Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Alegorickej 13. kus na 12. měsíc se všemi zuby a neoprenovými nehty
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 13.4. (12:29:50)

(RNDr. Miloslav Nevrlý)


PROSINEC – MĚSÍC PRVNÍCH STOP

 

Z olověného nebe přichází na hory nový věk: všechno staré pomine na půl roku pěkně pod sníh. Dny jsou kratší než ty krátké, ale radost nad první bělostí je přelíbezná a nezapomenutelná. Neomrzely se dosud jizerské sněhy a je možno dosud třeštit radostí v čisťounkých lesích. Hebká bílá voda se pomalu a slavnostně spouští na lesy: nikdy potom již není sníh prachovější.

 

Padává sníh v Jizerských horách často již i v listopadu, první sníh pokrývá lesy občas i v říjnu nebo září, a viděl jsem ležet sníh na Jizerce i v červnu, ale skutečnou dobou příchodu sněhů je prosinec. Zvířata poprvé a důkladně otiskují svoje stopy do sněhu a já jako dítě, kterému se otevírá svět, sleduji vždy nanovo s pocitem objevitele na okrajích lesů ty památky na neznámá roční rejdění. Obdivuji čtyřmetrové skoky kuny a s promrzlýma chodidlama se plahočím strom od stromu a hledám, kde čilé zvířátko opět seběhlo na zem. Vypadá to, že kuna cítila v noci z čirého, sněhem nabroušeného vzduchu a neporušených závějí stejnou radost, jakou cítím o několik hodin později i já při sledování jejích stop. S vděčností pozoruji otisky veverčího rejdění. Stopy těžkého procesí srnců, kteří se stahují k domům. Až hluboko v lesích nacházím kulaté stopy koček – koho by v létě napadlo, že se toulají tak daleko od vyhřátých místností se zárukou lahodné misky mléka.

 

Při prvním sněhu musím být na Jizerce, nelze jinak. Druhý den ráno vyjdu a bez lyží, ve čtvrtmetrovém sněhu se vydám k Liberci. Fičí, vítr honí vločky, ale lesy jsou nesmírně tiché. Kleč na Malé jizerské louce sníh dosud nesklonil. Přichází nový čas, skutečný zlom roku. Ticho. Jen několikrát za oněch třicet kilometrů se ozve tiché pískání králíčků a vábení uhelníčků v omrzlých houštinách. V mléčném světle přeletí nad lesy hejno křivonosek. Sníh se snáší vzduchem, lehce padá z oblohy, padá i z větví, bez hlesu víří. Lehounce. Stopy hranostaje mizí pod sněhem tam, kde končí i něžné stopy lesní myši, cosi skrytého se odehrálo pod závějí. V lesích utichla práce dřevorubců a já blaženě šlapu ve vysokém sněhu neporušenými cestami. Únavu necítím. V ruksáčku a v sáčku přenáším sněžnice, ale nepotřebuji je nasadit do terénu, sněhy jsou dosud hebké a schůdné. Rašeliniště Na čihadle se změnilo v čistou bílou pláň: ani památky po jeho temnotou ztvárněných zvrásněných vodách a ropuchách. Led rašelinných tůní je ale ještě tenký, je nebezpečné opouštět známý břeh. Přes místo, kde pod sněhem odpočívá největší čihadelské jezero, vedou zaječí stopy. Za prosincového dne je Kristiánov jako vymřelý; nic se nepohne. Stromy praskají a z lesů vycházím až v Rudolfově a až tam také potkávám prvního člověka: dvacet pět kilometrů nepohnuté lesní nádhery je za mnou. První díkuvzdání mrazu a čistotě.

 

A přesto znám ještě krásnější jizerskohorský prosinec! Je mnohem vzácnější, ale vydaří-li se, je možno roky vzpomínat. To tehdy, mrzne-li celé týdny na holo. Půda zvoní. Ráno při slunce východu bývá na Jizerce dvacet pod nulou, rampouch jako výstraha městským rozmazleným křupanům. Nebe je modré a dým stoupá přímo k obloze. Zdaleka nejkrásněji na světě je tehdy na Velké jizerské louce, byl jsem tam několikrát za takového počasí. Na vysokých, do červena bordó omrzlých metlicích visí předlouhé a přejemné jíní. Nad lesy je zase nesmírné ticho, jen jíní pod nohama padá se skleněným nebeským zvoněním k zemi. Ani se nechce bílými trávami procházet, po poutníkovi zůstane v louce tmavá stopa. Je prudký jitřní mráz, suché jehličky jíní se na rukou dlouho nerozpouštějí. Arktický vzduch obepíná celý okolní horský svět: jsem do daleka jediný tvorem, který v jizerských močálech vyzařuje teplo a život. Slunce stoupá na obloze, ale mráz se netenčí. Zvedá se lehký pojitřní vítr a spouští jinovatku s tichým šelestem k zemi.

 

Nejkrásnější jsou pak rašelinné tůně a mrtvá ramena Jizery – nejprůzračnější led se klene nad hlubinami. Je čirý, ale nad černými vodami vypadá zcela tmavý. Vejdu na led a pod ním se ukrývají neznámé světy: bubliny, úlomky rdestů, tma. Opatrně vodou hledím ke dnu: neopouští mě dávný pudový strach před černými ledy, nehnutými zelenohnědými khaki hlubinami. Abych přemohl strach, rozběhnu se po dlouhém mrtvém rameni Jizery. Daleko kloužu po hladkém ledu; kdyby rupnul, já bych ani nemrkl a litoval svého přešlapu.

 

Led je ale stabilní, týdny trvající mrazy dokázaly spoutat i běhutý tok Jizery. Chůze po jejím ledu je sice nebezpečnější, ale kdo by toho dbal: světlé dno řeky a bystrá voda zahání pocit strachu. U břehů se drží silný led, ale v polovině toku ho dost ubývá. Rašelinná stěna nad řekou strmí kolmo do třímetrové výše. Z její černé hnědi prýští na několika místech bělostný ledopád. Nad Velkou loukou je mráz a ticho. Jím chléb se slaninou a mezi velkými šupinami jinovatky hledám v rašelině bobulky zmrzlé klikvy. Severské pokrmy pro duši v těle. Piji vodu z Jizery. Za takových mrazů jsou nebezpečná pouze živá rašeliniště a jelení kaliště: je v nich mnoho vzduchu a lodyhy rašeliníku nedovolí mrazu utvořit pevný a souvislý pokryv. Přecházel jsem kdysi na slezských hranicích takové rašeliniště za sedmnáctistupňového mrazu a probořil jsem se až po pás do ledové vody. Během chvíle se kolem mne sklenula ledová obruč. Když jsem večer docházel do Bílého Potoka, bylo mi velmi chladno. Z úst ale dosud vycházel horký dech a věděl jsem, že toho dne jsem byl jediným člověkem, který viděl arktickou nádheru prosincových jizerských rašelinišť.

 

 

O POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR

 

Mám nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými bytostmi: Když jsem se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu, zdálo se mi samozřejmé, že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se pohádky Jizerských hor ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na čtenářky a jejich případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, lesní louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků, skřetů, trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i s hlavami, duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví muži; černí kozli, pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní, babice i hadí králové. Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za deštivých nocí černé koňské hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé létající umíráček a povětřím se vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu, laternu magika. Na okrajích lesů viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá skála ukrývala poklady a v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl dřevorubcům sekery a dojil z nich trpké mléčné kyseliny.

 

Nedopsal bych se o všech pochmurných místech v horách, která jizerskohorští domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké lesy, adresy vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě nadpozemské tvory. Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi, který ve své osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými doly sousedních krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili lesní skřítkové, kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či v bukovém listí, nebo divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy smečku svých černých vyjících psisek.

 

Když koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i jizerskohorské pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak uveřejnili seznam lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo světýlka. Leccos se od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této knize informacemi zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků. Jednak lidé, kteří je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou tytéž jako před staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a lesní mužíčci již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas jim nesvědčí a kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény.

 

Omlouvám se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to, že o nich povím jen decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují ke skalám, kamenům a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí bytelnější úkryty než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí.

 

Žulová nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady. Starou evropskou pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály a zaslepena zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za rok, umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního kostela v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část Jizerských hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože jsem nečetl, že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem, v Trništi nad Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci v Kateřinkách, v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u Jiřetína, v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad Jizerou. Do jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna Iserina, když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice? Mnoho jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí.

 

Skalnaté vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety. Ještě dávno před profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik skalních hrnců čili obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor, věděli horalé bezpečně, jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a hluboké mísy v tvrdé žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými zadky. Většinou ze vzteku, když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze skal, a někdy k tomu ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově odpočinku na Černé hoře kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních hrnců viděli domorodci také čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní lišejníky pak považovali za pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských horách ještě Čertovu skálu na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou, Čertův kámen na Černém vrchu jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic, Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím pohltil ruprechtický žulový lom. Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale tím výčet jizerskohorských skalních hrnců nehasne, v horách jich jsou ještě desítky.

 

Ďáblu přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili Finkově kameni nad smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova studánka, bývá stále naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného původu: Na Vyhlídce prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože ho dívka odmítla, daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu ženichovi zařídil v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím plakal tak, že slzy jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec.

 

Prohlubně skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých, například o Ježíškových kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí, vlevo od strmé výstupové cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských kamenech na Harcovském hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u nich odpočívala Svatá rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a v nejmenší misce mu vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu Bručounovi v 29. harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským potokem. Jeho skalní hrnec je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako by z něho někdo právě vyléval vodu. Skála se v minulých staletích nebo tisíciletích překotila a vítr, který pak otvory hvízdal a bručel, propůjčil skále její skučivé jméno. Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec – je ještě na jednom místě v Jizerských horách – na skalnatém návrší v 72. okrsku oldřichovského polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze Skřítčího kamene severně od evangelické kaple v Tesařově–Příchovicích. 

 

Do některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale princezny: do Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a do Sokolích kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího kamene, získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech 19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli, uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se pomátl na rozumu.

 

Zdá se, že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely už po bitvě na Bílé Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského panství. Mužíčkové prý tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud nepovládne opět Rederovo plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již nevrátil, přišly jizerské lesy i o své bytůstky a strašidla.

 

Některá ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před několika desítkami let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě z Bedřichova na Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu z bedřichovské knajpy U trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla, k smrti jej vyděsily a světélka ho chtěla svést z cesty“. Hospoda – dodnes se tomu domu u dnešní autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a reportáží hatmatilkou svérázů říká „U trompetra“ – stála na kraji lesa a hostinský, otec třinácti dětí, zvečera daleko vyprovázel své hosty a vyhrával jim na cestu na trubku tak slavnostně, jako se dnes odehrává závod Jizerská 50 po padesáté v Bedřichově. Polesný Lichtenecker, který býval v hospodě velmi častým hostem, šel domů toho večera až velmi pozdě a sám. Hned za hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím přes čtyři kilometry na Novou louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod kamenem u cesty a z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby svatým znamením vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž. Stál tam, vlevo na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní odbočkou k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil. Autor se narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už 28.2.1931. Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže a s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a brčálů a močálů.

 

 

O TĚCH, KTEŘÍ V LESÍCH ZEMŘELI ŘEKNĚME VÍCEMÉNĚ NEZDAREM DOBROVOLNĚ

 

Prosinec – měsíc předlouhých temnot: snad bude nejlépe, když v něm navštívíme pomníčky těch, kteří si sami zvolili jizerské lesy za místo své smrti. Kříže a pomníčky sebevrahů kryje tou dobou již sníh, ale mnohem víc se najde míst, na které ulehá sníh bez označení: zemřelo již v Jizerských horách plno odvážlivců! To když já sepisoval před lety všechny jizerskohorské pomníčky, dostal jsem dopis i od svého přítele Emila Nováka z Nového Města pod Smrkem. I jeho tehdy posedla bláhová touha mít v kartotéce zachyceny všechny jizerskohorské mrtvé. Šel na to důkladněji od lesa prozíravěji než já, obcházel i letité německé hrobníky z jizerských vesnic a dozvídal se od nich, kolik mrtvých lidé snesli během let z Jizerských hor. Dopis, ve kterém mi Emil vypisoval ony staré i nové tragédie, po kterých nezbyly v lesích ani kříže ani pomníčky, mnou otřásl. Jako by na důvěrně známé hory padl stín smrti, zavanul tlený dech zmaru: nahlédl jsem marnost i pošetilost touhy mít sepsáno vše, co se kdy v lesích přihodilo.

 

V prosincovém speciálku najdete zmínku tedy jen o těch nebožtících, jejichž dobrovolnou smrt přímo v Jizerských horách připomínají pocestným pomníčky, ukryté většinou po houštinách a skalinách.

 

Z nejskrytějších je Langeho kříž. Stojí ve skalní změti hustě zarostlé smrčinou na strmém severním svahu Poledníku, pár desítek metrů pod zeleně značenou trasou z Oldřichovského sedla na Poledník, severně pod místem, kde cesta již téměř vychází na vrcholovou plošinu hory. Ten sráz mezi cestou, Červenými skalami a Kozí jehlou patří k nejstrmějším a nejdivočejším partiím Jizerských hor. V houštině pod mohutnou skálou tam našel roku 1931 hajný Jomrich z Dubiny u Raspenavy několik lidských, od lišek ohlodaných kostí. Dlouho hledal kolem, až v temné a vlhké puklině žulové skály objevil zbytek kostry, zteřelé fujfuj šatstvo a zrezivělý revolver devítku. Lidé v Raspenavě si pak vzpomněli, že někdy kolem roku 1904 odešel ze staré hájovny, v níž od roku 1912 sloužil Jomrich, dvacetiletý syn tehdejšího hajného Langeho. Odešel z neopětované lásky na věčnost, vzal s sebou otcovu bambitku a nikdy se již doma neukázal. Podle revolveru také lidé poznali – rodiče již byli v nebíčku –, že hajný Jomrich našel po dvaceti sedmi letech ve skalách Poledníku ohlodané a liškami po lese roznesené tělo Langeho syna. Jeskyňku označuje již asi patnáct roků železný kříž, zapuštěný do nitra skalní pukliny.

 

Ten kříž zasazoval kdysi starý pán Hausmann, vysloužilý hajný z hájovny na Oldřichovském sedle. Ihned si získal moje sympatie: já totiž nepoznal rázovitější postavu jizerskohorského domorodce. Mohutný, usměvavý stařec opravoval a velebil se ženou pomníčky nejen na Hemmrichu a po celých západních Jizerských horách, ale i daleko na východě. O mnoha pomníčcích jsem se dozvěděl právě od něho. Jeho nejmilejším místem v horách byla ale skalní vyhlídka pod Zvonem, těsně při Viničné cestě ze sedla do Ferdinandova. Často zavítám do těch poutavých míst: žulové podskalí spadá strmě do údolí, ze kterého se již zvedají svahy Poledníku. Za jasných podzimních dnů jsou odtud vidět statisíce buků na severních svazích Jizerských hor. Skála je suchá a teplá a vítr jen mírný frajer. Za takového dne přišel 18. září roku 1964 devětasedmdesátiletý František Hausmann na svou vyhlídku a na nejbližším stromě se oběsil. Trpěl v posledních měsících nesmírně bodavými a prudkými bolestmi hlavy. Nalezli jej teprve po dvou dnech a na strom připevnili na jeho počest nevelkou tabulku.

 

Podobným způsobem, jakým hajný Jomrich nalezl kosti mladého Langeho, našel i daleko od Poledníku v roce 1934 hajný Krause zetlenou, mechem a trávou zarostlou lidskou mrtvolu v houštině 52. lesního oddělení smědavského polesí. Ležela v cípu lesa mezi Štolpišskou cestou a Kozí stezkou na horské pláni nad roklí Černého potoka. Vedle mrtvoly ležel rovněž rezavý revolver. Četníci zjistili, že mrtvým je Rudolf Hütter z Liberce a že jeho tělo leželo v houštinách již devět let. Když v roce 1925 spáchal sebevraždu, bylo mu teprve dvacet tři let. Pohřbili ho pak na hejnickém hřbitově. Ještě před osmi lety visel starý, původní kříž Hütterovy smrti na suchém, polámaném stromě, ve smrčině tak husté, že do ní slunce neproniklo. Když se kříž vlhkem rozpadl, postaral se Emil Novák o nový.

 

Pomníček (krvavého neromanopisce) Hanse Beyera na Černé hoře kristiánovské je bytelnější: hrubě tesaný kámen, k severovýchodu obrácený, leží přímo na zarostlém průseku mezi 3. a 4. oddělením bedřichovského polesí, nedaleko zeleně značené štreky z vrcholu Černé hory pod sedlo Holubníku. Útlá kovová tabulka zvěstuje německou mlátilkou hantýrkou na zub: „Vykoupen z pozemských útrap a tíhy, nalezl v této samotě lesní náš nezapomenutelný Hans v květu svého mládí vytoužený věčný klid * 1911 – † 1930.“ Nevím, proč liberecký student odešel tak vysoko do hor, aby tam navěky vydechl německý důvtip, nikde jsem se o tom nedočetl. Našli jej prý houbaři, mrtvého, s přeřezanými žilami na rukou. Starý pan Ginzel mi vysvětloval, že Hans Beyer spáchal sebevraždu kvůli nelichotivému vysvědčení, a proto, že jej rodiče nutili najít si práci, jaká se ovšem devatenáctiletému klučinovi nezamlouvala. Nevím, pročetl jsem liberecký deník Reichenberger Zeitung z léta a podzimu třicátého roku, ale nalezení studenta Hanse a okolnosti kolem jeho smrti se v nejbližších médiích tutlalo.

 

Když nechám stranou kříž, který donedávna označoval smrt šestadvacetiletého Václava Wildnera z Luhu, jenž se roku 1926 zastřelil v zoufalství nad nevyléčitelnou chorobou na pravém břehu Štolpichu, vlevo od cesty z Luhu do Ferdinandova, a nepokusím se hledat ani kámen na Černé Studnici, u kterého se zastřelil hajný Hucek, zbývá připojit k prosincovým pomníčkům již jen jediný lidský osud odsud.

 

Tato vzpomínka se váže k ferdinandovskému cestáři Václavu Austovi, známému v širokém okolí pod rodným jménem své ženy jako Rauscheck. Za mlada stavěl na vojně u salérů silnice a dostal se proto do služby v panských lesích a nakonec byl jakýmsi jizerskohorským cestmistrem. Postavil i dnešní zeleně značenou cestu pravým úbočím Malého Štolpichu, zvanou německy Riegelweg, a to z křižovatky Hvězda za Novou loukou do Ferdinandova. V horách, které měl nade vše rád, trávil dlouhé dny a nejvíc mu to prospívalo právě ve skalnaté rokli Malého Štolpichu. Když zestárnul a doma míval všelijaké trampoty, říkával prý často: „Až bych měl jednou zemřít, tak si se mnou žádnej hejsek starosti dělat nemusí, páč se vytratím do tajemných sfér matky Přírody a žádnej očko čmuchal mě už nezmerčí.“ Své chmurné proroctví splnil, jednoho dne se zdejchnul do lesa a už se k blízkým nikdy nevrátil. Hledali ho lidé bez mobilů hodně dlouho, lesy procourali, skály prohledali, ale ferdinandovského cestáře ne a ne vypátrat. Rozšířila se sice na čas pověra, že dole po proudu vylovili lidé z řeky Smědé tělo neznámého neplavce a že by to mohl být starý Rauscheck, ale rodina se k utopenému výlovku nehlásila, a tak si lidé v Jizerkách raději vyprávěli (namlouvali), že kosti sapéra Austa leží přece jenom v některé z tisíců skalních štěrbin kdesi v údolí Malého Štolpichu. A protože přesnou lokaci nikdo neznal a nemohl mrtvému cestáři vybudovat úhledný nápadný pomníček, začali lidé na jeho památku říkat oné cestě nad vodami Malého Štolpichu Rauscheckova cesta, Rauscheckova šlépěj.

 

Líbí se mi vyprávění o starém cestáři, a tak ještě přihodím osobní vzpomínku: Při značení přírodní rezervace Štolpichy jsem před několika lety náhodou našel v 79. lesním oddělení hejnického polesí ve skalní změti na strmém svahu pod Rauscheckovou cestou obrovskou skalní bránu a za ní rozlehlé podzemí: žulové balvany a desky naskládané na sebe vytvořily klenutou jeskyni, temnou a dlouhou, vyplněnou vysokou vrstvou suchého bukového listí. Lezl jsem stále hlouběji, listí pod rukama šustilo lesní serenádu, a tehdy mě za tmy napadlo, že právě v takovém podzemí by mohly odpočívat zetlelé kosti cestáře Austa.

 

Za několik měsíců jsme pak s oddílem dětských kamarádů hráli velkou pokladovou hru Jizerskými horami. Za předmrazného zářijového dne táhly dvojice hochů celý den horami, od kříže ke kříži, od jednoho pytláckého pomníčku ke druhému tak, jak jim to předepisovala hra (i hora Jizerská). Končili v Malém Štolpichu. Až na konec jeskyně za skalní branou jsem ukryl přinesenou lidskou lebku, aby „hlídala poklad“. Poslední dvojice ji měla zase odnést. Oba chlapci pak přísahali, že lebeční poklad nenašli: byl již pozdní večer a lebka nejspíš klesla při horečném hledání pokladu do hlubších vrstev starého listí a zůstala tak v Malém Štolpichu. Hledal jsem ji později, ale nenašel.

 

Odpočívá tedy asi dodnes v oné dlouhé černé jeskyni, ve které jsem si bůhvíproč vzpomenul na dávno zesnulého jizerskohorského cestáře Václava Austa–Rauschecka.

 

 

O DĚJINÁCH JIZERSKÝCH HOR

 

S laickou dychtivostí se dozvídám i o dějinách Jizerských hor: čtu, jak archeologové odkrývali na severu hor sídliště neznámých národů, kteří před tisíciletími procházeli Evropou, čtu o vesnicích Lužických Srbů, po kterých zbyly na Frýdlantsku toliko jen názvy obcí a řek, o tom, jak lidí přibývalo kvapem a lesů ubývalo i jak se říše střídaly a hraběcí rody pod Jizerské hory do map a do celků územních ekologicky voňavých zacházely, aby zde zazářily i vymřely. Krásné čtivo! Cítím, že s každým dalším řádkem mám jizerskohorské pohraničí raději: hlubší znalost zavazuje i k hlubší lásce a náklonnosti. Vždyť většina občanů prochází krajinami jako stádo puštěné i soustavně zpustlé neohonorace bazírující jako nevelikonoční utrousek z ječína na láci neošizených supermarketů namísto superlativů toliko jen hluší a slepí darmodějové, neslyšící hlas času a klapzub klapající rytmus otisku zubu času.

 

O nejstarším, předhistorickém osídlení Jizerských hor vědí archeologové jen pramálo, lidé tehdy téměř vůbec nevystupovali do hor a stálé pravěké osídlení je známé až z rovin jižně od Ještědského hřebene. Předválečná německá vlastivěda frýdlantského bezirku se snažila uvést i přesná data a národnost lidí, kteří před věky zanechali na Frýdlantsku otisky, ale dnes jsou archeologové při uvádění letopočtů nebo etnických skupin zdrženlivější. Nejstaršími důkazy o přítomnosti lidí v přímé blízkosti Jizerských hor jsou úlomky kamenných sekyr a předmětů od Pohanských kmenů u obce Višňová na Frýdlantsku. Pod mohutnou skálou je zanechali lidé mladší nebo pozdní doby kamenné, snad ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Není-li nic známo o etnické příslušnosti těchto kamarádů, je nesnadné posuzovat jejich náboženské obřady. Přesto se v devatenáctém století snažili lidé dokázat, že předhistoričtí pohanští obyvatelé vyhledávali i jinde podobná nápadná skaliska, kterých je v Jizerských horách požehnaně, a do jejich vrcholků vytesávali takzvané „obětní misky“. Jsou to často podivuhodně pravidelné kruhové prohlubně na temenech skal, mnohdy desítky centimetrů hluboké. Geologové je nazývají „skalními hrnci“ a nevím, je-li jich jinde v Československu více než v Jizerkách. Lidé se v nich domnívali shledávat dávná „krvavá obětiště“ pohanů a zabydleli tak Jizerské hory germánskými kmeny o tisíciletí dříve. Pohanské kameny u Višňové jsou zajímavé a památné i proto, že právě u nich dokazoval poprvé slavný přírodovědec profesor Virchow, že skalní hrnce jsou výlučně přirozeného původu a že vznikaly během desetitisíců let působením větru, vody a mrazu, které pozvolna vymílaly v hrubozrnné žule větší nebo menší prohlubně. Na památku tohoto dodnes přijímaného vysvětlení, které podal Virchow při exkurzi Lužického archeologického spolku ze Zhořelce na Frýdlantsko v roce 1895, visela na Pohanských kamenech pamětní cedulka.

 

Z vlastních lesnatých Jizerských hor je známé jen jedno obdobné archeologické naleziště: Hruškové skály (Börnbaumfelsen), jeden ze skalnatých vrcholů (999 metrů nad mořem) Vlašského hřebene. Stranou cest, východně od přehrady na Souši a jihozápadně od Jizerky, vykopali před 80 lety v zasutých skalních hrncích i ve výklenku pod skalou střepy i úlomky kamenných nástrojů. Kritický archeolog z toho může nejvýše soudit, že nálezy pocházejí z nejmladší, takzvané pozdní doby kamenné čili eneolitu, řádově asi 2000 let před Kristem. Je vyloučeno dělat jakékoliv závěry o národnosti lidí, kteří sem předměty bůhvíproč zanesli. Je možno se domnívat, že již tehdy chodili horami primitivní prospektoři a pátrali po drahých kamenech. Rozhodně nebylo toto místo zasvěceno celému Olympu germánských bohů, jak se před několika desítkami let domnívali laičtí archeologové.

 

Nejvýznamnějším předhistorickým sídlištěm Frýdlantska byl Chlum čili Hradec, německy Glitzbusch nebo Hoher Hain – nápadná znělcová kupa mezi Raspenavou a Ludvíkovem. Mohutné kamenné valy ze znělcových balvanů dávaly tušit mohutné opevnění. Ještě v devatenáctém století přijížděli na Chlum sedláci a používali zdí jako velmi komfortního a bezpracného kamenolomu. Nacházeli přitom i památky na staré obyvatele, železné a bronzové sekyry. Archeologové se domnívají, že tehdejší obyvatele lze časově zařadit do doby bronzové, snad na přelom druhého a prvního tisíciletí před Kristem, etnicky snad patřili k lidu takzvané kultury lužické, tedy k možným prapředkům Slovanů.

 

Dalších tisíc pět set let nejsou z Frýdlantska a z okolí Jizerských hor žádné konkrétní důkazy lidského osídlení. Náhodné nálezy římských mincí u Raspenavy svědčí jen o tom, že ani tehdy nebyl kraj pustý, ale že až sem se dostávali obchodníci. Žily-li zde napřed keltské a později germánské kmeny, které jsou známé ze střední Evropy v prvních polovinách tisíciletí před i po Kristu, nevíme. První konkrétní důkazy o etnické příslušnosti obyvatel Frýdlantska jsou zhruba až z let 600–1200 našeho letopočtu, kdy se zde usadilo slovanské obyvatelstvo. Nebyly to české kmeny, ty tehdy nepřekročily hradbu Lužických a Jizerských hor, ale patřily ke Slovanům, které dějepisci nazývají souhrnně Polabskými, a sice k Lužickým Srbům čili Vendům. Shodou okolností přežili jako jediní z Polabských Slovanů a dnes žijí na jihovýchodě německé bundesligy, nedaleko Jizerských hor. Na Frýdlantsku bydleli v druhé polovině prvního tisíciletí a zůstalo tu po nich dodnes mnoho místních jmen, například Předlánce, Černousy, Řasnice, Smědá, Lomnice a další. Na nevelkém ostrohu nad potokem mezi obcemi Saň a Loučná odkryli lidé před válkou zbytky lužickosrbského hradiště a vykopali tam i keramiku. Býval tu snad hrádek, do kterého obyvatelé prchali v případě nebezpečí. Řada vesnic frýdlantského výběžku tehdy již fungovala a i němečtí badatelé přiznávali, že například obce Víska, Ves, Boleslav, Srbská, Háj, Andělka, Habartice, Loučná nebo Saň byly původně lužickosrbské.

 

O tom, jak na tento kraj na severním pomezí Jizerských hor „doléhala státnost“, víme až od jedenáctého století. Země tehdy patřila německým kaiserkám a císaříkům, kteří ji střídavě dávali podle svého uvážení jako léno různým vládcům, někdy českým, jindy německým. Mezi roky 1006–1278 dnešní Frýdlantsko mnohokrát vystřídalo majitele i své jméno. Tehdy nelze ještě hovořit o Jizerských horách: jejich severní část patřila až po své hřebeny k ohromnému územnímu celku, který se nejčastěji nazýval Lužice. V něm se během staletí prolínaly a různě jmenovaly menší krajinné celky: Horní Lužice, Dolní Lužice; v Horní Lužici opět země Žitavská, země Budyšínská, země Zhořelecká a nejdál na východ i bájný Zagost čili Záhvozd, který sahal až po Jizerské hory. Ještě začátkem 11. století byl ten kraj rozkrájen mezi několik hradů a zámečků hrádků – snad původně slovanských hradišť – a právě tyto zárodky pozdějších panství císař dával lénem. Prvním z nich byl hrad Ostritz (Ostruzna) na řece Nise, severozápadně od Frýdlantu, a dostal jej v roce 1006 od císaře Jindřicha II. míšeňský biskup. Během následujících dvou a půl století se o části Horní Lužice (zabírala zabíhala na velké území nejvýchodnějších ne nejvýhodnějších nebo nejlépe vychovávaných Němců, do jihozápadu Polska a frýdlantského výběžku s přilehlými svahy Jizerských hor v Československu) dělili a svářeli míšeňský markrabě, míšeňský biskup a česká knížata a později i čeští králové: knížeti Vratislavovi propůjčil německý císař Jindřich IV. roku 1076 „za pomoc ve zbrani“ celou lužickou partii takzvané míšeňské marky. Její západní (budyšínská) část sice za pět let od českých zemí odpadla, ale roku 1136 ji Češi získali zpět. Již v polovině 12. století patřila Horní Lužice opět k Míšni a tehdy se také poprvé vyskytuje označení její nejzazší a nejvýchodnější části: podle hlubokého hvozdu, který ji chránil od západní Horní Lužice, se nazýval onen široký pruh země v povodí řeky Nisy Záhvozd. Do něho patřilo i dnešní Frýdlantsko, až po hřebeny Jizerských hor. Roku 1158 daroval německý císař Friedrich Barbar–os–sa českému králi Vladislavovi II. celou Horní Lužici za pomoc v bitvě o Milán.

 

Výměna lenních pánů v Horní Lužici se opakovala ještě několikrát. Kosmas tvrdí ve své kronice (před rokem 1125), že do českého království patří pouze kraje ležící v povodí Labe. Zdá se tedy, že dnešní česká území v oblasti Jizerských hor v povodí řeky Nisy, tedy Liberecko (pozdější panství grabštejnské a hamrštejnské čili liberecké) a Frýdlantsko (panství frýdlantské) vyčlenil německý císař z Horní Lužice (přesněji: Grabštejn a Hamrštejn ze „země Žitavské“ a Frýdlant ze „Záhvozdu“) až začátkem 13. století, kdy dovolil králi Přemyslu Otakarovi I., aby za vojenskou pomoc „všechna území, která se zdají k Čechám náležeti a která byla někdy odcizena, náležela jemu a jeho potomkům“. S tak širokou formulací pravděpodobně v Německu leckdo chamtivě nesouhlasil, a tak ještě půl století vládly vleklé spory o lužické hraniční území i mezi pražským a míšeňským biskupem, i mezi panovníky obou zemí. Roku 1253 byla Horní Lužice znovu rozdělena mezi „Čechy a Branibory“ a hranice mezi českou a německou zemí pod severními svahy Jizerských hor dostala zhruba podobu, která se udržela až do roku 1938. Později sice patřila „německá“ Lužice i se sousedním Slezskem znovu do velkého českého státu a tyto tři kraje „zemí koruny České“ spolu hraničily na vrcholu jizerskohorské hory Smrku, ale tehdy to již byly pevné zemské útvary s přesně stanovenými hranicemi a jako takové odpadávaly od českého státu, Lužice L.P. 1635, Slezsko L.P. 1742.

 

Na Frýdlantsku – „české Lužici“ – se ustálily poměry v únoru roku 1278, kdy král Přemysl Otakar II. prodal „hrad Vriedelant“ německému šlechtici panu Rulkovi Bibrsteinovi a s ním i území, které zahrnovalo i velkou část Jizerských hor a jejich severní podhůří. Církevně spadalo ale Frýdlantsko ještě dlouho pod míšeňské biskupství. Bibrsteinové vládli nad tímto nejsevernějším koutem Čech 273 roků, přikupovali další obce a panství (hamrštejnské na jihu a závidovské na severu) a stali se jedním z nejmocnějších rodů severních Čech.

 

V době, kdy se Bibrsteinové ujali vlády nad Frýdlantskem, žili v jeho vsích ještě Lužičtí Srbové. Německé obyvatelstvo se mezi ně do slovanských obcí začínalo přistěhovávat již kolem poloviny 12. století. Zprvu tu byli jen vysloužilí služebníci a vojáci německých lenních pánů z Lužice a sami většinou pocházeli ze selského stavu. Plánovitá kolonizace přišla teprve později a dosáhla vrcholu v polovině 13. století za krále Přemysla Otokara II. O původu nového obyvatelstva nemáme vlastně žádné přímé zprávy, ale z dochovaných urbářů a soupisů ze 14. století, z analýzy jazyka, zvyků a obyčejů usuzují badatelé, že Němci, kteří tehdy zavítali do bývalého rajónu Ráje aka Záhvozdu, pocházeli z nejrůznějších koutů německé říše. Dostávali zvláštní práva a jejich naráz zakládané vesnice se pronikavě lišily od lužickosrbských osad vzezřením i velkými polnostmi a podíly, které k nim příslušely. Stejně plánovitě byla zakládána i města, například samotný Frýdlant (věži jeho hradu se prý říkalo Indica nebo také India či Index a podle ní bylo nazýváno i město).

 

Kolonisté byli povoláváni, aby vzdělávali dosud neobdělanou půdu, a je velmi pravděpodobné, že již ve 13.–14. století vymýtili a zatlačili les až na jeho dnešní hranici na úpatí Jizerských hor.

 

Z roku 1831 jsou již známy téměř všechny vesnice na Frýdlantsku a novější německé obce se vtlačily až na samé úpatí Jizerských hor. Lužickým Srbům se začalo dařit chudě, nové obyvatelstvo je utiskovalo, to víte, německá pakáž, nesměli být například zaměstnáni v nových městech, nepřijímali je do řemeslných cechů. Ještě v 15. století žili na Frýdlantsku, pak ale Bibrsteinové zakázali psát do křestních listů lužickosrbskou národnost a nařídili ji nahradit „dobrou německou národností“. Psanci Lužičtí Srbové tak zmizeli zpod Jizerských hor a Němci se na několik trapných století stali dominantní národností v severním a západním podhůří.

 

Zůstaneme v tom kraji ještě chvíli – vyvíjel se v novověku mnohem jednolitěji než jižní část Jizerských hor. Bibrsteinové totiž nakonec vlastnili a svým nástupcům věnovali tři velká panství, která zaujímala i západní a severní část Jizerských hor až po jejich nejzazší výspy. Závidovské panství v německé části Lužice sice od rodového majetku odpadlo v roce 1627, ale zbylá dvě panství, liberecké a frýdlantské, byla víceméně jednotně spravována až do zestátnění lesů v roce 1929.

 

Bibrsteinové vymřeli roku 1551, také hezká číselná loterie a lotr, katr, ne bratr, sedm roků pak řídil panství správce, než je koupil rod Rederů. Ti vládli Jizerským horám z frýdlantského a později i z nově postaveného libereckého zámku až do roku 1620, respektive 1621, kdy museli jako protestanti a císařovi protivníci opustit Čechy. O šest roků později ztratili i závidovské panství.

 

Po dvou letech válečného bezvládí koupil frýdlantské a liberecké panství velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna a stal se nakonec majitelem prakticky celých severovýchodních Čech. Patřila mu i panství na jižní straně Jizerských hor, a tím i celé hory doly. Za své vlády v letech 1622 až 1634 zvelebil cílevědomou, ale i bezohlednou hospodářskou politikou jak liberecké, tak i frýdlantské panství. Z jeho mnohostranné činnosti jmenujme jediný případ, dnes již dávno zaniklé frýdlantské rybníkářství. Ve frýdlantském výběžku pod severními svahy Jizerských hor se v minulosti leskly hladiny desítek rybníků, z nichž se do dneška zachovalo maximálně jenom pět. Rybník Dubák u Černous je z nich zdaleka nejpřepychovější, rybník pod Oldřichovským sedlem v Jizerských horách, ve kterém se dnes již opět zrcadlí severní svahy hory Poledníku (byl desítky let vypuštěn a obnoven lesní správou teprve roku 1962) poskytl prý ryby pro Valdštejnovu svatební hostinu, žranici s omastkem na tváři svědků. Finanční zisk z frýdlantských rybníků se tehdy téměř rovnal vrchnostenským příjmům z lesního hospodaření v celých Jizerských horách.

 

Rybníky ovšem v kraji byly již za Bibrsteinů: roku 1552 mělo frýdlantské panství dvacet šest rybníků s ročním výtěžkem 230 kop kaprů. Roku 1515 byl na Frýdlantě oběšen „jistý Čech“, který pytlačil v panských vodách, a o sedmdesát let později byl o hlavu zkrácen dětřichovský rychtář, neboť „nedbal o vrchnostenské rybí právo“. Valdštejn na rybnících cílevědomě a promyšleně hospodařil a věnoval jim hafo důležitých haf haf ustanovení ve svém hospodářském řádu.

 

S Valdštejnovou smrtí 25. února (Klement Gottwald také na Václaváku téhož dne mrazil svůj proces a projev živáčka údajného boha lesů) v roce 1634 (314 let před dementem Klementem) a s pokračující třicetiletou válkou začaly chátrat i frýdlantské rybníky. Ústřední zpráva z roku 1674 přiznává, že mnoho rybníků zarostlo, zpustlo a jsou mizerně osazeny rybami. Rybitví. Snad tím důkladnější bývaly tehdy služební přísahy starých frýdlantských porybných. Zde je jedna z roku 1660:

 

„Já, Matěj Preuner, přísahám Bohu Všemohoucímu, jeho slavné a neposkvrněné matce Marii a Všem svatým, dále jeho vysokohraběcí Excelenci, mému milostivému pánu, jakož i jeho vysokohraběcímu úřadu nefalšovanou přísahu, že v mé, mně svěřené službě polesného a porybného se budu chovati věrně, pilně, poslušně a svědomitě. Všechny panské rybolovy, lesy, hory, zvěř a cokoli mně bude svěřeno, budu pilně a často objížděti, prohlížeti, přičemž chci všechny vrchnostenské užitky dle možnosti fedrovat, všechny škody zamezovati a na střelce, lesní a rybáře ostražitě pozor dávati, aby oni se zvěří, ptactvem, dřívím a rybami upřímně nakládali a nic nezpronevěřili, před všemi úskoky a rozkrádáním chrániti, odstrašovati a případně nalezené přestupníky u panského úřadu ku patřičnému potrestání důvěrně oznámiti, a to bez ohledu na osobu. Dále chci nic nezatajovati, o všech mně svěřených věcech, ať se jakkoliv jmenují, bez každé falše účty skládati. Zvláště pak chci vše to, co je v mně doručené vrchnostenské instrukci řečeno ze všech svých sil zařizovati a prováděti a o to dbáti, dále v poslušnosti žíti, nic proti dělati, nedati se ani v nejmenším žádnými sliby ani dary odvrátiti od svých povinností, nýbrž ve stálé věrnosti vždy pokračovati, jak se na řádného polesného a porybného sluší a patří. Tak mně v pravdě pomáhej Bůh a všichni mně milí svatí.“ Zkuste tohle poněmčit a Velikonočně polechtat, polehčit.

 

Později sice ještě došlo ke zvýšení počtu rybníků na Frýdlantsku, v 18. století dokonce až na sedmdesát dva, ale listina z roku 1713 hlásí, že „jsou zakládány pouhé louže a ne skutečné rybníky, protože zkušenosti se stavěním velkých hrází si vzali staří lidé s sebou do hrobu.“ Vrchnost také přestala praktikovat Valdštejnův systém jednotného rybničního hospodaření, rybníky propachtovávala a starému frýdlantskému rybnikářství bylo odzvoněno. V polovině 19. století počet rybníků prudce klesl a do 20. století vstoupilo Frýdlantsko rybníků pověsti o rybitví téměř zbaveno. I dnešní největší rybník u Černous byl dlouho jako kraken vypuštěn.

 

Po Valdštejnově smrti dostal frýdlantské a liberecké panství maršál a polní hraboš dvorní válečný rada hrabě Gallas, týž, který prý císaři vyzradil údajné Valdštejnovo spiknutí a pomohl tak připravit frýdlantského vévodu o život.

 

Gallasův rod vládl nad jizerskohorským krajem do roku 1757, a protože chyběl následovník legrace, předal poslední Gallas veškerý nahromaděný majetek svému švagrovi hraběti Clamovi pod podmínkou, že zachová starý gallasovský erb i jméno. Od té doby tedy vlastnili obě panství a s nimi i velkou část Jizerských hor Clam–Gallasové. Žádný klam, sebeklam a mamlasové. Poslední vládnoucí příslušník tohoto rodu zemřel, zbaven moci i práva, roku 1930 na frýdlantském zámku.

 

Jižní, „česká“ strana Jizerských hor byla v pravěku osídlena lidmi asi později než právě vzpomínané severní úpatí. Kromě několika nepatrných a neprůkazných archeologických nálezů nevíme nic o předhistorickém osídlení tohoto členitého českého pomezí, které ostatně leží ve větší nadmořské výšce než Frýdlantsko, v polohách, které dávní lidé již nevyhledávali.

 

Mnohem později, v 15. století, patřily ony kraje k panství semilskému s hradem Navarovem a k panství maloskalskému. Obě panství často střídala majitele nebo měla zase na čas držitele společné. „Civilizaci“ začaly přinášet do jižního podhůří Jizerských hor až sklářské hutě, a zdá se, že do 14.–15. století byl sever těchto panství jen velmi málo obydlen nebo vůbec neosídlen; obyvatelstvo bylo české, jak jsme viděli již u sporu o Jizerku z roku 1539. Obě panství spojil Albrecht z Valdštejna a prodal je roku 1628 rodu hrabat Desfoursů i s rohozeckým panstvím. Hrad Navarov pak prodal zvlášť.

 

Desfoursové hospodařili v Jizerských horách dlouho. Roku 1662 vyčlenili z obrovského, východněji ležícího panství semilského jako další samostatné panství Smržovku a založili v něm v 17. a začátkem 18. století většinu horských obcí, které dodnes nesou ve svém názvu křestní jméno některého z Desfoursů: Albrechtice (založeny 1670), Horní Maxov (1670), Dolní Maxov (1670), Antonínov (1697), Josefův Důl (1701), Karlov (1701), Mariánskou Horu (1702; severněji ležící Mariánskohorské boudy byly založeny jako pastevecká enkláva krkonošského typu roku 1705). Od zakladatelů je nepřímo odvozeno i jméno Hrabětic (1700) a snad i Desné (1691), o níž někteří badatelé prohlašují, že se původně nejmenovala německy Dessendorf, nýbrž Desfoursdorf. Majetek tohoto smržovského panství sahal na západ až po Janov nad Nisou, kde sousedil s obcí případného jména Hraničná, patřící již k panství libereckému.

 

Jizerskohorské obce libereckého a frýdlantského panství jsou tedy mnohem starší, jistě i proto, že k západu a hlavně k severu spadají hory strmě do údolí a vesnice leží již vlastně v nížince u jejich úpatíčka. Rovněž řada libereckých a frýdlantských osad vděčí za svoje názvy křestním jménům majitelů těchto panství, například Bedřichov, Kateřinky, Rudolfov, Filipka, Ferdinandov, Kristiánov.

 

Zbytek semilského panství, který zůstal po oddělení Smržovky, tedy obce Šumburk, Polubný a Příchovice až po jejich hranice s harrachovským panstvím při soutoku Jizery s Mumlavou, získali od Desfoursů již v polovině 18. století jejich příbuzní a po vystřídání několika dalších majitelů je přikoupil v roce 1824 (= rok narození Benedikta Rœzla) ke svým dalším severočeským panstvím kníže Rohan ze zámku Sychrov u Turnova.

 

Západněji položené maloskalské panství, které do vlastních Jizerských hor zasahovalo například obcemi Jablonec, Mšeno, Loučná, Jindřichov, Lučany, částí Nové Vsi a Černé Studnice, prodali Desfoursové bohatým soukromníkům roku 1803.

 

Ani tato „česká“ strana hor nezůstala trvale českou. I sem pomalu vnikali němečtí kolonizátoři, kteří od 13. století, ale i mnohem později (například za vzrůstajícího sklářského podnikání v 18. století) se vyrojili jako hemžení vos (vostrých jak žihadlo) z Německa. Prostředníky mezi nejstaršími kolonizátory a majiteli panství byli takzvaní lokátoři, kteří jim přidělovali pozemky, určovali místa k pobytu a velikost podílů a byli finančními ručiteli za úspěch celé akce po dobu, po kterou noví osadníci byli osvobozeni od daní. Přistěhovalci přivandrovalci káceli lesy a proměňovali je na ornou půdu nebo pastviny. Již v 18. století probíhala pod Jizerskými horami zřetelná jazyková a národnostní hranice: Češi zůstávali spíš v nížinách, Němci zabydlili předhůří. Na jižních svazích Ještědského hřebene hovořili lidé pouze česky, na severních svazích německy. V jedné zemi, jen pár set metrů od sebe. Karel Gott mit uns. Die Biene Maja. Nastala neblahá doba poměřování dvou odlišných kultur, národnostního přezírání, třenic a nakonec i nevraživosti, která vlastně skončila až po roce 1945 úplným vyhnáním německého obyvatelstva marsch zum Arsch.

 

Abychom na závěr nepropadli snad zbytnělému zbytečnému smutku nad nešťastným vývojem vztahů mezi dvěma národnostmi, které společně obývaly malebné horské pomezí, a abychom se veseleji vrátili do starých Jizerských hor, o kterých pojednává prosincové vyprávění předkládané pro účel tmu vymýtit z totemu na apríla před zubní kontrolou svaté stoličky u velryby, která není zprofanovaná jako němčour papež Benedikt 16. dědula kmet kulomet o věku 90 let a žádný Spaß právě 16.4.2017, uveďme ještě na samotný závěr, jak cítil přechod mezi českým a německým prostředím německý úředník pražského zemského gubernia. Sám se nazýval „básníkem a filozofem, prostředník byste naň nevytasili z rukávu“. Vyjel si v srpnu 1796 do Jizerských hor a popis jeho spanilé jízdy přetiskl před více než 111 lety časopis Horského spolku jako nejstarší cestovatelskou noticku o tomto kraji. Když se filozof blížil (plížil) k horám a z turnovské nížiny stoupal za Hodkovicemi do prvních předhůří Jizerských hor, neuniklo jeho básnickému bystrozraku, že: „…dřevěné, dobré a pěkně postavené domy nastoupily na místo bědných, slámou pokrytých hliněných chýší, ovocné zahrady zbujněly a rozkošatěly a děti již nebyly polonahé či totálně nahé a plny špíny, nýbrž čisťounké a pěkně oblečené. Zmizely malé kulaté kloboučky výrostků, světle modrá barva oděvů byla stále více zatlačována tmavomodrou, bílé kožené kalhoty se změnily na černé, světlé vlasy a modré oči byly stále častější a černé oči vzácnější, zahnuté nosy jsme pozorovali více než tupé a celá rasa nebyla již tak malá a rozložitá jako v nížině, nýbrž štíhlejší a vyšší. Pouze v jednom ohledu tratí Němci, a sice německé paní a dívky, Gertrudy zrnité, a to pokud se jmenovitě ňader a poprsí týče. Zde by měla Mutter Natur směle a náležitě přenésti něco z často i přílišného nadbytku českých krásek na jejich severnější sousedky a odpomoci tak podstatnému nedostatku velké části německých paní a dívek.“

 

Karel Gott Don Juan mit uns. Tiše opouštějme vyprávění o dějinách jizerského pomezí, o Lužických Srbech, Češích a Němcích. Mír všem, zlatý slavík to řekne pouhou hlasivkou, ne rádobypísní hlaholem.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + šest ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter