USA 2000

Poslední tři měsíce jsem strávil na půdě Spojených států amerických a tímto bych vám chtěl trochu přiblížit některá místa, která se mi podařilo navštívit, dále některé postřehy o Američanech atd. Ještě nevím, jak to budu psát, ale viděl bych to na kapitoly po jednotlivých dnech. Tak se držte, jdu na to.

16.6.2000
Je 5.40 ráno a já přeji dobrý den všem, kteří tohle právě čtete. Je to takový pokus vytvořit něco jako cestopisný deník, I když to zní dost honosně, budu tomu asi spíš říkat zápisky z cest. Momentálně se nalézám ještě na území ČR, přesněji na letišti v Ruzyni. Za slabé dvě hodinky už mě bude odvážet letadlo směr Curych. Teď se jdu nechat odbavit, tak mě na chvíli omluvte…
Právě odbila desátá hodina a já jsem se pohodlně usadil do letadla v Curychu směr JFK Airport v New Yorku. Potkal jsem partu fakt pohodovejch lidí, takže čas strávený na letišti a v letadle byl opravdu povzbuzující. Pomaličku zapadám hlouběji a hlouběji do sedačky, pokládám hlavu na polštář a ignoruju instrukce pro případ havárie. Dojídám švýcarskou čokoládu a spolu s dalšími 240ti lidmi v letadle věřím, že doletíme až na JFK, bez mezipřistání v Atlantiku.

17.6.2000
Tak jsme to přežili… Po příletu na JFK a neodmyslitelném čekání na zavazadla, která nějakým omylem dokonce I našla své adresáty nás odvezli na půdu Columbia University v N.Y. Tam jsme se ubytovali - každý dostal svůj pokoj, přičemž názory na ubytování se značně lišily. Byla to taková místnůstka – postel, skříň, polička, telefon a ti šťastnější měli i klimatizaci. Většinou se ale neradovali příliš dlouho, jako třeba v mém případě, kdy počáteční radost z klimatizace zastínila tma, která v pokoji přetrvala i po několika pokusech rozsvítit. Ani tohle všechno nás však nemohlo odradit a vydali jsme se na cestu do města. Smůla je, že se komplex Col. University nachází v severní části Manhattanu, kde toho zrovna není moc k vidění a tak jsme se vydali směrem na jih. Šlo nás asi 9 a tak jsme se ani moc nebáli J. Po několikamílovém pochodu jsme se doplazili do McDonald´s, kde jsme se občerstvili po americku (Coca Cola, hranolky a nějaký cheesburger). Po této zastávce jsme se vydali do Central Parku ( jenom tak pro představu, Central Park má asi tak 4 míle na délku a 1.5 míle na šířku). Při návratu zpět na půdu C.U. nám bylo trochu úzko, začalo se stmívat, hloučky černochů postávajících na rohu…
Na C.U. jsme dorazili kolem 11té večer a hned jsme usnuli. Ráno hned po snídani jsme měli takový informační program o práci v táboře a kolem druhé hodiny odpoledne jsme už byli na cestě do campu, kousek od města Albany – hlavního to města státu New York, asi 120 mil na sever od města N.Y. Ještě dopoledne jsme potkali několik lidí jedoucích do toho samého campu jako já a Honza. (Jo, Honzu jsem vám ještě nepředstavil – je to můj spolužák ze školy, kterej se rozhodl jít do toho se mnou. Tak čau Honzo J) Byli z Polska, Anglie, Slovenska, Holandska, Jihoafrické Republiky a Skotska. Tak snad jsem na nikoho nezapomněl – bylo nás celkem 12 a velmi rychle se utvořila skvělá parta. Vzali jsme si 4 taxíky na autobusové nádraží, ale tam jsme zjistili, že je nás jen devět, ti tři zbylí se nám někam ztratili. Nakonec jsme sedli do autobusu a po třech hodinách jízdy jsme dorazili do Albany. Tam jsme se shledali nejen s lidmi z tábora, kteří pro nás přijeli na nádraží ale i s těmi třemi ztracenými, kteří se tam dostali autobusem, který přijel 15 minut před námi.

25.8.2000

Ke svým zápiskům se vracím přesně o 2 měsíce a 9 dní později. Na vysvětlenou – práce v dětském táboře v US zase není až tak zajímavá, aby se o ní daly psát knížky nebo třeba jen deníky, bylo by to dost stereotypní čtení. Za druhé – čas v táboře běží docela jinak a to nemám na mysli časový posun. Připadá vám to jako zlomek vteřiny a najednou jsou 2 měsíce v tahu. Nejhorší ale asi je, když se loučíte se svými novými kamarády, když se rozjedou do všech možných koutů světa a dost možná se už nikdy neuvidíte. Je to velice silný pocit, svíravý a dost nepříjemný. Mnohem radši však vzpomínám na společné návštěvy jazzklubů, místního lokálu „Lions Lake“ či na noční výlety do Albany. Takto se odíjely poslední dva měsíce mého života – raní vstávání, celkem tichá snídaně (děti ještě byly ospalé), dopolední hodinka spánku, celkem hlasitý oběd – asi tak 90-100 decibel. Poté následovalo odpolední volno plus flákárna – cokoliv od spánku, golfu, tenisu po sezení u TV či mezinárodního hovoru se svými nejdražšími. Pravá sranda začala 20.8. – konec campu, když jsme si s Johnem uvědomili, že nám stále poněkud schází dopravní prostředek. Až do středy 23.8. jsme žili v napětí – den do plánovaného odjezdu z tábora a my stále neměli auto. Naštěstí se nám podařilo sehnat ještě ve středu Hondu Civic a ještě týž den jsem zařídil i pojištění. Ve čtvrtek ráno jsem zajel auto zaregistrovat, dostali jsme značky a mohli jsme vyrazit. Rád bych v této pasáži zmínil jména dvou lidí, bez kterých by se naše cesta nikdy nestala skutečností, kteří nám byli ochotni pomoc a dokonce nás i ubytovali ve svém domě – Eric McFee a Michael Swinton – jedni z nejlepších lidí, co jsem kdy poznal. Thank ye very much guys, THANX