|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Naše rodina má chuťové pohárky nimrodů (a tak mám v genetickém základu labužnickou žravost, jež metaformuje v gurmánství estétské či v zálibu v bizarnostech): strýci a prastrýci a proto-strýci chodili spát i obcovat s puškami, kulovnicemi, brokovnicemi, po kapsách byste jim našli patrony, štětky na hlavně, nahmatali střelný prach a pomysleli na popel; mířili na komoru, mezi paroží i do slabin pro knížepány z podobizen či uren, barony i jemnostpaní v kočárech. Docházelo i na výlovy škeblí a hon na ty, co se po svalnatých nohách rozprchly po loukách, a hle, jako by to bylo „teď“: některé se nesměle pokoušejí o úlet, ale poskakují jak křepelky: broky & kule tříští lastury, břidlicovité úštěpky létají kolem, maso mlžů třísní stébla, plodnice hub, kamizoly střelců. Má nebo Dvojtova nebo Kohokoliv, kdo by chtěl (Hlásí se někdo? Všichni jsme přece ve Velkém Tavicím Kotli se vařící rodina, přestože kukaččí, supí, kondoří a blbounsky nejapná), matka a teta B. dovlekly jednoho jasného dopoledne do chalupy statnou, mdle se bránící kachnu, co ji lovečtí psi byli líní dodělat, jazyky omakat a zneužít ex post, rozložitou jak chlap vod muziky, co ví, jak do toho fouknout, kterak pohnout a zatřást se světem či selskou spodničkou zadničkou, aby se slintalo nejen z náhubků. Cestou od rybníka, do kopce, až se zpotila záda jako o žních, kradmých souložích za svistů kos, vyprávěla kachna život. Všechno o kvá_kvá_dítkách a kachním kameni, na němž má rodina jako by ozvěnou příběhu v příběhu založila rod v Egerlandu, básnila o tokání v rákosí, nových a zašlých hnízdech a podzimních letech na Jih, kam od Matky vesmíru migrují taky sloní hejna, slétávají se v kolony šedavých, kožnatých posunů hmoty, když se křídla tlustokožců unaví.
Vyprchával z ní život a v té kachní písni interpretovala celé dějiny rodu, orálně (lze-li zobák ústy nazvat... ale proč by ne: pokud hanlivě, ironicky a metaforicky spíláme svým nenáviděným autorům třeba „drž už zobák, ty sebevědomý pozére!“, tak opeřenci, majíc opravdických fungl zobáků, jestliže by disponovali darem ptačího esperanta, by mohli směle nadávat cizímu hejnu: „drž rty, ty potravo pro psiska!“; toto karikování reality je prostředkem světuvzdorné kognice, vyrovnávání se s plíživou všežravostí světa, nekváká tu o žádné invektivy, ty by beztak ztratily na významu, když už se kladou vejce, líhnou mláďata a celá etnika, náboženské skupiny, sekty zmírají pod salvami kulek-broků, aby se očistil národ Kvákerů, jeho přivandrovalci zamořená rasa) předala genetickou, individi_ & kolektivivi_ paměť, až se informace o početích v polní cestičce krve smála na celý den v tom jižním odpoledni roku 1981 nebo 1982 nebo 1992 nebo 1979 po Golgotě, a vím to přesně jako nikdo: kroky a plouhy a třísně se táhly od celkem kuchyňsky profánního 13:34.05 až k mystickému, zásvětnímu 13:66.01 (a tady a „tehdy“ jsem si to zastavil: to jsou ty chvíle, kdy se nám vyjevuje, že skutečnost není jen tak obyčejná jednota místa & času, otrocká popisnost, po níž baží vykladači umění, aby se planě nepřemýšlelo o tangu a „moderně“ a mazurce významů, ba nemyslelo pro jistotu vůbec; někdy nebo mnohdy – záleží na sensitivitě vnímatele – probleskne šklebivý jícen Absolutna, obludnost, jež přesahuje bezedné veškerenství Všednosti, a proto se básníci Moderní Všednodennosti toho aktu „zívání“ Světa posvátně děsí a v přirozené sebeobraně prohlašují, že to jsou kokotiny-píčoviny a že je důležité toliko zodpovědně promlouvat o palčivě aktuálních nešvarech doby).
Má matka a teta B. tedy prošly polními cestami, křivkou rybník-rybín-chalupa, až se dovlekly i s kachním monstrem mohutným jako sádelnatý Klifrd Braun vod Chanóc, Holkóc nebo [dosaďte-si-jméno-v-kořenném-tvaru]óc, co umí foukat a nadechovat se a pšoukat zároveň, svede pohnout a zatřást okenními tabulkami, kroužky půllitrů, víš, holko vod výčepu nebo uondaný, bezvědomý čtenáři nebo krafavý posluchači?; a já si v ten moment, kdy mě v zásvětní proluce 13:66.02 nikdo nevnímá, takže jsem vpravdě bez sebepojetí, říkám, že snad napíšu o Lehké Příhodě z Vesnického Románu 21. století, že text natruc zabydlím postavami z děl klasiků, že totiž popřu jejich danost, učebnicovou statiku, přepíšu literární dějiny tím, že je vakuuji, proměním v mámivý přelud, jímž bez nás, kronikářů a papouškářů Možna, dozajista jsou. Tu se ale holka_selka se spodničkou_zadničkou otočí a vejdu či vsednu do jejího zorného pole, narkotizovaný čtenář se probudí, jako když se zatroubí vod podlahy k zábavě & tanci & kocovinám, posluchač vykřikne šokem, že toto eště nežral, v radosti z dynamiky času se složí jako osuška na třináct faldů, v komínku zůstane do zavíracích vteřin.
Nějak jsem se však zapomněl, to je asi moje neřest, jediná niterná vášeň: parkuristovy seskoky, uhýbání s požitkem, že se cosi mění, že nic není dané či stálé – a připomene mi to dávnou smrtedlnickou slast z proměny krajin, jak Trans-Sudetská magistrála zběsile_líně uhání kamsi..._..._..._..., a myšlení je bičováno přílivem Jinakého, a človín sedí zadumán a píše si do sebe, anebo si cosi v amoku zapisuje navenek, aby nezapomněl. Tak to totiž je: Radost z variací vyprávění, z možně-nemožného, jako když improvizující hudebník vytváří bezděky strukturu, zrychluje zpomalováním – konstruuje spontaneitě navzdory; leč toto je blbá hudba, něčím špiněná – snad unikavým, přesto lepivým jazykem, snad lokajským diplomatismem, s jehož pomocí si budujeme společenskou prestiž, tak směšně malou, dočasnou, jak to coby nekropotentně neviditelný autor znám; kdo ví? Co ale neproměním, i kdybych nastokrát chtěl, je fakt, že: Matka a Teta položily kachní krk na špalek, jedna z nich (už nevím, která se bála o prsty) perutě trup přidržela, druhá se rozkročila se sekyrou. Co si ale pamatuji naprosto zřetelně i po těch letech, je doznívající a po špalku se valící, kol kůlny stříkající kachní píseň, žalozpěv za přistěhované, navrácené, letky v šiku, měnlivé glyfy křídel na nebích v nás i nad námi, za proklovnutí vajec, štěbetání, za sousedské kolotání na hladině toho kterého rybníka, neb má vlast, toť jeden nevelký Rybník s ostrůvky hlíny a betonu, kde prý žijí lidé, a taky kolonie umělých hmot, dluhy, daně, Pulsující Hemoroid a nevěra.
|
|
|
