Už nezezlátnu s podzimem

v žlabu řeznickém

teď ležím

připravena na oběť

poslední a v pavučině

sítí mužů pavoučích

chvěji se

a ty mraky, co zakryly

mé oči, tak divně

tak bouřkově

tak jakoby

             - naposled

uteč, dokud můžeš

ty ženo smírná jen tak

            - napohled.

Ale zatím já, kdepak

peříčka si čechrám

na své vzdorné vizitce

a bílé botky sundávám

přibité kdysi

v studnách mých dní

na paty rozpraskané

všelijakými surovci.

Já dnes tančím

svůdně ďábelsky

v botkách rudých

které kroužkově stepují

samy od sebe

áách, tak svobodně.

Hřebíky z těch botek bílých

já dnes použiji

k ukřižování

všech nelásek.

No, a co na tom,

že z nich krev

ještě kape?

Je to snad vaše

krev? Vaše trápení?

Váš hněv?