Sedím, nasazuji do první linie jazyk, teď to musí vyjít, hledání slova se blíží ke konci, šeptám blažený pomyšlením, že budu mít Své slovo, budu s ním chodit na procházky, krmit ho, zpívat ukolébavky, zajdeme na pískoviště, prolézačky, dostane šlehačkový pohár, musím mu koupit nové boty na zimu, posté přečtu oblíbenou pohádku, budu ho chránit před návětrnými stranami světa, taky pohotově vyměním plínky,..., jenže!, co se děje?!, jazyk je zkrvavělý, posetý vředy, slizem, prohánějí se po něm zlá slova, znetvořují sebe do hrůzné podoby, jazyk brání sebe, jejich krásu, přináší oběť pro všechny, nikoho nespatří, kloktá s dutinou ústní přilepené vzpomínky z mládí, tyto se mísí s fungl novými myšlenkami jedoucími na válečném oři, naplavenými slinou upřímně rozkvetlou, ponořenou do studia.
Zároveň ohrnuje nos nade vším v dosahu větším než pět kilometrů, jediným policejním zátahem spolkne sliny blahé paměti, které vyprávějí orální historií o pravidelně se střídajících pocitech chladu a zimy, nejvíce poslouchají děti, v přídavku je jim vyprávěno o náladách v průběhu čtyř ročních dob, chce zachovat sebe, řeč, pro lidstvo a opevňuje rozestavěnými hradbami své Já.
II.patro: O SVĚTĚ. Stojím na glóbusu jako cirkusový pes na míči, svět pode mnou ujíždí, hory šťastných osudů se mění v krátery, můj svět se smrskl do tužky vzpomínek, lovím v něm, vytahuji věci na jedno použití, revolver k odprásknutí Jejich a svého Já, přehazuji představy z běhu do sedu, narovnávám pokřivené pohledy zvláště v pravém rohu, tříštím rozpracované vzpomínky ze včerejšího dne, šlapu po svých dlaních kvůli větší zátěži a zapaluji aktivity unuděným pohledem napřeskáčku.
|
|
