Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 24.3.
Gabriel
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ať žije Clifton
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 15.2. (12:19:37)

OTA PAVEL: CYKLISTA Z JIŽNÍCH ČECH

 

1

 

Téměř na konci konvoje jede osamocený cyklista. Čepička hluboko do čela, dlouhé ruce, čapí nohy. Netočí pedály jako jindy, a dokonce jako by nepatřil k těm vepředu, co tudy pospíchali před ním. Pro něho vlastně závod skončil, brzy sleze z kola a vzdá. Ví, bude to výhra těch, kteří tvrdili, že na Kubra není spoleh. Nemůže si pomoci, uvnitř ho cosi drásá a prostupuje od prsou dolů. Neexistuje pro něho jarní pohoda slunce a ani předjíždějící doprovodná vozidla. Ještě několikrát se snaží zrychlit, ale vždy upadne do prohlubující se apatie. Šlape zas pomalu a musí myslet na všechno, co tomuto dni předcházelo.

 

Nejde to, a přitom měl ohromný trénink z jižních Čech. Jezdil pracovat z Milevska do Budějovic, bral to často oklikami, dělalo to každý den tam a zpátky kolem sto padesáti kilometrů. Na jaře vyjížděl brzy, slunce vycházelo a kreslilo jeho mohutný pohyblivý stín na zarosenou louku, kolem hlavy vytvářelo v té výjimečnosti chvíle jakousi stříbrnou svatozář. Podle stínu si upravil posez, jel správně ohnut a nohy pracovaly ekonomicky. Byla to náramná krása, louka a cvrčkové se teprve probouzeli, nikde ani živáčka, šlapal tu sám uprostřed rybníků, zarosených luk a lesů. Znal už pocit nekonečného prostoru od moře, a jedině tady na jihu Čech cítil podobnou volnost a ohromnou klenbu modrého nebe. Zpočátku jezdil lehce, šetřil se, měl před sebou mnoho kilometrů. Pak zrychlil, v Písku už šlapal naplno. V Protivíně čekával u šraňků nádraží Vejvoda. Občas mu zvedl šraňky, zavřené pro auta, a stihl prohodit nějakou větu jako: „Dnes máš pěkně, Honzíku,“ anebo: „Dnes máš zimu, Honzíku.“ Ale nikdy neříkal jako většina lidí: „Proč se na tu dřinu nevykašleš?!“ Ve Vodňanech měl občerstvovací zastávku u pekaře. Zpočátku v krámě platil, ale pekař prohlašoval čím dál častěji: „Zaplatíš až příště.“ Později mu dával rohlíky za okno, aby nemusel slézat z kola. Přibrzdil, nastrkal je za bundu a šlapal dál. Z Vodňan do Budějovic už jel „na plné pecky“, počítal si při spurtech na stromech: „Jednadvacet! Dvaadvacet!“, kolem třetího stromu to už jen zahučelo. Do Budějovic přijížděl zalitý potem. Jezdil podle kostelních a radničních hodin, na hodinky neměl našetřeno. Vůbec mu nezbývaly finance na hodně potřebných věcí, kolo a součástky pohltily hromadu peněz, místo vzdušného svetru, jak ho doporučovali Francouzi, nosil děravou teplákovou bundu. Na zpáteční cestě šlapal často bez jídla, několikrát dostal z hladu žaket. To cítil kolem žaludku slabost, neklamné znamení, že žaket přijde, kolo se počalo kývat ze strany na stranu cik–cak. Spadl, odpočíval ve škarpě, pak vylezl do obilí a žmoulal si do úst zrna dozrávající pšenice. Když se trochu sebral, pokračoval v jízdě, jel dál a dál jako v pohádce o Honzovi, který překonal všechny nástrahy jen s trochou sebevědomí. Překážek se vršila celá kupa, zvlášť od doby, kdy mu fašouni popravili tátu v Buchenwaldu. S bráškou Václavem a s maminkou byli na všechno sami, obcházel mlýny a sháněl mouku, na lýtkách mu vyvstala srdíčka, zárodky budoucích křečových žil. Po válce máma na syny nestačila, měli v lesích své ranče volnosti a vlastnili válečné trofeje, opravdové pistole a náboje. I později byl tím střílením na zlověstný terč tak trochu posedlý, v pelotonu pouštěl řidítka a střílel po spolujezdcích z pomyslných pistolí. Ty klukoviny mu někteří trenéři nemohli zapomenout. Ale nakonec je rozhodující, kdo toho umí víc, a on toho uměl s Janem Veselým a Vlastou Růžičkou bez přehánění nejvíc. Kácel stromy, aby mu zesílily ruce. Přicházel do soustředění a měl v nohách dlouhé jihočeské spanilé jízdy, jeden rok dokonce najezdil úctyhodně skoro třicet tisíc kilometrů. Byl tak dobrý, že častokrát samojediný unikal pelotonu. Na závodě Kolem Slovenska ujížděl po několik etap výborným Italům, ti použili nakonec dopingu, aby ho vůbec porazili. V Závodě míru unikl s mistrem světa Schurem. Schur nevěřil v úspěch, a tak Kubr šlapal desítky kilometrů sám, vítězně až do Brna. Občas jezdil jen pro radost a uvolnění v krasojízdě. Zatímco jezdci v pelotonu to tempo mastili naplno, slezl provokativně z kola a šel si koupit do krámu housky, potom je dohonil. Kdekdo mu předpovídal úžasnou budoucnost; belgický trenér Næsens dokonce titul mistra světa. Ale zatím se nejlepším ve světě nestal, byl příliš naivní a tuze mlád, mnoho příležitostí nechával proklouznout pod chodidly na pedálech při silničním provozu. Spoléhal na zítřek. Chybělo mu také více závodů a dobré trenérské vedení. V soustředění potřeboval namáhavější samostatný trénink, ale trenéři mu ho většinou nepovolili.

 

A dneska jako by bylo pozdě, cosi mu napovídá, že je nenávratně pozdě. Pátou etapu jede takhle na konci, na prsou leží neznámý balvan.

 

Na téže silnici šlape ještě jeden cyklista. I on je vysoký, jenže prořídlé slámové vlasy a vrásky kolem očí a na čele napovídají, že u něho třicítka života minula. Mnohonásobný vítěz etap, populární a legendární Jan Veselý přijíždí do cílů taky mezi posledními. Na stadión vjíždí se sklopenou hlavou. Je to pro něho nesmírně těžké, vždyť dříve ho nosili v cíli s velkou pompou na ramenou.

 

Už nemůže, raději vzdá. Sleze na trati z kola, kolo zastaví také Jan Kubr.

 

 

2

 

„Pro tebe práci nemáme,“ řeknou Kubrovi v zaměstnání.

 

„Vzdal jsi, zradil jsi. Jestli chceš, tady je krumpáč a lopata,“ odpovědí mu na Orlické přehradě na otázku, zda může jezdit s nákladním autem. Zaboří krumpáč do země, vyhazuje lopatu za lopatou a potápí se do hloubky hlíny a bolestného zapomnění. Dva roky, stejně jako chrabrý učenec cyklistiky v praxi Jan Veselý, nesmí na start žádného závodu, je zbaven titulu mistra sportu. Je to, jako bychom zakázali školákovi Einsteinovi chodit dva roky do školy a musel by prožívat scifi jako kůl v plotě.

 

Jan Kubr však není zvyklý na žádné průměry, a tak i u krumpáče a lopaty se stává brzy rekordmanem. Po lopatě nákladní auto, po náklaďáku láska příštích let, veliký žlutomodrý autojeřáb s honosným nápisem „Vodní dílo Orlík“. Stovky naložených a přendaných tun násobí nedělní prací v zemědělských družstvech: Lašovice, Podboří, Klenovice, Zahrádka, Březí. Všude uznávají žlutomodrou stojedenáctku a jejího vytáhlého šoféra s veselým a vzdorovitě výmluvným klukovským pohledem. V té době se žení s Jiřinou. Šetří na nábytek, prodá kolo. Na dlouhých nočních jízdách se chce za volantem tolik spát, začne kouřit nikotinovou past, záchranu.

 

Ale někde v místě, kde je v mozku a srdci evidován CIT, zůstává u něho stále zapsáno velikými písmeny: KOLO.

Uplyne první rok trestu, nápis KOLO v něm nabývá na intenzitě.

Jakmile potká cyklistu, zastaví autojeřáb a vzdává tak poctu lidským plícím, nohám člověka a lehkému krásnému stroji, podobnému vodní vážce. Na jihu Čech křižuje s autojeřábem silnice a každá ho nutí ke vzpomínce. Na tomto úseku dvakrát píchl. Tehdy opouštěl za deště nízko ležící Budějovice, vjížděl do kopců promoklý až na kost, všechno na něm tuhlo. Už neměl rezervní galusku, utíkal s kolem na rameni od vesnice k vesnici. Potom nemohl, zůstal stát chvíli a mráz ho neenergicky spaloval. Zarazil u něho řidič s autobusem, vezl dělníky z odpolední šichty:

„Polez nahoru!“

„Jenže nemám žádné peníze!“

Vytáhli ho nahoru i s kolem a otevřeli kapotu, aby na něho šlo teplo.

V písecké nemocnici si poležel dvakrát s tělem namrzlým ze zemních tréninků.

 

Při jízdě z práce projížděl Vodňany už za tmy, kluci pokuřující u kašny mu dali na silnici kostku; bude to náramně k smíchu, až tady ten blázínek hodí tlamu. Jezdil tu zatáčku za náměstím pokaždé stejně daleko od chodníku, na tu kostku najel v plné rychlosti, a jak cyklisté říkají, „rozbil se na maděru“. Ale většinou mu lidé z jižních Čech fandili. V poslední době mu dokonce vyčítali, proč už znovu nejezdí na kole. František Anděl z JZD Podboří prohlašoval, že autojeřábníků mohou mít jižní Čechy sto, ale pořádného cyklistu měly dosud jen jednoho.

 

Přestával kouřit a běhal celé kilometry z ubytoven na Orlík, a po práci zase zpátky. Pak jednoho dne si řekl Jiřině o peníze našetřené na nábytek. Odjel do Prahy na motocyklu a přivezl si na zádech nejkrásnější kolo, jaké kdy spatřil. Každá cyklistická země měla na něm ty nejlepší díly. Francouzi kostru a ráfky. Italové galusky a přehazovačku Campagnollo. Angličané sedlo Brooks. Svolával kdekoho, aby se šel na kolo podívat: „To je kolo, co?!“ Večer si lehli s Jiřinou do postele, drželi se kolem krku a dívali se na kolo, stojící na koberci před pelestí. Vyprávěl o každém komponentu a nevěděl, že Jiřina má v očích slzy; peníze na nábytek byly skoro všechny fuč a cyklistika zas postoupila na první důležitost v domě.

 

Zahájil trénink. Brzy si opět věřil. Nesměl dosud závodit, a tak přijel na krajský přebor s fotoaparátem. Předjel do kopce všechny závodníky, na kopci slezl z kola, vyfotografoval je, pak se znovu rozjel a předhonil je. Na kole opět přeskočil ležícího člověka, a to nedokázal v celých Čechách nikdo.

 

Na silvestrovské zábavě v Milevsku mu muzikanti na přelomu let vytroubili o půlnoci sólo. Jižní Čechy mají zase svého závodníka.

Dva roky uplynuly, může na start.

 

 

3

 

Stojí na startu mistrovského přeboru v Jihlavě, s nikým se nebaví, mračí se jako bůh pomsty. Cyklisté, s nimiž jezdíval dřív, vyrazili už před deseti minutami. Sekce rozhodla, že smí startovat jen ve druhé třídě, první třídu si prý musí vyjezdit.

 

Po startu druhé třídy jde hned do čela. Za ním se vytvoří chumáč cyklistů. Ale „král pedálů“ je dnes nemilosrdný. Tentokrát žádná legrace, úsměvy, hovory. Nechává za sebou jednoho za druhým, utrhává je, jako se trhají nepotřebné listy z kalendáře. Brzy jede sám a dotahuje opozdilce první třídy.

 

Hřbet má ohnutý víc než jindy, rty rozpraskané od žízně. Každým šlápnutím zmenšuje desetimetrový náskok prvotřídních. Téměř všechna auta našeho konvoje sledují jeho fantastickou jízdu. Sedmilitrové plíce pracují naplno, silnice dnes patří jen jemu, všechno ostatní ustupuje do pozadí. Předhoní celé pole závodníků kromě čtyř, kdyby byl cíl jen o kus dál, předjel by je všechny.

 

Zase napilno trénuje. Ale při takovém tréninku nemůže tak namáhavě pracovat. Vrací se z Orlíku do mateřského závodu Motor v Českých Budějovicích. Znamená to práci bezpečnostního referenta, jen něco přes tisíc korun měsíčně, mizerný byt v podnájmu. Obědvá a večeří po automatech, a to nestačí, raději znovu jezdí dlouhé túry do Milevska. Velká přestávka je znát. Otečou mu ruce a cyklistickou hantýrkou řečeno má „zadek na mraky“. Jiřina mu při startu z domova dává na sedlo pro změkčení polštářek.

 

Na závodech teď většinou vítězí, objevuje se u něho dříve nevídaná taktika. Dozrál, má přehled, ví, kdy se vydat do stíhání a kdy frnknout. Vyhrává už podruhé závod Praha–Karlovy Vary–Praha; je navržen na etapový závod kolem Egypta.

 

Cosi mu však říká, že nepojede, a že už nebude nikdy závodit.

„Maminko, jsem smolař. Nepojedu, o stovku, že nepojedu.“

Vrací se z lékařské prohlídky a má v očích slzy:

„Mami, tu stovku jsem vyhrál. Našli mi na plících flek.“

 

 

4

 

Veliké tmavé místo na sedmilitrových plicích nemizí ani po týdnech léčby na tuberkulózním oddělení v Českých Budějovicích. Polyká stovky pilulek PAS, INH, tělo má rozpíchané od samých injekcí. Lékaři Tomečka, Toušek jsou bezmocní. Stejně se vede po měsíce i nejlepším pražským lékařům. Nikdo nedokáže určit, co tmavé místo vlastně znamená. Shodují se jenom v tom, že jde o starou nemoc; byl zřejmě nemocen už v době, kdy vzdal Závod míru. Jediná jistota je otevřít tělo a prokletou skvrnu vyříznout. Odmítá, málo toho v životě získal a nyní nechce zmenšit své jediné bohatství, veliké plíce. Pomýšlí na to, že ukončí všechno naráz sám a odejde ze světa. Primář Tomečka mu předepisuje lék poslední: KOLO, psychologie, radostně do toho umírání. Vždyť v životě je dobré mít svůj vlastní žebříček naděje, kterého se člověk zachytne a stoupá po něm vzhůru.

 

Bere si to krásné kolo do nemocnice a vydává se na krátké kondiční projížďky. Už vylezl první příčky, píše do Prahy Janu Veselému, který je rodák z Plástovic, z vesničky kousek od Budějovic: „Snad s tebou ještě někdy vyjedu na kopec Kameňák, až bude slunko svítit.“

 

Opět pozoruje z kola jižní Čechy, louky plné pampelišek a svůj stín, běžící podél silnice. Na závody nesmí, od lékařů má povolen jen lehký trénink. Překračuje ten trénink, vědomě si přidává zátěž. Kupuje galusky, pedály, ráfky. Znovu rozseká kolo, nemá peníze na náhradní díly a jezdí na dámském kole Jiřiny (dneska oslavují svátek Jiřiny jako Annie Londonderry, první dáma přemožitelka cyklosvěta, žádná špína jako nejedna zemdlená diplomová specialistka v dresu tuposti a ubohých cigaret bez energie, chachá).

 

Pak jednoho dne doma oznámí:

„To moje kolo jsem prodal.“

Prodal tedy nejkrásnější kolo, jaké kdy měl, a jde zas pracovat s autojeřábem. S cyklistikou je už nadobro konec.

 

 

5

 

A přesto začal s cyklistikou novou fázi.

Přihlásil se do Prahy na tříletou trenérskou školu. Našel v sobě stejnou vůli jako v době velikých tréninků a závodů. Stal se nejlepším žákem celé školy, přitom celá tři léta pomáhal s autojeřábem stavět jižní Čechy, měl ženu, dítě a navíc trénoval mladé cyklisty.

 

Sledovali jsme z doprovodného vozidla jejich trénink na silnici z Vodňan do Českých Budějovic. Řídil motocykl a měl kolem sebe své chlapce. Jeli tou známou silnicí, po které šlapal kdysi sám. Mezi lipami zapadalo slunce, nad loukami křičeli rackové a na komínech postávali čápi a nikdo tehdy neřešil Babišovo ani hašišovo čapí doupě eet neřesti.

 

 

Jan Kubr (* 6. srpna 1934, Krásný Dvůr) zvaný Clifton je bývalý český cyklista.

Narodil se v Krásném Dvoře, po Mnichově se jeho rodina přestěhovala do Milevska. Jeho prvním trenérem byl legendární „baron na kole“ Christian Battaglia. Závodil za Spartak České Budějovice, byl výborný vrchař, jeho slabinou byly hromadné dojezdy. Nedisciplinovanost a zdravotní problémy mu neumožnily plně rozvinout jeho talent. Byl členem družstva, které vyhrálo Závod míru v letech 1954 a 1955. V roce 1957 vzdal pro nemoc ve třetí etapě Závodu míru spolu s Janem Veselým. Oba byli obviněni z politické provokace a vyřazeni z reprezentace. Kubr se pak živil jako závozník na stavbě Orlické přehrady. V té době se ho zastal spisovatel Ota Pavel; po dvou letech byl Kubr omilostněn a vrátil se k závodění, ale lékaři mu při jedné prohlídce našli kavernu na plicích a zakázali mu jakýkoli sport. Stal se pak trenérem Rudé hvězdy Plzeň, jeho odchovanci byli Antonín Bartoníček, Jiří Háva a další.

 



OTA PAVEL: KDYŽ TI TO NEJEDE

 

Chodím za ním, když je mu zle, anebo taky mně. Jezdili jsme spolu na náklaďáku, dělal jsem mu několik dní závozníka, nakládali jsme cihly a pak jsme leželi zpocení v trávě a klábosili o něčem.

 

Je mi s ním fajn, rád vykládá, nic nepředstírá a nelže, zdá se mi, jako bych četl poutavou, dosud nenapsanou knihu. 

 

* 

 

„Nepředpokládal jsem, že budu v tom desátým ročníku moc dobrej, ale taky jsem netušil, že budu v takovým srabu. Předtím jsem víc jak rok pořádně netrénoval, chtěl jsem toho ježdění nechat, byl jsem už starej, měl jsem za sebou skoro dvacet let závodů. Navíc mi nastydly ledviny, bolela mě záda, ale nemohl jsem odstoupit, řekli by – ten se vymlouvá. Nechal jsem se vlastně ke startu přemluvit. Říkali: „Bude to fajnový, Honzíku, zakončíš svou kariéru nádherně v jubilejním ročníku.“ Byla to chyba jejich, a hlavně moje, já totiž neuměl nikdy říct ne, to až zkušenosti mě naučily nesmysly odříci zhurta. Přípravný tábor ve Vranově před Závodem míru už nemohl situaci zachránit.

 

Hned v první etapě z Prahy do Brna to vyhlíželo na hezkej průšvih. Začal jsem putovat vzadu s Maďary a Finy. Ale uvažoval jsem: ROZJEDU TO! VŠECHNO DOBŘE DOPADNE! Do Brna jsem přijel dvaasedmdesátej, slezu z kola, a lidí se ke mně cpe jak v dobách, kdy mi to jezdilo. A pak jsem teprve pochopil:

 

„Jeníku, tys měl ale smůlu. Tolikrát píchnout.“ 

 

Hlasatelé na stadiónu nevěřili, že bych mohl tak mizerně jet, a namluvili divákům, že jsem měl na trati několik defektů. Chtěl jsem odporovat: Lidi, neblázněte, koukněte se, vždyť jsem nepích ani jednou! – ale pak jsem mávl rukou. Snad to bude k něčemu dobrý. SNAD SE TO ROZJEDE. ZÍTRA. Druhý den jsem makal víc, než když jsem vyhrál celý Závod míru. Jenže zase jsem zajel blbý čas. Ale furt jsem se nevzdával. Říkal jsem si: DO PRAHY MUSÍM! ZABER! A různý takový povzbuzovačky, který si člověk namlouvá, když je v bryndě. Vydržel jsem s pelotonem až do Dobříše, teprve tam mě utrhli. V Praze jsem mockrát vyhrál, a teď jsem přijel třiasedmdesátej. Jen Kubr ze sebe vyždímal úplně všecko a zajel tu třetí etapu na neštěstí dobře. 

 

A v tý čtvrtý etapě, v tý jsem pochopil víc než za celejch dvacet let svýho předešlýho závodění.

 

Foukal silnej a studenej protivítr, prostě učiněný Grónsko. Motal jsem se na konci s Kubrem. Kubr už zase zvadnul a jel pomalu, byl na tom asi jako já, operovali mu už předtím křečové žíly, krev v nohách nemohla tak dobře kolovat, navíc si stěžoval na nějaké bolesti na prsou; doktoři ho nejspíš vůbec neměli pouštět ke startu. Byli jsme smutná dvojice. Až do tý doby jsem měl morálku, ale najednou jsem měl toho přemáhání dost. Funkcionáři v osmičkách tatrách už poznali, že jim a sobě tentokrát žádnou slávu neprokážu, a jak jezdili kolem, probodávali mě pohledy. UŽ MĚ POHŘBILI. Do tý chvíle za mnou nepřišel ani jedinej, aby se zeptal, proč mi to nejede, anebo se mě nějak snažil povzbudit – vždyť proto tam snad měli fungovat. Možná že by to nepomohlo, ale člověk by viděl aspoň trochu zájem. Tím by se snad měl lišit socialistickej sport od kapitalistickýho, nemyslíš? Ne aby tě načutli jako hadrák, když tě nepotřebujou, když ti to nejede. Ty jejich pohledy mně dodaly kuráže. Byli mezi nimi i ti, co se ke mně první tiskli po mých vítězstvích na stadiónech před filmaři a vystavovali se, aby je viděli jejich známí. Ještě teď jsem slyšel to jejich „Honzíku“ a „Honzíčku“. ALE TEĎ SE NA TO TEPRVE VYFLÁKNU! Nedokázal jsem to, šlapal jsem nějakou setrvačností dál. Říkal jsem si: KDYBY MI TO ZASE FRČELO, BYL BYCH JINEJ. Klidně bych se otočil, až by mi šli gratulovat. Ale asi bych to neudělal, na to jsem moc velkej pitomec. Každej by byl zas můj nejlepší kamarád. Byla to trnitá etapa. Před Plzní v táhlém stoupáku stála jedna známá házenkářka, a jak jsem se pomalu plazil kolem ní, vmetla mi do tváře: „Ty srabe!“ 

 

Kdyby to nebyla ženská, slezl bych z kola a uštědřil jí facku. Takhle jsem jen sklopil hlavu a šlapal dál. Ježíšmarjá, jak to mohla jako sportovec ze sebe vůbec vypustit?! Copak ona nikdy nehrála blbě? Co ona ví o tom, jak jsem jel etapy v Africe za šíleného vedra a z rozpukanejch rtů jsem nemohl vydat hlásku? Ví, co je to etapák? Když celý mančaft spí na břiše, protože má zadky rozbitý do krve? Nebo když jsme všichni, ale vopravdu všichni podepsali krví přísahu, že už nikdy nepojedem tenhle strašnej závod – a přitom druhej den jsme jeli jak čerti a úplně jsme rozsekali Němce na mraky, a ti byli tenkrát moc dobří. Ví, co je to, když dojde cyklistovi v lahvích voda, nemá co pít a má stíhat v žáru ujetou skupinu jen proto, aby byl třetí do mančaftu?! Diváci přitom stojí kolem silnice v plavkách, podle trati tečou řeky a potoky, lidi se v nich cákaj a hrajou si s barevnými balónky. Poznal jsem v životě různý těžký práce, jako kluk jsem dělal u sedláka, pak jsem rozvážel na kole nůše chleba, točil volantem náklaďáku, ale se silniční cyklistikou se nedá nic srovnat. Někdy je to sport a radost, ale většinou je to sakramentsky krutá dřina. Vědí to vůbec bafuňáři a žurnalisti?! Vyhrál jsem etapu, a oni o mně psali jako o hrdinovi. A já vyhrál docela lehce, šlapal jsem furt ve vedoucí skupině a potom jsem byl v závěru rychlejší než ostatní. A jindy jsem jel, abych byl třetí do počtu mužstva, dotahoval jsem desítky kilometrů, nadřel jsem se desetkrát víc, nakonec jsem to dokázal, a v novinách vyšlo: Veselý až dvacátý druhý. Buď při závodech v autech spali, anebo je k ničemu nepustili. Fakt je, že někdy jsou žurnalisti chudáci, pořád jedou za námi a jen jednou nebo dvakrát je spojka protáhne kolem nás a ukáže jim cyklisty jako exotická zvířata. Ale tak nemají psát tak dlouhé a podrobné litanie, anebo se mají závodníka zeptat, co se v té etapě vůbec dělo. Ale to už byl jenom detail ve všem, co mě tenkrát napadlo a trápilo. 

 

Pršelo v tý etapě čím dál víc. Končetiny jsem měl ztuhlý, chtěl jsem brzdit a nemohl jsem ohnout prsty, husí kůži po celým těle a záda mě příšerně bolely; necejtil jsem spodek chodidel a málem jsem čural bolestí. A při tomhle mým náramným stavu slezl u Bečova z kola Honza Kubr, zakroutil hlavou, a že dál nejede. Já jsem na tom špatně, prohlásil. Slezl jsem taky, stáli jsme na silnici sami uprostřed lesa jako vyhnanci. A představ si, jaký jsem byl hlupák, já ho přemlouval, aby jel dál. Kubr na mě vždycky dal, zastával jsem trochu jeho tátu, kterýho mu oddělali za války fašouni. Po léta jsem jemu a ostatním dělal kapitána. Říkával jsem mu: „MUSÍŠ JE CHYTIT!“ A on vždycky poslech. Přirozeně, jako kapitán mančaftu jsem nemohl kluky jenom honit, musel jsem se jich taky zastat, říct třebas, že na pokojích v přípravě je zima anebo že jídlo je mizerný anebo že tréninkový metody se nám zdají špatný. Vypadal jsem před funkcionáři jako hlavní rebel, a to byl druhej důvod, proč ty zdrcující pohledy z vozů a proč nastávalo VELIKÝ ÚČTOVÁNÍ. Mnohým lidem se hodilo prostě do krámu, že nám to nejelo. Už dva roky předtím ani potom jsem se v žádný etapě tak nenadřel. A teď si představ, že se mi podělalo kolo. A z mechanickýho vozu mi dali UŽ PODRUHÝ v tomto jediným závodě špatně smontovaný náhradní kolo. Popad mě vztek, ale strašný vztek, a zařval jsem: „JÁ SE NA TO VYSERU!“ – no, vážně jsem to ve skutečnosti nemyslel, prostě jsem se nedoved v tý zoufalosti ovládnout. Víš, co mi na to odpověděl tehdejší státní trenér? „JO, TAK SE NA TO PROSTĚ VYSER!“ Já v té chvíli vytřeštil oči, protože jsem vycítil, že ON to myslí vážně. Vůbec jsem nechápal, jak ti tohle může sdělit trenér v poslední etapě, kdy jde o to, zda v mužstvech vyhraje Československo. Až později jsem pochopil, že by byl rád, kdybych vzdal už tenkrát. Možná že ten trenér to myslel s cyklistikou dobře, ale se mnou to každopádně myslel chatrně, o tom jsem dodnes přesvědčenej. Tehdy jsem diskutoval přímo na kole: „Kdyby šlo jen o tebe, tak už dál nešlápnu ani pedálem, ale já to dojedu KVŮLI LIDEM!“ A taky jsem to dotáh i na tom blbě smontovaným kole, a ty mančafty jsme vyhráli. To KVŮLI LIDEM – to nebyla taková fráze, jaké se psaly v novinách o tomto závodě, to jsem myslel náramně vážně. Psalo se: Závod míru. Ale copak je v závodě nějaký mír? Tam se jelo, jak my říkáme, na plný céres, jeden na druhýho, Rus na Angličana, Polák na Čecha, žádný pardóny. Cizinci se smáli: Jó, mírový by to bylo, kdyby se jelo manifestačně od vesnice k vesnici, ale takhle! Vždyť nemáme v tom frmolu čas prohlídnout si ani výzdobu. Kamarádil jsem se se Schurem. Tenkrát jsme se přímo rvali o žlutej trikot, a ujel mi a definitivně mi ho sebral, když jsem musel jet pomalu až na konci peletonu, protože jsem se potřeboval za jízdy vymočit. Snad nevěděl, že močím, snad věděl, ale já mu to nikdy neměl za zlý, to je prostě život a sportovní boj. Mír mohl nastat až v hotelu v klubovkách, kdy jsem ukazoval třebas Dánovi, že KRIEG NICHT. A on taky vrtěl hlavou, že KRIEG NICHT. Nebo – dovedeš si představit kapitána, který by říkal klukům něco takovýho jako: „Dneska musíte bojovat za vlast?!“ Asi by mě majzli pumpičkou. My měli švejkovský heslo z tý písničky o Hercegovině: „ZA CÍSAŘE PÁNA!“ To znamenalo ZABRAT!, a já to zdůraznil v pravou chvíli a kluci to rozšlapali, i kdyby byli sebevíc utahaní. A fakticky jsme jeli kvůli sobě a KVŮLI LIDEM. Kvůli takovým drobným lidem, kteří k nám přicházeli na besedách a zbožně na nás civěli, protože jsme něco dokázali a párkrát jsme se přičinili o to, že jméno ČESKOSLOVENSKO se psalo ve všech světových novinách velkými písmeny. Přitom měli mozky unavený anebo ruce od práce vytahaný až na zem, ani si neuvědomovali, že oni fakticky taky pořád jezdí za ČESKOSLOVENSKO. Kvůli těmhle lidem jsem chtěl dojet do Varšavy a pomoct vyhrát ty mančafty, aby z toho měli zase radost. A chtěl jsem, aby se pokusil ještě i Kubr, říkal jsem mu: „JENÍKU! NESMÍŠ TO ZABALIT! MUSÍŠ JET!“ 

 

A on mě, svýho kapitána, tak jako vždycky, poslechnul, vylezl těžce na kolo, šlapal dál a brečel bolestí. To byla největší pitomina, že poslechl, protože kdyby byl vzdal hned, nemuselo dojít k tomu, k čemu potom došlo. 

 

Jel jsem za ním až do cíle etapy jako anděl strážnej, aby si to snad ještě nerozmyslel. Dojeli jsme do města jako poslední.

 

V koupelně jsem na moc věcí zapomněl. Teplá voda je po etapě báječná věc, snad vůbec nejlepší na světě. V Karlových Varech nás ubytovali v Grandhotelu.“ 

 

Jel jsem tenhle nešťastný ročník Závodu míru v novinářském vozidle také. Veselý a Kubr bydleli v prvním patře, leželi na manželských postelích. Sedl jsem si k Veselému na pelest a pronášel jsem věty, jaké obvykle říkáváme těžce nemocným lidem: BUDE TO ZAS DOBRÝ. UVIDÍTE. A tak dále. Ale nějak jsem tušil, že tentokrát to s Veselým už dobré nebude. Na Kubra jsem měl zlost, léta jsem mu přímo fandil, a on ztrácel nyní svou příležitost; nevěděl jsem o jeho vážné plicní nemoci, myslel jsem, že to jsou další jeho klukovské manýry; mýlila mne také ta třetí dobře zajetá etapa. Pokud vím, byl za nimi taky Václav Mudra z předsednictva Československého svazu tělesné výchovy; sportu a sportovcům rozuměl, házel kdysi disk a sám poznal, co je to vyhrávat a prohrávat. 

 

Vyšel jsem na chodbu, někdo mě lákal na víno, a tak jsem šel. Dole v přízemí zpívala francouzská šansoniérka písně o lásce a přátelství. 

 

*

 

„Hele,“ – pokračoval Jan Veselý – „ty dvě noci v Karlových Varech jsme vůbec nespali. Nervy jsme měli dočista v kýblu, pořád jsme se chodili mýt a otvírat a zavírat okna. Poznal jsem to taky na Kubrovi, když se v noci vrátil Vlasta Růžička, který s námi bydlel na pokoji. Vždycky jsme Růžičkovi pití promíjeli, tolerovali. Vlasta za to ani tak moc nemohl, byl na pití hrozně zvyklý, táta se mu zabil na motocyklových přeborech, vyrůstal sám na vinici a prý pil místo mlíka víno. Odkojen bordó nebo sladším i slabším bílým. Tenkrát ale na něho Kubr v těch Karlových Varech přímo řval, aby nechal chlastu anebo sportu, málem se porvali. 

 

My měli ale ve skutečnosti Vlastu rádi, já ho z jedné stránky dokonce obdivoval. Co ten uměl vůlí ze sebe bez pořádnýho tréninku vyždímat, to nedokázal nikdo. Držel se pelotonu jako klíště a pak to všem nandal. On pil v etapě jednou dokonce i nevyzpytatelnou francovku a do jedné z lahví si někdy vmísil koňáček od slova koníček s vymačkanými citróny od síly Mustang. Jednou se mi udělalo v etapě šoufl od žaludku, přijedu k němu a stěžuju si. Řekl mi: „Tak si lokni, kopni to tam!“ a podal mi ten svůj zázračný popoháněč. Málem jsem sletěl z kola, taková to byla darda. Vlasta začal užívat posilu vždycky v rozhodujících okamžicích, většinou až pár kilometrů před cílem, a to ho povzbudilo jako jiného Armstronga než měsíčního cyklistu doping, pak jel jak vrtule, ničeho a nikoho se nezalekl – kočičí hlavy na silnici – pekelně uhánějící cizinci – to mu bylo prostě fuk. Jinýho by to sejmulo, jemu doping kořalkou na krátkej čas zřejmě vypomáhal existovat i excelovat. A v tom jubilejním ročníku, kdy jsme byli s Kubrem tak mrtví, Růžička do Leipzigu VYHRÁL ETAPU. Ten nám, panečku, dal záhul. V novinách se do mě a Kubra pustili, jaký jsme my dva srabi, slabí. 

 

Pak přišla etapa do Berlína.

 

MĚL JSEM TOHO PLNÝ KECKY. Nohama jsem nemohl otočit a rukama pohnout, v zádech příšerný bolesti, vůle odpochodovala za zakázané území. A když jsem si představil, že mám před sebou skoro půlku závodu, polila mě hrůza. 

 

Už dřív jsem pil občas v etapě syrová vejce, naťukával je vždycky o řídítka a vycucl, jednou jsem do sebe hodil pukavce, no to bylo něco drtícího smrtícího. A teď mi bylo zrovna tak, jako když jsem vstřebal to smradlavý vajíčko, a snad ještě o něco hůř. Anebo jako tenkrát před Jelení Horou, kde jsem najel v plný rychlosti na psa a udělal jsem z kola hromadu kotrmelců. Cítil jsem se jako zpráskaný boxer pod tíhou těžké váhy Muhammada Aliho, co se potácí nazdařbůh v ringu, a netuší, jak to půjde dál. Ale boxer je na tom hůř, protože ho navíc ještě ten druhej atakuje, a možná taky líp, protože jeho trenér může vhodit do ringu bílej ručník kapitulace, když vidí, že jeho zdraví je ohroženo; já to musel udělat sám za sebe. ALE JEL SE MNOU KUBR. A taky pár Fiňáků a Maďarů. Teď už jedině před KUBREM jsem se styděl slízt z kola, protože předtím jsem ho přemluvil, aby jel dál, a teď jsem chtěl vzdát sám. A taky jsem se bál, jak mě uvidí končit, že taky vzdá. Poslal jsem ho tedy dopředu, byl to poslední příkaz, který jsem jako kapitán vydal. Povídám mu: „JEĎ! ROZTRHEJ TUHLE SRABOVOU SKUPINU!“ A on se na mě tak nešťastně podíval, ale dopředu vyrazil. 

 

Byl pryč, a tak jsem mohl slízt. Nebylo to nic lehkýho přestat šlapat, i když bylo daleko těžší šlapat dál. Slezl jsem z kola a vlezl si jak myška do jednoho našeho auta. Moc se mnou nemluvili, byl jsem pro ně zrádce. Přirozeně, Kubr se brzy dověděl, že dál nejedu. Řekl prý: „TEĎ JE VŠECHNO V PRDELI“ – a slezl taky. Já to chápal, dodával jsem mu na kole vědomí, že není v tom srabu sám. A jak jsem vzdal, už neměl sílu jet dál. Napadli nás, že jsme byli DOMLUVENI a že jsme vzdali MANIFESTAČNĚ. Udělali z toho aféru vykonstruovanou a nečestnou. Vzdali jsme ZÁVOD MÍRU a tím jsme prý ZRADILI MÍR a taky DĚLNICKOU TŘÍDU

 

Před námi vzdali etapové, a dokonce i jednoetapové závody mistři světa a další sekáči, ale na to se tehdy nikdo neptal. Z Berlína se rozhodli poslat nás šupem domů. Přestali mi říkat „Honzíku, Honzíčku…“ a nahradili to slovem „soudruhu“ a pak už mi jen vykali:

 

„Dostanete pokyny, co budete dělat zítra.“

 

„Zítra ráno v pět hodin se přestěhujete do jiného hotelu!“ 

 

Popad mě vztek. Jsme prašivé ovce, od kterých je nutný ostatní izolovat? Odmítli jsme. Půjdeme do jinýho hotelu, ale až se v klidu vyspíme a najíme. Po snídani jsme odcházeli a šli nás vyprovodit Angličan Brittain, Němec Schur – prostě cyklisti, kteří chápali, že někdy už člověk doopravdy dál nemůže a má právo slízt z kola. Byli jen překvapeni, proč odjíždíme tak brzy. V tom novým hotelu Astorii jsme měli mít zajistěný obědy a večeře, ale nic tam zajištěnýho nebylo, my to tušili a nabrali jsme si u snídaně do kapes housky. Chodili jsme po tom cizím městě bez konce sem a tam, a i když jezdilo a chodilo všude plno lidí, padala na nás taková pitomá samota. PROSTĚ JSME PŘESTALI EXISTOVAT. Žádný vedoucí, který by s námi ochotně promluvil, žádný lékař, který by nás prohlídl, jak jsme na tom tělesně a duševně. Jenom dvě jízdenky na noční vlak domů. 

 

Na hranici si nás celníci prohlíželi ve světle baterek a řekli jen: „TAK TO JSTE VY.“ Zprávy o nás tenkrát předběhly ten noční vlak.

 

Do Prahy jsme přijeli k ránu jak zpráskaní psi.

 

Hokejista Franta Tikal pronesl jednou památný výrok, že z pražského letiště a nádraží by měly vést kanály pro sportovce, kteří v cizině nic nevyhrajou. Nebylo by to marný.“ 

 

*

 

Brzy poté byly v tom roce devatenáct set padesát sedm vyneseny Československým svazem tělesné výchovy rozsudky:

 

Veselému napsali, aby VRÁTIL titul zasloužilého mistra sportu, a vyhlásili pro něho DVA ROKY ZÁKAZ STARTŮ. Podobný trest si vyslechl Kubr. Pro čtyřiatřicetiletého Veselého ho bylo to slibované zakončení završení kariéry.

Tak byla uzavřena sportovní dráha nejlepšího československého cyklisty, který:

– několikrát úspěšně startoval na mistrovství světa (nejlépe v Kodani, kde byl osmý),

– vyhrál Závod míru a dvakrát byl v Závodě míru druhý,

– čtyřikrát byl kapitánem výtězného mužstva Závodu míru,

– v Závodě míru vyhrál šestnáct etap (nejvíce ze všech cyklistů světa),

– osmkrát vyhrál nejtěžší československý závod Praha–Karlovy Vary–Praha,

– pětadvacetkrát získal titul mistra republiky na dráze a na silnici, a

– jedenkrát vzdal v Závodě míru.

 

Chápete tu hrubost a nevýslovnou debilitu socialistického zřízení jištěného jen marasmem?

 

Vypráví se: Po tom, co dostal dopis, aby vrátil titul zasloužilého mistra sportu, zabalil nejen tento odznak a diplom, ale i ostatní odznaky a diplomy do krabice od bot, převázal to cukršpagátem a odnesl do vrátnice na Československý svaz tělesné výchovy.

(Divíte se mu?) 

 

* 

 

„Víš, s tou krabicí od bot a cukršpagátem je to přehnaný,“ řekl Jan Veselý. „Pravda je, že jsem všechny tituly, ale úplně všechny, dal do veliký obálky a do tý vrátnice jsem je odnesl. My dostávali za vítězství většinou diplomy a poháry. Pohár je pěkná věc, ale měl jsem jich už plný skříně a neměl jsem je kam dávat. A přitom si někteří lidé mysleli, že jsme dostávali za vítězství i auta, měl jsem tehdy žádost na auťák tři roky a nakonec jsem si koupil starýho opla a montoval ho přes celou zimu nahoře na Strahově. Vyhrál jsem řadu pěkných věcných cen, ale většinu z toho zas pohltilo kolo, součástky a pořádný jídlo. V armádním klubu jsme měli dobré podmínky, takže jsem se mohl cyklistice důkladně věnovat, ale nikdy jsem nedostal za vítězství ani korunu, to jsou výmysly. Na druhý straně jsem kvůli cyklistice nemohl nikdy dělat pořádný zaměstnání a stavět si to svý hnízdečko jako mnozí z těch samolibých hovad, co mě tak rychle odsoudili a odepsali. Měl jsem za sebou víc jak půlku života, ničím jsem nebyl a nic jsem neměl. 

 

Zůstaly mi hlavně vzpomínky na bitvy na silnici a na dráze, vzpomínky na chvíle, kdy jedeš sám a se vším se musíš popasovat a nikdo ti nemůže pomoct. Anebo kdy ti kamarád pomůže anebo ty pomůžeš jemu. Tyhle pocity ti nikdo nemůže sebrat, prostě nejde napsat dopis, abys je vrátil na ústředí do sejfu. 

 

Všichni však nebyli stejní, taky na tělovýchově se našli rozumní lidé, ale tehdy nějak nemohli prosadit svůj rozum, anebo se báli. A pak se ve velký většině ukázali dobří ti drobní lidé, o kterých jsem už mluvil. Pro ty jsem zůstal Honzíkem. Jen někteří říkali, že jsem trouba, proč jsem to tenkrát nepodepsal k těm francouzským profesionálům, když jsem měl od nich tu báječnou nabídku na balík peněz. 

 

Nevím, jestli bych byl dnes šťastnější, ale je fakt, že jsem tehdy vzpomínal na všechny ztracený příležitosti svýho života, tak jako asi člověk vzpomíná na konci každý cesty. Kdybych byl jezdil jenom NA SEBE, a ne na pomyslné vítězství mužstev, které se v cyklistickém světě tolik necení, mohl jsem Závod míru vyhrát DVAKRÁT, TŘIKRÁT. Kdybych byl měl víc příležitostí v těžkých zahraničních závodech a nejezdil často jako turista na poslední chvíli, MOHL JSEM VYHRÁT DALŠÍ VELKÝ ZÁVODY A SNAD SE STÁT I MISTREM CELÝHO SVĚTA. A tak můj závěr zněl: budu příště víc koukat na sebe. Byla to tehdy doba, kdy kamarádů a peněz ubylo a já začal pomýšlet na to, že budu muset prodávat svý vázy a poháry.

 

Tehdy zaklepal někdo na dveře a já se dopustil jedinýho skutečnýho přečinu ve svém životě. Za dveřmi stál Rakušan, samý pozdravy od rakouskýho závodníka Müllera, prý jsem báječnej chlapík a prý mu pomůžu, je v Praze a bez prostředků a má tu děvče. Půjde jen o maličkost, potřeboval by kupce na padesát kusů hodinek. A tak jsem mu toho kupce opatřil a dostal jsem za to osm stovek. 

 

A pak jsem ještě dostal osm měsíců podmínečně a osm tisíc korun pokuty.

Vyšly zas titulky v novinách s mým jménem, a to byl definitivní konec.

Kdo se bude přátelit s kriminálníkem?

Ale našli se i takoví, co mi odpustili.“

 

* 

 

Ano, patřil jsem k nim taky. Poznal jsem stovky sportovců a pořád jsem věřil, že Veselý je jedním z nejlepších. Byl to jen veliký důvěřivec. 

 

Mezi těmi, co si ho nepřestali vážit, byl i dvojnásobný mistr světa a dvojnásobný vítěz Závodu míru, německý cyklista Gustav Adolf Schur. V televizi, knihách, novinách, všude prohlašoval: Mnohému jsem se na silnici naučil od Veselého. Nazval ho mistrem taktiky. Nechápe, proč se Veselý nestal mistrem světa. Kdyby byl měl Veselý takové podmínky a tolik příležitostí jako já – prohlašoval – byl by udělal nejméně tolik, co já. Některé naše funkcionáře uvedl nejednou do trapných rozpaků, první jeho slova po příjezdu do Československa vždycky zněla: „Kde je Veselý? Co je s ním?“ Poznal ho z těžkých sportovních bojů a nevěřil, že by mohl být špatný chlap. A aby potvrdil svá slova, zval Veselého neustále na návštěvu do NDR. A pak řekl novinářům, že svého prvního syna pojmenuje po Veselém. Také to udělal. Dal mu jméno JAN

 

* 

 

Od těch dob se mnoho změnilo.

 

Českoslovenští cyklisté vzdávají při nemoci anebo vyčerpání nejen etapové, ale i jednorázové závody, protože se přišlo na to, že je nesmyslem, aby si huntovali zdraví; cyklistům se dávají peníze za vítězství, aby měli na kola, galusky a pořádné jídlo; z tělovýchovy, i ze sekce cyklistiky, odešla řada lidí, kteří tam neměli dávno co dělat, co pohledávat; Jan Veselý studuje dálkově tříletou trenérskou školu a jeho zkušeností má být využito. 

 

A tak jsem se stal v červnu 1965 svědkem toho, jak Veselý a Kubr dostali na plzeňském stadiónu nazpět odebrané tituly.

 

Už se zešeřilo a svítily lucerny a měsíc, když Veselý a Kubr jeli za potlesku diváků tak důležité čestné kolo.



 

OTA PAVEL: ETAPA PO ČTYŘECH LETECH 

 

1

 

Hranici mezi NDR a ČSSR přejelo třináctého května 1961 už jen šedesát šest cyklistů startujících v Závodě míru, čtyřiadvacet jich už vzdalo. Často pršelo, padaly kroupy, vál studený severák… oslavující totiž dost nešetrně Serváce zmrzlíka.

 

Dnes je poprvé hezky. Kloudně. Jarně a ne marně. Na roztřepených větvičkách smrků stojících u silnice roztává a třpytí se poslední zbyteček sněhu. Také ráfky kol házejí ve slunci happy mcferrin třpyt.

 

Na kraji pelotonu s hlavou trochu skleslou mezi rameny šlape new jack hustler našeho mužstva Ladislav Heller. V sedle se nekroutí, nevrtí. Ani nevrčí mezi zuby scheisse Katze alles Gute. Českoslovenští odborníci ho s nadějemi sledují. Také zahraniční trenéři si ho povšimli, ale ne zas příliš, českoslovenští cyklisté přece již dlouho nepatří k vítězům vévodícím těmto silnicím a etapám. Na to myslel i Heller, když poprvé uslyšel po čtrnácti dnech na hranici výkřik:

„Kluci, zaberte, do toho!“

 

Polila ho teplá vlna, zahřála ho, šlapalo se mu daleko snadněji. Všechno zlé, co předcházelo, najednou pominulo. Bylo toho dost, čím od zimy prošel. Nejdřív hnisavá angína, potom držkopád a rozbité koleno. Když se vydal do Varšavy, do poslední chvíle nevěděl, jestli pojede.

 

Nerad jezdil v přílišném slunci. Měl rád zadumané zamračené klima, občasný deštík ochlazující hlavu, ramena, silnici. Ale co přišlo už v Polsku, toho bylo moc. Pršelo; přišli na start v čistých a voňavých dresech, a ještě před vyjetím je měli promočené; vlna se jim protivně lepila na tělo. Začala ho bolet prostydlá kolena. Na polských „kočičákách“ ztrácel bolestí vědomí. Když pak vjížděl na asfalt, měl strnulé a tuhé tělo. Byl příliš nezkušený, aby poznal, že ostatní jsou na tom obdobně. Ale snad mu bylo hůř než jim. Ještě dlouho po dojezdu drkotal zuby a nemohl se zahřát. Spal se skrčenými koleny, zabalenými do masti a fáčů. Od šesté etapy mu doktor píchal injekce proti zánětům. A přitom se motal v první dvacítce závodníků. Snažil se během etapy dostat do „první lajny“, mezi špičku, která jela v zákrytu podle toho, jak foukal vítr. Tam se jelo lehčeji a zbyly síly na závěr etapy.

 

Od starších slýchával, jak to bývalo báječné za Honzy Veselého. Veselý měl jméno, mohl udělat v první řadě mezeru pro nováčka, a ten do ní vklouzl docela lehce. Letos se však pro ně našlo vpředu přece jen víc prostoru. Občas tam byl Hasman, Jursa i on, Láďa. Ze začátku se mu sice zdálo, jako by slyšel ze všech stran a ve všech jazykových mutacích: „Co tady chceš, vařečko?“ Ale pomalu si zvykali, že je mezi nimi, a matadoři silnic, kteří měli při všem ještě čas rozhlížet se kolem, sledovali s jakousi shovívavostí jeho rvačku o místo pod sluncem. Dvojnásobný mistr světa Schur ho dokonce dvakrát s úsměvem pobídl a stočil kolo, aby měl toho místa přece jen ještě víc.

 

Teď se mu jede na našem území přímo báječně, je to, jako by vjel do své vesnice. Přistihl se, jak při pohledu na lidi šeptá:

„Ježíšmarjá, tyhle lidi by si zasloužili, aby zase někdo z našich vyhrál.“

 

Před dnešní, desátou etapou se říkalo, že by to mohl být on. Doktor Václavík se s ním dokonce vsadil o šišku uheráku, všichni se tomu chechtali chacha jako Charlie Chaplin. Ale jeho trenér Menhart to myslel doslova vážně. Přijel za ním z Terezína do Karl–Marx–Stadtu. Upřel na něho své důvěřivé oči a přesvědčoval takticky:

„Láďo, zkus to po našem.“

Po našem znamenalo: nastoupit a ujet celému pelotonu. V domácích závodech se mu to několikrát dařilo, ale tady dosud nenašel sílu. Měl dokonce na Menharta vztek. Copak on ví, kdo je to Schur, Melichov, Bansborg, Kapitonov, Eckstein a jak rychle kroutí pedály? Ale zabručel jen „to se ví, že jó“. Nikdy toho moc nenatrousil slovy. Teď si na to „po našem“ znovu vzpomněl při jízdě Nejdkem. Bylo to krásně vyzdobené městečko na dlani. Po deseti dnech jízdy si toho cyklisté už příliš nevšímali, smysly otupila zima, déšť, plískanice ve větru, monotónní točení pedálů. Ale tady zpomalují jízdu a zvedají unavené hlavy, na rtech jasné úsměvy. Pestré barvy výzdoby, lehký větřík, slunečno. S pelotonem se něco děje, jako by teprve nyní k němu přicupitalo jarní klání. Na silnici jsou napsána velkými písmeny jména všech účastníků. Všichni závodníci se tváří, jako když se jich to netýká, ale každý hledá své jisté vítězné – Cosma, Schur, Bansborg, Lulau…

 

H E L L E R

 

Hezky to napsali. Do cíle zbývalo kolem dvaceti kilometrů. Vyjížděli na kopec. Zvedá se v sedle a začne napilno naplno šlapat, neohlíží se po nich, jenom ví, že se jim vzdaluje. Kopec je táhlý a dlouhý. Má z toho trošku děs, uvědomuje si, že jede zcela sám a do cíle zbývá cirka půlhodinka jízdy. Opírá se celou váhou do šlapek, vyhopsá na vršek a ohlédne se. Peloton je daleko pod ním, po jeho útěku nemění tempo, dosud si myslí, že má na stíhání s klidem čas.

Klouže po čepici kopce a zhluboka vydýchává prudký nástup. Pustí kolo z prudkého kopce. Dobrý cyklista zhruba odhadne rychlost jízdy – jede osmdesátkou… švihácky svižně.

 

 

2

 

Do cíle nezbývá mnoho. Teď přijde rovina před stadiónem a potom zahne na dráhu. Ale z doprovodných aut na něho hulákají informace, že má náskok jen šest set metrů. Tak to je všechno, co mu zbylo ze čtyř získaných minut.

 

Má toho dost. Cítí, jak se mu všechno, co má na sobě, lepí na tělo, pojednou je slabý a upatlaný pakárnou na kolečku. Vjede na asfaltovou rovinu a zděsí se. Vymetá ji vítr, zrovna ho vidí jako kdysi v pohádkách. Je až vzadu, špulí hubu a nadouvá tváře. Opře se proti němu do pedálů a rozkývá se ze strany na stranu. Lidé na něho volají, ale už mu to nepomáhá. Bojí se, že uslyší šum pelotonu, výkřiky a pak se kolem něho přeženou. Zdá se mu, že stojí, a přitom jede velkou rychlostí dravce. Jinak by ho ta řítící se smečka dohonila ještě na té rovině. Kamarádi z družstva už ji asi dávno nestačili brzdit. Krotit. Kontrolovat. Vítr stále fouká. Sklání před ním hluboko hlavu, vidí jen šedý asfalt pod sebou. Mezi očima mu stékají kapky potu a padají na kymácející se kolo. A najednou si uvědomuje, že je na konci té roviny, že má zahnout, a že ho už nikdo nedožene.

 

Opatrně stáčí kolo po dráze, aby ještě tady nezbuchl a všechno nešlo do hajzlu. Diváci v ochozech volají, vždycky jak jim v hlasivkách dojde dech, naberou si nový a spustí nanovo. The message, monsieur. Je to ohromná jízda. Teď by chtěl, aby trvala věčně, ale na dráze to už rychle utíká. Vjíždí do cíle a mumlá si spokojeně pro sebe: „Tak se přece jen dočkali, že jsme tady zas vyhráli.“

 

 

3

 

Karlovy Vary mají pro vítěze kromě nádherného porcelánu ještě jiné překvapení. Může se vycachtat do sytosti v lázni zřízené kdysi jen pro císařpána.

 

Lidé z lázní ho pozdravili asi mnohem srdečněji než před padesáti lety toho, který si dal říkat otec národů.

Vešel dovnitř. Tak tady se koupal Franz Joseph. Snažil se představit si ho s licousy a zamračeným kukučem, císařským čelem, jak ho znal z poštovních známek, ale nešlo mu to. Pak se podíval na své zaprášené tretry a rozesmál se. Kdyby ho viděla máma! Ženská z JZD, a její kluk v honosné císařské lázni! Postoupil dál. Předpokoj ozařovalo matné, příjemně decentní světlo. Na stolku ležel bronzový bůh času. Naproti němu se převaluje Diana. Svlékl se. Nahý vkročil do hlavního salónku a zůstal překvapeně stát. Třpytila se tu plovárna s kachlíkovým bazénkem a se zlatým zábradlím. Růžové světlo se mísilo se zeleným. Ponořil se do vlahé vody, mračna bublinek vystoupila k hladině. Svaly a nervy odpočívaly, mozek se holedbal, že horečně nepracoval, nemyslel dosud na zítřejší dvousetkilometrovou etapu. Přivřel oči a přál si opět prožít skvělé chvíle dneška. Znovu objížděl s vavřínovým věncem čestné kolo. Cítil silné ruce chlapců, jak ho uchopily a nesly ze stadiónu. Viděl usmívající se trenéry Kněžourka a Menharta, zářící zorničky svého táty, který přijel na vétřiesce s družstevníky až od nich z Nových Kopist.

 

Krčil huňaté chlapecké obočí, tvářil se jako sígggrrrr, německy vítěz, i jako Sir, anglický cyklistický lord, jenž to lehce přechází, ale dělalo mu to náramně dobře.

Potom se nemohl dostat k autobusu, pořád ho někdo vítal za nějakou organizaci. Nakonec pošeptal jednomu mohutnému řečníkovi:

„Kdybys mě tak, soudruhu, dostal dovnitř do autobusu, máš na to figuru, vizáž, dostatečnou kubaturu, soudruhu.“

Byl to zdatný funkcionář, žádný Gustav Husák třasořiťka divadelní aktovky papaláše na bicyklu, z jehož jízdy by nerecitoval verše ani Vítězslav Nezval, k Husákovi by se nikdo z poezie v opojení pohybu neznal. Doslova ho tam vnesl jako Obelix svého kance do kanclu a ještě lidem domlouval po dobrém: „Mějte rozum, hernajs, lidi! Zítra musí znovu na start.“ V hale Grandhotelu na něho čekal ředitel s lahví šampaňského. Podpisy, úsměvy, stisky rukou, prostě sláva až na půdu.

 

 

4

 

Závod uhání opět zběsile naplno. Co bylo včera, je dávno pryč. Dnes zase může vyhrát každý. Hřbety v pestrých trikotech se pohupují do vrchu, mají tady ve městě dunící doprovod dlaní. Je to strhující hudba duše. Ladislavu Hellerovi dodalo vítězství sílu. Nohy stoupají a klesají do miliónů otáček. Kopce jsou jeho doménou. Častokrát vede, útočí z první pozice na únavu ostatních. Lidé ho poznávají podle fotografií uveřejněných ve všech dnešních novinách a provolávají jeho jméno tuze sympatickým fanděním. Léta jezdil a za jediný den získal jejich nehynoucí obdiv.

„Heller! Heller!“

 

Silnice stoupající do mírného kopce se snaží vtěsnat pod oba potemnělé viadukty před plzeňským vlakovým nádražím. Všichni nepřátelé galusek jsou zde pohromadě přítomni: hrbolaté kostky, úzké koleje socialistických tramvají (hrkotin), mřížoví kanálů. Na desáté pozici šlape vítěz a hrdina první etapy Němec Lothar Höhne. Vidí jen na jedno německé pünktlich Auge tüftich. Chce vyjet z mezery mezi kolejemi, prudce stočí svého „Diamanta“ doprava. Za ním bez ztráty času šlape Heller, nestačí uhnout, chytá za zadní kolo, padá na dlažbu. Skrumáž těl, výkřiků a vzápětí ticho, hudba dlaní potichla. Všichni se zvedají, jen jeden zůstává v nehybném stavu: H e l l e r. Je to malér.

 

Nejdřív se podívá na odřený bok a oddychne si. Takových pádů a odřenin měl nespočet. Postaví se na nohu, vyje, vyjekne svou bolest na celou plzeňskou ulici pivních pionýrů a odvážných skautů. Odnesou ho ze silnice a už se nad ním sklání doktor Václavík. Ohmatává mu bok, zkušeným zrakem a stiskem se dozvídá, co je aktuálně v prdeli. Václavík už s chlapci projel nejeden závod ve světě a protrpěl nejednu bolest, ale z toho, co teď prožívá, se mu dělá mdlo. Včera viděl Láďu šťastného jako nikdy předtím, dneska mu leží pod rukama s těžkou frakturou krčku stehenní kosti, v očích má nesmírnou vesmírnou namáhavou bolest. Václavík v záblesku vteřiny přemýšlí, jak mu to říci, a pak to vysloví jako velkému chlapovi, 007 na koni, svatý Václav na koni i Václavík na Šemíkovi:

„Je to prasklý, kamaráde. Tak zas až příště.“

 

Konec nadějí a snů. Zalije ho saharské horko. Už nemyslí na závod, na to, že by měl ujížděť. Převládá všudypřítomná bolest. Stoupá jako horská dráha divokého vídeňského Prateru zprudka nahoru–zprudka dolů. Nahoru–dolů. Modrou oblohu, co dala na sebe tolik dní čekat, vystřídává bílá a bezútěšná střecha houkající sanitky.

 

 

5

 

První dny se prospal z únavy z Polska a Německa, teď nemůže ani usnout. Nespí ve dne v noci. Nikdy nebyl zvyklý dlouho ležet, nyní má na sobě od kotníků až k hrudníku sádrový krunýř. Všechno ho škrábe, štípe, sádra tlačí a bodá do zad. Do boku ke zlomenému krčku kosti mu docent zapustil čtyři dráty a bok zašil.

 

Probral se z narkózy a spatřil na vlastní oči pacienta mentora Menharta.

„Jsem lazar, Jardo.“

 

Nešťastný trenér ho utěšuje, ale marně. Ve chvílích, kdy zůstane sám, kdy odejde Menhart, táta, kamarádi, proklíná kolo. Ale pak si uvědomí, že vedle něho heká děda, který uklouzl na dvorku, druhému sousedovi zase rozmáčkla chodilo drtivá míchačka na beton. Jemu se to taky mohlo stát kdekoliv. Ale na kolo si už nesedne. Bude dál chodit do továrny, říkají, že je obstojný a důstojný svářeč, mají ho tam v partě v oblibě. V hospodě si zase dá to svoje pěnivé potěšeníčko jako ostatní chlapi.

 

Vracívá se v polospánku do dětských let. Leželi za stodolou a pozorovali pomalé zástupy v pruhovaných hadrech. Někdy houkl do děje výstřel, některá postavička se sesula, nechali ji ležet a pokračovali bez skrupulí dál. Byli ještě docela malí, ale tahle blízkost terezínské reality a realitní fašistické kanceláře smrti jim často nedovolovala klukovsky se smát. Později na startu jedné etapy Závodu míru to lámanou hatmatilkou vyprávěl dánskému závodníkovi, také to zažil na vlastní triko; od té doby si byli blízcí, vždycky pak v pelotonu na sebe uznale kývali.

 

Potom jezdí čestná kola jako vítěz na karlovarském stadiónu, ale má na sobě krátké klukovské kalhoty a tátovo starodávný vehikl místo bicyklu, co na něm vyhrál první žákovský závod v Hrdlech. Lidi se mu pošklebují, volá na ně, že přece vyhrál, nechtějí mu to věřit. Probouzí se orosen studeným potem, sestra mu starostlivě otírá čelo a černé myšlenky. Pak počítá z dlouhé chvíle závody, které vyhrál a prohrál. Víc jich vyhrál. Naposledy se stal ve dvaadvaceti letech mistrem republiky. To není k zahození. Škoda, že je to konečná životní bilance. Snad by tak neuvažoval, ale Mirkovi vedle něho amputují haksnu a toho starého dědu odvezli na hřbitov se smuteční jarní náladou.

„To už tu jsou zas?“, bručí pod vous, když vidí staré známé tváře.

Už ani neprožívá radost z návštěv. Byl to pro něho příliš velký pád ze samých oblaků až docela na plzeňskou smůlu na dlažbě.

 

 

6

 

Poslali ho na dva měsíce s bílým krunýřem do rodné vesnice. Chodí a belhá se o berlích. Jejich domeček se mu zdá prťavý, oprýskaný, dávno vyšlý z módy. Táta na všechno nestačí a on po práci znal jen kolo. Až se uzdraví, bude to jiné. Uložili ho na pohovce v kuchyni. Voní tu hrušňová alej, táhne se přes celou vesnici až dozadu k políčkám. Za okny bzučí dobyvatelky včelky a na dvorku kdákají slepice poslední novinky z kurníku. Dělá mu to dobře.

 

Když vyhrál, z bývalé kapličky, v níž jsou umístěny reproduktory, řinuly se až do noci oslavné pochody, hrály se jejich polky. Chlapi seděli u píva svorně v hospodě, ženské klábosily, co jim mluvidla stačila, na návsi.

Teď mu celá vesnice drží palce, aby dobře chodil po svých. Zpočátku si myslel, že se domluvili, jak se u něho střídali jeden za druhým. Přijde na chvilku třebas teta Marie, Mánička:

„Láďo, jestlipak je ti jasné, že jsem hulákala do televizoru: Láďo, Láďo! Jeď, ať tě nedohoní!“

Nakoukl Toth, chodil k Ohři s pruty:

„Láďo, jíš ryby?“

Druhý den mu věnoval ošatku cejnů.

 

Najednou si uvědomil, že pro všechny ty lidi znamená daleko víc, než kdyby dělal jenom ve fabrice. Pochopil, že ho pozorovali ty dlouhé roky, kdy se vracíval pokropený a zahlcený potem z tréninku v plandavém starém triku. Už tehdy stáli při něm, ale nedovedli to pojmenovat slovy, až teď se jim k tomu naskytla vhodná příležitost.

 

Přišli pionýři po stezce snu a překvapení, přinesli dortík a citovali jako z dortíku třešničku básničku, aby zase jezdil jako kujón posel dobrých zpráv. Dostal desítky dopisů od dětí z Německa. Přijeli soudruzi papaláši ze závodní rady. Přichomejtl se kamarád Franta Konečný i s chotí. I s chutí. Strejda Novák, co řídí autobus s poklidem starého myslivce. Stále jich byla plná kuchyň. Nejvíc v úterý a v pátek. To přijížděl na kolech rovnou z tréninku celý oddíl Slavoje Terezín. Nikdy nevynechali. Sesedli se kolem něho, jako by byl bůhvíjak moudrý stařec, a čekali, až co řekne. Musel se tomu smát, vždyť byl skoro takový kluk jako oni. Pak se rozpovídali a žvanili jeden přes druhého, jak jim to suprově frčí a koho na závodech pobili. To byly nejhezčí chvilky. Vždycky když odjeli, zavřel vrátka a začal zuřivě trénovat chůzi. Sem tam – o berlích. Celé hodiny, na rukou se mu tvořily nebo dvořily s úctou i mozoly.

 

Jednou zpozorněl. To táta přivezl z Prahy kolo, na kterém vyhrál etapu do Karlových Var. Poslali mu ho z ČSTV, aby měl dost dobré kolo na další dost dobrý trénink. Dosud na něm bylo číslo 92. Pak byl kvůli tomu kolu malér. Přišel na to, že táta jezdí do okolních vesnic na fotbal, všude ho hned obklopí houf kluků a on jim vykládá:

„Tohle kolo jelo Závod míru.“

Chytl se s ním rozhořčen:

„Jak to, že jezdíš s číslem?“

„To nevadí.“

„Jak to, že to nevadí? Sundej to, bez meškání hned!“

 

Táta byl vůbec největší fanda ze všech cyklistických tátů, jaké znal. Strádal sám, aby mu střádal na závodní kolo a večer, když přivezl na vozíku trávu pro králíky, ještě vystřihoval z novin články, kde se o něm psalo, lepil je na čtvrtky a těžkou rukou kreslil kolem nich tužkovými barvičkami všelijaké rámečky a kytičky. Láďu z toho dětinského nadělení mohl trefit šlak.

 

Jednou došlo mezi nimi k averzi, k hádce, ke konfrontaci, kdo má jakou pravděpodobnou pravdu. Táta, zvyklý na jeho častá vítězství v žácích a dorostu, chtěl je mít i v závodech dospělých. Jezdil téměř na každý závod, a když Láďa nevyhrál, vytratil se, ani mu nepodal ruku. Láďa se rozčílil: „Copak mohu pokaždé jenom vítězit? Proč za mnou vlastně pořád jezdíš?“

 

Pak ho to mrzelo, nejradši by si sám uštědřil pár facek. Ale když slezl v Karlových Varech z kola, přesně ví, že si tenkrát říkal: „To bude mít táta radost.“

 

Utíkaly dny, týdny, měsíce. Jel do Plzně na operaci, měli mu vyndat dráty z hnáty. Docent Polívka byl tehdy na dovolené v Bulharsku, ale na „svého“ cyklistu se vrátil do práce. Když mu Láďa způsobně děkoval za výkon, řekl:

„Neděkuj. Mě nejvíc potěší, když ti to zas bude dobře jezdit.“

A Honza Kršiak, který s ním dělal v nemocnici rehabilitační cviky, mu nařídil:

„Berle si nech a neposílej je. Zpátky nám je přivez na kole.“

Z Terezína do Plzně a z Plzně do Terezína je to přes tři sta kilometrů, s jednou nepatrnou objížďkou je to frajerských 333 km! Ládík Heller je prostě od přírody živel a frajer.

 

 

7

 

Máma někam odešla, přivázal si ve spěchu berle na kolo pod rám a zlehka šlápl do pedálů. Vůbec to nebolí. Nohy se opět fortelně točí, spustí hlavu mezi ramena, přivře oči a mhouří je do odcházejícího slunce.

Jede, skutečně jede!

Staří na lavičkách ožili. Kluků je rázem plná ulice, tihle malí křičí a výskají dospělácky granátovým nadšením. A on jede, jen se usmívá. Už je na asfaltce, tady kolo utíká rychleji, míjí poslední baráky, ještě mu děda Rosa mává holí:

„Tak ty, mezuláne, zase jezdíš plnej sil a odhodlání?“

 

Je za vesnicí. Už je podzim, na stromech visí hrozny švestek, někde bručí pásák.

A tamhle vybírají ženské brambory. Jedna ho zpozorovala. Všechny narovnávají ohnuté šíje a mávají mu. Zvedají ruce trochu nemotorně, ale tenhle pozdrav by neměnil za žádný na světě, byl tak pracovitě autentický! Rozkmitá se před ním kraj s hrbolatými kopci, který projezdil křížem krážem. Přehazovačka tiše přede.

Dojede na známou cyklistickou křižovatku. Jsou tu kluci. Slézá z kola, podívá se na ně. Najednou se rozesmějí a chechtají se jako Churchillové Winstonové na celé kolo. Ale Jarda Menhart je docela vážný, vytáhne poznámkový blok a ptá se:

„Tak co, kdy sesmolíme nový tréninkový plán?“

Příští den ho rozprostřeli postupně do úvah zaznamenaných v kalendáři.

 

 

8

 

Najezdil první stovky kilometrů. Pak ty berle do plzeňské nemocnice skutečně na tom kole zavezl. A stanul znovu na startu Závodu míru.

Vyhrál dvě etapy. To už se v naší cyklistice opět zablýsklo na lepší časy: Smolík vítězí v Závodě míru, Daller se stává olympijským vítězem.

 

V roce pětašedesát se dostal Heller v Závodě míru do skrumáže – pád a zlomenina na témže místě…

 

A všechno začíná nanovo, tak jako se otáčejí kola na nekonečné, hladké a hrbolaté silnici…





JIŘÍ HANZELKA 


Narodil se na štědrý den 24. prosince 1920 ve Štramberku. Před válkou začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou po válce dokončil. Během války byl zaměstnán jako selský dělník. Zemřel 15. února 2003 – tedy dneska před 14 lety.

 


MIROSLAV ZIKMUND 


Narodil se na Valentýna 14. února 1919 v Plzni. Před válkou začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou po válce dokončil. Za války byl zaměstnán jako úředník byrokrat. Včera měl svoji 98-letou FANTAZII i fanfáru. 


Společně se poprvé vypravili do světa v roce 1947. Objeli Afriku a Latinskou Ameriku. Vrátili se v roce 1950. Napsali o ní stovky novinových reportáží. Druhou výpravu uskutečnili v letech 1959 až 1964 do Asie, Austrálie a Oceánie. Ze známých knih uveďme alespoň: Afrika snů a skutečností (1952), Tam za řekou je Argentina (1956), Přes Kordillery (1957). Mezi dvěma oceány (1959), Obrácený půlměsíc (1961).


Svérázná a v českém písemnictví ojedinělá spisovatelská dvojice. Přátelé od studentských let, kdy si usmysleli, že se stanou cestovateli. Promyšleně a plánovitě se na realizaci svého předsevzetí připravovali. A dosáhli skvěle svého. Jejich literární dílo znamená pro českou čtenářskou elitu nikoli okno, ale vrata do poválečného světa (snů a skutečností). 


I když jsou to osobnosti typově tak odlišné, i když dnes žijí dost daleko jeden od druhého (Hanzelka v Praze, Zikmund na Nivách ve Zlíně), i když již léta nemohou doma nic vydávat, zůstávají v podvědomí veřejnosti nerozlučnou dvojicí. Však jejich vzájemný vztah je dokladem životnosti opravdového přátelství. 


Naši schůzku dojednal Hanzelka se Zikmundem, který na ni přijel do Prahy. Sešli jsme se ve třech u Hanzelků. Hned na začátku jsem jim oznámil, že nemám separé otázky pro každého, že je budu brát jako jednu osobu a že na každou otázku může odpovídat kdokoli z nich nebo oba, že potom z toho stejně budu dělat jednu společnou odpověď. To bylo možné díky naprosté názorové shodě mezi nimi ve všech podstatnějších otázkách. Při několika otázkách se stalo, že se o znění odpovědi dohadovali… Vlastně tuto metodu rozhovoru jsme již praktikovali dříve. Naposledy v roce 1967, kdy mi odpovídal jenom Zikmund, protože Hanzelka musel brzy končit. Zápis z rozhovoru jsem však čtenářům Reportéra prezentoval jako rozhovor s dvojicí. 


Během roku, který uběhl od rozhovoru, došlo k vážnějšímu posunu jen u Hanzelky. Po opakovaných žádostech byl přijat federálním ministrem vnitra. V důsledku tohoto setkání dostal pas a pobyl si několik týdnů ve Francii. Navíc jeho syn byl přijat na vysokou školu. 


Naše rozmluva se konala odpoledne 23. září 1975. Začal jsem otázkou, týkající se tehdejší aktuality… zkuste se vžít s nimi do kultury ducha a rozvoje významů národa, co šlechtí a co nešlechtí každou zvědavou náturu? Národ je nátura a nátura je národ, a národ je k sobě a národy společně jsou tu od toho, aby se vzájemně doplňovaly bez obtíží jako Hanzelka se Zikmundem. Velké ideály nejsou špatné ideály, plesnivost zbabělé nátury je výzva neopakovat smutek do nekonečna. (Chtít) se svorně a zdatně doplňovat jako ušlechtilé formy bytí…

 


KDYŽ VIDÍME DŮSLEDKY TOHO, CO SE U NÁS DĚJE, JSME JEŠTĚ VÍCE POUTÁNI K IDEÁLŮM MLÁDÍ 


Doslechl jsem se, že jste v těchto poměrech uspořádali takovou domácí tiskovou konferenci pro zahraniční novináře. Jsem-li dobře informován, co vás to napadlo po tak dlouhém mlčení? 


To vůbec nebyl momentální nápad. Nedávno jsme si sami vydali knížku o Cejlonu. A při vydání každé nové knížky jsme obvykle vyvolali menší rozruch, uspořádali tiskovou konferenci. Navíc jsme dříve své knížky podepisovali čtenářům v některém z knihkupectví. Proti dřívějšku je teď jiná situace. Proto i účastníků konference bylo podstatně míň a – jenom z jedné strany. Přišli někteří zahraniční korespondenti. Tuzemští žurnalisté nebyli. Ti o nás v posledních letech píší jen zkresleně (= trapně  slovem mlží) nebo mlčí. Těm, kteří se na konferenci dostavili, jsme vytištěnou knížku o Cejlonu jen ukázali. Měli jsme totiž pouze jedenáct výtisků, napsaných vlastnoručně průklepem na psacím stroji. Podpisová akce se nekonala, protože jsme všech jedenáct výtisků podepsali předem. Rádi bychom se zmínili při této příležitosti o jedné záležitosti: veškerá naše práce s přípravou a provedením pětileté asijské cesty byla jaksi příliš atypická, zabíhala do příliš mnoha resortů, nedala se vtěsnat do žádných existujících předpisů a norem v byrokratickém systému – dala se řešit tedy jen vládním usnesením. Československá vláda přijala v roce 1956 usnesení číslo 2587, které obsahuje dlouhodobý úkol. Období příprav na cestu bylo usnesením stanoveno na tři roky. Realizace cesty na pět a půl roku a zpracování cesty na deset let. Letos by byl vládní úkol za normálních okolností splněn. My úkol plníme, zatímco třeba Čs. akademie věd odmítá plnit úlohu garanta. Úkol neplní různá ministerstva – kultury, školství, zahraničního obchodu a jiná. Přitom – a to podtrhujeme – to usnesení dodnes platí. Nikdy totiž nebylo zrušeno. 


A proč tedy vůbec tak dlouho mlčíte? Vzpomínám si na léta, kdy vás bylo všude plno – v rozhlase, v televizi, v tisku. A teď ticho po pěšině… 


To ticho jsme přece nezavinili my. Konečně podobné dotazy dostáváme od svých čtenářů a posluchačů. I z ciziny. Uveďme několik faktů: po skončení první cesty Afrikou a Amerikou jsme uspořádali kolem tří set besed a měli jsme na tři tisíce pozvání, kterým jsme nemohli vyhovět z důvodu naplněné kapacity. V rozhlase jsme odvysílali přes tisíc reportáží. V tom jsme pokračovali až do doby, kdy nám nakladatelství vrátilo rukopis knihy o Cejlonu, kdy nás rozhlas odmítl vysílat, kdy jsme přestali existovat pro noviny. Televize se schovávala jako zbabělá fiflena před plněním dohody. Tak se od roku 1969 postupně blokoval náš kontakt s veřejností. Naproti tomu se psalo proti nám. Rozhlas vysílal seriál proti Hanzelkovi, autorem byl jakýsi pan Janík. Odvolávali jsme se, nic to nepomohlo, nikdo naše odvolání nechtěl zveřejnit. A nikdo se nenamáhal dokazovat pravdivost svých podlých lživých zákeřných tvrzení. A protože toho všeho bylo příliš mnoho, navíc nezákonného, proti nám, napsali jsme několik dopisů nejvyšším představitelům strany a státu. Ani na jeden dopis jsme nedostali odpověď.


A přece bývaly doby, kdy jste pro svou činnost měli plnou podporu nejvyšších míst. Dokonce jste bývali dekorováni řády a vyznamenáními. Jaké pocty jste vůbec kdy dostali? 


Osmadvacátého ledna 1948 jsme jako první Čechoslováci vztyčili náš státní praporek na vrcholu Afriky. Výpravu vedli dva zkušení kikujští průvodci Sambonanga a Kimatare. Před návratem do Marangu nás podle místních zvyklostí dekorovali věnci vítězství, vlastnoručně je upletli z kilimandžárských protěží. To bylo naše první vyznamenání v životě. Necelé dva týdny po návratu z první cesty nám ministr národní obrany Ludvík Svoboda udělil čestný Tyršův odznak zdatnosti. V dubnu 1953 nám prezident republiky propůjčil Řád republiky. V dubnu 1959 – na samém začátku cesty do Asie – jsme se ve Vídni stali čestnými členy Mezinárodního afrického klubu, diplomy nám odevzdala vídeňská profesorka Gerberová. Mnoho různých vyznamenání a čestných plaket jsme dostali v Sovětském svazu. Nejvyšší poctou pro nás však byla zlatá plaketa Čs. akademie věd Za zásluhy o vědu a lidstvo. V květnu 1965 nám je odevzdal akademik František Šorm. Před námi je dostali akademik J. Bœhm, akademik J. Heyrovský, akademik O. Chlup, akademik T. Ježdík, akademik V. Laufberger, akademik A. Sirácký, kosmonautka Valentina Těreškovová, indický profesor P. Ch. Mahanalobis, akademik M. V. Keldyš, generální ředitel UNESCO R. Maheu. Zikmund dostal plaketu číslo 11, Hanzelka číslo 12. 


Rozumím-li dobře, nejsou ani takové řády a vyznamenání štítem proti nepohodě nebo prudě… 


Rozumíš dobře, nejsou. 


Kdy vám naposledy vyšla u nás nebo někde jinde knížka? 


V roce 1969 Světadíl pod Himálajem. Když se v létě 1970 dostala konečně do prodeje – tehdy se patrně ještě nikdo neodvážil podepsat příkaz, aby celý stodvacetitisícový náklad v hodnotě víc než osmi miliónů korun šel do stoupy –, provázel knihu cirkulář podnikového ředitele národního podniku Kniha. Měl datum 11. června a značky C 2179/70 a C 2180/70. V něm se nabádalo: „Upozorňujeme vedoucí prodejen, aby na tento titul nedělali žádné propagační akce ani inzerci. Pokud knihu umístíte ve výloze, nedávejte více výtisků, pouze jeden. Titul nebude uveřejněn v Nových knihách ani v rozhlase.“ V roce 1970 vyšel ještě slovenský a maďarský překlad. Krátce nato zrušilo nakladatelství smlouvu na knihu o Cejlonu, na kterou se do té doby v subskripci přihlásilo přes sto tisíc zájemců. A tak jsme si ji vydali po pěti letech sami. V jedenácti výtiscích. Jen pro přátele. 


Řekl vám někdy někdo, že nesmíte publikovat z toho či z onoho důvodu? 


Pět let se snažím dobrat toho, kdo zakázal vydávání našich publikací. Pokud se nám povedlo zjistit, nikdo nikdy naše knihy oficiálně formálně a písemně nezakázal. Přesto ze zkušenosti víme, že žádné nakladatelství se neodváží naše knihy vydat. Když před pěti lety nakladatelství Svoboda knihu o Cejlonu odmítlo, ozval se ještě šéfredaktor jiného nakladatelství. Vyžádal si rukopis. Zakrátko jej však vrátil a pravil: „Kniha nemůže vyjít…,“ a ještě na to dodal, že se žádné nakladatelství neodváží vydat kteroukoli naši knihu. Když jsme se ptali na pramen informací, jen odpověděl: „Vysoká místa.“ Na otázku: „Kdo?“ pravil: „Jméno a funkci vám v žádném případě sdělit nemohu, promiňte.“ Takže se jen můžeme domnívat, že někdo někdy na postu dostatečně vybaveném mocí rozhodl, že naše knihy nesmějí svobodně vycházet. A pokud pokyny byly, nejsou zaznamenány písemně, není pod nimi žádný podpis. Lze z toho usoudit, že kdo naše knihy zakázal, nechce za to zodpovídat. 


Kolik knížek a které vám leží v šuplíku? 


Nevíme, zda sem máme zařadit dva svazky knihy Cejlon, ráj bez andělů, dohromady bezmála tisíc stránek poutavého čtení. Ta kniha teď vykoukla ze šuplíku. Ale pro veřejnost tam leží dál. Hotov je rukopis knihy Sumatra, naděje bez obrysů, první svazek. Nad šuplíkem na pracovní desce je asi polovina druhého svazku. Zároveň makáme na dvousvazkové knize o Japonsku. V plánu máme dokončení knihy o Indonésii ve dvou svazcích a knihy o Sovětském svazu. Všechny knihy zpracováváme podle chronologie cesty. 


Před lety, po návratu ze Sovětského svazu, se u nás říkalo, že jste vypracovali jakési tajné memorandum o této zemi. Co je na tom pravdivého? Je-li něco takového, dělali jste to z vlastní iniciativy nebo na něčí podnět? A co se v tom případě s tímhle jistě závažným materiálem nakonec stalo? 


Je třeba předeslat, že takzvanou Zvláštní zprávu číslo 4 jsme označili jako tajnou. Proto nemůžeme o obsahu projevit podrobnou zmínku. Je však veřejným tajemstvím, že jsme od pobytu v Indonésii psali podobné analýzy pro vedení našeho státu, takové kritické rozbory a návrhy, které měly napomoci v orientaci našich politických a ekonomických zahraničních vztahů. Zpráva číslo 4 byla nejobsáhlejší. I tu jsme vypracovali pro vedení našeho státu. Vzhledem k tomu, že šlo o základní pohledy, a to pohledy sice přátelské, ale konstruktivně kritické, požádali jsme prezidenta Novotného, aby jednu kopii za nás odevzdal Leonidu Brežněvovi. Novotný s sebou vzal zprávu do Moskvy, ale neodevzdal. Po návratu z Moskvy nás požádal, abychom to učinili sami. V červnu 1966 jsme zprávu v ruském překladu, asi 170 stran, osobně odevzdali v pražském Sjezdovém paláci Leonidu Brežněvovi. Požádali jsme ho, zjistí-li, že se v čemkoli mýlíme, aby nás na to upozornil. Brežněv slíbil, že by nás, pokud by měl námitky, pozval a v klidu na dače bychom se domluvili. Nikdy nás nepozval. Ale pan Ponomarjov oficiálně navštívil čs. velvyslanectví v Moskvě a velvyslanci Pavlovskému tlumočil oficiální poděkování nám dvěma za onu zprávu. Řekl – za kritickou a přátelskou zprávu… Mimochodem: prezident Novotný byl zprávou nadšen. A Štrougal si taky zprávu vyžádal. Po přečtení s námi tři hodiny rozmlouval. Prohlásil, že návrhy, které uvádíme, jsou prakticky jediným možným východiskem z dlouhodobých obtíží. A protože to nebyl rozhovor tajný, můžeme dodat, že nás požádal, abychom počítali s tím, že asi do dvou let nás vedení strany požádá o vypracování dlouhodobé koncepce opírající se o tuto zprávu… Jednu věc bychom chtěli zdůraznit: je pozoruhodné, že cokoli jsme v oblasti veřejného života udělali v roce 1968, bylo v přísném souladu s obsahem i smyslem Zvláštní zprávy číslo 4. A přesto právě naše veřejná vystoupení v roce 1968 byla příčinou našeho dnešního postavení. A ještě jedno je třeba dodat: bohužel všechna varování, vyslovená v té zprávě, se naplnila se všemi svými důsledky. 


Jak se díváte na ta poslední léta, která uběhla od roku 1968? A čím se vůbec živíte? 


Kolem padesátky se člověk domnívá, že je na vrcholu. Své vědomosti nemá právo si ponechávat pro sebe. Proto ta poslední léta jsou pro nás zklamáním, že nemůžeme fungovat, jak bychom chtěli a mohli. Je to šestileté uzavření. A my bychom přece měli být stále ve styku s lidmi, se světem, měli bychom poznávat, dál pěstovat pozorovací schopnosti. Bez toho žijeme v nebezpečné kleci… Dříve jsme mívali ve zvyku krýt si náklady na naše cesty z prostředků, které jsme si vydělali. A protože jsme mívali vysoké honoráře, tak jsme se jich zčásti uměli vzdávat. Městu Zlínu jsme dali jesle, pomohli jsme svazáckým klubům, Náprstkovu muzeu a jiným aktivitám. Hezkých pár desítek tisíc korun jsme v padesátých letech věnovali na Korejský fond obnovy. Naše zásada zněla: držet si rezervu na dva tři roky. A ještě rezervu na profesionální výbavu. 


A ptáš se, jak se živíme. Teď jsme v tíživé situaci. Oba vlastně žijeme z podstaty, z úspor. Navíc Hanzelka pobírá invalidní důchod, ale situace ho nutí k tomu, aby v poslední době rozprodával výstroj i část knihovny. Taková situace pochopitelně ovlivňuje náš časový harmonogram. Nemůžeme se tolik věnovat literární práci. 


Jak byste charakterizoval vliv naší doby na vaše soukromí? Jak se ty celkové změny promítly do vašeho privatissima? 


Podstatný rozdíl proti dřívějšku je v plánování, v perspektivách, v koncepci. Byli jsme zvyklí dlouhodobě pracovat. Když jsme se vrátili z cesty, pouštěli jsme se do dalších smělých plánů. A dnes? Nemůžeme plánovat ani na zítřek. Nemáme žádné jistoty. Vždyť nemůžeme jet za hranice ani kousek od Prahy… A dál: Hanzelkův syn po celé gymnázium studoval s vyznamenáním, stejně tak maturoval. Udělal zkoušku na medicínu. Přijat nebyl. Nyní leští výklady. A dceři bylo konstatováno, že nemá smysl, aby se ucházela o studium na vysoké škole. A když jsi nás vyzval k řeči o privatissimu, dodejme ještě jedno: manželství nás obou se rozpadla – je náročné říct, zda to souvisí přímo s naším dnešním postavením, ale patří to k naší dnešní skutečnosti.


Říká se o vás spisovatelé – cestovatelé. Kdybyste se nedostali pod jakousi novodobou kletbu, co byste – myslíte – dělali? Co byste dál psali? Nebo byste ještě cestovali? 


Kdyby nám vyšla dvousvazková knížka o Cejlonu, získali bychom možnost věnovat celý čas zpracování zbytku Asie. To by byla první etapa. Mezitím by patrně vyšly další knížky, za něž by byly prostředky ke krytí dalších plánů. Tím by byla odbyta druhá etapa. A třetí: Nevidíme důvod, proč bychom měnili plán, podle něhož jsme se chtěli vrátit na poměrně kratší dobu do některých zemí, ve kterých jsme byli před lety. Za těch pětadvacet let se Afrika změnila víc než za celá předchozí staletí. Změnili jsme se i my – bylo by přece užitečné podívat se do některých oblastí právě pod takovým zorným úhlem znovu a podat o tom báječné svědectví. Předposledním bodem našeho programu je Evropa. Na starší kolena je blízko a reálná. A to poslední, co bychom chtěli v životě udělat: převážně pěšky projít Československo. Uvidíme, co nám z toho strana a vláda dovolí. 


Vlastně stále bilancujeme posledních zhruba šest let. Řekli jsme si již nemálo. Ale rád bych tuto část rozhovoru ukončil otázkou: Podíváte-li se suma sumárum na ta poslední léta, co zbývá ještě přiznat veřejně? 


Myslíš, že je co dodat?... A přece! Ovšem jen dva postřehy. Jeden se týká toho, že to šestileté stání nás dvou je provázeno faktem, který ukazuje, že svět nestojí, že se točí dál a že ve spoustě zemí akceleruje. Drobnost: Když jsme byli v Sao Paulu v roce 1949, bylo tam půl druhého miliónu obyvatel, dnes je to druhá nejlidnatější metropole západního světa. Civilizace se rozpíná, rostou závratně města i lidé. Přepadá nás nostalgie, že nemůžeme být při tom. A druhá věc: Vzrušuje nás otázka, jak bude vybavena řídící garnitura tohoto státu za dvacet let – po té dnešní vynucené izolaci. Vyrůstá za větrem, podle daných byrokratických směrnic. Kázeň je pro ni víc žádoucí než dobrá koncepce nebo argument, je to k vzteku… Mladí v západní demokracii jsou zvyklí na neustálé střety myšlenek, na otevřený dialog, svobodnou polemiku, nemusejí se se svými názory schovávat, říkat něco jiného, než si myslí, chovat se pokrytecky nedůvěryhodně. Mrazí nás při pomyšlení, jak bude na stále složitější řízení společnosti vyzbrojena generace, která nám vyrůstá za docela odlišných podmínek než Západ. Jak dopadne náš vývoj, až zas bude stát proti argumentu jen argument. 


Poznali jste přes sedmdesát zemí. Některé hodně do hloubky. Málokdo u nás zná moderní svět jako vy dva. A nevím, zda vůbec někdy někdo – včetně tamějších obyvatel – projezdil Sovětský svaz důkladně jako vy dva. Zajímalo by mě, jak na základě toho širokého poznání světa a na základě srovnání různých zemí, různých národů, různých kultur vypadá ve vašich očích Československo. 


Které Československo? Nesouhlasíme, že je jen jedno. Pro nás se Československo rozštěpilo. Jedno na nás vyplazuje neřádsky jazyk, šlape nám na jazyk, neodpovídá na dopisy, upírá nám právo pracovat. A potom je druhé Československo, se kterým se setkáváme denně – v krámě, na ulici, v dopisech, to je to Československo, pro které jsme se tak rádi činili. Lidé tohoto Československa se nás ptají, jak se máme, jak nám slouží zdraví, chtějí vědět, zda vydržíme, chtějí dostat něco dobrého z naší práce. Za sedm let se nám nestalo ani jednou, abychom se setkali s člověkem, který by jednal a mluvil v souladu s tím prvním Československem. 


Chápu vaši interpretaci dvojího Československa. Ale pro mne existuje jedno Československo – bez ohledu na to, jaký režim v něm zrovna panuje… O něm bych rád od vás slyšel víc. Jeho se týkala má otázka, jak vychází ze srovnání s jinými zeměmi… 


Jak jsme se přesvědčili za dvacet pět let, hrozí Československu jedno zásadní nebezpečí: že i když se vyvíjí dopředu, vyvíjí se nepřirozeně, nelogicky a neorganicky. Že kritéria jeho vývoje jsou nepřirozená a neorganická. Konkrétněji: O tempu vývoje vždycky rozhodovalo maximální uplatnění talentů a pracovních schopností rozvíjet je na sobě. A právě tomu se v Československu kladou autoritativně a často anonymně nepřirozené meze. Ve zdravé společnosti dělá každý to, co nejlíp umí. Celkový výsledek toho, co se u nás děje: prvek disciplíny, prvek poslušnosti, prvek konformity a deklarativní prvky v chování lidí jsou důležitější než jejich kvalifikace. Když dobrý univerzitní profesor topí v nemocnici, když dobrý šéfredaktor novin asfaltuje střechy, když vynikající spisovatel je pojišťovacím agentem, když publicista dělá taxikáře, když schopný student myje výklady a když tohle nejsou jen ojedinělé jevy… když naproti tomu odpovědnou funkci ve veřejnoprávním sektoru zastávají lidé, kteří někdy nemají ani úplné vysokoškolské vzdělání, tak to není v pořádku. Tak to drtivě oslabuje náš stát v postavení současného světa. A pokud to potrvá příliš dlouho, bude to mít charakter chronické společenské nemoci se všemi důsledky. 


Jaký politický systém podle vašich zkušeností a znalostí se nejlépe uchytí? 


Bojím se, že jsme si zvykli myslet v pojmech panaceí. Neexistuje ideální systém pro všechny národy. Historie, zvyklosti, kultura, způsob myšlení, to všechno vytváří podmínky pro určitý politický systém v dané zemi. Je nepředstavitelné přenést Sukarnovu indonéskou demokracii do Anglie nebo francouzskou do paternalistických tradic Japonska. Systém se nedá vytvářet a priori. Systém řízení státu má vycházet z místních podmínek a předpokladů. Systém, který z nich nevychází, nemůže dobře fungovat, a tedy těšit většinu společnosti. 


Nato jsme hodnou chvíli diskutovali o možnostech demokracie v různých zemích. Moji partneři shodně zdůrazňovali, že je u nás mimořádně vytříbené sociální cítění a silná potřeba demokracie. Svou další otázku jsem formuloval takto: 


A přece – každý z nás má různé představy, ideální představy, chcete-li… o ženě, o své budoucnosti, o společnosti a někteří jistě i o politickém systému. Nepokládají to zrovna za něco reálného, v blízké budoucnosti uskutečnitelného, a přece jsou plni touhy po společenském zřízení svých představ. Co vy? Jaké rysy svého ideálního politického systému byste vyzvedli? 


Je těžké vymýšlet ideální systém, známe svoje lidi. Podívej se, možná i politické strany budou jednou anachronismem. Koneckonců každá politická strana bojuje o absolutní moc. Politický ideál za Francouzské revoluce měl docela jiný smysl než dnes. Vývoj přírodních věd mezitím předhonil vědy společenské. Konečně přírodní vědy ovlivňují vývoj přímo. To má své společenské důsledky, nad nimiž společenské vědy hodně teoretizují, ale jejich činnost nemá tak přímý a plný vliv jako činnost přírodních věd. A řešení moderního politického systému? Možná že vzejde spíš v zemi, která nemá ve světě příliš rozsáhlé mocenské ambice… Hodně se mluví o pluralitním systému. Netroufáme si tvrdit, že pluralitní systém by vyřešil dlouhodobé problémy této země v centru Evropy. A potom: může přece existovat pluralitní systém i bez politických stran. Různé společenské vrstvy budou mít různý vliv na další vývoj, vliv přiměřený praktické účasti na tom vývoji. Například akademie věd nebo velké závody. Řízení státu by mělo být v takových rukách, které jsou dostatečně kvalifikované v některých oborech rozhodujících o vývoji státu. Nelze vytvářet politiku bez sociologů, politologů, vědců ze základních přírodních věd, hlav pomazaných apod. Nelze hospodařit se státem dlouhodobě na dluh. Tito lidé by měli mít vliv, měli by být subjekty politiky. Uplatní-li se forma pluralitní demokracie nebo jinačí demokracie, to snad není rozhodující. Jedno je však jisté: je-li v příliš úzké společenské vrstvě soustředěna neúměrná míra pravomoci a jestliže důsledky její politiky nese velké množství lidí bez práva na účasti rozhodování, tak to určitě není v pořádku. 


Poslední desetiletí života každého z nás v téhle zemi, bohaté na události, bylo dobou přehodnocování a bilancování, ať si to kdo uvědomuje nebo ne. Jsme poněkud jiní než před deseti lety – a to není jen tím prostým faktem, že jsme starší. Jiní jste i vy. Jak se dnes díváte na své starší knihy? Vidíte v nich aspekty hodné kritického přehodnocení? 


Nemusíme odpovídat teoreticky. V roce 1966 Maďaři chtěli znovu vydat naši Afriku. Ptali se nás, zda chceme něco změnit, když se v Africe tolik změnilo k horšímu. To byla základní otázka. O Africe jsme psali jako osmadvacetiletí junáci na cestách. Naše víra v možnost spravedlivého uspořádání života, v pokrok, někdy pravda trochu naivní, ale poctivá, vycházela ze základních humanistických pozic – a nebylo by poctivé, abychom se v novém vydání tvářili moudřeji věkem. Proto jsme nic nezměnili a čtenářům to nevadilo. Snažili jsme se tedy jako dnes o poctivé, životem lidí zaujaté a chápající svědectví doby a prostředí… Nestalo se nám, že bychom něco napsali, co by bylo v rozporu s naším přesvědčením. Pozdější zkušenost jen mohla prohloubit naše přesvědčení, ale nikoli změnit smysl naší práce. 


Za zamyšlení ovšem stojí druhá strana mince, pohled nikoli do světa, ale domů na vlastní píseček. Abychom byli konkrétní: Afrika snů a skutečnosti vyšla v mnoha vydáních, v mnoha jazycích. Taky anglicky, pod názvem Afrika the Dream and the Reality. Užasli jsme proto, když nám v únoru 1968 došlo nové číslo amerického zeměpisného měsíčníku National Geographic – mimochodem je to naše jediné okénko do světa, i když i tohle okénko československá cenzura čas od času zatrhává. Od dubna 1971 do září 1974 už zabavila pět čísel, eufemisticky to nazývá odepřením práva dovozu a oběhu v ČSSR. Redaktor Edward J. Linehan v tom únorovém čísle – pár týdnů před pádem Novotného – uveřejnil obsáhlý článek o Československu pod názvem Czechoslovakia the Dream and the Reality. O naší Africe nic netušil, jak jsme si sami ověřili při osobním setkání v jeho washingtonské pracovně. Dalo by se tedy říci podobnost čistě náhodná – až na to, že rozpory mezi představami a skutečností, mezi proklamovanými cíli a každodenní nechvalnou praxí jejich údajného uskutečňování mohou existovat a existují nejen v Africe, ale i v Československu.


Když už jsme se dotkli otázky kritického přehodnocování. Všichni víme, co oficiální místa hlásají o roce 1968, co považují za bratrskou pomoc spřátelených stran. Existují oficiální dokumenty a oficiální projevy a stovky polooficiálních článků. O málokterém roce našich dějin se popsalo tolik papíru jako právě o roce 1968. A to od něho uplynulo teprve sedm let. Rozsah psaní je jistě úměrný významu toho roku. Co vy však o tom soudíte? Změnili jste s odstupem let nebo snad dokonce vlivem oficiálních stanovisek názor na takzvaný obrodný proces? 


Obrodný proces neprobíhal jen v časovém úseku, který začal lednem 1968. Byla to exploze nahromaděného tlaku z dekády nebo z dvacetiletí. Byl to u spousty lidí spontánní důsledek předchozího pokoření nebo nedostatku možnosti být slyšen. Když se na tu dobu díváme zas po sedmi letech, můžeme jen litovat, že to bylo tak krátké a že to bylo příliš emocionální. Bylo v tom příliš mnoho snahy po abstraktním řešení, aniž jsme si uvědomili, že žijeme v propracovaném systému techniky vlády a ovládání… Že jsme jen loutkami. Oficiální obraz roku 1968 vypadá tak, že tady byl patnáctimiliónový národ s chybami a nedostatky, že tu byla demokratická společnost, společnost lidí svobodnějších než dřív – a že hrstka dobrodruhů, oportunistů, antikomunistů a tak dále, a dokonce v některých případech společně s nepřátelskými agenturami svedla masy lidí k činům nedozírných následků. Nesouhlasíme a nemůžeme souhlasit v naší nejlepší vůli. Nejen ze studia, ale i z poznání sedmdesáti pěti zemí víme, že společnost žijící v systému, který je v souladu s potřebami lidí, neprožívá tak hluboké otřesy, pokud k nim nepřispěje vnější nátlak. Myslíme, že v naší společnosti šlo o tvořivější, svobodnější, vcelku pokrokovější demokracii, o další stupeň ve vývoji. Dříve v praxi soustavně a dlouhodobě docházelo k činům, které byly v příkrém rozporu s tradicí lidu a s jeho cítěním pro spravedlnost, s jeho představami o spokojeném životě. V celém národě bez rozdílu třídní příslušnosti je zakořeněno přesvědčení, že za názory se lidé u nás popravovali jen v nejčernějších dobách. Nepamatujeme z české historie, že by byla za politické názory a činnost popravena žena. První byla doktorka Milada Horáková v 50. letech. To tenhle národ nemůže strávit bez zažívacích potíží. Tenhle národ nesnáší, když lidé získávají moc a vliv na základě politických deklarací a bez prokázaných a veřejností uznaných schopností a velkých zásluh. Tomu se vždycky říkalo politický oportunismus. U nás se tradičně soustřeďoval obdiv k lidem, kteří uměli něco vymyslet, zejména když to prospívalo většímu celku lidí. Naším lidem je proti mysli, když charakterní lidé ztratí možnost vydat nejlepší plody svého nasazení intelektu nebo rukou jen proto, že nesouhlasí s názory momentální garnitury. 


Rád bych, abyste ve svých úvahách nezapomněli, že jsem se ptal přímo na rok 1968… 


Jistě, my k tomu směřujeme… V naší společnosti se dlouho kupily nespravedlnosti a nelogičnosti, často se marnily schopnosti lidí. A naproti tomu příliš často rozhodovali o osudech neschopní, přizpůsobiví funkcionáři, u nichž míra lačnosti byla vyšší ctižádost než míra vzdělání, znalostí a charakteru. Díváme-li se na společnost jako na organismus, pak tohle byla zákeřná nemoc. A tak to cítilo mnoho lidí. Byli přesvědčeni, že rok 1968 znamená pokus o úspěšnou likvidaci nemoci, a to byl podle našeho názoru kladný a základní rys toho, co se u nás dělo v onom roce. Dodnes si myslíme, že to byla upřímná, naléhavá, i když někdy bezradná snaha o vyléčení dlouhodobě zakořeněných neduhů. Rok 1968 pokládáme tedy za vážný, byť málo zkušený a neobratný pokus o nápravu. Srpnem 1968 se podle nás nevyřešil ani jediný dlouhodobý problém této země. To se totiž nedá řešit úspěšně a dlouhodobě silou zvenčí, ale důkladným a zasvěceným rozborem zevnitř a soustavným a trpělivým odstraňováním neduhů. Myslíme si, že dokud se v naší zemi neuskuteční tato OBTÍŽNÁ záslužná činnost, budou se dál kupit škodlivé antagonismy uvnitř státu a i přes jeho hranice. 


Teď snad jedna dost vážná otázka pro naši generaci: Kdyby byla reálná možnost členství v komunistické straně, jak byste na ni reagovali? 


Je nám již dost přes padesát roků a něco si již také pamatujeme. Byli jsme chlapci, když došlo k celkové proměně komunistické strany na pátém sjezdu v roce 1929. Komunistická strana z roku 1938 měla zcela výrazný jazyk a cíl. Řeč komunistické strany z let 1945–1946 byla podobná, a přece chameleonsky jiná. A řeč politické strany se stejným názvem v letech 1951–1953 byla diametrálně odlišná. Jinak mluvili představitelé strany po dvacátém sjezdu KSSS a v důsledku tohoto sjezdu. Úplně jinak tato strana komunikovala v roce 1968. Jinak klevetí dnes pod Husákovým náporem… Vždycky se hovoří, že je to táž strana. My ten pocit nemáme. Příliš často se za našeho života stalo, že jedna éra odsuzuje druhou, že jedni představitelé nejen kritizují, ale taky popravují předcházející představitele. Dokud je tohle možné, a podle našeho názoru je to v příkrém rozporu s Marxovým pojetím dělnického hnutí, nejsme schopni se aktivně účastnit života této strany. Naproti tomu je jednou z našich základních potřeb pracovat v hnutí, které bude usilovat o skutečně vědecké, skutečně demokratické, skutečně pokrokové vedení společnosti. Samozřejmě to může jen hnutí, které zná a respektuje cenu lidského života, cenu lidské práce a cenu tvořivého lidského myšlení. 


Kdy předpokládáte, že vám u nás opět normálně, nikoli pouze samizdatem, vyjde nějaká knížka? 


My tomu neříkáme samizdat, ale prostě strojopisné vydání v deseti průklepech…


To nevadí. I tak vy i já víme, co se tím myslí… 


Budiž, tedy ke tvé otázce: Okamžik, kdy doletí sovětská nebo americká družice k Marsu, se dá změřit přesně. Ale to, nač se ptáš, nikoli. Vždycky jsme dělali prognózy na základě hloubky znalostí. Ovšem o tom, co se skutečně děje v tomhle státě rozvoje naruby, v jeho rozhodujících pozicích a v jeho určujících vztazích, nevíme zhola nic. Píšeme, jak můžeme. A napíšeme-li dobré knížky, dřív nebo později vyjdou na světlo. 


Máte mnoho přátel – doma i v cizině. Dokonce i v Sovětském svazu. Otřásla doba vašimi přátelstvími? 


Patříme k minimu takových šťastlivců, jejichž přátelské vztahy se v posledních letech až na nepatrné výjimky nezměnily. Asi jsme měli šťastnou ruku při volbě přátel. K žádnému otřesu nedošlo. Přitom tato doba byla prověrkou hodnoty a hloubky přátelství. Je ovšem otázkou, jak budou ti v zahraničí dávat své přátelství najevo. Dříve nám třeba ze Sovětského svazu přicházelo mnoho dopisů. Po roce 1968 to začalo řídnout. Dnes již píší tak dva tři lidé. Je to buď přemírou starostí dohlížejících orgánů, nebo strachem našich ubíjených přátel, kteří sice neztratili víru v nás, ale tato víra byla překonána strachem o holou existenci, o děti, o kádrový profil. Nemáme jim to za zlé. Ubyl tedy písemný styk, přibyl styk zprostředkovaný. Když sem náhodou přijede někdo z našich sovětských přátel, trávíme dlouhý čas tím, že nám vyřizuje přátelské pozdravy… pozdravy od těch, kteří se sami bojí napsat. 


Co je dnes pro vás duševní hygienou? 


Zikmund: „Pro Jirku varhany. Pokoušel se dostudovat akademii, ale odmítli ho zapsat do pátého semestru. Podle špičkových varhaníků dosáhl v tom, co stačil nadrtit studiemi, profesionální úrovně, která by snesla gramofonovou nahrávku a veřejná vystoupení. Ale to taky nesmí dělat. A tak jsou varhany jen jeho soukromou duševní hygienou.“ 


Hanzelka: „Pro Mirka zahrada.“ 


Blížíme se k poslední otázce. Dost jsme v rozhovoru bilancovali. Proto ještě jedna otázka z tohoto okruhu: Otřásla dramatická doba ideály mládí? 


Ne!!! Když vidíme důsledky toho, co se u nás děje, jsme ještě více poutáni k ideálům mládí. My bychom skutečně chtěli, aby většina lidí žila líp, aby většina lidí věděla o světě víc než dosud a měla větší míru vlivu na to, co se bude dít dál a jak budou dál žít oni i jejich děti. 


Počítáte, že si o ty ideály ještě zabojujete a ve snaze znatelně zabodujete? 


My jsme nikdy nepolevili. Za těchto podmínek pracovat na knížce, to s tím přece bezprostředně souvisí. 


Nato jsme dlouho diskutovali o kvalitě našeho života, o rostoucí materiální úrovni lidí a o tom, zda lidé mají potřebu toho, co nazýváme …žít líp. A konečně přišly na řadu dvě obligátní poslední otázky: JAK SPÍTE? 


Hanzelka: „Báječně. V poslední době jsem měl jen jednu neklidnou noc. Bylo to po dni, kdy jsem v Rudolfinu slyšel poprvé jazykové registry nových varhan. Mohl jsem si zkusit všechny jazyky tohoto nástroje. Byl to tak fantastický zvuk, jaký jsem nikdy v životě neslyšel. Byl jsem tím mimořádně rozrušen. Snad se mi o něm zdálo, a to mě probudilo.“ 


Zikmund: „Já spím ještě báječněji. V poslední době bych těžko našel bezesnou noc. Jen před týdnem – náhle jsem v noci zaslechl zvuk létajícího komára. Po zkušenosti z tropů jsem ho začal pronásledovat a pronásledoval tak dlouho, až jsem ho zabil. To bylo jediné narušení spánku z posledních let.“ 


Rád slyším, že oba spíte báječně. Vždycky říkám, kdo má čisté svědomí, spí dobře. A jaké míváte sny? 


Hanzelka: „Mně se skoro nikdy nic nezdá. A pokud se zdá, ráno stejně nic nevím.“ 


Zikmund: „Z poslední doby si připomínám jeden sen, který by snad byl pro Freuda. Ten sen asi souvisí s naší životní zkušeností. Na svých cestách jsme viděli spoustu rozmanitých záchodků. Vzorně čisté, i když trochu nepohodlné turecké záchody. Záchody, u kterých číhali nedočkaví mrchožrouti. Záchody mimo obývací a vytápěné prostory, takové ty dřevěné budníky bez vyřezávaného srdce a s neuvěřitelně obtížným provozem, když je pětačtyřicet pod nulou. Záchody, kde se místo papíru používalo oblázků. Záchod je ostatně věrný doklad obrazu života jeho uživatelů. Nejfantastičtější záchod jsme viděli na guánovém ostrově Chincha při západním pobřeží Peru. Bylo to trámoví visící nad mořem. Čtyřicet metrů nad mořským přílivem, který zastával funkci dokonalého a nikdy neselhávajícího splachovače. Člověk dostal náhlou závrať, když se podíval dolů. A mně se teď najednou zdálo, že jsem byl v trochu podobném záchodě. Ne nad mořem, ale v nějaké staré venkovské chalupě. Trámy nebyly zakotveny ve skále, držely je jen dvě skoby. Ty se najednou začaly viklat, vyvalily se ze zdi a já cítím, jak se řítím do neznáma. A i když to nebylo tak vysoko jako na ostrově Chincha, přece jen mě svírala hrůza hrůz…“


* 


Dne 28. března 1977 jsem byl předvolán do Ruzyně k výslechu jako svědek k „případu“ Jiřího Lederera. 


Výslech vedl major StB, který se představil jménem Tita… Hned v úvodní části rozhovoru jsem zaujal a plně obhájil stanovisko, že kniha rozhovorů, chystaná před časem, nebyla v žádném směru porušením platných zákonů socialistického zřízení. 


Dostal jsem ujištění, že záležitost Ledererovy knihy rozhovorů je jen zcela okrajovou záležitostí a že Jiří Lederer je držen ve vazbě ze zcela jiného, podstatnějšího důvodu. Mjr. Tita odmítl tento důvod sdělit. Ujistil mne však, že kniha rozhovorů nebude předmětem soudního jednání proti Jiřímu Ledererovi ani proti těm, s nimiž rozhovor uskutečnil. 


Vzhledem k pozdějšímu nechvalnému vývoji celé záležitosti vítám možnost, že rozhovory vyjdou alespoň v E. P. 


Praha dne 24. února 1978


 


                                                           Jiří Hanzelka


 


JIŘÍ LEDERER


se narodil 15. července 1922 v obci Kvasiny u Rychnova nad Kněžnou. Po válce studoval na filozofické fakultě a na Vysoké škole politické a sociální a současně pracoval na pozici průzkumníka novináře. Patřil k levici čs. sociální demokracie, psal především pro týdeník Směr a Právo lidu. Od února 1948 a po takzvaném sloučení sociální demokracie s komunisty začíná jeho začarovaný kruh opakujících se konfliktů se státní mocí. 


Po zastavení Směru odjel studovat literaturu a sociologii do Krakova. Na počátku 50. let byl vyloučen ze Svazu čs. novinářů a stal se soustružníkem v ČKD. Po několika letech se směl k novinařině vrátit, vedl kulturní rubriku Večerní Prahy. Zakrátko měl toto povolání opět zakázáno, poté co uveřejnil kladnou recenzi románu Josefa Škvoreckého Zbabělci. V 60. letech působil na výzkumném pracovišti Čs. rozhlasu v Praze. I odtud však musel odejít a živil se jako novinář na volné noze. V roce 1968 se stal jedním z nejznámějších redaktorů Literárních listů, v roce 1969 pak proslulého magazínu Reportér.


V době normalizace byl jako jeden z prvních postižen zákazem výkonu povolání. V roce 1970 byl vzat do vyšetřovací vazby pro „podvracení Polské lidové republiky“ a v roce 1972 byl znovu zatčen a odsouzen na dva roky za údajné „urážky W. Gomulky“. Po propuštění byl jedním z nejaktivnějších členů československé opozice a patřil k prvním signatářům Charty 77. Nedlouho po zveřejnění Charty byl vzat znovu do vazby a na podzim 1977 obviněn z „konspirativního spojení s čs. emigranty“ a ze „zasílání písemných příspěvků časopisům Svědectví a Listy“. Byl odsouzen za „podvracení republiky“ na tři roky vězení. Jedním z jeho prohřešků bylo i vydání knihy České rozhovory.


Po propuštění odešel do SRN, kde působil jako publicista ve svobodném povolání a kde také zahynul poměrně mlád!





Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + jedna ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter