Až ti někdo bude vkládat teplé ráno do úst a říkat, že jsi krásná jako bolestná vzpomínka budu se procházet lázeňskou uličkou a nechám se prorůst Až oplakané město začne hrát a hrát a hrát, Vy budete stát zcela sami. Budu se procházet lázeňskou uličkou, budu se procházet a budu se radovat a smát a smát. Vítr se zalekne světla na kopci A pyšní husaři vylétnou tryskem do noci Dvakrát snad třikrát už jsem řekl, co mám na srdci Však stále je tam něco jiného, co můžu zazpívat Jsou to trombóny bolesti a trubky hněvu. Jednou mi vstoupíš do cesty a potom nic Mám rád přehozené vlásky svitu; vůni měsíčního zpěvu. Jak je to vlastně možné, býti. Sklenice osiřely, polibky? Kdejaké. Na pohřbu nechci žádného básníka Leč verše ať se táhnou k vesmíru. Můžete zkusit poslechnout si hudbu skleněné rakve. A půjdu sám a každý uvidí, co vidět nechtěl by. Samota a smutek, to je pro šarmantní pány. Z nevidomých se stanou vidoucí a já půjdu sám těžkou ulicí ulicí zlomených snů, po níž kráčí pobláznění a vůně Elysia – zítřky po nichž není zítra Vy zbloudilé oči Vy rozvraceči nitra. Budu se s vámi loučit mávnutím – to značí vale, Budu mít černý klobouk budu se tvářit neurvale. Budu mít zlobný dojem námořního syna Bude to vůně deště, která nemá nikdy přijít, budou to kapky deště, které všechno smyjí. Každý básník by měl být zodpovědný za slova, jež ponese jako Pilát sám.
| 
