KAREL ČAPEK: „♥ KOLEM STOCKHOLMU“

Okolí Stockholmu, to je zejména moře a Mälaren a různá jiná jezera a jezírka; ale to se na první pohled nepozná, co je co; vždycky to má samé ostrůvky, výběžky a zálivy a kolem dokola lesy a lesy. Ovšem Mälaren je z toho všeho nejobjemnější a vyskytuje se, pokud vím, na všech stranách a vůbec všude; kamkoliv ze Stockholmu vyjedete, uvidíte záliv jezera a řeknou vám, že je to rameno Mälaren. Kdybych byl Švéd, považoval bych prostě i Baltické moře, Hardangerfjord, Zuiderzee, La Manche, Atlantik se všemi dependencemi, Ženevské jezero, Magelhænsovu úžinu, Rudé moře, Mexický záliv, jevanské rybníky a jiné vody za výběžky a ramena jezera Mälaren; takové je to veliké a podivuhodné vodstvo. Abyste viděli, že je také pěkné, nakreslil jsem na jeden list různé jeho břehy a ostrůvky i s příslušnou vegetací, jako jsou smrky a borovice, vrby, olše, duby, rákosí a ostřice, lekníny a balvany.

Na některých místech, kde náhodou není voda jezera Mälaren, jsou různé staré zámky, jako třeba Sko–Kloster; je to ohromná soukromá budova se starým parkem, ale protože tam jsou sbírky, je veřejně přístupná; zato zrovna před zámkem je pro pana majitele z rodu Brahe ohraženo drátem asi deset metrů trávníku s nápisem: Soukromé vlastnictví. Dole pak je ovšem jezero Mälaren. Nebo je zámek Drottningholm, trochu jako Versailles, jenže menší; v parku stojí fontány a sochy z dílny Adriana de Vriese, které dřív, jak známo, stávaly u nás ve Valdštejnském paláci; ale jak víte, Švédové nám je před třemi sty lety zabavili, jako že konec zábavy, načež je Švédům ukořistili Dánové, ale museli jim je po čase vrátit; tomu se říká dějiny. Potom je tam rokokové divadlo, které postavil, na němž hrál a pro něž psal kusy a navrhoval kostýmy bujný king Gustaf III.; ale jak známo, my umělci a spisovatelé se zřídka dožijeme vděku, a proto byl král Gustaf na bále zapíchnut od jakéhosi kavalíra. Podnes se v tom divadle uchovaly tehdejší dekorace a divadelní mašiny; zejména mořské vlnobití funguje dosud bez vad a nedodělků a dokonce podnes vrže a skřípe tak hlasitě jako naše i nejmodernější divadelní stroje. A podnes jsou tam šatny pro p. t. účinkující, garderoby, rekvizity a původní kostýmy, a páchne to tam prachem, marností a zatuchlinou jako každé divadlo o prázdninách; kupodivu, jak se to tak uchovalo pro následující generace! V hledišti je trůn a řady sedadel, na každé řadě cedulka, pro koho je: pro diplomaty, dvorní dámy, komoří, oficíry, pážata a tak dále; tehdy ještě bývali lidé rozvrstveni za sebe, a ne napravo a nalevo jako teď. A v parku se pasou ovečky, a před zámkem je ovšem jezero Mälaren. – Nebo je místo řečené Sigtuna, kde mají hned čtyři chrámové ruiny, vysokou lidovou školu a jezero Mälaren. – Nebo je místo řečené Sigtuna, kde mají hned čtyři chrámové ruiny, vysokou lidovou školu a jezero Mälaren; tady dřív bývalo královské sídlo, a takových míst je zde spousta.

Uppsala: tam není Mälaren, ale zato je tam starý mocný zámek s krásnými dubovými sály a katedrála uppsalských arcibiskupů, kde spí Linné a Swedenborg a kde rozdával upřímná i příjemná kázání dr. Söderblom (už ho kryje drn, ale podnes ho vidím, jak seděl na mateřídouškové mezi na Slovensku a tvrdil, že jednou lidé přijdou k rozumu a že bude jedna (statečná) církev, jeden bůh a jeden mír pro jednu planetu o mnoha národnostních vrstvách spektra); a slavná univerzita se studentskými kolejemi pro třináct „národů“ – to jsou totiž různé švédské kraje, ale já doufám, že se chovají jako pravé vzdělané národy a pěstují mezi sebou spory o samé houževnaté kraviny, odvěké nepřátelství a války na život a na smrt; pak je tu univerzitní bibliotéka a v ní jedna z nejvzácnějších knih světa, středogótská bible Wulfilova, Codex argenteus, celý psaný stříbrem na purpurovém pergamenu a zdobený malovanými arkádami a sloupky; taky býval u nás na Hradčanech za časů rudolfínských, ale Švédové si jej potom odvezli zle jako válečnou kořist kůzle. A pozdrav Pán bůh, vždyť jsme tu jako doma: tady jsou ve skříni listiny, které smolil Banér a Torstenson, Pappenheim, Valdštejn, Gustav Adolf a Cristian Anhaltský a Bernard Vejmarský – samí, abych tak řekl, krajani z třicetileté války; takoví staří dobří známí, takoví populární nepřátelé: člověka přece jenom potěší, když se s nimi potká v cizině.

A kousek dál je Gamla Uppsala, Stará Uppsala; tam také bývalo za pohanských časů sídlo králů svejských, ale dnes je tam jenom starosvětská restauračka, kde se z volských rohů pije medovina úžasné síly a povzbuzení pro organismus, zvaná prostě mjöd, michæl jackson ód na radost včelích královen; na každém rohu je do stříbra vyryto, kdo z něho pil, – z mého volského rohu pil princ Waleský a jiné osobnosti z panujících domů; snad proto ta medovina tak stoupá do hlavy. Před hospodou stojí tři „královské pahorky“; jsou to mohyly ze šestého století, vysoké jako čtyřpatrový bejváček; každý turista na ně vyleze, ale pak zase sleze dolů, protože nahoře nic není; ta století jsou totiž převezena do muzea ve Stockholmu, o podlaží výš, víš? Stock.

To už je Upplän, tady kolem Uppsaly; kraj, kde Linné sbíral, pěstoval a pořádal veškeré květinky pozemské; pěkná rovina, samé pastviny, samá louka mezi dřevěnými plůtky, samé seno sušící se v dlouhých kozích formacích. A všude z té hladiny sena a polí čouhají žulové ostrovy, žulové plotny a balvany, černé žulové chlumy porostlé starými stromy a červenými statky; tady se každý dvorec staví na skále jako hrad, asi proto, aby neubral ani píď živé půdy. K večeru ty červené dvorce hoří rumělkou jako lusky papriky v mechové zeleni luk a sadů; tu, tam, rozhozené daleko od sebe, samý lidský ostrůvek červeně svítící v širokosti prostoru a času; říkám vám, svět je krásný.

A jsou žulové chlumy, na kterých asi leží nějaké zakletí; proto na nich nesvítí červený domek, nýbrž trčí na nich strašidelně větrný mlejn; nebo si na ně zasedl zástup jalovců, skřítčí a trochu děsivý; nebo tam stojí runový kámen na památku nějakého Haralda ne kiš kiš nebo Sigurda před tisíci lety. Je to sladká varianta pozemků pro své obyvatelstvo, to Švédsko; ale místy tu drobet tuhne krev v žilách, neboť se tu prohánějí strašidla po mléčné i věčné dráze.

*

Jedeš si Švédskem poli a lesy; a co chvíli vidíš stát u cesty hrubý stůl. Nač to je nachystáno? Ale, sem staví sedlák někde z těch samot tady kolem bandasky s mlékem svých stád; a sem mu dovezou z města mouku nebo hřebíky, a on si sem pro to zajde, až bude mít pokdy. Nebo prostřed lesa u cesty visí na kůlu či březovém pni poštovní schránka. Sem si chodí lidé ze samot pro poštu, kterou jim tu listonoš nechá. Ba ne, ve Švédsku nestraší, uchovejte klid a vyděste tu paniku strašpytlů; snad tu mají duchy a skřítky a jinou toho druhu havěť, ale řekl bych, že tu má člověk v člověka důvěru.

CARL LINNÉ

☼   23.5.1707   RÅSHULT     ۞    10.1.1778   UPPSALA

„Ten člověk nemá o botanice ani páru, ani trochu ponětí,“ rozezlil se správce botanické zahrady v Chelsea Miller, když se jej večer přátelé ptali na zahraničního Sira, který nepáchl jak olomoucký syreček. „Celý den se mnou chodil po zahradě, ukazoval, co máme siru Cliffordovi zabalit na cestu vzdělávání se, ale když jsem se mu kouknul do poznámek, nevěřil jsem vlastním zrakům. Psal si úplné nesmysly, výmysly pod parukou z kudrlinek. Tak se přece ani žádná rostlina nejmenuje. Prý ale na kontinentě zavádí jednodušší názvosloví! Jednodušší. A přitom se nenaučil ani to staré platné. Měli jste vidět, jak se sir Sloane tvářil, když si přečetl jeho doporučující dopis. …Kdo vás dva uvidí pohromadě, spatří dva muže, jimž nelze najíti rovné na celém světě!... On a takový zajíček nevycválaně nevyzrálý to je! Sir Clifford nám v tom Holandsku nějak schází.“

Muž, kterého na prahu třicítky nazvali mládětem lidského plémě, si zatím spokojeně listoval v seznamu rostlin, připravených k odeslání do sídla svého zaměstnavatele. V jednoduchém a výstižném popise rostlin, kterému skutečně zatím porozuměl pointu jen on sám. Nevadilo mu, že jeho důsledně ražená reforma třídění a pojmenování rostlin, ale i zvířat a minerálů se zatím všude nesetkala s pochopením vo co kráčí. Nikomu se nechce začínat ve vědě od alfy od počátku. Ale jednou to přijít musí, nedivte se tomu. Všichni to už dnes vědí. Nové třídění rostlin musí prorazit. Carl Linné, zatím ještě Linnæus, si je svou pravdou jist na sto jedna procent.

ZROZENÍ LÁSKY ROZKVETLÉ BOHATOSTÍ A NEUVADNOUCÍ JEN TAK SNADNO

Jeho otec byl evangelickým duchovním ve vsi Rashult v jihovýchodním cípu Švédských samot. Když se brzy po Carlově narození rodina stěhovala za štěstím do Stenbroheltu, vracel se kujón otec do známého to rajónu. V domě pod velkou lípou se narodil a prožil neošizené dětství. Stejně jako jeho předkové tu bude kázat svým ovečkám, co se toleruje za živa a jednou tu i zhyne. Na uvolněnou pozici zase nastoupí jeho syn. Niels Linnæus pozíral na svůj život jako na předem nalinkovanou knihu v Biblickém formátu. I jeho syn má budoucnost přesně vyřčenou.

V devíti letech přijali Carla do latinské školy v nedalekém Vexijö. Je konec s bezstarostnými toulkami bez cíle, konec zahradnickým pokusům o šlechtění a křížení výhonků na otcovo zahrádce. Učitelé jsou přísní a nedůtkliví jako Jan Tříska v Obecné a syn venkovského pastora zrovna nezapadá mezi premianty. Ale o co méně se podle názorů neomylných pedagogů věnuje prospěchu ve škole, o to hlouběji se zajímá o studium botaniky. Dokáže již neomylně pojmenovat všechny rostliny, které rozkvétají na stráních kolem města, pamatuje si sáhodlouhé názvy rostlin v městských pěstěných zahradách. Neobyčejné záliby malého drobného Švéda si všiml i direktor školy a při vhodné příležitosti jej představí městskému lékaři Dr. Rothmannovi. Přátelství, které tuto nerovnou dvojici brzy slučuje, utužuje společné hobby. Přetrvá i do pozdějších let, kdy se Linné stane studentem místního gymnázia s Trolly na vysvědčení.

Tady tráví studenti čas studiem Božské řečtiny, latiny a v neposlední řadě i bohosloví. Carl Linné v těchto předmětech ztrácí půdu pod nohama a ani se nesnaží zjednat si nápravu. Jeho spolužáci později přiznávali, že se do konce způsobného života nedokázal zbavit v latině některých gramatických hrubek a arcidůležité projevy a články pro honoraci si proto raději nechával korigovat, aby mohl posléze promlouvat korektně.

Po dvou letech přijíždí do města otec, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak se syn namáhá při studiu. Nečekalo jej tu nic, z čeho by měl upřímnou radost. Niels Linnæus dal průchod svému hněvu jak šikmooký popletenec zabedněnec. Jestliže náročnému panu synovi škola smrdí, nikdo jej nenutí, aby v ní pokračoval. Rodině tak jen ubudou starosti, vždyť jsou tu ještě další čtyři dítka kvítka! Jen málo stačilo a místo přírodovědcem se mohl Linné vzdělávat v oboru obuvníka jako Tomáš Baťa & syn.

V poslední chvíli do rozepře zasáhl Rothmann. Proč by měl být chlapec duchovním jako jeho nespokojený otec? Může přece vyniknout ve zcela odlišném oboru. Ovšem, květiny dnes uživí leda zahradníka bez Kozlovy nátury, ale proč by Carl nemohl jít studovat medicínu jako seriózní obor? Tam jsou náhodou přírodovědecké znalosti vítány jako jedna z podmínek pro zdárné zakončení studia. A je snad lékař o něco horší než duchovní a jeho častý projev prorockých pasáží?

Vychladlý jak plzeňská jedenáctka Excellent (buďto v tekuté formě, anebo jako hybatelé scóre a zasloužených výher v čele s kapitánem úderného teamu Horváthem), zklidněný, ale stejnak nepřesvědčený taťka „Smurf“ odjíždí domů a odváží si odvážný slib od syna, že se nakonec polepší ve výsledku. Také Rothmann k dobru rozjitřené situace přislíbil, že na hocha dohlédne. Co si slíbili, tak také dodrželi. Carl má jasnou perspektivu a Rothmann jej v jeho úsilí dál podporuje. Na univerzitě v Lundu si při studiu medicíny může botanické znalosti dál rozšiřovat, co bude následovat, to se ještě uvidí. Lund si nevybral náhodně naslepo. Jako duchovní tu působí vzdálený příbuzný z matčiny strany, bude se tu mít na koho včas obrátit, kdyby se setkal s nějakým více vlezlým svízelem, než je zdrávo. S rozhodnutím souhlasí i páni profesoři z gymnázia.

„Mládež je ve školství podobná mladým stromkům, co zapouštějí kořeny. Někdy se stane, i když zřídka, že přes veškerou péči není stromek užitečný. Když je však posléze přesazen do nové půdy, pookřeje a vydá plody snažení. Jen s touto nadějí se mladík propouští na Akademii, kde se mu možná dostane příznivého ohlasu od prostředí.“

S takovým doporučením a s hlavou plnou plánů a nápadů a jiskřící nadějí odchází Carl Linné dobýt a podrobit si svět k vlastní podobě.

LÉKAŘ NEBO BOTANIK? TIPNĚTE SI

Když 14. srpna 1727 nastupuje do Lundu, hlaholí tu zvony ne tak ledajaké. Vítání nových učenců? Bohužel ne. To město vyprovází svého duchovního pastýře na jeho poslední Sbohem. Linné přišel svému vzdálenému příbuznému právě na pohřební ceremonii. Zdrceně postává na chodníku, bulí – protože budoucnost se náhle sesypala jako domeček z karet kulových sedmiček. Co dál podnikat v cizím městě bez prostředků, bez přátel a příznivého doporučení? Vzdát se blbé šlamastyce? Ne. Odhodlaně zvedne hlavu na kuráž a kuráž na hlavní pořad dne a vydá se rovnou k univerzitní budově.

Počáteční nadšení již vyprchalo jako říz u zvětralého piva. Ke studiu byl přizván a řádně přijat, ale jeho očekávání se nesplnilo. Botanice tu nikdo nepřikládá enormní význam. Přírodovědné přednášky suplují občasné návštěvy v privátním muzeu profesora Kiliana Strobariuse. Učitel a žák nachází již brzy společnou řeč a řešení, protože oba podvědomě cítí, co všechno věda poznání přírody ještě zameškala. Co skloubí věda a příroda a poznání a načasování užitku? Znalosti jsou totiž i mezi vědci odpudivě nesystematické. Zabydlely se tu pohádkové bytosti a slavná družička z obce Pičína Vítězslava Klimtová, v jejichž existenci věří bez pochyb i renomovaní badatelé. Studium botaniky a zoologie komplikuje dost složité názvosloví, které většina autorů buduje podle svých osobních dojmů a kritérií. Do přírodovědy by měl co nejdříve zavítat řád a odstranit neřád. Oba to vědí. Ale oba vědí i to, že v Lundu na něco takového nejsou ideální podmínky. Lepší by snad mohla být Uppsala.

Botaniku tu přednáší slavný doktor bolíto Olaf Rudbeck – když tenkrát ještě nevznikaly derby lyrik doktor derby nebo erby s rugby – syn neméně známého tatíka. Rudbeckové byli první, kteří se pokusili na vědeckém základě prozkoumat švédský sever. Shromážděné bohaté sbírky však většinou pohořely při ničivém požáru města v roce 1702, stejně tak jako slavná botanická zahrada. Rudbeckovi je však již kolem důchodové šedesátky a jeho botanické zájmy potlačila láska k lingvistice a filologii. A také logice na druhou. Pojednání o dělení rostlin podle stavby květů, které mu nový student přinesl, však profesora víc než mimořádně zaujalo a vytrhlo i z kontextu. Pečlivě si jej přezkouší sem i tam a když zjistí, že zajímavé myšlenky jsou podloženy i hluboce hlubokými znalostmi, zasadí se o to, aby Carl Linné získal konečně královské stipendium a honorované místo ve zbytcích uppsalské botanické zahrady.

Systém studia na univerzitě byl tehdy v Uppsale velice volný až anarchisticky nemravný. Většina profesorského sboru se věnovala svému bádání a soukromým bohatším žákům, pedagogické povinnosti zčásti přelévali na své asistenty a dobrovolníky pomocníky. Studenti byli ve veliké míře odkázáni na samizdat. Linné byl s tímto systémem srozuměn a nestěžoval si na nic.

Stipendium, plat v botanické zahradě, kondice i výuka tří Rudbeckových synů mu zajistily finanční nezávislost na rodině, a i když příjmy nepokrývaly veškeré výdaje, nebo jen to zcela nejnutnější, mohl si občas dovolit i menší průzkumnickou cestu, na které shromažďoval podklady pro svoje pohnutky. S radostí proto přijal i nabídku uppsalské vědecké společnosti k uspořádání výzkumné cesty do Laponska. Laponsko bylo tehdy zemí s mnoha bílými pláněmi, snad tomu rozumíte, protože o životě zdejších usedlíků i o uchycených rostlinách a živočichů, kteří se tu beztak bezstarostně pasou, kolovalo po Švédsku mnoho podivuhodných drbů. O výpravě se již zdlouhavě hovořilo nějaký ten pátek, ale zatím se prostě nenašel takový badatel, který by splňoval racionální požadavky společnosti: Musel být mladý a zvídavý, bystrý a zdravý, rodilý Švéd, lékař, musel být svobodný i bez alimentů na levobočky, aby se nebál udělat ze svých dětí sirotky, musel být i zdařile nezávislý, aby neměl strach o své místo, musel uměl dobře kreslit jako Karel Gott, když namáčí do barvy štětec… Jak je vidět, společnost toho nepožadovala poskrovnu na jednu hlavu pomazanou, zvláště za to, co sama mohla poskytnout. Ovšemže nebylo vůbec zaručeno, že se vyslaný vědec vrátí z výpravy živ a zdráv.

Linné však neváhal ani okamžik. Takovou příležitost již nemusí podruhé dostat. Získá unikátní poznatky, které jsou jinak nedostupné. A tak se 12. května 1732 vydal na cestu. Čtyři měsíce putoval po nehostinném zamrzlém severu, došel pěšky až k Severnímu cípu moře. Zajímal se o rostliny, složení hornin i o zvyky zdejších obyvatel. V září je již zpět v Uppsale a o rok později publikuje první zprávu o své výpravě za poznáním.

Briskně se blíží konec jeho studijních útrap. Ale na rozdíl od spolužáků se nemusí pitvořit a ničeho obávat. Prakticky sám vede katedru za profesora Rudbecka, přednáší až se mu od huby kouří znalost, zkouší to uvést do praxe, zkouší znalosti studentů, zkouší publikovat první elaboráty. Celá univerzita o tom ví. A dosud to nikomu nevadilo. Náhle však nastává moment dobře mířeného úderu, ostrá rána od pitoreskního zjevu jen zdánlivě podobného Švédské variaci na Antona Špelce ostrostřelce, tedy žádná to chvályhodná ikona, abych si upřesnil nějaký ten hustější a skálopevnější nabytý dojem.

„Jak je u nás možné to, že pan Linné v klidu suverénně přednáší? Má snad již hotov univerzitní diplom a rigorózní zkoušky k tomu?“ Akademicky vychytralý senát je dost neúprosný. Žaloba doktora Rosena, muže blbce, který se již tak dlouho netrpělivě třese na to, aby Rudbeck uvolnil laskavě svou funkci, je formálně jakž takž oprávněná. V Uppsale přece nesmí přednášet nikdo, kdo se nemůže prokázat atestací složenou podle (podle, podle) zdejších zvyklostí na zahraniční univerzitě, nejlépe v Holandsku. Všichni pochopitelně vědí, že Linné je renomovaným specialistou i přes svůj mladý věk, a že ani nemá dostatek prostředků, které by mu cestu do zahraničí umožnily vbrzku prosadit. Výsledek jednání to však neovlivní. Přednášet nám tu nebude a basta.

Linnému při odchodu z jednací zasedačky povolily dostatečně tradičně vycepované nervy. Tasí kord a vrhá se na žárlivého soka. Naštěstí bylo kolem incidentu dostatek rukou, které mu v nerozvážném činu nervů zabránily. Skandál se podařilo ututlat, výsledek však nikdo zlepšit nemohl.

FALUNSKÉ ROZCESTÍ

Linné se musí rozhodnout. Ukončil školu, může si tedy zařídit ordinaci, usadit se na venkově a do smrti už setrvat jen ve všeobecné úctě a vážnosti. Ale po takové dráze přece nikdy netoužil. Co by se pak stalo s jeho vědeckou prací, která se rozrůstá den za dnem. Má zůstat uložena na dně některé ze zásuvek psacího stolečku prostři se, kde bude vypisovat složité recepisy na lhaní a na hraní a na kloktadla a vážně na mazání?

Přijímá pozvání jednoho ze svých nadaných a stejně pilných žáků, aby strávil vánoční svátky u jeho rodičů ve Falunu. Se společností podobných nezáludných nadšenců se vydává na průzkumné výpravy do okolí, přednáší mineralogii. Souhlasí s tím, že bude studentovi dělat právoplatného společníka na cestě do zahraničí. Třeba se tu vyskytne možnost, jak splnit onen tvrdošíjně stojící si požadavek uppsalské univerzity.

Těsně před odjezdem se seznamuje s dcerami místního felčara Moræse. Osmnáctiletá Sára Elisabeth splňuje jeho představy o budoucí právoplatné praktické hlavně manželce, a protože ani dívka ani otec její nesdílejí jiné přání, slovo dalo slovo a slaví se tu bujaře už 18. února 1734 zásnuby par excellence. Je také nasnadě zmínit, že budoucí tchán na chystanou cestu přispěje s groši a super grešlemi tvrdé měny. Linné opouští Švédsko a vydává se skrz Dánsko a Německo do Holandska. V Harderwijku se chce podrobit předepsaným rigorózním hrůzám, pardon, zkouškám.

HOLANDSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Disertační práce, kterou si vzal Linné s sebou, pojednávala o střídavé zimnici, co jiného u Švéda krom chlastu? Její obsah zkoušející profesory uspokojil náramně, stejně jako odpovědi na zkoumavé ústní otázky při zkoušce intelektu, která byla zasvěcena příčinám a léčení žloutenky. Po krátkém výskytu v zemi byl Linné prohlášen doktorem medicíny.

Domů se však zatím nežene zběsile. Otevřel se tu totiž před ním netušený svět rostlin, které dovážejí zámořské lodě ze svých cest. Nikdo v Evropě je zatím nepopsal a nepojmenoval.

Místní přírodovědci si zájmu mladého lékaře brzy všimli a sledují jej s pochopením i nelíčeným obdivem. I oni nezřídka cítí, že používaná pojmenování jsou tak nepraktická a dělení rostlin horko těžko těžkopádné a chaotické. Mladý Švéd pronikavého rozumu nabízí nový systém, logický, pečlivý, přehledný, pochopitelný, přínosný a páté pé? Přímočarý.

V Leydenu dosáhl prvního úspěchu. Jeho novátorská práce, Systema Naturæ, zárodek jeho pozdějšího vědeckého třídění skladby z rostlinek, živočichů i minerálů, zaujala zdejší vědce natolik, že prosadili její vydání. Útlý svazek o šestnácti stranách zapůsobil jako nálož. Má nebo nemá ten muž pravdu? Krátké a výstižné popisy všech dosud známých organismů (i těch micro větších), radikální zásah do zavedené praxe mnohomluvných zavádějících popisků, které raději nahrazuje binomickou nomenklaturou, das heißt zavedením dvojslovných jmen, si získává stále větší počet příznivců na svou stranu. Botanika bude brzy pochopitelná i pro naprosté laiky, a doposud se tu nemohli shodnout ani odborníci na slovo vážení.

Jedna jediná rostlina měla často několik dlouhých jmen, v každé zemi se často názvosloví tvořilo znovu. Obyčejný rybíz museli odborníci odborně hledat pod názvem Grossuaria Multiplici acino sen non spinose hortenssis rubra sen Ribes oficinarum čili grosse ária čili lépe meruzalka s bohatým hrozínkem čili beztrnná věc zahradní červená čili lékárnický rybízek nebo Ribes domestica fructa rubro minore tedy rybíz domácí s malou červenou kuličkou nekonfliktně jednou ročně nenáročně plodivou anebo dokonce Vitis Vinifera ribes silvestris dicta fructa rubra, réva zvaná lesní rybíz s malou červenou kuličkou nenáročně jednou ročně plodivou. No a Linné logicky všechny tyto jazykové hádanky odstranil jednou provždy lakonickým určením, které používáme dodnes – Ribes (rod) rubrum (druh).

Linné odjíždí do Amsterdamu na pozvání tamní vědecké společnosti a seznamuje se s bohatým amsterdamským purkmistrem Cliffordem, bývalým anglickým vyslancem v Holandsku. Jeho zahrada je proslavená pro mnohá potěšení oka a duše a Linné dostává lákavou nabídku; smí ji sesumírovat podle svého nového a zaručeného systému. Má po finančních starostech, může se vedle toho věnovat i další publikační činnosti. Píše Species plantarum, Druhy rostlin a Genera plantarum, Rody rostlin. Připravuje další spisy a nová doplněná vydání starých. Uprostřed práce jej zastihuje dopis z domova. Rodina jeho nevěsty věší hlavu a ztrácí tolik ceněnou trpělivost. Začíná uvažovat o jiném sňatku nejen z rozumu, ale i ze zdravotního hlediska.

Linné opouští Holandsko, přes Paříž a Belgii má namířeno co nejdříve se dostat domů.

ČEST A SLÁVA PŘICHÁZEJÍ NAPOSLED

Vavříny jeho vědeckých úspěchů však doma nikoho tuze nezajímaly. Univerzita pro něj prostě nemá místo, lékaře Linného nikdo raději ani nezná. Začíná od píky, ale odlesky evropského věhlasu přece jen zvolna pronikají i do zatuhlého primitivního Švédska. Je jmenován královským botanikem a když společně se šesti přáteli zakládá vědeckou charakterní společnost, je také zvolen jejím prvním prezidentem a nezřídka i precizním představitelem.

Upravuje se i jeho finanční situace a tak se může roku 1739 konečně oženit. V roce 1740 umírá kamarád profesor Rudbeck, ale na uvolněné místo usedá jeho dávný tchoř doktor Rosen. Teprve o rok později může Linné opustit stockholmskou praxi a přestěhovat se s chutí do díla do Uppsaly. Tentokrát tu mají místo i pro něho. Stává se profesorem na katedře medicíny, mladé stromky je vždy zapotřebí kvalitně vzdělávat. Dávní nepřátelé vyhlašují po několika týdnech mír jako u divochů indiánů. K oboustranné spokojenosti si vyměňují katedry a na katedře botaniky pak Linné prožije dalších pětatřicet let svého života.

Dosáhl smělého cíle, ke kterému měl namířeno od počátku svých studií. Jeho práce je postupně uznávána po celé planetce snů a přání a stížností a konfliktů. Co na tom, že jeho spisy papež trouba prohlásil za kacířské a ve Vatikánu odsoudil ke spálení, Autodafé, atto di fede. Ještě přijde doba, kdy si je bude sám muset prostudovat briskně a kvalitně.

Ale i Linné, jako hluboce věřící Švédský machr a ve víře vychovaný vědec kamarád s opatrností, musel často pro své náboženské přesvědčení konat ústupky vědecké pravdě. Jenže: jeho uměle vybudovaná soustava vychází z toho, že počet rostlinných tříd a sektorů je neměnný, hluboce jako mělce. Ale jako pozorný a vnímavý znalec přírody s tím vědomě nemohl souhlasit. Hledá únikové skuliny ze sevření náboženskými dogmaty a nachází opravdu jedinou možnost. Příroda se vyvíjí, ale jen v mezích možností, které má dána od stvoření světa světem.

Církevní kruhy kroutí pochybovačně oči a zaslepené hlavy. Ale zoologická klasifikace člověka rozvíří nové vášně, také vztek. Jak si jen mohl troufnout zařadit pána tvorstva mezi zvířata! Linné se však nedá ničím odradit. No jedině snad, jestli ženská dostane velikou profesní funkci, dá se o ní libovolně prohlásit, že se z ní stalo a chová se jako velké zvíře, a jestli teda neslouží ve prospěch společnosti poctivě a velkoryse, tak se chová Kristepane jen jako s plísněmi okoralá zkyslá jogurtová fraška anebo vysloužilá baba jaga? Hahaha.

Hlásí se o slovo již první nemoci, pokouší se o vlastní léčebnou kúru blaha pomocí lesních jahod. Kupodivu – jahůdky účinkují fest. Dna ustupuje. Pacientův stav se lepší. Teprve o mnoho let později je v jahůdkách objevena kyselina salicylová.

Hrdě může převzít šlechtický predikát. Od roku 1761 se smí podepisovat von Linné a užívat i super krásný erb. Je na vrcholku svých přání. Může se odebrat na odpočinek. Na katedře jej zastoupí syn. Tradice nástupnictví v rodě se tu opakuje. Na rozdíl od svého otce se Carl Linné nedožil zklamání.

Ze svého letního sídla pečlivě dohlíží na další vývoj botaniky, uvědomuje si totiž nejlépe ze všech, že jeho systém, jakkoliv je propracovaný, bude v budoucnosti nahrazen jiným a ještě lepším. Přirozeným systémem. Už za jeho života se neosvědčilo mineralogické třídění, kterému přece jen vyhovovaly více jednoslovné názvy. I zoologické a botanické dělení (a štěpení) čekaly větší změny k lepšímu.

Pomáhá nezištně četným žákům, podporuje je i finančně, ačkoliv jej současníci považovali spíše za lakomce starou školu držgrešli. Velice chudé začátky jej poznamenaly na celičký život. To, co bylo prospěšné pro vědu, kterou celý život vroucně miloval jako melodie hebkého poznání, však nepovažoval za zbytečně vynaložené prachy.

V létě 1774 se mu ve skleníku náhle udělalo nevolno, zkolaboval a nemůže se zvednout ze židle, hej rup a nic. Ví, co se přihodilo, děsí se důsledků. Ze záchvatu mrtvičky se již nezotavil, nevzpamatoval, špatně se pohybuje, pohupuje i špatně píše. Paměť mu znatelně slábne. Na vánoce 1777 se jeho stav polepší, to díky číselným sedmám za sebou. Prožívá poslední okamžiky své slávy. Král mu posílá na několika vozech cenné dary milodary. Je mezi nimi mnoho zatím nepopsaných a nezařazených rostlin. Kolik práce ještě na něho čeká. Osud se však podmáznout nedá s úplatky. Carl Linné v lednu 1778 umírá a odchází na věčnost, RIP Carl.

http://orchideaklub.cz/?Botanici_a_orchideje:Benedikt_Rœzl

BENEDIKT RŒZL

☼   12.8.1824  Horoměřice   ۞  14.10.1885  Praha stověžatá 

Počastovali ho přívlastkem lovec orchidejí, nikoliv mafián všech nadějí, a když vydechl naposledy, postavili mu jeho obdivovatelé po třinácti letech střádání z úspor pomníček. Je umístěn na Karlově náměstí v Praze, v blízkosti legendami opředeného Faustova domu. Lidé, kteří přicházejí do těch končin, toho obvykle vědí o faustovských pověstech mnohem víc, než o reálném životě a práci postavy, zvěčněné zde na očích do kamene. A přece to byl život neobyčejný a určitě lákavější než smyšlenky o neexistujícím pražském Faustovi. Vosmíkova a Zoulova skulptura z roku 1898 vám představuje pro rok 2017 objevitele rostlinného světa s orchidejí v ruce, a nechybí na ní ani představitel bravurních naostřených indiánů, k nimž míval tento badatel přírodních věd velmi blízko. Právě jako oni k němu. Jmenoval se Benedikt RŒZL.

*

Holandský botanik, který na sklonku léta roku 1852 navštívil Státní zahradnickou školu v belgickém Gentu, nešetřil slovy chvály. Byl neobyčejně nadšen rostlinným bohatstvím školní zahrady a nadmíru spokojen i se servisem svého mladšího průvodce. Benedikt ho udivoval. Svým mládím a  svými znalostmi. Představovali mu ho jako zástupce školy a správce školní zahrady, on však přeslechl jeho jméno. Když ovšem posléze procházeli kolem četných exotických exemplářů rostlin a mladík mu sypal z rukávu o každém z nich rozličné podrobnosti, Holanďan neotálel a zeptal se mladíka podruhé na jeho jméno.

„Rœzl,“ odpověděl mu stroze mladý správce. Potom však přece jen doplnil: „Benedikt Rœzl.“

„Vy jste absolventem zdejší školy?“ zeptal se ho opět nizozemský host.

„Ne, nejsem,“ odpověděl mu na pravou míru.

„A kde jste studoval?“ zajímal se dál zvídavý návštěvník.

„Nikde, pane profesore… Vyučil jsem se u svého otce zahradníkem…“

Ti dva spolu konverzovali francouzsky a snad proto se host mladíka opět zeptal:

„Vy ovšem nejste Francouz?“

„Ne, jsem zahradník a pocházím z Čech…“

Renomovaný botanik opět projevil svůj úžas. A Benedikt Rœzl se nad tím v duchu usmíval. Myslel si své, nehodlal se však Holanďanovi zmiňovat o tom, že se veškeré jeho školní vzdělání odbylo hrc prc těsnopisně v pětitřídce na venkovské škole. Nevyprávěl mu ani o rodných Horoměřicích u Prahy, kde před osmadvaceti lety – 12. srpna 1824 – přišel na svět v celé své slávě jako lev.

Nebylo mu ještě ani třináct let, když se začal u svého otce – zahradníka premonstrátského velkostatku – učit jeho řemeslu. Asi by k tomu musel také dodat, že už od samého počátku svých učednických let měl větší ambice než pouze opatrovat zámecký park a pěstovat zeleninu. Toužil poznat co nejvíce z tajemné říše květin. Proto, sotva v ruce držel výuční list, vydal se bez otálení za dalším poznáním.

Před tím, než ho osud zavedl do Gentu, pracoval v několika velkých zahradách. Nejdříve v Děčíně v zahradě hraběte Thuna, odkud pak odešel do předhůří Karpat v Haliči. Tam měl v Medyce své zahrady hrabě Pavlikovský, jimž kraloval vynikající odborník a navíc Čech Josef Blažek. Ten umožnil poznat mladému Rœzlovi nejen všechny rostliny obsáhlé Pavlikovského sbírky, ale nezištně ho zasvětil i do tajů jejich ošetřování a pečlivého pěstování. Navíc pomáhal svému krajanovi opatřovat knihy, z nichž Benedikt čerpal další vědomosti. Po třech tovaryšských letech pak Rœzl Medyci opustil, neboť se mu naskytla příležitost pracovat v zahradách Karla Hügela ve Vídni, které byly pověstné svými rozsáhlými sbírkami rostlin z celé planety. A mladý Benedikt Rœzl se ani v tomto prostředí neztratil, nebyl žádný zelenáč. Jeho životopisec Vojta Lev o tomto Rœzlově životním období kromě jiného uvedl:

„Svěřovali mu nejchoulostivější práce – množení vzácných cizokrajných rostlin. Překvapoval své nadřízené novými způsoby množení. Jeho objevy se osvědčily. U různých druhů se mu dařilo vypěstovat nové odrůdy. Přitom přišel na myšlenku pomáhat vzrůstu rostlin ozařováním umělým světlem. To byl tehdy vynález, jemuž se podivovali i význační vídeňští experti. Vyskytli se ovšem i pochybovači, ale zjevné úspěchy Benediktovy metody je umlčely. A ještě něčím udivoval Benedikt své okolí, ba celou Vídeň. Úžasnou pamětí. Pamatoval si do nejmenších detailů, co jednou zaslechl. Znal každou rostlinu v závodě a ještě mnoho jiných, nejen podle obecných jmen, ale též podle odborného výrazu – označení v latině. Dovedl přesně stanovit botanický druh jednotlivých rostlin podle květů i podle listů, ba i podle semínek… To ovšem nebylo samo sebou. Byl to výsledek usilovné píle, studií, čtení, podrobných výpisků z vědeckých publikací a hlavně opakování je matkou jeho moudrosti…

Nikdo se proto nedivil, že když si vídeňský botanik profesor Heller hledal společníka na vědeckou výpravu do Mexika, vybral si právě zvučného kolegu Rœzla. Přál si, aby se stal jeho asistentem…“

K výpravě tehdy nakonec nedošlo pro akutní nedostatek základního kapitálu. Mladý Rœzl byl velice rozhozen neúspěchem, zanevřel tak trochu na Vídeň a opustil prostor. Snad i proto, že ho v Telči lákala nabídka jiného vynikajícího zahradnického odborníka Doellera. Ten se věnoval především studiu a pěstování australské rostliny postrmince – Epecris. A Rœzla to rovněž zajímalo. Pracovali společně, Rœzl si při tom naspořil nemalou sumu stříbrných, kterou věnoval na své další sebevzdělání.

Tehdy se rozhodl, že se vypraví do belgického Gentu, kde měl Ludvík van Houtte věhlasné zahradnictví. V té době snad nejznámější v celé Evropě. S obtížemi, leč přece se podařilo získat Rœzlovi u van Houtteho působiště. A podobně jako ve Vídni, začal i v Gentu záhy udivovat svou nápaditostí a neúnavností. Šéf zahradnického komplexu si ho oblíbil a když potom bylo toto zahradnictví královským dekretem změněno ve státní zahradnickou školu a van Houtte jmenován jejím děkanem, navrhl Benedikta Rœzla za svého zástupce. Pro mnohé to bylo udivující, Houtte však věděl, co dělá, a Rœzla snáze prosadil.

Tohle všechno mohl tedy Benedikt Rœzl vyprávět nizozemskému botanikovi, ale upustil od toho. Raději opět zavedl řeč na samotné rostliny. Na takové, které školní zahradě v Gentu ještě chyběly, a on měl za lubem je pro ní v dohledné době zajistit.

Holanďan byl nejen zvídavý, nýbrž i extra zasvěceně sdílný. A tak potom ještě dlouho seděli a on vyprávěl Rœzlovi o své studijní cestě po Jávě. Tehdy poprvé slyšel mladý český zahradník o kopřivnaté rostlině ramii, která se latinsky nazývá Bœhmeria nivea. Profesor tvrdil, že je z ní možné získávat vlákna, která jsou podstatně delší a jemnější než vlákna bavlny a lze z nich tkát překrásné látky.

„Sám jsem se pokoušel pěstovat ramii u nás v Holandsku,“ končil tehdy botanik svůj výklad, „ale neúspěšně. V Evropě se jí zkrátka nedaří. Potřebuje zřejmě tropické klima…“

Tímto vyprávěním nasadil Holanďan českému zahradníkovi brouka do hlavy. Ten brouk měl podobu kopřivnaté cizokrajné rostliny ramie. A byla to právě ona, která začala ovlivňovat další běh života mladého Rœzla.

Už v následující sezóně se vzdal svého výhodného správcovského postavení ve státní zahradnické škole a vydal se do Rigy. Nezlákala ho tam však nabídka ředitele zahrad rodiny Wagnerových, to spíš možnost, že bude mít k dispozici vyzkoušet si pěstování ramií. Přesvědčil se však, že v Evropě se skutečně nebude dařit této tropické rostlině. A tak, když začaly přicházet van Houtteho žádosti i prosby, aby se ukázal zpátky v Gentu, rozloučil se s Rigou a vrátil se na svůj známý úřad do Belgie. Ani po návratu do Gentu se však nezbavil ramieovské vidiny. Po nejrůznějších konzultacích s odborníky dospěl k závěru, že nejpříhodnější klima pro pěstování této užitečné rostliny by mohlo být v Mexiku. A od té doby se veškeré jeho snažení upínalo k cestě za velkou louži.

Když odplouval do Ameriky, nebylo mu ještě ani třicet let. Nezamířil tehdy rovnou do Mexika, nýbrž do amerického New Orleans. Vezl si s sebou bedny sazenic kamélií, fuchsií, pelargonií i dalších rostlin. Jejich pěstováním a prodejem na americkém kontinentu si hodlal opatřit prostředky pro uskutečnění svých plánů s ramiemi. Leč na jihu Spojených států měli v té době jiné starosti, než byly jeho květiny dovezené z Evropy jedním zahradníkem. Přežívající otrokářský systém se nezadržitelně hroutil a jeho zastánci dělali všechno pro jeho utužení.

Benedikt Rœzl se svým zahradnickým snažením v New Orleans neuspěl. Jediné aktivum z tohoto pobytu bylo, že tam tehdy nalezl dobrého přítele v osobě Francouze Louise Chabého. Ti dva se dohodli, že společně odtáhnou do Mexika, kde se Chabé pokusí vybudovat krásný hostinec a Rœzl zahradnictví. Oba podniky se měly navzájem doplňovat subvencemi.

Nějaký čas se to oběma odvážlivcům skutečně dařilo. Usadili se při okraji hlavního města Mexika a jejich podnikání se začalo roztáčet na plné obrátky. Také v této zemi však vřelo revoluční hnutí odporu k bohatým a vyčůraným zrádcům národa. Od roku 1854 docházelo k ozbrojeným střetům mezi stoupenci diktátora Santa Ana a liberály. Za generálem stála katolická církev a armáda, za liberály početnější prostý lid. Rœzl i Chabé stranili těm, kteří bojovali za pokrok, uhodnete jak? A tak se jednoho dne stalo, že i oni se namočili do šarvátky s diktátorskými vojáky. V bitce to vyhráli, jenže tohle bylo Pyrrhovo vítězství. Oběma Evropanům hrozil zatykač a tak jim nezbylo nic jiného, než se z města ztratit.

Uchýlili se do přístavu Santecomapanu a začali opět gradovat od samého začátku. Chabé od píky s výčepem a Rœzl s pěstováním ramie. A právě tam, v místech poblíž Veracruzu, dosáhl český pěstitel svých prvních úspěšných výsledků s pro něj osudnou ramií. Nezůstal však pouze u pěstitelství, to by byl blbej tenhle Benedikt Rœzl. Ve spolupráci s konstruktéry se pokusil sestrojit tkací stroj na zpracování ramie. Tuto produkci však přerušila občanská válka. V té době se Rœzl zařadil k Juarezovým stoupencům a byl v jednom období dokonce organizátorem obrany santecomapanského přístavu. Přístavu, o jehož založení se předtím sám přičinil hbitě. Juarez mu dal tehdy k dispozici dvě stovky vojáků a Rœzl se stal velitelem přístavní obrany, jak mu sama jeho povaha lvíčka kázala. Maxmiliánovi spojenci Francouzi měli v úmyslu se právě vylodit a z lodí vynořit v Santecomapanu, Rœzlovým zásahem však strouhali jen samou mrkev. Ne proto, že by došlo mezi obránci přístavu a Francouzi vůbec k bojovému zásahu, pouze jen lišáckým výmyslem velitele Rœzla. Ten totiž rozhodl, aby u přístavní hráze položili obránci na vozová kola velká polena. Z dálky to vypadalo, jako by se jednalo o řadu kanónů. Francouzi, kteří z povzdálí sledovali přístav, usoudili, že je až příliš dobře přichystaný a „vyzbrojený“ a tak se o vylodění v těch místech ani nepokoušeli. Rœzlovým nápadem, který neměl s jeho profesí nic moc společného, tak bylo zabráněno, aby tento důležitý strategický bod nepadl do rukou diktátorských vojsk.

Ocenili Rœzlův důvtip po skončení občanských nepokojů a po zvolení Benita Juareze prezidentem. Český zahradník se stal ctěným občanem přístavního města Santecomapanu. A měl potom zelenou nejen pro pěstování, nýbrž i pro průmyslové zhodnocení zpracované ramie. Když testy prokázaly slibnou hodnotu nové tkaniny, nestačil Rœzl uspokojit všechny zájemce o tuto užitečnou rostlinu. Snažil se tedy alespoň přispět radami v odborných článcích o její další rozšiřování, předával aspoň nezištně své zkušenosti všem, kdo o pěstování ramie projevili zájem.

A potom v roce 1868 pozvala kubánská Akademie věd Benedikta Rœzla do Havany. Také tam totiž chtěli někteří plantážníci začít s pěstováním této rostliny a Rœzl jim v tom měl být oporou. Odcestoval na Kubu i s tkacím strojem, na němž chtěl demonstrovat kvalitu ramiových vláken.

Uskutečnil na Kubě celou řadu přednášek. Při čtvrté z nich utrpěl Rœzlův ramiový osud tragickou podobu. Stroj, na němž předváděl zpracování rostliny, zachytil jeho levou paži a rozmašíroval mu ji. Lékařům už potom nezbylo nic jiného než ji amputovat.

Když se Rœzlův zdravotní stav opět schopil natolik, že byl pěstitel připraven absolvovat delší cesty, vydal se nazpátek do rodných Čech. Nějaký týden se ještě doma zotavoval a zpamatovával ze ztráty jedné ruky, na počátku roku 1869 však už byl opět na cestách. Tehdy navštívil proslulé zahrady v Itálii, ve Švýcarsku i v Německu. Všude ho už v té době vítali jako uznávaného odborníka. A to měl Benedikt Rœzl své největší objevy z rostlinné říše před sebou.

Po ročním pobytu v Evropě se Benedikt Rœzl opět vydal za oceán. Nepřipouštěl si, že by paže, o jejíž část přišel, mohla zhatit jeho další životní plány. Už při svém pobytu v Mexiku byl totiž pevně přesvědčen vydat se do zemí Střední a Jižní Ameriky a poznat maximum z jejich rostlinné říše. Jeho touhou bylo získat pozoruhodné květiny Latinské Ameriky a pokusit se o jejich pěstování v Evropě. Měl na mysli především některé druhy lilií, kaktusů a orchidejí.

Po připlutí lodi u břehů Ameriky se však Rœzl hned nevydal k jihoamerickému kontinentu. Po několik měsíců prováděl své botanické výzkumy v nitru Skalistých hor. Toto území mělo ještě tehdy nesčetná rostlinná tajemství a Rœzl chtěl poodhalit aspoň některá z nich. To se mu také podařilo. Ve Skalistých horách objevil některé nové druhy lilií a další, do té doby četným odborníkům neznámé rostliny. Většinu z nich popsal a rostliny putovaly do Evropy. Traduje se, že Benedikt Rœzl léčil v té době Indiány z kmene Apačů a stal se přítelem jejich pověstného vůdce Geronima. Sám prý o tom nejednou vyprávěl, nikdy však o tom nic nenapsal. Ostatně jako o žádné ze svých objevitelských cest. Je to škoda, neboť Rœzl byl prý vynikajícím vypravěčem a jeho zážitky by nepochybně zajímaly kdekoho i dnes. Zůstala však po něm jen řada odborných článků, které publikoval v časopise Flora, jehož byl po návratu do vlasti spoluredaktorem.

Vraťme se však ještě do doby, kdy Benedikt Rœzl putoval zeměmi Latinské Ameriky. Po průzkumné výpravě ve Skalistých horách pobyl nějaký čas v Mexiku a v roce 1871 se vydal na jihoamerický kontinent. V pralesích Venezuely, Kolumbie, Ecuadoru a Peru sbíral bezmála čtyři roky hlízy i semena rostlin, objevoval jejich neznámé druhy světu a mnohé z nich odesílal evropským botanickým zahradám k dobru. O rozsahu této Rœzlovy objevitelské práce svědčí fakt, že dnes nese jeho jméno přes čtyřicet rostlin. Pěstitelé orchidejí znají například Cattleyu rœzlii, Odontoglosum rœzlii, Cypripedium rœzlii i další, botanici zase rostlinný rod Rœzlia z čeledi Melastomatecede a podobně. Z jihoamerického kontinentu tehdy putovalo do Evropy na 300 obrovitých nákladů, naplněných výhradně rostlinami, hlízami a semeny.

O Rœzlovi se říká, že se mu povedlo objevit na svazích mexické sopky Colimy i nesmírně vzácnou modrou orchidej. Získal prý její hlízu, vypěstovat se mu ji však nepodařilo. Možná, že je na tom i cosi pravdy, spíš se však jedná o legendu, vytvořenou autorskou fantazií Vojtěcha Lva, který vylíčil o Rœzlově životě dobrodružný román. Původně nesl název Velký lovec, v novém vydání se jmenuje Za modrou orchidejí.

I bez objevu modré orchideje je rozhodně Rœzlova badatelská aktivita obrovitá. A nebylo to pouze v oblasti rostlinné říše. Při svých výpravách po zemích jihoamerického kontinentu se Rœzl sblížil s mnoha původními indiánskými kmeny. Štědře je zásobil za jejich spolupráci při sbírání rostlinných hlíz suvenýry, zajímal se o jejich život a zvyky a nezištně jim pomáhal. Jediným jeho talismanem a vzpomínkou na tuto chvíli zůstaly rozličné předměty, které mu Indiáni věnovali za jeho obětavost. Některé z nich je možné dnes zahlédnout ve sbírkách pražského Náprstkova muzea. Mezi Indiány byl Benedikt Rœzl nazýván „don Benito – lovec bez pušky“.

V roce 1875 se potom vrátil Benedikt Rœzl do Čech. Usadil se na Smíchově v Praze a žil dál svým světem rostlin. V té době publikoval poutavé odborné čtení o jihoamerické flóře, předával své zkušenosti u nás i v zahraničí. Za jeho činnost se mu dostávalo i četných poct. Stal se čestným nebo dopisujícím členem mnoha vědeckých společností v Evropě i v zámoří, kubánská Akademie věd ho jmenovala svým čestným členem, v Rusku mu byl udělen za jeho objevitelské zásluhy Řád sv. Stanislava. A ve městě, v němž se mu podařilo vypěstovat první záhony jeho osudové ramie – v Santecomapanu – je dodnes po Benediktu Rœzlovi pojmenovaná nábřežní promenáda: Callé de don Benito.

Bylo mu jedenašedesát let, když v roce 1885 v Praze na Smíchově potkal smrt. Uzavřel se život bělocha, jehož touha po vědění, obdivuhodná houževnatost a statečnost přinesly lidstvu mnoho užitku. Jak už to v minulosti bývalo, byl Benedikt Rœzl více ceněn v cizině než doma. U nás byl znám pouze mezi odborníky. Širší veřejnost začala oceňovat jeho zásluhy vlastně až po jeho smrti. Vzpomínaný Rœzlův životopisec Vojtěch Lev o tom napsal tato slova:

„Tichý byl Rœzlův pobyt v Praze. Žil skoro neznám a mimo zahradnické kruhy téměř nepovšimnut. Teprve až jeho smrt vyburcovala Prahu a celou českou populaci z lhostejnosti. Uvědomila si svou povinnost a připravila Benediktu Rœzlovi slavný pohřeb, na jaký se nezapomíná. Zahradnické závody v celých Čechách zastavily práci a vyslaly do Prahy deputace. Za město Prahu se zúčastnili pohřbu členové obecního zastupitelstva a městské rady. Připojily se i české vědecké korporace a přední vlastenecké spolky. A když 16. října roku 1885 vyšel ze smíchovského kostela pohřební průvod směrem k Pruské bráně, aby tělo Benedikta Rœzla po velké pouti životem a světem mohlo být uloženo na hřbitově v Panenském Týnci do hrobu jeho rodičů, šel za rakví zástup tak početný, že takových pohřbů bylo do té doby v Praze jen málo. Jakoby Praha a lidé svou účastí na pohřbu chtěli odčinit velikou křivdu dřívější nevšímavosti…“