Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
na věčné připomení s respektem Ladislav Vácha a JEHO Olympijské hry
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 24.3. (13:20:15)

VŮNĚ JEHO ŽIVOTA

 

LADISLAV VÁCHA: sportovní gymnastika – bradla

Amsterdam 1928

 

Teplá červnová noc se smaragdy hvězd. Brno, rok 1943. Dupání po schodech, bušení na dveře se štítkem LADISLAV VÁCHA. Neurvalé hlasy: „Aufmachen! Schnell!! Geheime Staatspolizei!!!“ Když gestapáci převraceli byt naruby, jeden povytáhl obočí: „Schau mal, der Kerl hat hier eine goldene olympische Medaile.“

 

Pokračování uvádí Malá encyklopedie olympijských her čtyřmi slovy: usmrcen při zatýkání gestapem.

 

Bylo mu čtyřiačtyřicet let a tři měsíce.

 

*

 

Věstník Sokolský: „Družstvo ČSO je vybráno pečlivě. Z opor vedle olympijského vítěze Šupčíka následuje Ladislav Vácha, který byl šestý v pořadí jednotlivců. Týž byl také třetí na kruzích při této Olympiádě… Družstvo odjede ve čtvrtek 26. července do Amsterdamu, kde se podrobí poslední přípravě. Závod tělocvičný se koná 8. – 10. srpna.“

 

Penzión Zandvoort, okrajová čtvrť Amsterdamu. Všechno je tu červené. Nízké cihlové domky se zahrádkami, dokonce i dlažba je z cihel. Teď se však na ní tvoří velké kaluže. Uspávající monotónní déšť bubnuje do oken jídelny penziónu. Nálada při jejich první zdejší snídani však ospalá není, i když mají za sebou dvacet únavných hodin ve vlaku.

 

Velká kachlová kamna, vyřezávané židle, čisťounké ubrusy, hodiny z bělomodrého porcelánu (typické pro označení fayance stejné jako talíře, ubrusy, šálky) a hlavně milé úsměvy dvou obsluhujících dívek s čepci a zástěrami. Příjemné pocity.

 

„Kuten morken,“ láme němčinu kulaťoučká majitelka vlámského penziónu a jako by přitom lámala místní nasládlý bílý chléb. Ještě něco dodává a dva nováčkové v družstvu se obracejí na Váchu: „Co říká?“

 

„Že se u nich máme cítit jako doma nebo tak něco,“ odpovídá roztržitě a nakládá si na talíř tenké plátky sýra. Teď bude asi často odpovídat na otázky mladších sportovců. Je nejzkušenější frajer výpravy. Tohle jsou už jeho třetí olympijské hry. „Do třetice všeho dobrého,“ skandovali krojovaní sokolové v Děčíně, když se vyklonil z okénka vlaku. Poznával mezi těmi nadšenci známé firmy podle tváří.

 

Všeho dobrého? Samozřejmě to může být jen zlatá olympijská medaile. Kov lesklý jako slunce, který zblízka viděl, jen když mu ho před čtyřmi lety v Paříži půjčil Bedřich Šupčík. První československý olympijský vítěz. Taky Brňák. O rok starší Starobrno, ale tenkrát nováček. Jak fantasticky dokázal v čase šplhat! Sám dokázal vyrovnat třetí nejlepší čas Švýcara Güttingera, hlavně se však postaral, aby při slavnostním ceremoniálu na stadiónu v Colombes stoupala po stožáru i červenomodrobílá vlajka za jeho „bronzové“ kruhy. Byl to nádherný nadupaný okamžik, ale – bylo to málo. Takhle to cítil. Tenkrát. Hořkost z vyřazení v soutěži družstev, kde by jasně zvítězili, ještě chutnala pelyňkem. Dočkali se o dva roky později na mistrovství světa. To však není olympiáda! Snad tentokrát. Mají skvělé družstvo, v přípravě udělali pro úspěch naprosto všechno…

 

Už podruhé maže chléb máslem a zavařeninou, zapíjí kávou a zdá se mu, jako by z bílomodrého porcelánového šálku upíjel vzpomínky. Přátelské poklepávání na rameno po návratu z Paříže. Prosby: „Ukaž tu medaili.“ Taky osten: „Hezký je ten bronz, líp už to VÁŽNĚ nešlo?“ A pak zas stovky hodin cviků v tělocvičně. Mlčenlivých a zarputilých hodin s nakyslým pachem potu, který už dávno považuje za vůni svého života. Vylučovací závod na hřišti SLÁVIE na Letné před týdnem. Teprve před týdnem? Pak zas vidí nadšeně mávající děti s praporky na železničním mostě u Libochovan, jejichž táhlé „Nazdááár!“ všichni cítí jako pohlazení. A pak se brzy mění krajina. Zelený stůl rovin s velkými stády černobílých krav, větrné mlýny, písčiny…

 

„Kluci, kdo chce ještě kávu? A sýr? Vypadá to, že v tomhle penziónu nás hladovět nenechají.“ 

„Venku pořád chčije. Páni, já bych si dal ještě dvacet v kanafasu. Nebo spíš čtyřicet. Co říkáte?“ 

„Ani dvacet, ani čtyřicet. Jde se na první trénink do tělocvičny místní školy.“

 

Věstník Sokolský poslušně hlásí: „Slavnostní zahájení XI. Olympiády na Stadiu začalo v 2. hodině. Jakmile nastoupil královnin zástupce, princ Nizozemí do lože proti Marathonské bráně, zazpíval sbor 1 200 pěvců národní hymnu. Pak prošel oválnou dráhou Stadia průvod zástupců a borců 42 národů, které nabývají účasti na přísaze olympijské vlajce, práva zápasiti v mezinárodním zápolu o prvenství v tom kterém druhu tělesných cvičení.“

 

Zbrusu nový stadión, za osmnáct měsíců vybudovaný na bažině věnované městskou radou, prodělává slavnostní křest. Čtyřicet tisíc párů rukou na ochozech nadšeně tleská jako tomu bylo o mnoho let později v případě zfilmovaného koncertního nášupu s The Beastie Boys v Madison Square Garden, čtyřicet tisíc párů očí sleduje mraky vypuštěných holubů, kteří krouží nad stadiónem a záhy se mění v sotva viditelné tečky. Taky účastníci seřazení na ploše vyvracejí hlavy k obloze a snad jim závidí onu bezstarostnou volnost. Moc dobře vědí, jak pracně se po téhle slavnostní chvíli budou vysvlékat ze svěrací kazajky trémy. Každý ventil je teď užitečný…

 

„Kluci, víte, jak se tu jmenuje předseda organizačního výboru?“

???

„Počkejte, mám to na papírku, zpaměti bych to nevyslovil. Jmenuje se Schim-mel-pen-ninck-van-der-oye.“

„Páni, tohle jméno si snad pamatuje jen on sám. A co jste říkali tomu potlesku při nástupu? Mám dojem, že jsme po domácích měli největší.“

„Ten dojem měla asi každá výprava. Spíš jde o potlesk po výkonech.“

„Ale bylo to hezké, že defilé zahajovali Řekové. To dřív nebývalo. Zaslouží si to, neboť olympijská myšlenka se zrodila v jejich hlavách. Prý, já jsem při tom nebyl.“ 

„To si piš, že ne. Viděli jste to? Panamu, Haiti a Rhodos reprezentoval jenom ten, co nesl jejich tabulku.“ 

„A co má být? Asi víc olympioniků nemají. Zato Američanů jsou tady dobré tři stovky. A vůbec, fůra silných soupeřů. Poprvé od války taky Němci. Počkejte, ti budou řádit na nářadích, ještě se ukáže, jak moc budou kousat.“ 

„Kluci, víte, kolik zeminy museli navézt na tenhle močál, než z něj vznikl stadión? Přes milión krychlových metrů. Fakt, říkala mi to Mary. Ta servírka z penziónu.“ 

„Ta blonďatá s cůpkem?“

„Obě jsou blonďaté, obě mají cop. Tahle má ještě dolíček na bradě.“

„Poslyš, jak ti to mohla říkat, když nerozumíš vlámštině. To teda…“

„Psst, ticho, olympijský slib. Kdo to předčítá?“

„Jeden zdejší fotbalista, jméno jsem zapomněl.“

„V kolik zítra trénujem?“

„V devět. Ale v jiné tělocvičně. Teda větší. Neumím to vyslovit, rozlámal bych si jazyk.“

 

Věstník Sokolský: „Bylo zajímavé dívati se na členy družstva, jak obratně a s chutí pustili se do montování svého nářadí. Pod závěsy kruhů postavili metací stůl, na něm byl vztyčen žebřík opřený o galerii a již se žene odvážná trojka Vácha – Löffler – Tikal – po této neobvyklé kombinaci, aby zavěsila cívku na kruhy místo nevhodného závěsu. Ochotný kustod pomáhá, shání řetězy a lana…“

 

A je to. Úhledná tělocvična zandvoortské školy, tréninkové útočiště v prvních pěti dnech, je příliš těsná pro společné vystoupení v prostných, kterými chtějí právě zde překvapit. Proto stěhují své „nádobíčko“ do velké tělocvičny v Passeerdestraat. Klavírista na koncertní turné do zahraničí svůj nástroj neveze, gymnasté musí, chtějí-li obstát. Takový zvyk aspoň mezi móresy nové doby panuje.

 

Ladislav Vácha naskakuje na kruhy. Pár zhupů, zklidnění, přechod do rozporu střemhlav…

 

Domácí kustod zůstává udiveně stát s pootevřenými ústy. Ne, tohle v životě neviděl. Pak procitá z okouzlení, vzrušeně gestikuluje a snaží se těm „Tcheco“ vysvětlit, že s tímhle se přece musí olympiáda vyhrát.

 

Když Vácha končí tréninkovou sestavu přesně zapíchnutým saltem nazad, přibíhá k němu. V očích obdiv, na jazyku lavinu nadšených slov.

 

Kamaráde, já ti rozumím, i když holandsky nerozumím, pokyvuje rozpačitě hlavou. Jenže ono je všechno mnohem složitější. Musíš strhnout hlediště a zvlášť rozhodčí dynamikou  c e l é  sestavy. A precizním provedením. V Paříži jsem taky chtěl právě tohle. Snad se mi to i dost podařilo. A přece to stačilo jenom na bronzovou medaili. Prostě byli ještě lepší, zejména Štukelj.

 

Kruhy. Váchova proslulá disciplína. První u nás, a možná i na světě, dokonale na tomhle vratkém nářadí zvládl rozpor ve stoji o rukou. Každý z domácích odborníků si myslí, že právě při cvičení na kruzích by se měl výrazně prosadit. Taky sám si to přeje. A jak!

 

Už znají rozlosování. Cvičí jako desátí z jedenácti družstev. Všechno začne kruhy. Vácha bude předcvičovat. To ví i on sám.

 

Nemůže však vědět, že právě ten první soutěžní den před poloprázdnými ochozy doslova a do písmene vyprší, že ke zvládnutí cviků bude zapotřebí nadlidské vůle a soustředění. Taky nemůže vědět, že rozhodčí začnou až příliš okatě stranit Švýcarům, přesto pořadí určí pouze slovanské medailisty: Štukelj (19,25 bodu), Vácha (19,17), Löffler (18,83).

 

Kdyby to vše věděl, byl by spokojený?

 

*

 

Věstník Sokolský: „Vedoucí družstva bratr dr. Klinger užívá co chvíli příležitosti, aby naznačil „pánům“ (rozuměj rozhodčím), že je na stráži vždycky a všude a že sem Čechoslováci nepřijeli pro to, aby byli směšnými figurkami na smluvené diplomatické hře.“

 

Druhý den závodů. Mraky diváků, modrá obloha. Krásně se v ní vyjímají dvě československé vlajky stoupající na stožár vedle vlajky jugoslávské na počest stříbrné a bronzové medaile za kruhy z předcházejícího dne. Za zmoklé kruhy. Vácha přitom stojí o stupínek výš než před čtyřmi lety v Paříži. Musí však, stejně jako tenkrát, s úctou i závistí sledovat nadšení i dojetí obhájce olympijského zlata Štukelje, naslouchat nejdříve jugoslávské hymně.

 

Čas se nezastavil. Osmaosmdesát gymnastů z jedenácti zemí (šestičlenná družstva se dvěma náhradníky) tentokrát čekají bradla a hrazda. Švýcarští borci po prvním dnu vedou před československými náskokem 22,75 bodu. Tvoří dobrý orchestr, jeho dirigentem však je – k rozčilení našich a jugoslávských mezi jinými – sbor rozhodčích. Doktor Klinger se s nimi nepřestává přít, zároveň však uklidňuje: „Kluci, nic by nebylo horšího, než ohřívat v dlani pocit bezpráví. Teprve pak byste se sesypali. Prostě vyšívejte, jako by se nic nedělo. Když budete prokazatelně lepší, nemůže vám to upřít ani sám nejzaujatější rozhodčí.“

 

Zní to pravdivě, jenže právě se něco děje. Koutný po volné sestavě seskakuje z bradel, a rozhodčí sahají po tak nízkých známkách, že československým reprezentantům stoupá krev do mozku. „To snad není pravda! Vždyť neudělal chybu, jenom nohy neměl dostatečně napjaté!“ Vácha je stranou toho ruchu. Nechce nic vnímat, teď už ne. Za okamžik ho zavolají k nářadí…

 

Přistupuje ke konci bradel. Dva tři uvolňující pohyby, pak znehybnění. Vnitrohmat… už cvičí. A jak! Když zvolna, prohnutě o napjatých pažích přechází do stoje na rukou, přestává hlediště brebentit. Zraky se soustřeďují k jedinému místu. Ke strhujícímu monologu beze slov, který na přírodní scéně pod reflektorem slunce přednáší skutečný mistr.

 

Slova. Samozřejmě existují lidská slova. Scénář, nebo chcete-li popis Váchovy volné sestavy na bradlech z Amsterdamu, která mu přinesla naprosto bez diskuzí zlatou medaili. Pamětník už neexistuje. Je jediným autentickým dokumentem. Uveďme aspoň závěr…

 

„…kolo zánožmo vpravo s celým obratem vlevo střídnoruč na pravé žerdi do přednosu – skrčit, trčit do váhy rozporem (výdrž) – kolo roznožmo do přednosu – zvolna vysazeně o napjatých pažích stoj na rukou – stoj na ramenou – kotoul vpřed prohnutě do rozporu a zánožka vpravo povýš přes obě žerdi s celým obratem vlevo.“ Vida, že i čeština dokáže být tak krásně vychýleně květnatá.

 

Hovoří docent dr. Miroslav Libra z katedry gymnastiky na fakultě tělesné výchovy v Praze: „Obsah té sestavy se musí posuzovat z hlediska doby, nic nevíme o provedení. V každém případě je to však sestava velice obtížná, se kterou by měli dost starostí i současní gymnasté.“

 

Je po tolika letech zapotřebí většího komplimentu? Kytice nádherných žlutých tulipánů, které dostal den po závodě, byla komplimentem prvním. Jenom není jasné, zda to bylo v elegantní restauraci Pavilon Vondelpark, kde uspořádal slavnostní oběd dr. Guth–Jarkovský, nebo v domácím prostředí penziónu Zandvoort. Tam by u toho musela být kulaťoučká majitelka s úsměvem sladkým jako místní chléb a se slovy: „Kuten morken, ich kratulíre, kavalíre.“

 


SILNÝ, SMĚLÝ, VŠESTRANNĚ ZPŮSOBILÝ LÁDÍK MLADÍK – A STEJNÝ BOREC JAKO PRO KNIHY A ZEJMÉNA PRO KNIŽNÍ ILUSTRACE JOSEF VÁCHAL, STARŠÍ O 14,5 ROKU (23.9.1884) – TAKOVÝ BYL LADISLAV VÁCHA

 

Je až zarážející, smutné, ale bohužel pro střední Evropu i příznačné, že v dnešní uspěchané neurotické době málokomu u nás říkají jména řady našich vynikajících sportovců z dvacátých a třicátých let minulého století. Tedy z období první Československé republiky, a to včetně prvních olympijských vítězů. Přitom šlo o obdivuhodné jedince, osobnosti, které dosáhly nejcennějšího možného sportovního úspěchu v ryze amatérských podmínkách. Trénovaly tak, jak jim to umožňovalo zaměstnání, mnohdy těžké a odpovědné. Nebo jak tolerantní byli, nebo spíše nebyli, jejich obvykle velice přísní nadřízení. Přesto, nebo právě proto, se tito nadšenci, nepochybně houževnatí a od Boha nadaní, stali průkopníky a inspirátory našich pozdějších sportovních triumfů. To je třeba osud našeho vůbec prvního držitele zlaté olympijské medaile z her v Paříži v roce 1924 Bedřicha Šupčíka. Gymnasty, který skóroval ve městě pod Eiffelovou věží v disciplíně, jež se dnes může zdát také trochu kuriózní – šplhu na osmimetrovém laně.

 

 

KDO JE TO VÁCHA, SYMFONIE SUPER VÁHA?

 

Podobně nevděčně se historie zachovala i k muži, který se mezi olympijské vítěze zapsal čtyři roky po Šupčíkovi jako druhý Čechoslovák. Byl to rovněž gymnasta, a stejně jako jeho předchůdce a kamarád, byl členem Sokola Brno I. Jmenoval se Ladislav Vácha a jeho olympijské a vůbec sportovní zásluhy jsou jistě obdivuhodnější než Šupčíkovy. Přesto když v České televizi po roce 2000 vznikal cyklus o našich nejslavnějších sportovcích dvacátého století (nazvaný Sláva vítězům) a když se v předběžném plánu vysílání jméno našeho druhého olympijského vítěze objevilo, jeden z tehdejších programových pracovníků se s pochybnostmi v hlase dotázal: „Kdo to vlastně je, ten Vácha? On jako sportovec něco dokázal?“ Váhal evidentně nad příjmením Vácha.

 

Dva roky předtím, než tento dnes mnohým obyvatelům naší vlasti zcela neznámý šampión Ladislav Vácha vybojoval pro mladou Československou republiku druhé olympijské zlato, o něm napsal jeho trenér František Erben, sám rovněž bývalý gymnasta a jinak muž patrně i slovesně nadaný, uznání: „Povaha veselá, samorostlá, ale nikoliv lehkomyslná. Je miláčkem sokolského publika. Ale i v cizině mezi cvičenci je velmi oblíben. Je silný, smělý, všestranně nadaný. Na kruzích nemá vůbec soupeře ve světě tělocvičném. On si doslovně pohrává se všemi výdržemi, ať je to na kterémkoli nářadí. Je nejspolehlivějším ze všech našich závodníků.“

 

Ač postavou obvykle nejmenší, byl Ladislav Vácha zcela přirozenou autoritou, vůdčí osobností a duší reprezentačních družstev našich gymnastů, jehož členové se snad všichni rekrutovali ze sokolských řad. Díky sokolské organizaci jsme tehdy a ještě dlouho potom patřili ve sportovní gymnastice, sportu, který je součástí novodobých olympijských her hned od těch památných prvních v roce 1896 v Aténách, k nejlepším přeborníkům světa.

 

Náš druhý olympijský vítěz Ladislav Vácha se narodil 21. března, tedy v první jarní den, roku 1899 v Brně. Měl před sebou čtyřiačtyřicet let sportovního vyžití, v němž málokoho, jestli vůbec kdy někoho, zarmoutil. Svým přátelům, známým, kamarádům a obdivovatelům, kterých měl opravdu nespočet, způsobil velkou bolest a nevýslovný zármutek až svou předčasnou, nečekanou smrtí ve Zlíně v době nacistické agrese. Zemřel za záhadných pekelných podmínek necelé dva roky před koncem druhé světové války.

 

 

SOKOL TĚLEM I DUŠÍ

 

Jednadvacetiletý sokol Ladislav Vácha se zúčastnil hned prvních poválečných olympijských her v Antverpách v roce 1920, celkově šestých v pořadí. Nominaci si mladý, doma ovšem už jako Železný Zekon uznávaný gymnasta vydobyl třetím místem v přeboru České obce sokolské. Do belgického města, kterému bylo uspořádání her svěřeno, odcestoval jako člen reprezentačního týmu tehdy rok a půl existující republiky. Soutěž družstev, jíž se zúčastnil i on, měla vypsáno pět disciplín – cvičení na bradlech, na hrazdě, na kruzích, takzvané volné cvičení, což byla víceméně pozdější prostná, a kupodivu i překážkový běh na 100 metrů. Československý tým si vedl dobře, nezklamal, ale na olympijskou medaili, po které samozřejmě každý jeho člen slintal, nakonec jen velmi těsně nedosáhl. V celkovém hodnocení skončil na čtvrtém místě.

 

Před dalšími olympijskými hrami v Paříži v roce 1924 Vácha nominační soutěž, jíž byl opět přebor České obce sokolské, vyhrál. V družstvu patřil k nejzkušenějším a také nejspolehlivějším. Jenže ani tentokrát v soutěži týmů naše družstvo nezúročilo své vklady. Neobsadilo dokonce ani bodované, ani žádné jiné místo. Dva naši reprezentanti, Stanislav Indruch a Josef Kos se totiž v průběhu soutěže zranili a Československo muselo z tohoto závodu vycouvat. Nezbylo než doufat v lepší skóre na jednotlivých nářadích. A tam si naši reprezentanti smůlu opravdu vynahradili.

 

Bedřich Šupčík se stal prvním československým olympijským vítězem. Aniž bychom chtěli jeho průkopnický zásah do dějin jakkoliv snižovat, je zřejmé, že by si byl tento zlatý primát asi o dost víc zasloužil právě Vácha. On byl skutečný rafinovaný spiritus agens našeho gymnastického kolektivu. Podle různých svědectví, která se zachovala, to Erbenovo není jediným, byl patrně nejlepší jak výkonnostně, tak povahově. Přátelský a nezištný mladík, srdce na dlani měl pro všechny ostatní, a nikdy nikomu netoužil nic závidět. Prostě ryzí charakter, jakých ani tehdy moc nevyrostlo od plínek.

 

 

PRVNÍ ZLATÁ PRO ČESKOSLOVENSKO

 

Byl členem Sokola Brno I., a ač byl o něco mladší než právě Šupčík, považovali jej mnozí za jeho učitele. Vácha v Paříži vybojoval dvě medaile, obě bronzové, a to za cvičení na kruzích a ve šplhu na osmimetrovém laně, tedy v disciplíně, v níž dominoval jeho přítel a „žák“ Bedřich, který tehdy dokonale využil své neuvěřitelné, přímo medvědí síly v rukou. Šplh na laně, jako ostatně všechny ostatní disciplíny gymnastického víceboje, probíhal na otevřeném olympijském stadiónu. Gymnasté museli startovat ze sedu a nesměli použít příraz, tedy pomáhat si nohama. Vácha, který přišel na řadu dříve než Šupčík a Francouz Albert Séguin byli ještě rychlejší. Šupčík dosáhl času 7,2, Séguin 7,4, Vácha společně se Švýcarem Augustem Güttingerem 7,8.

 

Soutěže ve šplhu se zúčastnilo rovných 69 gymnastů. Třetím nejlepším z našich vévodil v této disciplíně další vynikající čipera Robert Pražák, který skončil třináctý. V Paříži ovšem získal tři stříbrné medaile – na kruzích, na bradlech a ve víceboji. Známý Slovinec Leon Štukelj, ke kterému se ještě dostaneme, závodící za Jugoslávii, byl desátý. Časový rozdíl mezi prvním, tedy Bedřichem Šupčíkem, a posledním klasifikovaným, Matthiasem Erangem z Lucemburska, byl velký – osm vteřin.

 

Ladislav Vácha sledoval z olympijského trávníku nevídaný Bedřichův výkon se zatajeným dechem, s napětím, ale také s ohromným nadšením a patřičnou hrdostí, jak se na něho, nepsaného kapitána týmu, slušelo. Vraťme se však k tomuto slavnému okamžiku našeho sportu specifickým popisem jiného očitého svědka, už zmiňovaného a citovaného trenéra Františka Erbena. Ten popsal první československý triumf pod pěti olympijskými kruhy, Šupčíkovo historické vítězství, takto: „Ani zde nezklamal tento hoch poctivý, železný a jako lev silný. Skvostným stylem a lehce letí nahoru, provázen údivem všeobecným… Československá vlajka nejvýše! Československá vlajka první – a hle – velebné, něžné a tklivé tóny: Kde domov můj, zní stadiónem. Mizí nám před očima jeho betonové tribuny, mizí travnatá jeho půda, jen ten prapor vysoko vlaje, a my vidíme kolem temné lesy na veselých pahorcích, vlnící se žitná pole, vesničky stulené do náručí zelených zahrad, stříbrnou hlaď rybníků a potoků. A nad tím vším skřivan zpívá a slunce svítí.“

 

Úspěšní jsme dokázali být i v celkovém hodnocení víceboje. Ten vyhrál právě Leon Štukelj, který se bez čtyř dnů dožil sto jedna let. Ještě krátce před svou smrtí v roce 1999 udivoval neuvěřitelnou fyzickou silou a šikovností. I když vinou svého manažera, který ho využíval pro lukrativní byznys, prostřednictvím pochybné, slavného gymnasty nehodné produkce. Druhé místo a stříbrnou medaili získal, jak už víme, další náš reprezentant Robert Pražák, bronzovou medaili si zasluhoval a převzal Bedřich Šupčík. Ladislav Vácha byl v nejvšestrannější gymnastické disciplíně šestý, stejná umístění mu patřila i za bradla a za cvičení na koni našíř.

 


DRUHÁ ZLATÁ PLACKA PRO ČESKOSLOVENSKO

 

Českoslovenští gymnasté se tedy zásluhou sokolů, kteří před první světovou válkou nemohli přijít olympijským hrám a zdráhali se jich zúčastnit, poněvadž jim připadaly tak trochu víc okázalé a laciné = komerční hurá akce, stali v Paříži v roce 1924 nejúspěšnější částí naší delegace vyvinutých svalovců. Ladislav Vácha na tom měl lví podíl, ale při své skromnosti si to ani nepřipouštěl. Atmosféra her ho ovšem nadchla a velice se těšil na další, které se měly konat za čtyři roky v Amsterdamu.

 

Mezitím se ale v roce 1926 uskutečnilo mistrovství světa v Lyonu, kde československé družstvo v téměř stejném složení jako při hrách v Paříži získalo pod Váchovým vedením titul světových šampiónů. Tento úspěch byl podmíněn tvrdým tréninkem, na tu dobu nehorázně chlapáckým a mazáckým, celého kolektivu, celé té party nadšených cvičenců. Vždy veselá kopa, zdánlivě bezstarostná image, věčně usměvavý a humorem nešetřící pan člověk Ládík mladík jí dodával správnou náladu a kamarádskou atmosféru.

 

Do Amsterdamu tak družstvo československých gymnastických reprezentantů, už trochu obměněné, ale samozřejmě s Ladislavem Váchou, odjíždělo ve skvělém rozpoložení. Jeho dalšími členy byli Josef Effenberger, Jan Gajdoš, Jan Koutný, Emanuel Löffler, Bedřich Šupčík, Ladislav Tikal a Václav Veselý. Republika v tom roce oslavovala desetiletku svého zápolení s realitou. Byla to tenkrát relativně šťastná a klidná doba. Celosvětová hospodářská krize tehdy ještě nenaháněla husí kůži všem vrstvám obyvatelstva, i když její počátek byl téměř za humny jako drak psychózy. Bezprostředně akutní dosud také nebylo ani nacistické opojení bezbarvých a bezkrevných bastardů. Vždy dobře naložený Ladislav Vácha předvedl před odjezdem na VIII. olympijské hry na zahradě Strakovy akademie v Praze, dnešního Úřadu včerejší zatáhlé vlády, svou sestavu na bradlech. Stejnou, za kterou mu o několik dní později na novém, krátce předtím dostavěném stadiónu v Amsterdamu pověsili na krk zlatou medaili. Tyto cenné záběry se zachovaly dodnes.

 

Olympijské hry v roce 1928 probíhaly v závěru července a v první polovině srpna. Váchova sportovní výkonnost tehdy kulminovala, z našich reprezentantů byl jako tsunami bezkonkurenčně neporazitelný, možná snad nejen z našich…

 

Ve cvičení na bradlech neměl vážného oponenta ani mezi gymnasty z dalších vyspělých gymnastických velmocí. Jeho dynamická sestava radost pohledět byla nabita prvky nejvyšší obtížnosti. Vácha ji předvedl precizně, s úžasnou lehkostí a elegancí. O jeho prvenství nemohlo být pochyb, přestože skvělý výkon na tomto nářadí podal i velmi dobrý Jugoslávec Josip Primožić. Stejnou šanci na zlatou medaili, ne-li ještě větší, měl Vácha i na kruzích. Chybělo málo, abychom už tehdy měli vícenásobného olympijského vítěze. Rozhodčí se však přiklonili k Leonu Štukejlovi, Vácha, jenž mu podlehl podle verdiktu rozhodčích o takhle nepatrný bleší zlomek komicky menšíkovitého bodu, se holt musel gentlemansky smířit s medailí stříbrnou. A přesto, že získal ještě další stříbro za druhé místo našeho družstva, nedalo se říci, že by dosáhl všeho, čeho byl tehdy schopen. Dvě nešťastné chyby na přeskoku a na koni našíř ho pravděpodobně připravily o nejcennější triumf – vítězství ve víceboji. Přesto i v této disciplíně, ve které se sčítají body dosažené na jednotlivých nářadích, byl z československého družstva suverénně best bombardino.

 

Dejme opět slovo trenérovi Františkovi Erbenovi. Ten po návratu z těchto her o Ladislavu Váchovi poznamenal: „Byl po mém hlubokém přesvědčení nejkrásnějším zjevem tělocvičným olympijského stadiónu amsterdamského…“

 

 

RADOVÁNKY VE ZLÍNĚ

 

Po skončení amsterdamských her se aktivní sportovní kariéra olympijského majitele masterpiece a hlavní ceny za rekord riskovat před veřejností s ladností a fyzičkou Ladislava Váchy pomalu blížila ke svému zenitu. V roce 1929, kdy oslavil své třicáté narozeniny, Josefu Váchalovi táhlo na 45, se s dalšími československými gymnastickými reprezentanty, členy sokolské organizace, zúčastnil památného šestitýdenního turné po Spojených státech amerických. O několik měsíců později byl jako člen zlínské sokolské jednoty (do Zlína se z Brna přestěhoval už čtyři roky předtím) v tehdy polské Volyni, oblasti, která dnes připadá do celku Ukrajiny. Jednota tam tehdy uspořádala mnoho hojně navštěvovaných gymnastických akademií, workshopů. Součástí programu byla také návštěva Zborova, respektive slavného bojiště v jeho blízkosti, kde se v létě 1917 na prolomení rakousko–uherské frontové linie značnou měrou podíleli také českoslovenští legionáři.

 

Poslední z nejvýznamnějších soutěží, na kterých Ladislav Vácha startoval, bylo mistrovství světa 1930 v Lucemburku. Tam se mu jako člověku, který si vždy více cenil kolektivního úspěchu než individuálního prospěchu, splnilo velké přání. Československý tým obhájil vítězství v soutěži družstev z MS 1926 z Lyonu. On sám obsadil třetí místo na bradlech, čtvrté na kruzích a páté v hodnocení víceboje.

 

Po návratu ze šampionátu se rozhodl kariéru ukončit. Do dalších olympijských her chyběly sice jen už dva roky, ale Vácha cítil, i když v jedenatřiceti letech nebyl stařík jako Kája Mařík, že se ke slovu hlásí už nastupující gymnastická generace, tak proč jí nepřenechat volné pole působnosti? Město, kde se pod pěti kruhy připravovala jubilejní desátá nejvýznamnější sportovní i frajerská světová událost, bylo v roce 1932 navíc na druhém konci světa. Los Angeles v Kalifornii. V období stále se prohlubující hospodářské krize herky s psychózou se dalo jen těžko předpokládat, že Československý olympijský výbor bude ochoten uhradit náklady spojené s tak dlouhou a komplikovanou přepravou většině sportovců. To se také potvrdilo. V USA nás tehdy reprezentovalo pouze sedm statečných (kovbojové s penězi na účtech), na které se muselo složit několik štědřejších organizací, jež uspořádaly veřejné sbírky. Nakonec mezi nimi nebyl ani jeden zástupce gymnastiky – sportu, který byl do té doby na olympijských hrách náš nejúspěšnější.

 

Brněnský rodák populární jako Červený drak od Starobrna Ladislav Vácha mladík Ládík, druhý československý olympijský vítěz a držitel dalších medailí z OH a světových šampionátů, bydlel v té době už šestým rokem ve Zlíně. Dávno se bratřil se zdejší specifickou mentalitou, sblížit se s mnoha lidmi mu vůbec nedělalo problém. Cítil se tu snadno doma. Řadu let pracoval v Baťových fabrikách, i když byl původní profesí železničář. Současně se také osvědčil jako velice agilní tělocvičný náčelník sokolské jednoty. Coby řadového Baťova zaměstnance jej přímo v pracovním procesu a tomu odpovídajícím plášti také zachycují autentické dokumentární záběry. Stejně vzácné a zajímavé jako sestava na bradlech, kterou předvedl deset let předtím na dvoře Strakovy akademie filmařům, kteří tehdy snímali některé z našich sportovců chystajících se na letní olympiádu 1928 v Amsterdamu.

 

 

PO VÝSLECHU…

 

Začátek debilní nacistické okupace v roce 1939 (15. březen) předznamenal předčasný, tragický a stále do značné míry záhadný konec Váchova smělého mládí vpřed. Dne 25. března 1943, čtyři dny předtím mu bylo čtyřicet čtyři let, zatklo našeho druhého olympijského vítěze gestapo. Člověka, který se mezi obyvateli města těšil mimořádně velké úctě a respektu. Ne však proto, že šlo o někdejšího slavného sportovce, nýbrž proto, že byl, přes úspěchy, jichž dosáhl, skromný, vstřícný ke všem, v tom nejlepším smyslu slova vlídně obyčejný a přesto tak výjimečný. Tak na něho dodnes vzpomínají veteráni a pamětníci, příslušníci zdejší nejstarší generace, tehdy samozřejmě ještě děti s ilustrovaným slabikářem v aktovce.

 

Nikdo si dodnes nemůže být zcela jistý, proč k Váchovu zatčení tenkrát došlo. Je však vysoce pravděpodobné, i když se to nikdy nepovede na 100% podložit důkazy, že se Ladislav Vácha buď namočil do protinacistického odboje v tomto kraji, anebo jej z toho gestapáci tupě podezírali. Po několika brutálnějších výsleších byl ze Zlína převezen do svého rodného města, kde podle jedné verze strávil téměř dva měsíce v žaláři na Špilberku. Není ani vyloučeno, je snad dokonce ještě o něco víc pravděpodobnější ta varianta, že byl držen pod zámkem a za mřížemi v chládku v Kounicových kolejích, které si brněnské gestapo vyčlenilo právě pro takové účely. V každém případě je jasné, že ve druhé polovině května byl Vácha propuštěn na vzduch. Podle výpovědí očitých svědků se do Zlína vrátil podvyživený a jakoby psychicky zdeptaný, což jistě byly následky šíleného strádání a mučení, kterému tam musel dennodenně čelit.

 

Po několika týdnech ho ve Zlíně znovu odvedli k surovému výslechu psychopati z gestapa. Za několik hodin odtud ve velmi zbědovaném stavu odešel. Ještě tentýž den, 20. června 1943, byl ve svém domku nalezen bez známek života, zatímco jen o pár let dříve býval slušný frajer a solidní reprezentant ve sportovních disciplínách. Muž svým založením veselý kumpán a dobrotisko, optimista, hledající ve všem jen to pozitivní, si v závěru svého života nepochybně musel projít peklem s německou mluvnicí a dikcí, jehož příčiny lze spíš jen tušit než vysvětlit was ist das?? a doložit, čím je vlastně němčina sdílná fráze do zobáku pro muší váhy, co muší šprechtit a přitom ne šlechtit výsledky.

 

Jistá a nezpochybnitelná je ovšem skutečnost, že pohřeb Ladislava Váchy se stal tichou, ale naprosto zřejmou protinacistickou demonstrací, které se zúčastnily stovky lidí včetně obce sokolské. Členové obce sokolské se samozřejmě nemohli dostavit ve svých krojích. Činnost Sokola byla odstavena na vedlejší kolej v té pochmurné deptající době. O to se už v jedenačtyřicátém roce zasadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, v den Váchova pohřbu po pražském atentátu ovšem už rok mrtvý kruťas.

 

U rakve muže, který vydobyl jako druhý Čechoslovák zlatou olympijskou medaili a byl účastníkem trojích her pod pěti kruhy, v letech 1920, 1924 a 1928, stáli čestnou stráž i někteří jeho kolegové z československého reprezentačního družstva. Byl mezi nimi také mistr světa z roku 1938 Jan Gajdoš, Váchův spolubojovník z gymnastického týmu v Amsterdamu, držitel stříbrné olympijské medaile. I sám Gajdoš se o necelé dva roky později stal obětí nacistické disciplíny psychopatické pakáže. Na následky dlouhotrvajícího mučení a utrpení zemřel tento účastník protinacistického odboje v Brně v listopadu 1945, půl roku po skončení druhé světové války.

 

 

PĚT LAHVÍ ŠAMPAŇSKÉHO


FRANTIŠEK VENTURA: JEZDECTVÍ – VELKÁ CENA NÁRODŮ VE SKOKU

AMSTERDAM, 1928

 

Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích. Skončil jeden z posledních tréninků. Už za čtyři dny mají jezdci povědět své nashledanou polabským rovinám, a spolu se svými němými druhy je vymění za ještě větší roviny v Nizozemí. Co o té vzdálené zemi větrných mlýnů vědí? Málo, vlastně skoro nic. Tahle chvíle to však má napravit.

 

Sedí v restauraci Globus a naslouchají přednášejícímu. Zeměpisná poloha, sociální složení obyvatelstva, pozvaný profesor mluví suše a stroze jako úřední vyhláška. Tedy toho bych já nebral za kantora na zeměpis, napadá Františka Venturu a jeho myšlenky se toulají zpět ke stájím. Před hodinou dával kostku cukru Eliotovi. Nádherný ušlechtilý hřebec s jiskrou v oku a moudrým pohledem, o jehož rodokmenu neví nikdo nic, ale vůbec nic. Snad už ho přidělený stájník vyhřebelcoval.

 

Kluk jeden šťastná! Záklaďák, který s ním pojede na olympijské hry. Někdy přehání horlivost, ale jinak je pečlivý k pohledání, umí se postavit k práci s fortelem venkovského pořízka. Tu cestu mu vlastně vybojoval. Když padlo rozhodnutí, že bude s Eliotem reprezentovat ČSR při Velké ceně národů, chodilo za ním úplné procesí známých i nadřízených. „Poslyš, já bych ti doporučil skvělého stájníka.“ Takhle začínali, než skončili informací, že dotyčný je synovcem…

 

„Kdepak, stájníka neměním,“ odpovídal se smíchem, protože se vždycky uměl krásně smát. Ale taky být mezek tvrdohlavý. Copak s Eliotem to bylo jiné? Objevil ho úplnou náhodou. Eliot, zakoupený z maďarského chovu, sloužil jako armádní nosný kůň. V nákladním sedle tahal kulomety. Všechno způsobil jeden okamžik, jeden pohled. „Přidělte mi ho na výcvik!“

 

„Toho, zrovna toho?“ ptali se a div se přitom významně neťukali do čela.

 

„Ano, toho,“ trval na svém. Jen proto, že měl na výložkách čtyři kapitánské hvězdičky, což tenkrát byla nějaká šarže, takže mu s pokrčením ramen vyhověli. Nákladního koně Eliota zařadili do skupiny koní, kteří se v pardubickém vojenském učilišti s vybranými žokeji začínali chystat na olympijské hry.

 

„Hlavním městem Nizozemí je Amsterodam, který má…“ slyší neosobní hlas profesora a nadšený „novinkou“ začíná kreslit na papírový ubrousek profily skokanských překážek, které ho čekají a neminou. Ne, tohle opravdu poslouchat nemusí. Stačí zájem o poslech předstírat. Popler, Rabas, Seyfried, Schöniger, Statečný a další reprezentanti beztak dělají totéž.

 

Vyšel mu Velký oxer (dvojpřekážka o výšce 160 cm, šířce 200 cm). Strašlivá překážka! Když se nakreslí, vypadá ještě strašlivěji.

 

„Kůň, který by tohle skočil, se ještě nenarodil,“ hlas Rudolfa Poplera, nejzkušenějšího z československých reprezentantů, zní přímo nad ním. Taky ostatní kamarádi se sklánějí nad kresbou; profesor zřejmě skončil, odešel a on to vůbec nepostřehl.

 

„A co když narodil? A co když to předvede právě v Amsterodamu,“ oponuje. Nemyslí přitom na Eliota. Nebo myslí, ale ani za nic by to nepřiznal.

 

„Františku, nebuď včerejší, když říkám, že se takový kůň ještě nenarodil, tak to myslím jak to říkám. Ta překážka je garáž. A vůbec. Dám pět lahví šampaňského, když mě někdo na parkúru v Amsterodamu přesvědčí o opaku. Chceš se vsadit?“

 

Kamarádi ožívají. „Tak ano, on se chce vsadit, určitě.“ Josef Seyfried rychle, aby se to nezamluvilo, bere ubrousek s kresbou oxeru, nechává ho podepsat Poplerem, Venturou, svědky a opatrně ukládá do náprsní kapsy.

 

„Vážení, je to jasné. Ať spor skončí tak či onak, my se pomějem.“

 

*

 

Nekonečné čekání. V olympijské vesnici den za dnem přibývá smutných i rozjařených mladých lidí. Spíš však rozjařených, protože balvan odpovědnosti a tréninkové dřiny už shodili a ať to dopadlo, jak dopadlo, mohou myslet dopředu. Jenom František ne, až téměř do konce ne.

 

Chodí po parkúru, trénuje s Eliotem, povídá si s Eliotem, hned nadšený jeho poslušností i vnímavostí, pak zase plný pochyb. Pozoruje sedmatřicet soupeřů, jejich styl, jejich většinou velmi elegantní plnokrevníky. Spoluprožívá radost Emanuela Thiela, který obsazuje krásné páté místo v drezúře. Trpí s Josefem Chrousem, který se po nadějném začátku propadá v jezdeckém závodě všestrannosti do druhé desítky. Do opravdového vytržení ho přivádí precizní a dokonalé cvičení gymnasty Ladislava Váchy na bradlech.

 

„Tak už je to v suchu, zlatá medaile je doma,“ smějí se kamarádi od ucha k uchu.

 

„Ještě kdyby tak něco cinklo nám,“ ozývá se s nadějemi. V té chvíli všechny oči zabloudí k trojici Popler, Rabas, Ventura, která by jako družstvo mohla „něco udělat“.

 

„Leda tak podkova o kámen,“ pomáhá si vtipem Popler. „Víte přece, jak jsme dopadli před čtyřmi lety. Já byl třiadvacátý, Olda Buchar pětatřicátý a Pepík Rabas vypadl. Tím skončilo i družstvo.“

 

„Nojo, jenže tentokrát je tu místo Oldy Franta Ventura, vycházející hvězda světového parkúru s kobylkou, co tahala kulomety,“ ušklibuje se kdosi.

 

Tohle štípnutí bere. Ví, že i kamarádi oceňují, jak prvotřídního koně objevil v Eliotovi. Ale na olympiádě je nováčkem. Bezmála s třicítkou na krku, takže i naposled. V sedle však má za sebou hodně. Jako absolvent kurzu francouzské jezdecké školy v Saumuru se ve dvacátém roce stal jedním z našich prvních učitelů jízdy na koni. Svým žákům vždycky říkával: „Umíte tančit? Ne?! Tak se honem učte, jen z dobrého tanečníka může být výborný jezdec.“

 

Ve dvaadvacátém roce s klisnou Arkadií vyhrál vůbec první československé závody v jezdectví, konané tenkrát v Chuchli. Arkadie! Taky skvělá a inteligentní. Když v Hranicích hořely stáje, jako jediná prorazila stěnu a zachránila si svou kůži. Ačkoli je známo, že kůň sám neopouští (ani hořící) stáj, kde se cítí doma.

 

„Už jsem to vyzkoumal,“ vytrhuje ho ze zamyšlení hlas Jaroslava Haufa. „Víte, jaká je v Holandsku nejvyšší hora? Fakt ne? No přece hřbet krávy.“ Nejvíc se tomu směje sám autor. A proč ne, i on má závod šťastně za sebou. František Ventura si naopak připadá jako u maturity. Tenkrát taky díky svému jménu tahal maturitní otázky jako poslední. „To nejlepší nakonec,“ ironicky řekl třídní profesor. Kéž by tahle věta platila i v Amsterodamu. A bez ironie.

 

*

 

Nizozemská královna Vilemína decentně tleská. Všichni tleskají. Velká cena národů ve skoku, uzavírající olympijský program, to je prostě zároveň kus parády. Není místo na jiné než slavnostní myšlenky. Což se ovšem netýká startujících.

 

František Ventura elegantně seskakuje z Eliota, poplácá ho po upocené šíji, uklání se ke královské lóži a předává otěže stájníkovi. Tak to bychom měli. Z osmačtyřiceti soupeřů jen sedm absolvovalo základní parkúr bezchybně. Jde si prohlédnout trať k rozeskakování, zkoumá každou překážku, pak se zamyšleně vrací.

 

Náhle zneklidní. Zbledne. Má vyděšený výraz. „Proboha, kde je ten kluk s Eliotem?“ Nikdo mu pochopitelně nerozumí. Domlouvá se s okolím pomocí rukou. A ruce dotazovaných, ty ruce, které mu před dvaceti minutami nadšeně tleskaly, shodně ukazují k velkému stanu, vzdálenému dobrých dvě stě metrů, kde jsou improvizované stáje. „To snad není možné,“ polyká polohlasnou poznámku. A už se taky rozbíhá.

 

Ještě nikdy neuběhl dvoustovku tak rychle. Bez dechu se vřítí do stáje a tam teprve se o něj pokoušejí mrákoty. Nachází odsedlaného a spokojeného Eliota nad žlabem plným zlatého ovsa. 

 

„Já myslel, že to už skončilo. Asi jsem něco popletl,“ bledne pro změnu ošetřovatel. Na slova není čas. Ventura rve Eliota od plného žlabu, bleskově sedlá a nauzďuje. Cválají zpět k parkúru. Jde o vteřiny. Nedodržení stanoveného limitu pro start znamená jediné – diskvalifikaci.

 

Ventura to příliš dobře ví, ale zdá se, že i Eliot pochopil úplně všechno. Přestože se na startu ocitají za minutu dvanáct, tedy v nezáviděníhodném stavu, je neuvěřitelně klidný a soustředěný. Přes překážky přechází plavně, opět s přehledem a s rezervou bezchybně. Pouze dva koně dokázali totéž. Slavný parkúrový bojovník Pepillon s francouzským poručíkem Bertrandem a neklidná Pepita, klisna irského původu s dlouhým rodokmenem, kterou sedlá Švýcar major Kuhn.

 

O medailistech je rozhodnuto. Ale komu která?

 

Při zápolení třetího kola stojí koním a jezdcům v cestě pouze dvě překážky. Zato ty úplně nejtěžší. Kolmý skok z bariér postavených nad sebou (výška 160 cm) přímo před královskou lóží. Pak je zapotřebí cválat polovinu stadiónu a na protilehlé straně skočit onen již vzpomínaný Velký oxer, o němž Rudolf Popler na soustředění prohlásil, že to není překážka, ale garáž. Jisté je, že do té doby dosud nikdo na veřejných závodech tuhle překážku nepřekonal. Je rozhodnuto, že v případě stejného bodového výsledku určí zlatého medailistu nejrychlejší dosažený čas. A Ventura má nevýhodu, startuje jako první.

 

Ventura však má v rukávu zároveň výhodu. Ta se jmenuje Eliot. Skokan, jakého dosavadní historie olympijských her nepamatuje, se schopností citlivě reagovat na odlišnou techniku nájezdu, na potřebné zrychlení, na každý pokyn svého pána. Anebo spíš na každou jeho myšlenku. Telepatie je mostem, dokonalý soulad koně a jezdce.

 

Obávaný oxer se dočkal svého přemožitele.

 

Soupeři pak shodně shazují první bariéru oxeru, šťastný Ventura může jít do královské lože pro zlatou medaili a Eliot se pokojně vrací do plátěné stáje k načatému hodování se zlatým ovsem. To je vlastně všechno.

 

Kdepak všechno, ještě tu byl Josef Seyfried, mával vítězi ohmataným ubrouskem z pardubické restaurace Globus, a rozjařeně hulákal: „Popler dá pět lahví šampaňského.“

 

Dál už ústy pamětníka: „To víte, že je dal. Jenže po olympiádě jaksi nebyl čas, a tak jsme se sešli a vypili to šampaňské až o vánocích. Mnoho se přitom vzpomínalo. Frantík Venturů přiznal, že přes všechno pátrání nenašel ani jediný doklad o Eliotově původu. Jeho jemná hlava, ladnost pohybu a hlavně mistrovský výkon jasně hovoří o ušlechtilém rodokmenu. Tenkrát jsme se shodli, že tohle vánoční setkání patří mezi nejkrásnější chvíle našeho života. Jen vám nemohu zaručit, jestli těch lahví šampaňského nebylo nakonec víc.“



Karel Čapek:


PO STOPÁCH DVOUHLAVÉHO ORLA


Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty; připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s regulérním odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek. Podnikl-li jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli. Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla; střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana. 


Tak například jsem se skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se vešel přinejmenším celý kolotoč. Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive. Byla to konfrontace s dějinami; spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína. 


Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký –dam nebo –huizen, –kerk nebo –aar; zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla. Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové. Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše. 


* 


Ale jsou věci méně výslovné než znaky nad branami. Například na Sicílii mi nepadl do očí žádný znak, ale díval jsem se na tamní barok a říkal jsem si, copak tohle je, tady v Monrealu vypadá ten barok docela jinak než nahoře v Itálii; je nějaký měkčí a perníkovější, malebnější, hřejivější; snad je to španělský, či jaký vliv. – A po letech jsem se octl v nečekané situaci, že jsem se ve Španělsku díval na barok španělský; byl opravdu španělský, ale nemohu přesně vylíčit, v čem to spočívá; musel jsem při něm myslet na barok malostranský a vídeňský a salcburský, zkrátka na středoevropský barok v jeho plastické, malebné kyprosti a kudrnatosti, rozpoutané tektonice a takovém jakémsi stavitelském romantismu. 


Dobrá, to jsou katolické země; ale v Holandsku co chvíli mně něco připomínalo týž dojem; byla jistá šperková zdobnost fasádnická, hravý štuk, cosi uzavřeného mezi větší intimitou a volnější fantazií než kde jinde; řekl bych, radikální nedostatek klasicismu. Něco v těch tak různých zemích na sebe pomrkává; mají jakési společné tajemství. Ve Francii, v severním Německu, v Římě byste to marně hledali; ale Sicílie a Španělsko, Nizozemí a střední Evropa mají za sebou aspoň do jisté míry společný barokní režim. Na jejich architektonické líci zůstaly jisté nenápadné, ale důvěrné rodinné rysy. 


Nemíním však psát kapitolu o architektuře ani o baroku. Chci říci to: v zemích, které někdy režimem – třeba špatným – patřily dohromady, najdete i po staletích nějaké společné duchovní známky nebo stopy známek. Patrně ten jistý kulturní dotyk byl jen akcesoriem politického režimu; byl dán výměnou lidí a statků; byl náhodný a zevní, ale byl. 


Najde-li poutník v tolika a tak různých zemích emblém habsburské monarchie, zarazí se nad zeměpisnou rozlehlostí říše, nad níž opravdu slunce nezapadalo. Čechy a Uhry, alpské země, Neapol, Flandry a Nizozemí, Latinská Amerika. Přitom ho v té praktické konfrontaci zarazí neodbytná myšlenka: byla to vlastně velká koncepce. Ti panovníci snad nebyli velicí; byli to podivíni a blázni, byrokrati a despoti, prostřední lidé nebo mazaní politikáři; jistě ne mužové velkých idejí. Ale ani ta historická neschopnost nebo průměrnost dynastie nemůže zastřít velikost toho jistého poslání: vytvořit ze středověké Evropy jakýsi nadnárodní celek. Byl to barokní pokus o dynastickou Panevropu, ba o více než to: o jakýs takýs svaz poddaných národů. Nemusíme si připomínat hlouposti a krutosti toho dynastického režimu; ale prostoupí-li se před vašima očima toledský orel s orlem na pražské zbrojnici nebo s kterýmkoli z těch plechových hastrošů, které jsme před lety s takovou úlevou sundávali, trkne to českého člověka divnou představou, jakou to, proboha, ti monarchové zbabrali velkou skutečnost – a velkou možnost. Nikdo z nás si nevzpomene s pohnutím na habsburskou dynastii; ale velikost a světovost impéria, které náš národ – zajisté s mnohou nevýhodou pro sebe – pomohl zřídit, nás nenechá lhostejny, když potkáváme jeho stopy. Buď jak buď, byla to velká idea čehosi jako nadstátu. Pranic se nám po něm nestýská; ale přesto, myslím, bychom si mohli ne bez politického užitku říci, že i to náleží k naší národní tradici: nejen boj o národní sebezáchovu, nýbrž i vůle a schopnost vejít jako článek v rozsáhlejší, mezinárodní řád politický. Byli jsme článkem svaté říše římské; byli jsme údem barokního impéria habsburského; historikové nám mohou říci, byla-li to v obou případech jen nedobrovolná nutnost, či dějinná náhoda, či opakující se politický program našeho státního života. Opakuji: máme v dějinách svou tradici víceméně široce a víceméně vědomě pojatého politického evropanství. Snad by nám ta tradice měla co říci i dnes. 


Už to jistě nebudou dynastie ani svaté římské koruny, co by z národů a států vytvářelo vyšší organizaci a celosvětový řád; budou to skutečnosti hospodářské, bude to solidarita sociální a humánní, co dá jednou jakýsi společný režim mezkařům od Bisagry, cibulářům z polderů a nám, co jsme Češi jako polena. Nebude to žádný orel, ale něco zároveň duchovnějšího i reálnějšího, co nám všem dá nějaký společný znak. Začíná se už na tom kutit; a tu nám buď povzbuzením, že pokud nás se týče, máme v tom už jakýsi historický trénink. Můžeme říci: pusťte nás k tomu, protože my v tom už pomalu tisíc let umíme chodit. My už jsme zvyklí být v jakés takés Společnosti národů, i když nám to nešlo vždycky k duhu. Snad je v tom tak drobet naše poslání. 


* 


A tu si znovu vzpomínám na ty kulturní stopy, které jsem se domníval postřehovat v tak různých a hodně odlehlých končinách. Nemýlil-li jsem se v nich, nečetl-li jsem je zhola špatně, byla by jimi – byť jen vadně a přibližně – zaznamenána kulturní komunikace, putující od národa k národu podle linií politických styků. Byly by svědectvím jistých kladných a tvořivých hodnot, které provázejí mezinárodní politiku, i když je tak osobní, někdy násilná a dokonce tak nepopulární, jako byla politika španělských a alpských Habsburků. Snad je tomu tak; snad by nesmírně ulevilo nám a kterémukoliv evropskému národu v kulturní tísni a izolaci, kterou si nesmíme zapírat, kdyby se nad námi rozklenuly linie spojující nás s druhými národy, blízkými i dalekými, kdyby nový život probíhal nervaturami utkanými politikou v organismu našeho světa. Snad jsme si dosud dost nevšímali toho, jaké živoucí zdroje se otevírají pod dějinnými kroky politiky. Jdete-li po stopách Habsburků, nenajdete jenom barok, nýbrž i všelikou jinou vzájemnost; flamendři našich zemí i bohémští flamencos španělští už svým jménem navazují na kulturní tradici starých Flander. Snad by s nějakým širším řádem světa přišlo na nás a na všechny veliké uvolnění a tvořivá bujarost, kermesse ducha, bohatost dionýská. Věřím, že je na politice, aby nám ostatním razila cesty.

 


MALÝ NÁROD 


Nedávno ke mně přišel mladý Lotyš a po nějakých okolkách vyklopil otázku svého života: stojí-li za to, dělat lotyšskou literaturu a vydávat lotyšské knihy, když je to vlastně jen pro hrstku lidí. Stojí-li to za tu námahu, udržet se jako národní ostrov a vyplýtvat tolik energie vlastně jen na to, aby se vůbec lotyšsky psalo a žilo. Nebylo-li by rozumnější přiklonit se k nějaké větší kulturní oblasti a vydávat knihy rusky nebo německy, mít podíl na širších duchovních proudech, spolupracovat nástrojem světovějšího jazyka na kulturních problémech evropského měřítka –  


Pane, řekl jsem mu, tohle my známe; před nějakými čtyřiceti lety kladl tutéž otázku u nás jeden mladý český nespokojenec. Dostal za to celonárodně vynadáno, což ovšem není konečná odpověď na jeho problém. Pravá odpověď je dejme tomu v tom, že dnes k nám jezdíte vy druzí Evropané až z Revalu studovat takové kulturní osobnosti, jako je Březina nebo Masaryk, a že už nikoho u nás nenapadne lámat si hlavu tragickou otázkou Huberta Gordona Schauera, víme? 


„Ano,“ děl trpce mladý muž. „Jenže já jsem nepřijel z Revalu, nýbrž z Rigy; v Revalu jsou totiž Estonci. Tady to vidíte: co znamenáme pro svět, když si nás Lotyše kdekdo plete s Estonci a Litevci? Stojí-li pak vůbec za to“ a tak dále. 


* 


I když nás pro Schauerův problém už hlava nebolí, máme jiné starosti se svým postavením malého národa; někteří myslí, že se máme víc držet v zápecí než ti druzí, jiní, že se máme naopak víc hrnout do světa; jedni žalují denně na malé poměry a druzí nás denně varují před tím velikým a zlým světem, který se chystá nás sežrat. Zkrátka jsou s tím starosti; a tu nás přirozeně může zajímat, jak to dělají jinde, kde Pán zástupů nadělil lidem také jen takový národní malopodnik jako nám. To bylo – vedle Rembrandta – to, po čem jsem se v první řadě ohlížel, když jsem zavítal za poznáním do Holandska. 


Pravda: Holanďané mají mezi malými národy drobet výjimečné postavení. Předně jejich malá země je koloniální velmoc; na jednoho Holanďana pěstuje skoro sedm hnědých Javanců, Malajců a kdejakých pohanů banány, kopru a cukrovou třtinu. Za druhé mají, jak se zdá, dost peněz a bohatství, aby si mohli koupit kterýkoli titul velikosti a moci, kdyby náhodou byl lacino na prodej. Ale budiž tomu jakkoliv: žádné guldeny a žádné zámořské kolonie nepřidají ani pídě k postavě toho ani ne osmimiliónového národa. Nevím, láme-li si mezi nimi někdo hlavu nad ponurým osudem malého národa, jako děláme my nebo Estonci (chci říci Lotyšové); vidět to na nich nebylo. Víc mne zajímalo, jak si v tomto svém kvantitativním stavu počínají a jak se na nich jeví. 


* 


Jeví se na nich zřejmě a nápadně: především v proporcích téměř všeho, co tu vidíte. Zdá se, že Holanďané si vytvořili cosi jako styl založený na malých dimenzích. Jejich domečky jsou menší než kde jinde; příbytky lidí jsou drobné a vzdušné jako klícky. Jejich města jsou většinou malá a shrnutá jako v dlani. Až na haagský Palác míru a amsterdamskou burzu nenarazíte na žádnou rozmáchlou monumentalitu, na žádný patetický formát, na žádné vybočení z měřítek malé země. Jistá intimita a šetrnost v dimenzích je přímo vžitým formálním zákonem tohoto národa. A nejen zákonem formálním. Řekl bych biologickým. A řekl bych ještě morálním. Vše, co si národ na svém malém teritoriu buduje a zřizuje, je jaksi v harmonii s formátem země. Tady si lidé nenalhávají do kapsy ani architektonickým, ani životním velikášstvím. Nepředstírají ani mrakodrapy, ani zábavní velkopodniky, ani Woolworthy; jejich ministerstva stěží se čím liší od blahobytnějších rodinných domků. Žádná kvantitativní okázalost, žádné vypjaté a křečovité gesto, žádná elefantiasis ani nadživotní velikost à la slůně, co se sluní na výsluní. Přitom jejich architektura je z nejpokročilejších, jejich stavební inženýři budují hráze a přístavy po celém světě; není to provinciální malost, co udává míru jejich životní geometrii. 


Když poutník prochází tímto Holandskem, uvědomuje si, co národního charakteru a řádu se odráží v drobnosti jeho měřítek. A vzpomene si na jeden nadaný národ, který na to zrovna nemá, ale přesto by chtěl světu imponovat svými kšefty a ouřady, tuhle něčím velikánským, co trčí z chudoby, tamhle něčím reprezentativním, co čouhá z nehotovosti a neladu, který si naříká na malé poměry a chtěl by se vytáhnout nad svá vlastní měřítka, který má pomícháno hokynářství a velkopodnikání – tak trochu ve všem. Jako by nám chyběl ten pravý a spolehlivý metr. Jděte se podívat na holandský: jsou na něm také centimetry a milimetry. 


* 


Ale abych ještě zůstal u těch holandských stavebniček: protože ti lidé nebudují příliš ve velkém, mohou více dbát toho, aby stavěli pěkně a důkladně. Tady se nestaví z kvádrů, ale z dokonalých cihliček. Tady se nebudují monumentální fasády, ale krásná a bezvadná okna. Jejich židlička je nízká, ale sedí se na ní dobře a domácky. Je to malé, ale není to fórové. Žádná okázalost nezakrývá, jak a z čeho je to děláno: tož z dobré a poctivé látky. Na té kvalitě je vidět bohatství národa; ale to bohatství se zdá být rozděleno na samé drobné blahobyty. Selská chalupa vypadá jako vilka, ale i dělnický domek vypadá jako vilka; tenhle pěkný domeček je krčma, ten druhý je hokynářství a ten třetí je byró nějaké lodní společnosti. Je v tom až nivelizace, ale nivelizace provedená tím, že spodní mez hmotného blahobytu je daleko vyšší než jinde. Není valného rozdílu mezi vesnicí, maloměstem a městem; jen přístavy se ovšem liší od té úhledné úrovně svými malebnějšími sociálními kontrasty, ale to už patří k věci.


A tady jsme u toho pravého slova: úroveň. Holandsko je země malého formátu, ale vysoké nebo aspoň dobré úrovně. Nemá velkého průmyslu, ale jeho průmysl je vysoce kvalitní = zaručený. Nemá nadbytek zemědělské půdy, ale přinutilo ji k produkci nejvyšších kvalit. Základ jeho blahobytu není v moři, nýbrž v kravách a v polderech. Dobývají světa koulemi eidamského sýru a tulipánovými cibulemi; ale také si na této své národní munici dávají, jak náleží, záležet. To se musí vidět, jaká krásná a kvalitní práce je jejich mlékaření a zahradničení už jen pro oči; když pak vezmete do rukou odbornější prameny, abyste trochu blíž seznali, jak se to dělá, dovíte se o tak úzkostlivé kontrole, o takové obchodní a výrobní svědomitosti a kázni, o takové pěstitelské experimentaci a řekněme i umělecké pýše na dokonalost toho, co rodná zem produkuje, že začínáte odhadovat pozitivní tajemství toho malého národa. Jeho síla je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem. Tu kvalitnost vidíte na všem: na práci, na způsobu života, ba i na samotné přírodě; kdybyste honem měli říci, čím Holanďané ve světě vynikají, nenapadne vás žádná náramná velikost, nýbrž právě ta nadprůměrná, krásná, téměř dokonalá kvalita většiny věcí, jež dělají pro sebe – i pro svět. Není to jen to máslo; je to také věda. Nejsou to jen narcisové cibule; jsou to také dělnické domky. Ono to tu vypadá jako v krámě s hračkami; ale ty hračky jsou tak solidní, že se nepolámou ani se z nich nestanou vetché napodobeniny myšlenky. Dělat dobré a řádné věci, jež něco vydrží: to znamená dělat dějiny. 


A tu se pocestný nezbaví pokušení tak trochu si zageneralizovat: Není snad tou nejlepší metodou právě pro malé národy nahradit kvantitativní ideály ideálem kvality? Nebyla by soutěživost malých národních celků na jarmarku světa nejlíp zaručena zvláštní ušlechtilostí toho, co vychází z jejich dílny a jejich krámku? Nemusí toho být mnoho, co mají na skladě; ale co tam je, je samé dobré a bezvadné dílo. Je-li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, šmejd, polotovar a humbuk; špatné výsledky zabírají tolik místa jako dobré, a my toho místa na slunci vážně nemáme nazbyt. 


Nemluvím o produktech, nýbrž o něčem důležitějším, totiž o ideálech. Snad jsme si příliš vzali do hlavy, že musíme mít, konat nebo vyrábět to a to všechno ve světové soutěži kvantit. Nemohu zapírat dojem, že ten malý národ v rýnské deltě se svým způsobem zachoval jako biblická Marie: že vyvolil sobě lepší stránku.


 

SLZY GUTHA–JARKOVSKÉHO 


BEDŘICH ŠUPČÍK: SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – ŠPLH   

Paříž léta páně 1924  


„A přece jsme viděli vlajku Československa na středním vítězném stožáru, přece jen jsme viděli, jak gymnasté cizích národů a tisíce francouzských diváků snad poprvé v životě naslouchali naší hymně. Všichni jsme byli krajně pohnuti, měkkoty. Nebylo českého člověka, který by nebyl slzel. Jen nehoda drahého Stáni zabránila vítězství v závodě družstev, vítězství nejcennějšímu a jistému, jako že dvě a dvě jsou čtyři. 


Hymnu hráli na znamení vítězství Šupčíka, toho hocha zlatého srdce, borce nevyrovnatelné úpornosti a svalstva ocelového, který po té stránce neměl soupeře v družstvu, a troufáme si tvrdit – v celém poli.“ (Tělocvik, ročník 1924, číslo 8) 


Tak už dost. Ucpává si hlavu dlaněmi. Najednou je sám v celém kupé. Kamarádi se namačkali do oken na chodbičce, útržky hovorů a výkřiků z nástupiště vnímá neskutečně jako z obrovské dálky. Všechno je neskutečné. Zmatek posledních dnů. Chvíle, kdy se představili veřejnosti v divadle Varieté, aby „bylo každému jisto, že jde o družstvo velmi dobrého výcviku, že však předepsané cviky jsou tak obtížné, že ani důkladný výcvik neodstranil některé slabiny.“ Ten článek z pražských novin umí nazpaměť. 


I sestavy umí nazpaměť. Ty především. Je nováčkem družstva, jeho láska k tělocviku se změnila v posedlost už v okamžiku, kdy v prostorách tělocvičny Sokola Pražského 7. prosince 1923 soupeřil s příchozími od osmi ráno do půlnoci na šesti nářadích. „Závodů se mohou zúčastnit cvičenci, kteří ovládají závodní sestavy uveřejněné v 10. čísle Cvičitele, anebo i ti, u nichž se předpokládá, že svými skills mohli by v družstvu se uplatniti. Závodníkům bude poskytnuto jízdné a nocleh v Tyršově domě.“ Tak to stálo černé na bílém ve Věstníku Sokolském. Dokázal to, prosadil se mezi dvaadvaceti borci. I o něm tedy platila věta: „Mladí se bili statečně, což je důkaz, že závěrečná příprava bude plna bratrského zápalu a vzájemného předstihování…“ Přijali ho do přípravy na olympijské hry, scházeli se jednou za čtrnáct dní, později dokonce každou neděli. 


Když je pak v neděli 25. května opět v tělocvičně Sokola Pražského rozlosovávali do dvou družstev k rozhodujícímu kvalifikačnímu závodu, zdálo se mu, že má nervy na povrchu kůže. Každý odraz z pérového můstku, každý náskok na nářadí zněl dutě jako výstřel Rumcajsovy bambitky. Tyhle závody byly neveřejné. Jen Guth–Jarkovský, předseda Československého olympijského výboru, členové předsednictva České obce sokolské a pár novinářů směli přihlížet. Zvládl hrazdu, kde se tři borci utrhli, pak obtížnou sestavu na kruzích, těžká bradla, přemet přes koně našíř však neprovedl dost prohnutě. To cítil. Zpropadený kůň. Když později prováděl roznožku přes koně nadél, zkomplikovanou mezi můstkem a koněm stojany s laťkou na výši 160 cm, jako by se pod jeho rukama kůň splašil. Málem nezvládl stanovený dohmat na krk. Zato při šplhu byl hbitý jako veverka, rozhodčí Bílek a Havel, mačkající stopky, nevěřili očím. Bude to však stačit? Ta otázka tížila jako balvan… 


A pak se opět přibližovala půlnoc. Nastoupili. Měl sucho v krku a vpíjel se očima k ústům sudího, který držel plachtu s výsledky. Jeho hlas zněl stroze a věcně. Přesto se náhle proměnil v rajskou hudbu: „…čtvrtý se umístil Bedřich Šupčík, Brno, Rostislavova ulice, se ziskem 54 bodů ze šesti disciplín. Pátý se umístil…“ Balvan sklouzl na parkety a nikdo to neslyšel. Měl potíže, aby udržel vzpřímený postoj, tak se mu podlamovala kolena. Jaká nádhera! Je čtvrtý! Hned za takovými borci, jakými jsou olympionici z Antverp Vácha, Pražák a Indruch. 


Z nástupiště dál doléhá křikot. Chtivými prsty z kufříku vytahuje ohmatané, několikrát přeložené číslo Věstníku Sokolského. Nejmíň posté přelétá očima: „…nejde tentokrát o nic malého. Jde o to, aby světová proslulost naší soustavy tělocvičné znovu byla potvrzena na fóru mezinárodním, jde o to, aby jméno Čechoslovák opět a nerozlučně bylo spjato s pojmem šampion v závodu tělocvičném, což znamená přeborník ve výchově k tělesné, duchovní i mravní dokonalosti… z mladších vzbuzuje skutečné naděje Šupčík z Brna.“ Těch šest slov si červeně podtrhl.


Škubnutí. Rychlík se váhavě dává do pohybu. Z nástupiště zaznívá protáhlé „Nazdáááár!“ Jeho druhové visí na chodbičce v oknech. Konečně. Teď už nic nelze vrátit. Rychle schovává složené noviny zpět do kufříku. Styděl by se před kamarády, kteří se za chvíli nahrnou do kupé, za tohle soukromé snění. Dech rychlíku do Paříže už nabral pravidelný rytmus. 


*


„Stáňo, to nemá cenu, já neusnu. Kdy myslíš, že to skončí?“ Jde k oknu a mžourá do ulice, kde se přelévají rozjařené davy, dívky s barevnými lampióny, chlapci s kokardami, starci jako Hemingway, černoši, milenecké dvojice, jedni s kytarou, jiní s harmonikou, skupinky s žoviálním elentem elementu hormonů, které tančí, prskavky, rakety, nekonečný mumraj. 

„Jo, kamaráde, ti půjdou na kutě až za svítání. Jsme v Paříži! A Paříž paří, oslavuje výročí pádu Bastily. V ten den se nedělá, je svátek. Paříž vždycky uměla oslavit pařbu,“ říká mladšímu druhovi zkušeně Stanislav Indruch. 

„Já vím. Totiž nevím, ale vždycky jsem to slyšel. Já jen myslel, že když nás ubytovali v takové tiché uličce…“

„Nezapomeň, že ta ulička je na Montmartru. To vysvětluje všechno.“


Čtvrtý den v městě na Seině. Od okamžiku, kdy je po úmorné třicetihodinové cestě vlakem, zpožděným v Karlsruhe, na pařížském nádraží vítali francouzští sokolové, se pohybuje na hranici skutečnosti a snů. Sladké řeči, sladké úsměvy recepční v hotelu Versigny i personálu v české restauraci Palais Royal, na každém kroku. Brána Napoleonových vítězství, Pantheon, Opera, Eiffelovka, Louvre, na to vše třeštil při autokarové projížďce oči jako na nekonečný barevný film. Teprve při tréninku v předměstské tělocvičně Sokola Pařížského přišlo opět procitnutí. Když se pěšky vraceli po osvětlených bulvárech s obchody přecpanými suvenýry, s kavárnami vystrčenými na chodník, opět podléhal vůni a barvě toho města, vábícího ke sladké nečinnosti. Ježíšmarjá, pozor, na to pozor, nařizoval si. 


„Stáňo, jaké to vůbec bylo na minulé olympiádě v Antverpách?“

„Byli jsme v družstvech čtvrtí.“

„To snad vím. Tenkrát vás v družstvu bylo asi šestnáct, je to tak? Soutěžilo se i v běhu na sto metrů překážek, prostě nebyla to jen gymnastika. Já ale myslím něco jiného. Jestli město olympiádou žilo. V Paříži se mi zdá, že se o olympiádu lidi moc nestarají. Jsou zdvořilí, usměvaví, veselí, ale to je vše. Za dva dny máme začít a já tu viděl sotva pět olympijských plakátů.“

„Máš pravdu. V Antverpách to bylo jiné. Do Paříže tuhle olympiádu prosadil baron Coubertin, protože se chce rozloučit. Ale to se přece u nás psalo. Máš červenec. Horních deset tisíc odjelo do svých letních sídel u moře, ale normální Pařížané na závody přijdou, to si piš. Jen bych jejich nadšení bral s rezervou. Když řekne Francouz, to je fantastické, je to totéž, jako když Angličan utrousí, že je něco docela dobré.“

„Stáňo, a cos říkal stadiónu v Colombes, na kterém budem závodit?“

„Je hezký, jako všechno v Paříži.“

„Až na ta jejich úřední bradla. Vždyť se nedají ani zvyšovat a rozšiřovat. Kvůli větším gymnastům je postavili na dřevěné pódium, mezi stojany vyřízli díry pro nohy, aby si je nikdo neobrousil. Viděls to?“

„Viděl. Na tom stejně nikdo cvičit nebude. Ještě že jsme si dovezli své nářadíčko.“

„No jo. Američani mají s sebou dokonce dva koně. Když trénovali, slyšel jsem, jak na sebe křičí česky.“

„To byl asi Novák, nebo Kříž, nebo Šafanda, původem krajani. Pak jsou v jejich družstvu ještě tři Němci, jeden Švýcar, Mexikánec, jen Pernsohn je rodilý Yankee. Ale cvičit dovedou jenom ti tři kluci od nás.“

„A co říkáš tomu, že se mají uznat i opravy při volných sestavách, pokud je rozhodčí po žádosti závodníka povolí.“

„Svinstvo. Každý bude odkázaný na milost a nemilost sudího. Uvidíš, ještě se s tím nazlobíme.“

Ulice se opět připomněla bujarými výkřiky.

„Víš, jaké měli Francouzi heslo při dobývání Bastily?“

„Nevím.“

„Svobodu, nebo smrt. To bychom si měli od nich pozítří vypůjčit, co říkáš? A teď zkusíme usnout.“


Polední slunce se opírá do vyprahlého trávníku stadiónu v Colombes. Teď se vyprázdnil. Velká černá cedule s nápisem GYMNASTIQUE se předtím po celé dopoledne hemžila matematikou. Čísla ke gymnastice patří. A byla to čísla pro naše osmičlenné družstvo nadějná. 


„Nemají na nás šanci,“ ujišťuje sám sebe i ostatní kouzelník na všech nářadích Robert Pražák, patřící do absolutní světové elity.

„To je fakt, ale opravu na volných bradlech mi nedali. A Mirkovi Klingerovi taky ne. Leon Štukelj ji dostal bez mrknutí oka,“ brblá Indruch.

„Přej mu to, Leon je skvělý chlapisko a ještě skvělejší gymnasta,“ hájí kdosi jugoslávského mistra. „Kluci, tady zbyla konzerva, chce ještě někdo?“ 


Přestávka před odpoledním programem. Zatímco Italové dávno zmizeli ve své komfortní vile poblíž stadiónu, Američany, Angličany a další odvezl autobus do olympijské vesnice, oni sedí s jídlem na klíně v těsné a upocené šatně pod hlavní tribunou. Není čas vracet se do města, kde bydlí. Je však čas dodat si náladu.


„Na těch panských lukááách, našel jsem já dukááát,“ zní z útrob tribuny, div nepraskají okna. „Teď ještě naši gymnastickou hymnu a jdem se rozcvičit na volnou hrazdu, počkejte, tam to roztočím,“ pokřikuje Indruch, který už zapomněl na křivdu rozhodčích. (Hymnou téhle perfektní party je „Když jsem já ty koně pásal“. Asi proto, že v průběhu soutěže musí „pást“ tři koně: nadél, našíř a s madly.) 


Škoda, že neexistuje taky nějaká píseň o hrazdě, aby vyplašila zlé duchy. Stanislav Indruch už cvičí, ochozy tají dech, rozhodčí uvažují o nejvyšší známce – a pak se to stává. Letí vzduchem zakončit sestavu, levou nohou však přistává v mezeře mezi dvěma žíněnkami. Křupnutí křup. Je zle. S obličejem zkřiveným bolestí reaguje sykáním na dotyky prstů doktora Musila. 


„Bude to asi zlomenina. Pomozte mi ho odnést. Musím s ním hned do nemocnice.“

„To snad není možné, kamarádi, odpusťte, já vám všechno zkazil,“ heká Indruch a v té chvíli ho víc bolí sportovní srdce než chodidlo. 


Sedí v hloučku, v očích směs vzteku a beznaděje. Řády nedovolují povolat v průběhu soutěže do družstva náhradníka. „Takže je všechno ztracené. Já nepokračuju, byl jsem tu jenom kvůli úspěchu družstva, a to se právě rozpadlo,“ upozorňuje Josef Kos. 


„Přece to nezabalíme, cvičíme dál jako jednotlivci, i tak budou medaile!“ oponuje Miroslav Klinger.


Záhy v šesti nastupují na kruhy. V očích odhodlání. A výsledek? První Ital Martino jen díky tomu, že měl náskok z povinné sestavy, druhý Pražák, třetí Vácha, pátý Šupčík, šestý Mořkovský, sedmý Koutný, jedenáctý Klinger. 


„Chlapci, takhle jsem vás ještě kruhy cvičit neviděl,“ uznale konstatuje vedoucí výpravy Josef Rössler–Ořovský.  


Přesto se v autobuse, který je večer odváží do hotelu v centru Paříže, poprvé nezpívá. Dokonce i hra neónů na bulvárech jim připadá mdlá a neveselá. „Co jsem říkal, budou medaile,“ protrhuje zamlklost Klinger. 


„Budou, určitě budou, ale ani jedna zlatá,“ povzdechne kdosi. 


Šupčík je teď na pokoji sám. Při pohledu na noční stolek s pootevřenou sousedovou knížkou je mu všelijak. Stále musí myslet na poslední větu z autobusu. Na to, že zítra jako poslední disciplína čeká šplh. Raději nemyslet, rychle na kutě, přetáhnout přes hlavu deku. Paříž naštěstí tentokrát nic neoslavuje. 


* 


Slyšeli o tom už v Praze. Šplh ze sedu po laně do sedmimetrové výšky se na téhle olympiádě bude měřit elektrickými stopkami. Jsou na tu senzaci, vylučující subjektivitu rozhodování, nesmírně zvědaví. 


Na stadiónu se však ukázalo, že všechno je jinak. U konstrukce se zavěšeným lanem je sice baterie, dráty a zvonky, rozhodčí však drží v rukou normální mechanické stopky. Jakmile závodník zatáhl, opustil zemi, rozhodčí stopky zmáčkli. V předepsané výši ústilo lano do koženého váčku, v němž se důmyslně ukrýval obyčejný zvonkový kontakt. Prostě tlačítko, které závodník musí při dohmatu stisknout. Elektrický zvonek dole zacinká a rozhodčí zastaví čas na stopkách. To tedy je celý ten zázrak nové doby. 


A už před ním stojí. Rozechvělí, nervózní, s nadrženou energií. Francouzi Sequinovi, jehož fotografie se hojně objevovala v novinách s označením jasného favorita virtuóza téhle disciplíny, naměřila trojice rozhodčích časy 7,4; 7,7; 7,5 (výsledný stav 7,6). Pod osm vteřin dokázal zašplhat už jen Švýcar Güttinger (7,8). A teď tedy naši. Pražák 8,8, Mořkovský 9,0, Koutný 9,4, Vácha časem 7,8 dokonce vyrovnává výsledek dosud druhého Švýcara. Pod lano ve střehu usedá Klinger, který stále ještě může usilovat o třetí příčku celkového pořadí jednotlivců. Zatáhnutí, jeho boj s vteřinovou ručičkou stopek je skvělý, ve vzduchu visí senzace a né beznaděj, dohmatává a – nic. Zvonek se neozývá. Teprve při druhém dohmatu správně zasahuje prsty tlačítko v koženém váčku konce lana. Čas 9,4 ho definitivně odsouvá z pozice medailistů. 


A teď zbývá už jen Šupčík! 


Kamarádi ho povzbuzují: „Musíš! Ty to dokážeš! Ty je sjedeš!!!“ Nevnímá je. Nevnímá nic, jen lano před sebou. Je zsinalý a soustředěný, marně se snaží uklidnit zběsilý tep srdce. Teď! Věstník Sokolský popsal jeho soupeření se stopkami následovně: „…zato Šupčík v pravém slova smyslu spolykal lano a vzápětí vzlétl vzhůru jako orel.“ Čas 7,2 (na jedněch stopkách dokonce 7,0) a všechno je nad slunce jasné. 


Tak se tedy stalo, že československý reprezentant získal zlatou olympijskou medaili. A k tomu ještě třetí místo ve víceboji jednotlivců. Pořadí víceboje: 1. Štukelj, 2. Pražák, 3. Šupčík, 5. Klinger, 6. Vácha, 11. Koutný, 13. Mořkovský potvrzovalo, jak by naši reprezentanti dopadli v soutěži družstev, nebýt Indruchova zranění. Celkem 10 medailí získalo na pařížských olympijských hrách 128 československých sportovců, z toho 8 šestice gymnastů. 


Sám nositel prvního československého olympijského zlata ještě dlouho potom kroutil nechápavě hlavou: „Člověk dře na hrazdě, na bradlech, na kruzích, pak dobře zvládne takovou lehkou věc jako je šplh, a najednou je tolik slávy. Vždyť já to trénoval už jako kluk, když jsem bosý lezl po stromech.“ 


Po slavnostním ceremoniálu, v šatně plné gratulantů, se k němu protlačil dr. Guth–Jarkovský: „Po třiceti letech práce v olympijském hnutí jsem se konečně dočkal naší hymny. Děkuji ti, moc ti děkuji za ten zážitek,“ řekl pohnutým hlasem a se slzami v očích.






Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + tři ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter