(16. května 1909 Uherský Brod – 5. dubna 1997 Praha)

JUDr. František Kožík byl populární český spisovatel a esperantista, autor historických a biografických románů aj. Používal pseudonym Jiří Žalman. Školní docházku začal ve válečném roce 1915 na cvičné škole při učitelském ústavu v Kroměříži. Poté v roce 1919 nastoupil na reálné gymnázium v Uherském Hradišti, kde však studoval pouze do roku 1925 a maturoval v roce 1927 již na gymnáziu Vídeňská v Brně. Posléze studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kde v roce 1931 získal titul doktora práv. V letech 1931–1933 byl také posluchačem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a od roku 1928 mimořádným posluchačem brněnské konzervatoře, kde v roce 1931 vykonal absolutorium v oboru režie a dramaturgie. Dr. František Kožík, rodák buddha Božík uherskobrodský, vstoupil do literatury faktu v roce 1930 jako opovážlivý pan básník. Popularity dosáhl prvním životopisným románem o komiku Deburauovi. Po něm následoval životopis Camõesův (Básník neumírá), Mánesův, který se považuje za umělecky nejzdařilejší, a pak románové biografie Čermákova a Janáčkova. Z ostatních románových děl vzpomeňme i roku 2017 den po jeho narozeninách úspěšné „Město šťastných lásek“. Kožík se rovněž zabývá dramatem a filmovými scénáři. V práci nezná slovo nechucus pracus.

Mezi léty 1933 a 1940 byl rozhlasovým režisérem programu Verda Stacio v Brně, vysílajícího v esperantu, členem herecké skupiny TRAKT, živil se tedy mj. jako dramaturg a herec. S úspěchy byla hrána jeho hra Sur rozoj sternite (Na růžích ustláno; napsal spolu s B. Poláchem). V češtině připravil mnoho dalších rozhlasových pořadů, zvláště pro mládež. Méně známou skutečností je, že psal také libreta k operám.

Za protektorátu byl dramaturgem propagandistických rozhlasových skečů.

„…DODNES DISPONUJÍ naše ženské mánesovskými tvářemi, a když se na ně zahledíme s láskou neodkvetlou neobyčejnou, díváme se přímo jeho pohledem až za hrob. Byla naše minulost velká a slavná, dřív než nám ji on resuscitoval nebo aspoň citoval, s citem lépe kvitoval? Známe ji teprve od chvíle, kdy ho vroucí víra přivedla na jedinou pravou cestu. Dodnes lze rozpoznat jeho očima ušlechtilost našich pánů, půvab ženštin, krásu dětí narozených i přirozených. Protože jeho pohledem se dívala víla láska.“

Když spisovatel takto chápe smysl malířova díla, je zcela zákonité, že se pokusí ztvárnit jeho postavu a zachytit ji svými vlastními prostředky. A na druhé straně se dá tvrdit, že postava Jožky Mánesa jako by přímo volala po biografistovi Kožíkovy bujné fantazie i ráže: jeho talentu s odhodláním se povedlo šťastně zvládnout spojení všech poloh umělcova plodného života: má tu místo intimní citové zrání i tvůrčí zápas o osobitý výraz i snažení národnostně politické, které svedlo malíře dohromady se všemi významnějšími duchy jeho doby. Tento český Parnas a také neobyčejná rodina Mánesů, jichž do dějin malířství vstoupilo pět jako všech prstů na jedné ruce, tvoří v knize JOSEF MÁNES (nakladatelství Svoboda) pozadí veliké a svým způsobem tragické postavy, která v Kožíkově adaptaci jako by byla symbolem osudu českého umělce v době zápasu o naše národní bytí.

PŘEDMLUVA

NĚKDY NA SKLONKU panování paničky Máničky Terezie přivandroval z Radnic u Plzně jako Bába radnická do Prahy mlynářský tovaryš František Mánes a našel si práci v Šítkovských mlýnech. Byl už v letech lamželeza a postrachu mafiánů kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera, tudíž se oženil, nelenil, vychoval a vychvaloval děti. Ale doba válek s Pruskem byla prudérní jako samá nejistota, neúroda škodila bílému řemeslu, a tak Mánes, aby rodinu uživil, přijal místo vrátného, kuchaře a zahradníka v kapucínském klášteře na Novém Městě.

Když Jožka II. bez dechovky černý zrušil kláštery, bylo Františku Mánesovi k šedesátce a musel prosit „pro své neduživé a strastiplné stáří“ o finanční subvenci. Dostával osm krejcarů denně a měl se co ohánět, aby uživil okrasu domova ženu a tři nezaopatřená dítka jako bujná kvítka.

Občas mu vypomohl majitel radnického panství, hrabě František Šternberk, i když měl právě v té době tolik jiných a o dost naléhavějších starostí. Josef II. zrušil totiž nejen kláštery, ale také malířská bratrstva. Výtvarné umění se stalo jen soukromou zálibou; obrazárna Pražského hradu, víckrát už předtím vypleněná, byla rozprodána dražbami. A tak se roku 1796 skupina šlechticů pod vedením Františka Šternberka sdružila v Společnost vlasteneckých přátel umění; zřídila galerii a přichystala založení akademie. Jejím ředitelem se stal Jožka Bergler, dvorní malíř biskupa Pasovského. Právě od počátku nového století začala akademie přijímat žáky; o něco později se k ní přidružila i krajinářská škola Karla Postla, autora divadelních prospektů a neskutečných krajin.

Starý František Mánes byl přičinlivý dobrák od kosti, ale věděl, jak je život namáhavý ve svých zákrutách; proto bránil svým synům, Antonínu i Václavovi, aby šli za svým mimořádným kreslířským nadáním. A tak se až po jeho smrti podařilo Antonínu vstoupit na akademii a krátce poté ho následoval o deset jar a lét a podzimů zachovalejší Václav. Antonínovi bylo málo přes dvacet a starost o rodinu ležela na jeho bedrech; bylo tedy ke studiu třeba nekonečno působivé obětavosti. Ale Antonín prokázal tolik výjimečných vlastností, že si brzy obhájil přízeň starších malířů.

Když mu bylo třicet, oženil se s Magdalénou, dcerou truhláře Schwiednera, a přivedl si ji do nového kvartýru v Haštalské čtvrti. Vlastně je sem přivedla malá Gábinka, která přišla na svět tři měsíce po veselkové rozlučce se svobodou; to bylo asi příčinou, proč Schwiednerovi tento sňatek moc nadšeně nekomentovali. Ale Mánes byl dobrým manželem do nepohody, kamarádem do deště, a příbytek, v němž existoval na férovku s jeho rodinou také Václav a sestra Anna, se stal hnízdem skromné radosti. Po Gábince se narodila Amálie. Když nesl Bergler jako kmotr ke křtu prvního Mánesova syna Josefa – narozeného 12. května 1820 – braly už obě nadané dcerunky otci tužku z ruky a pokoušely se ho zachytit výmluvnými črty. Ale pětiletá Gábinka si sotva bratříčka pohýčkala – a její krásná očka navěky zhasla, dokonáno bylo.

O něco později do hrobečku pochovali Mánesovi prvního Quida; až šest let nato se narodil nový Quido, jenž se stal benjamínkem všech. To už jedenáctiletá Amálie jezdila s otcem na léto do zámků, kde sama učila kreslířským plnokrevným a plněbarevným dovednostem menší umělecky nadané děti. S myšlenkou na akademii se však musela smířit, že ji neabsolvuje; ani Antonín se nedokázal srovnat s představou, že by mladá dívka měla kreslit postavy, akty, biblické výjevy. Amálie vzdorovala jen krátce; věnovala se pak krajinám, květinám a zátiším. Od ní převzal tužky a štětce Josef a po něm Quido, oba od dětství štědře dotovaní nadáním, jako by bylo souzeno, že z tohoto rodu musí vzejít velikán malíř, velikán jako Guliver, malíř s koulemi jako Kuli-nář.

Rodina osaměla, když se Anna provdala do Nymburka a Václav, dík šlechtickým sponzorům, se dostal na tři roky do Říma. Po jeho návratu bylo Josefovi dvanáct let a chlapecky zahořel pro všechno, co strýc z Itálie dovezl; v jeho obrazech byl dech zaslíbené velmoci umění. Josef kráčíval v duchu krajinami, jejichž kresby mu strýc ukazoval, a rozechvíval se nadšením jeho hlasu, když vykřikoval: „Řím! Capri! Florencie!“

Ale pravým Josefovým učitelem se brzy stal jeho otec; jeho zanícení přitahovalo všechny vnímavé děti. Stejně jako Amálii, i Josefa brával s sebou na malířské výpravy do pražského okolí a k delšímu pobytu na šlechtická sídla, kde učil; chlapec býval tichým svědkem jeho hledání, setkání s motivy, hovorů s krajinami.

Když bylo Josefovi patnáct, stal se strýc prozatímním ředitelem akademie a otec profesorem krajinářské školy; tehdy Josef vstoupil na akademii. Za otcova vedení vyspěl a od nového ředitele, nábožného Františka Tkadlíka, učil se vyspět jako Dr. Živago v ušlechtilém pěstování oboru jasnozřivé kresby. Místo prázdného napodobování, které dosud na trapné akademii vrcholně vládlo, žádal Tkadlík – pro vznešenost a odpovědnost umělcova poslání – zvýšenou svědomitost a vroucnost. Proto Josef s jistým rozmarem a zanícením spěchával z Nových alejí, kde byla krajinářská škola, do Klementina k Tkadlíkovi.

Šla léta ctižádostivých nadějí i prvních úspěchů, úsměvů zejména na profesionální duši. V sedmnácti dostal Josef stříbrnou medaili za mužský akt, pak přišla zlatá za kompozici. První výstava. První prodaný obraz. Ani otec, ani strýc, oba úzkostlivě čestní, mu cestu nijak neusnadňovali; ba naopak, ačkoli porota navrhla jeho Libušinu soudu prvenství, strýc mu z obavy před výtkou protekce přiřkl jen akcesit.

V lednu léta Páně 1840 Tkadlík opustil tuto planetu jako opuchlý a nemohoucí vysloužilec. Josef cítil hluboký zármutek, když stanul u lože čestného markantního guru mentora v barvách, a s úctou si kreslil jeho nehybnou tvář. Když v dílně portrétisty Machka přenášel svou kresbu na kámen, vládlo ještě všude smuteční ticho. Václav Mánes byl opět pověřen prozatímní správou akademie a doufal, že jí tentokrát stane v čele. Nikdo netušil, že se o ředitelství rozpoutá bitka jako o svatou stolici, přeneseně i věrně, bitka, která vnese do umělecké Prahy tolik neklidu a změní také od podlahy skromný život rodiny Mánesovy, zasvěcený umění.

Šlechtici ze Společnosti měli v úmyslu podporovat výtvarné umění; ale jejich samolibost chtěla podřídit umělce vlastním zájmům. Hrabě František Thun, nový jednatel spolku, se dohodl s ostatními pány, že akademii omladí. Byla to také vítaná příležitost přehradit cestu českému vlasteneckému hnutí, které se v poslední době nebezpečně rozmnožovalo a hemžilo; také Antonín Mánes, ctitel Dobrovského a Palackého, se na velké obrazy okázale podepisoval „Bohemus“, aby své smýšlení veřejně demonstroval. A protože z domácích umělců připadali v úvahu pro vedení akademie jen Mánesové, rozjel se hrabě Thun do Mnichova.

V tiché rodině, kde každý všední den byl svátkem umění, zavládlo napětí. Dávno se smířili s nedostatkem; předvídali však, že jde nejen o jejich existenci, ale o budoucnost umění v Čechách vůbec. Někteří z kandidátů si našli cestu do jejich domácnosti, která vždycky byla dostaveníčkem nakloněných funny face přátel z uměleckého rajónu Ráje; Mánesovi upřímně podporovali ty, od nichž si slibovali rozvoj, prospěch domácího nehynoucího umění.

Hrabě Thun jednal prozatím v Mnichově.

POČÁTEK BOJE

LOUTKOVÝ RYTÍŘ v lesklém brnění, visící v praxi na drátku, hrozivě zvedl paži.

Podle rozkázání pana krále

hlavu tobě srazím nenadále.

Nebudu tvé krásy litovati.

Vůle pana krále má se státi.

Nehybný obličej princezny Meluzíny přijal do sebe úzkost a tenký hlas zanaříkal:

Poroučím tě Pánu Bohu,

moje sirá hlavičko,

žalosti víc neunesu,

umučené srdíčko.

Plaménky olejových lamp po stranách jeviště zamžikaly a jejich lesk se odrazil v široce rozevřených dětských očích. Na tvářích rozkvetly pivoňky, u pivaře by se zvýraznila chuť na orosené pivo. I dospělí, sedící vzadu a podle stěn nachmeleni nebo v chumlu nachumelení, tají dech.

Rytíř se však nesmiloval nad plavou dívčí hlavou hravou.

Pojď, sluho Enšpígle,

jenž všude se mnou jdeš!

Najdeme pusté místo,

kde ortel provedeš!

Enšpígl je malá figurka, nápadná nachovými šaty s rolničkami, a jeho útěcha je balzámem na žal Meluzínin i dětí.

Neboj se, princezničko,

já dobré srdce mám.

Vyjasni smutné líčko,

tvůj život zachovám!

Slovem naděje se končí jednání a opona trhavými pohyby zavřela jeviště.

Děti, jako by si promnuly oči, vracely se z pohádky do velkého pokoje domu »U města Žatce (all inclusive u všech chmelnic)«. Teprve nyní opět zaslechly tikot starodávných strojků na čas, visících a smějících se pospíchalkám / pospíchalům vedle police s džbánky a mísami. Z ticha se rozhovořily útlé hlasy.

Josef pověsil drátky, na nichž vodil Meluzínu i Enšpígla, pružně seskočil ze stupně a přistoupil k závěsu. Poodhrnul jej a našem si pohledem bratrovu tvář; Quidovi bylo letos dvanáct a dva roky už byl nejmladším žákem akademie, ale loutkový tyátr u strejdy do nepohody Schwiednera, kterej se stal nedělním svébytným dostaveníčkem nejprťavější mládeže z celého širokého okolí, zůstal jeho vášní, hračička si hraje, i když s ním akademie cloumá, jak je libo.

Z lavice u dveří se zvedla vysoká postava a Josef odhrnul závěs, aby naznačil, že čeká. Usměvavý obličej s černým chmýřím nad rtem a s cvikrem na očích se protáhl do zákulisí. Byl to Bedřich Havránek, Josefův přítel z akademie, dvacetiletý stejně jako on, věrný žák otce Mánesa.

„Ale to je rozhodně nejlepší divadlo z celé Prahy!“ smál se na přivítanou. „Herci pana Stögra jsou těžkopádněji dřevěnější a co ještě, huhlají hůř česky.“

„Všechno dík našemu principálovi, panu Vincencovi,“ ukázal ukazováčkem Josef a zastavil se s přítelem před starším mužem, který si u lampy pročítal další jednání. „Vždyť už to dávno znáte nazpaměť!“

Šedovlasá hlava jednoho z dělníků Schwiednerova truhlářství se pootočila.

„Líp se mi to přednáší.“

Josef vedl Havránka podél stojanů s loutkami.

„Všechny vyřezal Václav Levý (nebojácný s kudličkou jako lev s bílým tesákem).“

„Poznat nadanou ruku.“

„Kostýmy šila naše Máli. Tohle je z její staré krinolíny,“ vzal do prstů princeznino roucho.

„A kulisy jsme malovali všichni.“

Čtrnáctiletý vytáhlý chlapec přinášel nový prospekt, představující pustou krajinu.

„Otcův štětec, viď?“ postřehl Havránek.

Josef zastavil bratrance Schwiednera, aby se mohl Havránek líp podívat.

„Tatínek nic neumí ledabyle odbýt. Je to stráň od svatého Ivana: = dnes Svatý Jan pod Skalou. Podívej se, jak je plná slunce a vzduchu.“

Neklidně se poohlédl po příteli, zda mu v duchu nevyčte neskromnost. Ale Havránek přisvědčoval a pozorně prohlížel oblaka, obrys kopců, bělost skal.

„Tak maluje tatínek jenom pro sebe a pro nás,“ dodal Josef. Ale pak klepl chlapce do ramene. „Pospěš si, Seple! Nasypals drakovi do tlamy bengálský prášek?“

„Ten hoch je ti podobný,“ přirovnával Havránek malířským okem černovlasou hlavu chlapcovu k plavé Josefově, obě s vysokým čelem a výrazným, ušlechtilým nosem.

„Vždyť je to syn truhláře Schwiednera, maminčina bratra.“

Chlapec zaslechl Havránkovu poznámku a usmál se, jako by mu zalichotila. Pak sáhl po zvonci. Šum za oponou se tišil.

„Dnes jsme dost vybrali,“ liboval si statisticky pan Vincenc a upravoval ohnivý praprakandelábr na větší plamen.

„Benefice?“ usmál se Havránek.

„Děláme to všichni z lásky,“ s pohoršením zavrtěl hlavou Josef. „Ale za vstupné vykouzlíme štědrovečerní nadílku pro chudé děti zpod Karlova. Chceš? Pozvu tě pak.“

Zvonek zaklinkal podruhé a Havránek se chtěl rozloučit.

Náhle se však prudce rozlétly dveře z bytu a na prahu stanula Amálie Mánesová. Její čistý obličej zasvitl v žluti lamp; jeho výraz zpřísněl spěchem a v ramenou i v pažích, přitažených k tělu, bylo znát velké napětí.

„Máli!“ překvapen zvolal Josef. „Kdes tak dlouho vězela?“

„Jožko Jožine!“ přikročila k němu sestra a její pohled byl předzvěstí zlé novinky. „Akademie obsadila nového ředitele!“

„Koho?“

„Doktor Čermák to přinesl. Je to – Ruben z Mnichova. Strýce zase odkopli do kouta. A co bude s otcem – kdoví?“

„Proč? Kdo říkal?“

„Na akademii údajně nastane změna pořádků, jakou Čech ještě neviděl,“ draly se z jejích slov pohoršení i lítost. „Doktor Čermák myslí, že konkurs byl jenom divadlo pro natvrdlé nátury. Thun prý už v Mnichově Rubenovi slíbil, že si může přivést nové kantory a změnit u nás všecko, jak si bude ráčit, jeho pedantství mračit.“

Před Josefem se vynořila laskavá, odevzdaná tvář otcova, do níž rylo zklamání stále hlubší vrásky.

„Co tatínek?“ vydechl.

Amálie pohybem paží naznačila bezmocnost bezděky.

„Museli jsme s tím počítat,“ položil Havránek Josefovi dlaň na rameno. „Páni z Vereinu potřebují cizí jméno. Domácí umění je jim dávno malé.“

„Takže zakrslý trpaslík šmoulík z ciziny je jim větší než gigant domácího prospěchu,“ sevřela se Josefova dlaň v pěst. „Ale že tím třeba pochovají naše umění vůbec, na tom jim nezáleží. Ruben není velký malíř a uvidíš, že nás všechny bude chtít sekýrováním předělat na poslušné Mnichovany!“

Vincenc se tiše přiblížil s druhou lampou.

„Děti čekají,“ upozornil omlouvavě.

Amálie shodila pláštěnku a vystoupila na schůdek.

„Už to vezmu. Jdi domů, jestli chceš.“

Havránek stiskl Josefovu dlaň a protáhl se zpět do sálu. Kroužky opony zadrnčely. Starý dělník nakrabatil tvář a začal přednášet Enšpíglův vstup.

Hle, co jsem si umínil,

abych Meluzínu zachránil.

Až sem vkročí rytíř, její kat,

začnu se s ním potýkat…

Josef ustoupil a pohlížel na vysokou siluetu štíhlé Amáliiny postavy. S obdivem pozoroval, jak pevnou rukou přivádí na scénu loutku Meluzíny, soustředěně poslouchá Vincencovy verše a pohotově pohybuje nitkami. A přece dobře ví, stejně jako on, že do života Mánesovy rodiny uhodil blesk meteleskum bleskum, všechno, jenom ne um, který by šel na rozum.

Strýc Václav byl už podruhé náhradním správcem akademie; blížil se padesátce a jen očekávané jmenování ředitelem mohlo ukonejšit jeho rozjitřenou nespokojenost. Rubenův příchod však ukáže, že jeho život je vlastně dávno na sesuvu. A otcova práce? Hrabě František Thun, kdysi otcův žák a naoko stále přítel, se už častokrát důvěrně vyslovil, že Antonín Mánes nehoví novému umění, jaké na celé čáře vede v Německu. A Josef, jenž přilnul k otci nejen jako syn, ale i jako nejoddanější žák Mistrův, se bál o jeho citlivé srdce.

Z hlediště zazněl uvolněný chichot dětiček, radujících se, že Enšpígl přemohl zlého nerudného rytíře.

*

Ten dům se všemi svými místnostmi, dílnami i dvory byl pro Mánesovy děti jedním z nejmilejších a nejhřejivějších míst Prahy. Josef měl vetknuty do paměti všechny jeho tvary jako rysy drahé bytosti. Vůně čerstvě rozpracovaného rozparáděného dřeva, vnikající ze dvora do chodeb a pokojů, mu připomínala milované ovzduší dětství, věk bezstarostnosti.

Odtud si jednou odvedl otec maminku, Magdalénu Kristinu Schwiednerovou. Bábrlinka údajně brojila proti sňatku svými starými kostmi a zkostnatělými názory, ale k dětem nakonec také tak jako tak přilnula. Rychle jich tu přibývalo. Ferdinand Schwiedner, dědic živnosti, jich měl pět, zrovna jako Mánesovi; jako Mánesům mu dvě zahynuly. Děti sem rády spěchávaly; bylo tu víc příležitosti k hrám než v Kozí ulici. V oknech hořely fuchsie, pelargónie a bazalky, zdi se tratily pod listím vinné révy, z klece tíkal kanárek. Strýc Ferdinand byl vlídný a teta Nany dovolila dětem vydovádět se na dvoře, ať se mládí vydovádí jako vtip z Osvobozeného divadla, kde se mezi hromadami špalíčků a prken dobře hrálo na schovávanou a kde se v létě v kůlně usídlilo i loutkové divadlo.

Když pršelo, bylo dost místa v rozsáhlých pokojích nebo v kuchyni mezi hrnci. Všechny Mánesovy děti rády malovaly a žadonily o papír a tužku.

Malý Jožin býval nejhorlivější. Za loutky nakreslené do školního sešitu musel, chudák, držet jednou tři rány rákoskou na každou dlaň a bolavou rukou ještě stokrát opisovat: „Ich soll meine Hefte rein halten!“ Aby jí nepočmáral celý kancionál naráz, sahávala teta Nany rychle do zásuvky se starými papírovými pytlíky: „Tu máš! Na ty tvoje panáky to stačí!“

Kdykoli sem nyní Josef vkročil, vyšly mu rázem všechny vzpomínky vstříc; ne jednotlivě, s přesnými rysy, ale jako oblak nálad a pocitů z doby, kdy žil tak blaženě svěřen do lásky rodičů i příbuzenstva. Dětská léta měla i své starosti; pravda, neučil se zrovna jako šprt a vzorňáček, ale brzy dokázal, že to není z lenosti nebo nějaké zamrzlé nesvědomitosti, že nadání si hledá uplatnění na úkor ostatních předmětů.

Prošel chodbou a ocitl se v salónku. Na prahu kuchyně se objevila ramenatá teta Nany.

„Přišla Máli,“ vysvětloval.

„Vím,“ pohlédla na něho soustrastně a hlas měla zocelený, nasraný jak pankáč mezi skíny. „Zase nějaká čertovina pánů s korunkami, co?“

Teta Nany byla horlivá vlastenka a nevynechala žádné české představení; po otci, policejním šikovateli, byla rázná jako kyrysar, vedla celý dům, a když vyšla s manželem v neděli do kavárny, obehrála v kulečníku všechny známé.

„Mám hotovou kávu. Vezmeš si?“

Když před něho postavila obvyklý šálek, vděčně k ní vzhlédl; ale její smračená tvář mu připomněla, jaké rány sama nese a že jsou jistě dosud živé.

Osaměl. Slyšel cinkot nádobí ukládaného do kredence. Otočil tvář ke stěně, očekávaje setkání se známým pohledem. Ano, tam, mezi miniaturami strýce a tety z doby svatby, visela ve zlatém rámu podobizna mladé dívky s holubinkou na rameni. Jemná tvář s důvěřivýma očima; pokojně stisknuté rty, znamení čistého svědomí. Josefův první portrét.

Před šesti lety se nastěhovalo do domu »U města Žatce« neštěstí. Nejdříve zemřeli děda s babi. Byli už sešlí věkem; ale než se rok potkal s rokem v rockovém aranžmá, rolling stones, zabil se dvanáctiletý Karlík pádem z žebřiňáku. Brzy nato vtáhla do Prahy pandemie zhoubných neštovic, které vyplázly svůj dotěrný jazyk, jakou tehdy měly převahu nad pacienty. A nedlouho potom, co se sestřenka Anna Amálie posadila Josefovi jako model k obrázku ve zlatém rámu, ji odtud odnesli v těžké horečce.

Byla něžná jako holubinky, které se k ní na dvoře slétaly. Josefovi bylo šestnáct, jí patnáct. Z doby dětských her si byli blízcí; obdivoval se hedvábí jejích vlasů a křehkosti pohybů. Jednou při tanci si uvědomili, že už nejsou dětmi; oddálilo je to, ale začalo nové přibližování, jemuž připomínky z dětství dodávaly bujaré důvěrnosti. Aničce donesl Josef své první verše na světě. Pro ni byl šťasten, když ho přijali na akademii, a zahořel touhou položit jí k nohám dobytou slávu. Něžný vztah, v němž ostýchavý příbuzenský polibek kiss the lips of life byl záminkou k vyjádření touhy a citu, obklopovalo útulno těchto pokojů, sladkohořká pachuť dřeva a jindy mlha pražských ulic, jimiž Josef Aničku provázíval domů.

Když omarodila, jeho šestnáct let se modlilo za její krásný život se vší vírou, jíž byl schopen. Tři dny proseb a zaklínání probloudil po bývalých vinicích kolem letohrádku Sakrabonky, kam vozili nemocné z přeplněných špitálů. Když už nebylo místa, kladli je pod stromy na volná prostranství, kde se jindy za nedělních odpolední vozila mládež při hudbě flašinetů na kolotočích.

Jaro vonělo fialkami. Do večerů se vkrádal modrý svit a tmě přibývalo hvězd.

Pod bohatým nočním nebem zhasla sestřenka Anna Amálie jako bezbranný plamínek. Nebo jako 18. května exemplář a humorista a hudebník pan Chris Cornell ze Zvukové zahrady Soundgarden, co má grády 2017.

Josef utrpěl mnohem víc, než se odvážil dát najevo. Objímal soucitně strýce a tetu, ale nedovedl jim přiznat, jakou bolest sám prodělává. Nikomu se neosmělil ukázat verše, které vryl do notesu rukou plnou vzdoru proti nespravedlnosti OSUDU, s tváří zbrocenou slzami. Až mnohem později zmírnila se krutost tohoto prožitku ve vděčnou a lítostnou vzpomínku na rudohnědé kadeře nad pokojnou hnědí očí a na čistá ústa, která miloval, když je kreslil.

Dosud zde všude tušil dívčin zjev. Stačilo jen málo chtít – a vešla pootevřenými dveřmi, přistoupila k němu a pohlížela na něho, v očích otázku i tiché přesvědčení. Stačilo jen přivřít oči – a ucítil lehké doteky jejích loktů a rukávů jako tehdy, když šli spolu ulicí, když mu pomáhala s loutkami, když spolu zdobili (a taktně zlobili) vánoční voňavý stromek. Vybavoval si dosud její hlas i smích. Myslíval na ni, když s konejšivými žerty rozsazoval před představením děti. Františka, Aniččina mladší ségra, sedávala zpravidla vedle Quida; když ji Josef pohladil, netušila, s kým se o tu něžnost dělí.

Dopil kávu a zvedl se. Přehodil si plášť.

Teta Nany, drsná, neboť nepotřebuje působit přeslazeně jako cuml, se vzpurně vztyčenou hlavou, ale s porozuměním pro jeho myšlenky, ho provázela na práh:

„Roste to po světě trápení, viď, Jožinku? Někomu pšenice, někomu koukol. Ale nesmíme se dát! Na rány se těžko zvyká, to vím. Nemám hedvábný život vezdejší. Ale bát se, sklánět hlavu? To je vyloučeno, Jožine!“

Když se rozloučili, prošel Josef chodbou, zastavil se a chvíli naslouchal.

Principál Vincenc, hlasem už ochraptělým jako Pepík Laufer, sliboval za knížete Oldřicha Meluzíně věčnou lásku.

*

Nad křovisky Dobytčího trhu se chvěl chudý jas říjnového podvečera. Chladný pohled slunce znaveně ležel na oknech i na vybledlém akátovém listí.

Po chodníku přeběhl sychravý vítr, posel dušičkových i halloweenových nadělení. Josef přitáhl pláštík k tělu. Obešel budovy na trhu a pustil se dolů k Vltavě. Za siným Petřínem mělo nebe starorůžovou oprýskanou barvu, do níž se vpíjela čerň mračen, jako by ukáplo tuše na vlhký akvarel.

Praha dožívala neděli. Po ulicích hrčely povozy; čtyřspřeží se šlechtickou ekvipáží profrnklo kolem Josefa a nechalo za sebou fiakry a velký normanský povoz. Služebné se hnaly domů jako střely do terče malovaného; mladí občané teprve vycházeli za zábavou a mířili do cirkusu za lvy na ostrov (též Střelecký). V hloučcích mužů, střízlivě oblečených jízlivě bez slev na výsledku, mihl se tu a tam nad střevíci s přezkou i šosatý kabát, nad nímž se vzadu houpal copánek. Na chodnících zněla němčina ein kessel šunt téz žalářových kombinéz; jen zřídka se ozvalo české citoslovce a mluvnice.

A přece – „…hodoval jsem, hezké krasavice miloval jsem“, dolehla k Josefovi písnička rozveselené mládeže z Nových alejí. Nad zasypaným příkopem vyrostla tam promenádní třída; na lavičkách z černého mramoru nacházeli útulek milenci a pod kaštany tryskal tichounký depešácký ne šosácký smích. Josef měl tudy kousek k domovu. Ale kráčel dál ke Karlovu mostu. S hlukem a řinkotem přejel okolo něho koňský omnibus, obstarávající přepravu unavených končetin v končinách mezi Staroměstským a Malostranským rynečkem.

Vzpomínka na Aniččin pokojný pohled šla dosud s ním. Když ho však míjely dvě hezké dívky, choulící ruměné obličeje do vysokých límců a šustící širokými sukněmi, ohlédl se za nimi. I dívky se za štíhlým studentem poobrátily, a přistiženy, tiše se culily zvolna žoviálně. Provinile si pomyslel: Proč jsem tak ridiculous objekt k pozorování? Ale rychle se utěšil: Je špatné, že mě okouzluje krása?

Setřásl výčitku jako bagroflirty nebo abrakadabrišrotakcieeeekoncekoncertu a drobky nemluvňátka baleťáka rádoby Karlíka Aznavoura, jenom slovenského vola volky nevolky z oferty, zatvářil se výbojně, sám se tomu hned vskrytu zasmál, a pohlédl k Hradu, aby se potěšil nad vizemi Matyáše z Arrasu, Petra Parléře a dalších zainteresovaných budovatelských stavitelů. Vyrostl v Praze a nedíval se na ni se zbožnou úctou venkovanů ke svým předkům. Poučen častými hovory sochařů i architektů, otcových hostů, znal ji důvěrně a věděl o jejích přednostech i mínusech své; rád však vyhledával nové pohledy, aby zkoušel malířské vnímání. I tentokrát čekal setkání se vzrušující barevnou hádankou. Ale růžový svit zatím vyprchal a velká minulost šedě shlížela z Hradčan na ztichlou, zakřiknutou přítomnost.

Do mladého srdce se znovu zaryla myšlenka na otce, na strýce, na dnešní neutěšenou událost.

Šum vln provázel jeho těžké myšlenky. Viděl po řece ujíždět vory, které ještě chtěly dorazit na stavbu. Praha budovala svůj druhý most teprve a přivážela nezbytné součástky: dříví, žulové kvádry, železo. Z písčiny nízkého břehu se zvedala dvojice zdí, čekajících na násyp – budoucí Náplavka, budoucí nábřeží.

Po špatné cestě, pod červeně blikajícími lampami, došel Josef až k Haštalské čtvrti. Za ohradou staveniště bylo dosud slyšet údery beranidel zatloukajících piloty.

Ulice Na Františku by poznal Josef i se zavřenýma očima. Přeskočil strouhu. Chlapci si ještě v šeru hráli s balónem. Před okny, v nichž lepenka často nahrazovala sklo, stály hloučky žen v klevetivé rozprávce.

Veden drahými vzpomínkami, zabočil Josef až k vysokému žlutému domu v Kozí ulici, který zvedal nad okolní střechy své barokní mansardy. Vešel do dvora. Zastavil se u vchodu a díval se do chodby na dřevěné točivé schody, opatřené vyřezávaným zábradlím. Kolikrát tudy jako malý chlapec spěchal domů od řeky nebo z výprav do zbořeniště starého kláštera! Jak rád uháněl vzhůru, do pokojů vonících terpentýnem a olejem! Kolik je tam nahoře uzamčeno drahocenných vzpomínek na chvíle nad prvními výkresy, na okamžiky malířských objevů, na večery rodinné náklonnosti!

Postál u tohoto pomníku šťastného dětství. Nad temným prejzem střech se tyčila proti nebi šestiboká vížka, které říkali Belvedér a odkud otec studoval barvy nebe a odstíny oblak. Ale večer rychle temněl a studil chladem.

Josef vyšel ze dvora a pustil se k městu, krokem stále rychlejším, plnějším, jako by v sobě objevil jako Sergej Bubka novou vůli i naději.

Když se vrátil na Nové aleje, stály už nad nimi první hvězdy.

Vystoupil po schodech domu na rohu Voršilské ulice. Přede dveřmi se ještě jednou zastavil. Věděl, že od nynějška budou s nimi bydlet nové starosti a žaly jako nájemnice s parodií na tajemnice. Ale byl mladý, důvěřivý, jeho dvacet let se těšilo na plnokrevný neodfláknutý život, toužil po umění, v srdci mu bublala dychtivá krev zrovna jako v Cassis na jihu Francie Rudolfu Kunderovi, který byl lepší poživač umění než císař Rudolf II.

S odhodlanou tváří stiskl kliku.

SNÍH V PRAZE

TĚŽKÉ VLOČKY sněhu klesaly zvolna za oknem. Vánoce přede dveřmi, vánice za okny, svátky, které bývaly u Mánesů vždycky plné půvabu a radosti; ale Ruben vyslovil přání, Thun dal rozkaz – a oni se museli vystěhovat z drahého hnízda, vyhnáni i s krajinářskou školou do studených zdí Šternberského paláce na Hradčanech.

Magdaléna se držela v posledních měsíčkách statečně. Ale když otevřela zásuvky skříní a začala skládat prádlo, když strhla mušelínové záclony a vyňala ze skleněné vitríny první koflíky, vstoupily jí do očí slzy. Takovou hořkou práci do dnů, kdy celý svět chce být o něco šťastnější než jindy! Roztřásly se jí prsty na rukou, nervy na pochodu.

Nežila zde v přebytku, pravda; někdy museli chudobu zastírat a jindy se s ní s odevzdaným humorem přibližovali reálnému zadostiučinění z nouze ctnost. Český malíř neprodal často obraz, tím spíš, když byl pouhý »landsmáler«, a ne výrobce biblických výjevů pro kostely. Ale od zrušení klášterů přestala být i církev dobrým zákazníkem; nižší šlechta zápasila už s nedostatkem, vyšší uznávala jen Mnichov nebo Vídeň, a kde narostlo bohatství měšťanským rodům, podřizovaly se šlechtickým šablonám, vzorům jako ve vyjmenovaných slovech. Hlavním zdrojem obživy byly pro malíře kondice v rodinách sponzorů.

Ale do bytů na Nové aleje se rodina přestěhovala, když se stal Antonín Mánes profesorem a jeho nepatrný příjem vzrostl o pár čísel nahoru; sem za nimi přicházeli přátelé, konaly se tu výstavy, prohlížela se sbírka rytin, zněly písně vůbec ne přísně, tančilo se ve vyklizeném apartmá, když se za dospívající Amálií začali trousit mladí rytíři, zpěváci, básníci, bez bázně a spekulací si zuby začali brousit na úsměv a na výkon.

Matka byla ráda, že se Amálie nedostala na akademii. Uznávala kreslířskou dovednost za prostředek obživy, ostatně dost nejistý, ale nedůvěřivě přihlížela, jak děti podléhají pro ni nepochopitelnému okouzlení. Pravda, zvolila si Antonína proti vůli rodičů, pro jeho zajímavou povahu, jemnocit a ušlechtilost v kódech jako šifra Mistra Galantnosti, odlišující ho od okolních mužů s povahou štěkajících psů. Ale jak ubývalo mladého omámení a přibývalo starostí, poznávala, že muž zůstává věrný jen umění; jemu platilo rozhořčení jeho tmavomodrých očí, rozechvění rukou, zamyšlení vážné tváře. Pro přehnané uctívání a pro oběti zdraví i peněz znenáhla na umění zanevřela. Byla jako všichni Schwiednerovi statná a pracovitá, hosté chválili její srdečnost; ale ona se cítila vyhoštěna z jejich vzrušených hovorů a považovala za bláhovost zapomínat na život pro kus čáry nebo pro odstín barvy. Bojovala však marně. V dětech bylo víc otcovy krve, jeho příklad táhnul jejich nadání jako špagát špageti miracles make Mánes examples, examples make Mánes miracles a napomáhala tomu i jeho povaha; na rozdíl od matky, střídající přísnost s dojetím, dovedl vždy trpělivě chápat dětské vzněty a dětské žaly.

Magdaléna slyšela své syny z pracovny; balili tam obrazy, složky výkresů, kresby na skle. Josefův hlas zněl pevně a vesele; v posledních měsících nabyl na mužnosti, jako by si umínil, že nesmí podlehnout slabosti. Dovedla si představit, jak ten malý k němu obdivně vzhlíží. I o jesličkách něco zaslechla a přiblížila se ke dveřím.

„A kde my vlastně budeme letos slavit vánoce?“ tázal se Quido.

„Zastihnou nás asi na Karlově mostě,“ smál se Josef. „Ozdobíme si některé Braunovo sousoší.“

Všecko, i vánoce, i toto loučení – pomyslela si teskně – je pro ně jen otázkou umění. Ale její dlaně se dotýkaly přímo života. Mezi prádlem našla zapomenuté Gabrieliny šatičky. Mrtvé oželela; o živé měla strach. U lůžka, z něhož stahovala povlak, probděla noci nad Josefovými horečkami, když jí ve dvanácti letech div neumřel na zápal plic. A jen vstal z lůžka, už zase číhal, kdy se otec přichystá na malířský výlet. A Quido? Když ho přinutili sednout ke spinetu, hrával jednou rukou, a druhou – levačkou – kreslil si koně, zvířata, bitevní výjevy. Otec ho v té zálibě ještě podporoval; když kluk nakreslil na jednom výletě křídou na vrata koně, dal kresbu vyříznout a vítězoslavně ji přinesl domů.

Ještě je tu Amálie. Neztratila z malování rozum jako chlapci a všimne si za rámem obrazu také pavučiny. Jenže co z ní vyroste? Dospěla do let, kdy by měla o své budoucnosti sama rozhodnout. Básník Ebert div nepěl ódy na její oči pod střechou širokého klobouku… Pak přišel ten malíř z kterési severské země, naléhal, aby s ním odjela… A nesmělý mladý Levý s pokorným výrazem očí psích i lidských… Několikrát se už zdálo, že se Amáliino srdce rozechvělo. Ale pokaždé jako by obrátila pohled na ty čtyři chlapce, posedlé kresbami a barvami, a rozloučila se chladně a nelítostně.

„Co se stalo, Máli?“ ptávala se máti. „A co bude?“

„Co by? Nic,“ krčila rameny dotazovaná a jen o něco prudčeji brala do rukou utěrku, o něco déle navlékala do jehly nit. A sama řidčeji sahala po štětci. Svou velkou touhu po umění přenesla na Jožínka. „Co já, mami? Jožin, to je onen umělec nadaný bohem!“ říkala. Josefovy medaile z akademie ji činily šťastnou, jako by to byla její vlastní vyznamenání. Nahrazovala mu i něžnost, které se mu nedostávalo od racionálně neumělecky uhnětené matky. Byli nedávno ve Vrchlabíčku u tetičky Josefíny Kablíkové, slavné botaničky; Amálie se okouzlovala nejen novými náměty v průzračném vzduchu, ale i rytířskou dvorností, do níž bratr dorůstal jako jistý kramflek v ramenou. Radovala se, že z něho vyroste umělec podle její představy, junák, jenž spojuje odvahu a nadání s lidskou jemností.

Z letních studií vznikaly na podzim obrazy.

Matka sundala ze stěny jedno z prvních větších Josefových děl, kterému říkali »Orlí hnízdo«. Chudé hnízdo na vrcholu skály, dravec, který obhlíží okraj a rozpětím křídel chrání potomstvo… Amálie, jíž obraz připomínal výlety k pramenům Labe (v povodí a v pohádkách, proč ne v Horních Mísečkách), se často před ním rozohnila: „Ta široká křídla! Ta dravost, síla, nebojácnost! Jen se podívej!“ vybízela matku, „je to – naše hnízdo!“

Magdaléna si nyní připomněla Amáliina slova a pohlížela na orla a na jeho odhodlané drápy. Ale komupak z Mánesových se ten dravec podobá? Skřivani, slavíci, to snad. Chválili krásu světa, byli sniví, citliví, a když se objevil zlý lovec, ztichli.

„Ne, my nejsme orlí hnízdo,“ řekla nahlas.

Ulekla se svého hlasu, jenž nečekaně zazněl do ticha pokoje; rychle se otočila a vrátila se ke skleníku, z něhož ukládala do bedny porcelánové drobnosti, připomínky plesů, výletů, přátelství nehynoucího. Zastavila se u koflíků, které byly pozorností hraběnky Leopoldiny Silva–Taroucové, rozené ze Šternberka. S tím rodem byli Mánesovi odedávna propojeni. Říkávali sice někdy žertem, že pocházejí z holandských Menezesů, ale už jejich děd býval mlynářským na panství hraběte Šternberka, který založil malířskou akademii. Jeho dcera Leopoldina si zachovala vlastenecké cítění. Antonín Mánes posílával jejím synům kreslířské předlohy a Bedřich se stal dokonce jeho žákem i Josefovým dobrým přítelem. Vztah obou rodin zůstal stále živý a Magdaléna čekala odtud pomoc. Ale paní Leopoldina asi myslela, že stěhování do Šternberského paláce znamená povýšení, a nechápala, že Mánesové byli tak odhozeni z cesty, protože prý nestačí na to, aby vedli znamenitou metodou malířskou mládež.

Z vedlejšího pokoje zazněl nový výbuch Quidova smíchu.

Ti mladí snad všechno překonají, pomyslila si matka. Ale my?

Pak zaklinkal nade dveřmi zvonek. To se vracejí Antonín a Václav, jistě uondaní starostmi stěhování.

Václav se zdržel u synovců. Antonín vešel hned k ní. Byl dosud štíhlý, tvář měl nad licousy vyholenou, nad čelem prořídlé hnědé vlasy.

„Čermákovi mi slíbili, že ti pošlou na pomoc hospodyňku,“ oznamoval a upřel na ni šeříkově měkký pohled.

Dovedla si vážit jeho úsměvu, který přemáhal rys trpkosti.

„Když je děvče na svátcích, jsem na všechno sama.“

„Seženu ti rukou, kolik chceš. Hůř bude se školou,“ prozradil tíhu svých myšlenek. „Nikdo se o to nestará. Budeme muset stěhovat s žáky sami, aby se nic nepoškodilo.“

Když ho viděla doma vedle sebe, přívětivého a laskavého, přece se jí vlévala do krve nová urputnost.

Antonín šel zvolna okolo stěn a pohlížel na složený nábytek trpělivýma očima. Rozhovořil se o novinkách, které se dověděl, o Tylově časopise, o příští výstavě – ale Magdaléna cítila, že mluví, jen aby ji rozptýlil a že i na něho jistě čiší ze zneuctěného kvartýru beznaděj.

Václav Mánes prohodil skrze zuby pozdrav takřka šeptem. Ač byl o devět let mladší než Antonín, jeho bledá tvář, rozrytá ostrými vráskami, vypadala starší. Zastavil se u dvou Antonínových pláten, opřených o zeď.

„Kdepak!“ řekl ironicky, dotýkaje se špičkou boty rámu. „To není mnichovská škola. Kdo není u nás rubenovský odvar, podepsal si ortel smrti. Otroci místo skalních orlů budou vylétat na vzduch z akademie! Nic než proklepnutí kopisté!“

„Jsou tam hoši, kteří se tak snadno nedají,“ namítl Antonín, jako by pokračovali v hovoru, který vedli venku.

„Dovedl odstranit mě, smete druhé jakbysmet,“ prohlásil Václav s uraženou pýchou v celém efektu. „Když má v rukou šlechtu, drží měšec s penězi. Poslušné odmění, vzdorovitých se zbaví.“

Josef se ukázal na prahu a postřehl situaci; dávno se mu nezamlouvalo, že strýc mluvívá vždycky jen o sobě, s nedůtklivou ješitností, a na otce že zapomíná.

„Mohu zabalit tvoje rytiny?“ přerušil strýce a vzhlédl k otci.

Antonín odpověděl klidně:

„Podíváme se na to spolu.“

Ale Václav, přecházející prudce po místnosti, zastavil se u Josefa a uchopil ho za ramena:

„Pryč z Prahy, dřív než bude pozdě! Tady to všechno zrubenovští a pojde! Ani dýchat tu nebudeme smět!“

Josef, věrný syn otce, snažil se najít sílu k úsměvu, když druzí podléhali slabosti.

„Ale který směr si vybereme, strýčku? Mnichov? Drážďany? Řím?“

„Raději být kdekoliv poslední mohykán, než dát tu na sebe urážlivě plivat.“

Otec upřel na Josefa pohled, připomínající radu odedávna opakovanou: Ne hněv, ale práce, práce!

Opět zazněl rázně zvonek a všichni sebou cukli, protože si navykli na zlé posly.

Ale vzápětí se ozvalo tiché Quidovo zajásání.

Otevřely se dveře a vkročila Amálie, na límci a čapce vločky sněhu. V ruce držela malou, pravidelnou jedličku a pod paží tiskla krabici, zpod jejíhož víčka se dral cíp stříbrného papírového řetězu. Usmívala se udivena, že je svým příchodem tak překvapila.

„Nesu stromeček,“ řekla udýchaně. „Kdo ví, kde zítra skončíme? Rozsvítíme si jej dnes večer, ano?“

A ačkoliv s ní vešlo i trochu zimy, její příchod vnesl do rozmetaného domova novou důvěru.

Matka stiskla rty, aby se ubránila dojetí. Všichni ožili. Vzali Amálii z rukou stromek i krabici s vánočními ozdobami a začali s přípravami. Josef upevňoval stromek do starého rámu. Quido spěchal koupit punč a kaštany. Matka volala Amálii do kuchyně.

Šero vteklo do poloprázdného pokoje a věnovalo mu tajuplný potterovský přísvit. Zažehnuté svíce hořely jedna tichá radost. Na stěnách se míhaly stíny, odlesk plaménků hrál na stříbře ozdob, vůně jehličí a vosku plnila příbytek.

Když vešla Amálie s ubrusem a příbory, zapálil Josef olejovou lampu u obrázku jesliček a vesele prozpěvoval: „Z nebe posel přichází…“ Všichni se přidali.

*

F. THUN ZU HAUSE

JEDEN SONNABEND

7 UHR

Od té doby, co se hrabě Thun jako zplnomocněnec »Společnosti vlasteneckých přátel umění« ujal i věcí akademie, považoval se za protektora veškerého výtvarného umění v Čechách. Pražští malíři byli překvapeni, když se jim poprvé ocitla v rukou bílá pozvánka s hraběcí korunkou. Starší přicházeli do paláce v Ostruhové ulici s pocitem, že se jim dostává pocty dávno zasloužené; mladí si zachovávali jízlivý odstup, ale i jim bylo příjemné setkávat se ve vyhřívaných a bohatě osvětlených salónech nad šálky čaje. Na stolech zvaly mísy se zákusky; ale hosté spěchali za vzácnější laskominou: čekala tu vždy poslední čísla zahraničních časopisů, složky rytin, reprodukce sbírek z německých muzeí. Thun  procházel mezi hosty, nakláněl hustou bradu nad stoly a sám naléval z konvice čaj.

Scházeli se tu všichni, kdo v českém umění něco znamenali. Kandler, jemuž ostatní záviděli římské stipendium, a Lhota, na cestě k jmenování učitelem, posilovali úslužností hostitelovo sebevědomí. Z mladých tu bývali Havránek, Koruna, Svoboda, Herold a jiní. V pestré společnosti na sebe upozorňovali básník Ebert, malíř podobizen Clarot, přírodopisec Corda, rytec Pucherna, kritik Grűber. Tři Mánesové přicházeli zpravidla společně. Ze šlechticů sem chodil jen baron Koc, někdy se zastavil hrabě Nostic, předseda Společnosti.

Naposled se zpravidla objevil Christian Ruben, prudký, uspěchaný i nasupěný, jako by momentálně odběhl od velkého díla, bledý, s černým vousem, hlučný, sršící samolibostí. Koho vám jen připomíná?

Mladé tváře, skloněné nad časopisy, se neuctivě ušklíbaly:

„Hlavní hrdina jde na scénu! Pozor, zazní árie!“

Rubenovi však záleželo především na tom, aby imponoval svým příznivcům, a dával pozor, aby z každého jeho posunku i výkřiku bylo jasné, že jedině on je povolán, aby dal ošemetné Praze za vyučenou (nové umělecké sklony). Měl široký rejstřík gest a pohledů; tu přehlížel starostlivě přivřenýma očima hlouček žáků, tu se s širokým úsměvem převahy obracel k sokům, které dobře znal, nebo se úmyslně napřimoval vůči svým šlechtickým přívržencům, věda, že se jim musí jevit jako veleduch, ne jako služebník.

Mánesa požádal dnes karikaturista Seibertz, aby mu chvíli poseděl pro chystaný soubor portrétů. Ale Josefovy oči neklidně pozorovaly Rubenův nástup a občas zalétly pohledem k otcově trpitelské tváři.

Ruben, přivítán Thunem, odnedávna kmotrem jeho syna, se rychle a ochotně pustil do rozhorleného tónu:

„Předlohy jsou pro amatéry, elévy! Pak musí přijít živý model! Co dokázala pražská akademie za čtyřicet let? Jen důkladně zastarat. Povedu žáky krok za krokem a uvidíte, jak se o nás bude mluvit! Ale to si žádá vaši pozornost! Moji žáci budou malovat dobré obrazy, a vy je, pánové, musíte kupovat.“

Thun, bavě se jeho neomaleností, obracel se spokojeně k Nosticovi, jehož tvář byla složena do drobných vrásek. I on se usmíval kyselými ústy, ale zatřepal dlaní:

„Zhýčkáte je! Je známo z dějin, že pravý umělec potřebuje trpět hladem, aby dobře pracoval.“

Ruben se zasmál větě myšlené vážně jako rozmarnému vtipu.

„Společnost stejně ušetří! Zrušil jsem výroční ceny. Ale doba, kdy jste viděli v malíři jen učitele za tři zlaté na hodinu, minula.“

„Tři zlaté?“ vrtěl hlavou Nostic. „Vy ve všem přeháníte.“

Brzy se rozloučil a odcházel. Žáci uctivě vstali. Ale hrabě Nostic, ačkoli je viděl, nedovedl se přimět, aby jim odpověděl na pozdrav.

„Koupí vašeho Kolumba,“ šeptal Thun Rubenovi. „Slíbil mi to.“

Ruben, dávaje pozor, aby příliš neprozradil své uspokojení, se lehce uklonil; a protože to byla příležitost k útoku na další pozice, přizval pohybem hlavy blíž profesora Grűbera, přítele, jenž o jeho soutěžním obraze napsal do Bohemie nadšený článek.

„Co jste říkal poslední výstavě, profesore?“

„Skvělé práce z Mnichova, z Düsseldorfu, z Berlína. Ale kde zůstala Praha? Čeká na vás, řediteli, perná práce.“

„Nechtěl byste mi helfnout?“ opáčil pohotově Ruben a otázka platila zároveň Thunovi jako žádost o souhlas. „Akademii dělají profesoři, ne žáci. Hledám učitele pro dějiny umění. Důležitý předmět! Potřebuje rozhled, širší měřítko, než jaké dává Praha.“

„Myslím, že nebude obtíží,“ soudil Thun.

Ruben ztišil hlasitost: „Nejvíc by ovšem svědčil průvan krajinářské škole. Psal mi včera švagr Haushofer. Byl by ochoten přijít. To by byl, pane, profesor!“

„Znám jeho alpské krajiny. Znamenitý moderní malíř!“ přizvukoval vděčně Grűber.

„Je mu třicet let, ale má už za sebou Sicílii, Amalfi, Capri. Naší společnou vlastí je ovšem Chiemsee, bavorské moře, tam se křtí každý pořádný umělec. Dovolíte, hrabě, abych vám oplatil pozvání na Karlštejn? Musíte se tam některé léto s námi podívat.“

„Rád,“ podvoloval se Thun. „Co se týče krajinářské školy, máte pravdu – jenže…“

„Vidím,“ pochopil Ruben, že tento plod dosud nedozrál, a rychle se zatvářil šlechetně: „Nerad bych tomu starému dobrákovi Mánesovi ublížil. Jde mi jen o to,“ přidal jedovatě, „aby on neublížil našim žákům.“

„Co říkáte Josefovi?“ s opravdovou zvědavostí se dotázal Thuin.

„Nuže,“ zaváhal s odpovědí Ruben, ale hádaje opět Thunův názor, rozhodl se pro další ušlechtilou pózu: „Věnoval jsem mu jeden z ateliérů pro nejvyspělejší žáky. Bohužel, trpí zbytky špatného nevalného vedení. Ale jsem rozhodnut dát mu co nejvíc příležitosti.“

Josef seděl stále bez pohnutí jako přikovaný; když však postřehl, že se k němu Thunova tvář pootočila, zneklidněl.

„Znám vaše kresby,“ pokoušel se ho zadržet Seibertz. „Delikátní! Viděl jsem také návrhy kostýmů pro zpěvačku Tučkovou. Láska (bez pasáže)?“

„Ne, nahodilá příležitost,“ odbyl ho Josef a prohodil k Havránkovi, jenž seděl nedaleko: „Páni si hrají do karet…“

„Četl jsem Grűberův článek,“ řekl Havránek česky. „Tvrdí, že všechno, co je v Čechách dokonalého, zavedli Němci.“

„Prosím?“ otázal se karikaturista.

„Nic, klepy,“ usmál se Josef.

V druhém hloučku, kde seděli vedle sebe oba Mánesové, vyprávěl Clarot o rodině Silva–Tarouců, kterou nedávno portrétoval:

„Zajímavé! Z těch tří bratří je každý zcela jiný, ale pro umění hoří všichni. A nejsou bez talentu!“

Unavená tvář Antonína Mánesa při zmínce o přátelích ožila a jeho bledá skráň se podlila nachem. Od chvíle, co sem vkročil, mrazil ho pocit příkoří. Utěšoval se, že vypovězení krajinářské školy bude posledním Rubenovým výpadem; ale i nadále se setkával s nepřátelstvím, jen ledabyle zastíraným shovívavostí. Byl nyní non stop marod, ale nedopřál si oddechu, jako by tušil, že čekají, aby mu vyrvali práci, jakmile jeho ruce zeslábnou. Přišel i na tento mejdánek, ač se předem lekal sebevědomého smíchu nepřátel. Šťasten se přimkl k několika známým a přivítal hovor o lidech, kteří mu byli nevšední a drahocenní.

„Nejvíc talentu má Ervín,“ odpověděl Clarotovi. „Ale také nejméně času. Představuje právě starý zámeček v Čechách a na Moravě.“

„Proto asi mají takové finanční nesnáze,“ poznamenal Clarot.

„Zámecký pán,“ usmál se Antonín Mánes, „který se toulá po krajině a maluje hrady a zbořeniny, obyčejně nerad vymáhá robotu.“

„Hraběnka Leopoldina byla nedávno u mne,“ upozornil na sebe Václav, nakloniv se ke Clarotovi, „a žádala mě o kopii vašich portrétů. Ale myslím, že by taková práce byla už pro našeho Josefa.“

Kandler přerušil jejich debatu; přinesl jim ukázat složku svých kreseb podle Raffælových obrazů. Prohlíželi si ji a Václav se nadšeně hlásil k úctě k velkým mistrům, jako by pro ni dopadal i na něho kus jejich slávy.

Mladí malíři se semkli v hlouček a jejich rozmluvy měly odlišné náměty; hovořilo se o úspěchu českého candrbálu a zvláště o premiéře Svobodovy aktovky »Škréta«, v níž se chvála českého výrazového dorozumívajícího se nástroje a umění propojila s výsměchem cizácké nadutosti (natvrdlosti jako v případě dřevnatých kedlubnů páchnoucích a pěstovaných jak u nějakého maďarského uhlobarona z Yozsefváros frtka krtka finačního huhlo hlucho agronoma).

„Urozená společnost tam ovšem nepřišla,“ zjišťoval Havránek.

„Ta musela na zkoušku řetězového mostu,“ oznamoval drobný, hubený Herold a smál se zlomyslnýma očkama: „Napřed šlo sto padesát volů. Teprve potom ostatní vznešení hosté.“

Přišel k Josefovi, uhasil doutník a hned si zapálil druhý v pořadí.

„Nejsem s hostitelem moc zadobře. Ničím proto soustavně jeho doutníky.“

„Hotovo?“ ptal se Josef Seibertze nedočkavě.

„Ještě okamžik,“ prosil Němec. „Vadí mi, že jste tak nápadně podoben Lisztovi.“

Josef tedy opět strnul.

„Pojedeš do Kutné Hory k oslavám Petra Brandla?“ oslovil Herolda.

„Brandl?“ vzpomínal karikaturista. „Velký pán, že?“

„Zemřel chudý. A k hrobu ho provázeli havíři. Znáte jeho obrazy u Jakuba a v Břevnově? Dokázal vdechnout život i oltářům.“

„Ještě nevíš, jestli nám ho Grűber uzná,“ hořce se zasmál Herold. „Ale pojedu, to je samozřejmé.“

Seibertz konečně odložil tužku a Josef jako zbaven pout vstal a protáhl se. Byl rád, že se může vrátit do otcovy blízkosti.

Právě přišel doktor Čermák, který se jako vždy pozdě dostal od nemocných. Pozdravil Thuna a pak se zastavil u Mánesových.

„Tu mám své pacienty pohromadě,“ tiskl si s dobrými přáteli ruce.

„Quido přinesl domů několik výkresů vašeho Jardy,“ řekl mu Josef. „Víte, že ten kluk znamenitě kreslí?“

„Je mu teprve deset let,“ pokrčil ranhojič rameny, ale byl chválou potěšen. Pohlédl pátravě na Josefa. „Vypadáte líp. Nakonec vám horské klima na Hradčanech prospívá? Jak se vám tam líbí?“

„Pěkný strop v severním křídle a zajímavý čínský kabinet,“ odvětil dotázaný Josef vyhýbavým žertem. Dodal tišeji: „Tatínkovi se chodí špatně do Prahy – a ještě hůře zpět.“

„Proč si tam trochu neoddechne?“

„Není mu dobře mezi thunovskými orly ani pod šternberskou hvězdou.“

Oba usedli ke stolu bratří Mánesových.

„Pustíte mi Josefa v létě do Solné komory?“ obrátil se Antonín na lékaře. „Bojím se těch mlh…“

„Co s vámi mohu dělat? Je to povinná pouť všech umělců, ne?“

Přistoupil Thun, aby nalil Čermákovi čaj.

„Víte, co mi právě svěřil Ruben?“ Jeho otázka platila všem u stolu a zvýšil ještě hlas, aby ho zaregistrovali i mladí borci. „Přečetl si německý překlad Rukopisů a chce provést s akademií jejich ilustraci. Podivuhodné, jak ten člověk splynul s naším prostředím, co?“

Mladí malíři, kteří stanuli za křesly svých učitelů, se na sebe potměšile podívali.

„Zaměstná vás to všechny,“ ohlédl se po nich Thun.

V té chvíli přistoupil i Ruben (kedluben).

„Slyšeli?“ vítězně pohlédl na žáky. „Čekají úkoly! Tkadlíkovy doby jsou ty tam!“

Několik plachých hlasů se zasmálo, zato několik obličejů se ani nepohnulo.

„Dost teologie na plátně!“ strhával na sebe Ruben pozornost celého salónu. „Vyženeme z Klementina strašáky minulosti. Uvedeme na obrazy nádherné divadlo dějin! Pryč s manýrou!“ pronášel zvučným hlasem hesla, o nichž si byl jist, že musí mít ohlas. „Nechci otrocké napodobování. Zítra vyhodíme starou galerii jednoduše na půdu!“

Nepříjemné ticho zatrnulo nad stolem.

„Když dovolíte,“ ozval se náhle k překvapení všech Antonín Mánes, „vzal bych si několik věcí pro krajinářskou školu. Je v nich tradice našeho domácího umění.“

„Nejsem proti mistrům,“ uklonil se ironicky i hloupě Ruben, „mluvím proti kopírování. Chci Praze vychovat desítky dobrých malířů.“

„Jaký rozdíl!“ přispěchal mu na pomoc Thun. „Bergler říkával, že je v Čechách místo pro jediného malíře – a tím byl on sám.“

„Nebezpečnější byl ten váš Tkadlík, když chtěl, aby se všichni modlili, jak on předříkával,“ smál se zlomyslně Ruben.

Bylo zde mnoho Tkadlíkových odchovanců. Kradmo na sebe pohlédli, provinilí, že nemají odvahu k obhajobě. Ale tiše zazněl opět hlas opět superznalce i borce Antonína Mánesa bez jakéhokoli pochlebování nekňubáka:

„Tkadlík znamenal pro naši školu mnoho pozitiv. Snad nevíte, že zavedl studium lidského těla a žáci že se konečně dostali ke štětci.“

Ruben přimhouřil posměšné zraky.

„Pokud vím, krajinářství tolik nefandil.“

„Pravda,“ přiznal Mánes. „Ale měl k přírodě úctu. Učil žáky lásce k ní, a především k umění.“

Thun obezřetně pozoroval výraz obou soků.

„Fanatikové bývají sice škodliví,“ zasáhl smířlivě, „ale Tkadlík byl výjimkou.“

Ruben byl však dotčen odporem, odbornějším to odporem, s nímž se potkal, a považoval za vhodné učinit roztržku ještě markantnější jako západoněmecká vyčichlá marka.

„Ty jeho figury na plátno nepatří. A v jakém stavu nechal pražské krajinářství? Darmo mluvit!“

Vyslovil to nedbale, jako nahodile, ale všem bylo jasno, že pronáší odsudek. Josef viděl, jak otec rychle posunul brýle z čela na oči a jak bolestně sevřel víčka. Zanítil se v něm hněv.

„Krajinomalba byla v Čechách vždycky sirotek,“ prohodil rozechvěle, „protože ji nikdo nedovedl spravedlivě ocenit. A to platí dodnes!“

Ruben pochopil útok a zbrunátněl jako ocelový žok ve tváři. Sežehl mladého umělce suveréna užaslým pohledem a hned se pomstil.

„Až se české krajinářství naučí novému slohu, nabude snad úcty, které dosud nezasluhuje. Není-li pravda?“ obrátil se k Thunovi, jako by ho vyzýval, že je čas k zaujetí otevřeného stanoviska.

„Ano,“ přiznal tedy Thun barvu. „A to všecko nám musí dát Mnichov i Düsseldorf ve vaší osobě, řediteli.“

„Rozuměl?“ obrátil se Ruben, zdánlivě nenapadnutelný, k Josefovi, už opět se shovívavým úsměvem.

Josefovi se drala na rty slova vzdoru. Ale zkrotil svou hořlavost. Obával se o otce.

Thun – jako by nebylo právě vysloveno tolik závažných argumentů – začal hovor o paroplavbě, která nyní zlehčí návštěvu drážďanských sbírek.

„A tam je Raffælova Sixtinská madona!“ zvroucněl Clarotův hlas a Václav mu opět přizvukoval.

Nálada večera se však porouchala a těžce se látala pracnými stehy zdvořilosti.

I Josef se usmíval, jako by se nebylo nic přihodilo, aby otce oklamal. Ale z jeho pošedlých tváří a z těžkého přivření víček bylo lze vyčíst předzvěst, které se lekal.

„SMRT LUKÁŠE LEYDENSKÉHO“

KDYŽ SE DÁVAL Josef přes Budějovice a Linec na svou první větší pouť, do hornorakouských Alp, bylo otci líp. Postaral se ještě – jako každého roku – o letní pobyt svých žáků na zámeckých sídlech a sám se uchýlil do Vrchlabí. Ale duchem byl s Josefem a on to vnímal. Putoval v otcových šlépějích, většinou po svých, přespával v nejlevnějších nálevnách a na samotách u dobrosrdečných jedinců, udiven velebností horských obrů, hloubkou údolí, vodami Travenského jezera.

Antonín Mánes učil především svým bystrým a láskyplným pohledem. Při práci dovedl dlouho mlčet; ale rozhoříval se, když se utábořili pod některým hradem, a byl jako doma mezi studenty, s nimiž se tam často potkali; zpíval, srandoval, omládl humoristicky nevtíravě – a malířské lekce se stávaly zároveň hodinami českých dějin. V době, kdy studoval v Praze teologii Bedřich Silva–Tarouca, chodíval na špacíry s nimi a jeho vlastenecké zanícení mělo na Josefa značný vliv. Studenti deklamovali z Kollárovy »Slávy dcery«, z Čelakovského »Ohlasů« a verše Máchovy, jejichž bolestná vroucnost Josefa rozteskňovala jako hudba. Před jeho romanticky vzrušeným pohledem vyvstávaly na mýtinách osady dávných předků, lesními průseky táhli stateční občané na hranice hájit vlast proti verbeži nevychované, jejich krásné ženy se ukrývaly pro jistotu u potoků… Jindy zněly lesy hlaholem trub a houštiny se rozechvívaly vzruchem královské honitby… A jindy ještě přijížděly k hradům vozy husitských vojsk, jednooký král mezi slepými patronami mávl palcátem a bojovníci pod praporem s kalichem se vrhali hurá proti hradbám, hlavou zeď neprorazíš.

V těch letech zmizely z otcových pláten kulisy vymyšlených krajin, jak je dělali také všichni ostatní malíři. Opravdové přátelství s českou přírodou jej vedlo na nové cesty. Když nyní stanul Josef tváří v tvář bývalým otcovým námětům, bylo mu, jako by v jediné chvíli prožíval léta jeho zápasů. Bez nich byl by snad i jeho syn viděl dodnes celý horský kraj jenom v obvyklém trojzvuku staré školy; teplou hněď v popředí, lesy modré a studenou zeleň dálek.

„Poznal jsem,“ opakoval mu však vícekrát otec, když po hodinách společné práce usedali k odpočinku, „že ve svých obrazech nevyslovujeme pravdu. Malujeme je ne podle přírody, ale zase podle jiných obrazů. Už kdysi Leonardo nazýval takové malíře ne syny, ale – vnuky přírody.“

Josef chápal, ale věděl už tehdy, jak je nesnadné odpoutat se od navyklých móresů, a jak ten, kdo se toho odváží, často sklidí výtku neumělosti nebo neúcty k velkým vzorům.

„Nezdá se ti, že má zeleň zcela jiný odstín, když se blíží déšť?“ zasvěcoval ho otec do svých úvah. „A všiml sis, jak je při zemi vzduch hutnější než nahoře?“

Nejenže přestal malovat dosavadní neskutečné krajiny, ale volil též nové, neobvyklé pohledy, prosté, a tím obtížnější výseky, chudé domky na perifériích, kus zahrady, slap na potoce. A jak ubývalo z jeho obrazů okázalosti, tím upřímněji se dovedl vyzpovídat.

„Jen pracuj co nejpoctivěji,“ bývala jeho rada, „tak poctivě, až tě to bude bolet všude. Když tak dokážeš začít, práce sama už tě bude učit, co si máš počít dál.“

Na to všechno vzpomínal Josef na alpských toulkách. Několikrát se přistihl, jak zamyšleně uvažuje, v představě, že má otce vedle sebe: „Co myslíš? Souhlasíš?“

Předkresloval si věrné obrysy všeho, co viděl; to se nad ním ještě vznášela pečlivá Tkadlíkova dlaň. Pak kresby koloroval; dával stráním žluť slunečního svitu a modravý stín. Když se pustil do olejů, nanášel na plátno barvu úzkým, tvrdým štětcem, jak ho tomu naučil otec. „Je to tak opravdu?“ zaslechl však jeho tón otázky, když chtěl skončit. Zavřel pevně oči a znovu je pomalu rozvíral. „Máš pravdu, tatínku. Lhal jsem.“ Zeď, kterou viděl šedivou, měla náhle v slunci žluté, zelené a růžové fleky. Připsal rychle opravnou poznámku. Ale pak se rázně rozhodl a začal znovu. Volil odvážněji, ne už, jak věděl, že se má malovat, ale jak vskutku viděl. Šeď zdiva se liší od šedi dřeva. Jaký jsem malíř, že to rázem nepoznám?

Jak zřídl večer vzduch! I barvy se uvolnily a rozložily do lomených tónů. Ruka byla lehčí. Josef pracoval rychleji, ale vroucněji. Poprvé se mu zdálo, že prožívá záblesk tvůrčího rozechvění a cit že vede jeho dlaň k samostatnosti.

Večer po takových chvílích býval šťasten. Někdy se sešel na noclehu s jinými malíři. Žertovali s ráznými vesničankami, zatrsali si, zpívali až do hvězd. Josefa rajcovala blízkost dívčích těl i polibky ukradené při čerpání vody. Ale silnější mileneckou rozkoš zažíval v slunečném dni nad plátnem, když se mu podařilo dostat se o kus dál k pravdivé tváři přírody, k její pleti, ke skryté kráse, kterou objeví jen oči nejodvážnějších.

Brzy se mu stýskalo po Praze, po domově. Otcovy tušené otázky ho vedly do české krajiny, ponejvíc líbezné. Hvězdy na chladném nebi mu vracely vzpomínky na jiné polibky. Jeho kniha lásky neměla dosud mnoho splněných přání a kapitol: byly krátké, neukončené jako Unfinished Sympathy u Massive Attacku, ale všechny horké a vzrušené okouzlením celé bytosti. Do naléhavé vůně sena si šeptal dívčí jména, ale často nedořekl, nedomyslil. Únava zaháněla neklidné bujné sny. Ráno se probouzel svěží jako jetelíček, jelen dvanácterák i horská ručej.

Dny se prodlužovaly a obava, jak je s otcem, rostla. Jednoho jitra dal Josef sbohem vysokým stráním nad jezerem, večerům letních vichřic i nocím alpských dívek a českých toužení na dálku. Vrátil se domů.

*

„Hleďme,“ řekl otec, když zasedl s Josefem nad malířskou žeň. „Alpám přibylo barev!“

Byl rád, že to otec poznal.

„Nejvíc si cením toho,“ pravil Antonín Mánes, když listoval studiemi, „že jdeš vlastní cestou. Provedli bychom hloupost, kdybych tě stále vedl za ručičku.“

Mínil, že některou ze skic by mohl syn připravit pro výstavu. Ale Josef měl už od minulé zimy rozpracované ve školním ateliéru dva obrazy. Práce na nich šla kupředu volným tempem: studie, kompoziční návrh, barevná skica, pokus o malbu – a nový kompoziční návrh… Pomalý postup byl vítanou záminkou pro Rubena, aby mohl plísnit mladou krev, která se mu opovážila u Thunů vzdorovat. Protože se potřeboval pochlubit co největším počtem žákovských obrazů, podezíral dokonce mladého Mánesa, že zdržuje práci úmyslně.

„K ďasu, jak dlouho se s tím budete ještě párat?“

Josef bledl hněvem, kdykoli na něho Ruben nedůstojně uhodil.

„Nejsem spokojen s krajinou v pozadí a s postavou hrobníka,“ vysvětloval. „Zdá se mi to příliš divadelní, málo přirozené…“

„Cože?“ přivolával Ruben hlučným smíchem ostatní žactvo. Bylo to opravdu nepochopitelné pro učitele, jenž svým svěřencům s oblibou předepisoval jako námět »rodný kraj loupežníkův«.

„Rád bych dal,“ přemáhal Josef vzrušení, „tomu hrobníkovi pravdivější lidskou tvář – “

„Jenže do výstavy nebudete hotov,“ zesměšňoval ho Ruben, „a to je pro vás nejhorší vizitka!“

Po každé takové potyčce se Josef pouštěl rvavě do práce. Nedovedl však být se sebou spokojen tak snadno a rychle jako druzí. Ne ukvapená hbitost, znal otcovo přikázání, ale vytrvalá svědomitost! Nechtěl malovat, cokoli by mu vyšlo, ale svou přesnou představu.

Na prvním obraze čekal starý hrobník u otevřeného hrobu na pohřební procesí, blížící se od kostelíka. Truchlivý námět. Ale Josef opustil dusivá mračna z prvních skic a vyjasnil výjev světlem smíření – jako by sám sebe připravoval a posiloval.

A druhý obraz? »Smrt Lukáše Leydenského.« Přál si v něm znázornit chvíli, kdy se dal nizozemský malíř – jednoho podzimního dne roku 1533 – vynést z domu, aby mohl zemřít tváří v tvář slunci. Myslel na otce už při desítkách náčrtů, i pak, když se dal do práce olejem. Myslel na něho, i když si představoval mistra Lukáše s jinošským výrazem, sklíčeného předčasným koncem, ale v uměleckém zanícení, napřahujícího dlaně ke světlu, jež propůjčuje životu příslovečnou krásu. Malířskou oslavou slunce a jeho posvěcující záře hlásil se syn k otcovu odkazu.

„Tuším, proč jste si tento námět zvolil,“ hádal podezřívavě Ruben. „Lukáš Leydenský byl jeden z prvních, kdo se obrátili od církevních námětů k světským. Malá demonstrace, co?“

„Zaujal mě osud opuštěného občana na sklonku uměleckého života,“ řekl s dráždivým klidem Josef.

„Nebyl to zvlášť velký malíř.“

„Rembrandt dal za několik jeho listů celé jmění.“

Ruben ukázal na šlechtice opírajícího se pěstí o zídku; měl soustrastnou tvář, ale bezcitný (bezohledný) pohled.

„Koho představuje tato postava? Kdo je to?“

„Kdosi – blízký,“ pokrčil Josef neochotně rameny.

„Na prvních skicách se tvářil soucitněji.“

„Změnil jsem pojetí. Lépe jsem toho člověka pochopil. On čeká na malířovu smrt.“

Mladická útočnost čelila Rubenově pýše. Ředitel větřil jinochovo nadání; ale současně pokračovalo tažení proti otci Mánesovi. Nebýt jeho nemoci, byl by možná odstraněn dřív a surověji. Ale jeho stav se rychle horšil a Thun, vládce akademie, čekal. Čekal právě tak jako šlechtic nad mistrem Leydenským. Pozoroval smrtelný zápas, tvář staženou do soucitné masky, ale skrývaje rozhodnutí v sevřené pěsti.

*

Pražská malířská obec šla od jednoho smutku k dalšímu ještě ponuřejšímu a temnějšímu jako Černá díra Belzebuba ve Vesmíru. Zemřel chudý Friese a na jeho funus – jako často jindy – se muselo vybírat na ulici do talíře, za nímž stál »němý žebrák«, víko na rakev. Pak náhle odešel srdečný Clarot. A nejkrutější ranou pro všechny byla smrt doktora Čermáka.

„Jediná útěcha,“ smiřoval se otec Mánes se smutnou aktualitou, „že tam je o rodinu postaráno. U nás bude hůř. Potom bude, Jožine, zcela jen na tobě. Štěstí, že ti nebe uštědřilo dobré srdce.“

Dlouho už u Mánesů věděli, co váží zlatka na dlani. Bylo těžké prosit o almužnu; mánesovskou hrdost zesiloval ještě pocit křivdy. Místo otce dávala hodiny Amálie. A Josef opět nedokončil své dva obrazy, protože přijal portréty, za něž honorář nemohla rodina postrádat.

Mrzelo ho, že byl na zahájení výstavy jen divákem; mrzelo ho dvojnásob, že mu rozezlený Ruben nařizoval odnést obrazy z akademie domů.

Otec však před nimi nezesmutněl.

„Výjev hovoří za vše. Je to drama. Jak to, že s tebou neumí být prašivý Ruben spokojen? Proč tě vlastně nemá rád? Pro těch několik slov u Thunů?“

„Doneslo se mu, jak jsem ocenil jeho Kolumba.“

„Bylo to tak zlé?“

„Celkem nevinné,“ chtěl Josef otce pobavit. „Řekl jsem jednoduše, že je to snůška trapností.“

„Považuje holt svůj obraz za výjimečné geniální dílo a mnoho lidí ho v tom ještě utvrzuje,“ potřásl otec vážně hlavou.

„Poklonil bych se třeba úhlavnímu nepříteli, kdybych před jeho obrazem cítil úctu. Ale Rubenův Kolumbus velikost jen předstírá,“ rozhorlil se Josef. „Plavci na lodi hrají své divadélko. Čekám každou chvíli, kdy začnou zpívat operu. Ruben má zvláštní dar opíjet rohlíkem a druhé přesvědčovat nota bene o svém umění. Ale co až nebude stát vedle svých obrazů?“

„Máš pravdu. A proto pojď!“ smutně se usmál otec. „Dokud jsme naživu, je líp starat se o opravdovou dokonalost a ponechat dílu, aby pak mluvilo za nás samo.“

Prohlíželi spolu podrobně celý obraz, od záhybů až k listoví kaštanů a k pozadí budov, kam si Josef zanesl dům, který si načrtl během Brandlových oslav v Kutné Hoře.

„Je to studené a tvrdé, viď?“ obviňoval se.

„Máme obyčejně v nitru víc, než dokážeme vypovědět,“ řekl vážně otec, dívaje se na bolestné vzrušení Lukášovy tváře. A dodal tiše: „Přál bych si, aby se dva obrazy octly aspoň na příští výstavě.“ Odvrátil se. Ale ti dva si rozuměli, i když si ledacos zastírali nebo se tvářili nechápavě, aby jeden druhého nezarmoutil. Měli se nyní ještě více rádi; ale neřekli si to ve slovech, snad není nutné se slovy navzájem chlácholit.

Studené dubnové noci se ještě tiskly k okenním tabulkám, když Josef dokončil obě díla. Ne, to nebyly obrazy na náhodné motivy; oba byly kusem jeho života. V smutném očekávání hrobníkově vězelo ticho, které se rozhostilo příbytkem, když otec podléhal novému záchvatu. V tklivém světle okolo Lukáše se třásla únava neprospaných nocí a tajeného pláče.

Květen šel už výbojnými kroky Jelením příkopem, když Josef odnášel obrazy do výstavní síně.

Otci se tehdy udělalo náhle lépe. Provázen Amálií, vypravil se na zahájení, aby viděl a slyšel, co se bude o obrazech mluvit. Byl spokojen; znalci se zastavovali a sdělovali si, jak mladý malíř znamenitě dokázal tónově spojit popředí s dálkou v »Hrobníkovi« a jak uměl prosvětlit stíny v »Lukáši«. První obraz, při němž několik hlasů připomínalo Máchu, koupil Schwarzenberg, o druhý si řekla paní Leopoldina Silva–Taroucová. Tři sta šedesát zlatých pohromadě v hotovosti! U Mánesů byl svátek.

Všichni gratulovali dojatému Antonínovi k synovu úspěchu, i Palacký, i paní Leopoldina, která vyprávěla, že zámeček v Čechách má už novou terasu, a zvala ho, aby si tam přijel na podzim velebit a volně vnímat meditaci. Vracel se na Hradčany znaven, ale radostněji, než kdyby se dočkal ocenění vlastního díla.

„Do největšího sálu na zámku,“ vyprávěl doma potěšen, „prý chtějí umístit velké rodinné portréty. Jistě je objednají u Josefa, když se na výstavě tak zaskvěl.“

Když večer v pokoji se synem osaměl, přemohl svou zdrženlivost a řekl:

„Kdo ví, jestli dnešek nebyl poslední září mého života.“

Josef mu to spěchal vymluvit, ale on ho umlčel nezvykle vážnými slovy: „Jsem podoben tvému Lukáši, a ty to víš. Možná, že jsem byl dnes naposled z domova. Ale mým světlem je víra ve tvou budoucnost, chlapče. Střež ji, opatruj, budu ti žehnat.“

Josefovi vyhrkly slzy do očí.

„Promiň,“ řekl upřímný otec. „Nemluvme už o tom. Dobrou noc, zítra je také den.“

*

Větve keřů na srázech Jeleního příkopu ztěžkly v příštích dnech barvami. Cesty lákaly do léta. Ale Mánesovým dětem vháněla připomínka vycházek s otcem do duše ouzkou variantu nesnesitelné lehkosti bytí.

Skromný příbytek byl i za horkých dnů potemnělý a nehostinný. Lékaři zůstávali stále dlužni odpověď na otázky plné obav. Jen matka však pravidelně podléhala strachu a ronila slzy. Děti, aniž si co řekly, hovořily, jako by šlo jen o chvilkové zhoršení stavu pacienta, a obracely se k otci s žertem nebo s veselou vzpomínkou.

Jednoho z posledních červnových dnů se přišli žáci zeptat na učitelovo zdraví. Donesli Havlíčkův článek z Moskvy, plný nadšení nad ruskou mládeží, blablabla, Havlíček velmi brzy prohlédl svou iluzi, byl to přeci někdo ten pan Havlíček, vyprávěli o stavbě železnice, chtěli potěšit svého učitele novinou, že Tyl bude uvádět české hry. Usmíval se jejich výmluvnosti; vděčně přijímal závan života do plic.

„Vidíte,“ pravil namáhavým hlasem, „rosteme, sílíme. Ne, my nepatříme do hrobu.“

Josef doprovázel spolužáky k bráně. Dovedl se zapřít a lehce s nimi žertoval. Všiml si, že žádný mu nedokázal říci slovo naděje.

Když se vrátil do pokoje, otec klidně oddechoval; ale jeho tvář měla neobvyklý výraz. Moudrost a nová oduševnělost v ní náhle byla, výška nad životem, průzračný výraz světců. Nikdy se nezdál Josefovi otcův obličej tak krásný.

„Je mi dobře,“ řekl tiše, jako by zaslechl nevyslovenou otázku. „Ještě něco spolu stvoříme.“ A po chvíli: „Člověk v umění začíná stále nanovo.“

Josef přisvědčil a tiše se vzdálil. Zastavil se u matky. Amálie právě přiběhla unavena z hodin, ale chlubila se, že prodala tři své krajinky.

„Jak je tátovi?“

„Mnohem líp.“

„Připomíná pořád,“ poplakávala matka, „kdo se nás ujme. Napište prý do Děčína, jeďte do Vrchlabí ke Kablíkům, pošlete Quida do kláštera…“

Když Josef osamotněl v pracovně, přepadla ho vtíravá sžíravá úzkost. Rozhlédl se po stěnách ozdobených otcovými obrazy. Ale neutěšoval se. Jak to, že byli všichni slepí a neviděli, co jim svým štětcem nabízí?

Toto jsou začátky. Postlův žák! Krajina? Scenérie pro biblický výjev! Umělý prostor, uměle osvětlený. Tak to žádal Lorraine. Dobře, že se otec nedostal do Itálie, byla by ho v tom utvrdila. Ale on byl doma v české zemi. Měl oči čisté a pokorné. Zamiloval se do české krajiny.

Josef znal dobře i cestu, kterou otec urazil ještě dřív, než se on narodil, ale bylo mu, jako by už tehdy s ním chodíval polními zkratkami. Poznal, že české nebe je vlídnější i mírnější než německá obloha (příloha) ponurých vichřic. Pracoval, studoval, trýznil se. Ano, tu už sluneční paprsek a jeho účinek zajímal otce víc než sebekrásnější zřícenina. Věděl, že mezi okem a barvou se chvěje (snad tetelí) blahem vzduch. K jaké pravdivosti dospěl v tomto pohledu od Braníka ku Praze, ve skicách z Jenštejna! Do objednaných obrazů se tak silný zážitek nikdy neodvážil vložit. Ale do studií, o nichž věděl, že je dělá jen pro soukromé účely, ukládal pravdu přírody a pravdu o sobě. Čeho jste se mohli od něho dočkat, kdybyste ho byli posílili porozuměním! Ale vy jste mu platili cizotou, pohrdáním, nebezpečnou krutostí krys, jak by zvolala Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho krotce jako „Moon River“.

Josef vyběhl do zahrady a sestupoval po svahu příkopu. Vzpomínky na bohaté toulky s otcem pochopitelně pochodovaly opět s ním. Dotýkal se stromů, keřů, větví planých růží, brodil se vysokou trávou a hladil dlaněmi vše, co k němu dosáhlo, jako by zdravil přírodní vědy kouzelnou formulkou z úst vlastivědného učence, otcovu lásku, a jako by takovéto přírodní vědy prosil, aby zachytily odcházející život. Tatínku, uzdrav se!

Náhle se ozval vysoko nad ním prudký Amáliin výkřik.

Josef se otočil a rozběhl se rychlými kroky nahoru. Amálie stála na pěšině a bezvládně se opírala o strom. Když stanul Josef před ní, řekla hlasem bědným jako popel:

„Tatínek nám umřel.“

Padli si okamžitě beze slov do objetí. Podivil se, že mu to Amálie dovedla sdělit prostě a bez pláče. Ale sám měl tvář také jako vytesanou z kamene.

Velké bolesti jsou hořce milosrdné; nejdříve vždy neskonale omráčí.

ROZCHOD S AKADEMIÍ

MLADÁ PRAHA se rozhořívala tajeným napětím. Množily se letáky a brožury, v nichž bylo psáno: „Stojíme tam, kde Francie roku 1789.“

Blížící se oslava půltisíciletí Karlovy univerzity byla příležitostí vzkřísit českou historii a ukázat ji světu v nejskvělejší formě. Metternichova policie cpala do tašek patrony a Vídeň poslala do Prahy jako místodržitele arcivévodu Štěpána. Pražané ho uvítali, jak bylo nařízeno, pochodňovým průvodem; ale byla to zároveň první manifestace češství. Lidé jásaly na plné pecky nad svou neřízenou a seřízenou odvahou, s níž místo obvyklého „Hoch!“ volali poprvé „Sláva!“

Klementinum mělo však silné zdivo. Malíři se sice poučili z Palackého »Dějin«, rozbřesklo se jim i nad husitskou dobou a pokusili se o nové náměty; nebylo však rozdílu mezi císařem Albrechtem a českým knížetem a jen palcát odlišil táborského nájezdníka a bořitele od valdštejnského zbrojnoše. Rubenovu dohledu nebylo myslitelné uniknout. Po Rukopisech přišel s plánem na ilustraci Sborníku národních písní, ale sám žákům předkresloval a nutil je k přesným a nudným kopiím. Nad baladou o Břetislavovi se poprvé Josef zamýšlel, jakou dát tvář českému rekovi a jak ho odít. Ale hned při prvních skicách se dostal do nové třenice s Rubenem, který mu nařídil jako vzor Adolfa Nassavského od německého malíře Cornelia.

Od otcovy smrti přešla Josefova lítost do vzdoru. Nešetřil pohrdáním vůči Rubenovu dílu, jehož sláva byla plasticky jako operace zveličována, z nuly na něco.

„Zdá se mi,“ opravoval chválu Rubenových nohsledů těžce trpících fata morgánou ve střední Evropě, „že jsem našel v Kolumbovi hlubší smysl. Víte, kdo je ten objevitel? Sám Ruben! A na obzoru? Země pravého umění? A ti plavci, kteří se kají z nedůvěry a poníženě mu líbají šat? Nejsme to nakonec my? Aspoň v jeho očích?“

Slabší žáci si zabezpečovali místo na akademii tím, že řediteli donášeli samé laciné drby. Ruben nedal nikdy najevo, že se o výrocích mladého Mánesa dopátral z druhého ošoupaného ucha, ale jeho nevraživost dávno již převážila obavu před Josefovým talentem.

Ještě se neslehl rov Antonína Mánesa na Malostranském hřbitůvku talentů, když přibyl na pražskou akademii Rubenův švagr nebo čertův komplic Haushofer, doufající domácí.

„Konečně dostane krajinářská škola pořádného profesora!“ prohlásil ohne ostych aber ohne švanda Ruben studentům, jako by zapomněl, že jsou mezi nimi dva Mánesovi synové.

Zazlíval Josefovi jeho vlastenecké smyšlení a nakonec o jeho nadání i vkusu začal pochybovat. Mladý Mánes si nikdy nedovedl zvolit zvučný heroický motiv. Co se to zase objevilo na plátně v jeho školním ateliéru? Setkání Petrarky s Laurou. Neděje se při něm nic – jen mladý muž se dívá na klečící dívenku… Hlupák, myslel si o Josefovi Ruben kedluben. Sám si podkopává půdu.

„Co si vlastně, člověče, od toho slibujete? Malujete se s tím, jako byste dělal nejmíň bitvu tří císařů.“

„Petrarca byl králem básníků,“ pokrčil Josef rameny. „Jeho přátelé byli Dante a v neposlední řadě Boccaccio.“

„Děkuji za poučku. Ale jaký dějinný význam má tohle setkání?“

„Petrarca napsal o Lauře několik set básní.“

„Co vím, byl to ješitný nedůtklivec. Laura měla asi deset dětí a on taky, ale nemanželských. Co se tedy stalo v tom kostele tak pozoruhodného?“

„…stal se kořistí lásky velmi vznětlivé, ale poctivé a jediné,“ ocitoval Josef tiše odpověď.

Mohl by toho vzpomenout daleko víc. Že si zvolil tohoto mladého Itala, protože byl ztělesněním boje za krásu. Že si ho zvolil z touhy po lásce, kterou chtěl vložit do šťastné velkopáteční chvíle v avignonském kostele, že chtěl pochválit půvaby všech dívek, které sám potkával na denním pořádku, a vyzpovídat se v rozzářených zřítelnicích básníkových ze všeho okouzlení, které mu ženy věnovaly mimoděk. Ani tento obraz nebyl pro něho jen úkolem, ale vyznáním.

„Je to nuda,“ ušklíbl se Ruben, „a ne historická malba. Takový mladý člověk, a nechápe, co si žádá dnešní doba.“

Josefovu vznětlivou mysl samolibý ředitelův tón provokoval, ale jeho neotesaná hrubost burana ho z druhé strany oněmovala. Ruben však z jeho mlčení hádal, že mladík, jenž se opovážil hodit kamenem po jeho triumfálním pražském nástupu, se dostává do jeho moci.

„Mladý pane,“ řekl jako velmož žebrákovi, „chcete-li to někam dotáhnout, zapomeňte na rodinnou tradici, která vám čerta pomůže, a podřiďte se dobrým vzorům!“

Josef se k němu prudce otočil. Ruben v něm zraňoval otcovu památku, a to bylo stále nejcitlivější místo jeho nitra. Chtělo se mu křiknout a pomstít se Rubenově vygumované plytké nabubřelosti. Ale jeho tvář, plná panovačnosti, mu současně vybavila otcova slova: Ne hněv, jen práce se počítá k dobru! Obrátil se k plátnu na znamení, že si mnohem raději bude hledět svého pečlivě zvažovaného výsledku, než nějakých hovorů s polovzdělanci, které stejně nikam nepovedou.

Slyšel, jak Ruben ještě něco zasyčel. Po chvíli se ozval jeho posměšný hlas z vedlejšího ateliéru za přepážkou. Baví asi žáky na jeho účet.

„Kláro!“ vykřikl Josef. Modelka se ozvala.

„Přijďte za mnou, až budete mít někdy volno,“ řekl úmyslně nahlas, aby to bylo Rubenovi srozumitelné. „Uděláme novou skicu. Začínám nanovo!“

*

Otcovým úmrtím pozbyli Mánesovi právo na užívání bytu při krajinářské škole a našli si nový kvartýr ve Spálené ulici, v čísle 75, nedaleko domu, kde se Antonín Mánes narodil.

Den začínal i končil matčinými slzami opuštěné vdovy; protože si za otcova života často na jeho povahu stěžovala (Antonín byl štír narozený 3. listopadu, a s takovými lidmi to žádná žena nemá lehké), Josef jí tak bezmocný žal často až vyčítal. Všichni sourozenci se cítili dospělejší, a ač zraněni, hledali síly, aby dokázali čelit nástrahám záludných prověrek života. Když při požáru u Schwiednerů shořelo i loutkové divadlo, drahé všem, ani Quido už nezaplakal.

Amálie však neviděla kolem sebe nikoho, kdo by jí pomohl nést tíhu boje o chleba. Začala se snažit sama. Přinutila matku k žádosti o podporu, našla Josefovi zakázky na portrét a kondice u Kouniců. Sama běhala jako divá chtivá z hodiny na hodinu přilepšit vyučované mládeži na jejích vědomostech.

Společnost přidělila vdově střídmou penzi a hraběnka Leopoldina z úcty k Antonínu Mánesovi uspořádala mezi známými sbírku. Amálie to nepovažovala za almužnu. A v pevné víře, že by si to otec zrovna tak přál, použila část prostředků k výpravě všech sourozenců do Drážďan, aby pomohla bratřím překonat smutek a podnítila je k další tvořivosti.

Poprvé si prohlédli město, jehož panovníci si umínili vybudovat zkrášlovací novou Paříž a které po válce dorůstalo opět do atraktivity. Nedávno bylo dostavěno dvorské divadlo, nedaleko něho strměla vzhůru věž chrámu s desítkami soch, jiná věž hlásala slávu královského paláce.

Na vlastní oči, tváří v tvář, viděli Mánesovi v Johanneu díla, o nichž jen slyšeli pojmy s dojmy, nebo která znali ze špatných dřevorytů. Čím se mohla pochlubit Praha? Dürerovou »Růžencovou slavností« na Strahově, kterou strýc kopíroval, a jedním Raffælem, v němž i nezkušené oko poznalo padělek. Až zde spatřili slavná plátna, jichž se dotýkal štětec Tizianův, Correggiův, Rubensův! Vdechovali jejich vůni, studovali barvy, přeli se o odstíny. Vida, krajiny Ruisdælovy, milované otcem, Rembrandtova »Mladá a půvabná Saskia«, Murillova »Smrt svaté Kláry«! Zde tě učí Tintoretto a zde Veronese, zde Andrea del Sarto, jehož »Svatou Kateřinu« sem dovezli před sto lety z Prahy.

Josef, Amálie, Quido – jdou chvíli spolu, ale pak se roztrojí, ztratí se navzájem, musí se přivolávat, vzpírají se, vlečou jeden druhého k obrazu, který je zaujal. Quido se vytrvale vrací k Wouwermanovým koním.

A pak stanou všichni společně před jediným obrazem.

Průvodce chtěl návštěvníky omráčit chloubou, kolik tisíc tolarů stál, ale Josef neměl pro výklad sluch. Připravoval se na střetnutí s tímto dílem vzpurně, skoro nepřátelsky, jeho povaha se lekala přílišné slávy. Nikdo nebyl tehdy tolik vychvalován i pomlouván zároveň jako Raffæl. Jedni říkali, že je poezií mezi prózou ostatního malířství, druzí, že je příliš prostý a smutný, a posmívali se mu pro jeho nasládlost.

Amálie důvěřovala v Josefův úsudek a čekala na něj.

„Podívej se,“ řekl střelhbitě s nelíčeným značným obdivem, „jako by to byl namaloval teprve včera! Všechny tahy jeho štětce zrovna svítí!“

Přiblížila se, ale neschopna bezprostředního okouzlení, zjistila:

„Měl dokonale vyschlé plátno. Ten věděl, jak nanášet barvu.“

„Zde zůstanu dlouho,“ nechal se slyšet Josef. „Jak jen dostal do barev tolik světla?“

Není korunována, říkal si, pohlížeje na »Sixtinskou madonu« s vlajícím závojem, a přece je královnou žen. Z mysli se mu vynořil závěr Gœthova »Fausta« o ženství, nesoucím nás stále výš. Má prostou lidskou tvář, uvažoval, ale září z ní nadzemská něha. Není to jen svit barev, uvědomoval si. Je to jistě zář citu, s nímž se mladý mistr krátce před smrtí uchýlil do samoty a počal dílo, které od přírody i od Boha musel, musel stvořit. Co vložil do Mariiných očí, že každému, kdo k ní vznese zrak, odpoví pohledem hluboké a teskné moudrosti?

„Jednou musíme dál,“ vyzvala ho Amálie, když se po obchůzce několika sály vrátila opět k Josefovi.

„Raffæl stvořil podruhé ženu, nezdá se ti?“ odpověděl.

„Bereš to příliš tak světsky.“

„Věděl docela přesně, že to bude jeho poslední dílo.“

Připomněl si jméno doni Velety, které strýc Václav často zmiňoval. Snad byla Raffælovi modelem, připouštěl. Ale vložil do ní jistě všechno, co pro něho žena na světě znamenala – i své rozloučení s ní.

Mluvil o tom s Amálií, když konečně opustili galerii a v podvečerním chládku se pustili procházkou po terase nad Labem; z promenády, zvané »balkón Evropy«, shlíželi na vřesoviště na druhém břehu. Quido se nepřestával vyptávat a Josef ho podněcoval vyprávěním o bolestné citlivosti, kterou si Raffæl vykupoval své umění.

„Jeho život visel údajně v jednom kole na vlásku. Bylo mu teprve třicet osm, když pociťoval svůj fyzický zánik, a žena, kterou opouštěl a tolik miloval, byla u něho. Když zaúřadovala smrt, Římem prošlo zemětřesení.“

Byli všichni tři vzrušeni a nechtělo se jim se rozloučit s rozechvívající náladou večera.

V královských sadech se zastavili před Balestrovým sousoším »Čas loupí krásu«.

„Lidskou krásu,“ ozval se Josef. „Ale proti kráse pravého umění je bezmocný.“

*

Po setkání s mistry v Drážďanech se Josef Mánes vrátil k opuštěnému stojanu na akademii se zvýšenou svědomitostí.

Kypěla v něm chuť k tvorbě a byl silný novou vůlí. Ale nastydl, onemocněl, trpěl horečkami, a choroba, která se vlekla přes celou zimu až do března, ho od práce oddálila. Aby udělal Amálii a Quidovi radost, popsal aspoň dojmy ze společné cesty v několika výstižných perokresbách; teprve v pozdním jaru se ocitl znovu u plátna v ateliéru. Už během nemoci, doma, znovu zvažoval myšlenku, kterou chtěl vytvořit: Jitřní šero chrámu, tušení jara ve vzduchu, dotek dvou duší… Ještě přísnější vůči sobě než dosud, byl s dosavadní tvorbou nespokojen.

Když uviděl Ruben nový Mánesův kartón, spráskl posměšně ruce:

„um Gottes Willen!, Proboha, to snad ne! Vy se s tím stále ještě mažete?“

Josef se pokusil o vysvětlení.

„Zvolil jsem pro Petrarku jiné místo, blíže zábradlí. Okno vzadu jsem odstranil, abych měl pevnější pozadí. Celý výjev bude tím pádem pravdivější.“

Ruben nechápal míru poctivosti, s níž Mánes ke každé své práci přistupoval.

„Slíbil jsem svému učiteli Corneliovi, že přidružím pražskou akademii k velkému proudu historického malířství,“ řekl vznosně. „Ale pak je tu místo jen pro ty, kdo pracují, a ne pro ty, kdo se jen vezou, pomalinku předvádí, že pracují.“

„Považuji za nečestné pokračovat na obraze, v němž jsem nedokázal nejlepšího, čeho jsem schopen.“

Chladnokrevné drzosti by se byl Ruben možná vylekal. Ale viděl chvějící se mladíkovy ruce a jeho rty na rozpacích. Dnes je příležitost vyrazit z panáčka jednou provždy myšlenku na rebelie. Přikročil ke kartónu.

„Ta vaše Laura! Vždyť je to česká husička! Kde je v ní trochu středověké urozenosti?“

Sáhl prudce po uhlu a bezohledně začal črtat na Josefův karton jako prase novou postavu dívky, jež se zaklání a ruce vztahuje vpřed.

„A Petrarca? Když to nebyl hrdina, tak ho jím učiňte! To se rozumí, ušlechtilý hrdina, vznešený, urozený!“

A jeho uhel čmáral vedle dívčí postavy ramenatého muže, který si se založenýma rukama a s pyšně vztyčenou hlavou měří krásku.

V Josefovi narůstala ze dna bytosti hořkost. Hořkost za surovost, která odsoudila jeho otce na smrtelné lože a pohaněla jeho upřímné jemné dílo. Za ctižádost a vládychtivost člověka, v jehož nadání ani upřímnost nevěřil. Za bídu, která hlídala jejich práh, za ponížení almužen, za udřené sestřino mládí. Za domýšlivost, která napadrť huntovala jeho malířský sen.

„Tak!“ odhodil Ruben nechutně uhel. „Tohle teď namalujete a budeme mít pokoj!“

Prudká lítost stoupala Josefovou duší a dusila mu hrdlo.

„Říkáte pokaždé,“ pravil přidušeně, „že každému žáku přejete samostatný vývoj…“

„Až se zbavíte otcových zlozvyků, až toho budete schopen,“ připadal si Ruben jako šermíř, jenž odráží kovovým ostřím dřevěnou šavličku k smíchu. „Dokud jsem tu já ředitelem, budete malovat, jak si přeji já. Inu?“ ukázal spokojeně i velitelsky na svou kresbu.

Josef Mánes měl v očích mlhu hněvu. Přistoupil několika kroky ke stojanu a ne unáhleně, ne prudce, ale s pevnou jistotou, že tomu tak musí být, zvedl paži a úderem pěsti prorazil zneuctěný kartón, že by mu takovou fazónu záviděl i The Greatest ve své generaci: Muhammad Ali (Cassius Clay) clayton vs. kartón.

Ruben pozvedl obočí a ušklíbl se neřádsky, nevychovaně. Mánesův čin ho překvapil, ale nepolekal; i toto řešení mu přišlo vhod. Měl rád potyčky, v nichž vypadal silnější.

„Bude nejlépe,“ řekl chladnokrevně, „když okamžitě opustíte akademii.“

Jen na zlomek vteřiny Josef ustrhnul. Ale vzápětí jako by z něho spadla veliká tíha otročiny a v nitru se mu rozhostila volnost, rovnost, bratrství bez ústrků stydkých pysků a písklat typu Ruben.

Usmál se jako na přivítanou svobodě, otočil se na podpatcích, a nepohlédnuv už na trapáka z německého výkalu mozku, vyšel na vzduch z dusna ateliéru.

*

Když se ocitl před Klementinem, cválala kolem četa kyrysníků. Za nimi uháněl houf běžců.

„Co se stalo?“

„Dělníci v Porgesce vytloukají továrnu. Rozbili stroje na padrť, nechybělo mnoho, aby z prostor manufaktury zbyla jen kůlnička na dříví.“

„Jak by ne?“ dokládali jiní. „Srazili jim mzdové ohodnocení na slabých padesát procent.“

„A když se bránili, vzkázal továrník, ať se jdou pást na louku senem.“

Ulice byla plná otázek, křiku, nespokojenosti. Proud zneuctěných lidí strhl Mánesa s sebou. Nakažlivé ovzduší, dýchající vzpourou, rozdmychovalo v něm odhodlanost.

Do pražského bejváku Silva–Tarouců bylo nedaleko. Josef věděl, že komtesa Kristina si léčí poraněnou nožičku a že ji zastihne doma.

Mladá dáma, sdílející náklonnost své matky k Mánesovým, byla překvapena Josefovým rozjitřeným výrazem duše na tváři, jak by to svedl předat světu Edvard Munch, Výkřik.

„Slečno Kristino, přišel jsem se vás zeptat na důležitou věc,“ řekl rozčilen, ale s nezvyklou vážností. „Je vám známo, zda trvá paní hraběnka na objednávce rodinných portrétů?“

„Jistě,“ dívala se užasle do jeho zrůzněné tváře, kterou znala dosud vždy s výrazem úsměvné zdvořilosti.

„Odpusťte, slečno – a počítá paní hraběnka s umluveným honorářem?“

„Proč by nepočítala? Ale co se stalo, že se tak podivně tážete?“

„Nepohodl jsem se s ředitelem Rubenem. Odjedu pryč z Prahy.“

„Cože?!!“ ulekla se. „Snad se ještě smíříte?“

„Ten spor se nedá urovnat, zůstaneme ve při, ve finále.“

Hleděla na něho nechápavou grimasou; hrdost, kterou projevovala rodina chudých malířů, jí byla nesrozumitelná.

„Vy se stále cítíte něčím uražen,“ řekla soucitně, ale s výtkou, „a pak špatně vycházíte s průměrnými nebo šedivými šimly, netečnými lidmi. Proč neberete život přeci jen pokorněji?“

Josefovu tvář zkřivil úsměv, i když chápal, že jsou to slova dobré vůle. „To bych milostivé slečince jen stěží mohl vysvětlit,“ řekl. Uklonil se a odešel.

Neviděl už, jak Kristina zavrtěla hlavou a politovala ho slovy, která říkala někdy její matka: „Potrhlý Jožínek!“

Venku bylo dosud bouřlivo. V újezdské bráně se náhle vynořila zničehonic děla. Lidé se polekali a připomněli si mrtvé tkalce z nedávných hladových bouří.

Josef nezabočil domů, ale šel s hloučky dál, na Dobytčí trh. Před kasárnami plakaly ženy, jimž zatkli muže a otce, neřkuli živitele od rodin. Zvědavci se ptali, ony odpovídaly. Na dvoře už jsou prý připraveny lavice a svazky lískovek. Ale náhle se pohledy zvedly směrem k radnici, odkud třeskly pádné kroky. To přivandrovaly vítané čety mlynářské a řeznické chasy. Ve všech očích se kmitl plamínek naděje.

Josef zpozoroval mezi ženami jednu bledou dívku, modelku Kláru, která mu stála v ateliéru pro skicu Laury. I ona ho uviděla, a jak v neštěstí a nebezpečí jsou si lidé rázem bližší, učinila několik kroků a s pláčem ho objala.

Přitiskl ji ke svému tělesnu a políbil ji na vlhkou tvář.

„Co se stalo, Kláro?“

„Zatkli nám tátu.“

„Zatkli jich mnoho. Nic se jim nestane, uvidíte!“

Ale davem proudily neověřené zvěsti o krutých trestech a představa popravy se vynořila z neklidných myslí.

„Každý desátý prý bude zastřelen,“ děsily se dámy výsledku. Ale překvapující nástup tovaryšů zapůsobil i v kasárnách. Kluci na stromech hlásili, že lavice a lískovky ze dvora zmizely. Několik důstojníků vyšlo z kasáren, přidružili se k hloučkům a vysvětlovali, že zatčení budou jenom vyslechnuti a že se jim nezkřiví vlas na hlavě (= to hlavně).

„Slyšíte?“ stiskl Mánes loket bledé dívce.

Radostně rozkošně sepjala ruce, ale v té chvíli zavřela náhle oči a klesla vzad, taktak že ji udržel, nebo by žuchla vinou gravitace jako vozembouch.

„Co se jí přihodilo?“ sbíhali se lidé.

„Epilepsie, omdlela,“ odpovídali jiní. „Hladem a strachem.“

Několik mužů i žen pomohlo Josefovi odnést Kláru na trávník. Mlynářský pomocník přispěchal se džberem vody. Josef namočil kapesník a pozorně otíral čelo a spánky atraktivní Laury.

Brzy přišla k sobě.

„Co je s tátou?“ vytřeštila oči.

„Důstojníci slíbili, že budou propuštěni. Musíte být trpělivá.“

Lidé okolo ní hrozili směrem ke kasárnám.

„Nedají najíst a ještě zavírají!“

Klára si připomenula, co se semlelo, a se studem se zvedla, get up, Technotronic.

„Odpusťte, pane Mánesi.“

„Mohu vám nějak pomoci?“ ptal se. „Nechcete k nám?“

„Kdepak!“ vrtěla hlavou. „Počkám. Děkuji za laskavost.“

Vděčně se na něho zahleděla a zmizela mezi lidmi. Padalo příšeří a lidé se rozcházeli. Náměstí vypadalo jako vojenské ležení. Před kasárnami vytrvale stály ženy dělníků.

Josef se vrátil domů pozdě večer.

„Představte si, co se děje,“ zvolal na prahu. „Zatkli mnoho dělníků. Klára omdlela, má tam otce.“

Matka byla uplakaná, Amálie přecházela světnicí. Za stolem seděl starý vychovatel Thunovy rodiny, Rohrweck, kterého znal Josef z malířských sešlostí, mejdánků. Podle pohledů uhodl, že zpráva o výstupu na akademii ho předešla.

„Jožínku, Božínku,“ sepjala ruce matka. „Cos to vyvedl?“

„Půjdu daleko z Prahy!“ řekl nezaujatě. „To není tak tragické.“

Rohrweck vstal, aby splnil svoje poslání. Hrabě Thun se doslechl o ztřeštěnosti; nerad by prý ovšem, aby akademie ztratila tak nadaného žáka, a proto laskavě prosí, aby se za svůj násilnický kousek omluvil a podřídil se řediteli, trotlovi.

„Jsem ochoten to učiniti,“ řekl Josef, „jestli se nám omluví ředitel Ruben za všechny urážky, kterými plísní tatínkovu práci.“

„To po něm přece nemůžeš žádat.“

„Ale také nemohu dál dělat otloukánka tomu šmejdu. Jestli se dal Rubenem opít seschlým rohlíkem hrabě Thun, já ne. Mě zajímá život, a ne Ruben se svou almarou divadelních rekvizit a kostýmů.“

„Ruben možná jednou odejde,“ domlouval mu stařec, „ale vzpomeň, že Thunové tu zůstanou navždy. Víš přece, co znamená hrabě pro české umění, pro českou vlast?“

Úmyslně udeřil do strun, které tušil v nitru mladého Mánesa.

„Dnes to už vím,“ odpověděl Josef nečekaně a ostře. „Nepřítele!“

„Jožínku, Božínku, tak nemluv!“ okřikla ho Amálie a prosila pohledem Rohrwecka, aby se neurážel. „Jak bys vůbec mohl odejít z Prahy? Kde na to chceš vzít peníze?“

„Budu žít co nejobyčejněji, ale udělám všechno pro to, abych se obešel bez pražské akademie.“

„Kam chceš jít?“

„Do Mnichova.“

Rozhodnutí bylo nabíledni. Snem všech malířů je Itálie – ale tu mohlo zaručit leda jen štědré stipendium. Jinak žila Praha ve znamení Mnichova, kde tehdy soustředil král Ludwig nejlepší německé mistry, posílal je na zkušenou do Říma, stavěl, objednával nepřehlédnutelné sochy a bodré fresky grotesky, sbíral obrazy. Umělecký národ měl tam své krále v Corneliovi a Schwanthalerovi, a kromě nich mnoho velmožů, knížat i mladých a ctižádostivých panošů. V Mnichově nebyla potíž neznámého jazyka na vestě a styky s Prahou byly stále frekventované.

Na matku a Amálii však Josefovo rozhodnutí působilo jako krutá roznětka. Po otci měla nyní rodina ztratit nejstaršího syna – provázeného ne podporou a chválou, ale nenávistí a posměchem?

„Nemohl bys do Liběchova k Viethovi? Zdobí si zámek. Navrátil tam prý maluje.“

„Ale já se přece musím učit, Máli,“ nechápal Josef, že právě ona mu nerozumí. „Ruben by mě zavedl, kam nechci a nemohu. Jestli mám kus nadání, nesmím ho přece rozmělnit tak odstrašující a ponižující dekadencí!“

Vydržím všechno, umiňoval si, matčin pláč i Máliny výčitky. Dají mi později za pravdu. Což bych mohl ještě na akademii dýchat? Nakonec by mě stejně vylili, nebo bych podlehl diktátu – a pak běda mně!

Rohrweck se tiše odporoučel. Ve dveřích se setkal s Václavem Mánesem.

Strýc – jenž se stal po otcově smrti Josefovi bližší tím, co v něm z otce nacházel – se nepřipojil k výtkám ostatních. Křepce přikročil k Josefovi a takřka obřadně mu spustil dlaň na rameno:

„Nu, Jožko náš, jak slyším, je z nás už chlapisko!“

„Už ti o tom taky řekli?“

„Celé Klementinum opěvuje tvůj duel s Kolumbánem.“

„Ty se nehoršíš?“

„Konečně měl někdo odvahu!“ vydechl strýc v uspokojení, jako by byl Josef bojoval i za něho. Rozběhl se pokojem a zanotoval starý refrén: „Do Itálie kdybys mohl, chlapče! Do Itálie!“

„Ještě ho plašte, strýčku,“ podotkla dost nevlídně Amálie. „Chce do Mnichova.“

„Jdi, chlapče,“ souhlasil Václav. „Není to Řím, ale aspoň – Athény nad Isarou. Proč čekat, co nám Mnichov naservíruje za sračky a sraženiny? Jdi a vyber si sám, co potřebuješ! Napíšeš mi, jak se tam žije, a kdo ví, třeba přijdu za tebou. Jsou ještě města, kde lze být malířem!“

Obrátil se ke stěně, kde visely jeho obrazy a kopie s hrdým přípisem »Fatto in Roma«, svědkové nejslavnější etapy jeho života, a dožadoval se jejich svědectví, neokoralých svědectví.

Letní den nechal za otevřenými okny provokativně dusný večer. Z ulice zněl šum svistu tu a tam; hloučky žen i playboyů si s hlasitým hovorem odváděly propuštěné dělníky.

U Mánesů bylo tísnivě. Ale po večeři vzal strýc Václav kytaru a hrál a prozpěvoval tichým hlasem dlouho do noci italské písně, jako by tak provázel synovce aspoň kus cesty na nejisté, trnité, procházce růžovým sadem.

MNICHOVSKÉ POUČENÍ

TĚŽKÉ BYLY počáteční týdny v Mnichově. Josef se rozloučil statečně; pln dychtivosti zasvětil hned v Táboře nový skicář kresbou radnice. Šumavu prošel pěšky, kreslil v Passau auf wiedersehen a v Landshutu, považoval i cestu za část nového studia. Když se však ubytoval v cizím městě, náhle se mu zastesklo po Amáliině starostlivosti a Quidových otázkách, po matčině naříkání i strýcovu hněvu. Ještě že bylo léto; pod mosty zpívala vysoko zpěněná Isara camcará a město s mnichem v erbu připomínalo svou starobylostí i blízkými hvozdy Prahu s Kostelcem (a kostelíčkem) nad Černými lesy.

Ale mnoho zde našlo se rovněž odlišného, co Praha postrádala; všude se stavělo, camcará, rostla a opět mizela lešení odhalující nové pohledy, všude se mluvilo o umělcích, camcará. Romantický Ludwig der Erste ještě jako korunní fracek přidrzlý princ shromáždil velkou sbírku slušných soch a dal pro ně postavit muzeum, zvané Glyptotéka, jehož základní kámen položil v den narození Raffælova. Josef se obdivoval Isidě z Egyptského sálu i Artemidě ze sálu Apollónova. Mnohokrát navštívil Pinakotéku, kde jednoho silvestrovského večera připjal král Corneliovi za jeho velké fresky řád – jako rittersport rytíři – »na místě činu«. Vnímal pýchu Mnichovanů, naslouchal oslavným historkám i anekdotám, chodil s otevřenýma očima a s pevnou vůlí naučit se co nejvíc kuriozit v rámci kouzel.

Zima byla tuhá a ještě na jaře se studená jitra zdlouhavě rozednívala v opožděných plískanicích, museli byste se cítit jako helmut bez helmy v beranicích. Protože byl Josef po otci a neuměl počítat jako Amálie, překvapil ho znenadání nedostatek financí; přestěhoval se do levnějšího kvartýru i manýru, uskrovnil se, prožil některé tagy und nachty doslova o brot und wasser, ale dýchal dosyta svobodně. Rád časně vstával a vycházel do prázdných ulic; s potěšením naslouchal ozvěně svých kroků v podloubí a vdechoval omamnou vůni preclíků a chlebů z pekáren v Carlstrasse.

K návštěvám v galeriích, k studiu a kopírování přibyla brzy samostatná práce: pustil se do taroucovských podobizen. Dal si poslat akvarelové náčrtky, které si už v Praze udělal podle Clarotových miniatur, a vyžádal si, co chtěl o prvních portrétech vědět, jména, hodnosti, vlastnosti, vše, co mu mohlo aspoň dílem pomoci v práci bez modelů. Namaloval Františka Štěpána, rokokového kavalíra, v černém přiléhavém fraku s bílým decentním nákrčníkem, s bičíkem a chrtem; a Marii Kristinu u stolu s kyticí, v žlutošedých šatech, v plášti cihlové barvy, se psem na lavici. Byli to děd a bába Bedřichovi a Josef mu o tom napsal do Klobouk, kde se mladý kněz stal kaplanem. Vzhledem k nákladnosti obrazů dal se Ervín přemluvit k příplatku a Josefův pobyt byl zase načas vykompenzován. Nemusel aspoň příliš často prosit o pomoc šetrnější Amálii; poznal, že se jí nežije kvalitně, když mu nesměle navrhovala, zda by se přece raději nesmířil s Rubenem, nebo zda by neměl raději přestoupit na vídeňskou akademii k Josefu Führichovi, malíři církevních obrazů. Když se odvážil požádat, aby mu poslala část matčina dědictví, zasypala ho výčitkami. Hromový blesk mě nemohl zasáhnout důkladněji než Tvůj aktuální dopis… Ona si teď myslí, že se nemůžeš dočkat její smrti.

Kruh mnichovských mladých umělců ho brzy přijal za svého. Hledal cestu k opravdovým tvůrcům. Někteří se zapsali do jeho duše dílem, jiní slovem. Slabé a prázdné povahy podléhají vlivům a napodobují; v duších bohatých nadáním i citem se pod doteky takových setkání otvírají prameny vlastních obdivuhodných schopností. Nejvíc na Josefa působila sama velikost myšlenek pátrajících po rozsáhlých prostorách k oslavě minulosti, a tím k vytváření PAMÁTEK PRO BUDOUCNOST. V Pinakotéce si největší německý malíř Cornelius vzal za úkol zobrazit křesťanské umění až po Raffæla. Josef vzhlížel od svého tříkrejcarového notesu k dílu, před nímž se skláněli králové. Papež žádal Cornelia o fresky pro vatikánské muzeum, král Ludwig Filip si mu přál ukázat své sbírky, pak ho zavezli do Anglie. Snad jen Rubens, nekorunovaný král Flander, se mu mohl vyrovnat věhlasem.

Josef uznával velebnost Corneliova díla, ale nemohl si pomoci, v nitru ho dost záblo. Zdálo se mu, že ze strnulých figur jeho fresek vyprchal kamsi život.

„Mlč,“ varoval ho jako vztyčený ukazováček opatrného očitého svědka malíř Lasch, jeden z nejmilejších mnichovských přátel, když se mu odvážil projevit svoje rozčarování. „To zde zní jako rouhání.“

„Mlč,“ nabádali ho pražský cizelér Fortner, sochař Gasser a jiní známí, „to nesmíš vyslovit.“

Ale Mánes (sám od sebe) dovedl také upřímně zajásat ze svých plic nadšení, když se setkal s uměním, které si ho získalo. Jednou ho Gasser zavedl do rozestavěné královské rezidence a ukázal mu v Habsburském sále průvod věd, umění a průmyslu. Umělec zobrazil obtížný námět jako družinu veselých dětí.

„To je Schwind, ne?“ zvolal Josef v bodrém údivu.

Znal už jeho »Dětské radovánky« i veselé album dýmek a číší. Zde bylo ještě víc humorného půvabu, život viděný hravou chlapeckou duší.

Přál si Schwinda poznat a jeho přátelé mu to umožnili, když se jednou malíř vrátil na několik dní z Frankfurtu do opuštěného ateliéru, do malého domku pod košatými stromy nedaleko Glyptotéky. Josef tam vstupoval nesměle, ale brzy zdomácněl.

Byl to jeden z večerů až po okraj naplněných veselím i dojetím, dováděním, jimž se přezdívalo »schwindie«, jeden z vůbec nejpěknějších večerů Mánesova prvního mnichovského roku. Otřásal se chladem, když si vzpomněl na škrobené schůzky u Thuna. Poznal zde umělce, jejichž práce namnoze znal z Prahy – jako Spitzwega, veselého malíře biedermeieru; ale středem všeho byl sám Mořic Schwind nedávno čtyřicetiletý pozorovatel nevtíravého života, šťastný z přítomnosti nefalešných přátel, ze vzpomínek na lásky, z vlastní radosti. Jeho modré oči se uměly usmívat, pro každého měl srdečné oslovení na rtech, chlubil se synkem a ptal se na děti přátel.

Novice z Prahy přivítal vzpomínkou na pobyt v Čechách:

„Znáte zříceninu Riesenbergu? Byl jsem tam jako chlapec. Krajina pro romantiky! Ale později jsem žil půl roku v Praze. Její baroko mě okouzlilo.“

Překročili rázem hranice zdvořilosti.

„Co pražská akademie?“

„Nedám vám spravedlivý (objektivní) posudek. Nedovedl jsem se zamilovat do jejího nového ředitele (subjektivní potvory).“

„Tak to jste vy?“ rozesmál se na celé kolo Schwind, až se div za břicho nepopadal. „Víte, že jste důležitá osoba? Jeden z Rubenových přátel byl už za mnou, varovat mě před vámi.“

„Jak bych vám mohl ublížit?“

„Nebojte se,“ smál se žoviální řízek Schwind dál, „mě na Rubenovy praktiky nikdo neužije. Co mi to o vás všechno navykládali? Jste prý chudý, drzý, paličatý. Nic si z toho nedělejte! Vždyť Ruben se k vám dopracoval omylem. Tu ho kdosi navrhl žertem kunderovým a ten váš Thun to pochopil doopravdy. My jsme mu v Mnichově dávno přiřkli cenu lenosti.“

Josef chtěl Schwindovi vysvětlit příčinu odchodu z Prahy, ale on ho nenechal ani domluvit. Jinak by se byl už už dozvěděl, že nemělo žádný smysl ani účel obhajovat debilní ligu, debil league, de billig, dementa marnotratně laciného, nemakačenka nepoužitelného, odstrašujícího ňoumy nepoučitelného.

„Já taky k učitelům nepěstoval zrovna úctu,“ přisvědčoval Josefovi. „Než člověk pozná, že má svůj zobák, už mu ho na akademii zohýbají. Poslali mě do Říma, ale já si tam klidně maloval romantické příběhy, pohádky, hudbu. Mám rád všechno, co je neobvyklé. Jen ženy mám rád, i když jsou obvyklé.“

„Říkal mi Gasser, že vaše kresby se líbily Beethovenovi.“

„Ten náčrt k Fideliovi měl v ruce, když umíral,“ vzkazoval mu Schwind. „Znáte tu operu? Vždycky při ní musím plakat.“

Josefovi byla milá jeho upřímná prostota. Proč se u nás každý stydí za trochu vroucnosti? – pomyslel si.

„Ale z hudebníků jsem se nejvíc sblížil se Schubertem,“ zamyslel se Schwind. „Ten uměl praštit do práce elán! Když jsem k němu přišel, řekl dobrý den a hrál dál. Ale měli jsme se rádi. Teprve když zemřel, tak jsem si ho nakreslil. Taky to stálo mnoho žalosti.“

Josef mlčel, nechtěl přerušit vzpomínky; Schwinda potěšila účast v očích mladého perspektivního malíře.

„Ti všichni mě učili,“ pokračoval. „Už jste přišel na to, co je v umění to nejhlavnější?“

„Mít něco rád,“ řekl Josef spíš jako otázku, „a chtít to vyslovit?“

„Dobře řečeno,“ přikývl Schwind. „Nedá se žít bez lásky – a malovat tuplem ne. Myšlenky mohou být veliké. Ale co si počne umělec bez radosti ze života?“

Přátelé se nakupili kolem něho a žádali, aby jim zazpíval některou Schubertovu píseň. Sáhl po kytaře jako Kurt Cobain po manželce a ještě rychle odpověděl Mánesovi:

„Chcete-li poznat zajímavého umělce, jděte za Genellim. Málokdo ho tu zná, ale on se o nikoho nezajímá a kreslí, jak se mu zlíbí. A má hezkou dceru!“

Večer u Schwinda trval celou noc.

*

Teprve když si Josef portréty silva–taroucovských předků zajistil několik měsíců klidné práce, vrátil se k obrazu, který ho rozvedl s Prahou a který chtěl v Mnichově dokončit. Znovu si pročítal Petrarkovy sonety a vžíval se s básníkem do chvíle, která rozhodla o zrození citu, potřebného k životu, nepřemoženého ani smrtí,

– bělejší byla, chladnější než sněhy,

jež slunce neprotklo už mnoho roků.

Pracoval pozvolna, svědomitě, obrácen k nitru svých postav. Čím častěji se setkal se snahou pražských souputníků v Mnichově ho očernit, tím úzkostlivěji si uvědomoval, jak na tomto obraze záleží. Jeho úsilí ztrpčovala slova Amáliiných dopisů. Byla zemdlená prací, zastavovala kdeco, aby mu mohla poslat několik zlatých, vyčítala mu, že chce jediný obraz malovat celý život, a lekala se hanby, že Ruben se svým oblíbencem Trenkwaldem přijedou do Mnichova. Stokrát za den si přeji umřít, psala. Tys byl mou jedinou radostí, i o tu jsem už přišla. Což mají naši nepřátelé zvítězit? Věř, jsem tak zoufalá, že mě omrzel život. Zahoď k čertu všechny hadry, abys nemohl pořád mazat, jinak za svého života nic nedokončíš. Ale Amáliiny výčitky a obavy ho přesvědčovaly, že musí odevzdat dílo co nejlepší. Často v noci vyskočil do zimy svého pokojíku, lazuroval, měnil odstíny v ještě lepší odstíny.

Vzdaloval se přátel a všech zábav. A teprve když si byl jist, že obraz dokončí, vypravil se jednoho podzimního dne nad městský příkop, kde bydlel Bonaventura Genelli.

Byl sychravý podvečer. Měkké dlaně šera hýčkaly holé větve keřů.

Nedaleko brány ho předešla urostlá krasavice v těch nejlepších letech. Podíval se jí do tváře. Měla sebevědomý výraz, zvýšený ještě středověkou loveckou čapkou. Zahlédl výsměšné koutky pevných úst a rozpoznal rusou barvu vlasů, říkejte jí třeba poitalštěná Rusalka Sophia Loren v 19. století.

Přidal do kroku. Představil si, jak by bylo vzrušující po tolika týdnech půstu a práce jít s ní touto podzimní alejí. Ale neodvážil se ji odradit, pokud by ji gentlemansky oslovil. Pro chudého studenta a malíře nebylo v Mnichově na růžích ustláno, neměl pravé příležitosti, aby jeho srdce zbohatlo. Levně kupovaná dobrodružství ho vždy nadlouho rozčarovávala; zůstávalo mu jen marné dychtění.

Dívka zmizela v domě, kde bydlel Genelli. Co když to byla jeho dcera? Nerad by se jevil před její výsměšnou tváří jako bludný Holanďan Vincent van Gogh »Jägermeister Mädchenjäger jaguár a intelektuál«. Přešlapoval v drobném dešti.

Vtom k němu přistoupil vysoký, rozvalitý, drsně vyhlížející člověk se světle rudým vousem na široké bradě a zeptal se, koho hledá.

„Mistra Genelliho.“

„To jsem já. Kdo vás posílá?“

„Schwind.“

„Jste vítán. Pojďte dál!“

Genelli byl o málo starší než Schwind, ale docela jiný; doma vypadal ještě hřmotněji než venku, rusá hříva mu padala k ramenům.

„Jste u malíře,“ ušklíbl se, když sedali za stůl, „který nežije v lesku dvorních zakázek.“

„Schwind mi řekl,“ tlumočil Josef doporučení, „že tu sice za deset let nemá žádný dům od vás ani čárku, ale chci-li znát celý Mnichov, musím prý za vámi.“

Řeč Genelliho zněla těžce, bez příkras, jako by mluvil dřevorubec, žádný debil liga ouředník.

„Mořic je tak trochu blázen. Co byste u mne mohl vidět?“

A přece, když poznal mladistvou otevřenost svého hosta a když mu Josef řekl, že zná jeho ilustrace k Homérovi a Dantovi, rozhovořil se. A chytil mladého Čecha za ruku, když se zmínil, že ho z Prahy vyhnala urážka otcovy památky.

„Můj otec byl taky malíř,“ zvroucněly mu oči. „Když zemřel, bylo mi deset let. Pamatuji si ten den jako dneska. Popadla mě děsivá lítost. Běžel jsem do jeho pracovny, chytil jsem křídu a začal jsem malovat jako zběsilý. Představte si, až teprve otcova náhlá smrt mi řekla o mé vášni. A tatínek už se to nedověděl.“

Josef byl Genellimu vděčný za jeho upřímnost. Cítil se vždy bratrem těch, jejichž bolesti poznával, a nabýval síly pro trýzně vlastní.

„Kde jste se pak učil?“

„Na školách ne, chlapče. Za to, co umím, děkuji maminčiným pohádkám, Donu Quijotovi a Homérovi.“

„Směl bych vidět vaše nové práce?“

Pozorně si prohlížel několik listů, které malíř hodil na stůl. Zastavil se nad hluboce procítěnou kresbou dívky.

„Tahle už je kapánek staršího data,“ kápnul božskou působivou výtvarnou tezi Genelli, „ale pro mne má velký význam. Když jsem byl na vojně, objevili jsme jednou utonulou. Bylo mi jí líto a nakreslil jsem ji. Tahle kresba šla mnoha rukama, stále výš, až z toho bylo stipendium holandské královny do Říma. Tam jsem, chlapče, pracoval ve dne, a v noci, když jsem se vzbudil, také.“

Tu se otevřely dveře a do světnice vešla štíhlá dívka s vlasy vyzývavě rudými, jako by to byla Afrodité s vlivy šmakózní olivy, k nakousnutí. Přinášela skleněnou karafu s vínem a dvě sklenice.

„Moje dcera Anna,“ řekl Genelli s pyšnou láskou.

Dívka se na Josefa uculila, jako by už mezi nimi došlo k nějakému sladkému tajemství. Chlad jejích očí doma roztál.

Mladík vstal, uklonil se, ale v rozpacích se rychle obrátil zpět k malíři.

„Jak je možné, že Mnichov nic o vašem umění neví?“

„Úlohy jsou již rozděleny. Kdepak já – a božské cíle umění! Dělám prostě, co mě těší samotného.“

Sáhl do přihrádky skříně a vyňal ze složky několik dalších listů.

„To je nový cyklus – Ze života čarodějnic! Špatný romantický příběh, viďte? Nemorální. Nepovznáší,“ usmíval se. „Ale mě baví o lidských citech promlouvat skrze nahá těla. Hadry se mi protiví. Rozumíte?“

Josefově povaze byly Genelliho náměty vzdálené; ale se zájmem si prohlížel kresby, které se divokým pohybem těl snažily vyjádřit toužení, nebo soužení (bolest). Genelliho dívčí postavy byly vábné, s vysokými ňadry, vláčnými pažemi a protáhlými stehýnky.

„Maluji většinou zpaměti,“ pravil Genelli, „a když mi vypoví, poslouží mi jako model naše Anna.“

Josef viděl dívku, jako by z ní rázem spadly šaty. Podíval se na ni chválícím zrakem znalce; setkal se s pohledem pohanské krasavice z doby, kdy láska ještě nebyla hříchem.

„Italské víno,“ pobídl ho malíř. „Jsou v něm zakódovány vzpomínky na Řím.“

Josef vyprázdnil gocce del santo (kapku svatého) jako lahodnou sklenku a zhluboka se přitom napil i krásné tváře Anny Genelli. Ale mistr se odmlčel, jakoby zaražen vědomím marné práce.

„Nemohu vám víc ukázat. Má cesta je momentálně uzounká.“

„Pro cizince,“ ujišťoval ho Josef, „znamená každé takové setkání mnoho radostného. Jsem vám neskonale vděčný, že jste mě neodehnal.“

Ještě jeden doušek vševědoucího úsměvu kandidátky na královnu krásy.

„Jste čistý a horoucí, v lidech se dobře vyznám,“ pravil Genelli. „Proto jste u mne cizincem nebyl.“

Vstal, aby mu posvítil. Tvář a postava Anny Genelli zůstávala v šeru. Ale její nepohnutý pohled mu sděloval: Neztrácím tě. Neztrácíš mě. Vrať se.

Josef obezřetně kráčel tmou, do níž studeně foukal šakal podzim. Ale v nitru cítil jaro a s ním rostoucí prima touhu měřit svou kondici se světem. Myslel na podivuhodnou moc umění, jíž se odevzdává tolik skvělých chlapáků. Jedni jdou širokou alejí, lemovanou úspěchy a slávou, jiní po bulváru zkroušených snů, další po drsných úbočích, v přítmí zneuznání. Ale kdo ví, která cesta může být ta pravá? Záleží na tom, kam kdo míří, čemu posluhuje, kam ho jeho ochota zavede.

Srovnával Mnichov s Prahou. Tu skoro každý, kdo projeví nadání, dostane se do Říma. A na jak velkých úkolech rostou! Připomínal si Schwanhalerovy scény ze Sofokla a Aischyla, sochy pro Valhalu, obrovskou postavu Bavarie, ulitou z ukořistěných děl. Ráz tohoto umění mu byl cizí, téměř ho jako neforemný pšouk odpuzoval. Ale záviděl zdejším umělcům volnost, s níž jejich představy směly být vypuštěny na oběžnou dráhu koncentrace a koncertu pointy. Proč tomu není zrovna tak i doma?

Myšlenky jsou dosud vratké a tratí se, sotva vzniknou. Vím příliš málo, obviňuje se Josef. Je třeba znát víc, co nejvíc, abych mohl volit a soudit.

Vrací se do středu města a jde okolo rezidence. Zastav se, stůj! Zde v klenotnici ti ukázali korunu Zimního krále, uloženou tu jako kořist, sochu svatého Jiří a mnoho jiných pokladů přivezených z Prahy. Zde stojí mariánský sloup, zbudovaný na památku bitvy na Bílé Hoře. Mysli, uvažuj! Zde se slaví – vítězství na Bílé Hoře! Hoře z rozumu – domysli pryč s nechutnými nesmysly!

Je opět blíž rozřešení, které hledá. Proč smí být umění v Mnichově velké? Protože vstupuje do života národa a mluví jeho řečí. A doma? Což se u nás neodehrály děje hodné zpodobení? Nevyrostly tam postavy zasluhující obdiv?

Jenže v české kotlině si nevládne český národ. Je podroben. Co by ho slavilo, je zároveň vzpourou proti jeho vládcům. Proto se umělcům nabízí dvojí cesta: sloužit vládcům a sklízet jejich přízeň – nebo sloužit poníženému národu. Ale jak?

Jak?

Josef vstoupá ke své uličce a drsný vítr ho pohlavkuje do tváře.

Přišlo nové jaro a Mnichov pookřál. V kamenech zůstával chlad, ale krůpěje vodotrysků v parcích odrážely teplou modř oblohy.

V klášteře pavlánů (die Paulaner) začali vařit proslulé »březnové pivní lahodné« a na ulicích přibývalo potácejících se a žíznivých konzumentů. Hospůdky na pravém břehu Isary bývaly v neděli zaplněné do posledního místečka. Bavorští měšťané, připomínající poklidnou bodrostí zámožné Pražany, usedali tu s rodinami k džánkům piva. Ale i tady zahlédls hlavy skloněné nad posledním číslem »Lustige Blätter« a zaslechls chichot nad obrázkem tanečnice Loly Montez, polykající po baronském erbu hraběcí korunku a tančící křepčící přitom na hlavě slabošského krále.

Hlučněji bylo v krčmách výš proti řece. Sem zavedl Josef přátele z Prahy. Byl odtud ojediněle poutavý pohled na mnichovské věže a za rozeklaným údolím vytušil zrak obrysy Alp.

„Krajina jako od Schwinda a lidé v ní od Spitzwega,“ ukazoval Josef kámošům Čechům.

Byli to tři mladí houževnatí autoři. Václav Levý, stejně starý jako Josef, ramenatý chlapík s vesnickou tváří, přibyl nedávno k slavnému sochaři Schwanthalerovi, který si oblíbil jeho uměleckou svéráznost; pro bývalého ševcovského synka to byl prudký vzestup, ale on si zachoval za dětsky čistým image klid kamenů, do kterých tesal. Ferdinand Náprstek byl mladý sládek, který do Mnichova zavítal studovat pivní řemeslo; horlivý sběratel písní a pořadatel plesů s sebou přivezl spoustu novin. Výstřižků měl tři prdele, Havlíčkovy kritiky, Sabinovy básně, článek Nebeského. Třetímu, mladému architektovi Vojtěchu Ulmannovi, bylo jako Náprstkovi dvaadvacet; chtěl poznat mnichovské vzory.

Nahořklá vůně lesa vála nad stolem zahrady, kde usedli.

„Na zdraví našeho Josefa Mánesa a na jeho úspěch!“ zvedl sládek sklenici, ruměnou sluncem.

Mladí přátelé přijeli právě tak akorát, aby byli svědky slavnostního okamžiku, kdy se obraz »Setkání Petrarky s Laurou« objevil na výstavě mnichovského Kunstvereinu. Porota jej posoudila příznivě; kritika se o něm vyjádřila s takovou pochvalou, že jej sám spolek zakoupil jako výhru k slosování. Pro Josefa to byl veliký okamžik; jím se končila neforemná i nesnadná cesta na růžích neustlaná, která začala ve chvíli, kdy roztrhl na akademii Rubenův kartón.

Všichni připíjeli a Josefa těšilo jejich uznání. Jen on sám věděl, kolik je v obraze zakleto probdělých nocí.

„Napíšu o vás do České včely,“ zaručoval se dojatý Náprstek. „Je to přece sláva českého umění vůbec.“

„Někdy mi bylo těžce,“ přiznával Mánes. „Ruben a ostatní páni z akademie mě očerňovali, kde mohli.“

Levý rozhodil paže.

„Divíš se jim? Báli se, aby se neprojevilo, čí ostuda je tvůj odchod z Prahy.“

„Mě potěšilo,“ řekl Ulmann, „že ses nedal převést na mnichovskou víru. Tu jsou štětec a paleta, jak se zdá, nepřáteli malířů, co?“

„V tom je Mnichov jako Praha a za nejlepší inspiraci se stále považuje mědirytina v muzeu. Ale podívejte se!“ ukázal Josef širokým rozmachem na údolí, hrající pestrou barevnou stupnicí, a na lesy, které v několikeré vlně modře a zeleně sestupovaly k řece. „Co je bezpečnějším učitelem malířů než svět se svou přírodou?“

„Ale co přijde po Petrarkovi?“ vyzvídal Ulmann. „Dürer?“

Přátelé už viděli, že Mánesův pokojík je plný skic k novému obrazu. Chtěl namalovat nejslavnějšího německého malíře, jak se vydal ze studené vlasti studených psích čumáků za slávou do Itálie.

„Nemyslíš v něm tak trochu na sebe?“ odhadoval Levý skutečný odhad fantazie.

„Nemohl byste zkusit raději něco z našich dějin?“ nadhodil nesměle Náprstek.

„To bych musel zůstat v cizině. Měli by pro to smysl? U nás doma posuzují nepřátelské oči. Zažil jsem to s Břetislavem. Ruben vám dá rytinu a obkresluj! Kdepak pokusit se o hrdinu z českých národních písní!“

„Máme taky jiné hrdiny,“ potutelně se usmíval Náprstek. „Měli jsme s Jožkou Fričovým na sobě jeho drátěnou košili, když jsme se onehdy zastavili v Čáslavi. I třísku z cepu jsme si uštípli.“

„Kolik těch Žižkovských cepů musí v Čáslavi mít!“ rozesmál se Ulmann.

Josef dobře věděl, co Ferdinand míní. Vyčítavé i podněcující myšlenky z podzimu ho nepřestaly bavit. Nedávno si na okraj velkého kartónu načrtl výjev, v němž si vybavil velkou dobu českých dějin i její nejtruchlivější chvíli – výjev Žižkovy smrti v polním ležení.

„Mám tu podivného přítele,“ svěřil se kamarádům. „Je to vlastně nepřítel, ale učí mě, prokazuje mi velké služby. Mariánský sloup na náměstí! Hlásá slávu Bílé Hory!“

„Co ti našeptal?“

„Že naše historie není to, co do nás nahustili u piaristů. Že dějiny Habsburků nejsou dějinami Husa, Žižky, Prokopa!“

Mladý sochař k němu s obdivem vzhlédl:

„Řekneš to několika slovy a rozumím ti. Mně to trvalo v Liběchově déle, a měl jsem tam, pane, učitele! Palacký tam byl, Bolzano, Klácel… Ale nejsem tak docela nechápavý. Až tam někdy přijdeš, podívej se do lesů okolo. Vtloukl jsem tam do pískovce celou legendu o Blaníku.“

„Slyšel jsem už v Praze o jeskyni,“ vmísil se Ulmann, „ze které by prý Metternich neměl radost.“

„Mnoho našich veličin jsem si dovolil portrétovat,“ smál se s chlapeckou radostí Levý. „Tmáře–netopejry, naduté krocany, osla byrokrata…!“

Ohlédl se, zda nemluví příliš hlasitě. Ale pozornost letní restaurace se zatím soustředila na hlouček německých studentů, kteří přisunuli několik stolů dohromady a začali notovat opileckou hymnu s mokrými sny po moku.

„Jako by jim patřil svět,“ hodil po nich bonmotem Náprstek.

„Učme se od nich!“ řekl však Ulmann. „Nemáme se čím pochlubit? Teď – po Palackého Dějinách – bude už těžké nás umlčet.“

„Máme dějiny,“ souhlasil Náprstek, „ale nemáme v nich velké proudící umění.“

„Nikdo se o ně dosud nestaral,“ protestoval Mánes. „Neměli jsme Škrétu a Brandla? Podívejte se na Reinerovy fresky u křižovníků!“ Oči se mu zaleskly. „Není to smělé a velké? Vzpomínáš si na kapli na Karlštejně?“ obrátil se k Levému.

„Jen jestli to dělali Češi?“ namítl Ulmann.

„Je po českých kostelích víc krásných madon a světců,“ hájil své mínění Mánes. „Národu by prospělo, kdyby znal minulost svého umění.“

„To by bylo, panečku, dílo!“ zaradoval se Náprstek. „Kdybyste chtěl o tom napsat pojednání, obstaral bych vám v Praze prameny.“

Studenti nedaleko nich se zatím rozjařili. Tváře pokojných občanů zneklidněly, když se náhle ozval výkřik: „Pryč s cenzurou!“ K mladým dubovým větvím s listy dosud průsvitnými vyrazila nová píseň. Češi zpozorněli. Byla to známá Weberova melodie s Körnerovými slovy, končící výzvou k boji proti katům a diktátorům.

„Tu přece známe!“ zvolal Náprstek a spojil s nápěvem slova Čelakovského:

Tys bratr náš, tys vlastenec!

Sem květy tobě na věnec!

A Levý přidal text, jak jej slyšel od kteréhosi harfeníka:

Toť Žižka, vůdce a velitel náš!

Bylo krátce po protirakouském povstání v Haliči; jen několik dní trvala tam vláda revoluce, než ji Benedek spláchl do smetiště dějin, ale pozornost veškeré mladé Evropy se obrátila k Polsku, které se stalo heslem obecné nespokojenosti.

Němečtí studenti se překvapeni obrátili k českému stolu, jako by čekali výraznější přiznání.

„Hej, Slované!“ začal tiše Levý a ostatní s ním.

Mladí Bavoři chvíli naslouchali a brzy se přidali k melodii německými slovy. A sotva píseň zmlkla, zanotovali baladu opěvující hrdinství polských revolucionářů.

„Jaká to byla píseň?“ otázal se vlídně bledý pán, který přistoupil k Čechům.

Pohlédli na sebe. Mohl to být přátelský dotaz, ale také provokace policejního čmuchala. Předstírali, že nerozumějí.

Zvedli se, odpověděli pozdravem na rozloučení mnichovské mládeže a dali se na zpáteční procházku kolem Isary.

„Škoda toho polského povstání,“ litoval Ulmann. „Mohlo se i u nás rozbřesknout.“

„Byla to jen šlechta,“ vysvětloval Levý. „To se pak těžko vítězí.“

Šli pěšinkou tak úzkou – po levici šum bystřiny, po pravé šepot svěžího listí – že musel jít každý sám. Hovor uhasl. Josef šel poslední; před sebou viděl houpat se silácká ramena Levého.

Nedávná chvíle ho vzrušila víc, než dal navenek znát. Vlastenecké cítění Němců provázelo celý jeho pobyt v Mnichově a tryskalo při veselých merendách stejně jako v uměleckých hádkách. V těch okamžicích pociťoval nejzřetelněji, že k jejich světu nepatří. Jeho země jistě teskní po jiné velikosti.

Když dorazili přátelé k městu, v ulicích už zhasínal modrý a růžový jas.

Před rezidencí se rozloučili posledními vzkazy.

„Dovezu tedy slečně sestře kafemlejnek,“ sliboval Náprstek. „A co jí mám vzkázat?“

„Aby mi poslala všechny moje české knihy!“ nenechal se dvakrát pobízet Josef Mánes. „Macháčka, Rukopisy, Čelakovského.“

I když osaměl, zůstal v zajetí myšlenek z odpoledne.

Jakmile se ocitl ve svém pokojíku, zkoumavě se přiblížil ke kartónu nového obrazu. Hle, Dürer! Vládcové mu nabízeli paláce. A on se přece vrátil z Itálie domů, tam, kde byl nejsilnější. Udělal jsem chybu. Měl jsem nakreslit Dürera na cestě zpět, do vlasti!

S nechutí se odvrátil. Cítil, jak je okolo něho prázdno.

Vzpomínal na vlast, na zemi, která byla jeho domovem. Představoval si krajiny, které poznal. Lesnatá úbočí, břehy řek, pláně luk a polí. Ale ve vzpomínce krajiny ožívaly. Viděl lidi, které s otcem potkávali, s nimiž se zdravili, které našli při práci. Bez nich by byla krajina tak šíleně pustá.

Světnice se plnila přítmím. Zažehl lampu a sáhl do kapsy pro časopisy, které mu Náprstek přivezl. Vzal do rukou staré číslo »Kwětů« a brzy našel stať Bolemíra Nebeského, o které přítel mluvil. Četl:

U nás je lid jádrem více než kde jinde; tam je naše pevná půda a dobrý základ, o lid má národ nejvíce pečovat, jej ctít, povznést a uvědomit, aby sám sebe ctil, aby se poznal v přírodě, v dějinách, ve svých právech.

Článek stvrzoval jeho myšlenky. Výlety s otcem ho dávno poučily, že český jazyk nečekal na své objevení ve starých kronikách. Venkovský lid sice neměl žádná práva a zámožné vrstvy jím pohrdaly, ale dokázal rekovnou věc: zachoval mateřskou řeč. Pohádkou, písní, modlitbou. Udržel tím národ při životě. A z koho si vytvořil Žižka boží bojovníky, kteří rozdrtili levou zadní Zikmunda a jeho křižáky?

Často Josefa mrzívalo, že nedovede dobře psát řečí Husovou. Ale právě v Mnichově si začal se vzdorným uměním psát poznámky na okraj skic jen česky.

Vlastenectví – to však jistě není jen planá a teskná útěcha. Pro poctivou mysl to znamená velké odhodlání. Co si žádá vlast? Volnost. Ale kde a jak přiložit ruku, abys smýšlení vyjádřit mohl skutkem?

Přistoupil k oknu a otevřel je do chladnoucího večera. Dlouho pohlížel dolů, do černých stínů, jako by z nich chtěl vyčíst odpověď na neodbytné a neodkladné kladné otázky. Ale zdálo se mu, že už cítí pevnou půdu pod nohama. Měl v nitru víru a radost, stačilo tohle pro ingredience lepší kreace inteligence, ostatního mu ostatně snad ani ostentativně míněno netřeba.

Někde v horských lesích se zvedl vítr, vpadl do města a rozproudil tmu tmoucí.

SETKÁNÍ NA HRANICÍCH

BÍLE ROZKVETLÉ VĚTVE se skláněly k oknům dostavníku. České jaro se rozvíjelo mladému malíři na přivítanou, když se dvanáctého máje roku 1846 vracel do vlasti ke svým nejbližším.

Otázky posledních mnichovských týdnů mu neumlkaly v mysli. Vrací se starší, změněný, vrací se nový člověk. I nový umělec? Teprve návrat mohl dát za pravdu odchodu.

Z hovorů s cizími lidmi v dostavníku zhruba odhadoval, jak ho země přijme. Stěžovali si na neúrodu, na noviny, na úřady, ale vyjadřovali se odvážněji, než byl dříve zvyklý slýchávat.

Plavovláska (sto let po ní slavila svých dvacet let jubilantka a zdánlivé dvojčátko s dvojsmysly na rtech Marilyn Monrœ), která četla Gœtha, se dala ochotně vyrušit a rozpovídala se o posledním plesu v Praze na Žofíně, teprve až o 111 let později tam poznali i eléva galantnosti v bystrosti Karla Gotta.

„Lustry byly na bílých a červených šňůrách. Nad císařovou sochou kvetlo loubí z růží. Znáte kvapík Žižkův sen? Ale raději tančím polku. Slyšel jste Slávy dceru?“

„Kollárovu?“

„Ne. Polku.“

A rukavička vyklepávala na kolenou veselý rytmus, který by s jazzovým šafránem imitovala zdárná Marilyn.

V Plzni usedl na její místo muž o několik let starší než Mánes, s ostrým soustředěným pohledem přemýšlivých očí.

„Ludvíku!“

„Jožine!“

První známý, s nímž se shledal, byl hudební skladatel a spisovatel Ludvík Rittersberk, který býval i se sestrou u Mánesů častým hostem, zejména dokud byl naživu otec, před Thunem tajemník Vereinu a nadšený sběratel národních písní.

„Už jsi doma z Polska, Ludvíku?“

„Oženil jsem se tam. Ženu s Jindřiškou – jsou jí dva roky – jsem zanechal osudu ve Lvově, než si najdu místo.“

Hledal je v Plzni; nepochodil, ale byl v dobrém rozmaru a zaujatě zasvěcoval Josefa do výbojů romantismu.

„Nedávno byl v Praze Berlioz, hrdina romantické hudby! Byl okouzlen českými písněmi. A Liszt si schválně přijel do Prahy poslechnout jeho Romea. Taky veliký duch!“

„Slyšel jsem ho, když byl v Praze poprvé. Improvizoval tehdy husitskou píseň.“

„Bojovník!“

„Výtržník!“ vmísil se do hovoru starší pán, který si dosud louskal slabomyslnější »Ost und West«. „Slyšel jsem, že chtěl svádět na ulici souboj. Dobrodruh!“

„Proč ne? Snaha pomoci zotročeným národům – je zatím dobrodružství,“ výsměšně řekl Ludvík. Obrátil se zpět k Josefovi. „Musíš ke mně přijít. Chodí k nám herci, spisovatelé, výtvarníci. Taky Havlíček, i ve Lvově u mne byl. Budeš mít radost z našich nových starostí. To se rozumí,“ ironicky se ohlédl na kupce s novinami, „s veškerou úctou k vládě.“

„A jaképak jsou to starosti?“ uchechtl se kupec. „Copak vlastně naši mladí panáčci chtějí?“

„Mnoho věcí, kterým se dohromady říká – demokracie.“

„To je něco jako – svoboda, ne?“

„Aspoň cesta k ní.“

„Všichni bažíte po svobodě,“ vrtěl se pán na sedadle, „jak jelen v horku po vodě, a nevíte, že studená voda uhřátému škodí.“

„Nechali by nás všechny klidně zahynout žízní,“ smál se Ludvík, „než by nám dovolili trochu ochraptět.“

Pán zabzučel cosi nesrozumitelného o nebezpečných hračkách, sesunul se pod opěradlo a přikryl si tvář novinami.

Ludvík se vyptával na Mnichov. Ale Josef odpovídal stručně a tvrdošíjně kladl sám otázky. Potěšen jeho zvědavostí, přešel Ludvík na téma zvlášť milé, o lidové písni, o národnosti v hudbě.

„Nevím co dřív, studuji dějiny, národopis, hodně sám píšu – a česky. Chtěl bych vyvrátit předsudek, že slovanské jazyky se nehodí ke zpěvu. A jak to vyvrátíme? Zpěvem!“

Josef poslouchal a uvědomoval si, v jak dychtivém rozkvětu je literatura, jak začíná rozpínat perutě v piruetě b-p-m hudba – a jen výtvarnictví spí, čeká, neprojevuje známek v pulsování života. Ale v čem tedy posiluje jeho život?

Byl soumrak, když jásavě zaznělo postiliónovo zatroubení.

Josef vyklonil hlavu a zahlédl v dosvitu západu vítskou věž, bílou věžičku svatojiřskou a huňatý krpál petřínský. Pršelo. Domy, lemující blátivé ulice, se tiskly bázlivě jak stará Blažková k sobě.

Všechno zůstávalo při starém, a přece se stihlo také mnoho změnit k lepšímu.

Matka ho přivítala slzami; ale podivná těžkomyslnost ji dětem odcizila a Josef z jejích vzdechů slyšel i výčitku za dlouhou nepřítomnost a skoro i nespokojenost, že svým příjezdem ruší klid a zvyk. Pořádek. Také Amálie se mu zdála jiná, i když v prvním objetí škádlivě zazněla dávná náklonnost.

„Ty jsi zhubl, Jožko! Jsi jako chmelová tyčka.“

„Zato ty jsi jako husar!“

Jen Quidovi, i když se povytáhl, zůstaly jeho zvědavé otázky a obdiv, s nímž si prohlížel bratrův cylindr, splývavý plášť, nápadné kostkované kalhoty.

Z kuchyně nahlížela půvabná tvář děvčete, které nyní u Mánesů sloužilo.

„To je Fanynka s velkým F,“ představovala ji Amálie. „Hodná. Pracovitá. A to je náš Josef, o kterém jste toho už tolik vyslechla.“

Děvče odložilo kudličku, s níž chystalo třísky na podpal, a dívalo se na mladého pána zpola dětskýma, zpola dámskýma očima, čistýma a hlubokýma, jaké dovedl na papír vymaloval karikaturista Michel Thomas v 60. letech dvacátého století v Paříži. Rty se pootevřely jako v rozpacích, smějí-li se usmát.

„Odkud jste?“ vytrval i Josef v pohledu do pěkné venkovské tváře, vroubené hnědými vlasy.

„Od Sedlčan, jako Pepin král sýrů,“ řekla svěžím hlasem králi Josefovi, králi zábavy pro výtvarnou složku života.

„Umíte hodně písniček?“

Poznala, že se na ni Josef nedívá jako pán na služebnou husičku, osmělila se a odpověděla zhurta nebojácně:

„Tady se přece nedá zpívat.“

„Ode dneška se tu bude neustále prozpěvovat,“ smál se na ni Josef.

Když se vrátil do pokoje, řekl uznale:

„Překrásné děvče.“

„Tak?“ podivila se Amálie. „Quidovi se zrovna nelíbí.“

„Vidím,“ zatahal ho Josef za vlasy, „že jsi s výchovou pozadu. Budu tě muset vzít na zaučenou.“

„A zůstaneš už doma?“ těšil se Quido.

„Chvíli jistě. Bedřich mě zve, abych navštívil jejich zámek.“

„Copak nevíš, že Ervín je mrtev?“ vpadla mu do řeči Amálie.

Josef se dozvěděl truchlivou zprávu těsně před odjezdem z Mnichova. Ervín se poranil pádem z koně a zastřelil se, protože neuměl dobrovolně zůstat živým mrzákem.

„Kondoloval jsem jim ještě z Mnichova. Je to neštěstí. Ale Bedřich by byl rád, kdybych přijel do zámku umístit své portréty.“

„Nemohl bys potom zajet do Slezska? Samešovi tolikrát psali, že by tě chtěli vidět. Prodali jsme několik tatínkových obrázků. Dám ti na cestu.“

Amálie se ohlédla po dveřích do vedlejšího pokoje. „Ale před maminkou o tom raději nemluv. Co jí tam umřela sestra, nerada na Těšín vzpomíná.“

„Zkusím obě cesty spojit,“ sliboval Josef. „Mě Těšín láká. Snad bych se dostal přes hranice do Polska. Aspoň na krok!“

„Do Mnichova se už tedy nevrátíš?“

„Musím. Ale jenom načas.“

„Máš tam lásku?“

„Mnoho lásek,“ ujišťoval Josef. „Item rozmalovaný obraz. Item přátele s nedopitou lahví. Ale už jsem to bez Prahy nedokázal dál vydržet.“

„A hned ji opustíš?“

„Čichám, čichám člověčinu.“

„Hledáš nové motivy?“ bystře to překládal Quido.

„A sebe sama,“ žertem se zpovídal Josef.

Všichni se točili kolem něho. Strýc Václav, který se za Josefovy nepřítomnosti taky přistěhoval do Spálené ulice, pozorně prohlížel jeho studie.

„Zajímavé,“ divil se. „V srdci Bavorska – a tys myslel na Žižku? Nevím, chlapče. Tu se mnoho nezměnilo. Pelyňkem se tu budeš stravovat.“

„Kdybych chtěl malovat mnichovské náměty,“ vysvětloval Josef, „mohl jsem rovnou zůstat u Rubena.“

Každého rána se vydával na obchůzky. Obhlížel nové obchody, často zašel až k Pruské bráně, kam doléhaly trubky a bubny z vojenského cvičiště, sestoupil dolů, zašel do kavárny a znovu se dával na pouť ulicemi.

Kameny i stromy mu připomínaly radostnou i smutnou minulost. Bylo pozdní jaro, kdy ženy mívají ve tvářích zklamání pro nenaplněnou touhu z předjaří. Z Josefových obdivných očí četly nové sliby; žádná se neodvrátila stranou.

Když se setkal s přáteli, s bývalými spolužáky, byl překvapen, oč se cítí nyní silnější a zkušenější než oni.

„Alespoň jsi něco viděl a prožil. Ale my tu? Jako tráva bez krůpějí rosy,“ stěžoval si Havránek.

„Bárka bez plachet,“ řekl Herold, „falešný Kolumbus ji řídí a zemi nevidět.“

Jednou v poledne ho zavedli přátelé na akademii. Ruben splnil slib a udělal kolem sebe plno čistek. Všechny obrazy z předchozích let vzaly za své, nezbyly zde po nich ani památky. V ateliérech žáků obsadily všechna plátna dějinné výjevy; leskly se přilby, klesali ranění, dvořané se skláněli před mrtvými králi.

„Ruben sestavil soupisku historických událostí,“ vysvětloval Havránek, „a my si taháme úkoly jako losy.“

Josef pozoroval obrazy bývalých spolužáků bez povznesenosti, ale zkoumavě, v napětí svého hledání.

Tu je Přemysl Otakar. Zde umírá Jan Lucemburský. Ale jak se liší čeští králové od cizích císařů? A odkud jsou ti strnulí zbrojnoši? Jsou to vůbec české dějiny?

„Co o tom soudíš?“ ohlíželi se na něho kamarádi.

„Připadá mi, že velikost umění se u nás posuzuje podle velikosti zvoleného historického námětu. Ale je to správné? Jak tihle loutkoví králové pomohou národu nebo umění?“ Náhle se zeptal: „Toník Dvořáků tu nemá nic?“

Antonín Dvořák, o něco starší než Josef, byl také z mlynářské rodiny; protože se mu stýskalo po jeho vesnici u Litomyšle, donesl občas do Klementina náčrtek venkovských tváří a krojů. Josef si v Mnichově několikrát vzpomněl na jeho prosté kresbičky, nad nimiž se Ruben pohrdavě tázal: Kde je příběh, kde je pointa?

Herold vedl Mánesa před rozměrné plátno, představující Rudolfa II. v laboratoři.

„Tohle teď Ruben Dvořákovi předepsal.“

Zkušené oko rozpoznalo nechuť, s níž se malíř nutil do malování. Pro koho jsou určeny vlastně ty obrazy?, myslel si Mánes. Co mají vypovědět? Ale ani Herold s Havránkem nechápali, proč se Josef znovu ptá po Dvořákových vesnických výjevech.

„Už toho nejspíš nechal. Co také z toho?“

Vypravil se tedy Josef za Dvořákem sám. Byl ve své skromnosti velmi překvapen a rozpačitě shledával po ateliéru drobné obrázky, na něž se Josef tázal.

„To je jenom maminka, jak jde do kostela,“ omlouval se.

„Proč myslíš, že je to málo?“ odporoval Mánes. „Umělecky to přece může být víc než sedm bitev Jana Lucemburského.“

Dvořáka těšil zájem kamaráda do deště, o jehož vynikajícím nadání byl s ostatními přesvědčen; ale maloval své záběry z venkova bez hlubšího záměru a nerozuměl ani horlivosti, s níž ho Josef k takové práci ponoukal, ani zklamání, s nímž odcházel.

Nepokojný var myšlenek kypěl v Josefově nitru. Na tajném výletě v Šárce zaslechl při kytárce zbrusu zánovní písně. Tančil na Barvířce s dívkami v organtýnu polku, ale v zadním pokoji pak našel mladé nadšence, slibující konec tyranii. Vodil si domů přátele a hovořívali dlouho do noci.

Jejich debaty však krotil rezignovaný tón strýce Václava. „Vůbec nic na tom nezměníte. Dnes aby byl čert v Čechách malířem.“

Když dozněly na schodech kroky hostů a jejich dvorné žerty s krásnou Fanynkou u domovních vrat, sedával Josef zpravidla ještě chvíli s Amálií.

„Oddychneš si, Máli,“ řekl jí jednou, jak se mu zželelo jejích upracovaných rukou obsypaných ustavičnými mozoly. „Nebudeš se pořád starat o druhé.“

„Já si už nestěžuji,“ odmítla to, překvapena jeho slovy.

Pohlédl na ni letmo, aby se jí nedotkl. Její pevný a uzavřený obličej dozrával do třicátého roku.

„A ty se nevdáš?“

Napřímila se v kříži, jako by ji otázka vytáčela.

„Co byste si počali vy všichni? Někdo se o vás musí starat. Víš, že sloužit umění bylo pro mne odjakživa vším.“

Její slova zněla jasně a prostě; jistě proto, že si je stokrát opakovala v nespokojených nocích, za dnů dřiny, nad nemocnou matkou, před nedokončenými obrazy. Byli si náhle velmi blízko, tak jako na krkonošských toulkách, v době, kdy je nic nedělilo.

„Nechci, aby ses kvůli nám musela trápit,“ pronesl Josef tiše.

„Vždyť víš, jak mi na tobě záleží,“ odpověděla s nezvyklou vroucností. „Jako na vlastní duši. Byla jsem víc s tebou v Mnichově než doma v Praze.“

Byl jí vděčný, ale odpovědnost vůči ní ho tížila. Věděl, že s ním nesouhlasí, když odsuzoval své práce z dřívější doby. Neměla blízko k jeho vlasteneckému vzrušení, poněvadž znala závislost celé rodiny na šlechtě a dovedla si představit, že kdyby přišla o hodiny, ztratí všichni zdroj živobytí. A Josef věděl, že – ať se obrátí kamkoliv – vždy se na něho bude upírat její úzkostlivý pohled.

*

Koncem června vyjel hledat svou neznámou cestu. Vydal se na východ.

Poprvé se svěřil hřmotícímu parostroji a zažíval divokou projížďku klidnou českou krajinou. Našel brzy potěšení v rychlém a rozmanitě se měnícím sledu obrazů a byl zvědav na Moravu. Ale desetihodinová jízda v parnu ho rozlámala. Cestu v kočáře z Olomouce na sídlo Silva–Tarouců prospal únavou.

Rázem se spřátelil se zámečkem skrytým v parku a přitisknutým ke kosmatému boku Kosíře. Příjemně ho překvapilo prosté prostředí rodiny, která se rozhodla raději pro útulnou skromnost než pro zadlužený přepych. Bedřich přepustil majorátní právo mladšímu Augustovi, rytmistru husarského pluku. Od nešťastné smrti Ervínovy uplynuly teprve dva měsíce. Na zámku ležel dosud v převaze smutek.

Josef navíc cítil s povděkem, jak přátelskou úctu k otcovu umění přenášejí všichni na něho. V pokoji paní Leopoldiny, nad stolem se sáčky léčivých bylin, našeho svého »Lukáše Leydenského«. Ve velké síni určil místo pro portréty předků, které dokončil v Mnichově. Za srdečné přijetí se rád odvděčil vyprávěním o mnichovském i pražském uměleckém životě a podivil se, kolik upřímného zájmu projevuje celá rodina o vlastenecké hnutí. Ale paní Leopoldina se hrdě dovolávala svého otce, Františka ze Šternberka, který k nelibosti ostatní šlechty žádal už před padesáti lety na sněmu zastoupení také pro měšťany, byl přítelem Dobrovského a přiměl Palackého, aby v Čechách zůstal.

Bedřich zasvěcoval Josefa do života zámku i kraje.

Ukázal mu v parku červenou věž s cimbuřím, kterou zbudovali robotníci. Josef se v duchu usmíval této kulise pro hru na šlechtický život, ale oni sami o tom žertovali, i když s odstínem melancholie, a Bedřich řekl výslovně, že aristokracie dohrává poslední jednání svého života.

Ukázal též Josefovi strom, na který ho jeho otec nutíval šplhat. „Smával se mi, že jsem mimosa pudica, a bil mě jako škraloup na pudinku, když jsem to nedokázal. To víte, bojovník proti Napoleonovi! Styděl se, že má syna, který nedokáže, co každý ševcovský kluk.“

Vyšli spolu až do vesnice a navštívili výměnkáře, jímž se dal mocný Šternberk při Bedřichově křtu klidně zastoupit. A mladý kněz důtklivě ujišťoval Josefa, že jeho matka dbá, aby se zde nedělo lidu příkoří jako na jiných panstvích.

„Každý za ní může v neděli přijít se stížností. Minulý týden propustila správce, jelikož chlapce ze vsi přetáhl holí.“

Josef zase vyprávěl Bedřichovi o tom, jak se mu v Mnichově vybavovaly vzpomínky na hovory o české minulosti. Ale i Bedřich se podivil, když Josef, překvapený čistotou a ozdobností venkovských stavení, řekl najednou:

„Rád bych si udělal několik náčrtků kroje.“

„Pro nějakou pamětní kroniku?“

„Ne,“ zrozpačitěl Josef a pokusil se o vysvětlení: „Kroj, který nosí lidé na venkově, mi připadá jako jazyk, kterým se dorozumívám. Jako písně, které zpívají, a nevíme ani, kdo je složil.“

Bedřich uvažoval.

„Snad může malíři takové studium prospět. Až to bude možné, budu vás milerád podporovat. Jak vidíte, zatím zde sídlí truchlivost smuteční. Ale August si vašeho otce vážil, a až se všichni vzpamatujeme, stejně rád tu přivítá vás.“

Josef chápal, že tu není zatím pro něho místa. A poháněl ho slib daný těšínským příbuzným i touha dostat se co nejblíž k polské hranici.

*

Alois Sameš, revident na arcibiskupském panství, měl za manželku Magdaléninu sestru Barboru. Dva roky byl však už vdovcem a staral se o tři děti, z nichž Mořic bydlel delší dobu u Mánesů; přivítali s nadšením Josefa, ošlehnutého prvním zákmitem slávy, a provedli ho Těšínem. Prosili ho o portréty. Zdálo se jim, že už je z něho velký přesvědčivý malíř. Ale Josef si byl vědom, jak před lidskou tváří je jeho štětec ještě bezradný. Srovnával svůj obraz s dílem strýce Václava, který tu maloval před několika lety. Ano, týž růžový koutek u oka, totéž tvrdé světlo ve zřítelnici. Viděl jsem to opravdu? Měl chuť portréty znehodnotit. Ale nepřijel jsem si přece hrát. Otcova krev mu vnukala nepokoj. Chtěl ven, hledat, poznávat.

Otec byl opět s ním, když se vypravil na první malířské toulky po novém kraji. Byl s ním, jako kdysi, když spolu hledávali nejlepší pohled na malebnou zříceninu.

Pak potkal lidi. To už osaměl.

Lidi s otcem nevyhledával nikdy. Stafáž na obraze bývala jednoduchou záležitostí. A přece znal Josef venkovský naturel v lidech. Před deseti lety viděl v Praze selský průvod o korunovaci a načrtl si na Invalidovně vůz se svatebčany. Svatojanské pouti přiváděly každoročně do Prahy fronty lidí v krojích. Ale město na ně hledělo jako na pestrou veteš a venkovany v nich považovalo převážně za nedouky. Ti, kdo se zamysleli nad nespravedlností roboty, hleděli do tváří žen a mužů z vesnic s útrpností; ale ke kráse kroje zůstali neprozíraví a lhostejní.

Během těch deseti let ušel Josef Mánes dlouhou cestu.

Proto dovedl vidět víc než dřív. Zůstal jako přikovaný do země, když potkal v neděli vesničany, nastrojené, vyzdobené, jako by pyšně nesli vyznání svého kmene. Osmělil se, pohlédl lidem do tváře. Pozoroval jejich pohyby, chůzi, smích. Šel za nimi do kostela.

Souzvuk! – říkal si. Stavby, písně, zvyky – což to vše nevyvěrá z jednoho zřídla?

Zapomněl na Prahu, kde se přátelé baví jako paví očka na plovárnách v jedné vlně. Nelitoval Mnichova s letními slavnostmi. Zahnal vzpomínky na města, kde ulicemi nyní ženy korzují ve vzdušných šatech na rozpáleném těle.

Snažil se proniknout do Polska, jehož hrdinství mu stále víc imponovalo a hrálo dobře na mandlích i na mandolíně; dostal se sice až do Krakowa – který si zabralo Rakousko samo pro sebe – ale úřady mu nedovolily se tam ubytovat legálně. Potkával lidi, kteří ještě nedávno měli dost hněvu a impulsů ke vzpouře, ale na něž čekalo aktuální pokoření. Kde mohl, obohacoval náčrtník drobnými kresbami, aniž věděl, k čemu jich využije.

Když se vrátil, Samešovi nechápavě pohlíželi na kresby čepců, střevíců, přezek.

„Rozumím,“ usmíval se Mořic nad pěkným dívčím lýtkem, „Pěkná nožka!“

„Jistě,“ přisvědčoval Josef. „Ale chtěl jsem zachytit tu obroučku nad kotníkem.“

„To přece není obraz?“

„Jen studie. Nikdo v Praze ti neřekne, jak chodí Polky obuté. Nebo se podívej na ty horalské opasky!“

Mořic si prohlížel nákresy několika mladých junáků v plátěných třaslavicích, s černými kloboučky na bohatých kudrlinách, v lýkových opáncích, s bohatě vybíjenými pásy. Josef na kresbách lehce vyznačil i barvu a česky si připsal druh materiálu: kůže, plátno.

„Neumím si představit, k čemu to bude,“ přiznal Mořic upřímně. „Neznám malíře, který by maloval naše horaly.“

Ani Josef takového malíře neznal. Vesničan se mohl stát nejvýš osobou humorného výjevu, líčícího nějakou směšnou vlastnost. Ale obdiv k sedlákům od Chlumce nad Cidlinou?

„Rád bych pokračoval tu na Těšínsku. Ale neumím se dobře s lidmi sblížit. Mohl by mi pan strýc pomoci?“

„Raději dívky?“ ptal se Mořic, který z celé polské žně vzal na milost jen smutnou tvář mladé židovky.

„Ovšem, raději dívky.“

První venkovské kvítko ze zahrádky dívčích půvabů, které strýc Josefovi přivedl, se jmenovalo Marina Zvíbová, iniciál jako chudák MZ. Byla statná, ale se skromným pohledem polní chrpy a s pletí tak osmahlou, že jeho paleta byla před ní bezradná. Oblékla si naškrobenou košili, skrývající bohatost ňader, sváteční živůtek se zlatými ozdobami a řetízky. Josef si vykreslil i detail spony a zapsal si velikým písmem jméno děvčete; jako by si byl vědom významu té chvíle, připojil k olejové malbě na papír: Malováno léta Páně 1846.

Odnášel si studii jako vzácnou kořist, i když se znovu horšil, že nedovede dát malbě víc pulsu života. Ale právě proto se ubezpečoval: Ne kabinet mědirytin, toto bude tvoje škola!

Nejvíc modelů nacházel v kostele. Usedl do lavice a v drobných postavách si potají črtal celkový obraz pobožnosti, lidi na kolenou, matky s dětmi, dívky plaše si vyměňující pohledy s jinochy. Dychtivě nasával do sebe čistý výraz nezakomplexované venkovské krásky, která stanula poblíž něho, poslušně družila svůj hlas s ostatními a pak pokorně sklonila tvář, když jí klesly dlaně s kancionálem. Měla výraz zpola jako dítě, ramena úzká, ale pevná, a neporušená byla, jako by právě vystoupila z horské studánky, jako by ji natáčela do zpráv na Primě v zimě „Špaková je už taková“ Lucie.

Sledoval ji cestou z kostela. Odvážil se ji oslovit a něžně ji uprosil, aby si ji směl vymalovat, v té fialově červené suknici, s modrou pentlí na copu, v živůtku se žlutými sponami.

Mořic, když zhlédl výsledek pozorovacího talentu na papíru, usuzoval:

„Líbí se mi víc než ta první.“

„Snad proto, že mně se taky víc líbila,“ odhadoval poctivě Josef.

„Jaké vznikne dílo, až se opravdu zamiluješ?“ smál se Mořic.

*

Poslední týden svého pobytu na Těšínsku se Josef vypravil až do Jablunkova, do městečka »Jacků«, jak bohatým goralům i gorilám přezdívali podle starých Jazygů. Navštívil kostel. Nenasytná zvídavost ho však hnala dál. Nechal pod sebou hněvivou písničku řeky a pustil se vzhůru do strání. Slyšel, že jsou nahoře staré šance, zbudované kdysi proti tureckým vpádům.

Byl na této pouti dál od Prahy, než když chodil mnichovskými ulicemi.

Nad posledním chudým polem se už octl v zajetí divokých porostů. Těšil se nevinností přírody. A vytrvalá samota dávala myšlenkám nebývalou rychlost a svěžest. Uvědomoval si stále bezpečněji, že umění nemůže být věcí náhody, že nepřichází automaticky jako svítání nebo déšť nad propastí, nýbrž že cesta k němu je lemovaná úvahami a urputným bojem se světem i se sebou. Velcí malíři středověku byli, zdá se, šťastnějšími, neboť smýšleli stejně jako celý svět. Tvořili svobodně, a přece pro všechny. Dnes je tomu jinak, říkal si Josef. Nejsi jen malíř, jsi také člověk. Jsi člen národa, který sní o volnosti. Nesmíš v sobě zahubit nebo potlačit člověka. Na tom, proč ses rozhodl, se pozná, jsi-li hoden nadání.

Našel staré šance, příkopy, valy, a připomínal si hrdinské děje, které se tu asi odehrát musely, když mírumilovný lid bránil sveřepě svou zem. To byli jiní kujóni než Valdštejnové na plátnech akademie. Snažil se představit si je. Ale nic se mu nezjevilo ve fantazii. Jací byli, jak vypadali?

Zvolna se obracel k odchodu; nechtělo se mu na zpáteční vandr.

Bohatá stupnice zelení hrála symfonicky na keřích. Unaven svezl se na plochou skálu u lesního průseku.

Zaslechl vzdálené hlasy.

Pohlédl vlevo. Spatřil dvě ženské postavy; byly bosé, kráčely rázně a opíraly se o hole.

Zpozorněl. Na těch dvou ženách směřujících průsekem bylo cosi neobvyklého. Nebyly to Slezanky, jak je znal z okolí Těšína. Byly oblečeny mnohem obyčejněji. Plachetky jim kryly hlavu a ramena, nahé tělo prosvítalo nad pasem a silná stehna se rýsovala pod suknicemi napínanými údery kolen.

Užaslý Josef vytáhl z kapsy náčrtek a rychlými čarami si zaznamenal první z přicházejících žen, starší, rozložitější, její silná ramena, rozhodně ne vyzáblé tělo, široké boky, svalnaté lýtko, hotová Kadrnožková bez Jonatána od Adolfa Borna. Pod plachetkou zahlédl Josef rukávce, s nimiž spojené oplečko sotva stačilo zakrýt ňadra. V ruce nesla žena nákup, baňku, přes loket jí ještě visela měchůvka.

Tajil dech. Hrot tužky však běžel po papíře, jako by nejen oko, ale i ruka reagovala bez skrupulí na náhodné setkání.

Ženy ho zpozorovaly v poslední chvíli, až když došly skoro k němu. Tiše pronesl pozdrav. Ostýchavě utkvěl pohledem na jejich postavách. Matka s dcerou mu poděkovaly, překvapeny, že tu potkaly městského živáčka, a šly dál.

S podivným napětím v zápěstí i v hrudi se Josef za nimi zahleděl. O chvíli později se zastavily. Mladší, jejíž zdravé a krásné tělo malíře dovedlo poutat na hříšné choutky, shodila z ramenou ranec. Josef využil tohoto okamžiku a připojil rychle náčrt starší ženy zezadu. Plachetka, splývající jako jednoduchý ústroj z hlavy až do podkolení, činila z její postavy celek.

Tak – napadlo ho jako blesk – oblékaly se asi slovanské ženy v minulosti. Ve ztracených a uzavřených slovenských údolích, kam se tyto ženy vracejí, zachovala se v šatu živá vzpomínka. Ale jak to, že nikdy neviděl nic takového na historických plátnech v galeriích?

Tiše se zvedl, rychlým krokem si nadešel lesem a octl se u příčného průseku, jímž musely ženy projít na stezku mířící dolů, na slovenský diviek.

Nečekal dlouho. Bílé postavy se opět objevily na cestě. Mladší žena se ohlížela po podivném muži, jehož potkala. Netušila, že ji jeho žádostivé oči znovu tajně pozorují.

Dychtivost malíře se pojila s pěnisem zvtrdlým jako peníz bez jejího sejfu zlatá cihla, a tak si Josef kresbou přisvojoval její pružné zvířecí i andělské tělo zároveň v rázném vykročení nohou, tužka vyjadřovala smyslnost lépe, než pobřežní hlídku Pamela Anderson.

Teprve když obě ženy zmizely pod svahem, vyšel Josef na průsek. Cítil ve spáncích proudit divokou krev. Prsty se mu chvěly napětím. Ale v duši jásal pocit radosti ze dne.

Pomalu kráčel stopou žen, až stanul na vrcholu, odkud padala stezka do údolí.

Tam je Slovensko.

Myšlenka jako jiskra kmitala před ním.

Tam dole žije lid, věrný dosud minulosti. Jednou za ním půjdu!

Když se obrátil na zpáteční cestu, cítil se náhle šťastný až k veselosti. Připadal si nečekaně bohatší.

Když mu zemřel otec, pochopil, co všechno bylo falešné na »Lukáši«.

Nyní ho zastudilo zjištění, jak vzdálená je mu »Laura«. A námět o Dürerovi se mu zdál nepřátelský.

Nad vrcholy kopců se třpytily bělostné proudy oblak. Vzduchem vanula vůně odkvétajících hlohů.

Usedl znovu na skálu. Pohlížel na kresby; poopravil cíp košile na prsou, lehce vystínoval shrnutí sukně. Hned, jak se vrátím, umiňoval si, vytáhnu kresbu tuší a připojím přísvit barev, abych nezapomněl ani na tmavě fialovou suknici s modrým lemem, ani na bílý čepec se žlutým dýnkem. Kresba mu žila v rukou. Opakoval si pevný rytmus chůze obou žen, vlnění sukní, pohyb nahých rukou. Vracelo se mu chtíčem pojištěné „naozaj ne šidítko“, ale v nové podobě: jako by to, co poznaly smysly, zpívala nyní duše.

JARO NÁRODA 

NA PODZIM se vrátil Josef do Mnichova. Chodil obvyklou cestou směr povícero galerií. Nutil se do práce a přiměl se i k tanci; když přišla zima, doprovázel rusovlásku rusalku křepelku Annu mrazivými nocemi a polibky dekoroval své omluvenky i sliby. I políbení byla však stále kvapnější (odfláknutější). Zdálo se mu, že je zde neprávem. 

Skryté prameny neklidu vyrážely i v Mnichově. Ctižádostivá Španělka, která si přisedla na královský trůn, nařídila propuštění svobodomyslného profesora a studenti vytáhli do první demonstrace nabité argumenty; Josef šel v řadě s Laschem, Gasserem a ostatními přáteli. I zde se za bujným veselím ukrývaly v zadních komnatách hospůdek tajné hovory. Často však narazil Josef čelem na pýchu bavorského umění, která se mu zdála nyní jako bavorskej vdolek vypínavostí v receptu ne prima nápadů. Cítil, že nemůže zůstat izolován od života, který si zvolil. Rozhodl se, že nebude čekat ani do léta.

Naposled proběhl podloubím. Nakoupil spěšné drobné suvenýrky a nezapomněl ani na hnědovlásku, která posluhovala u Amálie. Už když se vrátil od Samešů domů, uvědomil si, že i v ní je krása venkovanek, které zobrazoval ve Slezsku. Měla smutný výraz očí, když se loučili. Často si jej vybavoval, než večer splynul se sněním. Kdykoli otevřel malý, zelený notýsek, našel tam poznámku, která mu ji připomínala. Der Franzka kaufen… Ale i bez ní na ni pamatoval sponou, šátečkem, knoflíčky ve tvaru hvězd. 

Rozloučil se s Annou Genelli. „Snad se někdy vrátím.“

„Otec říká, že jsi z malířů, pro které má každý další rok víc slunce a každé jaro nové barvy,“ odpověděly její pyšné pysky písklete. „Nebudu na tebe čekat.“ 

Rozloučil se s přáteli. Lasch odjížděl do Říma a pak se chystal do Moskvy. Gassera přitahovala Vídeň. Vrátím se? Jak může vědět, kdo jede do boje? 

Sbohem, pokojíky mnichovských zim! Sbohem, muzea, galerie, mistři! Čeká život. 

Využil ještě každého kroku zpáteční cesty. V Augsburgu si zakreslil vrata dómu. V Norimberku našel Dürerův dům a vyvolal si představu, jak tam velký umělec značně ryje do mědi hieroglyfy při světélku olejové lampičky. Okolo šplouchajících kašen přešel na hřbitov a navštívil jako já v Zermattu záhadný hrob slečny s uhrančivým jménem Melissa Joya Maria Davis (narozené teprve 1987) on hrob Dürerův s nápisem: »Ježto neměl sobě rovných, musí tu odpočívat osamoceně«.  

Česká řeč čeledi při přepřahání mu libozvučně udeřila na kladívko v ušním bubínku. Byl opět mezi svými doma.

I po krátké nepřítomnosti se mu Praha zdála opět sebevědomější. Strýc Václav měl pro něho nachystán uvítací dárek, knihu Seibertzových karikatur. Ale kde už byly večírky u Thunů? Touha po svobodném dechu se projevovala vzdorovitou bujností; zakřiknutí křičeli, aby si dokázali, že neztratili hlas mýrnyx týrnyx jako Milan Kundera směšné lásky. 

Josef Mánes se stal vítaným společníkem (komplicem) hlučných schůzek nejen pro svůj vtip a zkušenosti; změněné poměry ho rázem postavily do popředí. Byl jediný, kdo se odvážil odboje proti akademii; v cizině, jak psaly noviny, čestně reprezentoval svou vlast. Ochotně se zúčastnil tradičních veselic, použil však i zábavy k tomu, aby získal bouřlivé hlavy pro myšlenku sdružení, v němž by se umělci ujali svých povinností sami od sebe. Bez šlechtických poručníků? Všem se to zdálo příliš odvážné.

Quido – jehož si v té době kreslil Josef v mazurském kroji přivezeném z Těšínska – přiběhl jednou z akademie se vzkazem:

„Trenkwald říkal, že by ses měl přijít podívat do Klementina.“

„Kdopak mu to našeptal? Řekni, co za tím vězí?“

„Hrabě Thun odchází do Vídně,“ svěřoval se Quido. „Akademie pro něho připravuje pamětní album. Přispějí do něho všichni malíři – chtěli by asi…“ 

„Nebyl Thun otcovým nepřítelem?“ přerušil ho Josef. „Zač bych mu měl projevovat úctu?“

Amálie se domnívala, že léta mohla rozpor zamést pod kobereček.

„Pomáhá umění v Čechách. Tak to je tedy podle tvých názorů vlastenec, ne?“

„Jen podle vlastní ješitnosti. Já už vím, co je to český národ, ale on o tom vůbec nemá ponětí. Zavlekl by jej ochotně do cizích rukou, jako tam zavlekl akademii.“

„Není správné nenávidět někoho jen proto, že je cizinec.“

„Učil jsem se vesměs u cizinců. Proč by musel vlastenec nenávidět cizí národy? Nesmysl, Máli! Ale Thun, ten je vlastencem, jen pokud jde o práva šlechty – a Ruben je umělcem, pokud jde o prospěch a moc.“ 

Amálie už mu nedovedla čelit a propukla v značný hněv na tváři. „A co si tedy má počít malíř bez groše? Dá ti něco ten tvůj národ? Kde vůbec je?“

„Právě proto chceme založit spolek umělců, abychom se mohli opřít o sebe navzájem,“ vysvětloval Josef. „Musíme mít statečnější myšlenky než dosud a taky odhodlání k činům!“

„Kdo má tu odvahu? Ty sám! Zdravý rozum je mně milejší!“

Hleděl na její planoucí tvář a malíř se v něm ozval.

„Takhle si tě musím, Máli, nakreslit! Oč, že máš v kapse ruku v pěst.“

„Jdi!“ otočila se na domnělém podpatku.

Věděla, že ve všem, co činí, je upřímný. Ale dávala za pravdu matce, že zdědil po otci vlastnost hnát se za sny a zapomínat na půdu pod nohama. Proč nemyslí na vlastní život? On, se svým nadáním! 

Po každém takovém výstupu se Amálie klidila z očí v kuchyni, odkud zaznívaly její mrzuté rozkazy a kde jí odpovídal tichý hlásek Fanynky poslušné služebné. Josef těm svěžím odpovědím rád naslouchal; jako by jejich bytem vanul vítr z české krajiny. 

Matka se v tiché vyčítavosti víc a víc vzdalovala ostatním; strýc Václav je naopak bral za svědky své hořkosti.

„Prozaický čas!“ zlobíval se. „Koňskými kopyty ničí všechno, co není vypipláno přesně podle přírody.“

Josef zkusil několikrát strýce přesvědčit, ale on se vracel bezmocně k starším pracím a doba byla pro něho němá.

„Klukovské hry! Co zmohou žebráci proti palácům?“

„Proto si musíme prorvat cestu společným úsilím borců nebojácných,“ dokazoval Josef. 

A snažil se takovou cestu sám hledat, i když musel přemáhat svou vrozenou svízelnou plachost. S Heroldem se dostal ke Zlaté váze, kde se mladí umělci soustřeďovali kolem spisovatele Mikovce. Ale když tam přivedl Náprstek mladého Friče, který se vrátil z romantického útěku do Paříže, strhl Frič nadšení mladých na sebe. Bylo mu teprve osmnáct, ale z jeho hlubokých černých očí sálal oheň neklidu, prozařující celou jeho osmahlou tvář. Načerpal odvahu jako palivo tanker od polských emigrantů v Paříži a pronášel příkré a odhodlané soudy. 

„Potřebujeme pravdivý obraz naší minulosti, aby rozehřál všechen lid, nejen veterány vysloužilce. Opatrní musí pustit na svá místa odvážné!“ 

Malířům vyprávěl, jak Pařížané obrátili králi do oken sochu Spartaka za to, že nesmekl při Marseillaise, nemehlo s korunou na čele. Mánes napjatě naslouchal; záviděl Fričovi jeho sebejistotu, ale nacházel v ní potvrzení vlastních myšlenek. A jak šel týden za týdnem, dával zrající čas za pravdu srdcím nejstatečnějším, jaká by si povolal do komparsu na film Mel Gibson. 

Pohřeb básníka Kaliny, jehož verše burcovaly proti otroctví a jenž zemřel bídou, byl první příležitostí k manifestaci. Za Novou branou zpívali večer studenti »Husitskou« a Frič zval přátele do rozvalin krčského hrádku, kam jeho »ostří hovaďáci« chodili recitovat vlastenecké verše s nakřáplým podtónem. 

Ne, z této Prahy už nebylo žádného úniku. 

Malíř Karel Javůrek, portrétující herce Kašku, zavedl Josefa koncem listopadu do Stavovského divadla na první představení Strakonického dudáka. Hle, jak dovedlo jeviště vyznat, že národ žije nejsilněji a nejbezpečněji právě v prostém lidu bez přebujelého ega!

Studenti oslavili vstup do nového roku premiérou Mikovcovy »Záhuby rodu Přemyslovců«. Král Václav mluvil z jeviště za jejich nespokojenost: „Nám těch cizích malířů od vzdáleného Rýna, těch chladných a dřevěných, netřeba v zemi naší. Máme ve vlasti dost dobrých hlav, které v každém ohledu provedou velké věci!“

Policie už na tento kvas nestačila reagovat. Cenzura selhávala, padala k zemi jako kuželka na bowlingu. Úřady šilhaly po Vídni, co dělat. Šilhali po ní i majitelé dílen, salónů, letohrádků. Ale Vídeň měla dost starostí sama se sebou. 

*

V poslední únorový den, ve výjimečné datum přestupného dne výjimečného roku, uspořádal umělecký spolek »Concordia« maškarní ples. 

Do Rytířské ulice se večer sjížděly ekvipáže a ve svitu petrolejových lucerniček z nich vystupovali plesoví hosté, šlechta, vysocí úředníci, měšťanské rodiny; ale mnoho z tří tisíc návštěvníků také přišlo po svých, studenti, umělci, mladí úředníci. 

Kittlův pochod z opery »Francouzi před Nizzou« se odrazil od balkónů Stavovského divadla; ti kdo viděli před několika dny operu, připomněli si trojbarevný prapor, a zvlášť zasvěcení si vzpomněli i na autora libreta, skladatele Richarda Wagnera, jenž svou svobodomyslností už před lety dráždil pražskou policii.

Ples probíhal jako jindy, ale s postupujícími hodinami mu přibývalo napětí. Hodinu před půlnocí vymizelo ze sálu mnoho pánských masek a v divadelních šatnách se od té chvíle tísnili jiní účinkující než obvykle. Líčili se tam, převlékali a nasazovali paruky pražští malíři, spisovatelé i hudební skladatelé. To byla dychtivě očekávaná část dnešního programu – půlnoční průvod, v němž na sto umělců mělo představovat nejslavnější mistry pera, štětce a not. 

Ocitli se tak vedle sebe i ti, které rozhazovala řevnivost nebo zášť. 

„Viděl jsi něco podobného v Mnichově?“ volali pyšně na Josefa Mánesa studenti z akademie, kteří se zvolna měnili na Škrétu, Hollara, Reinera, Brandla. Mánesův bratranec Josef Schwiedner – jako umělecký řezbář také člen »Concordie« – připomněl, zatímco mu vlásenkář připevňoval paruku:

„Vlastně sis měl vzít Petrarku. Je to přece tvůj námět.“

„Přesvědčili mě, že jsem podobný Dantovi,“ usmíval se Josef a podíval se na rytinu, kterou měl před sebou.

„A ne?“ ozval se Havránek. „Ostatně – Dante měl také svou Beatrici, toužil po novém umění a z Florencie ho vyhnala strana Černých. Nestačí ti tolik shody?“ 

Dvořák dal prst na ústa a ohlédl se k vedlejší místnosti.

Za otevřenými dveřmi se tam navlékal do Rubensova kostýmu František Thun.

„Papež neměl utíkat z Říma,“ pravil mrzutě. „Nechal republikánům volné pole.“

„Nevadilo by jim, ani kdyby zůstal,“ namítal Ruben, představující Holbeina. „Neapol, Milán, Benátky – revoluce na revoluci! Celá Sicílie je prý v plamenech nepokojů.“

„Revoluce?“ podivil se Thun. „Sprostá vzpoura!“

„Měli jsme být obezřetnější,“ mínil hlas stavitele Krannera. „Proč nutit Taliánům náš tabák? Vzbouřenci prý vyrážejí lidem z úst doutníky.“ 

„A víte, jak na to reaguje starý Radecký?“ vítězně odvětil Thun. „Rozdává doutníky vojákům. Co to znamená? Že čeká na vhodnou příležitost, aby zakročil. Francie nám rozhodně z nouze pomůže.“ 

„Sama má dost nesnází – s těmi reformními bankety. Podvratné živly si vždycky najdou prostředek, jak nenechat slušné lidi na pokoji.“ 

Blížila se dvanáctá. Nedávné zprávy o revoluční Itálii vdechly do vůně lepu a šminek pach střelného prachu. Mladý Frič procházel šatnami v oděvu Hynka z Poděbrad a tvářil se sebevědomě i tajuplně zároveň, jako by věděl víc než ostatní. Chvíli naslouchal, o čem přátelé okolo Mánesa debatují, a pak tiše, ale důrazně dodal:

„Nejvyšší čas! Protože politika, to není znalost starých listin, ale činy.“

„Vlastenecká šlechta má značně velký vliv,“ upozorňoval na úskalí Javůrek–Velásquez.

„Co udělala, když to v Itálii ruplo? Šla poníženě prosit o laskavé svolání sněmu. A když na ni Stadion dupl, zase zalezla.“

„Z Maďarů bychom si měli brát příklad,“ přizvukoval mu Herold. „Řekli za všechny, že národy vyžadují ústavu. A my se na ně ještě kaboníme.“ 

Pořadatelé svolávali umělce, aby se seřadili. 

Jak zvon uhodil půlnoc, za nosiči znaků Fantazie a Poezie vyšly dvojice do sálu úzkou uličkou mezi dychtivým obecenstvem.

Diváci, i když vzhlíželi s respektem k lóžím s erby, rozuměli, co manifestace značí; to dnešní umělci se přiznávají k velkým duchům, kteří vybojovali pro umění državu volnosti. Za Lumírem a germánským skaldem šla řada starých básníků a neznámých minnesängrů. Ale všichni poznali Danta, Ariosta a Boccaccia, v němž uvítali herce Kollára. Potlesk pozdravil Voltaira, Rousseaua, Gœtha, Schillera. Výboj minulosti vyjadřoval současný odboj. Šel Shakespeare, Lope de Vega, Záviš, Dalimil… Šla sláva malířství: Rembrandt, Tizian, Michelangelo, Dürer… Největší hudebníci: Bach, Mozart, Beethoven… V Gluckovi (původem od dětských let pobýval v hájence vedle zámku Jezeří, jestli jste dosud neabsolvovali prohlídku, tak se těšte na jinotaje v tajence) si lidé ukazovali mladistvého Bedřicha Smetanu; vrátil se sice nedávno s nepořízenou z konsertní šňůry perel a korálků po českých městech, ale Lisztovi se prý jeho kompozice tak značně zalíbily, že mu věnoval několik set zlatých na zřízení hudební školy a na skladatelskou zábavu = aktivitu a kreativitu. 

Průvod prošel deštěm květin.

Nadšení bylo takové, že zpychlí a rozveselení umělci museli hned na nové defilé, hybaj kostýmku náramně slušivý se hejbat. Mávaly ženy z lóží, tleskala urozená společnost, jásaly studentské galerie v šeru pod stropem. 

„Slyšíte, co je tu Čechů?“ přiběhli za průvodem do šaten ti, kteří v něm neúčinkovali.

„Ještě před třemi lety jsem na Žofíně musel prosit tanečnici se sepjatýma rukama, aby mluvila česky,“ vzpomínal Dvořák. „A dnes!“

„Thun zuří, jako když horský potok bublá a zurčí,“ radoval se nepokrytě Herold. „Tleská se Mikovcovi a Mánesovi!“

„Všechny ženy jsou zamilovány do (dandyho) Danteho!“ ujišťoval Josefa Havránek.

Josef Mánes budil pozornost nejen štíhlým vzrůstem a oduševnělou tváří; jeho vzpurný odchod z akademie a odpor k jejím vůdcům ho obestíral nimbem bojovníka. Sám cítil, jak ho unáší ovzduší rozčilení a jak nad jeho zatichlým samotářstvím vítězí touha po společných činech. 

„Stadion není příliš nadšený,“ ohlédl se na něho, když znovu vyšli, bratranec Schwiedner.

Josef pohlédl vzhůru k purkrabské lóži. Viděl hraběte, jak se odvrací, strnule vstává a naléhavě s kýmsi brebentí. 

I pod erby Kouniců, Dejmů a Thunů přibývalo rozrušených ksichtů u ksindlů bez vyhraněných faktorů iks.

Ale obecenstvo stále aplaudovalo, jásalo, vřískalo a hvízdalo, ženy volaly bravo, květiny se snášely a průvod musel vstoupit do sálu potřetí.

Purkrabská lóže zela už prázdnotou. Urození hosté okolo ní znechuceně a jedovatě zapomněli na škrobenost a rychle sbírali pláště, kostýmky, kožešiny.

„Co se děje?“ ptali se mladí umělci v průvodu navzájem, když sledovali u vyšších principů hrubý nezájem.

„Jděte se někdo zeptat!“

Řady obecenstva se rozkolísaly a průvod vplynul mezi ně.

„Kočár hraběte Stadiona!“ křičel vrátný u vchodu. 

Bankéř von Lämmel se hnal jako zbrklý ajťák i autista frömmel a jeho frmol po schodech dolů. Jeho prokuristu, běžícího za ním, spíše pelášícího jako vypelichaná vědomost, zadrželi dva studenti.

„Co jste přinesl?“

„Telegramy z Paříže,“ vyhrkl zaraženě, ale pyšně, že je poslem tak závratné aktuality.

„Co se stalo?“

„Revoluce! Na ulicích se střílí ostrými nábojnicemi!“

„A král?“

„Odstoupil. Vyhlášena republika!“

Vytrhl se jim a běžel za svým nadřízeným. Ale zpráva se rozlétla sálem jako poplach s poplašným voláním rychleji než Zátopek v televizi v nesetříhaném přímém přenosu. 

Šlechtické rodiny odcházely. Revoluce? Republika? V pražských ulicích se zatím držel klid. Ale co až se novina rozšíří do všech světových stran? Páni měšťané rychle odříkali supé a trhali dcery z rukou tanečníků. Nevarovali už dávno před pražskou chudinou? Ceny zase vyšplhaly závratnou rychlostí, chuděrkám prostě nepostačí almužna podpora, vrhnou se na pulty prodejen jako hladové šelmy. Chuť na veselí vybledla. Jak křepčit, když se kácejí trůny a střílí se na barikádách? 

Vysoká žena s maskou na tváři stála u východu ze sálu a rozdávala lístky, na nichž byla vytištěna báseň. Nuž vzhůru, v boj! Někteří leták spěšně odhazovali. Jiným vzplanuly oči svítivěji. Zůstali stát a četli odvážné verše, dbající na rešerše. 

„To je Kalinova žena,“ šeptal Mánesovi Frič. „Pojď s námi!“

Divadlo tichne, hasne, osamí.

V zadní světnici hostince »U tří lip« si česká mládež, bezpečná před udavači, prodlužuje vzrušující debatní kroužek večera.

„Říkám vám, že Metternich poletí, ani se nezastaví!“ tluče pěstí do stolu jako oheň do suchého stvolu trávy Mikovec. „Fürst Mitternacht,“ neopomněl dodat ironickou přezdívku.

„Musí nastat konstituce!“ tvrdí jiní.

„Dostanete ji v sobotu jako svatební dar!“ směje se herec Kaška na redaktora Havlíčka.

„A v neděli si dnešek zopakujeme na českém bále na Žofíně!“ volá malíř Javůrek. „Proč my bychom netančili, čili, proč bychom se netěšili?“ 

Hlučný projev je vzdálen povaze Josefa Mánesa; ale jeho mysl souhlasně odpovídá výkřikům, kletbám i písním, je s ostatními rozčilen, nedočkavý, dychtivý po skutcích a připraven k obětem. 

Na stolech mezi sklenicemi vína leží povadlé květiny z večera a mezi ně třaskají rány pěstí, chceš taky jednu slíznout? Potom čti poctivě a pocitově pokračování… 

Zraky jsou upřeny na mladého muže bystrých očí a energické tváře. A Karel Sabina mluví úsečně, zvučně, jako by psal jeden ze svých příštích sloupků do novin. 

„Smažeme bělohorskou hanbu. Jako malomocní jsme byli, modlám jsme se klaněli. Ale okřejeme! Přijde doba, kdy zahladíme každou stopu otroctví. I my máme právo na život. Jediná je pravá víra – svoboda!“ 

Poslouchají. Unášejí je mlhavé, ale krásné sny. Velcí umělci, jež dnes představovali, jsou dosud s nimi a vedou je vzhůru. 

A pak přichází svítání a do mlhy nejistě vycházejí postavy s rozjařenými tvářemi.

Končí únor. Vychází březnové slunce.

*

I když jsi sebezdrženlivější a nedokážeš dosud přervat pouta zvyků a předsudků, neubráníš se vlnám vzrušení, které jdou Prahou a jsou jako turbulence stále podnětnější a neodbytnější. 

Nevyhneš se nárožím, na nichž v pestrých barvách rozkvétají přes noc výzvy dlouho neslýchané. Vrážejí do tebe rozčilení chodci. Vidíš ráno kavárníky spěchat k poštovní expedici. Pak se kavárny postupně zaplní až po poslední místečko; jeden host předčítá, ostatní poslouchají a hádají se o revoluci v Německu. I Mnichov už je v ohni a královský trůn se hroutí jako zápor všech náporů benkroftovky popelavé nebolavé schizofrenie.

„Uličníci! Flamendři! Darebáci!“ utrousí zpod vousů usedlí měšťané.

„Luza, která chce drancovat, na co přijde!“ poučuje hrabě Thun malostranské řemeslníky. Svobodomyslnost aristokracie, která se dosud hlásila k vlastenectví, rychle vyšuměla: „Plakátů nedbejte, schůzí se nezúčastňujte, vojsko zaručuje pokoj!“ 

I když jsi sebezdrženlivější živel, tak se neubráníš rozechvění té soboty, kdy po dvou stech a dvaceti osmi nenaplněných letech od bělohorské katastrofy se sešlo opět několik Čechů a odvážilo se promluvit jménem národa, v šalandě Václavských lázní, v obklíčení bodáků, při světle svíček. Pěšinkami začíná dlouhá a namáhavá cesta ke svobodě. Ale až do nejhlubších tišin zamčených bytů dolehl Sabinův výkřik o smyté hanbě bělohorské porážky a »Bývali Čechové« se rozhlaholilo (rozhořelo v hrdlech) po kavárničkách místo mlíčka a místo cukru do denního algoritmu a biorytmu. Před sedmi lety se mladí nadšenci odvážili uspořádat první českou taneční zábavu; dnes už se Praha směje kokardami a šerpami řemeslníků, ulice žasnou nad českými vývěsními štíty, všude se trhá škraboška násilím vtloukaná zbitému národu na tvář. 

Josef Mánes býval v těch jarních dnech zřídkakdy doma. Březen dal za pravdu myšlenkám, které se v něm probíjely ke světlu. Chodil k Náprstkům, k Čermákům, a domů ho doprovázeli zpravidla Herold, Havránek a Javůrek; zdržoval je, aby zůstali, přesvědčoval Quida i strýce a čelil Amáliiným výčitkám. 

Mladí nadšenci prohlašovali:

„Čechy, Morava a Slezsko patří k sobě!“

„A co chcete dál?“ ptala se Amálie.

„Svobodné volby!“ rozjařeně odpovídal Herold. „Sněm, na kterém nebude jen šlechta ta dominantní sféra vlivu! Rovnost Čechů s Němci! Zrušení roboty!“

A druzí dodávali: „Svobodu tisku! Svobodu shromažďování!“

Na každý zítřek se napjatě čekalo.

Studenti se na bouřlivých mítincích seskupovali ve vojenské drzé setniny. Do čela gardy »Concordie« byli zvolení Tyl a Ruben. 

„Tak ty budeš sloužit pod Rubenem?“ podivila se Amálie.

„Jsem v českém oddíle,“ odpověděl hrdě Josef. „Mým setníkem je Tyl.“ 

Patnáctého března už pozdě večer zabušil na vrata u Mánesů Herold.

„Stadion právě oznámil ve Stavovském divadle, že císařpán vydá konstituci. Metternicha propustil na dlažbu. Pojď ven, za ostatními!“ 

Na ulicích zněl zpěv. Z dlažby vyrostl pochodňový průvod. Lidé, přiopilí pocitem snadného vítězství, se objímali navzájem.

„Jeden taškář odešel a druzí hned na to vyrazí za ním!“ křičeli, jako když ho do stojaté vody hodí. 

Všichni byli jako podroušeni Lucky Strike štěstím na potkání. Volali slávu Palackému, ale také Karlu IV. V Měšťanské besedě líbali pražští sládci a mlynáři vděčně obraz císaře Ferdinanda. Mladí se jim vysmívali, křičeli „Ať žije republika!“, ale přesně stejnak nevěděli, co to pro ně znamená. „Konec vašeho panství, zavřete se sami do cel předběžného zadržení!“ volali všichni společně na zmatené policisty. 

Kníže Rohan dal vyházet mezi rozveselený dav všechny své cylindry: „Konec šosáctví!“

Pozdě večer se Josef vrátil z konstitučního průvodu domů a dlouho nedokázal usnout – jako tolik mladých lidí oné noci pod pražským nebem. 

Konstituce se ráno ohlásila na Stadionových vyhláškách, černé na bílém. Objevila se v písničkách v éteru. Fanynka ke snídani donesla »konstituční rohlíky«.

První hlídky občanské gardy se objevily v ulicích.

Josef si domů donesl českou gramatiku. Opatřil si čapku poděbradku, kalhoty zastrkoval do vysokých shrnovaček a k pasu připínal šavli. 

Amálie si v duchu nezapřela, že v tomto čackém úboru je Jožínek junák k pohledání (jako v deníku Metro sloupky od fotbalového střelmistra Jakuba Koháka); ale její nedůvěřivost hned tak nepolevovala.

„Stále ještě máte merendu? Či koho patrolujete?“

„Po staletí nebyli Češi vojáci. Musíme se tomu učit.“

„A na koho hodláte vypálit především? Koho bys rád probodl?“

Fanynka, oči plné obdivu pro Josefa, se lekala hádky, ale on byl sebevědomě klidný jako při otázkách ve kvízu Chcete být milionářem? pan Vladimír Čech.

„Jak otrok projeví lépe touhu po svobodě než stejnokrojem a zbraní? To zavazuje k jednotě a pevnosti.“

„A ty červené kříže? To znamená krev?“

„Fanynko, sundáte mi je? Nechceme nikoho chladnokrevně děsit. Jméno českého sboru bude od nynějška Svornost.“

„Jen jestli tam jsou s tebou taky nějací slušní občané?“ polevila Amálie ve svém napětí.

„Erben, Havlíček, Sabina, Hanka, Tyl,“ jmenoval Josef. „Vede nás Villani. Ten, co odešel od vojska, aby nemusel brutálně zakročit proti Polákům.“

„A proti komu vás povede teď? Nebylo krásné, když Němci a Češi šli v průvodu bok po boku?“

„Kdo odložil masku? Vždyť nám nechtěli dovolit ani české velení. Neuznávají rovnoprávnost.“

Všichni přátelé začali chodit ve vojensky upravené uniformě, mladí byli mužnější, starší pružnější = tedy všichni jako mávnutím kouzelného proutku od PhDr. Pavla Kožíška (17.9.1970) nebo dokonce Akhenatona (Philippe Fragione, rovněž 17.9.–1968) mládli a nebylo jim to trapné ani trošku. Vesele odpovídali na Amáliiny ironické štípance a žertovali s Fajnovou Fanynkou (Fajnovkou). Ale děvče točilo oči jenom po štíhlé postavě udatného Jožky, který se na ni usmíval stále zodpovědněji, zdobněji a déle.

„Půjdete na slovanskou mši, Fanynko?“

„Jestli mě slečna pustí?“

„Musí. Už dlouho se vás chci dotázat,“ prohlížel si ji, „neříkali vám doma nějak jinak? Aspoň když jste byla malá (mořská víla)?“

Přikývla a snědá tvář jí zruměnila.

„Jak na vás volali?“

„Funny Face elixíre krásy,“ zašeptala.

„Na shledanou, milá Fanynko. Musíme se pro dnešek rozloučit s poselstvem do Vídně!“ 

Třetí březnová neděle přivedla všechno ozbrojené občanstvo na Koňský trh. Kohorta právníků s červenými čapkami se přidružila k oddílu mediků v černých, zelené čapky filozofů zdravily techniky v modrém – a všem vlála nad hlavou korouhev studentské gardy z tažení proti Napoleonovi. Družičky ověnčily pomník svatého Václava, u něhož sloužil arcibiskup mši. 

Poselstvo národa posléze odešlo na nádraží a Praha se pokojně vrátila domů. Bude čekat. 

Ale někdo nezahálel – česká šlechta s odcizeným vybrakovaným srdcem. Měla už zprávy z Uher, kde sněm zrušil robotu – bez náhrady. Bylo nutno zakročit, aby se to nestalo i u nás, aby se nezdálo, že ten houf šílenců, poslaný do Vídně, opravdu představuje celou zem. 

A tak se česká delegace vrátila jen s pramizernými sliby. Ale Praha, která chystala slavnostní iluminaci, se už nedovolila nechat obalamutit. „Zhasnout!“ zazněl vzteklý pofírung povyk a cavyk ulicemi. A město utonulo ve výsměšném temnu, z něhož čišela na šosáky hrůza hrůzovatá, vrchovatá. 

Nový neklid, děs a běs. Všude rozhádané hloučky čágo bélo ťuky ťuk, nechápavci. Studenti pálili na hranicích copy, cylindry, fátrmordy. „Ať žijí Siciliáni a jejich revoluce!“ namáhaly si domnělé hlasivky vytištěné letáky. A v dubnu vítala Praha návrat nové petice a volby do Národního výboru. 

„Concordia parvæ res crescunt,“ poučoval Trenkwald v kruhu malířů v hospůdce »U krále Oty Řeckého« české umělce. „Vaše Svornost znamená jistý rozkol. Vyšli jsme přece do společné bitvy proti dvoru a jeho byrokratické ohyzdě.“ 

„Ano, ale zároveň se probudil český národ,“ přesvědčoval ho Herold. „Nechápeš, že chce žít? Proč ho chcete dusit?“

„Nech je!“ okřikl Trenkwalda Müller. „Jdou za chimérami. Žižka, Hus, samé fantómy!“

„Abys nepoznal, že husitská krev dosud bije!“ varoval Javůrek.

„Vy abyste se nenamočili do velezrady! Chcete koalici s Ruskem!“

„Buď klidný! Ne s Ruskem carovým!“

„Zrazujete společnou věc!“

„My ne,“ mísil se nyní často do hovoru i Josef Mánes. „My Češi nechceme přece nic než právo na život.“

„Máte už povolenou školu.“

„Jednu trojtřídku!“ zasmál se zapškle Herold. „Potřebujeme sta škol!“

„Nepřestali jsme vám podávat ruku,“ vážně namítal Mánes. „Ale jít společně, to neznamená, aby jedni vládli druhým. Vy přecházíte k nepříteli. Abyste si nás podrobili, vracíte se k dvoru!“ 

Müller, rudý vzteky, se na něho rozkřikoval jako smyslů zbavený:

„Využíváte příležitosti! A nechápete, že otvíráte cestu luze!“

„Nech ho, ať huláká,“ řekl Mánes útrpně Heroldovi. „Zato na obrazech mlčí.“ 

Protivníci se báli jeho vtipu a začínali ho nenávidět, protože dovedl křísnout jako křemenem i veličiny pokládané za nedotknutelné.

Vypsání voleb do říšského sněmu ve Frankfurtu přiostřilo napětí. Palacký odmítl za český národ představu sjednocené německé říše. Morava zaváhala – a hned nová píseň vešla do boje, píseň o moravské orlici, věrné sestře českého lva. 

„Čechy jsou přece německé!“ křičel v sále Konviktu dr. Schilling z Frankfurtu. „Vynutíme si vaše připojení mečem!“

„Na takové argumenty odpovíme cepy!“ zdařila se brilantně odpověď mladistvému doktorovi Riegrovi, jenž nedávno jako první pronesl promoční řeč česky.

Na rukávech i čepicích výhružně zasvitly den nato malé cepíky. 

Po Stadionovi nastoupil Lev Thun, vítaný s nadějemi; brzy je rozmetal. „Všichni Češi jsou buřiči,“ prohlásil bývalý aristokratický zjev vlastence. Ale mládež se nenechala jen tak něčím zastrašit. Studentský spolek »Slávia« zahájil sérii kocovin, hřmotných a uši trhajících zastaveníček pod okny neoblíbených hodnostářů. Z jeviště Stavovského divadla promluvil ústy »Kutnohorských havířů« plamenným signálem Tyl. K frankfurtským volbám přinesly Havlíčkovy noviny jediné doporučení: „Nevolte!“ A k urnám přišli z celé Prahy tři voliči.

„Děti dělníků mají hlad!“ volal Karel Sladkovský, který přijel z Vídně. Neúroda stupňovala toho jara drahotu. Hrozba vyhazovu z práce visela nad hlavou pražských tiskařů a kartonářů, ale oni byli právě tou silou, jíž se magistrát obával, a oni dobyli prvního vítězství: vymohli si propuštění tiskaře Krolla, zatčeného pro buřičský leták, a vítězoslavně ho vozili po městě. Žádali snížení pracovní doby na dvanáct hodin denně. V jejich řadách šli bez rozdílu Češi i Němci. 

Květen přinesl nové vzkypění ve Vídni. Lid rozeznal komedii, kterou ztvárňoval seschlý dvůr, a vzplál pomstychtivostí. Císař prchl do Innsbrucku. Ani v Praze už pak nebylo možno nosit dvojí škleb na tváři.

Nový velitel gard kníže Lobkowicz rozpustil »Svornost«.

„Jožko, půjde do tuhého,“ varovala znovu Amálie. „Nepouštěj se do ničeho! Teď už je z vašeho vlastenectví vzpoura!“

„V každém případě hazardní finále,“ potvrzoval Václav.

„Snad,“ připouštěl Josef. „Ale podívejte se, s kým jdou naši nepřátelé. Jsou to zrádci české věci a byli zrádci už dříve.“ 

Quido střídavě souhlasil s Amálií i s Josefem.

„Snad si představují budoucnost Čechů jinak?“ osmělil se.

„Ano – v poutech. Thun i Ruben protestovali proti propuštění tiskaře Krolla. Úřady jsou jim ještě málo přísné. Thunové to nikdy NEMYSLELI s českým národem POCTIVĚ.“ 

„Máš snad pravdu,“ přemohla se k souhlasu Amálie, „ale nejde už o spory s Thunem. Přijel Windischgrätz a ten nebude dělat s povstalci cavyky. Proto mám strach, obyčejný strach o tebe.“ 

Česká šlechta prokázala slavnostně, že až na málo výjimek nemá s národem nic společného. Okázale uvítala generála Windischgrätze, jenž tu před čtyřmi lety nešetrně umlčel nespokojenost dělníků. Patroly byly na ulicích ve dne v noci a důstojníci podněcovali štědře posílené mužstvo proti vzpurným Pražanům. 

*

V ovzduší plném mraků i prvních blesků dozrála myšlenka Slovanského sjezdu, podporovaná zejména Slováky, když Maďaři, oslněni vlastní cestou k samostatnosti štěpánské koruny, dali občanská práva jen těm, kdo ovládali maďarskou hatmatilku se slinou v ústech. 

I pražští umělci se chystali na sjezd. »Slovanská lípa« nahradila »Svornost« a Josef Mánes šel předposledního května v jejím průvodu zase s konfederatkou nad čelem, palaš u boku. Mnoho českých malířů se však neodvážilo překročit Rubenův zákaz a se studem přihlíželi průvodu z chodníků.

Přiblížila se první zkouška dospělosti, kterou měl dosud nescelený národ složit.

Červnové dny se rozběhly rozviklanou i rozpumpovanou Prahou. Od prvního dne sjezdu zněly vltavské náplavky písněmi; zpívali Poláci, Slovinci, Černohorci. Okna se vyfintila prapory a květy, přibylo barev radosti i na zevnějšcích kráčejících měšťanů. Každý se cítil členem armády, jejíž boj musí zvítězit jen proto, že je spravedlivý. 

A znovu – vždy jako v útoku – vyšel průvod a před očima Prahy se zaskvěla nádhera národních krojů. Bradatí srbští popi šli vedle černohorských udatných bratrů. Palacký po boku polského knížete Lubomirského, Štúr s Hurbanem, svatováclavskou korouhev nesl Mikovec, druhý prapor mladík v podtatranském kroji, malíř Samo Belány. Všechna srdce rozproudila jistá blaženost a kytice prolétávaly jako rakety z NASA výzkumu na dlažbu. 

Kdo by si něco takového představil ještě před několika týdny?

Kdo by se odvážil pomyslet, že od husitských dob zazní ještě pod českým nebem slova tak ohnivá, jako bylo Šafaříkovo zahájení shromáždění?

»Když se jiní o nás radí, poraďme se o sobě i my… Z otroctví není bez boje cesty ke svobodě… Vláda bodáků a špehů ať se jde bodnout, má už vykopaný hrob s mrtvolným poselstvím!« 

Bedřich Silva–Tarouca tiskl Josefu Mánesovi nelaksní dlaň.

Velké dny! Co se může stavět do cesty pochodu, který má v čele opojné heslo: Bratrství a láska národů mezi sebou! 

I Windischgrätz se tak ptal. Litoval, že nebyl ve Vídni, když se vzbouřila. Ale má příležitost dokázat v Praze, jak chybovali, že ho tam vůbec nepovolali. Žárlil na úspěchy Radeckého u Custozzy a Santa Lucie. 

Týden po zahájení slavnosti vyvodil ze svých úvah závěr. Dal vyvézt z kasáren děla a uspořádal defilé. 

Členové sjezdu měli však oči jen pro svá jednání. V sobotu 10. června před 169 lety se ostrov znovu rozdováděl hudbou a sjezd se rozjuchal barvami krojů přepestrých; poděbradky se točily v kole s holubičkami nad plavými i tmavými dívčími účesy, vysoké safiánky podupávaly okolo lesklých střevíčků. Polkový rytmus rozdával všeobecné veselí. 

Thun, Lobkowicz a Windischgrätz shlíželi na mladistvé hemžení vlídným okem a laskavě potřásali podanýma rukama; ale pak na sebe upřeli dorozumívací pohledy ohledy a naklonili se přes zábradlí galerie. Vybírali oběti. 

Do nedělního rána padl jako hrom rozkaz delegátům: Okamžitě opusťte Prahu!

Ačkoli město ustrnulo a nikde se neozval ani výkřik, cválaly ulicemi patroly s puškami připravenými k rachotu.

„Co uděláte?“ ptal se Josef Bedřicha, který u nich přenocoval.

„Půjdu na mši na Václavské náměstí,“ pojmenoval Bedřich Koňský trh novým jménem, jímž jej pokřtil Havlíček. „Bude to mítink všech, kdo věří v život národa.“ 

Josef i Quido byli mezi davem, jenž se shromáždil okolo sochy českého knížete. Jen první řady viděly obřad; ale i ostatní zřetelně cítili, že jejich účast je zde čin. Studenti, dělníci, spisovatelé, řemeslníci, ženy vlastenky.

Po mši se shromáždění rozcházelo.

„Okolo Windischgrätze!“ zaznělo klukovsky z čela proudu. Lidé se pohnuli a první řady vyšly dolů k Celetné ulici, kde byla budova hlavní vojenské stráže.

„Nechoďte tam!“ varoval mladý Frič hlouček umělců. „Jsou to zbytečné provokace!“

Malíři se vraceli ke Klementinu, průvod se však už nezastavil.

U Windischgrätze se konalo zatím jiné shromáždění. Spolek sedmašedesáti pražských měšťanů, jenž nesl jméno »Für Ruhe und Ordnung«, poslal k mocnému vojevůdci své zástupce s prosbou za ochranu. Báli se lidu, nuzných a hladových, Ruska, Slovanů, svobody, voleb, české řeči, všeho se báli! A Windischgrätz přikyvoval a sliboval, ač o něm bylo předem známo, že neuznává člověka leč od barona výš. Zaručil se, že je ode všeho nebezpečí ochrání. 

»Sedmašedesátníci« vycouvali s hlubokými úklonami přes práh a teprve na schodech si s uspokojením nasadili cylindry. Vyšli do Celetné ulice. 

Táhl tudy zrovna nepatrný hlouček lidí, tváře dosud rozzářené posvátnou chvílí sdílenou společně na náměstí. Rozesmáli se, když uviděli postavy hanbatých proklatých strašpytlů. Ale rozčilili se, když zaslechli ponižující nadávku. „Ostuda!“ odpověděli. „Pereant!“ provolali studenti. 

Tu se otevřela vrata velitelství a připravené řady granátníků, bodáky na puškách, vyběhly proti průvodu, v jejich čele důstojník s tasenou šavlí.

Tlupa lidí, která kráčela Celetnou ulicí, nepřišla v žádném případě bojovat. Všichni se otočili a chtěli vycouvat z tohoto maléru.

Ale za jejich zády obsadil zatím Prašnou bránu jiný oddíl.

„To je měšťanská garda, nebojte se!“ volali konejšivě z ohroženého davu.

Ale v čele gardy stanul hrabě František Thun. Tentokrát zvedl už zcela hledí a objevila se tvář plná nenávisti k české chátře. Vydal povel a jeho nohsledi uzavřeli ustupujícím cestu. 

„Zrada!“

Lidé poznali, že jsou ztraceni v Praze. 

Vpadli na ně granátníci s vygumovanými mozky a natěšenými bodáky. Mladí dělníci a studenti vztáhli prázdné ruce k obraně a zachytili pušky. Ale důstojník zvedl šavli a spustil ji na první českou hlavu. 

Lidé se zděšeně rozprchli do průjezdů a snažili se o záchranu na schodištích, dobývali se do cizích bytů.

Granátníci pokračovali v řeži, zatímco ten padouch hrabě Thun, »sponzor pražské chudiny«, pronásledoval se svými hlídkami uprchlíky do domů, chytal je a svázané odváděl na komisařství. 

Ti, jimž se podařilo vyklidit prostor, běželi ulicemi, zraněni, zakrváceni, a křičeli: „Zrada! Napadlo nás vojsko! Stavte barikády!“ 

Úzkost ženských hlasů otřásla okny. Zděšení vešlo do pokojů. Ale z domovních dveří vybíhalo navenek už odhodlání. »Bez boje není cesty z otroctví…« Šafaříkova symbolika se módně moderně stihla vtělit ve skutek. 

První dlaně se chopily mříží, plotů, vrat, vyrvaly z dlažby kameny, přidaly stoly, židle, nádobí. Školní lavice a tabule vyšly do ulic bojovat za českou řeč; na Václavském náměstí je házela děvčata z oken. 

Prahu už neovládala pokojná radost kvetoucí v růžičkách za okny. Nad barikádami, vyrostlými ze země, se chvěly praporce. Staré pražské zdi se rozpomínaly, kdy viděly Čechy naposled zápasit, a ptaly se: Najdou se muži? 

S rozkoší, že nastala ta pravá chvíle pro ně, dali oficíři namířit jícny děl do barikád. Dřevo lavic a plech kuchyňského nádobí se rozprskly do ztracena. Třísky byly skropeny krví. 

Našli se muži. Z ševcovských učedníků se stali profesionálové jako Jean–Paul Belmondo nebo Papež Jan Pavel druhý. V Karlově ulici zlořečil kněz těm, kteří se dívají z oken. Profesoři vybízeli seminaristy k stavbě barikád. Lékař Karel von Patruban vyjel na koni v čele kohorty mediků za praporem, který namaloval mladý Jaroslav Čermák. V Celetné ulici se po každé salvě objevil na hromadě šutrů sladovnický mládenec, otočil se a vztekle ukázal císařskému vojsku míru svého pohrdání. Nakonec ho zabili. Zabili mnoho jiných. Bořili domy. Ale srdce dlouho zůstávala neohrožená. 

Našly se i ženy. Mnoho jich viděl Josef Mánes v Klementinu, kam přiběhl s ostatními vlasteneckými malíři. Pomáhal stavět barikádu pod Mosteckou věží, kde velel Frič. S lékařem Wanklem přinášel trámy přepažující stoku. Mezi muži letěla pod vrcholem barikády Theofila, dcera lesníka z Křivoklátu, a každý výstřel její pušky ochudil baterie o jednoho primitivního cimbála. 

Fričovi se podařilo zatknout nejvyššího purkrabího a uvěznit ho v Rubenově bytě. Marně však po něm žádal slib o sjednání smíru; nakonec musel ustoupit naléhání Palackého, Havlíčka i Šafaříka a Thuna propustit. 

Thun se odvděčil tak, že ihned dal vyhotovit zatýkací rozkazy.

Nejednotný odpor se proti mnohonásobné přesile zbortil. Některým došla dávka statečnosti. Jiné vyděsil strach z rozdivočelého davu jako z hejna zabijáckých včel. Cesta k císařskému dvoru se jim zdála přece jen tak nějak bezpečnější varianta než mlhavé sny a cíle. Vojsku, které mělo těžké zbraně a postupovalo podle plánu, čelili srdnatí osamělci, kteří o sobě navzájem neměli potuchy. Tu a tam vypukla přestřelka, jinde zatím roznášeli pekaři a řezníci nějakou zabijačkovou dobrotu na talíři pro posilnění a mezi barikádami rozkvetly slunečníky pražských vlastenek. Ozval se i odlehčující smích; zmlkl, když se objevila rakev na trakaři. 

Těžké, nebezpečné dny. Zbabělci se vzdávají a odhazují zbraň i přesvědčení. Ale citlivé duše dozrávají, v umělci dorůstá člověk a přijímá za svou nenávist i lásku, za niž viděl krvácet, za niž by položil vlastní život. 

Josef Mánes zůstal v Klementinu několik dní a nocí. Chodil na hlídky, pomáhal upevňovat barikádu na mostě, rozděloval náboje.

„Buďte rozumný,“ varoval jej mladý lékař Wankl, který obvazoval raněné. „Zbytečnou odvahou nikomu neprospějete!“ 

Zoufale pociťoval nadvládu bezmoci, která padala na obránce Prahy proti Windischgrätzovi. Roznášel s hercem Kaškou seznam českých povelů. Ale budou mít ještě vůbec nějaký význam? Potkal přitom dva otrhánky, kteří na něho vesele volali; poznal v nich mladší Fričovy bratry, kteří v cárech šatů pronášeli do Klementina náboje. 

„Víte, jakou zábavu si našli naši vzácní příznivci Thun s Rubenem?“ přinesl Havránek hlášení z Nového Města. „Padl jim do rukou seznam Svornosti a pořádají podle něho hon na všechny zapojené členy.“

„Ať přijdou! Přijmeme je, jak si sami zaslouží!“ 

Císařští granátníci rabovali, kam vkročili. Windischgrätz chtěl podupat povstání do pražské dlažby, z níž vzešlo. 

„Převedl vojsko na Malou Stranu a na Hradčany!“ zazněla překvapující zpráva jednoho jitra.

„Jak je to možné? Kudy?“

„Proklestil si nějak cestu k Řetězovému mostu. Přes Karlín a po lodích.“

„Utíká?“

„Naopak. Soustředí síly a uvolňuje si terč.“

„Jaký terč?“

„Nás!“ 

I z dvorů Klementina se už začali vytrácet obránci. Měšťané sem chodili s prosbami, aby se barikády rozbouraly. Až dosud zde bylo s Fričem mnoho mladých dělníků. Nyní už váhali, jejich tváře ztrácely odhodlání, chápali stále určitěji, že o ně v tomto zápase nejde. 

Mladý velitel to potvrdil. Mrštil šavlí na dlažbu.

„Kamarádi, to jsme teprve v háji!“ 

Praha se rozdělila: někteří vítali vídeňskou komisi, jiní volili deputaci do Vídně, skupina umělců a studentů se rozhodla jednat přímo s Windischgrätzem a poslala profesora Patrubana na Hradčany.

„Řekl bych, že vypadáte spíš jako plukovní tambor než jako profesor medicíny,“ pravil urážlivě vojevůdce, upíraje pohled na jeho plnovous, pokládaný rovněž za protirakouskou demonstraci.

„Vždyť vy taktéž vyhlížíte spíš jako kaprál než jako generál,“ vrátil mu urážku oblíbenec studentů.

„Vy jste sprosťák!“ vzkřikl Windischgrätz.

„Pro slušné lidi jsem jednoduše Patruban,“ odpověděl profesor. „Ale pro vás, přestože jsem republikán, jsem šlechtic a dám vám kdykoli satisfakci.“ 

Windischgrätz nechal delegaci vyvést. Chtěl triumfovat, a ne se smiřovat. Zbýval jedině litý boj. Herold poslal kamarádům do Klementina zprávu, že jim jde s oddílem dobrovolníků na pomoc a všude po Čechách že se chystají ozbrojené čety. 

Ale to už bylo pozdě. Praha hořela. Baterie z Malé Strany znásobily palbu na barikádu pod Mosteckou věží.

„Běžte domů,“ posílal Josefa Wankl. „Zde už nemáte co pohledávat, takhle se už nezachrání nic.“

„Zůstanu,“ zatvrzele odmítal se podrobit.

Poslední okamžiky boje nikdy nevymizí z paměti těch, kdo je zažili. Ve chvíli, kdy se už nedalo pomýšlet na odpor, rozezněly se z Klementina, z Týna a od dominikánů zvony, a obránci, umdlení, vyčerpaní, začali v odpověď na střelbu vzdorně zpívat »Hej, Slované«. Výstřely duněly, ranění padali, vítr hnal do tváří plameny, ale ti, kteří už byli rozdrceni a nemohli nic postavit do cesty pohromě, křičeli svou píseň, „…bude žít navěky! Hrom a peklo!...“, první, druhou, třetí sloku. Přehlušili děla i zvony. 

Josef Mánes tiskl jilec šavle, cítil, že klesá s každým raněným, cítil, že se zvedá s každým dalším odhodláním a že roste, protože se opírá rameny o druhé.

Zpíval s ostatními.

 

PRVNÍ PRAPORY 

PŘÍŠTÍ DNY měly pachuť popela; dny zatýkání, vyšetřování, pátravých i provinilých pohledů. Z Paříže přišla odstrašující zpráva, že generál Cavaignac zastavil proud revoluce tisíci mrtvol. I v Praze slídila policie po stopách »děsivého spiknutí«. 

Josefovi hrozilo jako členu »Svornosti« zatčení; nocoval nejdříve na Uhelném trhu u sestřenky Fanynky, která se nedávno provdala, několik dnů se ukrýval v Sezemicích u mlynáře Holuba, a teprve pak se sešel s ostatními sourozenci u Kablíků ve Vrchlabí.

Tetička, ozářená v té době slávou jediné rakouské botaničky, byla už šedovlasá stařenka; tím radostněji vítala u sebe mladistvé příbuzné, kteří mívali pro její zásluhy na záhoncích tolik pochopení. Po dnech nepřetržitého rozrušení bylo pro ně konejšivým odpočinkem vydávat se s ní na ozdravné výpravy do horských úvalů, objevovat přednosti květin, které jim určila rozeznat, a pomáhat jí ukládat flóru do herbářů. Tisíce rozkošných rostlinek putovalo z Vrchlabí do celého světa a mnoho z nich neslo i tetino jméno: Acer Koblikianum, Koblikiana minima. Skoro každý den někdo navštívil její sbírky; v seznamu německých jmen našel Josef, že právě před rokem tu byl i věhlasný Purkyně z Vratislavi a zapsal se s oběma svými chlapci krásným českým pravopisem. 

Starost o květiny, mechy a kapradiny byla utišujícím obkladem pro rozbolestněné faktory inteligence, v nichž se nepřestaly dosud míhat obrazy hořící Prahy. Když nemohla teta Kablíková – říkali jí podle oslavných článků s něžně žertovným přídechem »kněžka krkonošské botaniky« – do hor, provázel je její oddaný fámulus, mladý Fierlinger, a sourozenci Mánesovi se ztráceli na celé dny v hlubokých údolích a na horských stráních; svěřovali čela větru a oslňovali se nepřetržitými proměnami nebe.

Tužky se daly opět do práce. Quido sáhl po štětci, a využívaje přítomnosti milovaného bratra a jeho rad, pustil se do výjevu u staré boudy na Sněžných jámách. Josef si připomínal dětství, když ho sem poprvé vzal s sebou otec, vyučující v létě komtesy na morzinském zámečku; náklonnost k světu květin, posilovaná vědeckou obětavostí tety Kablíkové, vracela mu do duše trochu klidu a šarmu. 

Koncem léta utichlo konečně pátrání po »duchovních představených svorností« a Mánesovi se mohli vrátit do Prahy. Ruben s Haushoferem, jisti si opět panstvím v Praze, malovali už na Chiemsee. Život města se po špičkách vracel do opuštěných jarních stop. 

Amálie by si byla přála, aby Josef zapomněl na svatodušní poblouznění, už kvůli matčině nemoci; ale uklidnění neznamenalo pro něho zapomnění. Uvažoval a zkoumal pravost svých pocitů. Dotazoval se na ni pražských bran, dlažby, zdí, které nesly stopy dělostřelby.

Jednoho dne se objevil u Mánesů Bedřich Silva–Tarouca. Amálie čekala od mladého kněze posilu; ale i v něm zůstalo svatodušní zanícení. 

„U nás je stále ještě žhavá půda,“ hněval se, „bojuje se o moravskou samostatnost. Víte, proti komu? Prý proti české uzurpaci. Takový podvod! Ale náš venkov mnohdy ještě o českém národě ani nezaslechl. Misionáře bychom potřebovali, kteří by kázali o právech lidu.“

„Už aby byl ten bláznivý rok za námi!“ mávla nad tím rukou Amálie. „Nač to celé jenom bylo?“

„Národy vznikají bojem,“ řekl tiše Bedřich, „a ne rokováním na schůzích.“

Amálie však sepjala ruce:

„Taková krvavá lázeň! Kdo byl rozumný, zůstal opodál stranou. Kdo se dal svést, vykonává pokání. Jenom tvrdohlavec setrvává mezi těmi vyvrženci.“

Bedřich se s ní nepustil do půtky. Ale když ho pak Josef doprovázel okolo pilotů vyhořelých vltavských mlýnů, litoval ho účastně:

„Jak jsem slyšel, nemáte okolo sebe mnoho pochopení.“

Josef pohlížel do perleťových vln řeky a odpověděl:

„Nemusíte se o mne bát, hrabě. Chápu, že ve chvílích ponížení je třeba mnohem víc pevnosti než v okamžicích vítězství.“ 

Rozloučili se tam, kde ve starých kamenech Mostecké věže byla pro něho navždy zakleta ozvěna vzdorného chorálu. 

* 

Bylo vskutku třeba síly v týdnech pokoření a strachu. Mnozí, s nimiž ještě nedávno kráčel v průvodu, se tvářili, jako by na vše docela zapomněli. „Nu,“ přiznávali se studem, „zastřečkovali jsme si.“ 

„Nutno myslet na existenci,“ krčili rameny upřímnější. „Chápete přece? Nebo vy nechcete pracovat dál?“ 

Našli se i takoví, kteří návrat k poslušnosti ochotně stvrzovali donášením a udáváním. Skuteční bojovníci bloudili Evropou jako štvaná zvěř. O Mikovcovi a Fričovi se proslechlo, že se po potyčkách na Slovácku uchytili u srbského vojska v Banátě. Ani ti, kdo zůstali doma a byli odhodláni k dalším obětem, nedovedli se však smířit s představou, že zápas je u konce. Hledaly se možné způsoby, kudy dál. 

Spolek »Slovanská lípa« zakládal výtvarný odbor a Josef byl jedním z prvních členů.

„Co dělají malíři z akademie?“ zajímala se Amálie, když si jednou pro něho přišel mladý Javůrek.

„Ti? Střádají si důkazy, že neměli se spiknutím nic společného, aby mohli Rubenovi políbit ruku, až se vrátí. Ale u Čermáků se scházejí ti, kdo se nezalekli.“

„Vy jdete k Čermákům?“ ustrnula Amálie. „Nevíte, co se o ní říká?“

„Co? Že je Wlastenzerin?“

„Horší věci. Že je snad nasnadě komunistka jedna prašivá.“

Tajemné, zastrašující slovo se poprvé objevilo v hovorech, většinou šeptem; jako polekalo Windischgrätze, když přijel do Prahy, tak děsilo upřímně pokojné občany, milující starý řád.

„Domácí jim dal výpověď. Lidé se jich bojí.“

„Ale Máli,“ usmíval se Josef. „Opravdu by se ti líbilo, kdybych byl tak podlý?“

Zahanbeně odvrátila oči. 

„Na shledanou, Fanynko,“ zavolal na krásné děvče v kuchyni a vlekl Javůrka ze schodů, šťasten, že se objevují nové úkoly.

„Jaro už se vrátil z Mnichova,“ svěřoval mu po cestě Javůrek, „a moc se na tebe těší.“ 

U Čermáků našli mnoho přátel. Energická paní Čermáková je vítala a seznamovala; z lidí padala stísněnost a hned prvním slovem začínali o tom, nač mohli jinak myslet jen ve skrytu.

„Naší hlavní chybou byla nesvornost. Musíme se sjednotit.“

„Chceme-li být národem, musíme mít především kulturu.“

„Jenom ne hlavou proti zdi!“

„Ale bez obětí se nedostaneme vůbec nikam!“

Mánes hledal tváře mluvících. Poznal známé z vlastenecké společnosti, doktora Staňka, hudebního skladatele Zvonaře, doktora Čejku; mezi mladými vedl hlavní slovo ohnivý Vávra, tajemník »Lípy«.

„Svoboda není okrasa na kabát nebo dekorace do okna,“ tvrdil. „Co znamená pro chudáky? Aby netrpěli hladem. Aby se jim dostalo vzdělání. Musíme bojovat proti veškerému sobectví, které jim to nedopřeje.“ 

„Těžký boj na několika frontách,“ pravil Staněk. „Náš celý národ je vlastně takový lazar, div mu nehrozí vyhlazení. Proto máme proti Němcům těžší úlohu. Oni jsou dál.“ 

Uprostřed skupiny zpozoroval Mánes krásnou ženu v šatech pískové barvy, těsně obepínající postavu, černý aksamitový kabátek přes ramena; její vlasy byly tak černé, až dostávaly modravý nádech. Tváře měla pohublé, ale oči jí zaníceně planuly.

„Potřebujeme každou každičkou hlavu. Uvidíte, že jakmile dojde k volbám, budou muset Havlíčka z vězení pustit,“ dokazovala. „Zvolíme ho ne v jednom, ale v pěti okresech. Na venkově jsou Češi, a jací!“ 

Josef si připomněl, že zná tu líbeznou tvář z Hellichova obrazu.

Poprosil hostitelku: „Představíte mě?“

Paní Čermáková seznámila Josefa Mánesa s Boženou Němcovou, která na pozvání přátel dorazila až z Nymburka.

„Škoda, že už jsem přišel pozdě,“ zmínil se Josef o portrétu a hleděl zblízka do očí, zelených jako jezerní hladina.

„Myslíte, že jsem tam přirozená? Mně se ten portrét prostě nějak nezdá. Ale Staňkovi to tak chtěli.“ 

Přistoupil Hellich a rozhovořil se o své oblíbené myšlence, že je povinností malířů zanechat vlasti podobizny významných osobností. Božena Němcová ho však přerušila a Josef na ni s obdivem upíral zrak, když vzpomínala, jak v červnu, vydávajíc se za ženu vojáka, v chodském kroji se pokusila dostat se do Prahy.

„Plakala jsem nad tou pohromou,“ dala se unést vzpomínkou, ale hned jí v očích hněvivě zajiskřilo. „Plakala bych dvojnásob nad těmi podlými dušemi, které se vydávaly za vlastence, a teď se obrátily a ještě se stavějí proti nám.“

„Polekali se,“ ušklíbl se Vávra, „jaká vyrostla z toho dobrého a pokojného lidu hrozivá moc.“

„Rolnická chudina je stále rozezlena,“ zněl zvučně hlas Němcové. „A robotu nenávidí z celé duše.“ 

Někdo se dotkl v té chvíli Josefova rukávu.

„Jaroslave!“ zvolal tiše a překvapeně si měřil vzrostlou postavu osmnáctiletého jinocha a jeho zmužnělou tvář s tmavými kadeřemi nad spánky. 

I v očích Jaroslava Čermáka se zaleskla radost ze setkání.

„Nahlédl jsem do Mnichova a dal jsem vám za pravdu ve všem, co jste mi předpovídal,“ přiznal se. „Jejich fresky studí. Rozhodli jsme se s matkou pro Belgii.“

„Pro Antverpy? K Wappersovi?“

„Země, která už získala svobodu!“ rozhořel se Jaroslavův hlas: „Tam už se prý smí malovat všechno.“ 

Josef rozuměl dychtivosti, která z něho tryskala; všiml si také, jak vypětím těla a křepkostí pohybů dovedl mladý Čermák zastřít svoje kulhání, stopu po úrazu z chlapectví.

Paní Čermáková pyšně přirovnala Jaroslava k Josefovi:

„Vám oběma se dostalo stejného vyznamenání. Oba vás zatratil Ruben jako žáky bez nadání.“

„A oba jsme mu utekli.“

„Je to pro něho nejhorší vysvědčení,“ mínila. „Ale teď musíte, Jožko, se mnou. Naše dámy hoří touhou promluvit s vámi.“

Přivolala ještě Hellicha i Javůrka. 

„Vy jste na jaře oblékli stejnokroje,“ vysvětlovala jim paní Fričová. „Ale jak mají dát najevo národní příslušnost ženy? Naši krejčí neznají nic než Wiener Mode. O tom, co je slovanský ráz, nemá nikdo ponětí. Kdo jiný nám může pomoci než malíři?“

 

Mánesa napadlo ohlédnout se na paní Němcovou. Mlčela, ale u úst měla lehký rys pohrdání. Chtěl k ní přistoupit, ale vtom ho oslovila jiná dáma, paní Tobiášová z Hradce. 

„Jste obléhán prosbami. Neodmítnete mou? Mám vám tlumočit žádost o návrh praporu pro naši městskou gardu.“

„Dnes ráno,“ usmál se Mánes, „jsem obdržel psaní s podobnou žádostí ze Sobotky.“

„S kým jsem se radila, každý mi doporučuje speciálně vás,“ domlouvala mu paní Tobiášová. „Věřte, že bychom si vaší laskavosti velice vážili. Je tak málo malířů, kteří jsou nakloněni novému hnutí. Prokážete nám tu čest?“ 

Josef slíbil. Byl však přece zvědav na mínění rozhodné paní Němcové a vrátil se k ní.

„Vy jejich snahy podceňujete?“

„Snad proto,“ pokrčila rameny, „že vidím na venkově vážnější starosti. Ale nejsem proti ničemu, co je na prospěch naší věci.“

„Nemyslíte, že vlastní kroj může zdůraznit úsilí o samostatnost národa?“

„Pomozte jim! Hlavní věc, abychom u těch kožešinek nezůstali.“

Stiskla mu ruku na rozloučenou. 

Josef chodil pak večer ještě dlouho s Hellichem a Javůrkem po nábřeží; radili se o námětech na prapory.

„Je to na místě,“ usuzoval Hellich, „ i když se tím malířské povolání poněkud znevažuje.“

„Nehněvejte se, ale nesouhlasím,“ zastavil se Mánes. „Právě že malířství není řemeslo, ale umění, je naší povinností pomoci v boji, a to je umělcům ke cti.“

„Názory mohou být různé,“ chladně zauvažoval Hellich. „Znáte jméno Ingres? Viděl jsem v Paříži jeho slavnou »Odalisku«. Maloval ji uprostřed ruského bombardování a klidně ji dokončil, když šla revoluce kolem jeho oken.“

„Je otázka, zda je to oddanost umění,“ nadhodil Javůrek, „nebo hradba mezi ateliérem a životem?“

„Je možné být vůči životu netečný?“ tázal se Mánes. „Vždycky je v něm přece něco, čemu chce člověk pomáhat. Něco se dere ke světlu, něco chce žít. Kdybychom na světě nic nemilovali, pak je, přátelé, škoda našeho života!“ 

Oba malíři se na něho dívali odlišnou představou.

„Nesmíme ovšem zapomínat,“ řekl Hellich, míně to jako varování, „že tato činnost nám může přivodit nebezpečí.“ 

* 

Mnozí ani necekli. Jiní se konejšili slovy. A někteří měnili sliby ve skutek.

Josef pracoval v horečném napětí, ale neslevil na svědomitosti.

Dokončil návrh obálky pro časopis »Unia slowjanska«; pod jeho perem ožily vzpomínky na chvíle sjezdu; k postavě Slávie nakreslil ruskou rodinu, Poláka, Lužičana, u jižní palmy Dalmatince, Srba, Chorvata, Černohorce, v popředí Čecha, Moravana a Slováka. »W polączeniu sila!« hlásal nadpis. 

Doktor Strobach jej požádal o portrét své snoubenky, slečny Durasové; když ji maloval, vložil jí do rukou knihu Rukopisů. Ale i v té době hledal mezi náčrty své slezské cesty, pilně skicoval a za několik dnů volal Amálii, aby se podívala na první návrhy ženských úborů. 

„Myslíš, že to budou ženské nosit?“ vrtěla sestra hlavou.

„Vyšel jsem z polských krojů. Mořic by se divil, jak mi přišly tehdejší náčrtky vhod. Vidíš?“ ukazoval jí čapky, široké sukně, kožešinové lemování, motivy čamary. 

„Slíbils, udělals,“ připouštěla, ale neústupně trvala na svém: „Kdy začneš opravdu malovat?“

„Chceš vidět návrhy pro Hradec?“ chytil se toho.

Rychle házel na stůl řadu náčrtů. 

„Prapor není obraz,“ protestovala Amálie.

„Je to obraz, jenže vlaje pod nebem. Malby v chrámech byly také symboly. Kdo jiný to má dělat než umělec?“ 

Ukazoval jí pokusy o podobu knížete Václava.

„Ale to jsou návrhy na deset, na dvacet praporů.“

„Ne, hledám jen jeho pravou tvář,“ ujišťoval ji vesele. „Sám jsem žasl, jak se nám měnil. Ten s bradou je nejstarší, asi z roku tisíc. Tu máme Václava už jako románského vévodu, bezvousého, z vyšehradského kodexu. Ve Staré Boleslavi jsem, bohužel, nenašel nic. Až Karlova doba nám dala jeho novou podobu. Mistr Parléř z něho udělal dokonalého gotického knížete.“

„A ten meč?“

„Korunovační. Podařilo se mi dostat se do klenotnice.“

Amálie nezapřela pocit úcty před jeho svědomitostí. 

„Ale vyplatí se tolik studia pro jedinou malbu?“

„Reiner dělal Václava jako vojevůdce, Škréta jako mučedníka,“ nořil se Josef do úvah. „Ale myslím, že lid si do něho promítá naději v trvání, ve šťastný život. Nedej zahynouti nám i budoucím! To je pravá podoba českého světce.“

Ukázal jí závěrečný návrh.

„Jožku, Jožine,“ vzdychla, překvapena jeho myšlenkami. „Ale to už je podle modelu,“ poznala.

„Ať víme, co víme,“ rozpřáhl ruce, „nakonec musíme malovat sami, podle vlastní představy.“ 

„Víš, jaký je čas,“ zvážněla Amálie. „Všímají si teď všeho. Policie, úřady, páni z Vereinu, akademie. Václava ti snad odpustí. Ale toho lva ne,“ ukázala.

„To víš,“ smál se, „není to ten lev, který spal pod sochou císaře pána na žofínském plese. Probudil se! Je to přece erb české samostatnosti. Má dost hrdý pohled? Dám ho vyšít stříbrným hedvábím na rudou půdu.“

Na návrzích bylo vidět, s jakou chutí vyznačil silné lví pazoury, kosmatou hřívu, jazyk šlehající z divoké tlamy jako plamen.

„Lev není beránek, málo platné. Jen ať si to všichni pamatují.“

Amálie se probírala výkresy a div ji prsty nepálily. Zatím o těchto návrzích nikdo neví. Ale až se vtělí do kmentu a hedvábí a vznesou se nad hlavy? Nikdo z nepřátel nebude myslet na historii. Každý odsoudí Josefa Mánesa mezi buřiče. A ještě sem vepsal ten strašný letopočet – 1848 – jako by se k němu musel tak otevřeně hlásit. 

„Měl ses se mnou poradit, než jsi začal,“ rozhorlila se. „Proč se obracejí právě na tebe?“

„To víš,“ pokrčil klukovsky rameny, „na Rubena s tím nemohou. Asi pět úctyhodných malířů to odmítlo. Na akademii je kreslit lva neučili. Tak přišli za mnou.“ 

„Ti druzí se báli, vidíš! A mají proč! Vojsko červnové prapory spálilo. Čermákův taky. Spálí i tvoje.“

„Tomu lvu už oheň neublíží,“ řekl Josef znamenitě znalecky. 

* 

Koncem září zavlál Mánesův lev nad hlavami Národních gard v Praze, v Hradci Králové, v Sobotce. 

Za zvuků Smetanovy »Písně svobody« vlnil se nad vzdorně zvednutými čely znak mladistvé národní síly. 

A vlastní skutky povzbuzovaly Josefa víc, než kdyby byl svědkem cizích; jako bojovník, který se proseká řadami odpůrců a ocitne se v jejich středu, spoléhal už jen na zápas a rozhlížel se, zda najde spojence. Stal se nejžhavějším podněcovatelem založení spolku výtvarníků, který přijal název »Jednota výtvorných umělců v Čechách«. Vracíval se ze schůzek pozdě, rozhořelý mrazem a ohněm debat. 

„Nic nového, na to už jsme s Antonínem myslívali,“ varoval ho strýc Václav. „Ale urození páni to vzali nakonec do svých rukou a my ostrouhali kolečka.“

„Právě proto se chceme dostat z jejich moci, aby malíři nebyli odsouzeni k takovému živoření.“

„Kolik vás už je?“

„Skoro šedesát.“

„A kdo vás tedy bude vlastně podporovat?“

„Sami navzájem. Komu až dosud patřilo umění? Lidem? Ne, jedincům, boháčům. Chceme zájem o ně rozšířit po celé zemi.“ 

Václav se nedůvěřivě uškleboval.

„Po celé zemi? Ani v Praze člověk nic neprodá. Jen to na výstavě zkus!“

„Tam nepůjdu. Jsou to podniky německé šlechty.“

„Počkej, Verein není jen tak nějaký spolek,“ káral ho strýc. „Je to vlastně vláda. S nimi nemůžeš věčně nepřátelsky.“

„Napsal jsem jim upřímné podání. Že umění je majetkem všeho národa – a proto je zase povinností umělců pomáhat národu. Jestli tohle nepochopí, pak nevím, kdo se ještě s nimi domluví.“

Václav užasle mžoural víčka, kolik je náhle žáru schopno kulminovat v tom útlém, bledém synovcovi, který se mu ve svém zasnění zdával tak vzdálený životu. Kolik jistoty bylo patrno v jeho slovech, dříve tak nesmělých!

 

V listopadu se konečně znovu otevřela akademie.

Quido se hned první den vrátil s nadšením.

„Ach, Jožko, škoda, že teď nemůžeš být na akademii!“

„Co se tam děje?“

„Bude se zdobit Belvedér. Haushofer pravil, že na to vláda věnovala dvacet tisíc zlatých.“

 

Byla to na české poměry lukrativní sumička. Josef užasle zvedl oči od návrhu na legitimaci »Jednoty«.

„Kdo to povede?“

„Ruben. Nakreslí návrhy a vybere žáky, kteří to provedou.“

 

Amálie stála na prahu a sepjala ruce.

„Jožko, kdyby ses tak s ním udobřil! Takovou příležitost neměli umělci v Praze nikdy.“

„Buď klidná klisna,“ zasyčel Josef jako ostrá sykavka. „Podporu shrábne sám a Belvedér dá pomalovat odvarem germánských fresek. Nemám pravdu?“ obrátil se na strýce.

 

„Ó, ti umí sedět na penězích,“ přisvědčoval Václav Mánes, ale přece jen zauvažoval: „Nemůžeš od nich nic čekat, když si je všecky znepřátelíš. A oni dovedou zatraceně hlídat, abys nedostal odnikud ani zlámanou grešli.“

 

„Právě proto!“ zdvihl Josef náčrt legitimace a zatřepal s ním jako s triumfem. „Ať si zdobí cizáci Belvedér! My začneme něčím, co vydá za víc.“

„Co to bude?“ žasl Quido.

Josef vstal a udeřil jako Chuck D. pěstí do stolu na albu „Fear Of A Black Planet“ 1990.

„Čítanka pro české děti!“ řekl nesmlouvavě.

Quido užasle zíral na brášku a na jeho hlášku.

 

„Pepino, mohl bych také vstoupit do Jednoty?“ zajímal se.

„Ovšemže tam vstoupíš,“ odsouhlasil Josef. „Patří tam každý český malíř.“

 

Amálie, usoužená, přisedla k Václavovi. Mluvila k strýci slova určená pro Josefa:

„Znám tolik našich malířů! Někteří z nich jsou bohatí, zdraví, kypí silou. Ale ti zápasí jenom sami o sebe a o jiné se nestarají.“

„Co mi tím chceš napovědět, Máli?“ obrátil se k ní Josef, stále vztyčen nad svým pracovním stolem.

„Ty jsi chudý, nikdo ti nepomáhá, jsi tak slabý – a přitom se pouštíš do bojů, které ti nemohou přinést ani slávu, ani vděčnost. Proč zrovna ty?“

 

Odmlčel se. S natrpklým i vzdorovitým úsměvem, který znamenal, že si je vědom nesnází, které podstupuje, přistrčil k ní několik pokreslených lístků a řekl jemně:

„Čítanku pro české děti, víš? Ještě žádnou neměly. První čítanku, představ si. Není to pro malíře čest a sláva ke hvězdám?“

 

Opět se přesvědčila, jak umí přemáhat její hněv i lítost. Zamženýma očima se dívala na kresby hraček, domků, stromků.

„Co bys jim nakreslila na P (Public Enemy)?“ otázal se. „Zvolil jsem – praporečníka řečníka!“

 

Vídeňský sněm ztroskotal v nové vzpouře. Ministr Latour, který chtěl poslat vojsko proti Maďarům, skončil na lucerně a vláda ujela do Olomouce. Ústavodárné shromáždění bylo svoláno do Kroměříže. Život plynul stále křížovkami bez cen a křižovatkami a bylo nesnadné se vyznat, vidět řešení dopředu.

 

Josef se znovu vracel pro posilu k minulosti českého malířství a jeho druhové si často uvědomovali, oč více ví než ostatní. On sám se však ohlížel zejména na ty z přátel, jejichž jasné myšlení mu pomáhalo v labyrintech hádanek. Trval zejména jeho dobrý vztah k bystrému Ludvíkovi Rittersberkovi, který osvědčil své demokratické smýšlení; odmítl nabídku vlády, která by byla zajistila jeho existenci, a neustával kritizovat lživou konstituci. Z myšlenky na sepsání dějin umění však Josefa zrazoval.

 

„Nech to jiným, ty jsi malíř,“ opakoval mu při jedné procházce po zasněženém Karlově mostě.

„Chtěl jsem tím povznést národní sebevědomí.“

„Jsi malíř a vzpomeň na otce, co by ti řekl. Jdi za přírodou, poradil by ti. Národnost a její zjevy – to je také příroda.“

„Ale jak rozpoznat pravou slovanskou krásu? Nemáme dosud žádné její vzory.“

„Znám kromě Čechů a Moravanů také Slováky, Poláky a Malorusy,“ vypočítával Ludvík. „Ačkoliv se v Evropě národy mísily, rozdíly jsou patrné. Germánské tváře jsou rozhodně tvrdší než slovanské. Ty mají rysy měkčí – a útlé poměry těla a obličeje. Hlavně u žen je to nápadné. Ladnější oblouk hlavy než románský.“

 

Vločky sněhu hnané vichrem nad hladinou vzlétaly přes zábradlí mostu do výše a divoce tančily okolo luceren. Kolem vánočních stánků, na nichž bázlivě plápolaly plaménky svíček, dostali se přátelé s proudem lidí do Mostecké ulice, kde Ludvík pobídl Josefa do tiché Štajnicovy kavárny. Marně je však zval markér ke kulečníku. Sklonili se nad skicářem a kreslili spolu přímky a obloučky.

 

„Jen se podívej na klasický řecký profil,“ ukazoval mladý vědec. „Čelo i nos tvoří bezmála přímku. Slovanský profil se láme v oblouk. Ale jak je lahodný a něžný!“

 

Josef uchopil tužku jemnými prsty a dokreslil Ludvíkovy prosté čáry lehce nanesenými tvářemi a postavami.

„Vidíš,“ radoval se Ludvík, „vždyť je to v tobě. Díváš se – to stačí. Umíš poznat krásu.“

„České ženy se líbily odedávna,“ mírnil ho s úsměvem Josef.

„Ale který malíř to ukázal? To musí být člověk naší krve. A musí mít oči objevitele.“

Josef použil důvěrné chvíle a svěřil se Ludvíkovi s uchvácením z Jablunkova, když tam potkal slovenské ženy na lesním špacíru. Doprovodil slovo opět kresbou. Ludvík byl nadšen.

 

„Je hřích, že ses dávno nevrátil na venkov, Jožko. Tam je pramen živé vody. Jeď, studuj, kresli!“

„Nebylo snadné někam se dostat. Zadarmo mě nikde živit nebudou.“

„A co vaše Jednota? Nepošle tě do Kroměříže?“

„Mám trochu naděje. Po povstání ve Vídni nikdo z malířů o sněmovní portréty nestojí.“

„Škoda jen, že tvoje modely nenechaly ve Vídni zrovna nejlepší vzpomínku. Naši poslanci hlasovali za odškodnění za robotu. To je pro české poslance hanba.“

„Ale jak má Jednota jinak dokázat, že jde s národem? Nemáme dosud portrét ani Riegrův, ani Pinkasův.“

„Na portréty nemají nikoho lepšího, jeď si! Ale víš, co uvidíš v neděli ráno v takovém vesnickém kostele?“

„Poznal jsem to ve Slezsku.“

„Morava je bohatší. Dívky? Samé Boženy Křesinovy. Kde je kraj chudý, tam bída krásu utlouká. Ale na některé postavy z Brněnska a Olomoucka nezapomenu nikdy. Tam se, chlapče, stane člověk vlastencem – z lásky! Jestli chceš najít život, jdi a dívej se pilně do očí svého lidu!“

 

Josef Ludvíkovi pozorně naslouchal. Mnoho jeho představ dostávalo jméno.

 

Ve Slezsku byly jeho kroky ještě tápavé. Osmačtyřicátý rok jim podložil pevnou zem. Je dosud temná a bez cest. Když zabloudí, jeho stopy zaniknou. Když zvolí dobře, ukáže směr i ostatním.

 

Vánoce byly plny rozechvění a příprav. Sledoval zprávy v novinách, studoval staré rytiny krojů.

„Fanynko,“ zeptal se, když mu jednoho jitra krájela štědrovku a nesměle položila na okraj talíře snítku jmelí, „u vás se nenosí kroje?“

 

„Jenom v neděli se lidi oblíknou líp. Naše vesnice je chudá.“

Vnímal, jak pružné má tělo, jak lehký krok a ladné pohyby.

 

Když se večer Josef vrátil domů, klečela Fanynka na židli a zvednutýma rukama vkládala do ptačí klece smrkové větvičky. Ani za sebou nezavřel, zůstal bez hnutí a řekl se znaleckým důrazem:

„Vy máte ale, Fanynko, krásnou postavu!“

 

Zatajil se jí dech. Zčervenala jako řepa na zahrádce. Všiml si jejích rozpaků a uvědomil si, že se na ni nedívá jako malíř.

„Nezlobte se,“ řekl měkce a rychle odešel z kuchyně.

 

Napětí mezi nimi však už neusínalo a cítili je oba, ať o samotě, ať mezi lidmi. Fanynka chodila všude s Mánesovými, ozdobit otcův hrob na hřbitov, na návštěvu k přátelům Vorlíčkovým do Krče; často cítila na sobě smělý Josefův pohled a ulekaně se ohlížela, zda si toho nevšimne Amálie.

 

Posledního dne v roce – Amálie pomáhala dokončit svým žákyním malířské dárky a bývala často dlouho mimo domov – usedl Josef na židli u kuchyňského stolu, kde Fajn Fanynka válela fajn těsto.

„Tak přece odjedu do Kroměříže, Fanynko.“

„Nadlouho?“ odvážila se zeptat.

„Asi na měsíc. Škoda, že si vás nemohu vzít s sebou. Aspoň bych si vás taky jednou namaloval, jak bych si přál.“

„Jak –“ chtěla začít otázku. Ale připomněla si kresby, které nacházela někdy na stole. I ji tak vidí?

 

Její zmlknutí a jeho mlčení rozeznělo ticho kolem nich. Viděl ji před sebou nahou. A jí se zdálo, že ji bere v té chvíli kolem pasu a tiskne ji k sobě.

 

Ale to už nebylo zdání. Josef ji objal tak playboysky a kovbojsky, jako by chtěl sebe i ji odškodnit za všechna zakázaná slova, za nedokončené pohledy, za chvíle tajné touhy. Ztratila v tom objetí rozvahu. A zašeptala co nejtišeji jméno, kterým mu říkali druzí a kterým ho sama nesměla oslovit.

„Pepino!“

Myslila, že to říká jen pro sebe, ale Josef to zaslechl a potvrdilo mu to její sympatickou skromnou lásku.

„Fanynko!“ sklonil se k ní a lehce jí uštědřil polibek.

Tiskl ji k sobě a ona stála, zamoučené ruce rozpřažené, aby ho neumazala, tvář zvrácenou nazad.

„Proč pláčeš?“ řekl udiven.

 

Ani nevěděla, že jí do očí vstoupily slzy.

 

KROMĚŘÍŽSKÉ ZASLÍBENÍ

 

V MRAZU byla desetihodinová štreka vlakem do Hulína utrpením pro klouby a výdrž Josefovu; marně tiskl Josef tenké podrážky k pytlům s horkým pískem, aby se trochu zahřál. Ale jel rád. Před několika dny vyšly tiskem jeho návrhy na zimní úbor žen. Dnes jej »Jednota umělců výtvorných« posílá splnit důležitý národní úkol – dát lidu portréty těch, kdo jej zastupují. Slova Ludvíkova mu zněla v duši jako heslo do boje: Podívej se do očí lidu! Už ve tvářích mužů a žen přistupujících do vlaku od moravských hranic začal hledat odraz kraje, mlčícího pod sněhem. A když zahlédl dívčí obličej, vzpomínka na Fanynku ňafynku mu dala radost i stesk pocítit.

 

Jako na dobyvatelské štrece se cítil i v rozkymáceném dostavníku, který ho vezl bílou alejí topolů a kaštanů. Konečně zahlédl čtyřvěží, korunující město. Spanilý ty Děvíne moravský…, opakoval si v duchu okřídlené pozdravení Chmelenského a vkládal do něho několikerou naději. Přejeli řeku Moravu, nedávno slavnostně pokřtěnou. Pak už se mu otevřelo náměstí dokořán; jeho výstavné domy s podloubím byly vhodným úvodem k majestátní výspě arcibiskupského sídla. Sněhový lem, vroubící kašnu, morový sloup a řetězoví kolem zámku, krášlil obraz na přivítanou. Růžové nebe se odráželo na mohutné báni věže.

 

Zamířil k bráně zámku. Prokázal se strážcům ve vysokých medvědicích a vešel do průjezdu.

 

S vrchním pořadníkem Jelenem se znal; nedávno portrétoval jeho dceru Teklu. Jelenova píseň »Zasviť mi, ty slunko zlaté« byla mezi mládeží na prvním místě v hitparádě, i když její autor patřil k odpůrcům nových hudebních proudů. Když Jelen uviděl Mánesa, zamračil se.

 

„Myslíte si asi, že mám radost, když vidím známého? Naopak,“ unaveně hledal v seznamech. „Víte, kolik lidí jsem už v té maloměstské idyle ubytoval? Tisíc!“

 

„Vyspím se u některého přijatelného přítele.“

„U každého už přebývá nějaký přítel. Tu máte adresu: Ztracená ulice, číslo 201. Bude to malý kumbál, ale pár nocí to vydržíte. Naše najdete všecky ve Slovanském klubu, Vrbíkova kavárna v rohu náměstí, je tam velký prapor.“

 

„Slyšel jsem, že jsou tu krásné parky?“ nedal se Josef odradit jeho mrzutostí.

„Všechno je pod sněhem. Leda byste si chtěl zabruslit s kroměřížskými slečnami. Jakpak ne, vy hledáte Děvín! Jenže my máme jiné starosti!“

 

Josefa však neopustila dobrá nálada, ani když vyšel opět na Biskupské náměstí a prošlapával si cestičku čerstvě napadaným sněhem. Radostně ho překvapilo, když zaslechl z podloubí český a polský hovor. Nad zbytkem chvojové výzdoby visely všude červenobílé prapory.

 

V pokojíku se jen otočil. Drobná žena, manželka pekařského dělníka, se zaradovala, když našel pro její chlapce v kapsách několik cukrátek. Oholil se, okartáčoval a hořel touhou, aby už byl mezi ostatními.

 

Španělku v dlani, vyšel z domu a klenutou uličkou se octl v podloubí.

 

Pustil se okolo náměstí a zvědavě se díval do tváří, které ho míjely. Lidé se otáčeli za jeho vysokou postavou i za zajímavým obličejem. V průhledu z náměstí si všiml Josef pěkné barokní stavby; neodolal a zaběhl ke kostelu Jana Křtitele, jehož elipsovitý tvar a harmonická souhra výzdoby vizáže si získaly jeho uznání. Zavolaly na něho gotické věže svatého Mořice. Ale zaslechl fanfáry, oznamující z radniční věže hodiny, a vrátil se na rynk.

 

Kamenný obličej v průjezdu kavárny mu připomněl hlavu nad branou rodného domu Na Františku, kterou tak často jako chlapec žertem pozdravil. Dobré znamení, pomyslel si.

 

Sotva co vkročil do místnosti promodralé dýmem a šumící hovorem, rázem spatřil mnoho známých firem, mnoho známých obličejů obligátních. Bylo překvapující vidět u malých stolků pohromadě Palackého s Preslem, Braunera s Vinařickým, vedle nich Čejku a Nebeského.

 

„Taky do hanáckého Jeruzaléma?“ oslovil ho známý hlas, dříve než mohl k někomu přikročit.

 

Ohlédl se. Bledá, znavená, ale mužně krásná tvář s hlubokýma očima a laskavými ústy. Josef se usmál a pozdravil svého setníka ze »Svornosti« a přítele ze schůzí »Slovanské lípy« – Tyla, taťku českého Tyátru i slov státní hymny.

 

„Naše Jednota mě posílá nakreslit několik grafických listů. Slyšel jste o našem novém spolku?“

„Ovšem,“ přikývl Tyl. „Koho chcete portrétovat?“

„Riegera, Pinkase a Strobacha. Je tu ještě Havlíček?“

„Vzdal se mandátu. Bylo tu pro něho mnoho planých řečí. Spěchal domů a zrovna na Štědrý den se jim narodila dcerka, neslyšel jste?“

„Praha teď pořád spí jako po bále. Tu v kavárně je více hluku než v celé Praze. Ale Hanou jsem dosud neviděl.“

„Musíte vyčkat do neděle. Vyjeďte si s námi na besedu do některé vesnice. Dokazujeme Hanákům, že Češi a Moravané jsou jeden národ. Tam okřejete! Tu jdeme ze schůze do schůze a mračíme se čím dál hůř.“

 

„To jsou zápisy?“ ukázal Mánes na sešit v černých deskách.

 

Tyl jej s dorozumívacím pohledem otevřel. »Krvavé křitny«, četl Josef nadpis nové divadelní aktovky.

 

„Ne zrovna zápis, ale sněm se v tom ozve,“ zavřel Tyl desky. „Však poznáte, jaký vítr tu vane. Ale pozor, kdo přiznává barvu a kdo hraje falešně. Zdá se mi, že beránek kalí vodu vlkům. Pojďte, uvítáme vás!“

 

Vzal Josefa lehce za paži. Mánes se vděčně podřídil jeho profesnímu divadelnímu filozofickému vedení. Obličeje se zvedly od »Holomouckých novin« a od »Konstitučního posla« a zvědavě se obracely k novému hostu.

 

*

 

Během několika dnů byl Mánes v »moravském Aranjuezu« – jak přezdívali Kroměříži vídeňští žurnalisté – jako doma: zúčastnil se několika zasedání, seznámil se s významnými členy sněmu a cvičil se na portréty v drobných kresbách. Nedávno, ještě v Praze, se sblížil s Hypolitem Pinkasem, Quidovým kamarádem z dětských let; byl rád, že se tu s ním setkal. Pinkas kreslil karikatury a posílal je Havlíčkovi do »Šotka«; byl politicky mnohem radikálnější než jeho otec, přilnul k Mánesovi, a protože chtěl příští rok na akademii, věděl, že od něho může mnoho získat.

 

Prohlíželi spolu kostely, zámeckou obrazárnu a podařilo se jim vniknout i do bytu kardinála Sunnera, hostitele sněmu, aby mohli zhlédnout Tizianova »Marsyase«, Cranacha, svěže barevné mistry italské, Gundelachovu krásku s tajemným úsměvem. V trůnní síni se Josef rozhořčil.

 

„Hypolite, co tomu říkáš? Ti lidé nakládají s uměním hůř než řezníci s kostí, když sekají maso.“

 

Stěny zde byly rozděleny do čtverců a obdélníků a rozstříhané obrazy byly do nich zasazeny bez ohledu na námět a velikost jako do šachových polí.

 

„Snad to byly méně cenné věci?“ zaváhal Hypolit.

„Tohle je zaručeně Brandl,“ ukazoval Josef a rozčileně se rozběhl podél stěny. „To Hamilton! Tuhle přimázli kus štětkou a toho Riberu klidně rozřízli. Jako by stříhali na šaty!“

 

Taková povýšená neomalenost ho vždycky rozčílila. Zlobil se ještě, když už šli spolu zase podloubím po náměstí, oba se složkami v podpaží. Protože byl vlídnější den, haličtí poslanci v selských krojích seděli u zábradlí mariánské sochy a obědvali sejra s chlebíkem. Pohrdavě a s přísně staženými tvářemi přešli okolo nich dva muži, zastávající ve sněmu významné úlohy. Schwarzenberg a Bach. Před domem, kde bydlel s otcem Pinkas, se objevil před přáteli červený vojenský úbor, za jehož opaskem se houpal handžár; nad ním se v křiklavém kontrastu zjevila nevojensky obtloustlá tvář Mikovcova s brýlemi ve zlatých obroučkách.

 

Pozdrav nebyl příliš srdečný, a jen Mikovec zašel, Pinkas si přitiskl dlaň k ústům, aby utlumil smích.

„Vzpomněl jsem si na tvou karikaturu!“

„Náš statečný seržán se pro ni zlobil?“

„Protože holt neholduje dobrému vtipu.“

 

Josef nakreslil Mikovce v hrdém úboru, v němž se vrátil z jihoslovanské vojenské výpravy, jen od země do pasu; hořejšek jeho mohutného těla byl už skryt v podloubí a kluci na kresbě zvědavě pokukovali, kde je bojovníku s handžárem konec.

 

„Ty umíš, nač sáhneš,“ řekl s upřímným obdivem Hypolit. „Netušil jsem, že máš tak blízko ke karikatuře.“

 

Vystupovali po schodech k Pinkasovu bytu, kde často našli útulek před zimou či před hlukem kavárny.

 

Mánes usedl k oknu a otevřel svou složku. Nebyla už tak chudá, jak ji do Kroměříže přivezl. Hned první neděle a první vesnická beseda mu ji naplnily krojovými studiemi, po nichž tak toužil. Vyhledával je dychtivě, ale vybíral si; choval pevný záměr, že z nich vytvoří větší práci, která by upozornila český svět na život prostého lidu. Byl si vědom, že je to nová myšlenka; právě proto chtěl být důkladně vyzbrojen. Někdy mu pomohla úplná náhoda, jako když venkovská svatba přivezla před kroměřížský kostel plnou fůru statných mládenců a švarných panen. Objevoval v kroji znaky sebevědomí, lidové hrdosti, smyslu pro krásu.

 

V Kojetíně »U zlatého křížku« si jeho rychlá tužka zaznamenala dvě dívky, které přišly na besedu z kostela; paměť k nim doma připojila barvy.

 

Pinkas nahlédl Josefovi přes rameno.

„Která se ti víc líbila?“

„Ta ve frydce,“ ukazoval Josef. „Tak se jmenuje ta brokátová kordulka, víš?“

Pinkas se podivil:

„Ptal ses jí?“

„Moje bytná mi všechno pojmenovala. Tady má každé vázání šátku jiné jméno. Tohle je »na záušnice«.

„Proč potřebuješ vědět takové podrobnosti?“

„Taková důkladnost už je ve mně. Nechci se na tu krásu dívat jako cizinec a laik.“

 

Hleděl na náčrty Hanaček a zatanula mu na mysli Fanynka. Musel si připomenout bolestné objetí, do něhož si padli, a slzy v jejích očích. Ten výjev se mu často vracel. Vzpomínal na její starost, úzkost o něho, na její zájem o vše, co se ho týkalo. Fanynka v něm zůstávala. Pro ni se těšil na návrat do Prahy. Tváře Hanaček, ožehlé mrazem, se často podobaly jejím. Po léta se učili čeští malíři na akademii malovat tyrolské nebo italské venkovanky, a sami máme venkov krásný k pohledání, uvědomoval si ve 3–D ve tři hodiny odpoledne.

 

Pozorně se díval na své náčrty. Dojdu k cíli: Zdálo se mu, že cesta začala slibně. Od kresbiček s Ludvíkem dospěl k životu. Byl to takový rozdíl, jako když zvedneme oči od diagramu v učebnici přírodopisu a podíváme se na rozkvetlou růži. Ale jaký námět zvolit pro obraz, aby vešel k lidem a aby ho přijali?

 

Vzhlédl k oknu, na němž tály jiskřičky mrazných květů, a uviděl, že po náměstí se blíží k zámku skupina v krojích.

„Pracuj,“ řekl Pinkasovi. „Vrátím se.“

 

Zkusil, zda má notes s tužkou v kapse pláště, a seběhl po schodech.

 

*

 

Pozoruhodné Freenthalovy antické výjevy na stropě, vysoká zrcadla na stěnách, mezi nimi rokoková výzdoba; leskne se v ní i divadelní škraboška a zlatá malířská paleta se štětci. Stupňovité auditorium, obsazené v půlkruzích členy ústavního sněmu.

 

Rieger vstal ze svého místa, vysoký, ramenatý, bledé pleti a tmavých očí pod hnědými vlasy; vystoupil na tribunu, pohlédl tam, kde vpředu seděli Palacký s Pinkasem a Vocelem, a začal mluvit jasným a mužným barytonem. Ve vysoké síni bylo chladno a poslanci se choulili do kabátů. Ale z Riegerovy řeči jako by sálalo příjemné teplo.

 

„Moci státní povstaly z lidu,“ pravil. „Jsou na prospěch lidu a trvají jen skrze lid. Když se celý národ zvedne ve velebě svého hněvu, kterýpak smrtelník smí vystoupit a říci: Já jsem pán a tys zrozen k poslušnosti?“

 

Hned první věty rozezněly potlesk. Tleskali i ti, kteří německy neuměli a dali se strhnout jen řečníkovým zápalem. Rieger nemluvil podle poznámek; zrak upřený přímo na shromáždění, opřel se pěstí o stůl a stroze zamítl myšlenku, že by snad rakouská vláda mohla sněm potlačit.

 

„Krokem tím by sama koruna lehkomyslně opustila půdu práva, vstoupila by na půdu násilí a tato půda je půdou revoluce… Hněv národa je mocná vichřice, jejímž dechem se kácejí trůny a padají koruny z hlav pomazaných…“

 

Mánes, který měl již hotový portrét Strobachův i Pinkasův, chtěl nakreslit jen Riegerovu tvář. Když však vyslechl jeho řeč a viděl její účinek, rozhodl se, že pravého významu dodá portrétu bojovný postoj celé postavy.

 

„Myslím totiž,“ radil se u Pinkasů s Hypolitem a s Horatickým, dopisovatelem »Slovanské lípy«, „že pouhá podoba neznamená nic. Takový list nesmí být jen dokumentem, ale zároveň zbraní – pokud je to ovšem v moci malíře.“

 

„Říkal otec,“ upozorňoval Hypolit, „že právě první paragraf ústavy je vládě trnem v oku. Nový císař se klidně nazývá »z boží milosti«. Několik poslanců podepsalo otcův protest, ale Schwarzenberg o nich řekl, že jsou ničemové.“

 

„Mají to ti páni deputovaní těžké,“ ušklíbl se Horatický. „Vláda zuří, že nechtějí být jejím nástrojem, naši radikálové je považují za šašky a Bakunin napsal rovnou, že jsou zrádci.“

 

„Říkal jsem otci, že se tu mele naprázdno. Ale nevěří.“

 

„Výměna císařů byla podvod,“ odsoudil Horatický. „Ferdinand musel dát konstituční sliby, a protože byl jimi vázán, raději odstoupil. František, jeho synovec, není vázán ničím, tak honem s ním na trůn. A když teď car pomáhá utloukat povstání v Uhrách, Vídeň se zase cítí při síle i chuti. Cestu zpět k absolutismu má volnou.“

 

„A přece je mi líto,“ pohlédl Mánes k zámku, „že všechno, co se zde krásného vyslovilo, by měl rozvát vítr.“

„Ve Vídni měl Rieger tu řeč pronést! Teď už to byl proslov nad rakví.“

„Věřím Havlíčkovi,“ řekl Mánes, „že vláda, která potřebuje na důkaz svého práva milión vojáků, je k politování a nemůže se dlouho udržet.“

 

„Ale také mu věřte, že svoboda se nedá vylamentovat,“ ujišťoval ohnivý Horatický. „Stadion už nám připravuje černožlutý obojek.“

„Přesto znamenal pro Moravu sněm mnoho. Ještě v létě tu prý stříleli němečtí měšťané do figur pražských vlastenců jako do terče. Viděli jste, jak vesničané žasli, když slyšeli tolik učených mužů mluvit česky?“

 

Josefova povaha nedovedla přijímat rezignaci; nacházel uspokojení jen v činorodosti.

 

Ale zároveň ani nechtěl pobyt v Kroměříži nikterak prodlužovat. Vymohl si na Riegerovi, aby se na jedno odpoledne zavřeli do bytu poslance Lachnice na Zeleném trhu, kde Rieger bydlel. Dokončil kresbu.

„Je těžké posuzovat malíře podle vlastního portrétu,“ pravil politik. „Naše ješitnost tomu brání. Ale upřímně řečeno, nevěděl jsem, že jste portrétista tak znamenitý.“

 

„Portrét je pro malíře zkouškou pravdomluvnosti. Musím, bohužel, příliš myslet na osnovu čar, abych litografovi usnadnil práci.“ Přistrčil kresbu Riegerovi blíž. „Mohl byste tam připsat nějaké heslo?“

„Heslo?“ zamyslel se Rieger.

Přitáhl si bílý arch papíru a napsal dvě věty, zkoumaje na malířově tváři jejich účinnost, první o lásce k vlasti, druhou o píli v práci. Ora et labora (modli se a pracuj), Carpe diem (užij si vlast na vlastním pořadu dne).

 

„Něco kratšího, co by zapálilo!“ žádal Mánes.

Rieger napsal třetí heslo a Mánes položil dlaň na papír.

„To bych si tam přál,“ řekl. „Odpovídá to duchu kresby.“

Heslo znělo: Nedejme se!

 

„Snad máte pravdu,“ těžce vzdychl Rieger. „Bráníme se. Dnes přišla zpráva, že policie odebrala v Praze studentským legiím všechny prapory. Kdo ví, kolik života je nám tu přáno?“

Sáhl po peru a napsal heslo pod podobiznu.

 

„Vyprávěl jsem vám, pane doktore, o naší výtvarnické Jednotě,“ připomněl Mánes, věrný spolkovému poslání. „Mohu do Prahy přivézt slib vašeho členství?“

„Dejte mi, prosím, poslat přihlášku.“

Mánes se usmál a položil ji pohotově na stůl.

 

Než se rozloučili, slíbil mu Rieger, že se pokusí získat mezi poslanci co nejvíce členů pro umělecký spolek.

 

*

 

Neděli co neděli scházel se Josef s Hypolitem časně ráno, aby se potěšili pestrou podívanou na jarmark. Dychtivý nových objevů, vlekl Josef často přítele za ruku, mluvil k němu, i když se mu ztratil, radoval se, když našel nové a krásnější tváře, předstíral, že kupuje, aby se mohl u krámků přiblížit k svým nic netušícím modelům, a zapisoval si jejich podobu aspoň do duše.

 

Když k poledni jarmark chudl, vydávali se kámoši do deště na ostrou procházku po umrzlých cestách až na Barbořin kopec nebo aspoň do Květné zahrady, do alejí zastřižených stromů, do kolonády s množstvím Božských soch, a čarodějně dobrotivých soch.

 

Tak si vyšli i poslední neděli Mánesova výskytu v Kroměříži.

 

Mezi lidmi na tržišti bylo jako vždycky několik rázovitých sedláků v kožiších »dubeňácích« a s nimi selky v marýnkách, lemovaných ovčí kožešinou.

„Jak jsme mohli nevidět, že tu roste tak nádherný kmen,“ ukazoval Mánes.

„A ty proutky na něm!“ ukazoval Hypolit na plné postavy mladých Hanaček, skrývajících úsměvy před dotěrnými pohledy pražských suverénů.

„Nebudeš mě učit,“ smál se Josef sympaťák. „Poznám děvče z Kvasic od děvčete z Chropyně a řeknu ti, kde jsou nejhezčí. Na tenhle předmět bych už mohl být na akademii profesorem.“

 

Notes však zůstal v kapse. Mráz kousal vehementně do rukou, zima byla letos víc než jen tvrdošíjná a záludně vydatná.

Když vycházeli z náměstí, potkali ještě dva rozložité Hanáky v kožichách; ústa pyšně sevřená, tváře naduté, a stejně tak zněla jejich řeč: široce a povýšeně. Jeden druhému vykládal, jak kohosi z podruhů vypeskoval, a druhý mu přizvukoval.

 

„Ztělesněná pýcha!“ ukázal Pinkas.

„Zbavili se roboty. Jak by sami před sebou nevyrostli? Ale nakonec ta radost obejme všechny. Cožpak se svět může zastavit?“

 

Sníh skřípal pod kroky.

„Ani jsem nevěděl, jakou pro mne bude Kroměříž školou.“

„Pro mne byla taky, dík tobě,“ připojil se Pinkas. „Dáš mi požehnání na tu akademii?“

„Jen tam začni,“ radil Josef. „Je užitečné znát odstrašující případ.“

 

Náhle zaslechli za zády zvýšený vzruch. Obrátili se. Vydali se zpět a přidali do kroku. Třesk kopyt a veselý halas. Pak se ozvala i dechová hudba a oblíbený pochod »Hanácké panenky« se rozlehl ulicemi.

 

Když dorazili na Hrubý rynk, sbíhali se lidé ze všech stran a od zámku mířila k budově »Slovanského klubu« družina jezdců ve vesele zelených kazajkách a ohnivých nohavicích. Kov dechových nástrojů se odrážel i dorážel ve studeném sluníčku.

„Bandérium!“ volal Pinkas.

 

Ale nestačil v tempu Mánesovi, který se prudce rozběhl vpřed. Dychtivě vnímal výjev; viděl už v Kroměříži poselstva z více obcí, žádné však dosud nebylo tak vyšňořené, z žádného nesálalo tolik sebevědomí.

„Kdo to přijel?“ zavolal na Horatického.

„Sedláci z Rataj! Poděkovat sněmu za osvobození od roboty.“

 

Vysoký Hanák vyňal z pouzdra listinu, rozvinul ji a začal číst. Mánes slyšel jeho zvučný hlas, ale celou duší byl v pohledu. Jará mužnost chlapců na koních ho uchvacovala. Nedbal už mrazu; sáhl do kapsy pro náčrtník a rychle si zaznamenával úbor, jaký dosud ještě neviděl, řasnaté kalhoty, zastrčené do vysokých bot, pyšné šířkou a výskající červení.

„Poddanství je zrušeno,“ četl hlasitě ratajský starosta. „Hle, tu národ, dosud shrbený pod jařmem roboty, narovnal sklíčenou šíji a pozdvihl vděčně hlavu svou, cítě se od té doby povýšen na důstojenství člověka.“

Jadrná síla vyrážela z každého slova, stejně jako se jevila v každém pohybu vztyčených mužů i v neklidu jejich pevných koní.

 

Palacký, plášť přes rameno, vystoupil z podloubí; obklopen hloučkem poslanců, stanul před jezdci a děkoval jim. Podal starostovi ruku. Ale ten seskočil z koně, a než se kdo nadál, objal Palackého pevně kolem ramen. Jako by to byl povel, zaduněla dlažba pod čižmami celého poselstva. Hanáci objímali poslance české, polské, rusínské.

 

Mánes, radost v očích, pozoroval tuto rozjařenou svatbu mužů. Náhle i k němu přistoupil jeden ze statných chlapců a stiskl ho v pažích. Mánes zapomněl na notes a upustil jej, bum bác.

 

Druhý chasník se pro něj sehnul. Zvedl knížečku a nahlédl do ní.

„Malíř!“ vykřikl vesele a zdvihl notes vysoko nad hlavou.

Všichni se k němu obrátili, rozesmáli se, a jak se tomu naučili v době slavnosti, začali tleskat.

Mánes kvapně schovával notes do kapsy a potřásal dlaněmi, které se k němu vztahovaly.

„Krása? Viď?“ zašeptal Pinkas, jenž se mu konečně dostal zase po bok. Hanácká jízda opět nasedala, loučila se, opentlené klobouky zavlály v povětří, nad rynk se vzneslo volání „Sláva!“ a „Hurá!“

 

Všechny zraky se dívaly za odjíždějící družinou.

Josef Mánes přivřel víčka a pak k nim dlouze přitiskl dlaně.

 

 

HORKÉ LÉTO

 

„PROČ PLÁČEŠ?“ otázal se tehdy o vánocích Pepino Fanynky.

 

Jak by neplakala, když cítila tolik štěstí, a zároveň tolik úzkosti. Dosud, kdykoli na tu chvíli vzpomněla, měla oči ve vlahých jeleních studánkách. Pracovala svědomitě jako dřív, ale duší bývala nepřítomná, i tesknila, i se bála Jožinova návratu.

 

To byla úleva, po níž toužila a za níž se vydala do Prahy?

 

Viděla se, jak vychází jednoho letního jitra z rodné chalupy v Knihovicích. Otec zvedl čelo od hoblice a požehnal jí tvrdou truhlářskou dlaní. Kus cesty šla s macechou, která spěchala na panské. Pak se na chvíli zastavila na břehu návesníku, kde si jako malá s chutí na dospělejší a šikovnější hrávala.

 

Za vsí se ohlédla. Co opouštěla? Bídu, práci do úmoru, nemoce, pohřby, macešinu nevlídnost, otcův vztek. Marně přijímali Šťovíčkovi jako většina rodin v chudé vsi dvě tři opuštěné děti z pražského nalezince, sirotčince, aby si přilepšili několika zlatkami. Nouze odtud odedávna vyháněla děvčata do pražské služby.

 

Vítr ji dohnal a donesl jí pozdravení lučních úvozů. Bývala po léta věrnou družkou vlčích máků a čekanek. Část její duše zůstávala zde, u večerních her a procházek, u osamělých bříz, k nimž bylo připoutáno tolik dívčího šlechetného toužení. Pokusila se zazpívat si. Ale hlas se jí zlomil. Přivolala si tedy rychle na pomoc zlé vzpomínky: jak skoro umírala na choleru, jak osiřela, jak musela dřít a zase jenom dřít.

 

Kmotra, hokyně Mejzlíková, čekala na ni v Chlumu. Zavedla ji pomodlit se do kostela, kde ji před dvaceti lety držela při křtu. Vydaly se na Cholín a vkročily na vor, který je dovezl štěchovickými peřejemi do Prahy. Vystoupily v Podskalí.

 

Octla se v Praze poprvé v životě. Jak by mohla tušit, co jí chystá město kamenných ulic, pohádkových věží, odlišně švitořících homo sapiens sapiens, kteří si ji prohlíželi, jako by nikdy dosud nespatřili prostou venkovskou růžičku?

 

„Mánesovi jsou malíři,“ řekla jí kmotra, která jako liška dohazovala služebné. „Ale je to dobrá rodina, má známosti i se šlechtici. Práce jistě bude habaděj, ale slušné zacházení.“

 

Dovedla ji do bytu ve Spálené ulici.

Fanynka byla ustrašená, vděčná za vlídné slovo. Snadno vycítila, že rodinou vládne slečna Amálie, která ji přijala zkoumavě, ale brzy ocenila její pracovitost. Stará paní postonávala, polehávala. Pan profesor, Václav, byl málo doma; nikdy za nic nepoděkoval, ale také se nezlobil a nevyčítal. Mladý pan Quido se jí stydlivě vyhýbal; zdálo se však, že má dobré srdce.

 

Vařila, umývala, drhla podlahu, čistila boty a šaty, starala se o kanárky a o kočky, snažila se ze všech sil, aby se zavděčila. Brzy poznala, jak málo záleží Mánesovým na blahobytu a na věcech všedního života. Pan Václav nemluvil s Quidem o jiném než o umění. I to postřehla brzy, že Mánesovi nejsou bohatí a že oddanost malířství jim přináší víc útrap než výhod. Ale naučila se je mít ráda, protože byli dobří a často nešťastní, protože se k ní chovali bez povýšenosti a brzy i se samozřejmou důvěrou, jako by patřila k rodině.

 

Nejvíc se u Mánesů hovořilo o tom, koho dosud neznala. „Kdyby tu byl Jožka!“ vyslovila často Amálie. Odvolávali se na něho ve sporech, býval i poslední nadějí, když bylo hůř. „Až přijede Jožínek!“

 

Proto když přijel na prázdniny, byl pro ni ozářen kouzlem jako z pohádek. Málo se zdržoval doma, ale Fany slýchala do kuchyně večerní hovory a čekávala, až se ozve jeho hlas. Byl k ní od začátku přívětivý, laskavý, měl pro ni otázky, úsměvy, dlouhé pohledy. O všechno žádal s omluvou. Když mu někdy večer otvírala, prosil o prominutí, že ji ruší, až se pro tolik zdvořilosti červenala. Jako liška. Litovala, když odjížděl.

„Něco hezkého vám přivezu,“ slíbil jí při rozlučce.

 

Ubíhal čas všedních dnů ne tak splašeně jako při neukázněném 21. století, stejná dřina na entou od rána do večera, stejné práce volají, s konvemi alou pro pitnou vodu, s nůší na zádech do sklepa pro uhlí, v sobotu jako při pondělku. Celá rodina byla bez Josefa chudší a měla se navzájem méně ráda. Amálie se mračila, Quido vzdychal, strýc Václav se jako hromotluk houževnatě utrhoval.

Ale pak se Josef z Mnichova vrátil navždy.

 

Nastoupila bezvadná doba. Každou chvíli někdo zazvonil, mladí muži se u Mánesů střídali a hovořili naléhavými hlasy; Josef byl často jako u vytržení plevele z rajské zahrady a přel se o přesnější ne přísnější varianty pravděpodobnosti s Amálií. Když však vešel do kuchyně, z tváře mu naléhal opět jen úsměv.

 

Začal jí říkat Fanynko a od té doby jí tak říkali všichni.

 

Těšilo ji, že se panu Jožinkovi líbí, ale už tehdy ji zaplavovaly rozpaky. Když uháněla nakoupit drobnosti nebo když vyšla s dívenkami v neděli do Stromovky, oči mužů jí našeptávaly, že je akorát povedená pro laškování. Nebála se flirtů s filuty. Jožinka se ovšem bála naše Fanynka.

 

Ve dnech svatodušních bouří ji neklid často přemáhal. Když se Jožka dlouho nevracel, běhávala několikrát za večer daleko do ulice podívat se, co se děje.

 

Jen načas osaměla v bytě se starou paní. Ale brzy tu opět zavanula vichřice slov a meluzínské přípravy k činům. Josef pracoval ve stresu, prudce odcházel, prudce se vracel. Jeho slova ji rajcovala několikrát dojemně k radosti, za niž se styděla. Když ji přistihl, jak dává Manínkovi do klícky smrkové větvičky, a řekl jí, že má tuze krásnou čarokrásnou postavu, dlouho pak musela tisknout paže k hrudi a tišit dech.

 

Vánoční objetí jí vždy nanovo ožívalo v krvi. Večery, kdy osaměla, byly naplněny rozechvělým špacírem intuice základního instinktu, zda smí cítit lásku, které podlehla, či jak jí bezostyšně uniknout.

 

Když se Josef vrátil z Kroměříže, obávala se Fanynka, že bude litovat chvíle, která mu ji vehnala do náruče. Byla vlastně ráda, že měl tolik práce a že se jim nepodařilo být ani chvíli tuplovaná stvoření pro intimní hrátky a pro hřejivé hrající intimnosti. Ale šťastně poslouchala, jak všichni chválí podobizny, které přivezl.

 

„I úhlavní nepřítel musí uznat, že v portrétu se s tebou nikdo nemůže srovnávat,“ soudil pyšně strejda Venca a ostatní mu souhlasně přizvukovali.

 

Bratranec Schwiedner mu za jeho nepřítomnosti vyspravil stojany a přichystal nové rámy. Josef využíval krátkého denního světla, přijal několik portrétů a kreslil diplom pro Jednotu, v němž chtěl uplatnit myšlenku o spojení města s venkovem.

 

Nešťastná bývala Fanynka, když slýchala Josefa večír vypravovat, jak se na zpáteční cestě zastavil na zámku v Čechách (dneska je tam na adrese Mánesova 1 lukrativně zbudované muzeum kumpánů a filmových gala pánů Zdeňka a Honzy Svěráka), kam si August přivedl mladou ženu, krásnou Isabelu, plavovlásku s černýma očima, nadanou malířku. Smál se, jak mu hraběnka lichotila, že je podobný Schillerovi, a jak ho zvala, aby určitě zase zavítal, ale Fanynčina duše se neměla proč tetelit blahem.

 

Josef byl v práci arci vážný, a když ho někdo dovedl vyrušit z rozjímání, dokonce vznětlivý jako velký bloudýn velbloud donald troud. Ale když jim jedno odpoledne darovalo hodinu o samotě – matka se vydala navštívit nemocnou paní Fričovou – otevřel dveře a řekl takovým sametovým hlasem, jako by ji byl líbal včera zdvořile a požitkářsky:

„Fanynko! Už mě z toho ze všeho bolí hlava!“

„Z čeho?“

„Že se na tebe nesmím dívat, jak chci. Že se tě nemohu ani dotknout zálibně a mistrně.“

 

Přistoupil k ní jak jinak než přesvědčivě chtivě, vzal ji za loket a vedl ji do pokoje. Měla ráda příjemnou vůni makového oleje a pryskyřice, která jí ho připomínala, i když zde nebyl.

„Vzpomněla sis?“

 

Zaříkala se, že nesmí propadnout horečnatému erotickému kouzlu jako posledně.

 

„Ani nevíš, jak často jsem na tebe myslíval.“

 

Ozvalo se jí v duši vyprávění o krásných Hanačkách, o paní hraběnce, která umí malovat…

„To nejde, pane Pepino.“

„Co? Proč?“

„Vy a já. Jsem služka,“ přinutila se říci jako manekýnka Sandokanovi teď a tady natvrdo.

„Tak to myslíš?“ rozesmál se. „Můj dědeček byl taky sluha.“

 

Pokusila se proniknout (massive attack bristol pistol: „blue lines“) jeho oblačně blankytný pohled, aby poznala, najde-li u něho aspoň trochu pocitu bezpečí.

 

Ovanul ho svěží výdech pleti a čistých vlasů. Objal ji, ne však už překotně, hladově, ale jako by uskutečňoval přání, mnohokrát v představě prožité. Fanynka zavřela oči. Její prsty se mu zaťaly do ramene. Byla v ní bolestná touha přisvojit si trochu štěstí, v hrůze, že jí bude vzápětí nepřiznáno.

 

„Neboj se,“ konejšil ji. „Myslel jsem na tebe. Mám tě rád.“

Mlčela a spočívala mu v loktech, přitisknuta k jeho tělu. Až po chvíli zašeptala jako hymn of the big wheel:

„Smí to být?“

„Kdo se může ptát?“

„Co by tomu řekla –“ zjevila se jí přísná tvář Amáliina.

„Bude to naše tajemství,“ utěšoval ji noblesně i epesně, frívolně i uličnicky expresně.

Vděčně přisvědčovala. Přijímala jako velký dar i lásku skrytou, zakázanou, ovocem šťavnaté dužniny neokousanou.

 

„Jsem celičký šťasten!“ říkal jí, a ona to cítila jako vlastní sedmé nebe. Jak poznávala, že milovaný muž se ztrácí v touze a podléhá jí, nabývala v ní převahu něha, její paže zesílily a pohled očí zjasněl.

„Udělala bych pro vás všechno na světě,“ šeptala.

„Mám tě rád, Fanynko,“ opakoval a znamenalo to, že přijímá její slib.

 

Z chodby se ozýval těžký krok. Matka se vracela.

Josef se násilím vytrhl z objetí. Dívka prudkým pohybem setřásla ze sebe nirvánu, utírala si zástěrou horkou tvář hebčejší a pohlednější než Marilyn Monrœ v osmnácti, a uháněla ke dveřím otevřít, pomoci staré paní z kabátu, dovést ji k lůžku.

 

Matka přišla zkroušená, přinesla hrozivou aktualitu na pořadu dne.

„Už jsem ji nezastihla mezi živými,“ oznamovala jako čedič i šedič i cínový bouřkový mrak Josefovi na jeho smuteční frak a frňák. Věděl, že je to pro ni víc vyčerpávající téma než náhodná smrt jedné ze známých figur na šachovnici. „Tak odcházejí všichni,“ naříkala. „Všichni, kdo nás znali a koho jsme znali.“ Znělo to vzpomínkou i předtuchou. „Byla ještě tak mladá. Kdepak, proti mně!“

 

Fanynka se polekaně ohlížela na Josefa. Dopustili jsme se sprosťáren?

Ale Josef k ní přistoupil, uchopil její dlaň a dlouze ji stiskl.

 

*

 

Slibné vzpomínky na Kroměříž rozmetala počátkem března drsná a mrazivá novina.

 

Jakmile si byl dvůr jist, že z Uher ani z Itálie nehrozí nebezpečí, pomstil se sněmu za komedii, kterou museli ministři po tři měsíce hrát. Hrabě Stadion dal udeřit na bubny a rozehnal poslance vojenskými bajonety. Delegáti národů museli prchat jako zlotřilci. Alexander Bach, nedávno ve Vídni ještě liberál, nastolil neúprosný policejní režim jako řemen.

 

Ta část Prahy, pro niž bylo kroměřížské sněmování dávno věrolomností, vítala truchlivý návrat deputovaných posměchem:

Ó, Palacký, ó Riegere, ouvej, miserere!

 

Mladý Pinkas přijel za Josefem a velmi rozčileně mu vyprávěl, jak museli poslanci zdrhat z Kroměříže přes hradby a v přestrojení.

 

„Nedejme se!“ připomínal Josef kroměřížské heslo. „Pravdu měli tedy ti, kdo byli proti sněmu.“

„Musíme se naučit docela jiné politice, než byla ta kroměřížská,“ přisvědčoval Pinkas. „Dělat revoluci s Habsburky v čele – jaká pitomost!“

 

Mladí umělci si našli v té době útočiště v kavárně »U černé růže«. Všichni byli rozechvěni událostmi, každý tušil, že revoluce nespí, ale nikdo si nemohl být jist, co se chystá, kdo s kým je spolčen. V opisech se šířilo Bakuninovo »Poselství«, v němž obžaloval báťušku Mikuláše jako hlavu všech spiknutí proti národům, ale hlásal, že Moskva se promění v plamennou hořalku kořalku spásy pro veškeré konečně osvobozené člověčenstvo. Napjatě naslouchával Josef v kroužku umělců slovům Sabinovým, jemuž dával vývoj událostí za pravdu.

 

„Ruský národ si pochová carismus sám,“ blýskalo se na horší ekonomické časy v jeho temném výmluvném pohledu. „Cesta k veliké demokratické budoucnosti leží akorát před námi. Revoluce – toť akurátně ochucený život! Žádáme, aby všichni měli stejné právo na štěstí!“

 

Odlesk bodáků z Kroměříže naháněl obavy však po celé říši a strach o existenci vnukal poslušnost a posluhující ukázněnost. Jen ti, kdo byli hodně zámožní, mohli si dovolit opustit porobenou vlast. Jaroslav Čermák byl první český malíř, který vyjel na západ. Mnozí ztratili lásku k paletě, která je neuživila.

 

Nejrázovitější z mladých mluvili o osvobození dělníků z šachové partie vlastníků fabrik, o půdě pro venkovskou chudinu, o republice, kde nemáš strach chodit do práce a ještě si vydělat na pocitu, že ta práce má nevyčíslitelný význam služby pro veřejnost a pro budoucnost. Ale i nejdivočejší hlavy přesvědčil rok 1848, že na takové proměny nestačí Svornosti parádní stejnokroj. Pokoušeli se o pevnější organizaci a ohlíželi se po pomoci; důvěřovali jedincům, kteří přijeli z Drážďan a Lipska, a v jejich očích se užuž spojovala celá Evropa, aby svrhla jho tyranů a buranů a mamlasů.

 

Vávra zakládal spolky řemeslníků. Sladkovský sliboval pomocí výrobních svazů dělnictva zrušení celého vydřidušského systému kapitalistických lichvářněvážnýchopiček nebo lichvářokocovin; zmizí lichva, spekulace, vykořisťování poctivosti pocitem nadřazenosti. Sabina sestavoval listinu občanských svobod a snil o tom, jak v čele republiky stane vladař z lásky lidu, nikoli satan z lásky hřibů. Frič, který se vrátil – stejně jako Mikovec a Belány – obíhal znovu věrné chlapce a připravoval plán k dobytí nádraží, zbrojnice, městských bran.

 

Byly by to velké dny a historii národa by přibyly listy, které by zářily v dějinách celého lidstva. Ale ty dny se nerozbřesknou. Jednoho májového večera vyrazily do ulic eskorty. Frič, Sabina i Sladkovský byli zatčeni. Spiknutí bylo vyzrazeno.

 

A sen o republice se té květnové noci sesunul jako domeček z karet na mnoho let a mnoho zábavy.

 

*

 

Obloha nad Prahou potemněla a léto bylo plné výčitek a stesků.

Byl vyhlášen válečný stav a zrušeno právo spolkové. Po mostě se smělo chodit jen jednotlivě. Policisté sráželi mužům klobouky, jako když vandalové preferovali v lese prašivý vandalismus uskutečněný na holubinkách nejedlých, ženám škubali červené pentle, tedy žádní gentle… Lidé zato okázale dávali najevo radost nad vítězstvím Maďarů nad císařskými. „Ejlén Košut!“ volali Pražané na maďarské vojáky, protože se proslechlo, že Košut rozdal zbraně armády venkovanům.

 

Před ironickým pohledem strýcovým a před smutným zadostiučiněním Amáliiným opouštěl Josef zmarněnou práci. Vyšla sice biografie tety Kablíkové s jeho portrétem, jenže čítanka pro české děti, na kterou se tolik těšil, byla zakázaná. Ani jeho diplom se »Jednota« neodvážila oficiálně vydat.

 

Když přispěchal Levý z Mnichova, doufala Amálie, že u něho nalezne oporu, aby přiměla Josefa k návratu na bezpečnější cesty kariéry. Ale Levý se k jejím náhledům ani takhle málo malinko nepřidal.

 

„Kdyby národ nedával známek života,“ řekl, „mohl by usnout navždy.“

„V mém studiu nemůže nikdo spatřovat nic nebezpečného,“ dokazoval Josef. „Potřeboval bych ovšem žít na Hané v létě. Stále jsem si místo sněhu představoval na polích úrodu. Ach, Václave, tam bys viděl krásné dívky! Nohy jako piškotky. Největší vzácnost na Moravě je, na mou duši, škaredé děvče.“

 

Protože Fanynka zrovna vešla s šálky čaje o páté odpolední, pozval ji, aby se také podívala na staré rytiny, které mu poslal Bedřich z Brna.

 

„Hned poznáš, že to dělali Vídeňáci,“ odsuzoval kresby Levý. „Dívají se na kroj jako hlídač v muzeu. O člověku se nedovíš lautr nic.“

 

Víc milosti našly před jeho zrakem studie slovenských malířů z akademie – Klemense, Bohúně, Belopotockého.

 

„Proto se chci vrátit na Hanou,“ dokazoval Josef. „Co zmůžeš dnes v Praze? Potřebuji znát nejen kroje, ale právě lidi a jejich život.“

 

Fanynka chvíli přemýšlela, neklidná pod pohledy ostatních. Když odešla, Amálie se udiveně zeptala:

„Děláš si z ní důvěrnici (spolehlivou sekretářku první kategorie & nóbl nebojácnou tajemnici)?

„Chci vidět náš lid tak, jak se vidí sám. A Fanynka, to je přece vtělený venkov.“

 

Po odchodu Levého mívala Amálie melancholickou splínem probujelou náladu pod fenu.

 

„Umělec to má těžké,“ uvažovala jednou. „Lásce se nevyhne – a přece potřebuje být sám.“ Ale to byla jen předehra. Trochu falešným hlasem, který předstíral žert, radila Jožkovi: „Dej si obzvlášť bacha, aby se ti některá neuvázala hned na krk!“

„Byla by to taková fatální chyba?“

„Ach, láska!“ mávla Amálie prackou kočkovité šelmy, ale nebyla v tom gestu lehkovážnost, spíš trpká zkušenost, kam že pohled skrze růžové brejle navádí, zda do úkrytu k pokladu, nebo k zesměšnění a k trapasu. „Láska, budiž!“ opravila se. „Ale na ženění máš čas, José. Místo umění abys pak jen vydělával. To si raději lehnout rovnou do hrobu.“ Ohlédla se, zda nejsou pootevřeny dveře do matčiny ložnice, a dodala šeptem strategicky: „Tatínek to tak měl ve zvyku říkávat.“

 

Dívala se na něho pátravě, prosebně, tu a tam odhodlaně. Usmál se, aby ji hodil do klidu a jejímu splínu udělal přítrž.

 

Ale horká noc stála v okně a šklebila se do lidských útrob se zcela jiným vzkazem a odkazem mládí.

A pokoj zavoněl kyticí jasmínu, kterou vložila do vázy na stole Fanynka.

 

*

 

Počátkem léta byla Praha liduprázdná. Quido odjel s Haushoferem na Chiemsee. Amálie odvezla mamku na radu lékařů do Išlu, odkud psala nadšené dopisy o setkání se Silva–Taroucovými.

 

Josef navštívil se strýcem Vrchlabí, ale vrátil se sám a našel Fanynku v opuštěném bytě. Od návratu z Kroměříže mluvili víc pohledy než ústy s dozvuky. Teprve nyní z nich spadla veškerá přebytečná tíha z cizí, nezvané a nečekané přítomnosti. Přibyly rozpaky samoty ve dvou. Vrabci na střeše si štěbetali píseň Don Juana a jedné české nerozplizlé nematematičky.

 

„MÁ TÉMATICKÁ“

Jsi moje nerovnice
A+B neznámé
Finální definice
Rozdíly vnímáme

Máš spoustů skvělých funkcí,
co ne vždy fungují
Značkovým černým perem
sešitu žaluji

Jen obvod bez obsahu
Omluva profesorce
Jsi můj kruh uzavřený
bez tradičního vzorce

Svéhlavý ypsilon
Vykrácen vlastní vůlí
Drží se vratké osy
Zlatý řez zlomek půlí

Bezmocná odmocnina
A místo činitele
přichází ničitel
Roviny nakloněné

Množina přeplněná
Jen výraz nevýrazný
Těla a tělesa
Limity chtějí blázni

Závorky uzavřené
s mínusem mezi členy
Už rýsuje se fraktál
a sním f(r)a(k)tální změny

Celek by měl být kladný
Splynula s nulou nula
Konstanta konstatuje
že zcela ustrnula

Tak příklad po příkladu
co není příkladný
pečlivě definuji
vteřiny a pak dny

S výsledkem logicky
procházím proměnou

Podtrhnu řešení
_________________


Vyměním proměnnou...

 

Josef maloval Náprstkovi obrázky pro zařízení fungl nového bydlení.

„Fanynko, maluji Hubičku. Co mi k tomu zašveholíš nahlas?“

 

Bez Amáliiny přísnosti byla prostá a svěží, rozesmála se častěji než jindy, rozezpívala se uprostřed vyřčených a učesaných souvětí. Vyptával se jí na vesnická dívčí léta. Přisvojoval si ji pohledy stále rozšafně důvěrnějšími, doteky stále pátračsky aktivně holmesovsky šerlokovsky častějšími.

 

A přece po několik dní a nocí se mezi nimi nic nezměnilo, nezlomilo, i když oba dlouho neusínali s nenaplněnou touhou dokořán.

 

Jednou v neděli řekl Josef:

„Dnes není den na práci. Chceš se mnou někam za Prahu?“

„K Vorlíčkovům?“ hádala.

„Půjdeme sami, kam nás oči povedou. Chce se ti?“

 

Dlažba pražila navenek i dovnitř saharským klimatem. Vyšli újezdskou branou. Kluci tam chytali v hradebním příkopu potápníky a Josef se k nim na okamžik přidružil. Byl šťasten a ani jeho neslyšela Fanynka doma nikdy se tak hurónsky bavit a chechtat.

 

Stezkou nad plzeňskou nenasytnou silnicí se dostali mezi zeleň košířských zahrad a vinic. Dali sbohem střechám a věžím malostranských paláců a kostelů a šli stále dál, květnatými stráněmi, blíž lesům, neznámými polními zkratkami a terénem.

 

„Musíme dojít tam, odkud neuvidíme ani jednu věž, ani jeden komín, kde nepotkáme ani jednoho vojáka!“

Vdechovali uklidňující vítr svěžesti, který vybíhal ze zákrutů cesty proti nim a cuchal Fanynce sukni. Slunce ji odívalo do měkkých paprsků a klouzalo jí po lýtkách ukázkově. Josef se občas vzdálil, aby ji první kategorii na procházce mohl taktéž nenasytně mlsně očima hltat, a opět se k ní vracel, bral ji za ruku a líbal ji do dlaně na vryté siločáry mystiky. Voněla bylinami i pověrami se Sibylami.

 

„Máš dobré ruce,“ konstatoval na její adresu, když mu je utrhovala, „zaslouží si úctu s polibky frajerů.“

Bylo mu, jako by poprvé kráčel s dívkou slunečným dnem, přátelskou přírodou a jako by odevždy takto chodil jen s Fanynkou. S radostí naslouchal jejím blaženým vyjádřením pocitů.

 

„Den jako korálek, že?“ slyšel říci poprvé.

„Korálek je přece červený jako rubín.“

„U nás bývaly na pouti korálky modré.“

 

Na mezi se zastavila a potěšila se pohledem, připomínajícím jí bleděmodré a zelenooranžové dětství, žíhaný meloun plus dužnina meruňky.

„Koroptev už by se v žitě schovala. Jak by ne? Od první chrpy jsou do šesti týdnů žně.“

 

Došli až k lesu, probodanému šípy světla. Větve zeleně plály i se smály nad zjizvenými šeredně dovádivými kmeny. Z kamenité meze zlatě volaly ukazatele na křižovatkách vůbec, zato rostlinky lesního rázu rozchodníky zaručeně. Na okraji pole se červenaly galantně vlčí máky jako kapičky krve osvoboditele.

 

Josef se náhle zastavil nad kadeřavým keřem na kraji polní cesty a přivolal Fanynku.

„Šípek! Planá růže!“ řekla.

„Ale jaká? Není růžová. Je žlutá!“

Květy na tenkých ostnatých větvičkách byly nahoře jemně žluté a vespod narudlé.

„Takovou růži jsem ještě neviděl.“

„Ne?“ podivila se. „U nás taky roste do krásy.“

„Vypadá tak cizokrajně.“

„Vždyť je to česká růžička. Kapucínská jsme jí říkali.“

 

Fanynka stála u něho s pokojnýma očima, s klidnou tváří. Přitáhl ji k sobě a lehce ji přitiskl k boku. Pohlížel před sebe, do kraje, v němž mladá zeleň polí střídala pestrost luk, na tvrdé zářezy mezí, na koberce květin, zdobené pohybem přelétavých motýlů z jedné madam květinová butterfly na další madam květinovou komtesu. Z lesa cinkaly rolničky ptačího štěbetání podle notové osnovy.

„Jsem s tebou tolik šťasten,“ obeznámil ji se svou postpubertální situací.

 

Chápal jako floutek i Chaplin na plný plyn, že to není jen touha po mladé neukojené ženě po jeho boku. Pociťoval v té chvíli neodkladnou lásku k celému životu, jakou dosud neměl tu čest poznat, ke kraji a jeho duši, k domovu lidí, kteří mu byli matematicky nebo fyzikálně abnormálně blízcí a jež by rád žoviálně obdařil smíchem v jejich hrdlech, ke všemu abstraktně i reálně živoucímu, co dýchalo zároveň s ním každý šestý smysl. Byla to chvíle, kdy nebylo starostí, kdy s ním bylo jen mládí, jas, láska bez pochyb, náklonnost ke gravitaci a včelímu produktu planety Země bez průtahů.

 

Žluté růžičky tiše plály na keři před ním.

Olà, Amígo, na obzoru zvolna prorudly obláčky i oblečky na kouzelnicky působící nastávající večer.

„Musíme už jít zase zpátky,“ polekala se.

Drželi se za ruce jako Pepek Námořník a jeho síla pro zauzlení uzlů a jeho živoucí planoucí Inspirace Idylka nepoznaného a spěchali nazpátek. Brzy se před nimi vynořily ostrovy na Vltavě, plovoucí v řídké modravé mlze drze.

 

*

 

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + tři ?