám zvedlo náladu a vynořili jsme se pak akorát u tramvajových kolejí. Novou cyklistickou cestou jsem procházeli kolem Dolu Zárubek, kochali se sem tam projíždějícími tramvajemi v pustině, kolem řeky Ostravice a Slezskoostravského hradu a postupně dospěli za setmění k cíli, kterým byla tramvajová zastávka Výstaviště.
|
|
|
