- Ty, Aleno, potkal mě včera Pyskoř, dělal mi návrhy. Já už jsem ho dlouho neviděla. Spíše tušila. Vždy kolem čtvrté odpoledne zastavilo pár metrů od naší chalupy jeho auto, motor běžel, za chvilku se opět rozjelo. Když jsem ho spatřila, lekla jsem se.
- Proč? Vždyť o sobě tvrdí, že je urostlý, bohatý, jemný, citlivý a rozumný.
- Tak asi bohatý je, možná hodně, to by bylo dobré, ale to ostatní,..., zastavilo se ve mně všechno! Ksicht má z kořalek fialový až dočerna, z něj mu kouká trojitý nos, pořád jsem musela dávat oči stranou, abych se nemusela dívat do jeho vyvalených bulv. Ještě kousek a moh' by víčka přetahovat přes hlavu. Také jsem si všimla jeho chůze, to není krok, sun, krok, ale přískoky, rozběhne se, dá si rozkaz stát!, potom se opět rozběhne, div nezakopne,..., ale to bych možná přestála, v pokojíku bych zavřela oči, myslela na oblíbeného herce, i tu eiffelovku přežiji, on jede nahoru, já si dole v kavárně dávám kávu se šlehačkou,..., ale co mě nejvíce štve, zaráží, brání, limituje, omezuje, brání v rozletu a rozvoji osobnosti, je to, že bych měla doma blázna.
|
