|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Náhle se vše mění. Staly se z nich mrtvolně bledé masky, některé se vrátily po chvilce k jásotu, jiné zaujaly neutrální postoj. Ocitám se v polobdění, polosnu, masky se mění ve vytáhlé stavby, poznávám v nich komíny. Obklopují mě, drží za ruce, rozprsknou se v ohňostroj, přehazující si mě ze strany na stranu, nechci být těstem, křičím. Náhle se ocitám na louce. Kolem se tyčí jejich nespočetné množství, zahlédnu komíny venkovských chalup vypouštějících přebytky hádek a pohody. Opodál stojí tovární s kusem Dantova Pekla, s bonusem absurdní výplaty. Pruhovaný parník s rozbitým kouřem vesele poskakuje na vlnách měst, v náprsní kapse najednou nahmatám osobní komín odvádějící zplodiny a přetlaky duše, kolem proplouvá modrý, strážce zanikajících hodnot, a smutným kouřem se zarývá do země. U jednoho z komínů Titaniku se hromadí hladoví lidé a sytí se na dálku výpary z kuchyně. Bezrozměrný, všezahrnující komín světa je v hádce se zplodinami zla, jeho maličkým kolegou stoupá k nebi kašlající a prskající dvojice vyuzená láskou, od sousedů zazní tóny lidové písničky a ozve se zpěv nadrženého chlapa: vymetu ti tvůj komín! Ponořuji se do vzpomínek na vojnu a mundúrovè komíny, které se na mě sypou v podobě milionů košil, bagančat, pyžam, triček, teplákových souprav a miliard vzpomínek na civilní život. Usínám, vesluji levou rukou od všeho a všech, zatímco pravá nadepisuje sešit s názvem Komínologie.
|
|
| |
 |
Napsat autorovi (Stálý) |
 |
|
| |
|
|
|
