Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Listopadová pohlednice i nadílka i lekce Jizerských hor
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.3. (13:22:33)

(RNDr. Miloslav Nevrlý)


LISTOPAD (MĚSÍC ZMRZLÝCH MLH)


Listopad má značné kouzlo a nejvíc patří k Jizerským horám. Po lesích mohu tedy hulákat, a stejně se nedovolám bližního svého. Liduprázdno. Ze země prýští vlhkost jedna báseň, mechy jsou vodnaté a smrkové haluze, větrem a stářím na zem sražené, jsou černé a slizké. Při cestách padají do sněhových louží změklé, černající jeřabiny. Dobře se dýchá: vzduch chladne a přináší podzimní ostrost. Obloha šedne, rok se uzavírá. Mizí jasná říjnová žluť a červeň slábnoucích listů a v blátech se topí jednotvárná hněď zmaru a smrti. Za dnů visí na větvích lesů mlha; není hustá, dává jen lesům větší tajemnost a hloubku. Vichry zametají nízko nad krajem. Hukot a praskot, všechno zbytečné se navrací k zemi.

 

Tehdy nejčastěji přilétají brkoslavové. Vždy znovu se mně zatají dech, kdykoli zaslechnu jejich sladký hlas – nad jizerským podhůřím znějí severské zvonky. Zdaleka přilétají, z lesů vysokého severu, který nikdy nespatřím; proto se dech tají. Nepřilétají vždy, jen málokterý listopad uvítá jejich barevná hejna v Jizerských horách. Létají pak prudce, krátká křídla je se svistem přenášejí od stromu ke stromu, z jeřabin k ptačím zobům, od hlochů ke kalinám. Krotce posedávají po zemi a zobáky pohltí nahnilé šípky a jablka, které již neunesly tíži listopadu a spadly do vlhkých trav.

 

Krásný měsíc. Po vlasech a chladnoucích konečcích prstů stéká déšť se sněhem, ale chlad ještě nejde na podstatu života. Přesto návraty z kalných, kvílících hor začínají být sladké. Skončil jsem kdysi takový mlžný den na Hemmrichu v Oldřichovském sedle. Mezi zběsilými večerními mraky se ukazoval měsíc, ale na plihém listí se na zemi leskly kapky vody. Zemský chlad stékal z lesů do údolí a měnil se v bílou noční mlhu. Za takového večera je každý dům pod horami místem, které jedině vzdoruje ve vesmíru temnotám a vichrům. Psi u Hasmannů štěkali, ale dům se zdál tmavý: před několika lety ještě neměli v osamělé hájovně na Oldřichovském sedle elektřinu. Zatloukl jsem a otevřeli mi. Velká je radost setkat se za listopadové siroby s dobrými známými. V hlavním pokoji byla horská nedělní slavnost; petrolejka nad stolem zářila, kamna žhnula, na stole stály kalíšky z tlustého zelenavého skla a stoupala z nich mátová vůně. Starodávná kořalička, starodávný byl i pokoj v dřevěné hájence, zdá se, že pamatoval lepší časy. Snad tři čtvrti století již trhala vycpaná liška vycpaného tetřeva v zasklené skříni na stěně. Ze sousední stěny shlíželi z dřevěné krabičky připíchnutí motýli a matně odráželi spodiny pestrých křídel v zašlém zrcadélku na dně své schránky. Mezi okny poskakoval v bezové kleci párek hýlů. Nad kamny puška, fajfka, oválná svatební fotografie: nic, zhola nic nechybělo. U stolu veselá, ale pokojná společnost osmi starších pamětníků, kraloval jim starý statný pan Hausmann. Dnes již pár roků označuje místo jeho smrti pomníček na Viničné stezce pod Zvonem, ale toho večera se smál, zářil a německým jizerskohorským dialektem, z něhož jsem pochytil jen každý třetí výraz, vyprávěl pytlácké příběhy. Vysloužilý hajný, mohutný sedmdesátiletý nebojsa ještě po horách spravoval cesty, tahal dříví, se svým koněm vozil nahoru do krmelců u Červených skal pod Poledníkem jelenům seno a za sychravých nedělních večerů hostil přátele.

 

I já jsem dostal mátový šnaps a zázvorkové koláčky. Upíjel jsem a blaženě zůstával zticha. Za okny vyla psiska na Sírius, na mraky a vítr, ze síně vcházela do pokoje vůně bukových polen a kozích bobků a dědové si zpěvavě povídali. Chlad rychle odcházel z mých šatů i ode mne – nemohl krásněji končit jizerskohorský listopadový den.

 

 

O VÁLKÁCH A VOJÁCÍCH

 

Ani války se nevyhnuly Jizerským horám. Většina slávy i utrpění zůstala sice v nížinách pod horami, ale i v horách dodnes připomínají pomníčky, kameny nebo často jen stará jména lesních oddělení, že válka dolehla až do lesů vtíravá nesnesitelná vtěrka. Nejstarší mapy uchovaly názvy míst v Jizerských horách, kde již nic nenasvědčuje, že se zde kdysi bojovalo. Třeba Švédské hroby, Vojenský hřbitov, Vojenská paseka. Dnes tam rostou jen stromy.

 

O jiných místech se zachovaly podrobnější zprávy. Nejstarší památka na válku je stará už pět set padesát pět let. Neleží uprostřed hor, ale v opuštěném kraji přímo pod nejsevernějším výběžkem Jizerských hor, pod Jindřichovickým hřebenem. V lukách, která jsou dnes pustá a zamokřelá a ve kterých se zase uchycují semena olší, vrb a bříz, stojí při cestě mezi Jindřichovicemi pod Smrkem a Dětřichovcem rozvaliny půlkruhovité kamenné stavby. Půl tisíciletí staré zdi stojí jako PŘÍZRAK v lukách liduprázdného pohraničí, stěží dva kiláky od polských hranic. Je to zbytek kostela svatého Jakuba, který postavili lidé, když kolem roku 1350 zakládali ves Jindřichovice v Horách. Tehdy ještě stávala kolem kostela osada, v místech, kde se dnes jen ten vítr prohání. Za husitských nájezdů z Čech k severu se vojenské hordy několikrát převalily i přes Liberecko a Frýdlantsko. Při návratu z výpravy, na které válčily s lužickými městy, našel v březnové neděli roku 1431 jeden z takových oddílů cestu až k severnímu úpatí Jizerských hor. Tehdy vyhořely i Jindřichovice a s nimi kostelík svatého Jakuba. Rozehnaní obyvatelé si později vybudovali nové Jindřichovice dva kilometry odtud k severozápadu. Kostel chátral o samotě rok za rokem a staletí za staletím, a dokud to frýdlantská vrchnost nezakázala, vylamovali lidé jeho zdi a používali je jako stavební kámen. Dnes z něj zbývají jen holé, několik metrů vysoké půlkruhové zdi z hrubého kamene. Podle pověsti kdysi žil v rozvalinách poustevník. Jednoho rána jej lidé načapali zamordovaného a od té doby prý obchází poustevníkův duch kostel svatého Jakuba a čas od času sedá schoulen na kameni u cesty. Kdo jej spatří, zabloudí a sejde z cesty.

 

Válka a nemoci se postaraly o zmizení i dalších vesnic Frýdlantska. Nejznámější z nich byla Lomnice na severním úpatí znělcového Chlumu, severovýchodně od Raspenavy. Na datu založení se vlastivědy neshodují, ale je jisté, že zde už roku 1483 stávala vesnice, která se německy jmenovala úředně Waltersdorf a lidově Lunzenau. Lunze je dodnes německý termín pro staré a původní lužickosrbské pojmenování říčky Lomnice (německy spisovně Lomnitz), na jejímž břehu a luhu měla osada (správně Lomnitzau) stát. Celá obec vymřela za moru, spálili ji i s mrtvolami, a lesu, který na rozvalinách vyrostl, říkali na Frýdlantsku „Háj mrtvých“.

 

Nedaleko od kostela svatého Jakuba je památka na sedmiletou válku – Oslí buk, vlevo u lesní silnice z Dětřichovce do Nového Města pod Smrkem. Kříž na stromě připomíná krvavou potyčku z roku 1758, ve které byli zabiti dva pruští kavaléristé a rakouský husar.

 

Ze stejné války je další jizerskohorská památka – Mešní kameny. Čtyřmetrová skála s přirozeným čtverhranným skalním výklenkem je na západní straně hřbítku, který sbíhá k jihu od silnice nad Českou chalupou v Rudolfově a který odděluje dvě harcovská údolí, Střední cíp od Dlouhého cípu, po jehož úbočích vede dnes silnice z Rudolfova do Harcova a Liberce. Mešní kameny jsou v 60. lesním oddělení harcovského polesí, asi kiláček jihovýchodně pod Českou chalupou. Sem do lesů uprchla část libereckého obyvatelstva buď po dobytí Liberce Prusy (21. dubna 1757), nebo až v červenci a srpnu po vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu, na který nemálo nosičů a prudičů zahynulo.

 

Bydleli tehdy po lesích a u Mešních kamenů se shromažďovali k bohoslužbám, které zde konali tři liberečtí duchovní. Severozápadní stěna skály nese od těch dob vytesaný kříž, iniciály IHS (Jesus Hominum Salvator), srdce probodnuté třemi Rychlými šípy, letopočet 1757 a začáteční písmena kněží P.J.H. (Páter Josef Hartisch), P.J.S. (Johann Schicht) a J.W.P. (Michal Wittek; zde křestní jméno nesouhlasí). Dole ještě šest písmen neznámého významu, snad monogramy kameníků, kteří skálu zaopatřili svým umem. Tyfové nákaze ale lidé neunikli, i všichni tři kněží zahynuli na následky tyfu v letech 1757–1759. Několik desítek metrů nad Mešními kameny je na hřebeni skupina vysokých skal. Je to Zvonice či Vyzváněcí kámen, kde visel zvon, který uprchlíky svolával z lesů na bohoslužby.

 

O patnáct roků později neminula severní Čechy ani tak zvaná válka o dědictví bavorské. Jí padli v Jizerských horách za oběť dva Chorvati, z oné doby se datují také návštěvy císaře Josefa II. na jihu Jizerských hor. Na památku toho, že vystoupil 6. května a 20. září 1778 na nejjižnější výběžek hor, Uhlířský vrch čili Špičák u Milířů, a dohlížel odtud na opevňovací práce, byla hora přejmenována na Císařský kámen. O sto let později zasadili do vrcholové skalky pamětní desku. Stejnou událost z roku 1778 připomíná v Jabloneckých Pasekách „císařská lípa“.

 

Několik památek zůstalo v horách i po napoleonských válečných konfliktech. Nejznámější je kříž zběhlého vojáka Hennricha. V pozdním létě roku 1813 spolu bojovaly na Frýdlantsku a Liberecku francouzské a rakouské sbory. Polské oddíly francouzského vojska, které vedl generál Umiński, obsadily v srpnu severní úpatí Jizerských hor a později napochodovaly i do Liberce. Lidé před nimi prchali do lesů a obyvatelé Libverdy utekli až vysoko na západní úbočí Smrku do skalnaté stráně, asi sedm set metrů severozápadně od skály Tišina. Dnes tudy prochází červeně značená cesta z Libverdy na Smrk a skály se od té doby nazývají Francouzskými kameny. Podobný úkryt ve skalách hledala i skupina ozbrojených studentů a našla ho jihovýchodně od Ořešníku v 54. oddělení hejnického polesí. Skála se šikmou kamennou střechou se po nich jmenuje Studentský kámen.

 

Na druhé, jižní straně Jizerských hor, několik metrů pod hřebenem Klášterního vrchu nad pravým břehem Harcovského potoka, je ve 30. lesním oddělení skupina skal s otevřenou jeskyní, asi dva metry vysokou. Je to Židovský dům, v němž podle pověsti přečkávala „francouzské války“ v roce 1813 židovská famílie. U nedalekých Francouzských kamenů, které leží severozápadně odtud, prý téhož roku zabloudili tři vojáci a jeden z nich se při pádu ze skály zabil.

 

Skálu Kamenný stůl, kterou ukrývá hustá smrčina 41. lesního oddělení na hřebínku východně od harcovského údolí Středního cípu, se pověst snažila přiznat Napoleonovi. Skála je podivuhodně rovná a skutečně připomíná velký hodovní stůl, ale francouzský císař ke své škodě nikdy nezavítal do harcovského polesí. Do balvanu je ostatně vytesán zvětralý letopočet 1738 a vypráví se o něm i pověst o zbloudilých poutnících.

 

O posledním pomníčku z napoleonských válek, o Ruských křížích z jizerských močálů, byste se víc dozvěděli v kapitolce o rašeliništích.

 

Z poslední světové války zůstaly v Jizerských horách jen betonové bunkry v širokém oblouku od Polubného přes Vlčí louku až po bučiny Poledníku. Drátěné zátarasy odstranili lidé, o dřevěné bunkry, které ležely ještě mezi betonovými, se postarat stihl čas, stejně jako o kasárna, která vyrostla v třicátém osmém roce: u Čihadel zmizely již dávno, na jihovýchodním úpatí Jizery před několika lety, na Kristiánově chátrají obě cihlové budovy dodnes a pouze na levém břehu Soušské přehrady se změnily v obytné domy.

 

Podzimní dny roku 1938 nepřežil krásný panský dům na Kristiánově, který tam zůstal po sklárně. Zapálili jej – snad nešťastnou náhodou, snad úmyslně – vojáci, kteří tam při mobilizaci bydleli. Ty dny se staly osudné i pro Alfreda Stumpeho: u Jablonecké chajdy leží velký převalený kámen, který zvěstuje, že člověk toho jména u něho „padl za vlast a národ“ 2. října 1938.

 

Abychom zůstali věrní kronikářské úplnosti, uveďme na závěr listopadových válečných příběhů i osudy letadel, která se zřítila do lesů a skal Jizerských hor. Mrtvým letcům nikdo nepostavil pomníčky a místa jejich smrti jen dočasně označují zarůstající trosky letadel.

 

V roce 1941 skončil na vrcholku Smrku svůj poslední let německý Junkers 52. V troskách nalezlo smrt několik lidí a místo pádu již jen stěží prozradí rozčísnutý les. Smrk je dějištěm i druhé katastrofy. Do svahu, který se úžasně strmě zvedá z údolí Hájeného potoka, se zřítilo ke skále Věži grálu do dnešní přírodní rezervace Tišiny v roce 1943 vojenské letadlo. V troskách, které jsou dodnes roztroušeny po okolí, zahynuli čtyři letci. Jen nedaleko Smrku, do vrcholu Měděnce, narazil za mlhy v roce 1942 vojenský Junkers. Mrtvoly pětičlenné posádky i trosky letadla byly nalezeny až za dlouhou dobu. V prosinci téhož roku se podobné letadlo zřítilo na skaliska hory Milíř, západně od horské přehrady na Černé Nise. Po zmizelém stroji pátrala celé týdny bez úspěchu letadla, ale jeho trosky i s mrtvými piloty objevili až za čtvrt roku dřevorubci hluboko pod sněhem. Dvě havárie skončily celkem dobře: V říjnu roku 1938 přistálo nouzově letadlo na Hejnickém hřebeni mezi Holubníkem a Černou horou. Lehce raněný pilot se vydal neznámými horami pro pomoc a skutečně došel až na Novou louku. Cestu zpět, ke svým dvěma těžce raněným přátelům, již ale neuměl popsat. Záchranná družstva nalezla letadlo jen díky raketám, které ranění letci vystřelovali.

 

Trosky letadla, které jsou dodnes patrné u Hlídače koutů, skály na strmé stráni vysoko nad levým břehem Černého potoka, připomínají havárii, která se stala za bílého dne. Lidé, kteří ji v lesích pozorovali, poskytli pomoc pilotovi, který vyvázl s pouhou zlomeninou ruky.



VRAŽDA POLESNÉHO MÁLKA 


Na místě, kde před 150 lety uslyšeli tři dřevorubci z Filipky v lese psí vytí a u psů, kteří na ně zuřivě doráželi, našli prostřílenou služební čepici, nevystřelenou pušku a člověka, který si v bezvědomí tiskl ruku ke krvavému obličeji, stojí dnes Málkův pomníček – kříž uprostřed několika bříz, obehnaný plůtkem. Tak jsem ho poznal před lety, když jsem poprvé navštívil 91. lesní oddělení dětřichovského polesí, nejzápadnější okraj Jizerských hor. 


Byla to tehdy surová pytlácká vražda a Málkova smrt se řadí k ostatním známým pytláckým příběhům Jizerských hor; také proto, že na vypátrání vraha čekali obyvatelé Jizerských hor celých dvacet sedm roků.  


V posledních desetiletích devatenáctého století řádily na západě hor v okolí Vysokého, Dětřichova a Albrechtic nevídaným způsobem pytlácké gangy. Polesný Málek, či Malek Sultan – „do the raï thing“, jak se německy psával, z Dětřichova jich dostal několik za katr a jednoho pytláka v lese postřelil. Na velikonoce roku 1870 dostal anonymní výhružku, ve které mu neznámý lotr hrozil, že „nepřestane-li pronásledovat chudáky, umře v lese jako psisko, a je-li mu rodina milá, nechť obrátí.“ Polesný, přestože měl čtyři malé děti, neobrátil a na svou poctivost a služební horlivost doplatil životem.


V neděli odpoledne 20. listopadu 1870 vzal pušku nabitou jen zaječími broky a řekl ženě, že jde na chvilku do lesa, pak na pilu, do hospody a odtud v půl deváté zase domů. Paní Málková čekala na muže marně celou noc a ráno vzkázala do hospody i na pilu. Polesného Málka však nikdo neviděl. To už ale běžel z lesa do dětřichovské myslivny malý syn dřevorubce Ressela a z dálky volal: „Nelekejte se, paní, našli jsme fořta. Je mu moc špatně a táta ho sem nese na zádech!“ Paní Málková vyšla před myslivnu s léky – lahvičkou balzámu a kouskem cukru, ale zhrozila se, když spatřila strašně zraněného muže: obličej i prsa měl rozstříleny hrubým sekaným olovem. Dřevorubec vypověděl, že ani on zpočátku nevěděl, že polesný je smrtelně zraněn a ještě se ho prý ptal, kdo že mu v lese tak napráskal. Teprve, když Málek zasténal a přitiskl si jeho ruku na zakrvácený obličej, poznal, že je v nejhorším kalibru na pomezí života a blížící se smrti. Revírník Málek se již k vědomí neprobral a v pět hodin odpoledne vykrvácel.


Po víc než čtvrtstoletí obestíralo vraždu tajemství. Ale i potom vyšla pravda najevo jen složitými cestami. V prosinci 1896 byla totiž v sousedním německém Markersdorfu zavražděna obchodnice střižním zbožím Ernestina Emlerová a vrahoun, mladý nádeník Bernard Krusche z Václavic u Hrádku nad Nisou, byl libereckou porotou odsouzen k trestu smrti a 30. dubna 1897 také popraven. Jeho otec, který pocházel z Vysokého u Dětřichova, se nechal měsíc po synově zatčení slyšet, že „nechtěl, aby jeho syn dělal špatnosti, ale že ho to naučili ti lumpové z Vysokýho, a když musí sedět v kriminále syn, tak on jako otec nebude mít pokoj, dokud nebudou v žaláři i ty, co vodkrouhli fořta.“ Na Silvestra roku 1896 se tento důležitý výrok donesl chrastavským četníkům a ti po krátkém výslechu zatkli ve Vysokém Kruscheho švagra Antonína Riegra, dvaapadesátiletého zedníka a plátenického tovaryše, otce dvou dětí a člověka nevalné pověsti. Byl již několikrát trestán a po posledním trestu od něho odešla i manželka. 18. února 1897 vyšla pak před libereckým soudem najevo dávná smrt polesného Málka. Nejpodivnější bylo, že o vraždě věděla celé čtvrtstoletí téměř celá vesnice, a nikdo se neodvážil promluvit ze strachu před Riegrem, který byl znám jako bezohledný, ničeho se neštítící člověk. Měl tehdy po ruce několik falešných svědků a jasně dal všem na vědomí: „Prozradí-li mě někdo, vodprásknu jich ještě pár a nakonec sám sebe.“ Šest let po Málkově smrti, v roce 1876, se konalo proti Riegrovi v této záležitosti dokonce přelíčení, které bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Po krátkém zapírání se Rieger přiznal: Vypravil se tehdy na zajíce s několika kumpány, z nichž v době procesu byl naživu již jen jediný, košíkář Reichert, pušky měli ládované sekaným olovem. Jako by z nebe spadl, objevil se náhle sto kroků před nimi polesný a hrozil pytlákům holí. Rieger zvedl zbraň a přes Reichertův výkřik, aby „pro smilování Boží nestřílel na živý terč“, vypálil do Málka sekané olovo. Bylo po lovu, všichni uprchli z lesa, cestou si z bot utrhali podkůvky, aby zahladili stopy. Na vesnici Vysoký padl stín strachu – všichni se tam navzájem znali nebo byli spřízněni a vražda na Málkovi se nemohla ututlat. Lidé věděli, jak pytláci sekají na bukových špalcích olovo i jak odcházejí s rozkládacími ručnicemi do lesa. A tak se začalo tichounce proslýchat, že Rieger zastřelil přes varování svých kamarádů bezbranného revírníka, který měl pušku na rameni. 


Při přelíčení se Rieger snažil všemožně zmírnit svou vinu. Liberecké noviny z té doby přinášejí jeho výroky, že nechoval proti polesnému nenávist, dokonce ho ani nepoznal, střílel prý proti slunci, chtěl Málka jen vystrašit a varování kamarádů prý neslyšel. Kdosi do něj strčil a puška sama spustila. Ale nebylo mu to nic platné; protože byl znám jako nebezpečný vyvrhel, který ještě zcela nedávno ohrožoval v lese nabitou puškou četníka a adjunkta, byl odsouzen pro vraždu k trestu smrti oběšením. V cele pak prodělal duševní očistec: při každém zvuku se domníval, že ho přicházejí vyvést k popravě. 


A přece nepřišel o život! Jeho advokát totiž zjistil, že podle rakouských zákonů nesmí být vyměřen trest smrti tomu, kdo mezi spácháním vraždy a přelíčením byl již souzen a trestán pro jiný přečin. Při dalším procesu byl tedy Rieger odsouzen k dvanácti letům těžké káznice, zostřené každého čtvrt roku samovazbou. Trest si odpykal, vrátil se do rodné obce a žil tam až do vysokého věku vzorným životem.  


Po stu letech zůstal z celého příběhu jen kamenný pomníček s křížem a do dnešního dne připomíná starou větu, že na každého hajzla jednou dojde. 



O STARÝCH CÍNOVÝCH DOLECH 


Ten den, kdy jsem poprvé přišel na nejzazší sever Jizerských hor, bylo pro mne mnoho věcí nezvyklých: už pravoúhlé ulice a náměstí Nového Města pod Smrkem vypadaly jinak než stejně veliká jizerskohorská města a svědčily o tom, že lidé postavili kdysi město podle jednotného plánu a v krátké době. Nezvyklé bylo i to, že – přestože na horách ležely dosud mocné únorové sněhy – cesta od staré novoměstské celnice k lesovně byla jen mokvavá a slepě se tratila dál k zemské hranici – bylo patrné, že až pod severní svahy Jizerských hor sahá lužická nížina. Za lesovnou jsem uhnul vpravo do lesa. Šlapal jsem několik kilometrů zašlou cestou a znovu jsem si nepřipadal jako v Jizerských horách. Přišel jsem brzy na to, proč: kameny u cest byly jiné. Ani památky po bytelných žulových balvanech, drsných, ale oblých, které pokrývají střední a jižní část hor; po lesích ležely jakési tmavé ploché břidlice a svory a ničím nepřipomínaly Jizerské hory. Obloukem jsem došel k Hraničnímu potoku. Na druhém břehu bylo Polsko. Zvolna začalo přibývat i sněhu, osm set metrů nade mnou ležel sněhem pokrytý nejvyšší vrchol Jizerských hor. Okolo jen hory a lesy, po lidech ani památky. Vpravo nad cestou zel do země černý otvor – téměř čtyři sta let stará štola Beránek Boží. Byl jsem na místě. Se svítilnou jsem tápal do nitra Rapické hory: svítil jsem po stěnách a hledal spící netopýry. Stěny se tmavě leskly, kapky vlhkosti po nich stékaly a hornina byla tak tvrdá, že zřetelně dochovala čtyři století staré údery hornických sekáčů a dlát. Chodba byla široká i vysoká, její dno bylo stále vlhčí, až náhle světlo lucerny dopadlo na černou, nehnutou vodní hladinu. Dál byla štola zatopená, dno rychle klesalo, podzemní jezero bylo stále hlubší; musel jsem se vzdát. Hlas nad hladinou se dutě nesl a tratil se v podzemí: ke konci Beránka Božího zbývalo podle starých zpráv ještě přes devět set metrů zatopených vodou. Strop štoly se ztrácel ve tmě nad vodou a na nejzazším místě, kam jsem ještě mohl dosáhnout, spal bez pohnutí, pokryt kapkami rosy, netopýr pobřežní: vzácný druh, který v té době a ještě dlouho potom byl znám z Československa pouze odtud, z Jizerských hor. Všude bylo naprosté ticho, dávno minuly doby novoměstských havířů. 


Zvláštní věci jsem se dozvěděl z knih a časáků, když jsem se začal zajímat o staré jizerskohorské rudné doly. V sousedním Ještědském pohoří na Ovčí hoře u hradu Hamrštejna se kutalo již v roce 1357, ale zlatou dobou jizerskohorských dolů bylo až šestnácté století. Na severním pomezí hor tam leckde vycházely na povrch s fylity i křemenné čočky, které obsahovaly žíly kasiteritu – cínovce. Za nejdávnějších dob se prý tato cínová ruda vypírala přímo z vod Hraničního potoka a Lomnice, ale dokázáno to není: první písemná zmínka o cínu na severních svazích masivu Smrku je z roku 1576. „Cínová horečka“ vypukla v osmdesátých letech toho století. Frýdlantská vrchnost pozvala horníky z Krušných hor a z Tyrolska (odtamtud pocházel i Hans Rappelt, po kterém se jmenuje i Rapická hora nad Novým Městem) a ti během krátké doby otevřeli několik desítek jam a štol. Tehdy, v době prvních horníků, ještě Nové Město pod Smrkem neexistovalo, kovkutalové bydleli v dnešní vsi Ludvíkově a tam žil ještě roku 1588 i hlavní perkmistr. Nové Město bylo založeno a postaveno roku 1584 podle jednotného plánu a podobá se tak svým půdorysem jiným hornickým městečkům například v Krušných horách. Roku 1592 dostalo město od hraběte Melichara Redera privilegia i městský znak, který měl navždy připomínat horní původ: dva svátečně odění horníci drží znak, v němž na modrém podkladu je stříbrné kolo a pod ním zkřížené stříbrné kladívko a perlík. Privilegia, která měla přivábit do opuštěného podhůří horníky, potvrdila dvanáct let po smrti svého manžela i Kateřina Rederová roku 1604. Původní název nové osady zněl České Nové Město (Böhmische Neustadt). Horníci byli svobodní lidé a nepodléhali povinnosti roboty. Ze začátku patřily cínové doly městu, po roku 1585 je převzala vrchnost a o sedm roků později je zase s privilegiemi vrátila. Jednotlivé jámy a štoly byly rozděleny podle starého horního práva na podíly či kuxy a každé horní dílo jich mělo 128. Osmina z nich náležela vrchnosti, šestnáctina podílů, a tím i výnosů, patřila městu, které z prodeje rudy platilo školy, faru a kostel, a zbytek kuxů byl prodán zájemcům. Ve frýdlantském archivu se dochovaly horní knihy z konce 16. století – zaznamenávají, komu patřily jednotlivé kuxy jizerskohorských rudných dolů: podíly zde měli zakoupeny hlavně cizinci – soukromníci z Lipska, Berlína, Norimberka a dalších německých měst. 


Výnos cínových dolů nebyl nijak mimořádný a z desítek jam, otevřených za cínové horečky, zbylo jich po několika letech jen několik. Beze stopy zanikla horní díla krásných jmen Svatý Jiří, Přikázání Boží, Nanebevstoupení Páně, Svatý Jeroným, Věrné bratrstvo, David, Ptačí zpěv, Děti Zebedeovy, Pomoc Boží a další a další v horách nad Novým Městem, na Měděném vrchu, Rapické hoře, Svinském vrchu a Závorníku. 


Známe i tehdejší způsob práce jizerskohorských havířů. Tvrdou skálu sekali ručně (střelný prach se při důlních pracích začal používat ve střední Evropě až roku 1613). Za směnu prý havíř vysekal asi čtyřiceticentimetrový otvor. Podle hornických cechovních znaků, které vyobrazují pohrabáče a další nářadí na udržování ohně, se dá soudit, že se horníci pokoušeli učinit skálu křehčí žárem ohňů. Nářadí dostávali havíři od majitele štol, ale světlo, kterým osvětlovali podzemí, si museli platit sami. Zajímavá byla pracovní doba novoměstských horníků: pět až šest dní v týdnu po sedmi hodinách denně. Ranní šichta začínala ve čtyři hodiny, odpolední ve dvanáct a noční v osm hodin večer. Hodinu před začátkem práce vyzváněl důlní zvon. Ve štole měli horníci přesýpací hodiny, které ukazovaly čas po jedné, čtyřech a sedmi hodinách. Kromě práce v dolech obdělávali havíři i vlastní polnosti. Přihodilo-li se havíři při práci neštěstí, zaplatili mu majitelé díla v roce 1583 podle výnosu dolu čtyř až osmitýdenní mzdu a lékařskou péči. 


Vyrubanou horninu ukládali dělníci před štolou a na místě zhruba oddělovali hlušinu od rudy. Vzhledem k tehdejším možnostem dalšího zpracování vybírali pouze okem patrný cínovec a o kasiterit rozptýlený v hornině zájem nejevili. Žíly nebyly sice příliš mocné, ale přesto překvapuje údaj starých frýdlantských dokumentů, že rudy přibývalo na některých haldách tak pomalu, že teprve dvouroční výtěžek stál za další zpracování. Hrubě přebraná ruda – takzvaný zwitter – byla převezena do blízkých hamrů – drtíren, které stály hned u štol v údolí Lomnice a Hraničního potoka. Z rudy byla napřed vypražena síra a žárem byl zkřehčen i křemen, ve kterém byl kasiterit zarostlý. Cínovec byl pak za vlhka drcen a z jedné fůry „zwitteru“ se získaly dva centy čisté rudy. Tu převezli do hutě (jedna z nich např. stála od roku 1580 v Ludvíkově) a žíháním rudy s pryskyřicí a dalšími procesy získali jeden cent čistého cínu: sto kil kovu za dva roky nadlidské námahy! Desetina výtěžku připadla vrchnosti, která cín jednak prodala, jednak si část ponechala k vlastní potřebě – ušlechtilý kov používali na zámecké střechy, okna, nechali z něj zhotovovat kostelní nádoby i veškeré zámecké nádobí. Hrabě Melichar Reder poslal pražskému cínaři Ederovi dva centy cínu a žádal o zhotovení mís a talířů „na stříbrný způsob a manýr“. Také nádherná Melicharova rakev je z jizerskohorského cínu. Udělal ji pro něj žitavský zvonař a kovolitec Wild. 


Hornina neobsahovala jen cínovou rudu: západně pod vrcholem Měděnce, ve štole zvané „Nadílka štěstí“, nalezli havíři i sirníky železa, mědi, arsenu, kobalt i molybden. Z této štoly byla ještě začátkem 18. století těžena hornina, ze které získávali takzvanou měděnou vodu, podle které (nikoli tedy podle měděné rudy) dostal popisné jméno Měděnec. Roztlučenou horninu – pyrhotin – obsahující hodně síry, nechávali ležet celé roky na louce v mělkých jamách. Zvětráváním, dešťovou vodou a později i umělým odpařováním se uvolňoval síran a jako vedlejší produkt nevelké množství kyseliny sírové. Výluh obsahoval i trochu mědi, která se však v Jizerských horách dále nezpracovávala, ale jen barvila močál pod usazovacími jámami. 


Na Měděné hoře čili Měděnci, Měďáku nebo také po starodávnu Železné hoře bývalo nejvíce horních děl: do dneška se tam dochovaly stopy po štolách Nebeské vojsko, Petr a Pavel, Bohatá útěcha, Erasmus, Nadílka štěstí i po štole podivného jména Oukrop (Wassersuppe). Nejstarší z nich je Nebeské vojsko, vzpomínané již roku 1580. Leží na severozápadním úpatí Měděnce, několik desítek metrů nad Ztraceným potokem. Štola je asi patnáct metrů dlouhá, roku 1797 ji zaplavila voda a dnes je zčásti zavalená. O rok mladší Bohatá útěcha byla již vedena mírně šikmo, aby voda – hlavní nepřítel jizerskohorských kovkutalů – mohla volně odtékat. V době největšího rozkvětu pracovalo v Bohaté útěše roku 1582 deset horníků, osm dělníků a běhačů s vozíky a jeden štajgr. Ve štole se těžilo nejméně do roku 1642. Bohatá útěcha měří kolem osmnácti metrů a bývala nejbohatším horním dílem na Měděnci. Leží na jeho východním úpatí, nevysoko v lese nad levým břehem Lomnice.  


Jen o dvacet metrů níž leží štola z roku 1583, Petr a Pavel. Z obou děl jsou patrné haldy hlušiny a Petr a Pavel je zavalený a zatopený. Zavalena byla i štola Oukrop na svahu Měděnce. 


Dílo Nadílka štěstí, těsně pod západním vrcholem hory, je přes čtyřicet metrů dlouhé a mělo původně dva vchody. Na hřbítku svažujícím se z Měděnce k severozápadu je i šedesátimetrová štola Erasmus, o které horní knihy vědí i to, že ji v roce 1580 sekal havíř Asmus Neumann. 


Východně od Měděnce leží přes údolí Lomnice severní hřbet hory Smrku, který vybíhá do vrcholu Rapické hory. Na jejím východním úpatí na břehu Hraničního potoka leží Beránek Boží – nejbohatší jizerskohorská štola. Byla v provozu od roku 1582 nejméně půl století a byla také zdaleka nejdelší, nořila se prý tisíc metrů hluboko do nitra Rapické hory. I Beránka Božího zalila voda, až na několik metrů vstupní chodby. Kolem jsou dnes jen liduprázdné hraniční lesy, je to již skoro 433 let, kdy roku 1584 stávala přímo před Beránkem Božím kovárna, která vyráběla havířské nástroje, a v údolí potoka byl nad štolou Černý rybník, který zajišťoval vodu pro blízký hamr. 


Kromě Měděnce a Rapické hory byla nevýznamná horní díla i západně odtud, na svazích Svinského vrchu například štola Všech andělů z roku 1582 a na blízkém Závorníku o tři roky mladší štola Svatého Vavřince. 


Asi po půlstoletí se horní díla pomalu vyčerpala. Výtěžky byly stále nižší a klesal i počet horníků: roku 1651 jich bylo v Novém Městě zapsáno pouze čtrnáct. Ani dříve nepracovalo v menších štolách nijak velké množství lidí – roku 1582 byli na štole Všech andělů tři havíři, na Božích přikázáních v údolí Lomnice kutal roku 1617 jediný horník. Roku 1797 dobývali cínovec z Bohaté útěchy dva havíři a jeden běhač. Ještě roku 1845 žili v Novém Městě pod Smrkem dva havíři, prý „aby právo provozu nezaniklo“, ale velké bohatství z hor již nevytěžili. O tři roky později zbyl už jen jediný horník a jeho smrtí definitivně skončila staletá sláva hornického městečka. Polozřícené štoly odpočívaly dlouho v nepěstěných lesích, dokud se o ně nezačal zajímat v šedesátých letech 20. století československý geologický průzkum. V některých štolách se pak objevila znamení novodobých havířů: nová výdřeva a vysekané a vyškrábané nevelké pásy a rýhy. V laboratořích pak zjišťovali, je-li ve vzorkách rozptýlen mikroskopický kasiterit v takovém množství, aby se vyplatilo znovu otevřít těžbu. Kromě toho razili geologové na rudné vrstvě nové štoly, většinou v blízkosti starých horních děl. 


Pro budoucnost snad stojí za zmínku, jak vypadají novoměstské štoly dnes. Navštívil jsem je naposled v lednu 1972, během krátkého, mrazivého zimního dne. Nejvýchodněji, při cestě v údolí Hraničního potoka ve 20. lesním oddělení, leží Beránek Boží: nízký vchod, chodba rychle klesá, ale je vysoká. Nad hlavou trčí ze stropu obrovské ploché desky odloupnutých svorových balvanů. Některé drží vetchá výdřeva, jiné čekají na svůj den Dé, který přijde možná ve čtvrtek 17. března, na 95. narozeniny Peterky Franty aka Krakonoše, možná ale až za sto let, aby se zřítily. Na počvě – dnu chodby – odpočívají již stovky podobných desek. Nepříjemný pocit i pro Trautenberkova vnoučata. V místech, kde před několika lety již začínala vodní hladina, je přechod z prken přes příčnou štolu, kterou nedávno razili geologičtí průzkumníci Beránka Božího. Nehezký pohled: příčná štola je zcela naplněna vodou, snad tři metry hlubokou. Prkna jsou kluzká a začínají tlít. Přecházím, ale po několika metrech nastává konec trasy. Vede-li Beránek Boží skutečně ještě kilometr do nitra hory, pak to již není cesta pro lidi: začíná hluboká voda a světlo lampy dosvítí ještě na „sifon“, kde se strop štoly snižuje až k hladině a uzavírá cestu. 


Zdá se, že zvýšení vodní hladiny zavinila nová příčná štola, kterou geologové nazvali Světlana a která začíná jen kousek od Beránka Božího, pod cestou. Její vchod po skončení výzkumných prací geologové strhli, jak jim to předpisy nařizují, a zával působí jako hráz a zátka pro vody, které ze Světlany vytékají.  


Vody se tlačí štolou proti toku až do Beránka Božího. Staré haldy leží i v lesích proti Beránkovi Božímu na druhé straně Hraničního potoka u sousedů v Polsku. O nynějším stavu těchto horních děl nic nevím a nedočetl jsem se ani nic o jejich historii. 


Asi dvě stě metrů nad Beránkem leží v systému starých povrchových dobývek další původní velká štola, desítky metrů dlouhá. Její jméno se nedochovalo. Suchá, pevná chodba se místy šikmo rozevírá do desetimetrových výšek s postranními chodbami, oddělenými od hlavní štoly pilíři. Zimují zde netopýři velcí a vodní.


V sousedním údolí Lomnice, u prvního mostu přes říčku a v místech, kde se odděluje Smuteční stezka, jsou čerstvé stopy po hornické nádenčině: Na pravém břehu Lomnice ve 22. lesním oddělení razili geologové před několika lety ze západu do Rapické hory dlouhou štolu, kterou pojmenovali František (ačkoliv ještě Peterka nehrál večerníčka Krakonoše). Její vchod odstřelili a strhli v lednu 1972. Závalem se prodírá na světlo podzemní potok. František (večerníček Krakonoš) vede souběžně se starou dlouhou štolou, jejíž vchod leží nedaleko odtud. S touto starou štolou je František (vesmírek nebojsa) spojen v nitru hory několika příčnými chodbami. Několik set metrů severovýchodně nad Františkem leží ve svahu nevelký vchod další staré štoly. Její jméno se nedochovalo, ale v několika desítkách metrů chodby, ke konci rozdvojené, zimují také netopýři nebojsové. 


Na druhém břehu Lomnice je zcela stržený vchod další nově ražené štoly. Leží nedaleko mostu, téměř v úrovni potoka. Na dohled odtud se z lesnatého svahu Měděnce zvedají dávno zarostlé haldy hlušiny. Níže položené patří Petru a Pavlovi v 26. lesním oddělení. Jeho vchod je špatný: úzká ledovatá štěrbina mizí mezi skálou ve sněhu. Kámen tudy padá do tmy a temnota vydá dutý zvuk, pod vchodem Petra a Pavla stojí hluboká voda. Lze se k ní spustit shora od povrchové dobývá vlhkou šikmou puklinou. Lampa osvětluje tůň snad tři metry hlubokou a v čiré vodě je zjevné, že z jejího dna pokračuje staletá štola kamsi do nitra hory. Petr a Pavel je od vchodu zcela zatopen. 


Hned nad ním je Bohatá útěcha. Opět nevelký, polo-zavalený vchod z povrchové vytěžené pukliny. Sjíždím dovnitř po vlhké svorové drti. Uvnitř je štola bezpečná a vede necelých sto metrů hluboko. Na stěnách jsou rudé náteky a krápníky železné rudy limonitu. Vlhkost, plísně se stříbřitě blyští jako účast Miloše Zemana na pražském Hradě. Na stěnách Bohaté útěchy zimují netopýrci velcí, vodní, vousatí, čistotnější než MZ a ještě k tomu velkouší. Na rukou i šatech ulpívá nezaměnitelná vůně podzemního i podzimního tlení. 


Nejblíž odtud je Oukrop, stačí jít jen šikmo lesem vzhůru do 28. lesního oddělení. Lesnatý svah je do daleka zvlněný desítkami zarostlých větších či menších hald a haldiček. Bývaly tu i povrchové dobývá, jámy, šachty i štoly. Oukrop je odvodňoval, protože byl takzvanou dědičnou štolou. Takové štoly bývaly vedeny kolmo na směr žíly a jejich majitel měl dědičné právo vybírat daň od vlastníků okolních rudonosných šachet či štol, které dědičná štola odvodňovala a tak v nich umožňovala těžbu. Před lety byl Oukrop ještě přístupný, byl jsem v něm v roce 1958. O třináct let později byl jeho vchod geologickým průzkumem ledabyle stržen. 


Dědičnou štolou je i nedaleký Erasmus. Nesmírně pracně tesán kolmo na směr, kterým se svor štípe, a proto je dodnes patrný každý čtyři století starý úder hornického dláta. Nízká štola ústí na povrch malým otvorem v nenápadném příkopu na horském hřbítku na rozhraní 29. a 30. lesního oddělení, několik set metrů pod vrchem Měděnce. Pod zemí se štola obrací pravoúhle doleva a měří kolem šedesáti metrů. Na suchých stěnách visí netopýr (žádnej neschopnej lajdáček for president) ušatý, černý a vodní. Proti ostatním štolám je zde citelněji chladněji. 


Nejzápadněji pak leží Nadílka štěstí: několik set metrů západně pod vrcholem Měděnce, v nepěstěném lese na prudkém svahu 33. lesního oddělení, nesnadno k nalezení, „find me? no comfort in the city“. Průchod mezi dvěma vchody je zcela zavalen. Do podzemí vede otvor jen asi půl metru široký i vysoký, který zůstal mezi závalem a horní hranou ústí. Sjíždím dolů po břiše po suťovém kuželi z hlíny, kamení a tlejícího bukového listí. Dopadám do vody – Nadílka štěstí je zaplavena vodou do výše kolen od začátku do konce. Štola je vysoká a má kosodélníkový průřez, její stěny i strop ubíhají šikmo. Pod světlem vyvstávají z temnoty úhledně vyrovnané hraničky nalámaného pyrhotinu, sirníku železnatého, který dávní horníci již neodvezli. Křísnu těžkou horninu o sebe a po dlouhých letech se opět podzemím nese vůně síry. Štola je dlouhá několik desítek metrů. Vysoko na šikmé stěně spí převzácný netopýr pobřežní. Namáhavě k němu šplhám po vlhkém a kluzkém srázu. Opatrně snímám vzácného spáče, ale při tom ztrácím balanc a řinu se po zádech jako rolling stone po pětimetrové skluzavce do vody na dně štoly. 


Když jsem se protáhl ústím zpět do liduprázdného lesa, den se již nakláněl nad údolím Ztraceného potoka. Cesta k domovu mě vedla kolem poslední štoly: nejstarší novoměstské horní dílo Nebeské vojsko leží hluboko v úbočí potoka. Polo-zasutý vchod asi patnáctimetrové prostorné chodby leží v 31. lesním oddělení, asi dvacet metrů nad cestou, která sbíhá po úbočí Měďáku nad pravým břehem Ztraceného potoka, asi 150 metrů před tím, než tato cesta vyústí na lesní pidisilničku ke Kyselce. 


Ještě něco zbývá dodat z dob, kdy se v Jizerských horách vyprávěly pohádky o permonících: cínovec – kasiterit nebyl jedinou rudou, která se v horách těžila. O pár kilometrů západněji, ale rovněž na severních svazích hor, se u Hejnic a Raspenavy dobývala chudá železná ruda. Je to kapitola trochu temnější než parodie na prezidentovo nechutné faux pas i než u novoměstských cínových dolů, dochovalo se méně zpráv a po horních dílech zůstala jména, ale nikoli štoly. Byli dokonce i vlastivědní spisovatelé, kteří tvrdili, že i na Hejnicku a Raspenavsku se rovněž těžil pouze kasiterit jako u Nového Města. 


Přesto se na frýdlantském zámku dochoval zápis, kterým majitel panství Bibrstein povoluje 10. března 1521 Jindřichovi ze Schwanitz otevřít v Raspenavě železný důl a postavit hamr na drcení rudy. První hamr stál na Štolpichu, nedaleko jeho vtoku do řeky Smědé. Rudy asi nebylo mnoho, protože hamr brzy splakal nad výdělkem a provoz se obnovil až někdy počátkem 17. století. Také proslulá raspenavská železná huť prožila svůj zlatý věk až v první polovince onoho století: roku 1610 produkovala pouze 615 centů surového železa, ale Albrecht z Valdštejna huť zvelebil, roku 1626 povolal italské huťmistry a v Raspenavě pak vyráběl velkou část výzbroje pro svoji armádu. Například 17. dubna 1627 dostal frýdlantský hejtman od Valdštejna z Jičína písemný rozkaz, aby urychleně nechal ulít pro císařské vojsko čtyři tisíce kulí do děl zvaných tehdy „zpěvačky“. 


Přímo u hutě stály milíře, ve kterých se neustále pálilo dřevěné uhlí, nezbytné pro tavení rudy, a raspenavská huť má tak na svědomí první rozsáhlou devastaci jizerskohorských lesů, vod a strání. Mezi červencem a srpnem roku 1634 nebyla huť v provozu, švédští žoldnéři, kteří Raspenavu svou přepadovkou drtili, rozřezali měchy. Podruhé se Frýdlantska zmocnili Švédové dokonce na čtyři roky, a tak mezi roky 1645 až 1649 tavili železo v raspenavské huti pro vlastní potřebu. Při odchodu huť zničili a frýdlantský zápis z roku 1674 o tom konstatuje, že „od těch švédských časů až po nynější doby hamr i huť zůstaly stát pusté“. Znovu je sice postavili, ale pro zatopení dolů, malý výtěžek, a snad i proto, že další malá huť byla postavena přímo ve Frýdlantě, nacházíme poslední raport o známé raspenavské železné huti z roku Léta Páně 1699. 


Rudu do ní dováželi jistě i odjinud, geologové se shodují v tom, že jizerskohorská ruda by nestačila uspokojit zájem a zakrýt spotřebu. Některé jámy byly přímo v areálu dnešních obcí Bílý Potok a Hejnice, čtyři horní díla byla na severních svazích hory Ořešníku, další v údolí Malého Štolpichu a nejznámější byly ve Velkém Štolpichu. Od těch štol má potok také své jméno: Stollenbach – Stolpich – Štolpich. Zasuty a na neznámých adresách spočívají jámy z konce 16. století Svatý Vavřinec, Michal, Jirka, Jáchym, Kryštof, Jakub, Merten, Prorok Daniel, Trpělivý Job, Boží Milost a Krásná Maří. Poslední jáma byla kdesi pod vodopádem Velkého Štolpichu a podle ní pojmenovali mnohem později i skálu vysoko na hraně štolpišské rokle. Nejznámějším horním dílem v této části hor byla ale Rudná jáma, proslulý Erzloch, nedaleko podzemního labyrintu Jeskynní věže na levém břehu Velkého Štolpichu, těsně nad cestou. Dnes je sice již vchod zavalen, ale ještě před čtyřiceti lety byla přístupná asi patnáctimetrová chodba. 


I zdejší horní díla byla rozdělena na podíly – kuxy, které měli zakoupeny většinou cizinci. Některé ze štol zatopila voda koncem 17. století, jinde se kutalo až do roku 1720. Železný důl byl i přímo v Raspenavě pod Vápenným vrchem. V něm našli železnou rudu ještě roku 1890 a dokonce i po roce 1945, ale žíla již za těžbu nestála. 


Zbývají tedy jen dobráci netopýři, kteří dodnes v lesích a stráních vyhledávají nerušené úkryty, navštěvují 444 let staré jizerskohorské štoly o 106 a v jejich chodbách nad černými vodami tráví zdlouhavou zimní noc netopýřím leskem a netopýřím sexappealem.



PROSINEC – MĚSÍC PRVNÍCH STOP

 

Z olověného nebe přichází na hory nový věk: všechno staré pomine na půl roku pěkně pod sníh. Dny jsou kratší než ty krátké, ale radost nad první bělostí je přelíbezná a nezapomenutelná. Neomrzely se dosud jizerské sněhy a je možno dosud třeštit radostí v čisťounkých lesích. Hebká bílá voda se pomalu a slavnostně spouští na lesy: nikdy potom již není sníh prachovější.

 

Padává sníh v Jizerských horách často již i v listopadu, první sníh pokrývá lesy občas i v říjnu nebo září, a viděl jsem ležet sníh na Jizerce i v červnu, ale skutečnou dobou příchodu sněhů je prosinec. Zvířata poprvé a důkladně otiskují svoje stopy do sněhu a já jako dítě, kterému se otevírá svět, sleduji vždy nanovo s pocitem objevitele na okrajích lesů ty památky na neznámá roční rejdění. Obdivuji čtyřmetrové skoky kuny a s promrzlýma chodidlama se plahočím strom od stromu a hledám, kde čilé zvířátko opět seběhlo na zem. Vypadá to, že kuna cítila v noci z čirého, sněhem nabroušeného vzduchu a neporušených závějí stejnou radost, jakou cítím o několik hodin později i já při sledování jejích stop. S vděčností pozoruji otisky veverčího rejdění. Stopy těžkého procesí srnců, kteří se stahují k domům. Až hluboko v lesích nacházím kulaté stopy koček – koho by v létě napadlo, že se toulají tak daleko od vyhřátých místností se zárukou lahodné misky mléka.

 

Při prvním sněhu musím být na Jizerce, nelze jinak. Druhý den ráno vyjdu a bez lyží, ve čtvrtmetrovém sněhu se vydám k Liberci. Fičí, vítr honí vločky, ale lesy jsou nesmírně tiché. Kleč na Malé jizerské louce sníh dosud nesklonil. Přichází nový čas, skutečný zlom roku. Ticho. Jen několikrát za oněch třicet kilometrů se ozve tiché pískání králíčků a vábení uhelníčků v omrzlých houštinách. V mléčném světle přeletí nad lesy hejno křivonosek. Sníh se snáší vzduchem, lehce padá z oblohy, padá i z větví, bez hlesu víří. Lehounce. Stopy hranostaje mizí pod sněhem tam, kde končí i něžné stopy lesní myši, cosi skrytého se odehrálo pod závějí. V lesích utichla práce dřevorubců a já blaženě šlapu ve vysokém sněhu neporušenými cestami. Únavu necítím. V ruksáčku a v sáčku přenáším sněžnice, ale nepotřebuji je nasadit do terénu, sněhy jsou dosud hebké a schůdné. Rašeliniště Na čihadle se změnilo v čistou bílou pláň: ani památky po jeho temnotou ztvárněných zvrásněných vodách a ropuchách. Led rašelinných tůní je ale ještě tenký, je nebezpečné opouštět známý břeh. Přes místo, kde pod sněhem odpočívá největší čihadelské jezero, vedou zaječí stopy. Za prosincového dne je Kristiánov jako vymřelý; nic se nepohne. Stromy praskají a z lesů vycházím až v Rudolfově a až tam také potkávám prvního člověka: dvacet pět kilometrů nepohnuté lesní nádhery je za mnou. První díkuvzdání mrazu a čistotě.

 

A přesto znám ještě krásnější jizerskohorský prosinec! Je mnohem vzácnější, ale vydaří-li se, je možno roky vzpomínat. To tehdy, mrzne-li celé týdny na holo. Půda zvoní. Ráno při slunce východu bývá na Jizerce dvacet pod nulou, rampouch jako výstraha městským rozmazleným křupanům. Nebe je modré a dým stoupá přímo k obloze. Zdaleka nejkrásněji na světě je tehdy na Velké jizerské louce, byl jsem tam několikrát za takového počasí. Na vysokých, do červena bordó omrzlých metlicích visí předlouhé a přejemné jíní. Nad lesy je zase nesmírné ticho, jen jíní pod nohama padá se skleněným nebeským zvoněním k zemi. Ani se nechce bílými trávami procházet, po poutníkovi zůstane v louce tmavá stopa. Je prudký jitřní mráz, suché jehličky jíní se na rukou dlouho nerozpouštějí. Arktický vzduch obepíná celý okolní horský svět: jsem do daleka jediný tvorem, který v jizerských močálech vyzařuje teplo a život. Slunce stoupá na obloze, ale mráz se netenčí. Zvedá se lehký pojitřní vítr a spouští jinovatku s tichým šelestem k zemi.

 

Nejkrásnější jsou pak rašelinné tůně a mrtvá ramena Jizery – nejprůzračnější led se klene nad hlubinami. Je čirý, ale nad černými vodami vypadá zcela tmavý. Vejdu na led a pod ním se ukrývají neznámé světy: bubliny, úlomky rdestů, tma. Opatrně vodou hledím ke dnu: neopouští mě dávný pudový strach před černými ledy, nehnutými zelenohnědými khaki hlubinami. Abych přemohl strach, rozběhnu se po dlouhém mrtvém rameni Jizery. Daleko kloužu po hladkém ledu; kdyby rupnul, já bych ani nemrkl a litoval svého přešlapu.

 

Led je ale stabilní, týdny trvající mrazy dokázaly spoutat i běhutý tok Jizery. Chůze po jejím ledu je sice nebezpečnější, ale kdo by toho dbal: světlé dno řeky a bystrá voda zahání pocit strachu. U břehů se drží silný led, ale v polovině toku ho dost ubývá. Rašelinná stěna nad řekou strmí kolmo do třímetrové výše. Z její černé hnědi prýští na několika místech bělostný ledopád. Nad Velkou loukou je mráz a ticho. Jím chléb se slaninou a mezi velkými šupinami jinovatky hledám v rašelině bobulky zmrzlé klikvy. Severské pokrmy pro duši v těle. Piji vodu z Jizery. Za takových mrazů jsou nebezpečná pouze živá rašeliniště a jelení kaliště: je v nich mnoho vzduchu a lodyhy rašeliníku nedovolí mrazu utvořit pevný a souvislý pokryv. Přecházel jsem kdysi na slezských hranicích takové rašeliniště za sedmnáctistupňového mrazu a probořil jsem se až po pás do ledové vody. Během chvíle se kolem mne sklenula ledová obruč. Když jsem večer docházel do Bílého Potoka, bylo mi velmi chladno. Z úst ale dosud vycházel horký dech a věděl jsem, že toho dne jsem byl jediným člověkem, který viděl arktickou nádheru prosincových jizerských rašelinišť.

 


O POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR


Mám nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými bytostmi: Když jsem se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu, zdálo se mi samozřejmé, že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se pohádky Jizerských hor ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na čtenářky a jejich případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, lesní louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků, skřetů, trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i s hlavami, duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví muži; černí kozli, pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní, babice i hadí králové. Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za deštivých nocí černé koňské hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé létající umíráček a povětřím se vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu, laternu magika. Na okrajích lesů viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá skála ukrývala poklady a v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl dřevorubcům sekery a dojil z nich trpké mléčné kyseliny.


Nedopsal bych se o všech pochmurných místech v horách, která jizerskohorští domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké lesy, adresy vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě nadpozemské tvory. Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi, který ve své osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými doly sousedních krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili lesní skřítkové, kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či v bukovém listí, nebo divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy smečku svých černých vyjících psisek.


Když koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i jizerskohorské pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak uveřejnili seznam lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo světýlka. Leccos se od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této knize informacemi zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků. Jednak lidé, kteří je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou tytéž jako před staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a lesní mužíčci již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas jim nesvědčí a kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény.


Omlouvám se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to, že o nich povím jen decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují ke skalám, kamenům a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí bytelnější úkryty než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí.


Žulová nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady. Starou evropskou pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály a zaslepena zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za rok, umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního kostela v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část Jizerských hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože jsem nečetl, že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem, v Trništi nad Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci v Kateřinkách, v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u Jiřetína, v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad Jizerou. Do jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna Iserina, když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice? Mnoho jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí.


Skalnaté vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety. Ještě dávno před profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik skalních hrnců čili obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor, věděli horalé bezpečně, jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a hluboké mísy v tvrdé žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými zadky. Většinou ze vzteku, když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze skal, a někdy k tomu ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově odpočinku na Černé hoře kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních hrnců viděli domorodci také čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní lišejníky pak považovali za pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských horách ještě Čertovu skálu na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou, Čertův kámen na Černém vrchu jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic, Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím pohltil ruprechtický žulový lom. Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale tím výčet jizerskohorských skalních hrnců nehasne, v horách jich jsou ještě desítky.


Ďáblu přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili Finkově kameni nad smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova studánka, bývá stále naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného původu: Na Vyhlídce prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože ho dívka odmítla, daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu ženichovi zařídil v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím plakal tak, že slzy jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec.


Prohlubně skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých, například o Ježíškových kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí, vlevo od strmé výstupové cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských kamenech na Harcovském hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u nich odpočívala Svatá rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a v nejmenší misce mu vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu Bručounovi v 29. harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským potokem. Jeho skalní hrnec je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako by z něho někdo právě vyléval vodu. Skála se v minulých staletích nebo tisíciletích překotila a vítr, který pak otvory hvízdal a bručel, propůjčil skále její skučivé jméno. Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec – je ještě na jednom místě v Jizerských horách – na skalnatém návrší v 72. okrsku oldřichovského polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze Skřítčího kamene severně od evangelické kaple v Tesařově–Příchovicích. 


Do některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale princezny: do Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a do Sokolích kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího kamene, získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech 19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli, uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se pomátl na rozumu.


Zdá se, že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely už po bitvě na Bílé Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského panství. Mužíčkové prý tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud nepovládne opět Rederovo plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již nevrátil, přišly jizerské lesy i o své bytůstky a strašidla.


Některá ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před několika desítkami let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě z Bedřichova na Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu z bedřichovské knajpy U trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla, k smrti jej vyděsily a světélka ho chtěla svést z cesty“. Hospoda – dodnes se tomu domu u dnešní autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a reportáží hatmatilkou svérázů říká „U trompetra“ – stála na kraji lesa a hostinský, otec třinácti dětí, zvečera daleko vyprovázel své hosty a vyhrával jim na cestu na trubku tak slavnostně, jako se dnes odehrává závod Jizerská 50 po padesáté v Bedřichově. Polesný Lichtenecker, který býval v hospodě velmi častým hostem, šel domů toho večera až velmi pozdě a sám. Hned za hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím přes čtyři kilometry na Novou louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod kamenem u cesty a z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby svatým znamením vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž. Stál tam, vlevo na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní odbočkou k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil. Autor se narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už 28.2.1931. Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže a s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a brčálů a močálů.







Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + osm ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter