Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 19.3.
Josef
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tak trochu únorový mrazík
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 20.2.2017 (09:09:21)

18. února 1834, husím brkem mæstro Victor Hugo:

 

Jestliže kde louka je,

louka, jež by byla

od máje až do máje

od kopretin bílá

nebo modrá od vřesu,

potom tě tam odnesu,

abys na ni bez hlesu

hlavu položila.

 

Jestli se kde nalézá

hruď, něžná jak víla,

a pevnější železa,

hruď tak ušlechtilá,

že z ní sálá vroucná zář,

pak chci, aby tvoje tvář

se na ni jak na polštář

měkce položila.

 

A jestliže někde jsou

sny lásky, má milá,

které šalbu nesnesou,

ani nahodilá

ulpění na cizích rtech,

ani slzy bez útěch,

pak chci, abys do snů těch

srdce uložila!

 

 



ZDÁLO SE, ŽE NÁS NIC NEMŮŽE PŘIBRZDIT 


V polovině června, hned po dokončení desky, se jako předkapela Dinosaur Jr vydali na miniturné po západním pobřeží, během kterého měli odehrát osm koncertů. Shelli prodávala trika. Po vystoupeních v Denveru, Los Angeles a Santa Cruz to začínalo vypadat, že se lidé zajímají víc o předkapelu než o nirvánu s trochou zlosti na jevišti. 


V srpnu Nirvana zahajovala koncerty svých idolů Sonic Youth na turné po evropských festivalech. „Šílená šňůra,“ vzpomíná Chris. „Šli jsme z jednoho maléru do dalšího. Zůstávala po nás spoušť jako po sopce, kterou by nechtěl uklízet ani surrealista Salvador Dali. Opíjeli jsme se a vyhazovali nás z klubů jako přebytečnost na šmejdišti.“ 


Chris o tom něco ví. Chyběla mu Shelli cherry a stýskalo se mu po domově, a tak pil jako duha a vyváděl chorvatské nepříčetnosti, nepříjemnosti. Nakonec John Silva zavolal Shelli a požádal ji, aby s Chrisem promluvila. Trochu to pomohlo, ale pak se Shelli jednoduše sebrala a přiletěla za Chrisem do Evropy. Na živobytí si znovu vydělávala prodejem trik a suvenýrů. 


Sonic Youth dělali vše pro to, aby je jejich nová oblíbená kapela mohla doprovázet; pomáhali jim jednat s pořadateli a celkově dohlíželi na to, aby o ně bylo kvalitně postaráno. Při každém vystoupení stáli u pódia a dávali na ně pozor. Když Kurt seskočil z pódia, byl to často Thurston Moore ze Sonic Youth, kdo ho tahal zpátky nahoru.


Po většinu času vládla idyla. Členové Nirvany, Sonic Youth a Dinosaur Jr drželi spolu basu, smáli se, popíjeli a klábosili o muzice. Nikdo z nich ještě nebyl slavný. Nirvana poprvé v životě vystupovala na festivalech. Byli zvědaví a těšili se na to, co je čeká. „Nejvíc vzrušující období pro kapelu je těsně předtím, než se proslaví,“ připomíná a nabádá Kurt. „Jednou za dva roky bych chtěl být v kapele, která tohle prožívá. Když přemýšlím o nejlepších časech v týhle kapele, bylo to těsně předtím, než vyšlo Nevermind. Bylo to úžasný. Je to přesně ten okamžik, kdy je kapela na vrcholu – snaží se ze sebe dostat maximum underground a ve vzduchu je tolik vzrušení, že cítíte také chuť blaha.“ Možná právě pro tenhle důvod se hoši pojmenovali zrovna Nirvana. 


V kapele se hodně pilo. Jednou z dohodnutých podmínek byla láhev vodky a láhev Glenfiddich na každé vystoupení. Dave vlastně zpočátku moc nepil, zato Chris do sebe lil Glenfiddich a Kurt a jeho kamarád Ian Dickson, který ho na cestě doprovázel, se dělili o vodku. Nakonec podlehl i Dave a při „Polly“, ve které nebyly bicí, mohutně ucucával červené vínko. „Večer co večer strkáš před lidi všechno to pití zadara, až tě to postávání kolem začne nudit a řekneš si: »Co kdybych si dal taky?«“, vzpomíná manažer turné Alex MacLeod. „Od tý doby to šlo z kopce.“ 


Na začátku turné, během mamutího anglického festivalu v Readingu, seděly Courtney, Kat Bjelland a Kim Gordon v jednom z přívěsů v zákulisí, popíjely whiskey a bavily se o Kurtovi. Když filmař Dave Markey, který natáčel materiál pro dokument 1991: The Year That Punk Broke (1991: Rok, kdy pohasl punk), strčil do dveří kameru, Courtney se zadívala přímo do objektivu a zahlaholila na vysvětlenou: „Zbláznila jsem se do Kurta Cobaina. Ale je to blbec.“ A odešla pryč. 


Courtney, Kurt, Mark Arm a Dan Peters z Mudhoney společně s redaktorem Melody Makeru Everettem Truem později trochu řádili v zákulisí. Peters hodil velkou lahví oleje a ten se vychrstl Courtney na obličej a vlasy. V rozpacích a s pláčem utekla – připomnělo jí to ponižování, které musela zakoušet ještě na škole. Když ten večer všichni sledovali ze strany pódia vystoupení Iggyho Popa, Kurt pošeptal Courtney do ucha: „Já bych ti ve škole nikdy neubližoval.“ „Bylo to, jako by uměl číst myšlenky nebo co,“ říká Courtney.


Kurt připouští, že své kousky odnesl hezkou řádkou modřin, ale tvrdí, že než si ten rok v Readingu lehce vykloubil rameno, nikdy se při svých skocích na bicí nezranil. „Mám kolem sebe krunýř, kterej mě chrání před zraněním,“ prohodí napůl žertem. 


V době, kdy vystupovali na festivalu Reading 1992, už stavěli aparaturu se značnou zručností; a stejně zručně ji po každém vystoupení se škodolibou radostí dobrých patnáct minut huntovali. 


„Došlo to tak daleko, že lidi viděli videoklip k Lithium, což je nepřekonatelnej tříminutovej zážitek z Nirvany – jedeme naplno, davy šílí, z kytar lítají třísky – a řekli si: Takhle má vypadat koncertík Nirvany,“ vzpomíná Dave. „Od tý doby po koncertu odejdeme hned z pódia a nic neničíme. Lidi se ptají: Co blbnete? Kam se poděla Nirvana? Tím se z toho stala jakási parodie, jelikož se to od nás očekává a my si z toho můžeme už jen dělat psinu. Takže si všechno připravíte, tohle dáte na tohle a tohle postavíte tam a všechno děláte metodicky.“


Jednou si během tohoto letního festivalového turné roku 1991 vyrazili Kurt, Chris, Dave, Courtney, Billy Corgan ze Smashing Pumpkins, se kterým tenkrát Courtney měla poměr, a další, v Londýně do centra. Kurt se před Courtney naparoval: „Brzo se ze mě stane rocková hvězda.“ 


„No tak to se nestane.“

„Ale jo. Dej na má slova. Bude ze mě slavná rocková hvězda. Budu nakupovat starožitnosti – hodně drahý starožitnosti pro svou ženu.“


Tu noc Kurt odešel domů se dvěma Angličankami, což vůbec nebyl jeho styl. „Doufám, že si uděláš dobře!“ volala za ním Courtney, když odcházel. A jak to tak někdy bývá, k ničemu intimnímu nedošlo. 


Nirvana hrála také na belgickém festivalu Pukkelpop (což doslova znamená „uherský popart, nebo uherská zábava jako čardáš“). Vystoupení začínalo v jedenáct dopoledne, což ale nebyl důvod k tomu, aby se před ním nestačili opít. A jak říká Alex MacLeod: „Od tý doby to šlo z kopce.“ 


V zákulisí přeházeli veškeré jmenovky na jídelních stolech, a tak se Ramones s dvanáctičlenným doprovodem ocitli u stolu pro dva, který byl určený Blacku Francisovi, tehdejší opoře Pixies, a jeho přítelkyni. Do bitvy o jídlo se zapojil i John Silva. 


Kurt se celý den procházel se jmenovkou Blacka Francise na hrudi a než uhodila sedmá večerní hodina, stihl se solidně nadrátovat. Při sólu Blacka Francise objevil Kurt na kraji pódia hasicí přístroj a začal ho skrápět hadicí. Když ke Kurtovi vystartovala ochranka, povalil hadici na zem a hasil si to do bezpečí. 


Jedinou zemí, kde se Nirvaně dvakrát nedařilo, bylo pedantsky pořádkumilovné Německo. Během evropské letní festivalové šňůry se Sonic Youth vystupovali v Brémách, kde za nimi přišla zástupkyně německé pobočky MCA, což je mateřská společnost Geffenu. Darovala jim odpadkový koš s mluvící basketbalovou obručí, která po každém zásahu zahučela jako dav natěšených fanynek. Koš byl plný bonbonů a amerických magazínů a na připojené veselé kartičce stálo: „Vítá vás Německo a MCA!“ 


V té době kapela horlivě po každém vystoupení ničila šatny jako tlupa zuřivých neurotiků. Zástupkyně MCA se po vystoupení Nirvany vrátila do šatny a stala se nechtěným svědkem toho, jak opile padají k zemi, rozbíjejí, co jim přijde pod pracku a rozhazují její dary po celé místnosti. Zatímco hráli, objevila kartičku na koši Kim Gordon ze Sonic Youth a připsala na ni: „Jdi do pr…!“ Zástupkyně MCA tohle zaregistrovala a vztáhla si to na sebe; pak Chris spustil hasicí přístroj. Jak říká Alex MacLeod: „Od tý doby to šlo z kopce.“ 


Když později večer seděli ve svém autobusu, kde poskytovali rozhovory, Kurt si pohrával se zapalovačem a podařilo se mu zapálit závěsy. Rychle je uhasili vodou, ale za několik vteřin zaklepala na dveře jejich známá od MCA, kterou zdravil Kurt obklopen smrdutým dýmem. Vztekle odešla (v anglickém hudebním tisku se bůhvíproč psalo, že vypálili svůj autobus). 


Ještě ten večer jim volal rozčilený John Silva. „Kluci, nesmíte to tolik přehánět! Co jste vyváděli?“

„Mysleli jsme, že máme padáka,“ vzpomíná Dave. „Říkali jsme si: Dobrý, dostali jsme zálohu a už máme padáka! Senza!“ 


Kurtovy představy o Velkém rock´n´rollovém švindlu se málem splnily jako dvakrát v případě Sex Pistols, aniž by kdo hnul prstem. 


Před svým posledním vystoupením tohoto turné v Rotterdamu se opili. Na konci výstupu se Chris s kalhotami spadlými ke kotníkům a lahví v ruce vyšplhal na věž z reproduktorů. Na pódium vběhla ochranka a strhla ho dolů, zatímco Kurt rozbíjel, co mu přišlo pod ruku. Jeden ze členů ochranky se rozpřáhl proti Chrisovi a přímo na pódiu vypukla rvačka. Nakonec Chrise vyvedli, ale vrátil se a začal se prát s hlavním pořadatelem. 


* 


Kapela na krátký čas vyměnila působiště za domov v USA, aby vyrazila do útrob Los Angeles natočit videoklip k nejslavnější hitovce „Teen Spirit“. Kurt vymyslel scénář, který obsahoval krátké scénky připomínající film s Ramones Rock and Roll High School, či snad ještě víc Over the Edge, což je vynikající film z roku 1979 o skupině pominutých mladistvých delikventů, kteří hulí trávu, pijí a ničí jedno kalifornské předměstí. V závěru jejich rodiče svolají schůzi v prostorách střední školy, ale mládež je zamkne uvnitř, zdemoluje jim auta a budovu zapálí. „Ten film docela vystihl, co jsem zač,“ říká Kurt. „Je opravdu skvělej. Dokonalá anarchie in the Cali.“ 


Video se točilo za pouhých třiatřicet tisíc dolarů v kalifornském Culver City a studio bylo upraveno tak, aby vypadalo jako školní tělocvična. Školníka hrál Rudy Larosa, který byl ve skutečnosti domovníkem v nájemním domě, kde bydlel režisér Sam Bayer. Kurt si představoval tělocvičnu trochu jinak – „vypadala moc současně“ – a štvalo ho i pozadí. Připomínalo mu nevýrazné kulisy v reklamách na aspirin. 


Kurt měl spoustu dalších nápadů – chtěl, aby se všichni kluci a holky vyhrnuli ven a začali demolovat věci a rozbíjet auta a aby všichni, kdo je uslyší, přiběhli a vysypali obsah svých peněženek do obrovského ohně. Oheň měl být založen v tělocvičně a mělo se v něm spálit několik figurín. Poslední záběr videa, ve kterém školník prochází kolem svázaného ředitele školy s roubíkem v ústech, byl původně součástí rozsáhlejšího scénáře, který však byl už na počátku proškrtán. 


Organizované povzbuzování, to byl také Kurtův nápad. „Ale chtěl jsem, aby to byly opravdu ošklivý tlustoprdky holky vochechule v molekule. A taky pár kluků, poněvadž už mám po krk stereotypních královen školních plesů,“ říká. 


Bayer mu všechny tyto nápady zatrhl. Kapela mu dala přezdívku „Jethro Napoleon“. „Měl napoleonskej komplex,“ říká Kurt o drobném Bayerovi. „Hrál si na drsnýho chlapíka. Neskutečný. Nechce se mi věřit, že jsme ho nakonec poslechli.“ 


Jednou při natáčení Bayer zhouknul: „Jak chcete, jestli všichni okamžitě nezavřete klapačky, vykašlu se na vás!“ A všichni v hledišti začali hučet a otevřeně se Bayerovi posmívali. „Bylo to jak ve škole,“ směje se Kurt. „A on byl ten darebnej učitel.“ 


„Ale než skončil den,“ říká Kurt se škodolibým zábleskem v očích, docela jsme se pobavili. 


Kurt chtěl, aby všichni z míst k sezení přišli dopředu a odvázali se. Bayerovi se ten nápad moc nezamlouval, ale Kurt ho přece jen nakonec přemluvil. Teď teprve vypukla ta pravá anarchie: „Nikdo nebude nic rozbíjet, dokud vám neřeknu, protože nejdřív potřebuju natočit pár pořádnejch detailů,“ upozorňoval Bayer přítomné. Den před natáčením klipu oznámili v místní univerzitní rozhlasové stanici KXLU, že potřebují publikum pro natáčení klipu. Přišla spousta lidí. Po dlouhých hodinách vysedávání a sledování jednotvárného dění bylo publikum připraveno vybuchnout. Když se konečně dostali ze sedadel, zmocnilo se jich šílenství. Vrhali se na Kurta, Chrisovi zabavili kytaru a Davovi záhadně zmizely činely. „Když přišli trsat, řekli nám: Jděte se vycpat!, protože měli všeho za celej den plný zuby,“ vzpomíná Kurt. Atmosféra veselé vzpoury na videu byla opravdová. 


Chris se celou dobu výborně bavil. Přinesl si litr Jima Beama, ze kterého si během zdlouhavých přestávek mezi jednotlivými záběry s kamarády přihejbali, a kouřili trávu. V polovině natáčení odpadl, ale probudil se zrovna včas, aby stihl další záběr. 


Kurtovi se Bayerova verze nelíbila, a tak osobně dohlédl na nový sestřih klipu. Přes Bayerovy protesty přidal před poslední záběr ještě jeden – detail svého obličeje. Byl to geniální tah – Kurt na videu působí jako výrazná, ale plachá postava. (Jeho obličej je jakoby schovaný za proudem vlasů.) Vyznělo to znepokojivě, záběr zblízka se vyplatil – Kurt vůbec nevypadal špatně (jen kdyby si opláchnul ty smrduté anarchistické vlasy). 


Přes všechen „alternativní“ nádech má „Teen Spirit“ všechny klasické znaky videoklipu: hezké holky v odvážných šatech, mládež oháknutá podle posledních výkřiků módy tančí nejnovější skopičiny a divočiny, nezbytná umělá mlha, dlouhovlasí týpci hrají na kytary – děti v transu z muziky jiných dětí. A poprvé se zde objevily znaky nové generace – flanelové košile, tancování pod pódiem, tetování a anarchistické symboly. Vazba na hudbu Nirvany – i když ne stylově průkopnickou, přesto mocnou a klasickou – je evidentní. 


* 


13. září 1991 se v módním Re–baru v Seattlu konala nechvalně známá pařba a slezina při příležitosti vydání Nevermind. Kapele bylo řečeno, že půjde o komorní záležitost a že si mohou pozvat přátele. Když přijeli, zjistili, že zdi baru jsou polepené plakáty Nirvany. Museli konverzovat s řadou přiblblých týpků ze světa hudebního byznysu a dvakrát po sobě vydržet poslouchat vlastní album. Kurtovi všechna ta pozornost připadala ujetá, přitažená za vlasy, a to hlavně kvůli kamarádům z domova, z Olympie. 


Z důvodů přísných protialkoholových nařízení státu Washington se u baru nepodával tvrdý alkohol, a tak někdo dovnitř propašoval skoro dvoulitrovou láhev Jima Beama a schoval ji do fotoautomatu, kam se pak zasvěcení vytráceli na rychlého panáka. Netrvalo dlouho a všichni se opili. Přemluvili diskžokeje Bruce Pavitta, aby se vykašlal na Nevermind a hrál ty nejodpudivější kousky z nové vlny a diska, které se tam naskýtaly. Pak kapela strhala plakáty ze zdí a Chris hodil po Kurtovi a Dylanu Carlsonovi mexickou specialitou tamala. Kurt vzpomíná, že po něm na oplátku mrštil guacamolem. („Byl to vlastně bylinkový krém Zelená bohyně,“ upřesňuje předseda fan klubu Nirvany Nils Bernstein, který party připravoval.) Brzy vzduchem svištělo jídlo, bez ohledu na všechny ty snoby z branže, na jejichž oblecích pokrmy trousily své drobky a ingredience jako na zavolanou. A právě v tomto okamžiku Nirvanu z jejího vlastního mejdanu u příležitosti vydání nové desky vyhodili. 


Všichni se naskládali do cadillacu, který pro tuhle příležitost najala Susie Tennantová z propagačního oddělení severozápadní pobočky Geffenu / DGC, a večírek pokračoval až do rána v jejím domě. Když všichni odcházeli, Bruce Pavitt seděl před domem na obrubníku, čekal na taxi a zvracel do kanálu. Kurt využil příležitosti a házel po něm z okna vajíčka jako barbar z písně „Eggman“ od Beastie Boys (1989). 


Všichni věděli, že album je dobré, ale plán byl takový, že pokud se bude management hodně, opravdu hodně snažit a pokud se bude firma opravdu hodně snažit a kapela secsakramentsky snažit, pak by možná mohli – ale jen možná – do září 1992 získat zlatou desku. 


To, co se odehrálo v prodejně Beehive Records v areálu seattleské univerzity, kde vystupovali, mohli jen tušit. Když v obchodě nacpaném k prasknutí dohráli blok skladeb, vrhli se na ně lovci autogramů. „Byli tam takoví ti divní servilní lidi,“ vzpomíná Dylan Carlson, který ve stejném obchodě shodou okolností pracoval. „Například ti tři kluci z univerzitní rozhlasový stanice Green River. Kurt se s nima bavil a vyprávěl jim o Bikini Kill – že by je měli poslouchat. Ty tři to vůbec nezajímalo. Chtěli s Kurtem jen prohodit několik slov, sáhnout si na něj a získat na památku autogram.“ Pak se objevilo pár cvoků, které si Kurt pamatoval z Montesana. „Uvědomil jsem si, že když už i lidi, se kterejma jsem chodil do školy – a v Montesanu obzvlášť – ví, že jsem v Seattlu rocková hvězda, musí to bejt vážný,“ říká Kurt. Pak se Chris, Kurt, Dave a hlouček kamarádů dali na ústup k baru a rychle a důkladně se zmrskali alkoholickými promilemi v krvi. 


Potom odjeli do Toronta, odkud vyráželi na důležitou šňůru, která začínala 20. září – čtyři dny před vydáním Nevermind. Na jednotlivých úsecích turné je doprovázely různé předkapely: na východním pobřeží a v Kanadě Melvins, na jihu a Středozápadě Das Damen a Urge Overkill a na západním pobřeží Sister Double Happiness. Kurt si pro tuto příležitost ozdobil kytaru samolepkou s nápisem „VANDALISMUS: JE STEJNĚ SLUŠIVÝ JAKO ŠUTR NA POLDOVĚ DRŽCE!“ (Mydlete poldy! Třískejte poldy!“) 


Manažer turné Monty Lee Wilkes vzpomíná, jak pozoroval Kurta, když vystupoval z letadla, a v duchu si říkal: „S tímhle klukem není cosi úplně v pořádku.“ 


Nedá se vyloučit, že si Kurt myslel totéž v bleděmodrém grunge modrovousu curacao kyraso kytaro. Wilkesův účes „rockovýho fešáka“ na první pohled prozrazoval, že to nebude jejich člověk. „Celý ten styl mi moc nesedí,“ říká Wilkes. „Mám rád pořádek, jsem čistotný, každý den si měním šaty a koupu se. Proto mě nemají rádi.“ 


Není pochyb o tom, že kluci dávali Wilkesovi zabrat. „Ať uděláte cokoliv, člověk jako Kurt jde a zničí to, protože on je zlatíčko,“ říká Wilkes. Oblíbenou zábavou celého doprovodu bylo pozorovat, jestli má Wilkes na sobě stejnou košili jako předchozí den. Pokud neměl, znamenalo to, že byl celou noc vzhůru a žehlil všechny průšvihy kapely. Ubohý Wilkes nejen že byl manažerem neskutečně chaotického turné, zastával také funkci účetního a produkčního, a navíc dělal v první polovině turné zvukaře a ve druhé osvětlovače. „Ke konci šňůry,“ vzpomíná, „jsem z přetažení zvracel prameny krve ven z útrob.“ 


Wilkes si s sebou vozil na cesty bednu, která, když se rozložila, sloužila jako mobilní kancelář; byla vybavena počítačem Mackintosh, laptopem, faxem, modemem, tiskárnou („vždy se založeným archem papíru A4,“ kasá se), kancelářskými potřebami, knihami, formuláři a telefonem. Wilkes popírá, že by se domáhal různobarevných kancelářských svorek. „Moc vtipné,“ uculí se frajersky. „To vůbec není pravda.“ Přiznává se ale k různobarevným tužkám. „Mám prostě rád pořádek na stole,“ vysvětluje. 


Jedním z důvodů, proč Kurt a Chris nebyli spokojeni se Sub Popem, byl malý počet rozhovorů, které za celou dobu spolupráce s firmou poskytli. Zmínili se o tom v propagačním oddělení Geffenu / DGC, které každému z nich zajistilo po celou dobu, co budou na turné, až půl tuctu rozhovorů denně. Po dvou měsících, kdy se jich novináři pořád dokola vyptávali na věci jako „Proč jste přešli k velké firmě?“ nebo „Proč jste dali na obal desky zrovna toho plavajícího prcka?“, to začínalo být neúnosné. 


„Spoustu rozhovorů jsme dělali naslepo; chodili jsme do rádií a poskytovali zbytečný debaty metalovejm fanzinům, prostě každýmu,“ říká Kurt. „Byla to ale dobrá škola. Pochopili jsme, že než jen tak zbůhdarma poskytneme interview, musíme vědět, o jakej časopis jde.“ Všechny tyto rozhovory vyšly najednou o dva měsíce později a Nirvana totálně ovládla rej médií. „Mysleli jsme si, že z většiny těch rozhovorů nic nevzejde,“ říká Kurt. „Namlouvali jsme si, že dělat tolik rozhovorů je nutný – že pak třeba prodáme sto tisíc desek.“ 


Kdo z novinářů za něco stojí, poznali podle toho, zda dotyčný naletěl výmyslům o tom, jak se Kurt s Chrisem seznámili v kurzech umění a řemesel. Když objevili někoho, kdo jim všechno věřil, dali si obzvlášť záležet. 


* 


Kurt a Dave bydleli na šňůrách spolu. Jednou v noci Dave sledoval z postele televizi, když zaslechl, jak se Kurt hihňá v koupelně. Nakonec se Dave zeptal: „Co blbneš?“ Kurt si oholil bradku a nechal si jen knírek jako pan z komiksu bez grunge nálady. Když vyšel z koupelny, aby se předvedl Davovi, pořád se chechtal, přesto ale mezi smíchem stačil říct Davovi pravou příčinu: „Vypadám jako ten můj úzkostlivý tatík!“ 


Někdy na začátku turné se objevil zpravodajský štáb MTV, aby před zvukovkou natočil kapelu v baru bostonského klubu Axis. Kdosi přidal k lepšímu hru Twister (Pletenec; společenská hra, při které se hráči dotýkají tělem příslušných barevných políček na hrací plachtě podle toho, jaká jim „padla“ barva, takže po několika kolech vzniká z hráčů jakýsi „pletenec“) a plechovku rostlinného tuku Crisco. Nejvíc se do hry hrnul Chris, který se svlékl do dlouhých (tmavomodrých) trenek, a než začal hrát, pomazal se tukem. Sotva začali, Chris najednou zvedl plachtu a odhodil ji stranou. Pak si setřel mastnotu z těla americkou vlajkou, která náhodou visela opodál na zdi – něco z toho sajrajtu mu steklo mezi půlky, a tak se utřel i tam. Nějaký vysloužilý námořník, který ho náhodou se svými svalnatými kamarády pozoroval, byl Chrisovým výběrem toaletního papíru dotčen a pohoršen, a začal po něm hulákat sprosté výrazivo. Chris musel být z klubu vyveden. 


Toho dne, 24. září 1991, vyšlo Nevermind. Do obchodů po celé zemi bylo rozesláno jako oběživo na vesmírnou dráhu 46 251 zvukových nadpozemských nosičů. 


* 


Po koncertu v Pittsburghu se pohádali s pořadatelem kvůli prodeji triček. Kapela znehodnotila šatnu – což nebylo nic nového pod sluncem – a vypařila se. V časných ranních hodinách zabušili na dveře Montyho Lee Wilkese dva úředníci z městského odboru pro vyšetřování žhářství a začali ho vyslýchat. V zákulisí klubu kdosi zapálil gauč a oni si patrně namlouvali, že to udělal někdo z Nirvany. Po dlouhém rozhovoru Wilkes muže přesvědčil, že v době založení požáru kapela v klubu dávno už nebyla. „Ta podělaná příhoda mi otevřela oči. Říkal jsem si, sakra, do čeho jsem se to namočil.“ 


Po vystoupení v athénském klubu 40 Watt ve státě Georgia kapela zinscenovala malou vzpouru. Měli pokračovat v cestě do Atlanty a absolvovat den vedle novinářů, ale přes Wilkesovy prosby prohýřili celou noc v domě kytaristy R.E.M. Petera Bucka. A byl to samozřejmě Wilkes, kdo to za všechny odskákal od Johna Silvy. 


To už je jako předkapela doprovázeli Urge Overkill, zbožňovaná nezávislá parta muzikantů z Chicaga. Kluci z Urge Overkill byli sílou hudby Nirvany, ale také jejich nevysloveným, ale jasným poselstvím, dojati jako z pohádek Walta Disneye v útlém dětství bez kytary na krku. „Posílali do prdele vládu, status quo a všechny vygumované masky blbounů nejapných,“ říká Ed „King“ Rœser z kapely. „A celá ta filozofie se dá rozšířit na boj proti rasismu, mužské nadvládě, fašismu, cenzuře, a tak dále. Tohle poselství se při jejich koncertech nějakým způsobem dostávalo k lidem.“ 


Courtney se od vedoucího klubu 40 Watt dozvěděla, že se o ní Kurt neustále nahlas zmiňuje. Nemohla tomu uvěřit. A tak začala během jejich turné telefonovat Davovi. Když domluvili, chtěla slyšet Kurta. Po několika dnech se tak sčuchli přes telefonní sluchátko, že už se ani nesnažila předstírat, že volá Davovi. 


Technik odposlechu a bicích Miles Kennedy žasl nad silou Davovy hry machra na bubnovaný rytmus. „Bubnoval s takovou vervou, že každou chvíli prorazil bubny,“ říká. „Pod bicími se válely třísky z paliček. Byl jako zvíře.“ Davovy bicí vydržely asi do poloviny šňůry; než je po neobyčejně vydatném koncertě (show must go on crazy pedal na plnej plyn) 12. října v chicagském Cabaret Metro kapela zdemolovala. „Největší kus, co z nich zbyl, byl patnácticentimetrovej kus dřeva z dupáku,“ vzpomíná Wilkes.  


„Přesně tohle se stávalo, když se v nich při hraní nahromadila ohromná vlna energie a emocí na špacíru v elixíru mládí, mlátí. Byl to pak jedinej způsob, jak takovej koncert dobře zakončit,“ vysvětluje Miles Kennedy. 


Shodou okolností to byl také den, kdy Nevermind úspěšně debutovalo na žebříčku alb hudebního časopisu Billboard; obsadilo slušné stočtyřiačtyřicáté místo. 


Večer po koncertě se na mejdanu ukázala Courtney. Říká se, že si to s Kurtem rozdali rovnou u baru. „Panebože,“ zasměje se Kurt, „to je nechutný. Jistě – všichni stáli v kruhu kolem nás a koukali se, jak jsme spolu v jedné symbolické symbióze Nirvány a ještě pohlavně nakažlivé samby. Musíš napsat do knihy pamětí, že jsme se vyvarovali sexu.“ Poprvé si dali pusinku a Courtney to běžela zatelefonovat z automatu kamarádce do Los Angeles. Pak už se jen prali na podlaze a házeli po sobě skleničky. Courtney s sebou měla ze záhadného důvodu tašku se spodním prádlem, ve kterém začal Kurt pózovat. Dvakrát je odtud vyhodili. 


Dave už spal, když se Kurt s Courtney opile vpotáceli do Kurtova a Davova hotelového pokoje a začali se nahlas a vášnivě milovat na vedlejší palandě. „Snažil jsem se je nevnímat, jenže to nebylo vůbec nic platné,“ říká Dave. „Musel jsem z pokoje vystřelit jinam.“ Zaklepal na zvukaře Craiga Montgomeryho a tu noc u něj mohl přespat. 


* 


Nevermind začalo okamžitě mizet z pultů prodejen, ale nikdo z kapely si na turné moc neuvědomoval, co se opravdu děje v řadách jejich fanoušků. Uběhlo několik týdnů, než Kurtovi kdosi oznámil, že se album skvěle prodává a že MTV hraje furt na divokou rotaci divočejší kartu „Teen Spirit“. Kurt si vzpomíná na téměř schizofrenní pocit, když se poprvé zpozoroval na televizní obrazovce. „Proboha, co tam dělám?“ napadlo ho. „Byl jsem si tak povědomej,“ uznává. 


Jak turné pokračovalo koncerty v Providence, Memphisu a St. Louis, začalo do zákulisí postupně přicházet víc a víc propagačních pracovníků, přičemž lidi z alternativních společností vystřídali zástupci komerčních firem a rozhlasových stanic. Vysílání v rádiu nabíralo na otáčkách a MTV s plynulou satisfakcí mastila útokem „Teen Spirit“ navíc už i ve dne – nejen v bloku alternativní hudby 120 Minutes. Tento kanál začal dokonce k videu „Teen Spirit“ vysílat titulky s textem, aby si na kuráž duchovně gradující mládeže sportovně vyladili i hluchoněmí nebo méně otrlí kavalírci. 


Mezitím vydala křesťansky orientovaná kapela z Los Angeles, která si od roku 1983 říkala Nirvana, příkaz rozhlasovým a televizním stanicím k zastavení vysílání hudby a klipů Nirvany. Jméno však smějí obě kapely používat nadále. Nirvana za vydání tohoto příkazu kapelu zažalovala a požadovala na ní odškodné ve výši 2 miliónů dolarů. Celá záležitost se dostala uprostřed října před losangeleský federální soud. Nirvana z Los Angeles souhlasila, že svou ochrannou známku prodá Nirvaně za padesát tisíc dolarů a příkaz stáhne. 


* 


S každou další prodanou deskou Nevermind byla kapela stále víc na pochybách, jaké má vlastně posluchače. Když před sebou mívali dav studentů, kteří holdovali nezávislé kultuře, věděli, s kým mají tu čest – jejich posluchači byli poměrně inteligentní, politicky pokrokoví lidé, kteří neměli sexuální předsudky a nehráli si na supermany, a navíc měli vytříbený vkus v hudbě. Teď na jejich koncerty táhli svalovci nebo rváči jako uragán s vypatlaným mozečkem, pivní tlupy hupy trupy nebo metalisti. Ten raketový vzestup znamenal pro Kurta, Chrise a Dava jen jediné – ztráceli svoje posluchače.  


Kapela byla ze svých nových příznivců zděšená a nijak se tím netajila. Chris časopisu Rolling Stone přiznal: „Když jsme se chystali udělat tuhle desku, měl jsem pocit, že jdeme proti nim. Proti všem těm, co mávají praporama a mají v hlavě velký kulový. Nenáviděl jsem je. A ti všichni si najednou kupujou naši desku a já si říkám: Vždyť vůbec nechápete, o co jde.“ 


„Vím, že jsem byl během turné k albu Nevermind strašně protivnej, protože jsem si všiml, jak na nás chodí pořád víc průměrnejch občánků s mlíkem rozlitým po bradě, a já je tam nechtěl,“ říká Kurt. „Začali mi lézt na nervy.“ 


Proto také vrcholilo rozbíjení nástrojů, a nebylo to jen tím, že si to konečně mohli dovolit. „Připadali jsme si hrozně divně, protože se k nám chovali jako ke králům,“ říká Kurt, „takže jsme museli všechno ničit.“ 


„Byl jsem urážlivej, ukazoval jsem ješitně své přirození, choval jsem se jako chytrolín na trampolíně ten trump, hopsal jsem v ženskejch úborech a hlavně jsem byl pořád pod parou,“ pokračuje Kurt. „Říkal jsem věci jako: Fajn! Rock borcům! Koukněte se na všechny ty primitivy tady! Normálně toho na jevišti moc nenamluvím, ale při týhle šňůře jsem byl nepříčetnej. Nedokázali jsme se ovládnout.“ 


Kurtův vrchol přišel 19. října na koncertě v dallaském klubu Trees. Celý předchozí týden ho sužoval zánět průdušek a cítil se velmi zdrcen. Toho dne za ním do hotelu zašel lékař a píchl mu několik silných dávek antibiotika. Zapomněl ho však upozornit na to, že večer nesmí užívat alkohol. „Začal jsem popíjet a najednou jsem se cítil jako ve fantasmagorické vidině,“ říká, „jako bych spolykal hrst pilulek amfetaminu nebo něco podobnýho. Úplně jsem přestal myslet.“ 


Kurt si v průběhu celého turné stěžoval, že se neslyší v odposlechu, ale nikdo se s tím viditelně nepáral. Selhával mu hlas a jeho výkon nebyl srovnatelný s výkonem bejka na jevišti. „Toho večera jsem se rozhod, že s tím něco udělám,“ říká Kurt. „Rozhod jsem se, že udělám scénu hodnou hvězdy, hodnověrné Hvězdy.“ 


Klub praskal ve švech; nedalo se v něm téměř dýchat, natož se pohnout jako akrobat na tón. Uprostřed písničky Kurt najednou sundal kytaru a začal jí mlátit do odposlechu na kraji pódia. Rozbil nejen svou oblíbenou kytaru Mustang, ale i odposlech. Po dlouhé pauze, při které dav skandoval: „Kecy, hovadinky, kecy!“, opravili odposlech, aby fungoval aspoň provizorně přes jeden reproduktor, a pokračovali v hraní. 


Odposlechy naneštěstí patřily nejlepšímu kamarádovi jednoho člena přítomné ochranky. Při „Love Buzz“ Kurt seskočil mezi diváky. Potetovaný ochránce se sice tvářil, že ho chce dostat z jejich sevření, ale ve skutečnosti ho držel za vlasy a mlátil. „Rozhodl jsem se, že mu jednu fláknu dřív, než mě zmydlí po koncertu,“ říká Kurt. „Praštil jsem ho kytarou přes obličej. Udělal jsem mu na čele pořádnou ránu.“ Když se Kurt otočil, gorila ho zezadu majzla do hlavy. Kurt se svezl na zem a ten chlapík do něj notnou chvíli kopal. Dave se bleskově přehoupl přes bicí; dva bedňáci drželi útočníka, kterému po obličeji tekly potůčky červené, zatímco Chris stál mezi ním a Kurtem a domlouval mu, ať se uklidní.


Nakonec se kapela vrátila a hrála ještě půl hodiny. Na odposlechy někdo položil dřevěnou přepravní paletu pro případ, že by Kurtovi zase hráblo a vyváděl by jako čertík nebo žertík s žiletkou.

 

Po koncertě venku na kapelu čekal dotyčný muž z ochranky s několika kamarády. „Všichni na sobě měli trika s kapelama Carcass (One) a S.O.D. jako správní carcassovaní speedmetaloví drsoni pseudointelektuální rychlosti myšlenek nechodit pro facku daleko a ten chlapík se tvářil dost odstrašujícím dojmem jako agresivní lotr,“ říká Kurt. „Po celým těle byl rudej od krve a pištěl: Já tě zabiju, ty šmejde!“ Kapela skočila do taxíku, kterej ale uvízl v dopravní zácpě přímo před klubem, jako v nějaké hororové edici Perného dne. Muž z ochranky a jeho kamarádi začali bušit do taxíku, až jeden z nich prokopl okno a sápal se po Kurtovi. V tu chvíli se auto rozjelo.

 

Taxikář po chvíli zajel k chodníku, sáhl za kšilt a vytáhl marihuanové potěšení pro jednoho, ze kterého si všichni dali několik prásků na uklidněnou.

 

Nevermind mezitím poskočilo o pětatřicet míst nahoru – na stodevátou příčku.

 

*

 

Občas se na turné objevila Courtney, která, jak se zdálo, měla na Kurtovu náladu pozitivní vliv. I členové doprovodu si toho povšimli. „Myslím, že mu pomohla překousnout spoustu věcí,“ říká Miles Kennedy. „Bylo dobrý, že si mohl o všem popovídat s někým, kdo nepatřil ke kapele ani k doprovodu, a nebyl na všechno prostě sám.“

 

S postupem turné se autobus pořád víc a víc plnil nejrůznějším rozbitým vybavením a odpadky. Po nějaké době už v něm nebylo téměř místo pro lidské jedince. Wilkes vzpomíná, jak ke konci musel sedět několik hodin na kraji sedadla jako vyvrhel. „Ohlédnu se dozadu a vidím Courtney a Kurta,“ říká Wilkes, „stočené mezi prázdnými pytlíky, rozlitým pivem a všelijakým dalším svinčíkem.

Bylo to chtě nechtě dojemné.“

 

*

 

Ráno 25. října točili Kurt a Chris rozhovor pro heavymetalový pořád MTV Headbanger´s Ball, ve kterém se „Teen Spirit“ vyšplhalo na pátou příčku. Kurt nebyl zrovna ve své kůži – v noci nemohl nějak usnout a navíc trpěl kocovinou. „Ještě pár vteřin před vysíláním jsem spal,“ vysvětluje. „Byli jsme s Courtney celou noc vzhůru, popíjeli jsme a doplňovali jsme se podle anatomie Muž a Ženská, spal jsem slabé dvě hodinky nebo ještě míň. Měli jsme takový romantický období postpuberty a superhudby aktu.“

 

Chris na sobě měl svůj obvyklý ohoz – včetně výstředních sportovních bot se silnou podrážkou – zato Kurt si oblékl ostře žluté hedvábné šaty a na oči si nasadil tmavé sluneční brejličky. I když většinou mluvil Chris, člověk nemohl z Kurta ani chvíli spustit oči. „Myslel jsem, že musím mít večerní róbu, když je to Headbanger´s Ball,“ vysvětloval Kurt. „Chris si svůj smoking nevzal. Kytku mi taky nesehnal.“

 

„Ale aspoň jsem tě vytáh ven,“ kontroval Chris dost zženštile, což u hostitele pořadu – metalisty Rikiho Rachtmana – vyvolalo nervózní smích. „Hezky jste to rozjeli,“ pronesl zaskočený Rachtman, když se trochu zase vzpamatoval. „Kam se člověk vrtne, na všech hudebních scénách jako by všichni začali poslouchat Nirvanu.“

 

„Každej chce jít s dobou,“ prohodil pohádkově sladce jako cukrová třtina diktátora Fidela Castra na ostrově svobody pan Cobain.

„Třeba se jim líbí naše deska,“ opáčil strejda Chris do éteru.

 

*

 

Když 29. října přijeli na koncert do Portlandu, vzala si je Susie Tennantová stranou a řekla jim: „Gratuluju! Ode dneška máte zlatou desku!“ Všem z kapely to bylo v podstatě šumafuk. „Měl jsem to fakt na háku,“ vzpomíná Chris. „Jo, měl jsem radost. Bylo to bezva slyšet. Bylo to docela milý. Ale na takový úspěchy seru. Myslím, že je to správný.“

 

Monty Lee Wilkes tvrdí, že když ho Nirvana pozvala na chystanou šňůru perel navlečených do grunge ledové tříště po Evropě, odmítl lukrativní turné s jinou kapelou. „Opravdu chceme jen tebe, víš?“ řekl prý Wilkesovi Chris. „Jsi ten nejlepší koncertní manažer, jakýho jsme kdy měli, a chceme, abys s náma jezdil všude.“ Ale během vystoupení v Portlandu, tři dny před odletem do Evropy, Wilkesovi oznámili, že nepojede.

 

Nikdo nikoho nepostrádal. „Chris je v podstatě uchlastaný hipík,“ říká Wilkes. „Kurt toho moc nenamluví – nikdy toho moc nenamluvil, pokud ovšem něco nepotřeboval.“ Mnohem vlídněji se vyjadřuje o Davovi. „Dave je nejlepší,“ říká. „Dava beru. Senza kluk. Je to zatraceně skvělej kluk.“

 

Turné vyvrcholilo doma v seattleském Paramountu legendárním koncertem v předvečer Všech svatých, který zfilmovala DGC. Záběry z něj byly použity ve videoklipu ke skladbě „Lithium“ a je možné, že se někdy objeví i jako dokument. Koncert zahajovali Mudhoney a kapelka Tobi Vailové Bikini Kill, jejíž členky se na pódiu objevily ve spodním prádélku na šířku a na délku a celá  těla měly popsané vzkazy „děvka“ a „kurevnice ostrá jako brokovnice“.

 

*

 

Před odletem na evropské turné měli den volna. Když 2. listopadu vyráželi, dostalo se Nevermind poprvé do Top 40 – na pětačtyřicáté místo. V té době se deska prodávala neskutečně živelně jako žužu na mlsající pouti. Něco takového nikdo z Geffenu / DGC ani Gold Mountain nečekal.

 

První štací evropské etapy turné Nevermind byl Bierkeller v anglickém Bristolu, v líhništi takových legend jako Massive Attack, Smith & Mighty, Tricky, Portishead a spousty jiných uchu lahodných i prospěšných.


Pokaždé když se ubytovali v hotelu a sledovali televizní přenosy, mohli vidět videoklip k „Teen Spirit“. Zdálo se, že i rádia neomílají nic jiného než „Teen Spirit“. Tisk jim přerostl přes hlavu – denně poskytovali deset až patnáct rozhovorů; a všechny jejich koncerty byly vyprodány. V Itálii tisíc mladých natěšených posluchačů, kteří měli na lístky smůlu, jednoduše vyrazilo dveře a vtrhlo dovnitř do centra dění. 


Všechna vystoupení byla nebezpečně přeplněná a na pódiu se mačkali lidi od televize, kteří mířili kamerami Kurtovi do obličeje, když se snažil zpívat. „Štvalo nás to a začali jsme se podle toho chovat,“ říká Kurt. „Opíjeli jsme se a ničili jsme víc nástrojů, než bylo nutný. Rozhodli jsme se, že se budem chovat jako sprosťáci a novinářům hezky zatopíme. Nebrali jsme to vážně. Cítili jsme, že celou tu věc musíme zarazit, než se nám to všechno vymkne z rukou. Chtěli jsme lidem znepříjemňovat dobrý den.“ 


Ostatně, oni sami vedli mizerný život od desíti k pěti. Jejich autobus nebyl upravený ke spaní; byl totiž vyhlídkový. Nebyla v něm žádná lůžka, jen sedadla a ohromná okna propouštěla světlo a rámus zvenčí. Všechno ještě více komplikoval řidič. Kvůli tachografu dodržoval jako šmouha šmoulík přestávky po určitém počtu ujetých kilometrů a byl v tom natolik důsledný tatík, že si vysloužil přezdívku Tacho Bill. Kromě toho hodně bloudil, takže ho zvukař Craig Montgomery musel každou chvíli navigovat. Bill navíc pořád dupal na plyn, a tak cestovali měsíc autobusem, který sebou každou chvíli cukal. 


Cestou si pro pobavení přehrávali legendární pásek s telefonickým hovorem, ve kterém chlapík s výrazným newyorským akcentem vtipně napadá různé lidi; od květinářek až po automechaniky. Brzy na toto téma všichni neustále vtipkovali, takže nezasvěcení návštěvníci byli šokováni, když se celý doprovod turné zcela bezdůvodně oslovoval „tupče“ nebo „tlamo věčně nechutná“. 


Cestování po Evropě je vždycky náročnější; musíte se rychle zorientovat v časových změnách (výkyvech), všude jsou jiná jídla a mluví se jinými jazyky, nehledě k tomu, že kapely musí v každé zemi jednat s jinou nahrávací společností. A je tu víc sdělovacích prostředků – v každé zemi se vynoří zcela nová škála televizních kanálů, novin a časopisů. Často nemohli novináře odmítnout, protože by to například znamenalo připravit celé Dánsko o televizní debatu s nezapomenutelnou partou Nirvany. 


Někdy vše záleželo čistě na jejich náladě. „Vždyť to byla punkrocková kapela,“ poznamenává Danny Goldberg z Gold Mountain. „Nebyl to chrámový sbor spořádaných oveček. Jejich náladovosti tisk tentokrát věnoval značnou pozornost, ale nešlo o nic mimořádného.“ 


*


Doma ve Státech propukla značná nirvanománie. Album prudce stoupalo na žebříčku Billboardu; z pětatřicátého místa skočilo na sedmnácté, pak na deváté (Top 10!) a na čtvrté a v Top 10 se dovedlo usmívat na celé čáře většinu listopadu i prosince. Lidé se pro ně nadchli a hrnuli jako na povel do obchodů, kritikové se zamýšleli nad mnohoznačností a hloubkou Kurtových sdělení, na undergroundové scéně se začalo mluvit o revoluci nezávislé luční hudby kobylek a kovbojů, kdykoliv jste si pustili MTV, viděli jste klip k „Teen Spirit“, v Seattlu se mluvilo o úspěchu kapely, kam jste se pohli, a všichni, kdo se alespoň trochu zajímali o rockovej nářez, si lámali hlavu s hádankou, co to má znamenat. 


Kurt se snažil o tom, proč všichni tak šílí, nepřemýšlet. „Zřejmě jsem nedovolil, aby si moje ego zrovna připouštělo, že my jsme ta kapela k popukání a že si takovou pozornost zasloužíme, ale věděl jsem na druhou stranu, že jsme lepší než 99% ostatní komerce,“ říká. „Věděl jsem, že jsme stokrát lepší než nějací zasraní Guns´N´Roses nebo Whitesnake a podobný oblbovačky. Na druhou stranu jsem si připadal nepatřičně, protože v undergroundu se našla spousta kapel, který jsou stejně dobrý, nebo i lepší než my, ale mluví se pořád jen o nás. Bylo mi všech těch lidí, co tak šíleli, líto, protože mi připadalo smutný, že jsme jediná kapela tohohle druhu, která pronikla do středního proudu.“ 


Pak je napadlo využít své slávy k tomu, aby pomohli skupinám, které si to podle nich zaslouží. „Nejdřív jsme byli děsně nadšení – mysleli jsme si, že to dokážeme,“ svěřuje se Kurt. „Ale jediný, co se změnilo od doby, kdy jsme prorazili, je to, že se Lemonheads, odstrašující a nepůvodní alternativní takycrew, stali jednou z protěžovaných kapel Davida Lettermana.“ 


Ve skutečnosti však řada kapel, kterým Nirvana pomáhala, alespoň podepsala kontrakty s velkými nahrávacími společnostmi: například Flipper, Daniel Johnston, Eugenius, Melvins, Wool, Shonen Knife a další. „Ale nejde o to, aby se kapely někomu upsaly,“ vysvětluje Kurt. „Jde o to, aby si nějakej idiot někde na periferii dal tu námahu a začal shánět jejich slibné a nenudící album.“ 


V Mezzagu poblíž Milána Shelli s Edem „Kingem“ Rœserem z Urge Overkill zjistili, jak je možné se dostat služebním výtahem do hotelového vinného sklípku. „Vrátili se s bednou různejch značek vína a my jsme se do všech těch flašek pustili,“ vzpomíná Nash Kato z Urge Overkill. „Druhej den celej hotel dostal zažívací nesnáze. Bylo to házení šavlí slyšet rozléhat se po celý hale. Vešel jsem do pokoje ke Christovi a Shelli a oni házeli šavle spolu – jako mušketýr a mušketýrka.“ 


O pár dnů později získalo Nevermind ve Spojených státech platinovou desku. A Chris prohlásil: „Máme platinovou desku, jsme na MTV a je to divný, co teď? Co se bude dít teď? Budou z nás Led Zeppelin a slavná kapela devadesátejch let, nebo se prostě rozpadneme, nebo co vlastně?“  


*


Kurt a Courtney byli v Evropě ve stejnou dobu, ale jeli každý své turné, a tak obnovili svůj románek po telefonu. „V tý době jsme se do sebe opravdu stíhali zamilovávat až po uši – tedy po signálu z telefonního přijímače,“ říká Kurt. „Volali jsme si skoro každej večer a obden jsme si faxovali. Vyplázl jsem nějakejch tři tisíce dolarů jenom za telefon.“ Courtney zmizela z vystoupení Hole, jen aby mohla být a snít s Kurtem v Amsterdamu dobrodružný a ničím nerušený sen. 


Přes rozruch, který kolem sebe Nirvana natropila, měl Kurt pocit, že vede nudný usedlý život. A Courtney představovala způsob, jak z toho ven. „Ze začátku jsem si chtěl jen trochu okořenit všední dobrý den,“ říká Kurt. „Nikdy předtím jsem nepotkal někoho tak příjemně přijatelnýho – přímočarýho – charismatickýho – k sežrání. Byla jako magnet, kolem kterýho se dějou vzrušující aktuality. Někdy bych s ní moh jít náhodou po ulici a někdo by nás bezdůvodně moh napadnout nožem – jen proto, že vypadá jako člověk, kterej tyhle věci přitahuje. A mně šlo v podstatě o to nasírat lidi.“ 


Kurt se často na turné evidentně nudil. „Největší vzrůšo na šňůře je, když se Chris namaže, uráží všechny okolo a pak si vyleze na stůl a začne se svlíkat,“ říká Kurt. „Nebo když vystříkáme hasicí přístroj nebo něco podobnýho. Chtěl jsem dělat něco, co by bylo opravdu vzrušující. Chtěl jsem vést vzrušující životní styl. A řekl jsem si, že Courtney je nejlepší způsob, jak do toho. Věděl jsem, že s tím nebude souhlasit nikdo z okruhu kolem Nirvany, protože všichni jsou tak zasraně nudní. Vedou strašně normální život. Nerad to připouštím, ale prostě to tak cítím. Nikdo z těch, se kterejma dělám, nežije punkově. Nikdo není ochotnej riskovat, třeba aby řekli: »Pojďme se rozšoupnout.« Pořád jen ten kasárenskej zpropadenej režim - »Jde se na koncert, jde se hrát, jde se na večeři a jde se do hajan.« Měl jsem toho zkrátka plný zuby.“ 


Courtney zapadala do Kurtovy představy o sobě samém, že je „černou ovcí“ kapely. „Unikal jsem s Courtney pryč od stereotypů – sháněli jsme povyražení a návyk a šoustali venku přírodně přímočaře u zdi a tak; vyvolávali jsme scény jen proto, že se nám chtělo,“ říká. „Bavilo mě trávit čas s někým, kdo zničehonic vstane a rozbije sklenici na stole, začne na mě ječet a povalí mě na zem. Bylo to fakt úsměvný.“ 


Silná osobnost, jakou byla Courtney, o tom ani neštudujte, měla stejně silný vliv na všechny na šňůře, ani si to studijním režimem nemůžete domejšlet. „Myslím, že ze začátku z ní byli všichni trochu na větvi,“ říká manažer turné Alex MacLeod a zasměje se. „Když se objevila, jako by se přihnal tajfůnek. Všichni byli perplex a nabírali síly – pak přijela ona a člověk z ní málem ohluchl. Měla strašně moc energie k dispozici, nevím, kde se to v ní bralo. Ale byla s ní švanda. Byla zábavná kategorie ženy.“ 


Dave, který není „ranní ptáče“, začal bydlet s MacLeodem. Ale s postupem turné se začal MacLeod na Dava pořád víc a víc kabonit. Nakonec to Dave nevydržel a položil přímou otázku, jestli ho něco náhodou netrápí.

„Co je ti? Co se ti nelíbí?“ zeptal se Dave.

„Hej, vyser si voslizlé tristní šmoulíkovo voko, škubánku buránku neohrabánku!“ vopáčil MacLeod. 


Vyšlo najevo, že kdykoli ho MacLeod ráno budil, Dave na něj ze spaní řval řežbu: „JDI DO PRDELE! SER NA TO! TO JE ŠIKANA!“ a pak znovu sladce oddechoval ve spánku na polštáři. Když sešel později dolů trochu se nasnídat, divil se, proč na něj MacLeod tak zhlíží. 


* 


Únava z turné si začala vybírat svou daň a než nastal Den díkůvzdání, začala kapela vysílat směrem k Johnu Silvovi v Gold Mountain volání o pomoc. „Všichni jsme toho měli dost,“ přiznává Chris. „Chlastal jsem. Dostal jsem se tak daleko, že jsem za večer urazil přibližně tři flašky vína. Bylo mi nevolno a kašlal jsem. Byl jsem bledej jak stěna, měl jsem modrý rty. Kouřil jsem hašiš, cigára a pil jsem to zasraný bordeaux. »Kde mám svoje bordeaux?« Tři flašky za večer. První byla na rozjezd. Na pár koncertů se skoro ani nevzpomínám.“ 


Chris má pro svoje pití jednoznačné vysvětlení. „Stres,“ říká. „Byl jsem vystresovanej až na půdu. Byl to jedinej způsob, jak z toho vyváznout s neponičenou lidskou schránkou, duší.“ 


„Zdálo se, že nás nic nemůže přibrzdit – nebo že nevíme, kam se řítíme, a nemůžeme to ovlivnit,“ dodává Dave. 


Během amerického turné začal Kurta namáhat žaludek a chronická chřipka, kterou trpěl po celé evropské turné, přerostla v zánět průdušek. Jenže Kurt nedokázal zastavit kouření u ručně baleného tabáku. „Pamatuju si, jak jsem byl zničenej, celou tu dobu jsem hladověl a bylo mi nevolno,“ říká Kurt. „V jednom kuse jsem chlastal a lil do sebe sirup proti kašli. Bronchitida se mi zhoršila natolik, že jsem několikrát před koncertem kašlal tak, že jsem zvracel. Vzpomínám si, jak jsme v Edinburghu museli volat doktora. Kašlal jsem a blinkal do odpadkovýho koše a on pro ně nemohl hnout ani prstem.“ 


Dokonce i vyrovnaný Dave se začal hroutit. „Začal jsem mít děsnej strach z lítání letadlem,“ říká. „Vyváděly mě z míry divný věci. Najednou jsem trpěl klaustrofobií, což se mi nikdy předtím nestalo. 


Byl jsem jako pomatenej, magořil jsem z toho. Sralo mě hraní, strašně mě vytáčelo z míry. Při koncertech jsem se rozčiloval – dělám to pořád. Když hrajeme, ta skutečnost mě prudí, obávám se, že vyletím z kůže a zanechá to na mně nechvalný následky a budu blít a omdlím a sto tisíc lidí bude muset jít domů – a to všechno jen kvůli mně. Stává se mi to pokaždý, když hrajeme. Nedokážu to vysvětlit – je to taková divná okolnost, kterou trpím celej život – děsivej pocit úzkosti z fiaska po celej život. Jednou mi někdo řekl, že když se člověk několik hodin na sebe dívá do zrcadla, může se zhypnotizovat. Zkoušel jsem to a trochu se zhypnotizoval. Poznamenalo mě to na celej plodnej život, ještě teď mi to nahání husinu. Bylo mi třináct nebo čtrnáct.“ 


„Nevím, jak to vysvětlit, a není to tak šílený, jak to vyznívá,“ pokračuje. „Je to prostě neustálej strach z toho, že můžeš kdykoliv přijít o zdravej i dravej rozum. To není něco, čeho by se člověk bál pět minut, a pak to pominulo. Pořád musíš myslet na to, jak zjistíš, že ti přeskočí? Kde je ta tenká hranice, kdy ti prostě mozek vypoví službu a najednou jsi totálně mimo realitu? A na tý šňůře bylo všechno absolutně šílený, všechno frčelo stokilometrovou rychlostí a bylo desetkrát intenzivnější než normálně.“ 


5. prosince, na narozeniny Walta Disneye, večer před vystoupením Nirvany na festivalu Trans–Musicale ve francouzském Rennes, leželi Kurt s Courtney v posteli a rozhodli se vzít. 


Druhého dne Chris při tiskové konferenci vymlaskl celou láhev vína. Kurt zůstal ve svém hotelovém pokoji a Dave se vůbec nedostal ke slovu.


Nutno dodat, že když se kapela ještě před vystoupením na Trans–Musicale rozhodla anulovat zbytek turné, všem se ohromně ulevilo. „Museli jsme letět do Skandinávie. Tam bylo pod nulou a všechny lety byly naplánovaný na šest ráno,“ říká Chris. „Byla by to katastrofa, byla by to šílená katastrofa. Rozpadli bychom se, ruplo by nám v kebuli. Byl by to jeden velkej průser. Lepší bylo vrátit se domů a oddechnout si.“ 


Koncert pro devadesát tisíc lidí odstartovali verzí „Baba O´Riley“ od Who, kterou zpíval Dave. „Vypotácel jsem se odtamtud úplně sťatej,“ říká Chris. „A pak jsem šel domů a celou noc jsem vrávoral, jaký jsem měl horečnatý fyzikální halucinace. Ležel jsem v posteli a myslel si, že je v pokoji duch nebo něco takovýho. Celou noc jsem se potil jako kůň.“ 


Po turné se Kurt, Chris a Dave rozešli každý svou cestou. Chris a Shelli začali shánět dům a nakonec se pro jeden rozhodli. Nejdřív chtěli složit v hotovosti jen skromnou zálohu. Pak ale začaly přicházet honoráře, takže se rozhodli, že si mohou dovolit složit polovinu peněz. Pak ale začalo chodit hodně honorářů, a tak si svůj dům za 265 000 $ koupili bez nějakých zbytečných průtahů. 


„Tři dny potom si člověk nebyl už tak jistej, že chce skončit, a pak začne zase chtít hrát,“ přiznává se Dave.


(Michael Azerrad)


 


CHRIS NOVOSELIĆ (NIRVANA, 16.5.1965):


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?


Jako bezpočet lidí přede mnou i po mně jsem četl knížky Dharma Bums a Na cestě od Jacka Kerouaca. Díky nim jsem na svět začal koukat jinýma očima. Hraní bylo – a je – jen zviditelnění onoho pohledu, je to jeho demonstrace. K punk rocku mě přivedl Buzz Osborne z The Melvins. Půjčil mi svá alba – Díky, kámo B. Když jsem si potřetí poslechl Generic Flipper od Flippera, najednou mi začala kolečka v hlavě zacvakávat ta správná místa a bylo to. Dodnes si pamatuju, že právě v tu chvíli jsem si řekl, že punk rock je ta nejsenzačnější věc na světě. Umění. A stačilo jediné album.


Říká se, že Flipper se stále nachází na pozici „tradičního uvažování o hudbě“. Nesmysl.


JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?


Jednou jsem hrál něco malého pro nevelkou partu lidí a dostal jsem za to minimální finanční injekci. A ponaučení? Nezáleží na tom, z jaké pozice se při závodě startuje.


JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?


Při pohledu zpět to bylo na střední škole, když mi Kurt Cobain nabídl, abychom spolu založili kapelu. On sám byl vynikající a všestranný interpret. Maloval, kreslil, hrál, básnil, sochal… byl políbený hyperaktivně laškující Múzou. Vždycky se dokázal fantasticky vyjádřit, bez ohledu na prostředek. Pro mě tedy byla a je tou největší věcí skutečnost, že patřím do Nirvany.


CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?


Vždycky mě k práci vedly obsese. Úspěch Nirvany mi dodal klid a taky jsem konečně pořád nemusel honit práci. Ale to asi nikoho nepřekvapí. Před Nirvanou a v jejích začátcích jsem pracoval jako malíř průmyslových objektů. Vymaloval jsem cokoliv, na co si jen vzpomenete, továrnu na letadla, papírny, cokoliv… Měl jsem rád kolegy, v práci jsme měli bezvadnou partu. Byli jsme taková velká malířská kapela. Kromě toho mě vždycky popoháněla nejrůznější nutkání. Například čištění pelechu pro kočku je povinnost pro majitele. Cestování po státě v polorozpadlé dodávce se dvěma bezvadnými kámoši, se kterými hrajete komukoli a kdekoli vás napadne, tomu říkám panečku nutkání. A každá akce plynoucí z nutkání vás posouvá blíž k úspěchu. Pokud vás muzika omámí, dovolte jí to. pokud je pro vás povinností, hledejte něco přínosnějšího dál.


JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU? 


Nirvana měla od začátku za cíl dělat a hrát dobrou muziku. Zpočátku nás trápily nepříliš zdařilé zkoušky, pohotově jsme poznali, kdy máme jiskru a kdy ne. 


Hráli jsme tak často, jak to jen šlo, a tím myslím jak zkoušky, tak koncerty. Chcete-li být hudebníky, pak si to dobře pamatujte. Hrajte v každičkém klubu ve městě jako my. Hrajte na večírcích, stejně jako my. Vyjeďte si za obecenstvem do sousedního města nebo i kousek dál, právě jako my. Pak jeďte ještě dál a přespěte tam – jako my. Hrajte pro pár lidí, jako my. Prostě hrajte. 


Nezapomínejte na to, že byste se taky měli co nejvíc bavit. Legrace člověku dodává velkou sílu. A pozor na to, aby se vám z té zábavy nestala povinnost. Pokud vás třeba jen malý zlomek toho všeho nebaví (například hra naživo, spaní mezi bubny v dodávce a tak dále), jděte od toho, ať má prostor někdo jiný. 


KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK? 


Asi jako spousta dalších bych se víc věnoval obchodním záležitostem. Pojistil bych si víc věcí. 


Jenže právě onen „alternativní pohled na svět“, který mi zprostředkoval Jack Kerouac, ze mě dělá hodně mizerného kandidáta na obchodní školu. 


JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL? 


V hudbě neexistují kompromisy. A když vám to nějak nesedí, jděte od válu. 


MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL? 


Měl jsem plakát Gena Simmonse. Vystřihl jsem si ho z reklamního plakátu KISS Alive, který jsem měl ve skříňce ve škole. 


KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY? 


Jane´s Addiction, Seattle, 1988.

Spousta, velká spousta koncertů od Sonic Youth.

Screaming Jay Hawkins, naživo v hotelovém baru, Paříž, 1993.

Butthole Surfers, Olympia, 1984.

Pearl Jam, Sand Point, Seattle, 1992.

Foo Fighters, House of Blues, Los Angeles, 2000.

The Who, Gorge, Washington, 2001.

Rolling Stones, MTV Video Music Awards, 1994.

Soundgarden, v parku, Olympia, 1987.

Black Flag, kulturní středisko, Walla Walla, Washington, 1984.

Mudhoney, Satyricon, Portland, 1988.

The Red Hot Chilli Peppers, Rio de Janeiro, 1993. 


KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI? 


„Wasn´t Born to Follow“, The Byrds. 


ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU. 


Užívejte si to co nejvíc.

Žijte tady a teď.

Mějte rádi sebe i ostatní.

Láska vítězí.

Ani nadúroda, ani hladomor – všeho tak akorát (všeho s mírou).

Dejte světu šanci.

Prima den.

Od všeho zdravou půlku.

Předávejte energii druhým lidem.



KEITH RICHARDS (18. 12. 1943)


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?

 

Jako hudebník bych mohl vyjmenovat tisíce lidí, kteří na mě nějak zapůsobili. Například moje matka milovala jazz a hrála ho, takže to byli Sarah Vaughn, Ella Fitzgerald, Billy Eckstein… spousta věcí z konce čtyřicátých let a na začátku padesátých let. Vyrůstal jsem tedy ve výše zmíněném hudebním prostředí. V té době jsme v Anglii zase neměli tolik na vybranou, protože jsme nevlastnili magnetofon. Mohli jsme poslouchat jen BBC, tudíž jsem byl odkojený právě touhle stanicí. Tak půlhodinka denně stála za všechny investice do uší, dalo se. Vzhledem k zaměření BBC tam vysílali i hodně klasiky. V té době jsem klasickou hudbu přímo nenáviděl, protože mě do ní doma nutili, ale postupem času mi došlo, že i ona mi má co nabídnout, nakopnout mé cereálie, reálie.

 

Když jsem se pustil do muziky, dost mě odstartovaly písničky „Heartbreak Hotel“ od Elvise nebo „Long Tall Sally“ od Little Richarda. Objevily se v polovině padesátých let, když jsem se pomalu rozjížděl, takže to byl pro moji duši hotový balzám. Ve třinácti mě jako blesk zasáhl rock´n´roll. Začal jsem si projíždět různé stanice a najednou jsem se ocitl ve zcela zvláštním světě. Pak jsem si o tom povídal s Johnem Lennonem a oba nás napadla tatáž metafora: svět najednou získal mnohem víc barev, předtím byl jenom černý a bílý (stejně jako tehdejší televizní přenosy, pardon, televizní přijímače). Pro lidi mojí generace to vlastně bylo něco jako konec války. Žili jsme v ní i v jejích ruinách. Do padesátých let jsme byli odkázaní na příděly jídel. Hlavně třtinového cukru byl hrozný nedostatek, v přídělech se dostal až na poslední místo. Možná právě proto je naše generace pořád hubená.

 

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?

 

Stalo se to v tělocvičně ve škole, kolem Vánoc. Bylo mi patnáct. Pořád si pamatuju, jaké to bylo, když jsem za zpívání dostal první vejplatu. Byla to mizerně směšná částka, takže mě museli vyplatit v mincích, protože vejdělek nestačil ani na tu nejmenší bankovku, přesto to byla paráda. Ve dnešní měně by to vydalo na deset penny. Ty mince jsem si schoval, neutratil jsem je, ačkoli jinak jsem neměl nic. Nakonec mě ale nouze donutila. A stejně to byl fantastický pocit, došlo mi, že jsem vlastně profík, když mi zaplatili.

 

Na těch penězích bylo krásné i to, že jsem práci nedělal kvůli nim, ale kvůli muzice. S klukama jsme do toho šli, abychom si vyzkoušeli, jaké to je, co to s námi udělá, co to udělá s lidmi. Před Rolling Stones jsem hrál ještě v několika kapelách. Sice nebyly nic moc, ale hráli jsme.

 

JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?

 

Ohledně průlomu to bylo s Rolling Stones trochu zamotaný. V době, kdy jsme začínali, jsme byli vyloženě antipopová banda řvounů hromotluků. Ani nám nedošlo, že představujeme blížící se změnu poměrů. V podstatě jsme byli celkem snobi, protože jsme vytrubovali všem kolem: „My nehrajeme rock´n´roll, ale blues.“ O lidech, kteří vězeli až po krk v blues, se říkalo, že jsou to puritáni, idealizovali si ho na sto dvacet dva procent. A když Muddy Waters vystoupil na jeviště s elektrickou kytarou a opřel se do toho, prakticky ho vypískali. Za pár let se totéž stalo Dylanovi, dneska je z něj nositel Nobelovy ceny za literaturu v praxi.

 

My jsme prostě šli s příjemným pocitem, že se něco děje. Pro nás bylo stěžejním cílem získat trvalé angažmá v několika klubech a taky natočit desku, kdyby se poštěstilo. Strašně jsme se chtěli dostat do nahrávacího studia, ta představa pro nás tehdy znamenala hotový ráj. Chtěli jsme vidět, co dokážeme a jak bude náš výplod kuráže na fantastickém těstíčku fantazie vypadat. Chtěli jsme si sami sebe poslechnout a zamyslet se nad tím, co by se ještě dalo vylepšit. Chtěli jsme se učit v praxi, za pochodu. Ve srovnání se soudobou technologií jsme tehdy žili v době ledové, přesto se stále objevovaly nové technologie a otevíraly nové možnosti. Uvědomoval jsem si, že zelenou má hlavně elektronika – dvoustopé, čtyřstopé, osmistopé a pak i šestnáctistopé nahrávky. Vždycky jsme se vrhali na ty nejžhavější novinky.

 

Do studia nás jako první vzal Ian Stewart. Nabídl nám natočení dema. Řekl bych, že jsme vlastně jeho kapela. Pak se k nám přidal Andrew Oldham, konkrétně poté, co odešel z Beatles. No a najednou nám do klína spadla smlouvička s firmou Decca. Ani jsme tomu nemohli věřit. Najednou jsme se dostali do světa vysoké muziky. Jednu minutu jsme si lámali hlavu nad tím, jak to uděláme, abychom se udrželi nad vodou, a ve druhé jsme seděli na ředitelství v Decca Records a říkali veleslavnému vedení: „Jestli o nás stojíte, budete muset platit.“ Byli jsme zatraceně odvážní, ale vyšlo nám to.

 

CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?

 

Časem mi začalo docházet, že bych se mohl pustit i do psaní textů. Při textařské práci se z člověka najednou stává někdo docela jiný, protože ho ten proces naprosto pohltí. Na svět se začnete koukat přes filtr úvah „to by mohl být nápad pro písničku“ a tak podobně. Mně to úplně vyrazilo dech, takže jsem se kromě kytaristy mrknutím oka stal textařem div ne tak dobrým jako Dylan; dokonce bych řekl, že mě to bavilo ještě víc. Uchvacovalo mě, že tvořím hudbu, že mi vzniká přímo pod rukama. Nic takového mě nikdy předtím nenapadlo. Jednou mě a Micka dostrkal Andrew Oldham do kuchyně a řekl nám: „Potřebujeme pořádnou písničku, takže pokud něco nenapíšete, nehnete se odsud.“ „No,“ odpověděl jsem mu, „trochu jídla tu máme, takže by se to mohlo povést.“ Vyšli jsme s písničkou „As Tears Go By“. Během měsíce a půl se dostala do Top 10. Byla pro Marianne Faithfull. Předtím jsem textařinu považoval za samostatnou práci, stejně jako někdo dělá kováře, kameníka a tak dále. Nenapadlo mě, že bych ji mohl kombinovat i s kytarou. Najednou se mi otevřely oči a šel jsem do toho.

 

JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?

 

Podle mě to není nic těžkého, opravdu. Na kytaru bych hrál za všech okolností, i kdybych byl třeba instalatér. Připadá mi, že se mi dostalo obrovského požehnání, když mohu to, co mě na světě baví nejvíc, dělat jako svoji obživu. A když se z koníčku stane pracovní náplň, pak nezbývá než děkovat a zase děkovat. Kdybych měl uvažovat nad tím, jestli existuje něco jako štěstí, bez váhání bych kývl. Ano, existuje, a já ho měl víc než dost. Díky němu mám obrovské možnosti. A náležitě jich využívám.

 

KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?

 

Jasně, člověk by byl rád, kdyby se to a ono nestalo, ale obecně řečeno, muziku prožívám jako dobrodružství. Kromě jiného frčí tak rychle, že se z něj nedá vystoupit. A ani bych to neudělal, protože jsem hrozně zvědavý, kam až mě dokáže zatáhnout. Dostal jsem možnost, abych život prožíval z úplně odlišné perspektivy než předtím, takže teď si tak někdy říkám, jakou cenu za to jednou budu muset obětovat.

 

JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?

 

Kdysi na mě hluboce zapůsobil náhrobní kámen bezejmenného hudebníka, na nějž jsem jednou na hřbitově narazil. Bylo na něm všem srozumitelně oznámeno „Hudebník – předal své umění dál“. To ale není jen ledajaké předávání, člověk totiž předává dál nejen umění a výsledky své práce, nýbrž i část sebe, svého jádra, dokonce i podstatnou část života. Napadlo mě, kdo asi předal své zkušenosti jemu, od koho je získal? Člověk si v takových chvílích uvědomí, že je vlastně součástí tisíciletého řetězce, který má kdesi začátek, ale ani snad nemá žádný konec. Začalo to u trubadúrů a potulných minesengrů. Na ně dodnes navazujeme, ačkoli si to vůbec neuvědomujeme.

 

Když jsem začal poslouchat Chucka Berryho, zajímalo mě, koho poslouchal on, odkud získával inspiraci. Pak člověk pozná Muddyho Waterse a Roberta Johnsona. Když jde ještě dál, narazí na klasickou hudbu, pochopí, že Mozart vyšel z Bacha a Bach zase z Corelliho. A takhle bychom mohli pokračovat mnoho set let zpátky. Každý žánr má někde svoje kořeny, ať je to folk, country nebo cokoli jiného. Každý žánr i styl jako štafetový kolík má svou dlouholetou historii, i když si to mnohdy možná ani neuvědomuje. Za zlomový okamžik v dějinách hudby považuju vynález záznamového zařízení, protože díky němu se hudba stává věčnou vědmou, není jen komerčním pomíjivým středobodem okamžiku či prožitku u povrchního plytkého syčáka. Předtím sice byla zapsaná, ale kdo mohl vědět, jak ji hráli, jak měla být interpretovaná, jak mohla být interpretovaná?

 

Dneska si život bez nahrávek vůbec nedokážeme představit.

 

KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA?

 

Best of Muddy Waters, Muddy Waters.

Rockin´ at the Hops, Chuck Berry.

The Best of… The Everly Brothers, Buddy Holly, T–Bone Walker, Robert Johnson, Little Walter, Little Richard, Fats Domino. Velikáni jsou prostě velikáni. Zítra budu dělat opakovaný záznam pro Jerryho Lee Lewise. Předáváme zkušenosti dál.

 

MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?


Když jsem byl malý, žádné plakáty nebyly. Byl konec čtyřicátých let, doba krátce po válce, na příděl by vám je nikdo nedal. A tak jsem si na zeď maloval…

 

KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?

 

Začnu-li u našich představení, tak bez ohledu na to, kde právě hrajeme – ať je to Istanbul, Sydney, Bombay, New Jersey, Londýn – jakmile dorazíme na místo a začneme si připravovat nástroje a tak, je úplně jedno, kde jsme. V mládí jsem býval dost kritický, dost často se mi něco nezdálo, ale teď si už plně uvědomuju, že každý koncert je jedinečný, že mi každý něco dá a že ten další je vždycky lepší než ten předešlý. Neprožívám vzlety vzhůru a propady dolů, pořád se pohybuju směle výš.

 

V Paramount Theater v roce 1964 jsem viděl Jœa Texe, The Shirelles, Curtise Mayfielda a The Impressions. Všechno jsem stihl za jediné odpoledne. Viděl jsem spoustu parádních věcí, ale tohle tedy byl nářez, promo for gyros, decibel k sežrání. Jen když jsem se rozhlédl po obecenstvu, tak mě mrazilo v zádech. To byla podívaná. Mick a já jsme navíc byli jediní běloši široko daleko, to taky bylo zajímavý.

 

Pak mě nadchnul a uhranul James Brown v Apollu v roce 1964. Byli jsme v zákulisí, James se právě vracel do šatny a uviděl nás. „Aha, vy jste ti z Londýna v Anglii, že?“ Vždycky říkal Londýn v Anglii. Tehdy s ním vystupovali The Famous Flames. Celkem jsem žasl, protože jeden kluk ze skupiny mu zul boty, druhý mu utíkal honem pro jídlo. Stali se z nich cvoci otroci, nic jiného. Když jsem to viděl, tu hrůzu, napadlo mě: No panejo, on si neříká Král soulu jen tak, pro nic zanic.

 

KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?

 

„Nearness of You“, Hoagy Carmichæl – ta se mi líbila vždycky.

„Too Much Monkey Business“ a „Jo Jo Gunne“, Chuck Berry.

„Stop in the Name of Love“, Holland–Dozier–Holland.

Vím, co nemám rád, ale takový seznam by byl dost dlouhý. Jako příklad mě napadá Bach a Mozart. A taky John Lee Hooker. Quincy Jones. Naopak mě vzali Django Reinhart a Oscar Alemán, to byli vynikající kytaristi. The Ronettes, Tina Turner, Etta Jones, Big Maybelle, Bessie Smith a Billie Holiday, abych neopomněl i dámy.

 

ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.

 

Ze všeho nejdřív si nechte vyšetřit mozkové kapacity.

 

Na začátku se nenechte odradit. Muzika je teď dost chaotická, člověk se v ní těžko orientuje, než si zvykne. Dá se prosadit leccos, člověk může do světa hudby vstoupit bezpočtem bran a dveří. Za mých mladých let byla podstatně menší konkurence, člověk měl před sebou jen pár tvrdých oříšků a mohl jít dál.

 

Hudební průmysl mi připomíná oceán, v němž plave zatracená spousta žraloků. Jestli z vás bude malá rybka Nemo, pak se k těm velkým lalokům a rádobyšéfům radši moc nepřibližujte. Není špatné získat si jejich pozornost, aby o vás věděly, ale pozor, aby vás neschlamstly.

 

Dosáhnete-li na vrchol, zůstávejte skromní.

 

 

TOM MORELLO (RAGE AGAINST THE MACHINE, AUDIOSLAVE, 30. 5. 1964)

 

MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?

 

Měl jsem plno zdrojů inspirace, ale na samém začátku se pro mě přímo modlou stal jediný člověk: Mary Morello, což je moje matka. Rozdmýchala ve mně politický oheň, vedla mě k boji proti nespravedlnosti a kromě jiného s otevřenou myslí přijala mé oznámení, že si chci vydělávat muzikou. Snášela zkoušky a jakási vystoupení mé punk–rockové skupiny ve sklepě, pak mě podpořila v rozhodnutí, že se chci přestěhovat do squatu v Hollywoodu, abych tam našel heavymetalový zlatý grál s diplomem z Harvardu v kapse. Jiná máma by zešílela a šedivěla prudčeji, ale moje s naprostým klidem souhlasila, a ještě mě v tom podpořila. Právě od ní jsem se naučil, co obnáší odvaha, tolerance a nepředpojatost. S jejím vlivem v zádech procházím každým dnem.

 

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?

 

Byl jsem potulný pěvec na renesančním trhu, a to pět let za sebou. To místo jsem dostal, protože jsem dokázal obstojně zazpívat několik pirátských písní. A taky jsem dobře vypadal v punčocháčích.

 

JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?

 

Ta velká událost se odehrála jednoho letního večera v Hollywoodu. Kamarád Adam Jones (později se objevil jako kytarista v kapele Tool) u mě zaklepal na dveře a vybídl mě, abych s ním šel do Al´s Baru v centru Los Angeles. V té době jsem pracoval jako asistent časového rozvrhu pro senátora Alana Cranstona, takže jsem ráno musel hodně brzy vstávat. Trochu jsem se kroutil, ale Adam byl naprosto neústupný a doslova mě vykopal ze dveří. V baru jsme narazili na kapelu, z níž se pak stal můj velký osobní hit, jmenovala se Lock–Up. Ukázalo se, že moje kapela zkouší ve stejných prostorách jako oni, takže když vyhodili prvního kytaristu, oslovili mě. Záhy poté jsme podepsali smlouvu s Geffen Records, pak jsme trochu couvli, pak jsme zase vykročili kupředu, a to už v podobě Rage Against the Machine. Někdy mi připadá, že jsme vlastně vstali z popela jako bájný pták Fénix.

 

CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?

 

Jsem velmi vděčný za šanci, moc rád se věnuju hudbě, poznávám své tvořivé hranice jako kytarista, textař a člen kapely. A zároveň se snažím lidem předávat co nejvíc sdělení. Jsem tak trochu politický „messenger“.

 

JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?

 

Na prvním místě se musí zaskvět obsedantně–kompulzivní tendence. Minimálně osm hodin denně jsem cvičil na kytaru nebo sháněl zakázky pro kapelu. O mně se dá říct ledacos, ale tvrdohlavost nezapřu. Když jsem chodil na Harvard, cvičil jsem čtyři hodiny denně. A tím nemyslím tři hodiny osmapadesát minut. Někdy jsem se ocital i v situaci, že jsem měl bezmála devětatřicet horečku a ráno v osm jsem měl naklusat na zkoušku, přesto jsem se v jednu ráno, když jsem dokončil přípravu na zkoušku, pustil do cvičení. Do pěti jsem se od kytary netrhnul. P.S. Tohle opravdu nedoporučuju.

 

KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?

 

Asi bych se nenechal navlíknout do těch punčocháčů na renesančním trhu.

 

JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?

 

Zpočátku jsem měl ohledně hudby hodně velké ambice. V prvé řadě jsem chtěl získat smlouvu a natočit pořádný hit, abych měl „úspěch“. Když jsem hrál v kapele Lock–Up pro Geffen Records, prožil jsem si každičké klišé, které se člověku v hudebním zákulisí může přihodit. Společnost nás nechala ve štychu, kapela se rozpadla. Přísahal jsem, že už nikdy nebudu hrát nic, co mi nepůjde od srdce. Krátce poté jsme dali dohromady Rage Against the Machine. Myslím si, že právě ten politický přídech a hudební nekompromisnost nám zaručily dlouhodobé trvání, o něž nám tolik šlo. Ponaučení je jasné: tvořivý člověk vždycky musí na první místo klást tvořivost.

 

KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA?

 

Album skupiny The Clash se stejnojmenným názvem je podle mě nejmocnější výraz síly a nejistoty rock´n´rollu, jaký kdy byl na nahrávce zachycený. It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back od Public Enemy zastává totéž místo v hip–hopu. Nebraska od Bruce Springsteena je úžasná nahrávka s parádními texty, které pronikají až do temného srdce Ameriky. Nothing´s Shocking od Jane´s Addiction v sobě spojuje sílu heavy metalu s undergroundovým uměním. Je to jedinečná kombinace.

 

MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?

 

KISS, KISS a zase KISS. Ve všech velikostech a podobách. Cokoli obsahovalo fotku KISS, to viselo u mě v pokoji. Třeba i kufřík. Cokoli obsahovalo jazyk Gena Simmonse, za to jsem nadšeně utrácel. Jo, a taky jsem měl na zdech Led Zeppelin.

 

KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?

 

The Clash v Aragon Ballroom v Chicagu byli jednou z těch událostí, které člověku změní život. Došlo mi, že i když člověk nemá peníze na drahé nástroje a vlastní jen celkem obyčejnou elektrickou kytaru, dokáže vyprodukovat parádní muziku. Věřil jsem, že kdybych hrál od srdce a do hudby zabudoval pravdu, byl bych stejně tak úžasný jako oni.

 

Tool – v malém klubu s názvem Raji´s v Hollywoodu jedné letní noci v roce 1991 – byla v té chvíli nejlepší kapela na celém světě. A nepochybujte o tom, prosím.

 

Black Sabbath, Forum v Los Angeles na prvním turné opětovného návratu, jak jim říkám. Šel jsem tam, abych se podíval na oblíbené kapely mého mládí, zatoužil jsem po troše nostalgie. Oni to tam totálně rozbouřili. Bylo to jejich největší a nejbouřlivější představení, jaké pamatuju.

 

Bruce Springsteen v Santa Barbaře na svém sólovém turné s akustickou show. Propagoval na něm album Ghost of Tom Joad. Nestačil jsem žasnout, co dokáže jediný člověk s akustickou kytarou na jevišti. Bylo to naprosto úchvatné.

 

KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?

 

„Biko“ od Petera Gabriela je dobrá písnička stejně jako každá druhá, ale v kombinaci hudby a lyrična je spousta inspirace a velké síly, navíc je to projev úcty velkému jihoafrickému aktivistovi Stevenu Bikovi.

„Maggie´s Farm“ od Boba Dylana je parádní hymna „pryč se šéfem“. Dneska je stejně pravdivá jako v době, kdy byla napsaná.

„Fight the Power“ od Public Enemy je hymna celých věků. Podle mě zcela jistě inspiruje neklidné mládí a i v budoucnu bude rozdmýchávat oheň nespokojenosti. Kdykoli ji slyším, zatínají se mi pěsti a nejradši bych do celého světa vykřičel, jak mě ten stát příšerně zase opět nasírá.

 

ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.

 

Hudební svět je plný tupců a falešných hráčů. Pozor na ně.

Je důležité, aby lidi, kteří se chtějí do hudby vrhnout s upřímností a poctivostí, nezapomínali na tvořivost. Nezapomínejte na to, kdo jste jako člověk, kdo jste jako umělec a co vlastně chcete jiným sdělit. Na druhou stranu pozor na pozlátka a falešné převleky, ty zavřete do skříně.


 

FLEA (MICHÆL BALZARY, 16. 10. 1962)

 

MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?

 

Inspirací pro mě byl každý hudebník, kterého jsem kdy slyšel i se kterým jsem hrál. A to myslím obecně, takže i ženy. Jako příklady mě napadají Hillel Slovak, Anthony Kiedis, Jack Irons, Dizzy Gillespie, můj nevlastní otec Walter Urban, Miles Davis, Jimi Hendrix, Black Flag, The Germs, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Funkadelic, Aphex Twin, Public Enemy, Brian Eno, Fela Kuti, Can, John Frusciante, John Coltrane, Talking Heads, Lightnin´ Hopkins, Billie Holiday, Eric Satie, můj učitel hudby na střední škole Charles Abe.

 

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?

 

Hrál jsem ve školní kapele na trumpetu.

 

JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?

 

V posledním ročníku na střední jsem dirigoval kapelu mladších kluků. Měl jsem na sobě modrý polyesterový oblek. Byl to pro mě obrovský zážitek. A získal jsem školné ve výši sta dolarů na soukromé hodiny.

 

CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?

 

Miluju hudbu, obdivuju ji za to, že je s ní spojeno nekonečně poznání i prožitků.

 

JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?

 

Snaha dělat svou práci co nejlíp.

 

KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?

 

V mládí bych nešel do drog (nanejvýš bych si dal trávu), spíš bych se dal na duchovno, pořádně bych studoval muziku, čímž míním konzervatoř. Na to jsem se tehdy vykašlal.

 

JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?

 

Soustřeď se.

To, co se má stát, to se stane.

Měj rád za každičkých okolností.

 

KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA?

 

„Catch a Fire“, Bob Marley.

„G.I.“, The Germs.

„Olé Coltrane“, John Coltrane.

„Kind of Blue“, Miles Davis.

„Group Sex“, Circle Jerks.

„Expensive Shit“, Fela Kuti.

„Una Mas“, Kenny Dorham.

„Ege Bamyasi“, Can.

„Sandinista!“ a „London Calling“, The Clash.

„A Love Supreme“, John Coltrane.

„Trout Mask Replica“, Captain Beefhart.

Are You Experienced?“, Jimi Hendrix Experience.

„One Nation Under a Groove“, Funkadelic.

„Blue“, Joni Mitchell.

„After the Gold Rush“, Neil Young.

„Songs in the Key of Life“, Stevie Wonder.

„Horses“, Patti Smith.

„Heaven Up Here“, Echo & The Bunnymen.

„13 Songs“, Fugazi.

„Mingus Ah Um“, Charles Mingus.

 

MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?

 

Farrah Fawcett.

 

KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?

 

Nusrat Fateh Ali Khan, Universal Amphitheatre.

Black Flag (Dez Cadena Singing Era), Starwood.

The Meat Puppets, Club Lingerie.

The Butthole Surfers, už nevím přesně kde.

Ahmad Jamal, bar Catalina.

Jane´s Addiction, Father´s Rights Benefit v Palace.

 

KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?

 

„Ramble On“, Led Zeppelin.

„Washington Bullets“, The Clash.

„Lady“, Fela Kuti.

„Bemsha Swing“ v podání Ornetteho Colemana nebo Dona Cherryho, skvělého táty od Neneh Cherry.

 

ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.

 

Pracujte na plný výkon a vždycky uvádějte jen pravdu.

Buďte sami sebou.

Meditujte.

 

 

JOHN J. MELLENCAMP (7. 10. 1951)


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?

 

Můj dědeček říkal, že když se člověk chce někam dostat, neměl by moc ťukat, ale rovnou rozrazit dveře. Ovšem v takovém případě by neměl utíkat od rozdělané práce.


JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?

 

Od jedenácti jsem hrál v různých kapelách. V tomtéž věku jsem si hraním vydělal první peníze. Hráli jsme za pět dolarů na večírku ve sklepě.

JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?

 

Hrál jsem na studentském shromáždění a za svůj výstup jsem si vysloužil bouřlivý aplaus. To mi nebylo ani patnáct. Hrál jsem písničku od Donovana „Universal Soldier“. Právě ten úspěch mě podpořil v dalším snažení.

 

CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?

 

Tvořivost. Všechno, co k ní patří. Jsem nadšený z toho, že dokážu nápady proměnit v konstruktivní výsledky.

 

JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?

 

Vytrvalost.

 

KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?

 

Jednou odpoledne jsem v Londýně prodal svá vydavatelská práva víceméně za pakatel. Vlastně jsem ani nevěděl, co prodávám. Netušil jsem totiž, co taková práva obnášejí. Některé ze svých největších hitů dokonce dosud nevlastním a patrně už nikdy ani vlastnit nebudu.

 

JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?

 

Buďte sami sebou, a to vždycky. Nikdy se neměňte, jen abyste se někomu zavděčili, a to ani nahrávací společnosti, ani manažerovi. A nikdy v životě, opravdu nikdy, si neměňte jméno na Johnny Cougar.

 

KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA?

 

Highway 61 Revisited, Bob Dylan.

Blue, Joni Mitchell.

Exile on Main Street, Rolling Stones.

Carney, Leon Russell.

Gasoline Alley, Rod Stewart.

Cokoli od Roberta Johnsona.

 

MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?

 

Bob Dylan a Donovan.

 

KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?

 

Lou Reed v „Rock N Roll Animal“

Iggy Pop v „Search & Destroy“

Bob Dylan.

James Brown, 1966.

Jethro Tull v „Aqualung“.

 

KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?

 

„Like a Rolling Stone“, Bob Dylan.

„Gimme Shelter“, Rolling Stones.


ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.

 

Vždycky buďte upřímní a nikomu nepodlézejte.



MOBY (RICHARD MELVILLE HALL, 11. 9. TRAGICKÉ DATUM PRO NEW YORK, 1965)


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?

 

Hned na první otázku velmi nerad odpovídám zamítavě, ale neměl. Inspiroval mě bezpočet lidí, ovšem zpravidla jsem je osobně neznal.

 

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?

 

Úplně na začátku jsem se živil jako diskžokej v nočním klubu Beat in Port Chester v New Yorku. Pracoval jsem vždycky v pondělí večer od deseti do čtyř do rána a dostával jsem čtyři dolary za hodinu (pivo jsem ovšem měl zdarma).

 

JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?

 

Asi to bude znít divně, ale za první zlomový okamžik považuju právě tu práci v baru. Sice to nebyla bůhvíjaká zábava (v pondělí ve čtyři ráno jsem hrál třem čtyřem pozůstalým pod parou), ale fascinovalo mě, že dostávám gáži za to, že poslouchám muziku.

 

CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?

 

Nejspíš si budete říkat, že je to pořádné klišé, ale fakt je, že mě motivuje radost a uspokojení z toho, že se podílím na vzniku hudby.

 

JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?

 

Hluboká, bezvýhradná láska k hudbě.

Naprostá neschopnost dělat cokoli jiného.

 

KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?

 

Nedělal bych tolik věcí najednou, konkrétně myslím nějaké maličkosti bokem. Sice jsou fajn, ale rozptylují pozornost, a někdy dokonce slouží jako náhražka za pořádnou práci.


JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?

 

Najdi si, co máš nejraději, a pracuj na tom ze všech sil. Bez výjimky.

 

KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA?

 

Goat´s Head Soup, Rolling Stones.

Protection, Massive Attack.

Floating into the Night, Julee Cruise.

Roxy Music, Roxy Music.

Rhapsody in Blue, George Gershwin.

Closer, Joy Division.

The Clash, The Clash.

My Life in the Bush of Ghosts, Brian Eno a David Byrne.

Marquee Moon, Television.

Man Machine, Kraftwerk.

It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back, Public Enemy.

The Great Southern Trendkill, Pantera.

Purple Rain, Prince.

Déjà Vu, Crosby, Stills, Nash & Young.

What´s Going On, Marvin Gaye.

London Calling, The Clash.

Bryter Layter, Nick Drake.

Low, David Bowie.

Freedom of Choice, Devo.

Heaven Up Here, Echo & the Bunnymen.

a tak dále a tak dále…


MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?

 

Spoustu: Adam and the Ants, Black Flag, The Dead Kennedys, Minor Threat, Joy Division, Gary Numan a mnoho dalších.

 

KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?

 

Jakékoli představení GWAR. Ty miluju.

Mission of Burma, Pogos, Bridgeport, Connecticut, 1982.

The Sex Pistols, Roskilde, Dánsko, 1997.

Roxy Music, Greek Theater, Los Angeles, 2001.

David Bowie, Area 2 v Gorge, léto 2002.

John Fogerty, Hammerstein Ballroom, 1998.

Black Flag, Ritz, léto 1983.

U2, Slane Castle, Irsko, 2001.

 

KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?

 

„I Only Have Eyes for You“, The Flamingos.

„One“, U2.

„Mysteries of Love“, Julee Cruise.

„Mother of Pearl“, Roxy Music.

„The Message“, Grandmaster Flash.

„Purple Rain“, Prince.

„I Wanna Be Your Dog“, The Stooges.

„Are Everything“, Buzzcocks.

„Fascist Groove Thing“, Heaven 17.

„Atmosphere“, Joy Division.

„Don´t Leave Me This Way“, Harold Melvin & the Bluenotes.

„Right Back Where We Started From“, Maxine Nightingale.

„Black Hole Sun“, Soundgarden.

„Philadelphia“, Bruce Springsteen.

„Shipbuilding“, Robert Wyatt.

„All Apologies“, Nirvana.

„Firestarter“, Prodigy.

„Is This It“, The Strokes.

„Angie“, Rolling Stones.

„Heroes“, David Bowie.

„Anytime“, Brian McKnight.

„Blueberry Hill“, Fats Domino.

„(White Man) in Hammersmith Palais“, The Clash.

 

ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.

 

Usilovně pracujte.

Držte se priorit, nehašteřte se kvůli vyloženým malichernostem (například kvůli velikosti šatny, kvůli kanceláři s okny, velikosti auta, jménu na seznamu hostů a tak dále).

Drogám se z daleka vyhýbejte.

Ke všem lidem buďte slušní a zdvořilí, bez ohledu na to, co vám kdy udělali nebo neudělali.

Vždycky mějte na paměti, že deset procent populární hudby dokáže vystoupat do nebes a zbytek je víceméně nepoužitelný odpad.

Buďte vytrvalí.

Pracujte ještě usilovněji.

Buďte ještě vytrvalejší.

Lidem, co se do vás rádi navážejí, aby vám pokazili názor, který máte sami na sebe, se vyhýbejte.

A ještě větším obloukem se vyhýbejte lidem, kteří usilují o pravý opak.

Jsou to jen zdegenerovaní patolízalové a vypočítaví pochlebovači a ti nejnebezpečnější lidi, jimiž se jakýkoli hudebník může obklopit.

Partnera nikdy nepodvádějte.

Nezahrávejte si ani s partnerem někoho jiného.

S penězi nakládejte opatrně. Jakmile si nějaké vyděláte, část si dejte stranou, část investujte do dalšího budování kariéry. Let vzhůru bývá prudký, ale pro většinu hudebníků i krátký, takže právě proto tolik apeluju na spoření a investování, přičemž nejlepší investice je právě do sebe a do vlastní hudby. Hlouposti jako drahá auta a drahé kabáty si nekupujte, stejně jsou zbytečné. Radši si kupte nahrávací studio a zbytek uložte do bezpečného investičního produktu.

Nezaměstnávejte přátele, známé ani rodinné příslušníky.

Přátelům ani rodinným příslušníkům nepůjčujte peníze. Když chcete mamince koupit dům, proč ne? Ale strýci rozhodně nedávejte několik desítek tisíc, aby si rekonstruoval koupelnu. A pokud už peníze někomu půjčíte, nečekejte, že je ještě někdy uvidíte.

Nezahrávejte si s pocity a emocemi druhých lidí.

Ke všemu kolem sebe buďte přátelští, obzvlášť k těm, kteří věnují svůj čas tomu, aby poslouchali vaši hudbu. Hudebník, který je k fanouškům drzý nebo nedej Bože odměřený, je totálně mimo.

Nikdy nerušte plánovaný koncert.

Nikdy neodmítejte rozhovor, nejste-li si natolik jistí v kramflecích, že si to s přehledem můžete dovolit.

Nikdy neplaťte provizi z hrubého příjmu.

Nikdy nepřenechávejte práva jakékoli nahrávací společnosti.

Čím kratší trvání smlouvy, tím lépe. Z dlouhodobých závazků má zisk jedině nahrávací společnost, nikoli vy. Výjimka je garantovaná reprodukce každého alba. Když například nováček v oboru Jœ Schmœ podepíše smlouvu na deset alb, jen nad ním s politováním protočte panenky. Ve skutečnosti to totiž znamená, že když nahrávací společnost bude chtít, vydá vám deset alb. Když chtít nebude, nemusí. A pak drahý Jœ bude sedět s rukama v klíně a bude mít oči jen pro pláč.

Nenavážejte se do kolegů.

Nikdy neohrnujte nos nad novými technologiemi a novými hudebními styly. Takovíto snobi končí jen v on-line chatech a stěžují si na hudebníky, kteří jsou otevření všemu novému a hlavně mají úspěch.

Vždycky mějte na paměti, že takřka každý, s kým spolupracujete, maká víc než vy.



NORMAN COOK (31. 7. 1963)

 

MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?

 

Paul Heaton, zpěvák u Housemartins a kámoš ze školy, mě přemluvil, abych skončil v práci a začal zpívat. Namlouval mi, že na to mám.

 

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?

 

Hrál jsem jako basák v jeho kapelce Housemartins.

 

JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?

 

Přidal jsem se k Housemartins krátce poté, co podepsali smlouvu na natáčení. Za půl roku nás v rádiu hráli ostošest. A za osm měsíců jsme stáli na jevišti na největším festivalu pod širým nebem v Glastonbury!

 

CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?

 

Prostě láska k hudbě, baví mě hraní vlastní produkce i hraní podle druhých.

 

JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?

 

Neberu se příliš vážně ani vágně a hlavně: nikdy se nevzdávám.

 

KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?

 

Je ne regrette rien (Ničeho nelituju).

 

JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?

 

Nikdo nedokáže udělat omeletu, aby přitom nerozbil pár vajec.

 

KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA?

 

Abbey Road, Beatles.

Innervisions, Stevie Wonder.

Duck Rock, Malcolm McLaren.

 

MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?

 

The Clash.

 

KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?

 

The Clash, dvanáctkrát.

Prince.

Chemical Brothers v Red Rocks.

 

KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?

 

„Paranoid Android“, Radiohead.

„What´s Going On“, Marvin Gaye.

 

ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.

 

Nevzdávejte se.

Nevzdávejte se.

Nevzdávejte se.



PERRY FARRELL (JANE´S ADDICTION, PORNO FOR PYROS; PERETZ BERNSTEIN, 29. 3. 1959)


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL? 


V muzice nejvíc obdivuju Billa Grahama. Považuju ho za největšího profesionála tohohle oboru. Měl elán a zápal, dokázal kolem sebe šířit zábavu jako nic a dřel jako mezek. Přesně takový přístup oceňuju. Když jste šli na koncert, který připravoval, oslovila vás láska k tomu, co dělá; do svého projevu pokaždé dával naprosto všechno. Jeho akce podle mě změnily svět. Právě on stál za veleúspěšnými turné The Grateful Dead, Rolling Stones, Led Zeppelin. Jednu dobu se na práci vykašlal, protože měl dost té věčné špíny dole pod jevištěm a vzadu za ním, ale pak se vrátil a vznikly Live Aid, Farm Aid, Amnesty International a „US“ Festivals. 


JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA? 


Do oboru jsem pronikl díky neškodné lži. Tou dobou jsem pracoval jako distributor destilátů. Jednou odpoledne jsem vezl objednávku do jednoho klubu na Newport Beach. Sedl jsem si k baru, sledoval jsem nahrávku kapely z předešlého sobotního večera a čekal, až mi sexy manažerka podepíše dodací list. Když se vrátila z kanceláře, sedla si vedle mě a zeptala se, jestli náhodou nemám nějaké zkušenosti s modelingem. A tak jsem se do toho opřel. „No, já jsem vlastně taková trojitá časovaná nálož, protože dělám modeling, zpívám a tancuju.“ „No,“ odpověděla zamyšleně, „víte co? Přijďte zítra a já vás zkusím dostat do víkendového programu.“ Za tři týdny jsem začal. 


CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?


Nejvíc se mi líbí, že s lidma podnikám velké věci a třeba je někdy i dávám dohromady. Říkám si, že si třeba někdo užije koncert, a ještě k tomu na něm sežene někoho, kdo má podobné zájmy. Pak se po čase vezmou a budou mít spolu parádní rodinku, jako to zpíval Michal Tučný o báječném páru. 


JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU? 


Nejdál jsem se v životě dostal díky zlomyslnosti. A rád chodím po nevyšlapaných cestách. Někdy mám dojem, že na konci najdu poklad, jindy se chci podívat, proč tudy nikdo jiný nechce jít. Výjimečnost se podle mě vyplácí, za tu lidi celkem ochotně platí. 


KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK? 


Kdybych se potopil do smutnění, tak by to bylo kvůli dvěma věcem: za prvé kvůli tomu, že mě vyloučili ze židovské školy, protože jsem se rval a osahával jsem holky, za druhé proto, že jsem si neprocvičoval hebrejštinu a nadobro jsem ji zapomněl. Když jsem byl ve třinácti povýšen do stavu dospělosti, zajímaly mě v první řadě holky a sport, hebrejštinu jsem považoval za prostředek, aby se mi dostalo peněz a pozornosti. Tak jsem na oslavu uspořádal pořádný mejdan, takový můj první koncert. Na hebrejštinu jsem se vykašlal a teprve po mnoha a mnoha letech mi došlo, o co jsem se připravil. Je pro mě opěrným pilířem, poskytuje mi strukturu a dodává mi rovnováhu. 


JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL? 


Největší ponaučení z oboru pro mě zní trpělivost, ovšem za současného vyvíjení nenápadného tlaku a nátlaku. Staré kosti v muzice rády nechávají druhé čekat, aby byly důležité; zkoušejí, co druzí vydrží. Je to taková hra kdo z koho. Všechno se nejdřív táhne a vleče, nakonec padne rozhodnutí na poslední chvíli. To je klasika. Takovým lidem se vyhýbám, jak jen to jde, protože čas považuju za jednu z nejcennějších věcí na světě. Rád pracuju s rozhodnými lidmi, kteří se nebojí dobře promyšleného riskování. Starým metodám se nevyhýbám, ovšem zastávám názor, že letošní inovace předznamenává úspěch příštího roku. 


KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY? 


Vystoupení naživo vždycky byla moje parketa, ta prostě miluju. Nahrávací průmysl je tu nahoře, tu dole, ale vsaďte se, že každý pátek večer lidi vyrazí ven a budou hledat, kde by se odreagovali. Líbili se mi Red Hot Chilli Peppers v 1984, ti mrskali stojky na rukou takhle při nedělním odpoledni. Minutemen se mi taky líbili, říkám jim punkové legendy. V San Pedru to pěkně roztočili, o Joshua Tree ani nemluvě. Naučil jsem se vycházet lidem vstříc tím, jak uspořádám jeviště, chci, aby to pro ně byl zážitek se vším všudy.

No a další parádní akce byly:

Poslední turné Led Zeppelin, to proběhlo pod širým nebem a v severní Floridě nám asistoval perfektní slejvák.

Společné turné The Who a The Clash byla síla.

Samozřejmě první společné turné Jane´s AddictionThe Ramones, to jsme strhli všechny kluby, které nám poskytly víc než psychologický logický prostor. Další turné jsme naplánovali s mým vzorem Iggy Popem. V Detroitu mu vyletěl pták. „Jsem rád, že jsem zase doma,“ hulákal.

Další dobrá akce byl festival Burning Man, jezdili jsme tam nahatí na motorce.

Dobří byli i Rage Against the Machine, když nám dělali předskokany na Castaic Lake. My se zatím připravovali v přívěsu přetékajícím ženskými nahoře bez.

Velký zážitek bylo setkání s Kurtem Cobainem v suterénu Palace. Chodil jsem tam v gumákách, které jsem našel ve skladu.

Super bylo, když Henry Rollins skočil na lidi na Cathey DeGrand a rajtoval na nich jako na koních.

Jo, zajímavý bylo, když jsem ztratil auto a boty. To bylo v den, kdy Bowie přijel do Los Angeles.

A rád si vzpomenu na společnou písničku „Don´t Call Me Nigger, Whitey“ (Hele, běloušku, neříkej mi mouřeníne) s Ice–T v Lollapalooze. 


ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU. 


Svému synovi bych o hudebním průmyslu řekl tohle:

Muzika je všechno, bez ní bych vykrvácel, protože já tu bez ní nechci žít.

Pracuj s lidmi, kteří mají muziku rádi, jinak se nehneš z místa – a tvůj čas je cenný, nezapomínej.

Dělej sedy–lehy a kliky a sklapovačky a choď na čerstvý vzduch.

Vždycky buď připravený, abys okamžitě mohl začít nahrávat.

Kupuj si tu nejmodernější technologii.

Dopřávej lidem pocit, že jsou chytří a sexy.

Spát si choď, kdy chceš, ale vstávej brzy.

Starej se o zábavu, nauč se jednat s lidmi všech generací.

Pamatuj si, že za pět minut se toho dokážeš naučit zatraceně moc. 


 

ROBBIE WILLIAMS (13. 2. 1974) 


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL? 


Ani ne. 


JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL? 


Chtěl jsem se dostat do kapely a naneštěstí se mi to povedlo. 


JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?


To bylo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že umím psát básničky a potažmo písňové texty. Nebyl to tedy průlom v kariéře, ale spíš v uvažování. 


CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI? 


Nechci pracovat každý den. Právě proto jsem si vybral tento obor. 


JAKÉ VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU? 


Prostě dělám. 


KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK? 


Vůbec nic. Pokukování po minulosti nemá význam. 


JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL? 


Pochopil jsem, že jsem v pohodě. 


KTERÁ ALBA VÁS KONKRÉTNĚ OSLOVILA? 


3 Feet High & Rising, De La Soul.

Looking for a Day in the Night, the Lilac Time.

Dusty in Memphis, Dusty Springfield.

Hunky Dory, David Bowie.

Behaviour, Pet Shop Boys.

Ready to Die, The Notorious B.I.G.


MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL? 


Byli to fotbalisti. Mým nejoblíbenějším mužstvem byli Oxford United. Všem hráčům na plakátu koukalo zpoza trenýrek levé varle. 


KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY? 


U2, Anaheim.

Clutch, Camden.

Oasis, Glastonbury.

Public Enemy, Brixton.

Happy Mondays, Manchester.

Prince, Lovesexy, Earl´s Court. 


KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI? 


„Wichita Lineman“, Glen Campbell.

„Ode to Billy Jœ“, Bobbie Gentry.

„One“, U2.

„Mr. Bojangles“, Sammy Davis Jr.

„Something in the Way She Moves“, James Taylor. 


ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU. 


Buďte vstřícní a myslete na nadání.

 


STEVIE WONDER (13. 5. 1950) 


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL? 


Řekl bych, že mým největším učitelem je Bůh. Soudím tak proto, že ač mě matka dlouhé roky vychovávala sama, velmi brzy jsem si našel cestu k Bohu. Stal se z něj jakýsi můj náhradní otec. Nechci tím říct, že jsem se vydal na cestu zbožnosti, z níž jsem nikdy nesešel, jen jsem tím myslel, že jsem jako malý kluk věřil v neznámé, nespatřitelné a nekonkrétní činy. Má víra se zrcadlila v modlitbách. Věřil jsem i v nemožné. Byl jsem přesvědčený o tom, že když se za něco budu dostatečně hodně modlit, stane se to. 


Jako chlapec jsem samozřejmě měl spoustu hudebních idolů a vzorů, například to byli The Staple Singers, bluesové kapely hrající na ulicích, na něž jsem narážel takřka na každém kroku. Neodmyslitelně k nim patřila foukací harmonika. Pak to byly skupiny Little Willie John a Neil Sedaka, Beatles na samotném začátku jejich kariéry, v neposlední řadě to byl i Motown (ještě předtím, než jsem se o Motownu cokoli dozvěděl, jsem poznal Berryho Gordyho). A svou roli sehrál i zájem o Afriku, zemi, o níž se nikdo moc nechtěl bavit. Poslouchal jsem nejrůznější projevy tohoto kontinentu, například řeč kmene Zuluů, ty mlaskavé zvuky, jimiž si předávali myšlenku a záměr. Mým prostředníkem se světem poznání bylo rádio. Vždy jsem si sedl na zem, vzal jsem si k ruce rádio a dlouhé hodiny poslouchal nejrůznější stanice a na nich možné i nemožné jazyky a dialekty. Poslouchal jsem lidi z Anglie a Kanady, pak to samozřejmě byla i Evropa. Napodoboval jsem řeč Italů, Španělů, Arabů. Nerozuměl jsem jim, jak jinak, ale fascinovaly mě zvuky těch řečí. Jako kluk jsem velice rád poslouchal kytaristu Wese Montgomeryho. Při jeho hře jsem si k hudbě doplňoval vlastní představy, vytvářel jsem si z nich své obrazy a světy. Nejspíš právě tehdy se ve mně probudila touha kombinovat různé zvuky a sledovat, co se s nimi děje. 


K Motownu jsem se dostal prostřednictvím Ronnieho Whitea. A jak jsem se začal nořit do hudby hlouběji a hlouběji, poznával jsem další zvuky. Lidi z Motownu, včetně Marvina Gaye, pro mě byli jedna velká rodina, učil jsem se od všech všechno podnětné. Každý, komu bylo víc než třináct (do Motownu jsem přišel v jedenácti), byl můj šéf, tak si to asi dovedete představit. Jakmile udeřila určitá hodina H, nesměl jsem se ládovat sladkostmi. V určitou dobu jsem musel jít spát, ať se dělo cokoli. Každý mě tam měl rád a nikdo nechtěl, abych skončil jako jiné dětské hvězdy, například Jackie Coogan. Dozvěděl jsem se, že bych si mohl získat poručníka, který by měl na starosti mě i právní otázky týkající se mé osoby, což v mém případě znamenalo, že by matka nemohla volně nakládat s mými finančními prostředky. Taky jsem se poučil o drogách, dozvěděl jsem se, co s člověkem dělají a proč bych se jich měl v životě vyvarovat obloukem. Prostě jsem se tam učil zcela běžným věcem. O tom všem se zmiňuju proto, že jsem se ke svým učitelům dostal díky Boží vůli. 


A tak jsem se nedostal jen ve správný čas na správné místo, ale našel jsem i správného ducha. Samozřejmě mám spoustu vlastních zkušeností, nejsem a nebyl jsem odkázaný jen na druhé, ovšem mým největším učitelem byl jedině jen Bůh. Jeho prostřednictvím nacházím naději a víru v zítřek. Na své cestě potkávám lidi, kteří mě výborně inspirují. Jedním z mnoha byl i Quincy Jones. Docílil neuvěřitelně bohaté hudební kariéry, setkal se s tak pestrou škálou lidí… V tomto ohledu bych ho srovnal nanejvýš s Nelsonem Mandelou. Prošel si nelidským utrpením. Jednali s ním jako s onucí, a to jen proto, že měl černou pleť. Musel jíst krysy. Je to velmi dojemný, ale také krutý příběh. I on vítal příležitosti, které mu seslal Bůh. A také jeho považuji za jednoho ze svých učitelů. Nikdy se nevzdal. Ve všem hledal pozitiva. Myslím si, že v tomto ohledu jsem podobný. Možná i proto mám hudbu rád stejně moc jako kdysi, když jsem začínal. Nacházím v ní stále zánovní výhody, které mě nepřestávají oslovovat. Nadále ji vnímám jako okouzlující zážitek. 


JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL? 


Mé první působiště byl Motown. Mám-li se vrátit k okolnostem a situacím, které mě tam dovedly, musím připomenout matčino pravidlo, jež znělo, že nikdy nesmím chodit přes ulici sám. Naše okolí jsem znal dosti dobře. Sice jsem neviděl, ale slyšel jsem spoustu zvuků. Jednoho dne jsem odněkud zaslechl hudbu, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Vycházela z nějakého místa pár bloků od nás. Byla zesílená mikrofony. Chtěl jsem se tam jít podívat, abych zjistil, co to je. Zašel jsem do nedalekého obchodu, kde jsem potkal kamaráda. Požádal jsem ho, aby mě tam zavedl. Došli jsme ke dvěma klukům, kteří posedávali na verandě před domem a hráli na kytaru, kterou měli napojenou na zesilovač. Měli tam i mikrofon. Vzal jsem si ho a začal je doprovázet narychlo vymyšleným zpěvem. Tvořil jsem na místě. Tomu teda říkám jamování. Bylo to nádherné. Zjistil jsem, že jeden z těch kluků je bratranec Ronnieho Whita ze skupiny The Miracles. Ronnie byl někde na cestách, za den dva se měl vrátit. Pozvali mě, abych zase přišel, že prý společně půjdeme za Ronniem. Přišel jsem a opravdu jsem získal šanci. Mohl jsem mu zazpívat. Při té příležitosti jsem se seznámil s Holland–Dozier–Hollandem. Dohodl mi konkurz v Motownu. Pochopitelně jsem tam šel, zazpíval jsem, zahrál. Zaslechl jsem, jak si povídají, aby někdo skočil pro Berryho Gordyho. Za chvíli přišel, ačkoli byl právě někde na obědě. Netrvalo dlouho a smlouva byla na světě. 


JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA? 


Z hlediska mé kariéry to byla čtvrtá písnička „Fingertips“. Už se vlastně objevila předtím, na albu The Jazz Soul of Little Stevie. Clarence Paul, můj otec, bratr, režisér i producent, na ní pak ještě zapracoval a připravil ji pro živé zpívání. Jakmile jsem pak vyrazil s Motownem na turné Motown Review, vystupoval jsem s ní. Byla to poslední písnička vystoupení. Tehdy, když se to stalo, jsme byli v Chicagu v Regal Theater. Měl jsem jít na řadu hned před Mary Wells. Tehdy se Berry Gordy rozhodl, že tu písničku stáhne z alba a budeme ji propagovat jako singl. Stala se z toho verze „Fingertips Pt. 2“, moje vůbec první hitovka. V té době nikdo jiný v mém věku tak úspěšnou písní nedisponoval. Boural jsem s ní rekordy ve všech možných hitparádách. 


CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI? 


Všechno, co k mé práci patří. A mám hudbu moc rád, to je také veliká motivace. Miluju nahrávání, psaní textů. Rád sám sobě dávám výzvy, rád dělám náročné a podnětné věci. 


JAKÉ VLASTNOSTI VÁM DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU NEJVÍC? 


Láska k životu, hudbě a Bohu. A touha inspirovat druhé. 


KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK? 


Spoustu věcí bych udělal lépe. 


JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL? 


Pořád se učím. Ponaučení nikdy nekončí. Pochopil jsem, že největší význam má láska, a to i k sobě. Láskou se člověk povzbuzuje, láska člověka inspiruje. A taky vím, že je strašně důležité, aby člověk dělal věci, které má nade všechno rád. 


KTERÉ HUDEBNÍKY JSTE MĚL V DĚTSTVÍ NEJRADĚJI? 


Mám rád hudbu jako takovou. Prapodivné je, že kdyby někdo u nás v sousedství hrál písničku jako „Dream Lover“, lidi by žasli, co běloch dokáže vyplodit. Anebo by tu písničku odepsali, kdyby věděli, čí je. Kromě jiného jsem chodil do školy, kde byla většina bílých. Nezřídka se stávalo, že si lidi kolem mě kladli otázku „Co je to vlastně blues? Co nám jeho definicí chtějí sdělit?“ 


KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA? 


Je jich spousta, ale přinejmenším některá jsou:

Sly & The Family Stone.

Beatles.

The Staple Singers.

Miles Davis.

humor Richarda Pryora.

humor Steva Martina.

The Five Blind Boys.

Stravinskij.

Skvělé album bylo Thriller od Michæla Jacksona.

Songs in the Key of Life bylo krásné album. A to zcela objektivně, i když jsem byl jeho producent. Musel jsem si klást otázky, jestli mě náhodou nenudí, jestli není šedé. Poslouchal jsem ho pořád dokola. Oceňovali jsme harmonii prvního cédéčka skupiny Take 6. Nic podobného jsem u jiné skupiny neslyšel. Ty harmonie tam byly… ale nic.

Miles Davis také měl několik fantastických alb.

Album The Genius of Ray Charles bylo krásné.

Vyšla spousta krásných věcí, těžko se vybírají jen ty nejlepší.

Kromě jiného mám rád reggæ. A mám rád tedy i Boba Marleye.

Dalším úžasným hudebníkem byl podle mě Donnie Hathaway. Krásně zpíval. Pro mě byl jeden z nejlepších zpěváků na světě. Zemřel v roce 1980, protože už nemohl dál. Velká škoda. Měl žít mnohem déle, měl nám co nabídnout. 


KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI? 


Mám rád spoustu alb, lidí i písniček. Rozdělil bych je do několika kategorií:

Jazz – vždycky mě inspiroval a pořád inspiruje.

Rap – z hlediska textů je pro mě velkou výzvou, protože si myslím, že ještě spousta věcí nebyla dostatečně vyřčena. A měla by být. I tak by se dal zachraňovat svět. Snad.

Náboženské písně – Take 6 je v tomto směru neuvěřitelná skupina.

Podobné písničky dobře zpívají i další.

Mám rád pop i rock, líbí se mi, jak jinak, i blues.

Nezamítám ani country, protože mám rád její jednoduchost. Má nám co sdělit. 


KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY? 


Jednou jsem byl na koncertě Sly & The Family Stone. Tam jsem poprvé uslyšel jejich písničku „Thank You for Letting Me Be Myself“. Madison Square Garden se otřásala v základech. Bylo mi devatenáct a řekl jsem si, že bych téhož cíle také jednou chtěl dosáhnout. Když jsem pak na tomtéž místě zpíval „Superstition“ a lidi byli nadšení, v duchu jsem nadšeně děkoval Bohu, že se mi ono převelké přání skutečně vyplnilo. Byl jsem nadšený jako nikdy předtím. To byl tedy okamžik. Tu písničku jsem zpíval už několikrát předtím, ale najednou byla úplně jiná. Ale nic, nechte to být, nějak moc jsem se ponořil do reminiscence.

Toto.

Elton John.

Graham Central Station.

Take 6.

Paul McCartney.

The Winans.

Bob Marley – potkali jsme se na nějaké akci věnované černošské hudbě, dali jsme se do řeči a odcházeli jsme s tím, že spolu budeme hrát. Když jsme hráli poprvé, tak jsem ani nezkoušel jamovat, snažil jsem se co nejvíc proniknout do jeho stylu. Na turné Hotter Than July vlastně měl být se mnou, jenže krátce předtím dost vážně onemocněl, takže bohužel nemohl jet. Právě na tom svém turné jsem s ním mluvil naposledy. Byl v Německu. Popřál jsem mu, ať se co nejdřív uzdraví. V podstatě jsem ho ani neznal, jen jsem věděl, že je oddaný vyznavač rastafari(izmu), tedy učení, které odmítá násilí a materialistickou životní honbu za úspěchem, peníze jsou a budou kořenem všeho zla, nebo zklamání. Jejich spasitelem byl Haile Selassie a zemí zaslíbenou Etiopie. Moc jsme se o tom nebavili, nestihli jsme to.

Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, jehož otec měl nahrávací studio na Jamajce, odkud Bob pocházel. Dozvěděl jsem se, že nakonec přece jen udělal novou verzi Visions. Ale nepropracoval ji.

Prince – viděl jsem koncert v rámci turné Purple Rain.

Pink Floyd a jejich The Wall.

Jednu dobu jsem v New Yorku pracoval s Johnem Lennonem.

Jackie Wilson.

B. B. King. 


ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU. 


Oddejte se hudbě naplno, ovšem své dosavadní práce se nedržte zuby nehty. Hledejte další inspiraci, nebraňte se jí, protože se vždycky dá něco zlepšit, změnit, přepracovat. Jakmile budete mít pocit, že se začínáte dostávat do víru hudebního světa, neusínejte na vavřínech, protože zdaleka ještě nemáte vyhráno. Pořád pracujte. A buďte vděční za příležitost. Děkujte Bohu, že vás takto štědře odměnil. Děkujte mu tím, že budete pracovat s maximálním úsilím. Nepřestávejte, a to ani ve chvíli, kdy budete mít dojem, že jste takzvaně za vodou. Pracujte dál. 


A těm, kteří mají svou metu stále daleko před sebou, mohu také doporučit jedině tvrdou a usilovnou dřinu. Pilujte své nadání a cvičte, abyste byli připraveni na příležitost. Pak na váhání a přípravu nebude čas, musíte se umět předvést vždy a všude. A nebojte se selhání. 


Na závěr bych chtěl připomenout, že jsem rád, pokud jsem někoho svým životem inspiroval, ovšem chvála ani pocta mi za to nepřísluší. Vždy děkujte Bohu, má práce totiž rozkvetla jen díky jemu.



QUINCY DELIGHT JONES Jr.  (14. 3. 1933, CHICAGO, ILLINOIS, USA)


MĚL JSTE UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM DAL?


Inspiroval jsem se mnoha různými podněty. Na samém začátku to byli hudebníci z mého nejbližšího okolí: Buddy Catlett, Clark Terry, Ray Charles (začínali jsme společně, když mi bylo čtrnáct a jemu šestnáct), Benny Carter, Duke & Basie, Miles Davis. Silně na mě zapůsobili i lidé, kteří to kromě umění uměli i s obchodem, konkrétně Picasso a Stravinskij. Například Picasso vlastnil dvanáct litografických dílen. Byl to umělec, ale zároveň si chránil prestiž nezávislosti. Stravinskij jednal podobně.  


V roce 1959 jsem se ocitl v Evropě. Bylo mi šestadvacet, celkem nás přijelo asi třicet. Byli jsme taková jedna veliká kapela. Projezdili jsme, co se dalo, byli jsme v Jugošce, Švédsku, Finsku. Neměli jsme manažera, nezastřešovala nás žádná agentura, byli jsme vlastně studenti. A tak jsme se učili a učili. Jsem rád, že jsem svět hudby tenkrát poznal i z té druhé strany, obchodní aspekty mě oslovily až později. 


Dospívání jsem strávil s Basiem. Psal jsem pro něj dvacet let, i v době, kdy kraloval Sinatra a jeho „Fly Me to the Moon“. S jeho kapelou jsem i nějakou dobu hrál. Byl pro mě velkým vzorem, ale zároveň jsem mu psal texty. A to od třinácti. Byl můj učitel i kamarád. Byl pro mě manažerem, bratrem, otcem, prostě vším. A to až do své smrti. Sinatra má pro mě podobný význam. Někdy tomu ani nemohu uvěřit – také štěstí! Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho poznal a že jsem s ním mohl vystupovat. Po jeho smrti mi Tina říkala, že i on měl ke mně silnou důvěru a náklonnost, s tím se mi nikdy nesvěřil, že jsme si takto snadno padli do noty. S takovým velikánem (= Zpěvák 20. století) se člověk snadno ztotožní, ale velmi těžko přijímá skutečnost, že by i on sám pro něj mohl cokoli znamenat. 


Musím zmínit ještě tři velká jména. Jsou to Clarence Avant, Irving Greene a Steve Ross. To byli moji další velcí učitelé. Říkávali mi: „Naučíme tě jak na to, aby ses nikdy nebál velkých společností.“ Jsem rád, že jsem potkal Clarence a Irvinga (v té době rozjížděl Mercury Records) i Steva Rosse zrovna tou dobou, kdy jsem je potkal. Díky nim jsem na vlastní kůži poznal, jak funguje Time a Warner. Trávili jsme spolu prakticky veškerý čas a nakonec jsme se pustili do podniku se společnou majetkovou účastí s jednou z největších zábavn(í)ých společností na světě. Fúze s Warnerem a Time proběhla hladce v roce 1990 a byl to hodně silný zážitek: šlo o časopisy, televizní produkci, filmy, televizní stanice. Věřil jsem jim, znali jsme se dlouhé roky. Svoji nahrávací společnost jsem otevřel v roce 1980 a také ona spolupracovala s Warnerem a Time.


JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL? 


První práci jsem získal ve čtrnácti. Zpíval jsem v kvartetu i kabaretním esohávurukávu The Challengers. Dělali jsme písničky na motivy modliteb. Vedl nás Joseph Powe; kdysi hrál v Wings Over Jordan. To byla proslavená černošská kapela. A měl i taneční skupinu. Asi ve dvanácti jsem chodil k nim domů hlídat děti, takže jsem měl přístup ke knížkám, které četl. Třeba měl Glenna Millera, Franka Skinnera a tak. Ten napsal knížku o filmové kritice; ta se mi vždycky líbila, původně jsem si myslel, že u ní skončím, protože mě zajímala víc než muzika. V té době ale nebylo moc černošských kritiků, takže jsem usoudil, že v téhle oblasti bych se nejspíš neuchytil. A tak přišla na řadu hudba. 


Ve čtyřicátých letech jsem nadšeně sledoval výkony černošských kapel na severozápadě. Ty pro mě hodně znamenaly. Tehdy jsme bydleli v Chicagu, což bylo největší černošské ghetto v Americe. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se právě na severozápad, takže jsem si ani širší evidentnější rozdíl ve zkušenostech přát nemohl. Zmíněné kapely mi daly hrozně moc, pochopil jsem, že přesně to chci vykonávat. Byla to nádhera, jejich koncerty jsem hltal. Poznával jsem význam slov jednota, talent, tým. Byly mými velkými vzory. 


JAK JSTE SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA? 


Bylo to v době, kdy jsem hrál s kapelou Charlieho Taylora. Byl jsem z toho nadšený, protože mi platili sedm dolarů. Ani jsem nevěřil, že opravdu dostávám zaplaceno za to, co mám ze všeho na světě vůbec nejraději. Vystupovali jsme v YMCA v Seattlu. To bylo v roce 1947. O rok později jsem začal spolupracovat s Bumpsem Blackwellem. To byl chlapík: objevil Sama Cooka, Little Richarda – oba byli ze Seattlu. Měl dvě kapely, profesionální a začátečnickou. My patřili do té začátečnické. To byl také velký průlom, protože jsme hráli s lidmi jako Billie Holliday, Bill Eckstine, Cab Calloway a tak. A to nám bylo čtrnáct patnáct. V osmnácti jsem začal spolupracovat s Lionelem Hamptonem. Chtěl mě už v patnácti, ale byl jsem moc mladý a jeho ženě se to nelíbilo, posílala mě zpátky do školy.  


Pak jsem dostal stipendium a šel jsem studovat do Bostonu. Dnes se ta škola jmenuje Berkleeská akademie umění. Asi po půl roce mi Hamp zavolal a oznámil: „Jestli chceš dělat velké věci, tak koukej mazat sem.“ A právě tehdy jsem nesměle vkročil do obrovského světa hudby. Ta kapela byla parádní, měla ohlas po celém světě. Makali jsme den co den. Hrál jsem na trubku a na klavír a taky jsem připravoval scénu. 


CO VÁS DEN CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI? 


Objevitelská vášeň. A přiznávám, že trochu i skrze zralou višeň únik z reality. Když mi bylo sedm, tak matku zavřeli do blázince nějací smutní magoři, takže jsme se s bráškou víceméně museli starat sami o sebe. Táta totiž bez ustání pracoval, aby nás zaopatřil. A tak jsem touhu po matce přesunul na hudbu, ta mi ji zastupovala. Nebylo to jenom naoko, opravdu jsem hudbu vnímal jako mateřský pud, byla pro mě vším jedinečným. Veškerá negativa jsem přes hudbu přetvářel v pozitivní vyjádření, to, co mě štvalo, jsem podrobil testu tvořivosti a snažil jsem se z nepříjemností sekat jen příjemné okamžiky. To mi nejspíš ochránilo můj křehký život.


Předtím jsme byli docela obyčejní špunti s banditskými úmysly, pytláci chytráci. Například jsme se vloupali do jakéhosi arsenálu zbraní. Našli jsme tam netknutý koláč, docela jsme se o něj porvali. Když jsme si ho nějak rozdělili a spapali, šli jsme se podívat do dalších místností. V jedné jsem našel klavír. Bylo mi jedenáct. Ten klavír mi nadosmrti změnil život. Asi by se dalo říct, že mi pak ostatní věci připadaly jako prkotiny a malicherné hlouposti, protože klavír jasně měl navrch a už jsem se od něj nechtěl hnout. Hudba mi otevřela svět do jiné dimenze, vnitřní i vnější, obsah i obal. Věděl jsem, že musím jít za hlasem svého srdce, jak bych teď řekl. Hudba mě vábila a já jí to musel dovolit. Nejdřív jsem hrál po nočních klubech, jak už to bývá, pak jsem si doplnil vzdělání a následně jsem se vydal do centra Paříže k Nadie Boulanger. U ní jsem studoval přízvuky, melodii, harmonii, teorii a praxi skládání zábavných superintelektuálních a aktuálních písní. Nadia byla hotový poklad. Totéž platí pro berkleeskou školu. Člověku pak totiž dojde, že by toho o oblasti, kterou má strašně upřímně rád, měl vědět co nejvíc. Tenkrát jsem měl veliké štěstí, protože nebylo nic, co by mě odlákalo jinam. Ani jsme neměli našetřeno na rozhazování, tudíž jsem si školu nemohl vybírat jen tak, podle libosti. Chtěl jsem vynikat a za tímhle cílem jsem si tvrdě šel. 


JAKÉ VLASTNOSTI VÁM DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU NEJVÍC? 


V první řadě vědomosti. A pak nezlomné odhodlání. Jako textař jsem se hodně nechal vést instinkty a pocity. Nejdřív jsem něco prožil, pak jsem to napsal. A potom mě napadaly ty veliké otázky: „Jak vlastně takovýhle zvuk vzniká? Jak se povede, že osmnáct lidí zahraje stejnou notu tak, jak má? Jak to vlastně celé funguje a drží pohromadě?“ Vždycky mě zajímalo, jak to či ono funguje, byl jsem strašně zvědavý. A právě zvědavost mě dovedla k mnoha vzácným poznatkům, takže jí mohu být jedině vděčný. 


Člověk by měl být i pokorný, svoji tvořivost by neměl vystavovat na odiv. Za úspěch bychom měli v duchu děkovat. Vždycky bychom měli zůstat nohama na zemi, bez ohledu na to, jak vysoko nás druzí vynášejí. 


KDYBYSTE NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK? 


Nevrhnul bych se na drogy. Nikdy. Jenže ve čtyřicátých letech je zkoušel každý, byla to módní vlna. I všichni moji hrdinové si užívali drogy. Jsem rád, že jsem se s nimi seznámil jen letmo a pak jsem od nich dal ruce pryč. Jiní, například Ray Charles, to neustáli a měli pak velké problémy. Takových caus známe přece spousty.


JAKÉ NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL? 


Řekl bych, že vždycky platí pravidlo zlaté střední cesty. Člověk se musí vzdělávat, musí na sobě pracovat, měl by si sám budovat charakter, na nějž by mohl být pyšný, který by mohl mít rád, jemuž by mohl věřit a hlavně s jakým by dokázal žít. Jedním z mnoha klíčových slov by vždy a všude měla být pokora. Myslím si, či spíš věřím ve skutečnost, že tvořivost pramení z božské podstaty, že je to obrovský dar, kterého bychom si měli vážit a jehož bychom nikdy neměli zneužívat z podlého prospěchu vydělávat. Tvořivost je propůjčený dar, takže bychom ho měli využít, ale neměli bychom si osobovat právo na jeho vlastnictví. To nám nepřísluší. Božství je podstatou tvořivosti, to bychom měli mít na paměti od rána do večera. Pokud tomu nevěříte, podívejte se na úspěšné lidi, kteří se tváří, jako by byli ti nejúžasnější na světě. Pozoruju to už přes půl století. Ti, kteří jsou Bohu vděční za dar, který jim propůjčil, procházejí cestou tvořivosti dál a dál, jsou jim přístupné i další cesty. Naopak lidé, kteří se domnívají, že jsou výjimeční jako trdlo šmouha šmoulík a okolí by se k nim tak mělo i chovat, a to za všech okolností, si nikdy nemohou získat upřímný a nepolevující respekt. 


KTERÁ ALBA VÁS OSLOVILA? 


Nat Cole.

Ray Charles.

Album Kind of Blue považuju za mléčný zákusek svého dospívání, jelikož v něm bylo obsaženo všechno, co člověk v takovém období potřeboval: Milese Davise, Coltrana, Billa Evanse, Cannonball.

Duke Ellington.

Count Basie.

Jœ Pesci kdysi vydal album s velkým A: Falling in Love pod jménem Jœ Doggs. Podílel se na něm i Jœy De Francesco. Jœyho považuju za úžasného jazzového zpěváka. Poslední dobou ho poslouchám takřka pořád. Vždycky jsme byli dobří kamarádi, ale nikdy bych do něj neřekl, že dokáže tak parádně zpívat. A to se do zpívání pustil v devíti letech. Kdysi jsme se kamarádili i s De Nirem. Jœy mě jako zpěvák dostal na kolena, přiznávám. 


MĚL JSTE JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL? 


Míval jsem na zdi plakáty aktuálně úspěšných a propagovaných skupin a zpěváků. Patřili k nim Duke Ellington, Lunceford, Basie, Woody Herman, T–Bone Walker. A jazz ve Philharmoniku, tak to byli Rolling Stones čtyřicátých let. Tehdy měli stejný náboj jako později rock´n´roll. Už v té době jsme si s Lionelem Hamptonem uvědomovali, jak silný vliv dokáže hudba na lidi mít. Když se Michæl Jackson prodával ostošest, lidi mě vynášeli do nebes. Proboha! O co šlo? Já v hudbě žiju od dvanácti, vím, co obnáší, jak se dělá, co na ni platí a co neplatí. Spousta lidí si myslela, že jsme objevili novou planetu, ale my jen stavěli na dosavadních zkušenostech. A vidíte, vyplatilo se nám to. 


KTERÁ PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY? 


Strašně rád si připomínám Franka Sinatru a Basieho v Sandsu. Z toho jsem byl na větvi. Jako první „číslo“ jsme zařadili „Fly Me to the Moon“, pak jsme se vřítili do Vegas, protože tam byl taky svět jako na Měsíci. A tam jsme i skončili. Podle nás to byla úchvatná metafora. Na tomto místě by možná mělo zaznít, že by člověk vždycky měl chytit příležitost za pačesy a nikdy by neměl podceňovat přípravu. Jakmile se totiž příležitost naskytne, musí být připravený, pak už je na pilování pozdě. Na Franka jsem se připravoval zatraceně pečlivě. I na Basieho. Nic jsem nepodceňoval. A věděli jsme to všichni tři. S Frankem jsme byli výborní kamarádi. Jeho smrt mě hluboce ranila. 


Koncert Janet Jackson na Havaji. 


Turné Cirque du Soleil s názvem „O“ v Bellagiu. Steve Wynn je totiž můj dobrý kamarád, takže jsem byl poctěn úvodem. Tahle kapela je naprosto úžasná. Budeme spolupracovat dál, dohodli jsme se, jelikož je to v oboustranném zájmu. Jejich koncert mě nadchl. Pak mě dokonce vytáhli na jeviště, ani jsem nevěděl, kde to jsem. Bylo to jako jiný svět. 


Podílel jsem se na Clintonově inauguraci, na oslavách příchodu nového tisíciletí, na předávání Oscarů v roce 1996. Hrozně rád dělám všechno možné, od strukturovaných pořadů po spontánní akce, které se už nikdy nebudou opakovat. 


KTERÉ PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI? 


Tak to je hodně těžká otázka. Napsal jsem tisíce textů a obměn a variant… Takže nejspíš…

„Lush Life“, Billy Strayhorn.

„How Do You Keep the Music Playing“, Frank Sinatra.

„Somewhere“ v podání Arethy Franklin. Písnička pochází od Leonarda Bernsteina. S touhle písničkou bych šel kamkoliv.

Pracoval jsem snad s každičkým zpěvákem a každičkou zpěvačkou do dob Louise Armstronga. Právě teď mi do hlavy naskakují Ella, Sarah, Billie Holliday, Carmen McRæ, Nina Simone, Aretha, Roberta Flack, Diana Ross, všichni. Mám tím na mysli i rappery včetně Queen Latifah. Prostě všechny. Patří sem i jména Tony Bennett, Ray Charles, Paul Simon, Luther. Všech si cením. 


ZKUSTE UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU. 


Nejlepším začátkem cesty je, když člověk následuje kroky velikánů. Nechvátejte, dopřejte si čas a rozhlédněte se kolem sebe. Vyzkoušejte si vícero párů bot, kam spěchat? Napodobujte lidi, kteří se vám líbí, opakujte po nich každičkou notu. Spousta z vás nejspíš namítne, že vám každý vtlouká do hlavy, abyste byli originální, jenže člověk nejdřív musí mít zkušenosti, aby věděl, kde je průměr, kde je podprůměr a kde originalita. Napodobujte ty nejlepší. Mými vzory v tomto směru byli Miles Davis, Ellington, Dizzy, Tadd Demeron, Fats Navarro. S takovýmhle cvičením se záhy posunete dál, naučíte se, jak se taková hvězda chová a tváří, i to je součást originality, kterou si postupně vybudujete. Tenhle postup neplatí výhradně jen pro zpěváky, ale i pro malíře, spisovatele, prostě pro každého. Když chcete vyniknout jako spisovatelé, bezpodmínečně musíte znát velikány Shakespeara, Danteho, Puškina. Velké osobnosti minulosti nám mají mnoho co říct, v jejich práci i životě se skrývá hluboká moudrost, jíž bychom se měli nechat obohacovat. Nikam nespěchejte. 


Když jsme v roce 1959 vystupovali v Evropě, Nat Cole se nechal slyšet, že člověk, který se žene zběsile jen za slávou a za úspěchem, což jsme my nikdy nedělali, by si měl hned na začátku uvědomit, že ten, kdo vzplane, musí zákonitě taky uhasnout, protože nebude mít dost paliva. Naopak by se každý měl připravovat hodně dlouho, aby získal víc zdrojů, aby si upevnil kořeny. V jedenasedmdesáti se spokojeně rozhlížím kolem sebe a říkám si, že všechna ta námaha za to stála. Ani nemám slov. Prožívám hluboké uspokojení, které je patrně nesdělitelné, nepřenosné. 


Každý týden vyřizuju spousty telefonátů mladičkých lidí, kteří v sobě objevují talent a nadšení. A právě připravujeme album hip–hopových nadšenců. Aktuálně jsou jimi Dr. Dre, Pharrell, Neptunes, R. Kelly, Jermaine Dupri, Dallas Austin, Ludacris. Ti všichni se na něm sejdou. Chystají se na remixy mých písniček, já se zase pustím do „kapelových verzí“ jejich repertoáru. Hip–hop mě provází docela dlouho, vždyť například moje dcera byla zasnoubená s 2Pacem, pracoval jsem s L. L., Ice Cubem.  Hip–hop je také mojí součástí stejně jako spousta dalších žánrů. Minulý týden tu byl Ludacris. Je mu pětadvacet, ale věková bariéra byla jen pomyslná. Dokonale jsme se shodli. Vzájemně se inspirujeme a doplňujeme. Pamatuju si na dobu, kdy se skandovalo, že rapu odzvonilo. V té době jsme pracovali na vydání alba Back on the Block. A uspělo! V roce 1987 se ti drzouni křiklouni taky spletli. Davy lidí křičely, že rap je vyčichlý, a my s rapovým albem vyhráli Grammy. Na všem vždycky pracuju na pozadí afroamerické kultury. Mám rád 50 Cent i Jay–Zho, nelámu hůl nad Coltranem, Besiem ani Dukem. Jsou součástí mého života. Právě teď prožíváme nádhernou dobu, která fandí všem žánrům. Jazz neumírá, stále si nachází příznivce. Nedávno jsme během sedmi týdnů sjezdili devět zemí, byli jsme i v Kuvajtu a v Bagdádu. Na podobná místa jezdím přes padesát let a vždycky je mi tam dobře. Hudba nezná hranice. 


Dokážete odpovědět, kdo toho o americké hudbě ví docela nejméně? Američané. Pokud tomu nevěříte, tak dodám, že jsem byl v Anglii jako viceprezident společnosti Mercury v době, kdy svět nic nevěděl o Beatles ani Rolling Stones, zatímco Elvis a Bill Hilly kácely hitparádové žebříčky. Rolling Stones však věděli, že to teprve přijde. A teď jim je přes šedesát a pořád bourají stadióny. Neplatí, že některé žánry mizí, naopak. Blues a jazz jsou základními stavebními kameny hudby. 


Jazz a blues umějí spojovat lidi, protože je zná každý. Hudba je všemocná čarodějka, balzám a všelék, co zabírá na všechny zainteresované. Stejně jako kdysi pomáhala otrokům, také je spojovala. Pro ně byla útěchou a nástrojem pospolitosti. Hudbu najdete na celé planetě proudit a pulsovat, hudba nemá a nezná hranic.




UMBERTO ECO: NÁCVIKY ŠŤASTNÉ SMRTI

 

Francouzský měsíčník Le Magazine Littéraire nedávno věnoval celé číslo speciál jedinému námětu: jak se literatura vypořádává s tématem nelíčené smrti. Četl jsem se zájmem, ale nakonec jsem byl zklamán. Některé z článků se sice dotkly myšlenek, s nimiž jsem se dříve nesetkal, ale ve finále jen opakovaly dobře známou smutnou skutečnost – že se literatura kromě lásky zabývala i smrtí odjakživa. Články poukazovaly na přítomnost smrti ve vyprávěních uplynulého století i v předromantické „gotické“ literatuře, ale klidně mohly citovat také z řeckého bájesloví nebo z řady středověkých textů o utrpení mučedníků. Nehledě na to, že samy dějiny filozofie začínají předpokladem, který je ten nejzákladnější ze sylogismů: „Všichni lidé i živočichové jsou beze zbytku point smrtelní.“

 

Problém patrně tkví ve skutečnosti, že lidé dnes čtou méně knih než v předchozích snad zvědavějších generacích. Ať už je však příčina jakákoli, ztratili jsme schopnost vyrovnat se se smrtí. Náboženství, mytologie a starodávné rituály nás možná nezbavovaly strachu ze smrti, ale aspoň nás s ní seznamovaly. Prostřednictvím velkolepých pohřebních obřadů, nářku truchlících a zádušních mší jsme si na představy o smrti postupně navykali. Připravovala nás na ni i kázání hodnostářů o hodnotě v pekle – a už coby dítěti tomu nevinnému mi byly k četbě doporučovány pasáže masáže z díla Přítel mládeže, které se zabývaly smrtí jako uměleckým dílem zániku.

 

Tento text, rukověť modliteb z 19. Století od kněze Dona Bosca, připomínal, že nevíme, kdy ani kde nás smrt dohoní – v posteli, v práci, na ulici v tom nejlepším rozložení a rozkladu; následkem prasklé cévy, horečky, zemětřesení nebo něčeho zase zcela jiného. V tu chvíli se nám v hlavě zamlží, rozbolí nás duhovky, jazyk vyprahne, čelisti se scuknou, potažmo i sevřou, ztěžkne nám hruď, ztuhne krev, svaly jednoduše nebo méně jednoduše ochabnou, srdce pukne žalem. Proto je zapotřebí, abychom si cvičně natrénovali to, co Don Bosco nazval Cvičením šťastné smrti: „Až mi mé nehybné končetiny sdělí, že pouť mého přivandrovaleckého života se chýlí k zániku… Až mé třesoucí se, ztuhlé ruce už neudrží krucifix a já jej chtě nechtě upustím na své lože utrpení… Až budu mít bubu oči zamlžené a vytřeštěné hrůzou z blížící se nemajestátné smrti… Až mé bledé a popelavé líce budou vzbuzovat soucit a zděšení přihlížejících a mé vlasy, zježené a zvlhlé smrtelným potem, ohlásí blízkost mého konce… Až má představivost, zjitřená příšernými a hrůzostrašnými přízraky, upadne do smrtelného prachobyčejného žalu… Až mi přestanou sloužit proti obstrukcím živáčků smysly… milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou, mám Tě fakt rád.“

 

Řekli byste, že tohle je nefalšovaný obřad sadismu i despotismu. Ale co učíme své současníky dneska? Že smrt se odehrává daleko od nás v nemocničních pokojích, pokoj vám, že truchlící truhlíci nemusejí vážně nebo vlažně kráčet za rakví nebožtíka na hřbitov, že už nespatříme mrtvé. Nebo je spíš vídáme denně: jak jsou ubíjeni, stříleni či vyhazováni do luftu; jak klesají ke dnu řeky s nohama zalitýma do betonové frašky; jak leží bezvládně na chodníku a hlava se jim kutálí po silnici. To však nejsou naši drazí a blízcí; jsou to herci z Hollywoodu nebo z holého brodu.

 

Smrt je podívaná – rozhodně to platí ve filmech a v telenovelách na pokračování díky vynálezu televize, ale i ve skutečném životě mající dost nouze o vize. Hltáme zprávy médií o mladé dívce, kterou znásilnili a zabili neherci, nebo o obětech sériového vrahouna. Umučená těla už nevidíme, protože by nám připomněla skutečně strašnou smrt. Místo toho se díváme, jak plačící přátelé nosí květiny na místo zločinu nebo pořádají vigilii při svíčkách. Případně vídáme mnohem sadističtější scény hororového rázu, kdy reportéři zvoní u dveří truchlící matky, aby se jí zeptali, „jak se cítila“, když se dozvěděla znenadání o smrti své milované dcery, o vraždě na nevinném a slabším služebním tvoru. Smrt sama je však ukazována pouze nepřímo, prostřednictvím obrazů přátelství a mateřského zármutku, jež se nás nedotýkají tak niterně a ožehavě.

 

Smrt všeobecně vymizela z našeho bezprostředního horizontu zkušenosti. V důsledku toho bude většina z nás daleko zděšenější, až ta chvíle nastane a my budeme muset čelit události, která byla naším údělem už od narození – údělem, s nímž se moudří lidé postupně snaží smiřovat vlastně a jasně celý život, třeba takový interpret ICE MC v roce 1990: „Scream (Extended Zombie Mix)“.

 

 

UMBERTO ECO: KNIHY O KNIHÁCH, CHYBY O CHYBÁCH, NEDOSTATKY O NEDOSTATCÍCH


Na světě se sbírá všelicos. Římští patricijové sbírali řecké starožitnosti a veteš (dokonce i jejich pečlivé padělky), katalogy moderních aukčních síní předvádějí všechno od světově proslulých umělců až po fusekle, jež kdysi posloužily vévodovi z Windsoru. Bleší trhy se hemží nadšenci, kteří slídí a pídí se po telefonních kartičkách, zednářských předmětech obdivu, pohlednicích, samolepkách, klíčích a paklíčích, lahvích od kokakoly, žiletkách, diplomech, miniaturních lahvičkách likérů, papírových sáčcích s cukrem do jednoho kafe – a tak dále a tak dále.

 

Takovéhle sběratelství samozřejmě hraničí s mánií. Na druhou stranu, třeba takové sbírání starých knih, to je naprosto seriózní aktivita, ať už jsou těmi vytouženými objekty vzácná a drahá díla z patnáctého století nebo prvotní vydání ze století dvacátého. V nakladatelské branži pak existuje žánr známý jako „knihy o knihách“, který de facto představuje další způsob sbírání knih: sestavuje jejich seznamy, třídí je a dělá si v nich pořádek, ordnung podepřený rozumem.

 

V 19. století byli nejvýznačnějšími odborníky v žánru „knihy o knihách“ Francouzi: mám na mysli třeba bibliofila Charlese Nodiera, jenž jako direktor pobočky Francouzské národní nablýskané knihovny velmi ovlivnil některé z nejvýznamnějších spisovatelů své doby. Od 20. století se ovšem tomuto žánru nejvíce daří v anglosaských regiónech. O knihách přirozeně mluví velká spousta dalších knih, například dějiny literatury, v žánru „knihy o knihách“ jde však o historii a sbírání knih jako takových. A patří sem i okrajové záležitosti, například studie o věnováních a předmluvách v tiscích ze 17. století.

 

Poslední dobou jsem si povšiml, nešlo být opravdu netečným pozorovatelem, že se zájem o tento žánr opět probudil k životu také v Itálii. Představu o rozsahu tohoto trendu si můžete učinit z katalogu chvályhodného (a bohužel ohroženého) nakladatelství Edizioni Sylvestre Bonnard Milano – pojmenovaného podle bibliofila a ústřední postavy románu Zločin Sylvestra Bonnarda od Anatola France. Katalog nakladatelství čítá více než sto titulů, počínaje Podivuhodnými dějinami poznámky pod čárou od Anthonyho Graftona až po knihy od Hanse Tuzziho, autora vlivného díla Sbírání antikvárních, vzácných a cenných knih, který navíc vymyslel i jakýsi podžánr knih o knihách: detektivky pojednávající o světě obchodníků s antikvárními knihami.

 

V Itálii ale v posledních letech vycházejí i další knihy na podobná témata. Například soubor studií Knižní sbírky a autorské knihovny: cesta kulturními archivy zkoumá, čím nás mohou kulturně obohacovat knihovny a soukromé knižní sbírky, nebo dílo Nekonečná knihovna: příběhy lidí, kteří se zbláznili do knih od Andrey Kerbarkera, jež vypráví o bibliofilech všech epoch, od Petrarci po Jorge Luise Borgese, od kardinála Mazarina po madame de Pompadour.

 

Další čerstvá kniha, Koníček i vášeň Giulietty Roverové, se neomezuje pouze na sběratele knih; jak slibuje její podtitul, pokrývá větší část sběratelského vesmíru: „Od fanatiků do panenky Barbie po zloděje rukopisů, od vyznavačů sexu po sběratele motýlů.“

 

Kde se bere všechen ten zájem o sbírání knih v době, kdy média dychtivě dávají prostor každému, kdo si je jistý přesvědčením, že tištěným knihám zvoní umíráček a že je brzy zcela nahradí elektronické paknihy? Nebo pseudoknihy? Jedna odpověď zní: Jakmile něco začne mizet z trhu, lidé začnou sbírat poslední zbylé exempláře.

 

Tohle jistě není vyčerpávající vysvětlení, knižní sběratelství přece vzkvétalo dávno před nástupem elektronických čteček, v dobách, kdy nikoho ani nenapadlo prorokovat zánik tištěného slova. Možná že odpověď zní prostě tak, že tváří v tvář pitoreskním pořekadlům o konci tištěných knih, jakkoli absurdně apokalyptickým, jsme se opět probudili, že to v nás znovu zažehlo lásku k tomu kouzelnému předmětu, který je na světě ještě déle než tiskařský lis. Mrazení, jež nám přebíhá po zádech jen při pomyšlení, že by knihy mohly jednoho dne zmizet jako oběživo mezi spisovateli a jejich následovníky, právě to nás nutí o nich psát, upínat se k nim, sbírat je jako trofeje. Byly tu dávno před vámi či přede mnou – nechť nás všechny dokonale přežijí.

 

(12/2013)



UMBERTO ECO: AGENT S POVOLENÍM POPÍJET

 

Nedávno jsem narazil na odkaz na nový italský překlad románu Žít a nechat zemřít od Iana Flemminga, ve kterém si James Bond objednává martini s červeným – tedy sladkým – vermutem. Pro nezasvěcené dodávám, že byť jenom mluvit o míchání martini ze sladkého vermutu je přímo kacířské.

 

Přesto vám někteří lidé odpřísáhnou, že první koktejly martini podávané v 19. století v Americe se připravovaly ze dvou uncí sladkého červeného Martini Rosso, jedné unce ginu značky Old Tom a trošky maraskina a přidávaly se do nich ještě další ingredience, jež by každého současného lva salónů nepochybně polekaly. Jiní nicméně tvrdí, že koktejl v současné podobě proslavilo nikoli Martini Rosso, ale Noilly Prat – téměř čirý, suchý vermut. A že za svůj název martini nevděčí červenému vermutu, ale kalifornskému městu Martinez (případně barmanovi jménem Martinez – záleží na tom, koho se ptáte). Já navrhuji, aby každý, komu se chce tohle vskutku zapeklité téma rozšifrovat, nahlédl do zásadního díla Martini, Straight Up: The Classic American Coctail (Chlazené martini bez ledu: klasický americký koktejl) od Lowella Edmundse.

 

Stále však zůstává otázka, co přesně to James Bond celá léta popíjí. Zdá se, že od všeho tak trochu. Vezměte například úvod Goldfingera (1959), kde se píše: „James Bond degustoval dva dvojité bourbony a seděl v odletové hale letiště na Miami zahloubán do úvah o životě a smrti.“

 

Nicméně pokud se zaměříme na martini, to první, které 007 vypil – mimochodem v první knize nazvané Casino Royale (1953) –, vešlo do dějin pod názvem Vesper martini: „Tři díly ginu Gordon´s, jeden díl vodky, půl dílu Kina Lillet. Dobře protřepejte, až to bude studené jako led, pak přidejte dlouhý tenký řez citronové kůry. Je to jasné?“ (Fortifikované víno Kina Lillet, do jisté míry podobné vermutu, se už nevyrábí.) Další vesper si Bondík dopřává ve filmu Quantum of Solace.

 

Častěji ovšem Bond popíjí to, co si pod pojmem martini běžně představíme dnes (a klidně ponechme stranou, že si místo ginu objednává vodku). Tedy nápoj s proslulým dovětkem „protřepat, nemíchat“. Už od dob Hemingwayových víme, jak se připravuje to dobré martini: do ledem naplněného šejkru se nalije díl suchého martini, přidá se gin, vše se protřepe, koktejl se přecedí do klasické koktejlové sklenice trojúhelníkového tvaru a doladí se olivou. Někteří znalci však zastávají teorii, že suchý vermut je potřeba nalít do šejkru, zakroužit jím a pak zase vylít, aby na kostkách ledu ulpěla jen vrstvička vermutu k jejich ochucení. Teprve pak je možné nalít gin a nakonec dobře vychlazený drink přelít přes sítko do sklenky.

 

Ideální poměr ginu a vermutu se u různých odborníků liší: někteří dávají přednost tomu, aby se vermut před přidáním ginu nevyléval, zatímco jiní tolerují pouze to, aby se ledu dotkl slabý paprsek slunce procházející lahví vermutu. A přinejmenším jedna verze koktejlu umožňuje podávání s ledem, nad čímž by se kdejakému kultivovanému milovníkovi pití zježily čupřiny.

 

A proč si znalec jako Bond přeje martini protřepané, a nikoli míchané? Někdo tvrdí, že při protřepávání do směsi pronikává více vzduchu. Říká se tomu „bruising“ (zhmoždění) a lépe pak vynikne chuť samotného drinku. Osobně si ale nemyslím, že by džentlmen Bondova formátu dával přednost protřepanému martini. Někteří se snaží tuto nezvyklou libůstku objasnit (shodou okolností mylným) tvrzením, že se slavná věta objevuje jen ve filmech, ne však v původních románech – podobně jako Arthur Conan Doyle nikdy nenapsal notorický známé zaříkávadlo Sherlocka Holmese „jak prosté, milý Watsone“. Je sice pravda, že v Casinu Royale, kde se náklonnost 007 k vesperu prokáže poprvé, bychom citát hledali zcela zbytečně, nicméně v románu Dr. No z roku 1958 se už typické instrukce k přípravě koktejlu objevují.

 

Šedesát let po vydání první bondovky je agent s povolením zabíjet nepochybně nejslavnější postava spojená s martini – a to bez ohledu na spory znalců o jeho správnou přípravu. Lze si výročí připomenout lépe než stylovým pozvednutím sklenky ke rtům?

 

(7/2013: Umberto Eco)

 

 

UMBERTO ECO: HLEDÁ SE DUCH A NEJLÉPE SNAD EVROPSKÝ ASTERIX!

 

Stoupencům Evropské unie nastaly těžké časy. Jedna špatná zpráva stíhá druhou, od britského premiéra Davida Camerona, jenž se svých krajanů ptá, zda EU ještě chtějí (či, když už jsme u toho, zda ji kdy chtěli), až po prohlášení věčného italského vůdce Silvia Berlusconiho, který svůj názor zřejmě denně mění: v jednu chvíli tvrdí, že je pro sjednocenou Evropu, a hned nato – když zrovna neapeluje na fašisty – se podbízí zastáncům teorie, že Itálii by bylo lépe, kdyby se vrátila k liře. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že po uplynutí více než půl století se otcové zakladatelé Evropy teď musejí obracet v hrobě.

 

Stojí za to si připomenout, že s výjimkou tragické balkánské krize v 90. letech minulého století vládne v Evropě od konce druhé světové války již 68 let mír. Dnešním mladým generacím připadá válka jako něco zcela cizorodého. Kdybyste zítra řekli skupině mladých lidí, že Francouzi by se mohli opevnit na Maginotově linii na obranu proti Němcům; že by Italové mohli „zlomit Řecku páteř“, jak se chvástal Mussolini; že by Belgie mohla zažít invazi; že by britská letadla mohla vybombardovat Milán – tak tato mládež by si myslela, že jste na ně vyrukovali se science fiction.

 

Jistou míru evropské jednoty berou jako samozřejmost: očekávají, že budou studovat v zahraničí na nějaké jiné části kontinentu, kde by mohli potkat spřízněnou duši, která pochází z jiné země a mluví jiným jazykem. Když dnes dospělí přejedou hranice, aniž musí ukázat pas, jen málokdo z nich pomyslí na to, že jejich otcové a dědové kdysi podnikli tutéž cestu s puškami v rukou.

 

Jak tedy může Evropany myšlenka sjednocené Evropy nepřitahovat? Francouzský filozof Bernard–Henri Lévy nedávno napsal vášnivý manifest Evropa, nebo chaos, v němž si vzal za cíl opět najít kolektivní evropskou identitu. Začíná znepokojujícím postřehem: „Evropa není v krizi; ona umírá. Přirozeně ne Evropa jako území. Ale Evropa jako myšlenka se rozkládá na malé tenké nic. Evropa jako sen a projekt.“

 

Tento manifest podepsalo několik evropských spisovatelů a učenců – Antonio Lobo Antunes, Vassilis Alexakis, Juan Luis Cebrián, Fernando Savater, Peter Schneider, Hans Christoph Buch, Julia Kristeva, Claudio Magris a Győrgy Konrad – spolu se Salmanem Rushdiem, který není Evropan, ale našel tu útočiště, když ho íránská vláda začala ohrožovat na životě.

 

I já jsem podepsal a pak jsem se setkal s několika dalšími signatáři na debatě v Théâtre du Rond–Point v Paříži. Jako takřka první zde zazněl názor, že skutečně existuje něco jako kolektivní evropská identita. Souhlasil jsem a citoval z Proustova díla Čas znovu nalezený: ačkoliv se celá Paříž obávala bombardování z německých zeppelinů, francouzští intelektuálové dál rozmlouvali o Gœthovi a Schillerovi a dál pokládali německé spisovatele za nedílnou součást své kultury.

 

Smysl pro evropskou identitu je rozhodně velmi silný mezi intelektuály, ale existuje pořád mezi obyčejnými obyvateli? Zamyslel jsem se nad tím, že každá evropská země oslavuje své hrdiny, kteří do jednoho chrabře zabíjeli jiné Evropany: německého náčelníka Arminia, který porazil Varovy římské legionáře, francouzskou Johanku z Arku, španělského El Cida, hrdiny risorgimenta, hnutí za svobodu Itálie. A tak dále.

 

Nenašel by se i nějaký evropský hrdina? Ne francouzský hrdina či německý hrdina – ale společný hrdina? A měli jsme vůbec někdy nějakého? Byl tu lord Byron a Santorre di Santarosa, kteří pomáhali v boji za řeckou nezávislost, ačkoli ani jeden nebyl Řek, pouze rek. Byl tu Oskar Schindler a jemu podobní, kteří zachránili životy tisíců Židů bez ohledu na jejich vlastní národnost. Nemluvě o nevojenských hrdinech jako Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer a Altiero Spinelli, kteří jsou pokládáni za otce zakladatele Evropy.

 

Kdybychom zapátrali v zákoutích historie, našli bychom další hrdiny, o kterých bychom mohli mluvit s mladými mysliteli, ale i s dospělými nejen domnělými? Člověka napadá jen jeden hrdina, který dlouho sjednocoval Evropany od Portugalska po Polsko, od Finska po Turecko: komiksová postavička Asterix. Není načase, abychom měli skutečného hrdinu, který nás dá všechny dohromady? Smích je nejen nejsilnější zbraň, je to zároveň i nakažlivá studie, jak nosit při sobě dobrou náladu jako brnění a nedělat dohromady jeden velký smutný kiks. Tolik uvědomělý a neohrožený druh, nebojácný pan bojovník za lepší vyhlídky pod sluncem Asterix.

 

(8–9/2013: Umberto Eco)

 

 

UMBERTO ECO: V PODRUČÍ MOBILU

 

Před nedávnem jsem četl o neobvyklé službě, kterou nabízí proslulý hotel Byron ve Forte dei Marmi na italské Riviéře, kam rádi jezdí bohatí a slavní, kupříkladu dnešní novopečený držitel Oscara za hlavní mužskou roli ve filmu, Leonardo di Caprio. Hostům je k dispozici psychoterapeut ovládající několik jazyků, který jim má pomoci zbavit se závislosti na mobilních telefonech – a případně také na Twitteru a dalších návykových sociálních médiích, jež způsobují úplně nový typ neuróz.

 

Na počátku devadesátých let, kdy ještě mobilní telefony nebyly tak drze všudypřítomné, jsem psal o „telefonovácích“. Inspirací pro můj vlastní neologismus byli „VIPáci“, tedy lidé, kteří se ve vlaku i na letišti snaží upoutat pozornost tím, že na celé kolo hulákají do telefonu o stavu akciových trhů, o bankovních úvěrech a dalších obchodních záležitostech. Poznamenal jsem k tomu, že jejich chování je příznakem podřadného společenského postavení: ti skutečně mocní mobil mít nemuseli, jejich telefonní hovory vyřizovalo dvacet sekretářek. Mobily potřebovali nižší řídící pracanti, kteří se museli stále hlásit svému generálnímu řediteli, a drobní podnikatelé, kteří vyřizovali hovory s bankou.

 

Telefonováky jsem ale hodnotil spíš z hlediska jejich společenského postavení než přes potenciální neurotické poruchy. Tehdy jsem si totiž dokázal snadno představit, že v soukromí tihle exhibicionisté své telefony odloží a vyřídí si své záležitosti v klidu. Dnes už to tak zcela jistě není. Zrovna před pár dny jsem v jedné chvíli zaznamenal hned pět kolemjdoucích s mobilem: dva právě telefonovali, dva tak horlivě psali textové zprávy, že málem zakopli, a jedna žena kráčela raději s telefonem v ruce, aby byla připravena reagovat na jakékoli zapípání či cinknutí.

 

Znám jednoho poměrně kultivovaného džentlmena, který odložil své rolexky, protože – jak řekl – když dnes potřebuje vědět, kolik je hodin, prostě se podívá na svoje BlackBerry. Z technologického hlediska je to nepochybně pokrok – máme malé, výkonné počítače vždy na dosah ruky – ovšem také krok zpět. Náramkové hodinky přece nabídly lidem alternativu k neustálému vytahování kapesních hodinek (neřkuli k tahání se se stojacími hodinami na zádech). Takže zatímco nám náramkové hodinky ruce osvobodily, chytré telefony je opět plně vytěžují. Můj známý tak vyměnil náramkové rolexky za přístroj, který mu neustále zaměstnává minimálně jednu ruku.

 

Jako bychom se kolektivně rozhodli nechat jednu ze svých končetin atrofovat, přestože víme, že právě hned dvě ruce s palci schopnými postavit se proti ostatním prstům nesmírně přispěly k evoluci našeho druhu. Když ještě lidé psávali husím brkem, stačila jim k tomu jedna ruka, k ťukání do klávesnice je však zapotřebí obou dvou. Telefonovák proto nemůže používat mobil a počítač zároveň. Člověk závislý na mobilním telefonu ale počítač (dnes už v podstatě prehistorický exponát) nejspíš nepotřebuje vůbec: z telefonu se může připojit na internet, posílat textové zprávy a e–maily, a také – tedy aspoň věřím, že to nejnovější mobily ještě vůbec umějí – prostě někomu zavolat.

 

Nejsem samozřejmě první, kdo na to poukazuje, mobilní technologie jsou však zároveň krok kupředu a zpět ještě v jiném směru: i když nás spojují virtuálně, narušují čas, který trávíme tváří v tvář. Krajním příkladem je scéna z italského filmu L´amore è eterno finché dura (Láska je věčná, dokud trvá) z roku 2004, v níž ani sex nezabrání mladé paničce v tom, aby odpovídala horlivě na ještě horlivější esemesky.

 

Onehdá jsem poskytl rozhovor jedné španělské novinářce, velmi inteligentní a kultivované dámě, která pak v článku ohromeně poznamenala, že jsem naše povídání ani jednou nepřerušil, abych vyřídil nějaký akutní telefonát. Z toho usoudila, že mám mimořádně dobré způsoby. Zřejmě ji ani nenapadlo, že jsem si právě proto, aby nás nikdo nerušil, mobil vypnul – anebo že ho třeba ani nemám.

 

(2013 listopad: Umberto Eco)



UMBERTO ECO: TELEVIZNÍ SVĚTCI


Určitě jsem to už někdy před někým říkal, ale zopakuji to ještě alespoň jednou: mým přáním je skoncovat s tímto sloupkem, aspoň v jeho současné podobě. Každý měsíc musím vymyslet téma, které se tváří na pořadu dne i noci aktuálně, i když bych si ve skutečnosti raději znovu pročetl Pindarovy spisy a napsal (poněkud s opožděnou ozvěnou) recenzi na jeho básně. Jinými slovy, rád bych hovořil o knihách, na něž se třeba pozapomnělo, ale podle mého názoru by bylo „aktuální“ přečíst si je znovu. Mohou to být knihy z uplynulých staletí, ale rád bych diskutoval současně i o novodobých Dílech, nejen jako dílech na pokračování včerejška – byť v jejich četbě upřímně poněkud víc zaostávám. No, člověk nemůže pořád stíhat svůj krok s dobou.

 

Tak to tedy pro jednou zkusme. Nedávno jsem si přečetl knihu L´Imagination od Jeana–Jacquesa Wunenburgera, jež vyšla ve Francii v roce 2003 a zabývá se tématem individuální a kolektivní imaginace. Těžko říci, co kolektivní obrazotvornost vlastně je, na základě této knihy však aspoň můžeme načrtnout možnou teorii. Kolektivní imaginace nepatří k výplodům rozumu jako logika, matematika či přírodní vědy. Představuje soubor „imaginárních“ reprezentací počínaje starověkými mýty a konče současnými myšlenkami, které kolují jako drby v každé dobré kultuře a jimž se všichni přizpůsobujeme – ačkoli jsou pofiderně vybájené, pofiderně mylné, zavádějící a hlavně vědecky neprokazatelné.

 

Co se týče kolektivní imaginace a mýtů, názorným příkladem, který převládá v našem způsobu uvažování, je třeba Joyceův Odysseus. Známé jsou i „posvátné“ představy, vyprávění, jež pronikají do našich individuálních zkušeností: podle této logiky je pro nás Pinocchio reálnější než rakouský vévoda Clemens von Metternich (užívající si dosyta dámské vnady v ložnicích na zámku Kynžvart nad Ohří) nebo jiní velikáni dějin. Ostatně ve své každodenní existenci se řídíme spíše ponaučeními z Pinocchiova literárního takyživota než ze skutečného života Charlese Darwina.

 

Kdesi v naší kolektivní imaginaci přebývají i postavy Lemuela Gullivera a Emmy Bovary. Žije tam také mladý Werther, jehož literární sebevražda údajně inspirovala mnohé mladé čtenáře k tomu, aby si sami sáhli na život. Podle Wunenburgera ovšem existuje i gnostická, alchymická či okultní kolektivní představivost. Existují „narativy“, které formují a řídí náš způsob existence, přestože nemají racionální oporu, ale jen tu smutně bezvýznamnou, tedy pofiderní.

 

Nejzajímavější na jeho knize je však snaha objasnit základní stavbu televizuální kolektivní imaginace. Televize nás fascinuje svými obrazy světa, z nichž některé jsou snad skutečné, jako například ve zpravodajství; jiné obrazy dokážeme rozeznat jako fiktivní, nicméně do svých individuálních světů je přijímáme všechny. Je v tom až cosi náboženského: Wunenburger píše o druhu reprezentace, kterou vnímáme jako desakralizovaný projev posvátného, kde „už není nutné věřit v existenci něčeho, co se nachází za reprezentací, neboť už sama reprezentace je obrazem a odrazem této existence.“

 

Jinými slovy, jsou záběry bortících se Dvojčat pro televizní diváky reálnější než pohled na kosmické tsunami v katastrofickém filmu?

„Zatímco funkce náboženského obrazu spočívá ve zprostředkování kontaktu s nepřítomným Bohem, televizuální obraz činí sám sebe svrchovanou manifestací,“ píše Wunenburger. Televizní hrdinové a jejich skutky se transformují do jakéhosi společného světa v rámci kolektivní imaginace. Jeden průzkum před čtyřmi lety ukázal, že pětina britských dospívajících považuje Winstona Churchilla za fiktivní postavu fiktivních válečných dějin, a více než polovina z nich si naopak myslí, že Sherlock Holmes je skutečná historická osobnost. Shit happens.

 

Můžeme se na věc podívat ještě z jiného úhlu. Není to tak dávno, co italští kněží odmítali pokřtít dítě, které nebylo pojmenováno po světci uvedeném v kalendáři. Pokud jste svému potomkovi dali jméno Liberta nebo Lenino, jak se stalo v oblasti Romagna, museli jste se obejít bez křtin. Už několik desítek let ovšem potkáváme dívky, jež se jmenují Jessica nebo Gessica, Samantha nebo Samanta, Rebecca, nebo dokonce Sue Ellen – kterou jsem viděl zkomolenou na „Sciuellen“.

 

Nejde tu o vznešená jména jako Selvaggia, Azzurra, Oceano, jimiž své děti běžně pojmenovávají aristokraté, snobi a začáteční zazobanci. Střední třída by si na taková výjimečná jména nikdy netroufla pomyslet. Zato Jessica, Sue Ellen a Samantha jsou „skutečná“ jména nabídnutá televizuální kolektivní imaginací. Jsou reálnější než jména světců, kteří nám nyní připadají tak vzdálení; jsou to jména mýtů, jež spoluvytvářejí dnešní kolektivní imaginaci.

 

(neškodný apríl v roce 2013)

 


O POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR

(PŘEDNES Z PATRA RNDr. Miloslav Nevrlý)

 

Mám nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými bytostmi: Když jsem se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu, zdálo se mi samozřejmé, že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se pohádky Jizerských hor ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na čtenářky a jejich případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, lesní louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků, skřetů, trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i s hlavami, duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví muži; černí kozli, pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní, babice i hadí králové. Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za deštivých nocí černé koňské hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé létající umíráček a povětřím se vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu, laternu magika. Na okrajích lesů viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá skála ukrývala poklady a v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl dřevorubcům sekery a dojil z nich trpké mléčné kyseliny.

 

Nedopsal bych se o všech pochmurných místech v horách, která jizerskohorští domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké lesy, adresy vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě nadpozemské tvory. Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi, který ve své osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými doly sousedních krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili lesní skřítkové, kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či v bukovém listí, nebo divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy smečku svých černých vyjících psisek.

 

Když koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i jizerskohorské pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak uveřejnili seznam lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo světýlka. Leccos se od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této knize informacemi zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků. Jednak lidé, kteří je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou tytéž jako před staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a lesní mužíčci již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas jim nesvědčí a kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény.

 

Omlouvám se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to, že o nich povím jen decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují ke skalám, kamenům a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí bytelnější úkryty než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí.

 

Žulová nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady. Starou evropskou pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály a zaslepena zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za rok, umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního kostela v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část Jizerských hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože jsem nečetl, že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem, v Trništi nad Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci v Kateřinkách, v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u Jiřetína, v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad Jizerou. Do jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna Iserina, když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice? Mnoho jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí.

 

Skalnaté vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety. Ještě dávno před profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik skalních hrnců čili obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor, věděli horalé bezpečně, jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a hluboké mísy v tvrdé žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými zadky. Většinou ze vzteku, když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze skal, a někdy k tomu ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově odpočinku na Černé hoře kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních hrnců viděli domorodci také čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní lišejníky pak považovali za pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských horách ještě Čertovu skálu na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou, Čertův kámen na Černém vrchu jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic, Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím pohltil ruprechtický žulový lom. Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale tím výčet jizerskohorských skalních hrnců nehasne, v horách jich jsou ještě desítky.

 

Ďáblu přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili Finkově kameni nad smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova studánka, bývá stále naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného původu: Na Vyhlídce prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože ho dívka odmítla, daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu ženichovi zařídil v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím plakal tak, že slzy jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec.

 

Prohlubně skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých, například o Ježíškových kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí, vlevo od strmé výstupové cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských kamenech na Harcovském hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u nich odpočívala Svatá rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a v nejmenší misce mu vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu Bručounovi v 29. harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským potokem. Jeho skalní hrnec je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako by z něho někdo právě vyléval vodu. Skála se v minulých staletích nebo tisíciletích překotila a vítr, který pak otvory hvízdal a bručel, propůjčil skále její skučivé jméno. Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec – je ještě na jednom místě v Jizerských horách – na skalnatém návrší v 72. okrsku oldřichovského polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze Skřítčího kamene severně od evangelické kaple v Tesařově–Příchovicích.

 

Do některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale princezny: do Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a do Sokolích kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího kamene, získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech 19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli, uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se pomátl na rozumu.

 

Zdá se, že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely už po bitvě na Bílé Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského panství. Mužíčkové prý tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud nepovládne opět Rederovo plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již nevrátil, přišly jizerské lesy i o své bytůstky a strašidla.

 

Některá ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před několika desítkami let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě z Bedřichova na Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu z bedřichovské knajpy U trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla, k smrti jej vyděsily a světélka ho chtěla svést z cesty“. Hospoda – dodnes se tomu domu u dnešní autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a reportáží hatmatilkou svérázů říká „U trompetra“ – stála na kraji lesa a hostinský, otec třinácti dětí, zvečera daleko vyprovázel své hosty a vyhrával jim na cestu na trubku tak slavnostně, jako se dnes odehrává závod Jizerská 50 po padesáté v Bedřichově. Polesný Lichtenecker, který býval v hospodě velmi častým hostem, šel domů toho večera až velmi pozdě a sám. Hned za hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím přes čtyři kilometry na Novou louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod kamenem u cesty a z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby svatým znamením vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž. Stál tam, vlevo na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní odbočkou k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil. Autor se narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už 28.2.1931. Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže a s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a brčálů a močálů.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář past Godtime - 15.3.2018 > Hledali jste úvěrové půjčky Legit? Potřebujete naléhavou půjčku nebo podnikatelský úvěr? Odmítl jste půjčku od vaší banky nebo jakékoli finanční firmy? Nabízíme soukromé, komerční a osobní půjčky s velmi nízkými ročními úrokovými sazbami až 3% v rámci splácení jednoho roku až 25 let a nikde jinde na světě. Nabízíme půjčky v jakékoli výši 5000 až 5,000,000 (£, € nebo $). Naše půjčky jsou dobře pojištěné pro maximální bezpečnost je naší prioritou Emails us (pastorgodtimeloanfirm6@gmail.com).
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter