Kristian Vadlejch byl zaměstnancem pohřebního ústavu a jako takový se rád procházel po hřbitově. S rukama za zády, vždy v černém saku, což byla vlastně jeho pracovní uniforma, chodil mezi hroby a dozíral.

Ke všem byl přísný, leč spravedlivý. Napomínal děti stejně jako babičky. Rád se díval zejména na hroby, do kterých pohřbívala jeho firma. Připadaly mu jaksi jiné, veselejší, důvěrně známější než ty ostatní. Dá se říct, že ke svým hrobům měl citový vztah.

Proto se jednoho listopadového odpoledne pozastavil nad tím, že na jednom z nich seděla kočka. Na tom samém by ještě nebylo nic zvláštního, ale kočka seděla po způsobu lidí. Dolní pracky kolínko přes kolínko a v horních opřenou bradu.

Zastavil se a upřeně koukal.

-Co koukáš?, řekla kočka.

– Proč sedíš takhle, není to nepohodlný?, zeptal se.

–  Ani ne. Když to umíš.

Kristian Vadlejch byl ze hřbitova zvyklý na leccos, takže nějaká mluvici kočka ho nemohla rozhodit.

– Slez s toho hrobu, řekl přísně. Sedět na hrobech se nesmí.

– Proč?, naklonila hlavu.

–  Je to neuctivý. Hroby to může poškodit.

–   Já tu mám schůzku.

– S přítelem.

Už chtěl namítnout že schůzka neschůzka, na hrobě se prostě sedět nesmí, když se za ním ozvaly kroky a zpoza pomníku vyšel snědý chlapík v zeleném mysliveckém kabátě.

–  Konečně, řekla kočka.

Kristián Vadlejch už nikoho nezajímal. S tím se nehodlal smířit. On byl tady ta hlavní osoba.

– Pane, začal, -ta vaše kočka…

-Seděla na hrobě…ano, vím, otočil se na něj myslivec, kočku měl nyní na ruce po způsobu sokolníka. – Ale už nesedí, že?

–  Ale seděla, Kristián se nechtěl dát odbýt, –

Ale již nesedí. Tím pokládám problém za vyřešený. Jemně se uklonil. S kočkou na ruce se obrátil a odcházel k nejstarší části hřbitova.

Kristian ho chtěl zdálky sledovat, ale nějak se setmělo.

Najednou nejistý v pravomocech úřední osoby, vracel se zvolna k východu. Pro jednou nenapomenul ani babku, která dřela mech s náhrobku šroubovákem.

Poněkud zmatený byl až do večera, kdy se po čaji rooibos a při Ordinaci v růžové zahradě začal pomalu uklidňovat.

Dokonce se začínal těšit na druhý den na hřbitov, do práce, když uslyšel TEN ZVUK.

Už zase mu někdo škrábe lak. Vyřítil se ke dveřím, ale v první chvíli se zdálo, že není komu vynadat.

Když se podíval podruhé, uviděl tu kočku ze hřbitova. Stála na zadních nohách a opírala se o zábradlí po způsobu koketních dámiček. Kolem krku se jí houpaly dlouhé korále.

–   Nesu ti pokutu, sdělila. Na hřbitově se nemá sedat po hrobech. Čert ví proč.

Natáhla k němu obálku, ze které koukal růžek bankovky. Sotva si obálku váhavě vzal, kočka zmizela, jen korále cinkly o zábradlí.

O dvě hodiny později ještě pořád nebyl úplně klidný. Stačí chvilku polevit, stačí malé nedodržení pravidel..a svět se noří do chaosu. Úplně fyzicky cítil, jak se po něm natahují černé pařáty zmaru a beznaděje, světa bez pravidel a řádu.

Jako třeba teď, na stole. Místo bankovky tam ležel list z dubu a na něm velkými písmeny stálo To ti byl čert dlužný.

(2017)